Vladimír Papoušek o Broukovi a poválečném období

23/04/2013 v 15:12 · Založeno pod Ukázky z textů and tagged: Breton, demokracie, Hostovský, Hrabal, Kohout, Kolář, Kolman, Kundera, Nezval, Pujmanová, Součková, Stalin, Řezáč, Škvorecký, Štyrský

[…] Příkladem střetu individualismu s novým komunistickým slovníkem jsou texty psychologa Bohuslava Brouka, člena původní surrealistické skupiny, vyhraněného individualisty, který sice koketuje se socialismem, nakonec ho však rozkrývá jako ideologii devastující jedinečnost. Jako jeden z mála před­stavitelů české kultury píše antikomunisticky ještě v roce 1947, v době, kdy už to rozhodně není bezpečné a kdy se stahují mraky nad křehce obnovovanou poválečnou demokracií. Tehdy se vrací i český exilový spisovatel Egon Hostovský. I on, ač zapřisáhlý nepřítel Benešovy koncepce, koketuje se socialismem jako s utopickou nadějí v lepší svět. Zanedlouho se však znovu ocitá v americ­kém exilu – s dočasnou nálepkou komunisty, na něhož šije třeba dávat pozor.

Rodí se spisovatelský establishment, který bude páteří oficiální komunis­tické kultury po roce 1948. Marie Pujmanová chystá Miliony holubiček, Vítěz­slav Nezval píše o kremelském orloji a jásá nad Stalinem. Autor psychologic­kých románů Václav Řezáč promýšlí budovatelskou ságu. Mladí komunističtí nadšenci jako Pavel Kohout nebo Milan Kundera přijímají nový jazyk, zřejmě s jistou dávkou rané nevinnosti. Vytváří se zřejmá digrese mezi oficiálním a podzemím, kam odcházejí ti, kdo svou individualitu nehodlali podří­dit novému kolektivnímu nadšení – Milada Součková zůstala ve Spojených státech amerických, mimo oficiální proud setrvávali surrealisté, Skupina 42 v čele s Jiřím Kolářem a také talentovaní autoři, například Bohumil Hrabal a Josef Škvorecký.

V letech 1945–1947 se však teprve rozhoduje o výsledku střetu mezi jedi­nečností a velkým kolektivním pohybem dějin, a rozhoduje se také o slov­níku, který bude jedince napříště reprezentovat a který bude tvořit jeho obraz světa. Nabízejí se dvě možné osy budoucího diskursu. První je založena na přitakání velkému dějinnému pohybu, který slibuje spásu ve svém definitiv­ním završení – v ukončení dějin. Druhou cestou je reflexe vlastního pobytu ve skutečnosti, existence a míry individuální svobody ve vztahu k nárokům dějin. Tento bazální konflikt se formuje prakticky po celé dvacáté století, mini­málně od nástupu avantgardy, a už během třicátých let jej jasně pojmenovává například Štyrský ve svém článku „Koutek generace“1. Fatálním způsobem se vyhrocuje právě v krátké poválečné periodě 1945–1947. Současně s touto – lze říci – univerzální kontradikcí zaznívají na poli umění i další fundamentální otázky: Lze navázat na koncepty estetických hodnot stanovených před válkou, nebo nová dějinná situace a přestálé trauma ruší minulost a vytvářejí prostor pro nalezení nových vyjadřovacích prostředků? […]

V roce 1947 byla z iniciativy tehdy už velmi redukované původní surrealis­tické skupiny zorganizována Mezinárodní výstava surrealismu. André Breton napíše při této příležitosti manifest „Druhá archa“, v němž jako by se ozýval sartrovský patos osobní odpovědnosti, když zde mluví o povinnosti básníka postavit se proti všem disciplinárním nařízením a o „závazku“ jako o „nectném slově, které se potí servilností, z něhož má umění a poezie hrůz“.2

Kontradikce jedinečnosti a závazku vůči společenství je formulována nejjas­něji právě existencialisty a zjevuje se na dobovém obzoru jako zásadní dějinný problém. Zde je rovněž nově rozvrhován problém jedincovy svobody. Vedle filozofického pole diskursu nachází toto téma odezvu v aktuálním dějinném dění i ve vzpomínkách na přestálá traumata. Tragické osudy lidí masově zbavovaných osobní svobody i života pro nastolené dogma čistoty rasy, stejně jako ponižování Francouzů, Poláků a příslušníků dalších okupovaných národů, kteří byli postaveni do pozice méněcenných poddaných nadřazené panské rasy ovládající většinu Evropy – to vše je živým a opět univerzálním obrazem, který propojuje veřejný prostor a jeho řeč nezávisle na konkrétním jazyce.

Bretonova výzva ve „Druhé arše“ ovšem souvisí i s dalším ohrožením ideologiemi nabízejícími nové očištění a spásu. Absorpční diskursivní síla přicházející z tábora komunistů nabízí nové završení lidského štěstí za cenu další očisty, tentokráte od reliktů starého buržoazního umění, které začne být záhy nazýváno zvrhlým. V článku „Moderní umění a KSČ“ z roku 1947, kdy řeč komunistů už získala zřejmou dominanci, Bohuslav Brouk odvážně, přesně a s transparencí mluvy dítěte odhalujícího císařovu nahotu charakterizuje dobovou situaci v Čechách:

„Nemysleme si však, že naši umělci se snad hlásí ke komunismu ze sebe­vražedné mánie nebo nevědomosti. Komunisté je totiž za jejich přisluhovačství, které projevili obzvláště dokonalým způsobem za posledních voleb, skvěle zaopatřují, dávajíce jim nejen četné zakázky, nýbrž především všeliké sinekury, jako nejvyšší úřednická místa v ministerstvech, ve filmu, v tisku, v zahraniční službě atd. Svou oddaností ke KSČ projevili tedy naši moderní umělci jen svou hamižnost, svou přízemní touhu po tučných prebendách a dále ovšem i svou pevnou víru, že komunistům se přece jen nepodaří strhnout na sebe v našem státě veškerou moc, za níž by byli utraceni jako koťata, kdyby se ani pak snad nechtěli přizpůsobit par­tajním receptům umění. Kultura jde s námi, pokřikují komunisté ve svých průvodech, avšak neří­kají kam.Teprve přihlížíme-li k článku oficiálního filozofa KSČ o moder­ním umění, je nám jasné, že s komunisty jde kultura na jatka, a za to panu Kolmanovi pěkně děkujeme.“3

Brouk obvinil komunisty z útoku na svobodu umění i v řadě svých starších prací, zejména z let 1946–1947. Že v Čechách pro své názory už v této době nenacházel platformu, dokazuje jeho přechod ke slovenskému časopisu. Podstatnější jsou však dva momenty. Především Broukova starost o individuali­tu a její svobodný projev. V exilu, v roce 1956, se k problému vrátí v obsáhlé studii „Problém svobody v lidské kultuře“,4 v níž mimo jiné kritizuje existencialistické pojetí svobody, ale nakonec se s ním shoduje zejména v tom, že svoboda je především otázkou individua, nikoliv společenského řádu či ko­lektivního usilování.

Broukův článek z roku 1947 pak především upozorňuje na to, co bylo dobově často opomíjeno a co neodhalily ani snahy organizátorů večerů Umě­lecké besedy: totiž že profilace umělců v jisté periodě není určována pouze jejich estetickými ideály či uměleckými schopnostmi, ale zásadním způso­bem i dobovou ideologií, mocí, osobními motivacemi. A zároveň je zjevné, že v popisované periodě sehrávaly ryto neumělecké motivy, jako je strach, touha po moci či úspěchu, nejen zásadní roli, ale že také rozdělovaly uměleckou veřejnost na ty, kdo přijmou, byť jen naoko, hodnotový a estetický systém při­cházejícího režimu, a na ty, kdo ho přijmout nechtějí či nemohou. Právě tady se umělci dělí na „insidery“ a „outsidery“, přičemž ovšem umělecký úspěch, stejně jako hodnota, není závislý na tomto historickém „rozpočítávání“. […]

Úryvek ze studie Vladimíra Papouška Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) in PALA, Dušan. Stromy a kamení. Praha: Akropolis, 2013, s. 9, 10, 12, 14, 15.

Poznámky

---

1 Štyrský, J.: „Koutek generace“ Odeon. Literární kurýr 1, č. 1, říjen 1929, s. 12; č. 3, prosinec 1929, s. 46; č. 4, leden 1930, s. 60.

2 Breton, A.: „Druhá archa“, přel. Věra Smetanová, in: Mezinárodni surrealismus, Praha: Topičův salon, 1947, nestránkováno.

3 Brouk, B.: „Moderní umění a KSČ“, Nové prúdy v našom súčasnom živote 3, č. 26, 23. 11. 1947, s. 599–600; též in: Drápala, M. (ed.): Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, Praha: Prostor, 2000, s. 607–613. Článek byl reakcí na stať Arnošta Kolmana „Několik poznámek o národně-lidovém umění“ (Program D 48 11, 1947/1948, č. 2, s. 45–51), odmítající avantgardní umění jako nerevoluční.

4 Brouk, B.: „Problém svobody v lidské kultuře“, Svědectví 3, 1960, č. 12, s. 300–323, též in: Týž: Zde trapno existovat, ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 172–205.

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

Komentáře