Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatZemřel Viliam Malík, fotograf obchodního domu Bohuslav Brouk
V pátek 20. ledna 2012 zemřel ve slovenských Trenčianských Teplicích v nedožitých stech letech legendární fotograf Viliam Malík, zakladatel slovenské žurnalistické a reportážní fotografie.
Viliam Malík se narodil 21. listopadu 1912 v Bratislavě, kde začal v roce 1936 fotografovat v rámci amatérskeho fotoklubu YMCA. Jeho zaměření bylo velmi všestranné, díky čemu se zachovalo mnoho záběrů architektonicky i společensky měnícího se Slovenska. V roce 1936 začal pracovat pro Československou tiskovou kancelář (ČTK), později pro Slovenskou tiskovou kancelář (STK). V roce 1938 kurátoroval s Milošem Dohnánym (1904-1944), dalším z významných představitelů slovenské fotografické moderny, reprezentativní výstavu Slovensko ve fotografii.
Viliam Malík byl posledním žijícím představitelem slovenské meziválečné fotografické moderny, v roce 2007 získal za své celoživotní dílo ocenění Osobnost slovenské fotografie, které uděluje Středoevropský dům fotografie.
Odkazy
1) Rozhovor Hany Beranové s V. Malíkem (Slovenský rozhlas, vysíláno 26. ledna 2012).
2) Více o V. Malíkovi v publikaci Aurela Hrabušického Viliam Malík (Bratislava: Fotofo, 2001); více o obchodních domech Brouk a Babka zde.
Viliam Malík stojí před svou fotografií obchodního domu Bohuslav Brouk v Bratislavě (viz níže), výstava Nové Slovensko (foto Peter Procházka, léto 2011)
Otevření obchodního domu Bohuslav Brouk v Bratislavě (1. září 1936, foto Viliam Malík)
Otevření obchodního domu Bohuslav Brouk v Bratislavě (1. září 1936, foto Viliam Malík)
Bohuslav Brouk a Josef Hora
V Praze dne 25. června 1945.
Vážená paní a slečno1,
dovolte mi, abych Vám vyjádřil svou nejhlubší soustrast nad skonem Vašeho manžela a otce, básníka Josefa Hory2, jehož přátelství uchovám vždy ve vděčné vzpomínce. Současně dovoluji si Vám tlumočiti i upřímnou soustrast své ženy3.
S pozdravem
Vám oddaný
Bohuslav Brouk
Dr Bohuslav Brouk, VII-1178
Poznámky (autora webu)
1 Manželka Zdena Horová (1893–1969) a dcera Zdena Horová (1921–?).
2 Josef Hora zemřel 21. června 1945.
3 Miroslava „Áťa“ Bulovová (1917–1994), sestra manželky básníka Konstantina Biebla.
Básník, překladatel a literární kritik Josef Hora (1891-1945, nedatováno)
Kondolence Bohuslava Brouka pozůstalým po Josefovi Horovi, 25. června 1945
Bohuslav Brouk: Nohy
Báseň plná radosti, životního optimismu
a vlastenectví, věnovaná památce básníka
Christiana Morgensterna (1871–1914)
Zda na ty nohy vzpomínáte?
Jak blaze bylo mezi nima!
Teď u krbu se ohříváte
v Londýně mlžném, když je zima.
Nad krásou květu podumáte,
i když jste cynik, neznaboh.
Leč kol své šíje radši máte
věnec spletený z dívčích noh.
Nohy rozpjaté do rovnosti
jsou vám vždy svůdnou vidinou.
Smrt zapáchá vám beznožností,
smrt zapáchá vám rybinou.
Na nohou kráčí lidská sláva,
na nohou krásných žen.
V sloupoví noh se lépe spává
a čeká soudný den.
Zda na hlavy si vzpomínáte,
co nad nohama trůnily?
Nevšim jste si ni jedinkráte,
že oči se v nich zrosily?
Hlava jako hlava, díte suše.
Nohy vás více vábily.
Kde není ducha, tam as sídlí duše,
duše vás však jen nudily.
Ó nohy, touho mého žití!
i ve stáří si říkáte.
Zřek’ jste se srdcí souzvuku i pití,
však noh se nikdy nevzdáte.
Vynález kola nohy nezahanbil,
soukolí neutváří slastný důl.
Dík nohám pevné vědomí jste nabyl,
kde vlast je má, kde domov můj?
(Čtenář se vybízí povstat)
Báseň Nohy byla vydána Broukovým vlastním nákladem v Londýně roku 1969 jako novoroční blahopřání do roku 1970; otištěna byla v Literárních novinách, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 11 a v autorově svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 144-145).
B. Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová)
Libuše Heczková a Alžběta Plívová: Svázaná sexualita
[...] Teige vtiskl svoji představu o způsobu osvobozování světa a těla například i do textu Nejmenší byt, který řešil urbanistický problém stavbou kolektivních domů, v nichž by byly veškeré povinnosti spojené s domácností či manželstvím buď přeneseny, nebo zrušeny. Teigeho vize respektovala požadavek demokratizace společnosti, v níž jsou popřeny rozdíly mezi vrstvami, ale i národy a pohlavími. Za jednu z hlavních překážek vzniku rovného prostředí označoval právě svázanou sexualitu. Tento pohled získal v českém prostředí vědeckou základnu v díle Bohuslava Brouka, konkrétně v jeho eseji O funkcích práce a osobitosti (1938), kde obhajoval volnou sexualitu jako jedinou možnou cestu pro dosažení společenské svobody: „Monogamie, nevyhnutelný požadavek dnešní společnosti, je z hlediska sexuologického a psychologického jednou z největších útrap, jíž jen málokterý člověk uniká (…) Nestálost v lásce (…) není jevem sociálně-ekonomicky zaviněným, nýbrž jevem podmíněným lidskou přirozeností (…) Proto, má-li nová, spravedlivě uspořádaná společnost umožnit lidem eroticky co nejdokonalejší sexuální život (…) bylo by záhodno, aby umožnila naprosto volnou, svobodnou lásku, tj., aby nezatěžovala sexuální styk žádnými závazky.“* Ze sexuální nestálosti se tak do jisté míry stává i nová antropologická konstanta avantgardy. [...]
Úryvek ze studie Libuše Heczkové a Alžběty Plívové Tělo, tělesnost, antropologické konstanty (in VOJVODÍK, Josef – WIENDL, Jan /eds./. Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958. Praha: Filozofická fakulta UK a Togga, 2011, s. 373–374).
* BROUK, Bohuslav: O funkcích práce a osobitosti. Volvox Globator, Praha 2009, s. 61.
Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908-1958 (2011, obálka)
Bohuslav Brouk v Prdeli!
Součástí knihy Prdel! (Praha: dybbuk, 2011), kterou sebrala a doslovem opatřila Nela D. Astonová, jsou rovněž na str. 81, resp. 187 dvě krátké ukázky z Broukových textů Autosexualismus a psycherotismus (1935) a Psychoanalytická psychologie (1933):
Pro objektní ukájení anální sexuality podrobují se dospělí lidé obvykle análnímu koitu nebo anilinktu. Ipsačně je potom přímo drážděna anální oblast, jak již bylo řečeno, digitálně nebo instrumentálně. O známosti této ipsace ve starém Řecku svědčí slovo sifniazein, jímž bylo označováno její provozování. Je odvozeno od jména Sifnos, města na ostrově kykladském, jehož obyvatelé měli prý ve zvyku zavádět si prsty v řiť. Dále nacházíme doklad o ipsaci anální oblasti ve sbírce Tisíc a jedna noc: „Píseň nadchla zpropadeného Iblise do té míry, že si vstrčil prst do zadnice, zatímco Meinan tancovala.“
V chorobných případech dochází tato vášeň tak daleko, že lidé jí propadající, renifeuři a epongeuři, číhají na příležitost vstoupit po druhopohlavním partnerovi na záchod a oddat se rozkoši z čichání záchodového pachu (odor stercoralis). Epongeuři namáčejí ve výkalech dokonce své houbičky, podle nichž dostali své jméno, a přivoňují pak k nim, nosíce je u sebe.
Publikace je k dispozici k prolistování na Google knihách.
Prdel! (2011, obálka)
Bohuslav Brouk a psychoanalýza na Slovensku
[...] Novomeského postoj sa s Považanovým prekrývá v tom, že básník, ktorý mal v úmysle „zamyslieť sa podľa zásluhy nad objaviteľským dielom, ktoré ľudstvu zanechal požehnaný život vznešeného starca“1, pokládá podobné ako slovenský literárny kritik Freudovu iniciatívu v prvom rade za vedeckú, hoci, ako sám píše, „je už i dnes nezvratným faktom, že jeho objavy a zákony, ktoré vyslovil, budú blaženejšími rozpomienkami budúcnosti na náš vek než ktorákoľvek iná udalosť v nej, pretože znamenajú ďalekosiahly prevrat a revolúciu, s dôsledkami teraz ešte nedohladnými, takisto v poznaní človeka ako jedinca, ako i tvora spoločenského“2. Aj napriek tomu, že okrem dvoch základných línií (teória nevedomia a sexuálna teória) Novomeský bližšie nešpecifikoval, v čom spočívajú Freudove konkrétne vedecké objavy, stopy scientistického chápania psychoanalýzy nesie jeho článok opäť v tom istom, zdanlivo periférnom, no velmi podstatnom bode ako u Považana. Popri Považanovej štúdii o Jankovi Kráľovi z roku 1936 je to jeden z prvých slovenských textov, ktorý sa vo veciach psychoanalýzy usiluje o terminologickú stabilitu, a napríklad proti pojmu podvedomie presadzuje pojem nevedomia. Je zrejmé, akú úlohu tu zohral český vplyv: tak ako Považan odvodzoval slovensku terminológiu z českého prekladu Freuda, Novomeský v nekrologu čerpal zo state Bohuslava Brouka Bilance psychoanalysy, vydanej k Freudovým osemdesiatinám.3
Stručné porovnanie s českým kontextom umožňuje poodhaliť aj dalšie špecifiká recepcie psychoanalýzy v tomto období. M. Považan a L. Novomeský, v tom čase exponovaní marxisticki intelektuáli, zaujali voči Freudovej náuke úplne iné stanoviská než viacerí českí marxisti, ktorí, ako zhrnul v štúdii Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách Michael Šebek4, preniesli už začiatkom tridsiatych rokov ťažisko diskusie o psychoanalýze z literárneho, umeleckého a čiastočne aj filozofického predpolia na politické bojisko. Novomeským citovaného Brouka, ktorý v českých kultúrnych kruhoch patril k najvýraznejším stúpencom psychoanalýzy, kritizoval už roku 1930 na stránkach Tvorby z ortodoxne marxistických pozícií Ladislav Ormis. Ten, ako píše Šebek, „psychoanalýzu odmieta s tým, že (…) neunesie metodická kritiku dialektického materializmu, pretože nesmierne biologizuje ľudskú osobnost’ a nedoceňuje sociálne zložky. Každý jedinec vraj patrí k triednej psyché a len takto sa dá spoznať. Ormis odmieta pohlavný pud oko hybnú páku individuálnej psýché“.5 V spomínanej českej diskusii to bol práve Brouk, kto položil najväčší dôraz na scientistické hľadisko psychoanalýzy, a v odpovedi Ormisovi, nazvanej Věda a její metoda, napísal, že marxizmom nie sú predsa predurčené vzťahy libida k psychológii indivídua, a naopak, všetky zákony sociálnej psychológie nie sú vysvetlené freudovským libidom.6 Kým česká marxistická debata, v ktorej predstavitelia stalinistickej ortodoxie odsudzujú psychoanalýzu ako „meštiacku vedu“, „zbraň na ohlupovanie“ a „produkt kapitalizmu“7, silné pripomína podobné zákopové boje z konca dvadsiatych a začiatku tridsiatych rokov v Nemecku8, slovenská marxistická inteligencia spájala psychoanalýzu s progresívnymi myšlienkami, ktoré mohli predstavovať vedeckú – a tým určite aj svetonázorovú – opozíciu voči sociálnemu a kultúrnemu konzervativizmu. Z tohto hľadiska nezaráža ani Považanova, ani Novomeského orientácia na scientistický aspekt psychoanalýzy, keďže z pohľadu slovenskej marxistickej inteligencie bol hlavnou „zbraňou na ohlupovanie“ v tom čase katolícky klerikalizmus so svojou ideológiou. Ozvena svetonázorového sporu o Freuda, ktorý tvoril podstatu katolického odmietnutia psychoanalýzy (A. Spesz), zaznieva aj v Novomeského texte:
„Ostatne nie je potrebné uľahčovať pozíciu Freudovho učenia takým tvrdením, že je to len nepochopenie, ktoré proti nemu vyvolává odpor. I nepochopenie, ale aj príliš dobré porozumenie jeho princípov a predpokladov. A nazdávame sa, že práve z tohto príliš dobrého porozumenia plynú tie najbezohľadnejšie odsúdenia Freudových náznakov, tie, ktoré sa síce nezmohli na jedinú znesiteľnú námietku, na jediný pôsobivý argument, tým úspešnejšie však strhli Freudovo dielo do blata a tam ho došliapali.“9 [...]
Úryvek z knihy Adama Bžocha Psychoanalýza na periférii: K dejinám psychoanalýzy na Slovensku (Bratislava: Kalligram, 2007, s. 91–93).
1 HAVRAN, P. (Ladislav Novomeský): Za Žigmundom Freudom. In: Elán, X/1–2, sept.–okt. 1939, s. 10.
2 Tamtiež.
3 Por. vydanie: Autosexualismus a psychoerotismus. Odeon, Praha 1992, s. 169–176.
4 In: Psychoanalýza v Čechách. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1997, s. 7–21, najmä však s. 11–13.
5 Tamtiež, s. 12.
6 Por. tamtiež.
7 Tamtiež.
8 Por.: Marxismus, Psychoanalyse, Sexpol I. (Ed.) Hans-Peter Gente, Fischer, Frankfurt/Main – Hamburg 1970.
9 In: Za Žigmundom Freudom. Cit. zdroj.
Adam Bžoch: Psychoanalýza na periférii (2007, obálka)
Adam Bžoch (1966), nedatováno
Laco Novomeský (1904-1976), nedatováno
