Bohuslav Brouk: Práce a mravnost

28/03/2013 v 13:23 · Založeno pod Ukázky z textů and tagged: Ellis, Lévy-Bruhl, psychoanalýza, psychologie

Je-li práce sama o sobě podmíněna marným úsilím vymaniti se z pomíjejícnosti, má subjektivně ještě jiný význam a to, jakožto prostředek k získání obdivu, k získání žen. Tímto způsobem dochází sexualita důstojného uplatnění, čímž jedině bylo rov­něž možno naočkovati pracovitost převážné většině lidí. Práce je sice nutným zlem, jímž se musíme protrpěti v zájmu vlastní sebezáchovy, ale udržení rodu vyžaduje jí od každého jedince více. Člověk nepracuje toliko pro sebe, ale také pro své potomstvo, pro společnost. Práce jednotlivců netvoří toliko hodnoty spotřební, ale i zásobní, které zkonsumují jiní. Mo­rálkou vštípená pracovitost vyvolala nadpráci, která dala vzniknouti člověčenství. Pokud se člověk staral výlučně o sebe, nebyl vlastně člověkem. Dnes ovšem člověk neproduktivní je snad naopak člověkem du­ševně (a v psýše právě tkví rozdíl mezi námi a zví­řaty) nejideálnějším, neboť mu zbývá, oproti dru­hým, nejvíce času stráviti zásobní hodnoty navršené sty generacemi. Genese člověka prvního je však nezbytně závislá na práci.

Intelektuální psýcha byla evokována teprve pra­cí, neboť i řeč byla současně vynalezena s prvými nástroji, v nichž antropologové shledávají důkaz člověčenství. Když podčlověk vyšel z asylu, tj. doby, kdy se pravděpodobně jeho sexualita omezovala na říjná údobí, dala mu kontinuitní potence svou nad­produkcí impuls k intensivním činnostem neomeze­ným na verbování samiček. Nadbytečné sexuální na­dání projevilo se libidinosně v hraní. Dejme tomu, že člověk, ne z nouze, ale z čilosti, která ho neopus­tila v své intensitě ani když byl neschopný soulože, počal imitovati své radostné situace třením dvou ka­menů o sebe. Tímto třením pravděpodobně zhotovil prvý nástroj, anebo po prvé zapálil [oheň] jiskrou při kře­sání odlétající. Objev ten nemohl být zapomenut, poněvadž sebesvůdnější žena nemohla muže tak zabaviti, aby si nehrál. Hraní, imitování koitu ne­bylo tudíž žádným surogátem. Mnohotvárností li­bida nabylo hraní vlastního účele. Tak byly zhoto­veny první nástroje lidstva a snad také první slovo, specifikovaný sexuální skřek, jímž člověk doprová­zel své vynalézavé hraní. Z původních disposic ne­ustálé hravosti a artikulovanosti lákavých zvuků byly stvořeny hodnoty, které nyní čekaly jen svého využití.

Provedení toho umožnila morálka, vyzdvihující ne­příjemné stránky sexu a vzbuzující takto aversi k němu. Stud se stal formálním projevem této averse, která zakládá se, jak jsme již dříve vysvětlili psycho­logicky, na touze po věcnosti a popírání, odvrácení se od sexuality, což je biologicky podloženo traumatem zrození. K jeho projevení došlo však teprve morál­kou, která se o toto přirozené nadání člověka k studu opřela a jej vyvolala. Bez morálky jistě by nebylo studu. Proto předpoklad Havelocka Ellise, že stud existuje u zvířat, je mylný. Ellis to dokládá pří­kladem čuby, která, usednouc, zakryje své pohlaví před dotěrným psem. Podle toho musela by se stydět i motýlí samička, ulétávající samečkovi. Ač nelze pochybovati o přímém zájmu samiček na kohabitaci, přece se samičky obávají jejich trýzní, a proto se posléze brání i přijetí. Stud není ničím pudovým, bezprostředním, abychom jej mohli přisuzovati i zvířatům. Lévy-Bruhl plně chápe jeho pozdní vznik předpokládaje, že vznikl teprve tehdy, když z kolek­tivního myšlení vzešlo myšlení samostatné, indivi­duální. Stud mohl vzniknouti jenom v lidské společ­nosti, jež jej nepotřebovala pro ochranu samiček, ale pro ochranu společnosti jako celku. To je jeho efektivní účel, účelem subjektivním zůstává zjednáni si nesmrtelnosti.

Je zřejmé, měl-li stud tento smysl, obracel se ke genitáliím jakožto k frapantnímu dokladu nesmrtelnosti. Nelze se ovšem domnívati, že by se projevoval zakrýváním pohlaví, neboť zástěrky, které přes ně divoši nosí, mají právě opačný význam: upozorňovati a lákati. Šat vůbec nevznikl ze studu. Ba, zá­kladem šatu nebyla dokonce zástěrka skrývající po­hlaví, nýbrž nejspíše, jak i u dnešních divochů vi­díme, šňůra přepjatá přes boky. Šatem, pozůstáva­jícím původně z nošených ozdob a tetuáží, se člověk toliko krášlil a vynášel nad jiné. Křiklavé barvy zástěrek prozrazují pak jasně své poslání: vzbuditi zájem. Mimo to různé přikrývky měly i jiný význam, jako uluri, jež slouží za menstruační pásku, majíc zabrániti větší ztrátě krve. U nás, kdy šat mimo hy­gienického poslání je nošen jako obrana proti drsné­mu počasí, zmizel sice jeho výlučně erotický ráz, avšak i tu se objevuje. Lze připomenouti braguette nápadně obalující mužské pohlaví, korset vytlačující ňadra, cul de Paris upozorňující na krásu zadních partií, výstřihy, délku sukní apod. Nedivme se proto, tvrdí-li podnes mnozí, že šat je nestoudnější než nahota. Nikdy však nemůžeme připustiti, že by šatu bylo k těmto účelům zneužito, neboť byl k těm­to účelům stvořen. Šatu naopak zneužila morálka, která postupem času stále víc a více vybičovávala stud. Proto nemá dnes šat, pokud se týká záležitostí erotických, jednotného poslání. Člověk dělá šaty podle sebe: cudné a necudné, chceme-li již těchto slov užíti.

Stud nebyl však výlučně reakcí na věci pohlavní, nýbrž přenášel se na všechny animálně životní děje. Někteří divoši ze studu ani nejedí před sebou a do­dnes stydí se na př. i polský rolník před svým pá­nem vypíti nabídnutou mu kořalku. Stud před exkrementy je stejného původu, neboť i tyto funkce připomínají závislost a smutné konce všeho životem začatého. Že hodování je stejně studuhodné jako souložení, dokázal i do minulého století platný zákaz kouření na ulici. Úřady měly patrně starost, kterou má lidská pošetilost dosud, o to, aby lidé nepouka­zovali kouřením přespříliš na své zažívací ústrojí a neodhalovali své živočišství. Podobná bláhovost studu tkví v zadržování moče a stolice, jsme-li ve společnosti, čímž se někteří lidé domnívají předstírati svou bezpohlavnost a nadhmotnost.

Tyto produkty studu jsou zcela bezvýznamné a spíše ke škodě. Úkolem morálky nebylo zakrytí geni­tálií, ani samotářské provádění životních funkcí po­žíváním počínaje a defekací konče, nýbrž využití lidských schopností k práci pro hegemonii lidského druhu. Morálka stvořila stud proto, aby hravost učinila produktivní. Opírajíc se o vrozenou disposici ke studu, využila morálka k práci lidské přiroze­nosti: hravosti. Mezi hravostí a prací je podstatný rozdíl. Hravost stává se totiž prací teprve tehdy, nabývá-li účelu jakožto prostředek. Naproti tomu smysl hravosti vězí v ní samé. Je-li proto hravost vitální přirozeností, nelze to předpokládati o práci. Práce je nutným zlem. Pro neposlušnost byl člověk vyhnán z ráje a trestem mu určeno, aby v potu tváři dobý­val svůj chléb. Práce má, oproti čisté hravosti, ještě jiné funkce než libidinosní ukájení. Je tu tedy k ra­dosti z hraní připojena nelibost plánu a účelu. Pů­vodně veškerá činnost měla přímý vztah k sexuál­nímu životu. Každé hraní bylo v podstatě reprodukcí sexuálních zkušeností, jakož i mluva omezovala se na zvukové vábení partnera a projevy krajních vzrušení.

Těmito vlastnostmi by se ovšem člověk nelišil od vrčícího psa, hrajícího si s poduškou. Člověk stal se člověkem, neboť z hravosti vyvinula se práce a ze zvukového sex appealu řeč. Ekonomickým zužitkováním diferenciovaných vábivých volání, jakož i nalezených nových hodnot hravosti byl však prvotní sexuální charakter řeči a práce potlačen a zůstal toliko latentním. Je proto záhodno připomenouti, že nejdůležitější nástroje, jako je na př. oheň, a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imi­tování sexuálního ukájení. Prvý oráč neoral, nýbrž znásilňoval zemi.

Tělesná potence, neomezovaná na genitálie, vzbudila tak velkou potenci duševní, tak velkou chuť po sexuální činnosti, že ji vůbec kdy nebylo a není možno normálně ukojit. Bohudíky psychická potence však nevyžaduje pohlavního partnera, má své vlastní cesty. Kdyby se byla zabývala toliko ženami, nikdy by se nebyla stala vynalézavou. Proto ani morálka nemusí býti do té míry puritánskou a odvraceti lidi od přímého sexuálního ukájení, aby získala jejich zájem pro práci. Stačí, odvedla-li je od výlučnosti jeho představ. Pro práci nemusí nikdo obětovati normální sexuální život. Po této stránce žili staří Řekové ideálně, neboť při neomezovaném ukojení, fysicky potřebném, vytvořili vysokou kulturu. Zadržováním semene se nic neušetří, morálka musila pro své zá­jmy zatlačiti do nevědomí sexuální charakter hravosti, nikoli však sexualitu samu.

Potlačování tělesných potřeb nijak kulturní a civilisační práci nepodpořilo, ba naopak, možno říci, že na ni působilo patologicky. Povšimněme si ne­zdravé přetíženosti gotiky proti jednoduchosti an­tiky a renesance. Vidíme, že když církev nedovolila ve středověku obcovati sdostatek se ženami, obco­valo se se stavebním materiálem. Z obavy, aby se neprznily ženy, bylo dovoleno zprzniti stavby. V gotice projevuje se proto nejen morálkou racionálně využitý prvek hravosti vtělené lidem, nýbrž daleko více stávají se dómy nouzovými náhražkami alkoven. Proti antice jsou sexuální motivy křesťanské kultury nepřirozené a nezdravé. Jestliže za její éry se stala práce jediným uznávaným ventilátorem erotiky a sexuality, nebyla tato sladším břemenem, než je dnes, v době poměrně mnohem svobodnější sexuálně.

Práce baví do jisté míry, plně bavit nikdy nemůže. Druh práce lze si sice vybrati dle individuálních zálib, avšak všechny pracovní obory jsou vázány neměnným základním plánem, který nemůže ustoupiti pracovníkově libovůli, neboť z práce by se pak stala opět neproduktivní hravost. V plánovitosti, v účelo­vosti tkví trpkost práce. Nelze pracovati jen tak pro samotnou rozkoš. Jedině snad umělcova práce blíží se tomuto ideálu, avšak také jen částečně. I umění je vázáno formálně, neboť každá práce je plánem vytčené využití lidské hravosti.

Kapitola z Broukovy publikace Psychoanalytická sexuologie (Praha: Alois Srdce, 1933, s. 32–37).

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

Komentáře