Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Hana Vinšová: Dům v ulici Na Poříčí opět září

Bílá labuť měla být vlajkovou lodí společnosti Brouk a Babka a stále ji řadíme mezi nejvýznamnější stavby meziválečné funkcionalistické architektury. Pro velké okno na uličním průčelí o rozměru 18 x 30 metrů autoři projektu vybrali tabule ze speciálního vrstveného skla. V interiérech se poprvé v Evropě objevily eskalátory, naprosto ojedinělý byl systém vytápění a chlazení. Do panoramatu Prahy se obchodní dům začlenil věží s vyhlídkovou terasou, zakončenou osmimetrovou labutí z neonových trubic. Kolem své osy se tu otáčí dodnes.

Celý článek Hany Vinšové Dům v ulici Na Poříčí opět září (Materiály pro stavbu, srpen 2020, r. XXVI, č. 6, s. 15–19) najdete zde.

Hana Vinšová: Dům v ulici Na Poříčí opět září (úvodní strana)

Bohuslav Brouk: Stoupa života

Schlage die Trommel und fürchte dich nicht!

Heinrich Heine

 

Století racionalisace nesnáší „neúčelné“ činnosti a zkrátka proto je sport zdraví prospěšný. Empirickou cestou, nezaujatým pozorováním bychom ovšem stěží dospělí k to­muto přesvědčení. Koho by na příklad napadlo, že sport prospívá našemu fysickému zdraví, vidí-li uřícené footbalisty uhánět za míčem, až se na „travnatých“ hřištích zvedá prach, a pozoruje-li jim přihlížející obecenstvo, které se nechává svými vášněmi unášet tak daleko, že zmlátí do krve přívržence pro­tivníkovy strany a že se vykřičí do ochrap­tění. Ještě horšímu mínění o blahodárném účinku sportu na zdraví lidského organismu nemohou se pak zajisté ubránit lidé, kteří mají na paměti mrtvé, odnášené ze zápasnických arén a boxerských ringů, zmrzačené hráče footbalu a rugby, nebo umělá žebra a zlatými destičkami vyspravované lebky sportovců-závodníků, kteří se míhají jako střely po automobilových drahách, jejichž každá krkolomná zatáčka je z piety pojmenována jménem některého nešťastného závodníka, kterému již žádný lékař nemohl pomoci. Jak je všeobecně známo, vyžaduje si každá větší sportovní událost kromě silné policejní asistence, která má zabránit tomu, aby se diváci v tlačenici neumačkali a aby si při rozepřích neukousli nosy, i pohotovost lékařů a ambulancí, poskytujících první pomoc nejen divákům, jejichž úrazům nejsou nikdy v plné míře s to zabránit ani sebepečlivější a sebeobezřelejší bezpečnostní opatření, nýbrž, i ak­tivním sportovcům, mrzačících se v zběsilém zápolení o vítězství. Konečně, oceňujeme-li již sport s hlediska zdravotního, nezapomí­nejme rovněž, že netušený rozrůst sportu dal vzniknout i speciálnímu lékařskému odvětví – lékařství pro choroby sportovní. Dále, po­kud jde o vliv sportu na tělesnou krásu, zdá se pak taktéž pochybné, že by tento vliv byl příznivý. Stačí si vzpomenout na zjizvené obličeje a ploské nosy boxerů nebo na ne­úměrně vyvinuté nohy cyklistů, na masivní podstavce, na nichž se obvykle třepotá sub­tilní tělíčko s ptačí hlavičkou.

 

Spíše než domněnce, že sport je prospěšný zdraví a kultuře tělesné, mohli bychom dát za pravdu tvrzení, že sportem ozdravujeme svého ducha. Fedrováním sportu se lidé totiž lehce přimějí, aby ve volných chvílích ne­myslili a nemeditovali, to jest, aby se neod­dávali činnosti, právě v níž tkví hlavní sémě duševní nezdravosti. Víme přece, že podle poznatků moderní psychiatrie jsou hranice mezi normálními a chorobnými stavy duševními velmi rozplizlé a sotva znatelné, a že naše myšlenky jsou tím bližší sférám zrůdnosti a chorobnosti, čím jsou hlubší a ori­ginálnější. Kdo myslí, vydává se tedy nebezpečí, že otevře brány patologickým hlubinám své duše, a proto jen ten, kdo nemyslí a nepřemítá, má bezpečně zajištěno duševní zdra­ví. Vychovává-li sport člověka k bezduchosti, jsou opravdu duše sportovců chráněny a stře­ženy před chorobností. V „zdravém“ těle ne­sídlí nikdy chorobný duch, neboť jest to tělo bezduché. V tomto smyslu lze k omšelému sportovnímu heslu „In corpore sano, mens sana“ chovat naprostou důvěru.

 

Jak jsme poznali, je sport sotva s to pro­spívat našemu tělesnému zdraví, a po „zdra­ví“ duševním, o nějž se skutečně zasluhuje, není zase nikterak radno toužit, takže, mlu­víme-li o sportu, nechme jeho zdravotní pro­spěšnost stranou. Sport konec konců také na radu lékařů nevznikl. Sportování je důsle­dek industrialisace výroby. Použitím strojů a tayloristickým pracovním systémem byl totiž člověk zbaven možnosti náležitého po­hybu a náležitého vypětí tělesných sil při práci. Masy dělníků jsou dnes těmito výrob­ními způsoby povětšině odsouzeni den co den většinu času prodlévat skoro nečinně u strojů, hýbajíce v jistých intervalech toliko nějakou pákou nebo kolečkem, zatím co práce jejich soudruhů v kancelářích se zase omezuje zpra­vidla jen na nepatrné výkyvy rukou při psaní. Z člověka se stal robot-automat, který po celý svůj život pracuje věčně stereotyp­ním způsobem jen jediným a stále týmž or­gánem svého těla. Práce, vyčerpávající dříve člověka tělesně, počala lidi v moderní výrobě toliko duševně otravovat a nervově vydražďovat. Nezmořený satan těla hrozí ovšem re­voltou, neboť, změnilo-li se lidské chování, aniž by se této změně byl schopen přizpů­sobit lidský organismus, je samozřejmé, že svébytné požadavky našeho těla se domáhají ukojení jinou cestou. Prací nevybitá a uvol­něná tělesná energie si vskutku také nové odbytiště našla, a to právě ve sportu.

 

Jestliže na příklad lidé za dřívějších časů tahali lano, aby vlekli lodě vzhůru po řece, zbavují se dnes, jsouce nahrazeni motory, svých sil samoúčelnou hrou – přetahováním lana, „zábavou“, jíž se můžeme podivovat skoro na každém sportovním hřišti. Tělesné úkony byly moderní výrobou osvobozeny, to jest zbaveny své racionální funkce, a tak by­lo člověku umožněno pohybovat se a namá­hat zcela bezúčelně, neboli provozovat sport. Bylo by sice možné, aby člověk vyčerpával svou životní energii, novodobými pracovními metodami uvolněnou, aniž by sportoval, avšak společnosti vyhovuje zajisté tak bezduché a bezúčelné spalování tělesné energie, k jakému dochází sportem, právě nejlépe. Kdyby nebylo sportu, mohly by se totiž prací nezdolané tělesné síly projevit způsobem spo­lečnosti nemilým, ježto, jak víme, je tělo zapsáno čertu. Již od dětství jsou přece lidé vedeni ke sportu především proto, aby vy­pudili roupy ze svého těla.

 

Sport je činností paralysující lidské schop­nosti, stoupou pro bezúčelné zničení život­ních sil, které z bezpečnostních důvodů spo­lečnost nemůže potřebovat. Sport je dada, která byla zavlečena do lidského života za­jisté jedině v zájmu společnosti. Z fabrik a kanceláří pospíchají denně lidé do tělocvičen a na hřiště, kde buď bezúčelně pobíhají ja­ko splašení koně kolem dokola, nebo kde holdují různým prostocvikům, při nichž vyhlížejí jako mohamedáni, klanějící se houfně při modlitbách slunci.

 

Kdyby člověk, neznající ducha dnešní doby, přihlížel těmto exhibicím, nepochybně by se domníval, že tu běží o trýznění nějakých těžkých provinilců, kteří pro pouhopouhé ukojení sadistických choutek svých dozorců jsou nuceni na příklad každou vteřinu usednout do dřepu a zase se vztyčit, nebo celou půlhodinu bez oddechu skákat přes švihadla, atd. Zatím tu však jde prostě o dadaismus, kterému lidé holdují se vším zápalem a vášní, třebaže se mu na jiném poli, v oblasti kultury, vždy co nejposupněji posmívali a co nejvehementněji bránili. Ovšem lidé si dadaismus, nesmyslnost a bezúčelnost sportu neuvědomují, neboť slepě věří, že sport je zdraví prospěšný, a pro zdraví jsou, jak známo, ochotni vykonávat ledacos. Nejhloupější, nejnepříjemnější ideu lze přece s úspěchem propagovat, dodáme-li jí zdravotní význam. Řeknete lidem třebas, že je zdravé nosit v hubě citron, a druhý den budou všechny citrony po celém městě vy­prodány.

 

Jedním z největších sociálních „blahodiní“ sportu je potlačování sexuality. O zneškod­nění lidských sexuálních choutek pečuje sport v zásadě dvojím způsobem. Jednak sexualitu prostě potlačuje, což se mu daří fysickým unavováním, jednak ji svádí na scestí, do slepých uliček. Lásku, sportem na nepravé cesty uvedenou, lze nejlépe stopovat v ovzduší sportu profesionalistického. Profesionalismus produkuje totiž favority, v nichž lze spatřo­vat jistý nový druh prostitutek. Jsou to pro­stitutky, živící se ukájením platonických lásek. Miláčkem publika, kterému je vesměs sociálně znemožňováno prožívat lásku opravdovou, sexuální, stal se sportovní favorit-pro­fesionál: slavný běžce, footbalista, krasobrus­lař, zápasník, boxer, automobilový závodník, atd. Se stejnou vervou jako o sexuálního partnera rve se fanouškovské obecenstvo o recordmany a recordwomeny, prokazujíc jim tolik galantností a obětí jako kdysi Ludvík XIV. svým milostnicím. Dále pak nachází stávající řád společenský ve sportu amatér­ském, jakož i profesionalistickém vhodný hromosvod pro výbuchy lidské zlosti, kterou vzbuzuje svými nepopulárními zákony a na­řízeními. Zloba a nenávist, obrácená původně proti společnosti, vybíjí se „zdravými“ spor­tovními zájmy. Ať sportovci zápasí ve hře o vítězství sami, nebo ať již sportovnímu zá­polení jenom přihlížejí, odvracejí své zájmy a afekty od politických a kulturních zále­žitostí, a tak se stávají pro společnost ne­škodnými hovádky. Prostí lidé z řad spor­tovců trpí sexuální nouzí pod obrazem zbož­ňovaných favoritů a neumoudří se dříve, než pod nimi nezemrou podvýživou – nouzí hmot­nou.

 

Sport je v celé své šíři produkt doby, která nedovoluje, aby prací uvolněná vitalita by­la využita nějakým racionálním způsobem. Z obav před příliš překotným vývojem světových událostí donucuje společnost lidi ni­čit své životní sily, od pracovních cílů stro­jovou výrobou osvobozené, ve stoupě – v sportu. Z hlediska sociálního zdá se totiž nemožné, aby lidským roupům byla poskyt­nuta jakákoliv provozová energie. „Romantika“ posílá se v neděli vybít do lesů, aby se snad neprojevila v politice. Lidstvo je tak alespoň uchráněno od nebezpečí, které by mu mohlo plynout z utkvělých myšlenek: růz­ných revoltujících filosofů, kdyby se snad těmto ideám dostalo fysické podpory.

 

Ze stanoviska subjektivního je ovšem spor­tovní vášeň velmi těžce pochopitelná, neboť, jak z výše podaného výkladu je zřejmé, není vybíjení tělesné energie ve sportu prospěš­né jedinci, nýbrž společnosti. Leč nezapomí­nejme, že jistý pohyb a jisté vypětí těles­ných sil je nezbytné pro každého člověka, takže lidem, jsou-li povětšině od časného rána nepřetržitě skoro až do pozdních hodin večerních připoutáni k svému zaměstnání, nezbývá opravdu nakonec nic jiného, než se zbavovat své fysické energie tak nejapným, bezúčelným, ale co nejrychlejším a nejintensivnějším způsobem, jakým je sport. Vzhle­dem k tomuto poznání je arciť na sport nutno pohlížet jako na projev životní nouze, člověk slušně materiálně zabezpečený ne­musí sportovat, jelikož sdostatek volného ča­su mu umožňuje využít tělesných úkonů k vy­konání i jinak prospěšných a vábných funk­cí. Osvobozený pohyb, zbavený ve sportu jakékoliv vnější funkce, je dada, kterou pě­stují zámožní lidé jenom z bezduchosti, ze snobismu a z nudy. Jinak je sport určen výhradně chudým, vykořisťovaným, k jejich ohloupení. Sport není potřebou člověka, jenž se může denně pohybovat svobodně déle než jednu hodinu, a kterému není zabraňováno ukájet své afekty na patřičných objektech. Takový člověk zná svého pravého nepřítele a nebojuje jako dnešní sportovci s větrnými mlýny, zatím co jim hoří střecha nad hla­vou. Sport je zdravý a lidstvu prospěšný je­nom proto, že vyhání mládež z hospod pří­liš zfilosofovaných vzhůru do zelených niv a hájů vstříc blbosti.

 

Přepraco­vaná kursiva Sportovní narkotikum, otištěná v říjnu 1931 v kulturním letáku ROK pod pseudonymem Jan Vlasák. Tiskem firmy E. Wichner v Praze-Břevnově, Bělohorská tř. 201. Obálka od Toyen. Vydal autor jako svůj čtvrtý soukromý tisk k Novému roku 1939.

 

Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

 

Audio verzi pod názvem Sport – stoupa života připravil Český rozhlas 3-Vltava. Účinkuje Aleš Procházka, režie Ivan Chrz, připravil Petr Turek. Vysíláno v rámci pořadu Český Sigmund Freud (31. prosince 2002) a cyklu Psáno kurzívou (19. února 2008). Délka 11:49 min.

 

Bohuslav Brouk: Stoupa života (1938), obálka Toyen

 

Bohuslav Brouk: Stoupa života (1938, tiráž s věnováním Konstantinu Bieblovi)

Smuteční hrana za Ptáka Ohniváka

Když ztratil nakonec svou pevnost i svůj dech

když zvadl ve zvonec dopískav svoji škálu

nevydal už ni vzdech a obrostl ho mech

jaký na starých zdech jsi zhlížel v Balmorálu

 

Marně dlíš v modlitbách nespravíš už ten krach

útěchu hledej v snách anebo v těžkém víně

je po všech lásky hrách i kdybys po nich prah’

pták leží na márách v tvém ještě teplém klíně

 

Úd jímž ses v ráje dral se navždy porouchal

a kráčíš žitím dál pod tíhou této rány

milenčin svatý Grál se v hedváb uschoval

aniž mu sbohem dal a odbil za něj hrany

 

Bez lkání houslí strun opustil střemhlav trůn

kde vládce bez korun je zvyklý kralovati

a světlo sedmi lůn v souhvězdí černých kun

mu nenavrátí um jak dívky milovati

 

Je bez nástupce král jenž bujně zorával

co osud v plen mu dal a mrtvě s tebou kluše

kdys Ohnivák se zval a v pýše nedumal

že jednou svatý Grál mu nedodá už duše

 

(Vítězslav Nezval: Smuteční hrana za Otokara Březinu)

 

Báseň Bohuslava Brouka pochází ze sbírky parafrází Ohlasy básní českých, které vznikly pravděpodobně během Broukova francouzského pobytu (1948–⁠1951) a vydány byly vlastním nákladem v Londýně během šedesátých let; báseň je součástí autorova svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 118).

Bohuslav Brouk: Ohlasy básní českých (vznik na přelomu 40. a 50. let), titulní list rukopisu

Brouk a Michal Mareš

Statečný reportér

Ad Lidové novinyOrientace, 13. 2. 2010: Příběhy z periferie republiky

Vzpomínka na Michala Mareše[1] mi vybavila dobu po válce, kdy mně jeho reportáže v Dnešku o zločinných přehmatech hlavně v pohraničí formovaly světonázor. My, kteří jsme tuto poválečnou éru prožívali, trápili jsme se bezmocí nad tehdejšími zlořády – ať už šlo o rozkrádání státního majetku, nebo nelidskosti kolem divokého odsunu Němců. Stateční reportéři jako Michal Mareš byli tenkrát zdravotní liškou našeho veřejného života a dík patří Peroutkovi, že věnoval prostor v Lidových novináchi v Dnešku jeho psaní. Těší mě ocenění jiné, charakterově silné sortě komunistů. Patřil k ní například i Bohuslav Brouk. Ten vystoupil z KSČ po vyjádření vlivného člena strany, že demokracie u nás by byla uchována jen při existenci ostatních stran.[2]

Jan Roman, Brno

Reakce čtenáře byla otištěna v deníku Lidové noviny, 16. února 2010.

 

Poznámky (autora webu)

[1] Michal Mareš (vl. jm. Josef Mareš, 1893–1971) byl novinář, spisovatel a básník, více na  https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Mareš.

[2] Brouk byl jedním z mála intelektuálů poválečného období, který důsledně a nekompromisně vystupoval proti praktikám Komunistické strany Československa; tyto Broukovy aktivity mu dokonce vynesly zákaz publikovat v Českých zemích, Brouk nakonec našel prostor v bratislavském časopise Nové prúdy v našom súčasnom živote. Rozsáhlý výbor z jeho tehdejší publicistiky obsahují dva svazky: Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (ed. Milan Drápala. Praha: Prostor, 2000) a Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014). Článkovou bibliografii najdete zde.

 

Louny, 20. 9. 1946

Milý Michale,

dočetl jsem se v minulém Dnešku, že nastoupíš souboj se soudem. Tvá řeč, kterou hodláš přednést na svoji obhajobu, se mi moc líbila. Jsem jen zvědav, zda Ti i tato předčasná obhajoba nebude přičtena k tíži jako zákonem nedovolené ovlivňování soudu. Vyslovuji Ti své nejvřelejší sympatie (též od Ati) a srdečně Tě zdravím.

Tvůj
Brouk

Dopis byl otištěn v publikaci Michala Mareše Přicházím z periferie republiky (ed. Michal Jareš. Praha: Academia, 2009, s. 129), v níž jsou po více jak šedesáti letech shromážděny příspěvky novináře, spisovatele a anarchisty Michala Mareše z poválečného období, které vycházely v Peroutkově Dnešku a Svobodných novinách. Vůbec poprvé jsou uveřejněny v celé své šíři, doplněné o další doposud neznámé příspěvky, které Peroutka odmítl tisknout. Z Marešových otištěných příspěvků známe pouze poněkud „utajený“ výběr, který vyšel v knize Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince (nakl. Prostor 1999, ed. Pavel Koukal), jenž byl ale připojen za samotné vzpomínky bez jakékoliv anotace, a dále z nekomentovaných a spíše náhodně vybraných fragmentů, které jsou otištěny v Revolver Revue 1997, č. 34. V této edici jsme se rozhodli konečně v relativní úplnosti shromáždit Marešovy i dnes poněkud kontroverzní články, týkající se odsunu Němců, problémů v pohraničí s novodobými zlatokopy, národními správci i rozkrádáním a devalvací základních lidských hodnot, ale i pochopení pro čestné chování a drobné a přesné popisy figurek a lidí z okraje. Vedle toho jsme se rozhodli publikovat také aktuální čtenářské dopisy z Dnešku, které reagují na Marešovy reportáže.

 

Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky (Academia, 2009), obálka

Bohuslav Brouk s přáteli po druhé promoci, druhý zleva Michal Mareš (listopad 1946)

Otakar Nováček a Bohuslav Brouk

[…] K teorii, že je Nováček autorem Ráje a pekla lásky přispívá i samotný obsah a vyznění této knihy. Téma vztahu mezi mužem a ženou se mimo Ráje a pekla lásky často objevuje v Nováčkových fejetonech a článcích. Nemalá část knihy je věnována sexuálním úchylkám. Že tato problematika patřila mezi témata, o která se Nováček zajímal a která ho fascinovala, dokládá i kniha Páter Mrskač. Především však stále zmiňoval, jak je podle něj sexualita důležitá pro umění a pohrdal lidmi, kteří erotiku v umění již z principu odmítali (viz předmluva knihy Povídky staré manykýrky, kniha Ňadra a podobně), tato myšlenka je podrobně rozvinuta i v Ráji a peklu lásky. Ráj a peklo lásky pak tedy působí pouze jako dílo, ve kterém Nováček těmto myšlenkám poskytl větší prostor a kde je dále rozvíjel.

Co se týče žánru knihy, jedná se o jakési filozofické zamyšlení o lidské sexualitě, či o delší odbornou esej. Je určena spíše laickému publiku, jsou zde vysvětlovány základní pojmy z oblasti sexuologie, zároveň však autor od publika předpokládá zájem o dané téma. Své názory se autor snaží podpořit zmínkami o dalších odbornících, kteří sdílí autorův přístup k problematice. Nejedná se však o dílo čistě odborné, autor neodkazuje na žádné konkrétní studie, které by jeho závěry potvrdily, nesnaží se do oblasti sexuologie přinést žádná nová stanoviska či teorie, text slouží pouze jako jakýsi úvod do této problematiky.

Podobné problematice se ve svých dílech v Česku velmi podrobně věnoval například Bohuslav Brouk. Bohuslav Brouk byl velkým obdivovatelem Freudovy psychoanalýzy. V roce 1933 vyšla jeho kniha Psychoanalytická sexuologie. Jedná se o dílo čistě odborné, ve kterém autor vysvětluje různé pojmy související s oblastí sexuologie, objevují se zde definice různých sexuálních úchylek, definice autoerotiky a její různé formy, dále kniha pojednává o historickém vývoji prostituce, zmiňuje se taktéž o změnách ve vnímání morálky a podobně. Na rozdíl od Nováčkova Ráje pekla a lásky, ve kterém autor předkládá svoje vlastní názory na problematiku, je Broukova kniha čistě odborně zaměřená, autor se snažil, aby všechny informace v knize obsažené vyznívaly jako vědecky potvrzená fakta. Podobnost mezi těmito díly ale můžeme spatřit například ve výběru témat, obě knihy se podrobně věnují především různým sexuálním úchylkám. […]

Úryvek z magisterské diplomové práce Petry Čapkové Zpracování části fondu Otakara Nováčka z Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea (Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2019, s. 29); k O. Nováčkovi více zde a zde.

 

Otakar Nováček (1901-1986), foto: www.brno.cz

Otakar Nováček (1901-1986), foto: http://www.brno.cz

Rudolf Vévoda: „Nechci být kůlem vyhlášek“: František Halas a jeho politická cesta po roce 1954

[…] Na aktivu spisovatelů-komunistů v květnu 1946 Ladislav Štoll sice kritizoval vedení Syndikátu [českých spisovatelů – pozn. autora webu], ale nikoho nejmenoval a vůbec hovořil dosti všeobecně.1 Naproti tomu ještě na aktivu kulturních pracovníků, konaném 12. 2. 1948, bral Halase v ochranu před útoky Brouka a Černého – sám Čivrného šéf, Gustav Bareš. Na adresu tzv. kulturní reakce mimo jiné uvedl: „Chtěli by upírat právo mluvit jménem české kultury S. K. Neumannovi, Nejedlému, Halasovi, Olbrachtovi, místo toho by chtěli Peroutku, Brouka, Mareše.“2 Přízeň mocných tedy dosud trvala. Jistě tomu napomohl i Halasův podpis pod ustavujícím prohlášením komunisty ovládané Kulturní obce (v říjnu 1946), ve kterém se mimo jiné vyjadřovala radost nad tím, že náš lid „jednou provždy překonal svou závislost na zhoubných předmnichovských poměrech mezinárodních i vnitřních.3 […]

Úryvek ze sborníku Rok 1947. Česká literatura, kultura a společnost v období 1945–1947: Materiály z konference uskutečněné 11.–13. 6. 1997 v Praze. Ed. Petr Hruška. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1998, s. 54; příspěvek je k dispozici zde, celý sborník potom zde.

Poznámky

1Za rok své existence Syndikát se neprojevil, ačkoliv zde byla řada velmi důležitých problémů. Ani nyní před volbama, kdy se jedná o tak vážný krok, Syndikát jako obhájce důsledné demokracie nevystoupil.“ SÚA, fond 19/7 (Kulturně propagační oddělení ÚV KSČ), sign. 681. V. Řezáč se na zmíněném aktivu, konaném 10. 5. 1946, pokusil Syndikát hájit: „Reakční tisk označuje Syndikát za hnízdo komunistů.

2 Tamtéž, sign. 71.

3 V. Černý, Skutečnost svoboda, Praha 1995, s. 411.

 

Sborník Rok 1947 (1998, obálka)