Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

NEJ Jiřího Padevěta

Novinářka Eva Riegerová položila otázku historikovi a řediteli nakladatelství Academia Jiřímu Padevětovi (1966), jaká byla největší útrata, kterou zaplatil:

„Kdysi dávno v antikvariátu jsem zaplatil za knihu Bohuslava Brouka Patologie životní zdatnosti 800 korun. Tenkrát to bylo více než moje měsíční mzda.“

Anketa byla publikována v časopise Vlasta, 12. 4. 2017, č. 15, s. 56; J. Padevět vydal v r. 2014 v nakl. Academia Broukův výbor Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930-1960 (ed. Viktor A. Debnár).

Jiří Padevět (1966), nedatováno

Miloš Matúšek: S Broukem v hlavě

Bohuslav Brouk – filosofující autor širokého záběru – započal se sepisováním své práce O šalbě svobody a filosofie v době vynucené australské emigrace v roce 1953 a pracoval na ní pět let. Po opuštění republiky byl na něj vydán zatykač a vyhlášeno pátrání jako po „protistátním zločinci“. V jednom z dopisů Brouk uvádí, že svou „habilitační práci“, píše „pro šuplík“ – těžko by ji mohl nabídnout katedrovým marxistům v bývalé vlasti.

Závěrečná kapitola „šuplíkového“ spisu, tedy jakési shrnutí Broukových úvah, nyní poprvé vychází tiskem. Ač téma svobody vůle zaměstnávalo nejlepší hlavy od po­čátků filosofie, pokládá ji Brouk za ničím nepodloženou filosofickou fikci. Sama filo­sofie jako „pěstitelka bludu svobody vůle“ není pro Brouka víc než bájesloví, „jež své báje více nebo méně rozumově konstruuje“ a není ve svém počínání méně nesmyslná než náboženství. Doménou poznání je totiž v Broukově očích výlučně věda a nová filoso­fie skutečně hodná svého jména nemá jiný úkol než „na základě všech vědeckých po­znatků plánovat život, kterému sama věda nemůže dát žádného smyslu a cíle“.

Víra ve svobodu lidské vůle je podle Brouka přinejmenším naivní. Nemáme důvod domnívat se, že by lidské jednání ne­podléhalo obecnému determinismu, a mělo by být přinejmenším od Freudových dob zřejmé, že duševní dění je ovlivňováno i zdánlivě sebenepatrnějšími událostmi. Svoboda, kterou definuje psychologicky jako absenci pocitu nesvobody, je vždy re­lativní a nesouvisí v zásadě se žádnými spe­cifickými životními okolnostmi.

Broukova inspirace marxistickou vizí nové společnosti je ve spise zřetelná. Jeho konstrukt plánující filosofie je poněkud pře­kvapivý a zdá se, že láska k moudrosti jako hlavní úkol filosofie bere za své ve prospěch sociálního inženýrství. Filosof je v Broukově pojetí deklarátorem nového smyslu, který svými smělými plány determinuje v zájmu tzv. autentických hodnot občany k nové svo­bodě, ať už si o tom sami myslí cokoli – vždyť svoboda je nakonec jen jakýsi pocit.

To ovšem význam Bohuslava Brouka ne­snižuje. Jeho úvahy nesené pesimistickým humanismem s vyhraněným antikonzumním postojem a s existenciální touhou po životě neztrácejí na aktuálnosti. Vzácně se u něj snoubí upřímná filosofická touha po pravdě se schopností říci ji „na plnou hubu“. Představuje typ myslitele, který je schopen o věci samostatně přemýšlet, ať už si uznávané autority o ni myslí cokoli (k čemuž vede rovněž své čtenáře) a ať ho myšlenka zavede k nejneočekávanějším závěrům.

Autor se věnuje české filosofii a estetice.

Recenze Broukovy knihy O šalbě svobody a filosofie (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2011) byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 9. 2011, r. XXII, č. 36, s. 65; scan recenze najdete zde.

Bohuslav Brouk: O šalbě svobody a filosofie (2011), obálka Viktor A. Debnár

 

Miloš Matúšek, nedatováno; zdroj: https://www.phil.muni.cz

Bohuslav Brouk a necessismus

[… ] Odmítavý postoj k nastupujícímu konzumnímu způsobu života sdílel Ladislav Žák se svými přáteli, architektem Karlem Honzíkem i provokativním myslitelem Bohuslavem Broukem, zakládajícím členem Skupiny surrealistů v ČSR. Společnými silami se pokusili podnítit vznik utopického hnutí za racionalizaci výroby a zjednodušení spotřeby, pro které Honzík, známý svou zálibou v zavádění nových „vědeckých“ termínů, vymyslel název „necessismus“.1 [… ]2

Úryvek z publikace Dity Dvořákové Ladislav Žák (Řevnice: Arbor vitae, 2013, s. 84).

Poznámky pod čarou (pozn. č. 2 autor webu)

1 V roce 1946 vydává Karel Honzík stejnojmennou brožuru s podtitulem Myšlenka rozumné spotřeby. Žák, Brouk a Honzík spolu s Vladimírem Machoninem měli rovněž plán na založení Klubu pro studium spotřeby „Necessismus“ (1946) a neúspěšně usilovali o vznik měsíčníku Sloh života (1947). Viz Archiv architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze, fond 168 – Karel Honzík, položka 78. Iniciátorem těchto aktivit byl pravděpodobně Honzík.

2 Brouk se tématu omezení spotřeby a šířeji problematice životního slohu věnoval v řadě svých publikací (např. Závažnost obecného vzdělání, 1946; Lidé a věci, 1947 či nevydaných Dnes a zítra a O kráse přírody a smutcích neděle) a článků (např. O nový životní styl, Dnešek, 1946). První část studie Životní sloh, napsané pravděpodobně v letech 1945–1946, vyšla v roce 2010 (Brno: Barrister & Principal), druhá část (Výzkum a tvorba lidového životního slohu) je k dispozici ke stažení zde.

Dita Dvořáková: Ladislav Žák (2013), obálka

Karel Honzík: Necessismus (1946), obálka

Z úvodu přípravného materiálu k založení klubu pro studium spotřeby Necessismus (1946)

Bohuslav Brouk: Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš

Kupte si kompletní knižní dílo Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Prodejce galleryart nabízí na síti Aukro možnost koupit si kompletní Broukův soubor knih, vydaných v letech 1932-1947:

Psychoanalysa (1932), obálka Jindřich Štyrský
Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský
Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
O smrti, lásce a žárlivosti (1936), obálka Karel Teige
Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský
Patologie životní zdatnosti (1937), obálka Jindřich Štyrský
Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen
Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), obálka Toyen (průměrný stav)
O funkcích práce a osobitosti (1938), obálka Karel Teige
Stoupa života (1938), obálka Toyen (průměrný stav)
Strach z oddechu (1939), obálka asi Toyen
Bludnost jedné představy (1940), obálka Karel Černý
Jazyková komika (1941), obálka Karel Černý – krásně zachováno včetně nakladatelské pásky
Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb
Racionalisace spotřeby (1946)
Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha – kniha ve dvou exemplářích: brožovaném a v pevné vazbě (v jedné vepsáno autorovo věnování)

Dražba končí 18. března 2017 večer.

Více zde.

Obálky knih Bohuslava Brouka z let 1932-1947

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy

Magisterská diplomová práce se soustřeďuje zejména na zmapování specifik termínu „životní sloh“ a porovnání jeho koncepce s klasickou teorií slohu a s ohledem na dobový kontext. V práci jsou představeni autoři, kteří pojem „životní sloh“ v českém prostředí rozvíjeli: Karel Honzík, Oldřich Stefan, Ladislav Žák a především Bohuslav Brouk, který se tématu věnoval nejpodrobněji a nejsoustředěněji. Cílem práce je analýza specifického a originálního pojetí slohu v podání Bohuslava Brouka a jeho současníků či následovníků a následné zmapování postavení estetické funkce v teorii životního slohu.

Práce byla obhájena v září 2016 na Katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – celou si ji můžete přečíst zde; posudky vedoucího (Ondřej Dadejík) a oponentky (Helena Jarošová) jsou k dispozici zde.

jana-ecksteinova

Jana Ecksteinová

 

ecksteinova-jana-koncepce-zivotniho-slohu-u-bohuslava-brouka

Jana Ecksteinová: Koncepce životního slohu u Bohuslava Brouka v kontextu české meziválečné avantgardy (2016), titulní list

Vojtěch Čurda o biografii Stanislava Budína

První ucelená biografie sledující vývoj novináře a celoživotního levičáka Stanislava Budína se musela vypořádat nejen s bílými místy, která bylo třeba zaplnit, ale také s hodnocením nejrůznějších politických zvratů, jež do značné míry určovaly Budínovu životní dráhu.

Osudy levicového intelektuála a novináře Stanislava Budína (1903-1979) byly bohaté na nejrůznější peripetie a zvraty, do nichž se dostával především díky své fascinaci politikou a snaze přispět ke změně poměrů. […]

V nejpodnětnější části své práce se Groman věnuje Budínovu angažovanému žurnalistickému působení v meziválečném období, kdy po prvotních sympatiích k sociální demokracii spojil svůj osobní život s Komunistickou stranou Československa a působil v levicových novinách, včetně šéfredaktorské pozice v Rudém právu. Zpočátku sice zastával ortodoxně stalinistické pozice, ve třicátých letech se však dostal do vážného konfliktu s Gottwaldovým vedením, který vyvrcholil Budínovým propuštěním z práce a vyloučením z řad KSČ. […]

Exkomunikace z roku 1936 hrála v Budínově osudu důležitou roli – ve svých pamětech ji líčí jako okamžik rozpadu dosavadních opor a ztráty kořenů. Groman dokonce metodologicky analyzuje dopad Budínova vyloučení na základě religionistických studií Zdeňka Vojtíška o náboženských sektách. Předchozí Budínovy stalinistické postoje demonstruje například na jeho souhlasu s moskevskými procesy, v čemž se prý rozcházel se stanoviskem „demokratického tisku“. Skutečnost však byla podstatně složitější, než jak ji Groman vylíčil. Benešova zahraniční politika v polovině třicátých let směřovala k pragmatickému sblížení se Sovětským svazem, který se měl stát spojencem proti hitlerovskému Německu. Proto byly ze strany politického establishmentu moskevské procesy v zásadě akceptovány jako projev boje s protistátním spiknutím, ačkoliv kolem průběhu soudních přelíčení existovaly pochybnosti. Proti procesům se tak nepostavila většina demokratického tisku, nýbrž spíše solitérní osobnosti, jako F. X. Šalda, E. F. Burian, Karel Teige, Záviš Kalandra, Bohuslav Brouk nebo Jaroslav Ježek. […]

Úryvek pochází z recenze Vojtěcha Čurdy publikace Martina Gromana Stanislav Budín: Komunista bez legitimace (Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016), publikované v kulturním čtrnáctideníku A2, 15. 2. 2017, r. XIII, č. 4, s. 29.

groman-martin-stanislav-budin-2016

Martin Groman: Stanislav Budín (2016, obálka)

Tigridova zmínka o Broukovi

[…] Frankfurt nad Mohanem se v roce 1948 na pár týdnů stal jejich (exulantů – pozn. autora web) neoficiálním centrem. Když si Tigrid na konci května zakládal evidenci, s kým vším z momentálně tam přítomných lidí je možné do budoucna počítat, byl jeho seznam dlouhý: „Poslanci Hora a Čížek, Sedlák, dále Drábek s rodinou, Herben se synem, Peroutka se ženou, Jílovský se ženou, Miloš Vaněk, profesoři Machotka, Bušek, Brouk, Kovárna (někteří z nich v lágrech), poslanci Bunža a Benda a několik armádních důstojníků.“ […]

Úryvek pochází z dopisu novináře Pavla Tigrida (1917-2003) politikovi Jurajovi Slávikovi, 16. 5. 1948, Archív literatúry a umenia Martin, fond Jozef Lettrich, kr. 13. Cit dle KOSATÍK, Pavel. Tigrid, poprvé: Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém věku (Praha: Mladá fronta, 2013, s. 104).

Pavel Tigrid

Pavel Tigrid (1917-2003) v roce 1951 (archiv Radka Schovánka, http://www.minulost.cz)