Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Pavel Šafr: Brouk v hlavě

Koncem minulého roku (tj. v roce 1992 – pozn. autora webu) vydalo nakladatelství Odeon svéráznou příručku pro mladé novo­manžele – LIDSKÁ DUŠE A SEX. Napsal ji čes­ký psychoanalytik, biolog, surrealista a kritik společnosti 30. let Bohuslav Brouk. Není to kni­ha z rodu sexuálních kuchařek či manuálů, nýbrž osobitý názor překladatele a pokračovatele myš­lenek S. Freuda a C. G. Junga. V podání problé­mu sestupuje Brouk až k samotnému jádru, aby svým drsným výkladem otvíral čtenáři, zahlcenému červenoknižním bonbó­nem, slepené oči.

Šokuje výkladem, ale vliv Freuda čiší z nejedné syrové myšlenky. V jakémsi rozmnožovacím úvodu promlouvá autor ústy biologa, osvětluje mechanismus a význam pohlavního pudu. Nejzávažnějšími problémy se ovšem zabývají kapi­toly o vývoji a smyslu lidské sexuality, jejím vli­vu na vznik společnosti a kultury: „Kultura a civilizace mohly vzniknout jenom na podkladě strachu před sexuálním životem.“ Kritizují monogamní způsob života (původně ekonomickou nutnost) a popírají funkci manželství: „Člověk, který pojal za manželku ženu, je nutně za kratší, nebo delší dobu sexuálního styku deziluzován a touží po novém ideálu.“ V neposlední řadě Brouk osvětlí čtenáři samotnou podstatu ženy: Její bytí vězí v koketérii, koketuje však nejen s muži, nýbrž i s práci, vědou a uměním.“ Jako by však ani to nestačilo na čtenářovo probuzení, rozebírá ženskou tragédii do důsledků, v podsta­tě každé ženy vidí prostitutku. Její tělo je pak vý­borným prostředkem, který ženu obživuje. Jedi­nou možnou záchranu ženy a vůbec celé společ­nosti vidí autor v socializaci žen, neboť monogamní rodina je v krizi v důsledku přílišné ekonomizace a emancipa­ce žen.

Ve druhé části knihy se nachází souhrnný popis a výklad sexuálních odchylek od konvenčního pojetí sexu s již očekávanou kritikou společ­nosti: „Sexuální anomálie zachraňují člověčen­ství, jsou ventilátorem patologie naší kultury.“ Na závěr chci ještě upozornit na doslov k próze J. Štyrského – Emilie přichází ke mně ve snu, který je zde publikovaný. Brouk v něm kri­tizuje povrchní spotřební pornografii, aby po­vznesl pornografii uměleckou. Tímto doslovem se kniha Lidská duše a sex stává pro čtenáře opět aktuální.

(pf)

Recenze Pavla Šafra Brouk v hlavě byla publikována v Českém deníku, 12. 2. 1993, r. 3, č. 35, s. 12; v originále ji najdete zde.

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992)

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992), obálka s použitím koláže Karla Teiga Vladimír Nárožník

Šafr Pavel

Pavel Šafr (1967), nedatováno

N. – O nový životní sloh

V dobách revoluce a výstavby, v do­bách mladých a zdravých přichází opět ke cti racionalismus a racionalisace. Bezohlednou rozumovou kritikou musí­me přehlédnout dnešní situaci, cestu, která k ní vedla, a prostředky, jak ji překonat. Po nápravě v theoretickém myšlení, po nápravě politické a výrobní musí následovat náprava ve spotřebě, t. j. v našem životním slohu vůbec. O důkladnou přestavbu tohoto úseku nevolají jen důvody úzce hospodářské, nýbrž neméně i starost o nového člověka, nezatíženého přežitou minulostí a jejími zhmotnělinami.

Broukova podnětná a bojovná kniha řeší přímočaře (a někdy až bezohled­ně) základní postoj člověka k věcem a prostředí, bije do zarputilého fetišismu, který nás ještě všude obklopuje. Právě zbytečnosti nás připravují o většinu energie, proto je nutno vymýtit je jed­nou pro vždy.

Je to kniha, která svou zdánlivou protihistoričností nám připomíná snahy konstruktivistů (jež autor dobře oceňu­je) a také mnoho omylů, které bylý dogmatickým uplatněním těchto zásad způsobeny. (O tomto problému mluví dobře projev Krohův v 1. č. Architek­tury 1945.) Avšak uvědomíme-li si, že knížka je především ukazovatelem smě­ru, ostrou kritikou a podnětem, jehož využití a uskutečnění nastane teprve or­ganickým začleněním do konkrétního vývoje, pozdravíme ji jako jeden z cenných příspěvků k našemu socialistické­mu budovatelskému úsilí.

Je povinností nejen snad všech archi­tektů, nýbrž i všech ostatních navrho­vatelů a výrobců spotřebních statků, všech, kteří chtějí vytvářet lepší pro­středí pro lepší život nového člověka, aby se zamyslili nad tímto dílkem. A konfrontovali je se svou dosavadní tvorbou.

N.

Recenze Broukovy publikace Racionalisace spotře­by: Základní problémy projektovaní (Praha: Architektura ČSR, 1946) byla publikována v Tvorbě, 18. září 1946, r. XV, č. 38, s. [zadní obálka]; originál recenze je k dispozici zde.

Racionalisace spotřeby (1946), obálka ?

Racionalisace spotřeby (1946), obálka neznámý autor

Bohuslav Brouk: Minisukně anebo Konec ideálu nitroděložního života

Jak zimní den
Dnes sukně zkrátila se
Jak cesta po níž s milou jdeš
Dětinským střihem
Stehna odkryla se
Na výsměch všemu o čem sníti chceš

Z opony tajemné
Sotva jen stužka zbyla
Jež dívkám nad klínem se třepotá
Nač mudrc nestačil
Sukně nám odhalila:
Základní pravý smysl života

Opony sňaté
Drze odhalily
Jeviště prosté lidských hemžení
Namísto v ráje
Sympodia pílí
Na prostná gymnastická cvičení

Bůh hrozíval nám
Potem tváře
Dnes móda hrozí nám zas průvanem
V průvanu nosí
Svoje svatozáře
Průvan si vervně hraje s embryem

Je konec snu
Je konec tužeb
Po blahém útočišti v lůně žen
V létě si možno
Uhnati tam úžeh
A v zimě rýmu kašel jen

Báseň Minisukně anebo Konec ideálu nitroděložního života byla vydána Broukovým vlastním nákladem v Londýně roku 1967 jako novoroční blahopřání do roku 1968; otištěna byla v autorově svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 142-143).

B. Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová)

Ivan Blatný a Bohuslav Brouk

[…] Vedle Brušáka a Lederera byla třetím přímým svědkem časů první Blatného hospitalizace Meda Mládková, jen o pár měsíců starší než Ivan, charismatická a krásná.

Do Londýna dorazila ze Švýcarska, kde předtím studovala ekonomii; po Únoru se rozhodla, že se domů nevrátí. Několikrát přišla na návštěvu do Claybury s Karlem Brušákem, ale…

„Ivan se na rozhovor ve třech nedokázal soustředit. Když jsem třeba mluvila s Brušákem, tak on zůstal úplně štajf. Pak jsem ho začala navštěvovat sama; chodila jsem tam myslím každý týden.“

Návštěvy byly povoleny jen v neděli a byly k nim vyhrazeny tzv. visiting corridors, do kterých bylo vidět okny z oddělení, u nichž se zpravidla tísnili další pacienti. O Medu byl přitom velký zájem:

„Bylo to zvláštní, a než jsem si zvykla, tak i trochu tísnivé. Mívali jsme s Ivanem dlouhé diskuze, povídali jsme si třeba několik hodin… a oni tam stáli a jenom zírali. Asi jsem je vzrušovala, ale já si to tenkrát tak moc neuvědomovala.“

„O čem jste si povídali?“

„O všem možném, Ivan byl velice inteligentní. Mluvíval úplně normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že by byl blázen.“

„A konkrétně?“

„Hodně jsme mluvili o literatuře. Taky jsem mu nosila knížky… a jednou z toho byl pěknej průšvih.“

„Průšvih kvůli knížce?“

„No, přišla jsem zase v neděli a jdu se ohlásit, že jdu za Ivanem Blatným, a oni mě tam nechtěli vůbec pustit. Říkali mi, co jste to udělala, to takhle nemůžete, a já nejdřív vůbec nevěděla, co se stalo… No, stalo se to, že jsem Ivanovi přinesla Baudelairovy Květy zla s erotickými obrázky. A blázni si to vytrhali a pak nad tím celej blázinec onanoval.“

Ty chodby pro návštěvy pak byly zrušeny začátkem 50. let a návštěvníci mohli i s pacienty využívat celý areál, ale to už Meda za Ivanem Blatným nechodila.

„Co se stalo, Medo? Víme od Karla Brušáka, že nastal nějaký problém…“

„No, ono to bylo nejdřív moc hezký. Vždycky jsem Ivanovi přinesla nějaký ovoce, chtěla jsem mu nějak pomoct. Pořád jsem ho přemlouvala, aby se vrátil do normálního života, jenže to on nechtěl.“

„Neměl kam jít?“

„Prostě tvrdil, že je mu v Claybury dobře… Jenže pak najednou, to bylo o Vánocích, dorazil zničehonic ke mně domů. Zazvonil, tak jsem ho pozvala dál, a Ivan si hned klekl a řekl, že se do mě zamiloval a že beze mě nemůže žít. A že proto přišel, že už se do Claybury nevrátí, a pořád tam klečel, a já jsem se začala bát, protože nechtěl odejít, a tak jsem zavolala Karla Brušáka… a on ho odvedl. Měla jsem pak špatný svědomí, protože jsem brzy nato odjela do Paříže, a i když jsem ještě jezdila do Londýna, tak Ivana už jsem nikdy neviděla.“

„Aha? A tohle byl ten problém, pane Brušáku?“

„Houby! Ivan před ní začal onanovat. A to samý pak udělal Věře Blackwell…“

„Medo, promiňte, ještě se vás chci zeptat…“

„Ano?“

„Jak Ivan vlastně v té době vypadal? Víte, v Brně to byl krasavec, idol dívek a žen…“

„Blatný vypadal dobře. Nebyl krásnej… ale hezkej člověk to byl.“

„A nebyl třeba už trochu… zanedbaný?“

„To určitě ne. Ale já jsem byla asi jediná holka, která ho navštěvovala, tak na sebe možná víc dbal… Víte, emigrace je těžká věc. Znala jsem několik lidí podobných jako Blatný. Ve Washingtonu se něco podobnýho přihodilo jednomu českému profesorovi, toho našli na ulici… Víte, co řekl Peroutka, ještě když byl v Londýně?“

„O emigraci?“

„Ano. Řekl, že šest let koncentráku a vězení nebylo nic proti prvním třem měsícům, které strávil v emigraci.“

„A víte, co napsal o exilu ve svých Dopisech příštím milenkám Bohuslav Brouk?“

„Tak to zas nevím já.“

„V době, kdy už Ivan kroutil spokojeně svůj první rok v Claybury, napsal, že lidé vyšli do exilu jako pomatení, jako psi utržení od řetězu, aby se v cizině stali ubohými nickami, a poté co ztratili podpůrné lešení svých solidně zodpovězených proč, pozbyli životnosti a upadli do nepředstavitelně šíleného zoufalství…“.

 

[…]

 

Ale možná jsme z našeho písečku skočili rovnou do příliš velkých dějin; vždyť tam, kde umírá Jean-Jacques Rousseau, duní už v jícnu temné revoluční právo a padají hlavy královen a králů.

V našem malém příběhu jen Karel Brušák utrousil poněkud nešetrně zmínku o Blatného masturbaci před krásnou mladou dívkou… a to se dá napravit.

Začněme konstatováním, že Karel Brušák by nikdy před nikým neonanoval. Nebyl ten typ – a stejně jako spousta dalších lidí viděl v takovém chování jeden z projevů Blatného šílenství. Je proto trochu s podivem, že se s tou „neslušnou“ historkou vytasil před kýmkoli prakticky na potkání, což platí i pro rok 1958, kdy do Londýna dorazil na své pouti exilem Bohuslav Brouk.

Brouk si v předchozích letech, která strávil v Austrálii, zvykl na jistou osamělost a ani v Londýně se příliš nezapojil do života exilové společnosti. Ale spolupracoval s BBC a rád zašel s pány redaktory na kus řeči do zdejší kantýny.

Když došlo na Blatného, mohl přispět slušnou řádkou původních historek, protože na rozdíl od ostatních přísedících znal Ivana už z časů surrealistické skupiny a několikrát se s ním opil i za Protektorátu. Z osobní zkušenosti věděl o jeho sklonech k obnažování na veřejnosti. A rozhodně v té souvislosti stojí za zmínku, že byl sám autorem dobově proslulého textu Onanie jakožto světový názor, který vyšel v roce 1930 v Erotické revui.

A že Ivan Blatný četl ten text už ve svých patnácti letech.

Ještě dříve, než mu Nezval půjčil Erotickou revue, měl ovšem malý Ivan možnost nahlížet do jiné knihy, kterou kdysi koupila Anna Klíčníková. Babička nepatřila k velkým čtenářům, ale tenhle foliant, to vůbec nebyla jen tak obyčejná kniha. Stála v knihovně jako voják s puškou na hranicích a střežila tenkou linii mezi životem a smrtí, mezi hezkým, klidným životem a šílenstvím. Napsal ji proslulý dr. Tissot a jmenovala se Onanie neboli Pojednání o poruchách vyvolaných samohanou.

A nebyly to poruchy ledasjaké.

Jak se neotřást hrůzou nad historkami z praxe démonického Doktora a jeho kolegů o „muži, jehož mozek slyšitelně ,chrastil‘ v křečích vyvolaných příliš častým ukájením“, či o dlouhé řadě mladíků, kteří si stejným způsobem „uhnali tumor v pravé ruce“?!

A co mladý muž, jenž byl „na vrcholu životních sil“ postižen gangrénou chodidla?!

Byly dokonce zaznamenány případy, kdy hoch, jenž intenzivně masturboval od patnácti do třiadvaceti, začal šilhat, a vzdělaný muž zešílel.

To všechno jsou věci děsné… a přísně vědecky doložené!

Babička má ostatně dostatek důkazů přímo před očima: což Ivánkova slabost a jeho ustavičná zemdlelost nepotvrzují jasně Tissotovu teorii o ochabnutí tělesné energie důsledkem samohany?

Jenže…

Zatímco za babičkou zvedá svůj kárající prst přízrak doktora Tissota, Blatnému a jeho kamarádům z bednářovského okruhu spěchá na pomoc apoštol tělesné nevázanosti a svobody, Bohuslav Brouk, který káže konec tajnůstkářství a nabádá, aby se „onanista svým způsobem sexuálního života netajil ve společnosti“.

O prázdninách v Kunštátě tudíž vyprovokuje Ivan hru na pravdu: pět účastníků experimentu musí v otevřeném „dopise spoluprožívačům“ detailně a s maximální upřímností popsat jeden den svého života.

K dispozici nakonec máme pouze dopis Ortenův, který popisuje události z 24. července 1939 na několika dlouhých stranách. My – z důvodů, jež jsou nabíledni – vybíráme pasáž z Halasova bytu, kde Orten tehdy přespával. Po odchodu Věry Fingerové…

„… chodím kolem dokola knihovny, mám v prsou tlak jako v jinošství, když jsem dospíval, pohlavně dospíval, to se rozumí, náhle otvírám jakousi tajnou zásuvku, je tam Erotická revue, dějiny dámských kalhotek, obrázky, zdá se mi, že hned přijde maminka a přistihne mě při něčem ošklivém, potají se ohlížím, zda mne někdo nevidí, čtu si v jakési oplzlosti o jeptiškách, jsem vzrušen, a pak, to víte, co pak…“

Jen o kousek níž čteme:

„Sedl jsem si k psacímu stolu. Civěl jsem před sebe. Začalo mi být líp. Z otevřeného okna na mne šla zima. Naproti na dvorech byla tma, napsal jsem básničku… Byl jsem pak klidný, unavený, šel jsem po špičkách k tajné zásuvce a otevřel jsem si podruhé Erotickou revue…“

Erotická revue se svými ilustracemi a lehce pornografickými texty hodila k ukojení základní tužby… ale v textu Onanie jakožto světový názor šlo o něco jiného.

Stačí ocitovat pár vět a bude jasné, že při vší provokativní nadsázce jde o text, kterému nechybí vyhraněný názorový přesah:

„Žijeme v klamném domnění, že objektní orientace je neopominutelnou přirozeností, ve skutečnosti je však tato konstelace toliko dějinnou fásí, jež očekává vystřídání… Morálka se přitom nespokojila pouhým příkazem objektního ukájení, nýbrž omezila je blíže stykem muže a ženy, svrchovaností manželské soulože, čímž i záměna řitě s dělohou je skutkem nejvýše neřestným, ba i přísně trestaným. Lakotný zájem ekonomů a vojevůdců interesovaných na velké populaci učinil po věky dělohu ženy nádobou mužových ztracených ideálů…“

Pak už se dostáváme ke konkrétním výhodám a principům onanie:

„Onanista dociluje vždy nejlepších vzruchů, neboť realita nepřibližuje se ani zdaleka kráse fantasmatu. Kdo vychutnal krásu onanie, onanuje se i před dívkou z důvodů zásadních…“

Ostatně, nemá i sedavé a osamělé povolání básníka svůj podíl viny – pardon, zásluh – na tom, že občas ruka zabloudí do kalhot?

Tohle napsal pro změnu Blatný Ortenovi:

„Dnes se mi do ranního cvičení vmísil opět můj každodenní neklid, který mi brání soustředit se na jakoukoliv práci, neurčitý, těžko vyslovitelný neklid, jehož zaháněním strávím většinu dne…“

Co má mladý básník tím „zaháněním“ na mysli, vyplývá zřetelně z dosud neznámé básně z března 1941, která se vynořila z pozůstalosti Jana M. Tomeše.

 

Balada sobotní

Pět sedmin týdne uběhlo

a po zákonu života

(ach, jak to na nás dolehlo)

je tady zase sobota

a padá na nás tesknota

a vášně vykukují z měchu,

v němž všechno víří, kolotá.

Píši si báseň pro útěchu.

 

V tom je dnes člověk nemehlo:

odolat svodům eróta.

To klidné z nás se zaběhlo,

neklid v očích mihotá,

ach, kde je, kde je ochota

dáti mi náruč lásky v mechu?

Nic, prázdno, smrt a temnota.

Píši si báseň pro útěchu.

 

Ach, co mi to zase naběhlo?

Zavřít měch? Marná robota.

Ach, kéž by to zas ulehlo,

kéž by mi splaskla kalhota,

nebo mi stoupne teplota

a zatáhnu si do pelechu

než kokotu spíš kokota.

Píši si báseň pro útěchu.

 

To, co je hravé a provokativní, nemělo by se soudit s akademickým odstupem.

Mládenci se rádi tahali za bimbásky a to k danému věku patří. Brouk zase k smrti rád tahal lidi za fusekli. Celkem chytře. A zábavně. Stejně jako Ivan to byl pracháč, dokonce ještě větší pracháč: jeho tatínek vlastnil „řetězec“ obchodních domů Brouk a Babka.

A Ivan Blatný, snad i díky předčasnému odchodu rodičů, se v oblasti psycho-sexuální vyvinul trochu jinak než běžný muž. Pro svou odlišnost, kterou zřejmě sám pociťoval, pak hledal a nacházel oporu v myšlenkových konstruktech, s nimiž se potkal v letech zrání.

Bohuslav Brouk svými texty neudělal z Blatného „úchyláka“; jen mu umožnil považovat to, k čemu byl puzen, za normální… a tedy možné.

Ivanovy vztahy se ženami, které známe, dokládají, že byl tak trochu samosprašný. Bez ohledu na to, kolik koitů absolvoval. Nikdy se neoženil, neměl dítě, žádnou ženu neučinil ani na chvíli částí své domácnosti, a ačkoliv mu v exilu – a v blázincích! – ženy chyběly, v podstatě se bez nich obešel od svých třiceti let. Nepočítaje v to prostitutky, jež byly pevnou součástí jeho „životního plánu“ v podstatě od patnácti a jejichž kouzlo a moc tkvěly v tom, že od nich mohl člověk kdykoli odejít zpět do své výsostné samoty.

Trochu člověku zatrne nad jinou větou Broukovy filozofické rukověti onanisty: „Stačí udržeti si svou energii pro sebe, abychom byli dokonale šťastni.“

Možná právě ona je klíčem k pochopení třiceti osmi let, která strávil Blatný v psychiatrických léčebnách…

 

Úryvky z publikace Martina Reinera Básník: Román o Ivanu Blatném (Praha: Torst, 2014, s. 301–303 a 309–314).

 

Doplňující poznámka Martina Reinera (e-mail Viktorovi A. Debnárovi, 7. května 2014)

Řekl bych, že ta pravděpodobnost, že Blatný Brouka četl, je tak 95procentní. Existuje řada dokladů, že Vítězslav Nezval, který se s Blatným seznámil v roce vzniku Surrealistické skupiny (1934), se staral o svého nového „svěřence“ s příkladnou péčí zvláště ve věcech literárních a sexuálních. Z nepublikovaného deníku Josefa Věromíra Plevy vím, že Nezval vzal Blatného ke své „dobré známé“, která ho následně připravila o panictví, přičemž Nezval i s Plevou u obřadu přímo asistovali. Blatný byl v první fázi surrealismem přímo posedlý a Nezval ho velmi bohatě zásobil „vhodnou“ literaturou, tím spíš, měl-li ve věcech sám prsty.

Taky existují přímé (korespondenční) doklady, že Blatného osudový přítel Jiří Orten, který v Praze jeden čas spával u Františka Halase, věděl velmi přesně, kde míval Halas Erotickou revue uloženu. Aby tak atraktivní materiál znal Orten a jakýmkoli způsobem ho v té době nezprostředkoval Blatnému, je téměř vyloučeno.

Příslušná kapitola je samozřejmě jakýmsi způsobem vyfabulovaná, ale kontrapunkt Dr. Tissot vs. Bohuslav Brouk symbolizuje (a myslím dost přesně) Blatného vztah k babičce a surrealismu, tedy dvou základních – a protichůdných – vlivů v jeho patnácti až cca devatenácti letech. Ostatně Blatného doložené sexuální chování i otevřenost, s jakou se k ipsaci hlásil, zdají se svědčit samy o sobě, že byl vzorným následníkem svého „ideologa“ B. B.

 

Martin Reiner - Básník: Román o Ivanu Blatném (2014), obálka

Martin Reiner – Básník: Román o Ivanu Blatném (2014), obálka

Ivan Blatný v sedmnácti letech s Josefem V. Plevou a Vítězslavem Nezvalem (soukromý archiv Martina Reinera)

Sedmnáctiletý Ivan Blatný s Josefem V. Plevou a Vítězslavem Nezvalem (soukromý archiv Martina Reinera)

Bohuslav Brouk, surrealista v. v.

Srovnávám svoje mládí s dneškem,

srovnávám, jak dnes žiji,

kolik jsem napsal v mládí svém

úvah o onanii.

 

To byla theorie. S praxí jsem počkal

na pozdní léta žití svého.

Praxi jsem počal provádět

na stránkách Zítřku svobodného.1

 

Podepsáno šifrou ttt (Tvorba, 16. 4. 1947, č. 16, s. 292).

 

Poznámky

1 Odkaz na Broukovy články otiskované na stránkách Svobodného zítřku od konce r. 1946, více zde.

Bohuslav Brouk o magické funkci věcí

[…] Magická funkce je velmi příbuzná funkci kultovní a můžeme na ni pohlížet dokonce jako na primitivnější formu, nejranější vývojové stadium funkce kultovní, jelikož, jak známo, se shledáváme v magii vlastně s prvotním náboženstvím lidstva. Magickou funkcí jsou vybavovány věci na základě pošetilých domněnek, připisujících zázračnou moc různým věcem anebo úkonům, a zastávají ji tedy všechny věci, o nichž se věří, že mají divotvornou moc anebo s nimiž se provádějí kouzelnické praktiky. Podobně jako kultovní funkce má i funkce magická předně na svědomí spoustu krámů zmnožujících lidské svršky. Tak na příklad lpí lidé bláhově na různých tretách, jimiž jsou mnohdy i pouhé úlom­ky a střepy z nejrozličnějších rozbitých věcí, z pověrčivosti, pošetile se domnívajíce, že jim takovéto nicotnosti zajišťují ochranu před pohromami osudu anebo že jimi lze čarovat. Rozličné talismany, amulety, mascoty atd., jakož i četné čarodějnické pomůcky, prostředky, jsou dokonce přímo a vý­lučně pro svou magickou funkci i vyráběny, a lidé se za ně často nerozpakují vydávat opravdu hříšné částky. Dále je víra v magii s to také zcela rozumné věci deklasovati na krámy anebo na polokrámy, vylučujíc je alespoň částečně z kloudného používání, neboť, připisují-li lidé věcem magický účinek, pokládají jejich eventuálně možné rozumné využití obvykle za znesvěcující. V opačném případě, jestliže pak lidé přece jen takovéto předměty nadále nezmenšenou měrou vy­užívají, je zase nebezpečí, že na nich budou lpět, i když jim nebudou již ke svému rozumnému účelu náležitě vyhovovat, takže vlastně magická funkce může být rovněž viněna z ochrany braku, z nesmyslného užívání nedokonalých, méně­cenných věcí. Na příklad leckteří lidé se nevzdávají svých starých odřených a rozedraných peněženek z bláhové po­věry, že by se jim v jiných, nových a lepších nedržely pe­níze, anebo si třeba zase hyzdí příbytek nějakým jarmarečním barvotiskem jen a jen proto, že v takovém hnusném a trapném obrázku spatřují, dejme tomu, opatrovníka svého rodinného štěstí. Posléze pak neopomíná ani funkce magická, právě tak jako ostatní pošetilé funkce, taktéž často znetvářet, deformovat hodnotné věci svými morfogenními vlivy. I mno­hé předměty nejvšednějších potřeb jsou totiž pro své ma­gické poslání zvláště utvářeny a snad jen výjimečně nebývá takováto jejich modifikace v neprospěch jejich rozumného využití.

Jak nám nakonec zbývá ještě poznamenati, mívají obvykle magické předměty i funkci kultovní, právě tak jako zase kultovní věci mívají často též i funkci magickou. Magické objekty, jimiž si domněle lze přičarovati splnění všemožných tužeb a přání, těší se pochopitelně naší úctě, neboť lidé předpokládají, že by jim odepřely své služby, kdyby s nimi nezacházeli sdostatek uctivě. Pokud pak běží o předměty kul­tovní, nabývají tyto velmi lehce magickou funkci zase na zá­kladě svého animistického pojetí, jakožto věci, v nichž je čás­tečně inkarnována sama bytost uctívaného. Spojitost funkce kultovní a magické není zřejmě tedy náhodná, což dosvěd­čuje rovněž to, že hlavní zdroj magických domněnek, pověrčivosti, je totožný s nejzávažnějším pramenem víry, nábožen­ských názorů, svádějících nás k uctívání.

Živnou půdou zbožnosti a tudíž i magie je zejména náhodnost. Čím více a v čím důležitějších záležitostech jsme vydáváni na pospas osudu, proti němuž jsme zcela bezmocni, neboli, zkrátka řečeno, čím více jsme oběťmi náhod, tím spíše jsme náchylni věřiti v bohy a kouzla. Lidé chtějí být za každou cenu pány svého osudu, a nemohouce si jej připravovati sami, reálnými způsoby, utíkají se o pomoc k nadpřirozeným bytostem a kouzlům. Naše zoufalá bezmocnost je matkou náboženství i magie. Dovedeme-li se bezpečně vlastní silou uvarovati neblahých ran osudu, jest nám milost božstev a síla kouzel jen k smíchu. Zato však, jsme-li vydáni na pospas hravé náhodě, ubrání se z nás koneckonců i ti nejkultivovanější duchové velmi těžko vírám a pověrám. Kdyby se lidé nestyděli za svou slabost a nesnažili se ji zakrývat, přímo bychom žasli, na příklad kolika nejhloupějším pověrám podléhá i většina intelektuálů. Lidé v situacích, kdy jsou odkázáni toliko trpně očekávati svůj osud, uchylují se totiž jak k bohu, tak i k magii, třebaže se tomu jistou měrou brání a třebaže se jinak každé zbožnosti a čárám vysmívají. Sám rozum je vůči víře a pověrám zřejmě bezmocný a ne­může nikdy zabránit, aby se člověk proti všem svým rozumo­vým zásadám nepokoušel alespoň v nejvyšší nouzi si získati ochranu nadpřirozených mocností. Dejme tomu, málokterý člověk, odcházející na frontu, kde lidem nezbývá nic jiného než se vydati na milost a nemilost osudu, odolává, aby se nešel pomodlit do kostela nebo aby si nevzal s sebou nějaký škapulíř, jenž by ho měl chránit od pohrom.

Boj proti víře v nadpřirozené bytosti, respektive síly ne­boli boj proti vírám a pověrám, které donucují lidi, aby se zaopatřovali všelikým kultovním a magickým harampádím, nelze zřejmě vésti toliko osvětovými prostředky, rozumovým přesvědčováním lidí o bezúčinnosti a bláhovosti kultovních a magických akcí. Dokud budeme alespoň v nejzávažnějších záležitostech pouhými oběťmi náhod, budeme též vždy na­chýlni k zbožnosti a pověrčivosti. Jen vyproštěním ze spárů nepředvídatelného osudu může se lidstvu podařiti zhostiti se náklonnosti k uctívání nadpřirozených bytostí a k magii. Tak na příklad, ochuraví-li rozumný člověk rakovinou, jest si jistě vědom, že jde o chorobu, na níž nemohou mít žádný vliv ani modlitby, ani jakákoliv kouzla, avšak vzhledem k tomu, že dnešní lékařská věda není s to tomuto neduhu náležitě čeliti, přece jen nejspíše nemocný neodolá, aby se nepokusil o uzdravení taktéž jistými divotvornými, zázračnými praktikami a prostředky. Naproti tomu, je-li rozumný člověk stižen třeba akutním zánětem červíkovitého přívěsku, lidově tak zvaného slepého střeva, sotva se utíká o pomoc k bohu nebo kouzlům, neboť na základě našeho lékařského vědění a umění je mu zcela jasné, že může být zachráněn jen a jen operací. Věda nás nemůže zřejmě zbaviti zájmu na všelikých vírách a po­věrách toliko pouhým poučením, že očekávání pomoci od bohů a kouzel jest nejapný blud, nýbrž především poznatky a vynálezy, které by nám umožnily naprosto ovládati anebo alespoň předvídati veškerá dění. Až nám bude zcela jasné, co je naším nezvratným osudem, a nikoliv jen náhodným údělem, a až si budeme věděti rady, kterak se je možno na­prosto zabezpečiti proti nepříznivým událostem, pozbudeme zajisté jakékoliv náklonnosti k božstvům a magii. Ovšem toho se sotva kdy dočkáme, jelikož je nepravděpodobné, že by­chom se vůbec někdy stali pány veškerého jsoucna, a proto lze předpokládat, že ani v příštích věcích nepozbude zbož­nost, jakož ani magie vhodné živné půdy.

Zkoumajíce pařeniště kultovních sklonů a příchylnosti k magii, nesmíme však zapomínati, že nejsme vydáváni na pospas náhodám jen pro nezbadatelnost a neovladatelnost leckterých přírodních úkazů, nýbrž přečasto též nedokonale uspořádanými poměry v lidské společnosti, sociálními zmatky, které jsou dnes již povětšině zbytečnou ostudou lidstva. Kromě toho pak neutěšené poměry v společenském zřízení uvádějí nás v nejistotu zejména v nejzávažnějších záležito­stech, které jsou právě nejpříhodnější pro zrod zbožnosti a pověrčivosti. Lidé podléhají totiž víře v divy obvykle právě pro náhodnosti, týkající se více nebo méně jejich bytí a ne­bytí, a nikoliv snad pro každou náhodnost, jíž jsou vystaveni. Dejme tomu, pro nejistotu, zda zítra bude hvězdná nebo bezhvězdná noc, zajisté se nestal ještě nikdo věřícím nebo po­věrčivým, avšak třeba z hrůzy před nezaměstnaností, která postihuje alespoň v dobách těžkých hospodářských krisí denodenně desetitisíců dělníků, zcela bezmocných jakkoliv čeliti takovémuto nevypočitatelnému fatu, sotva člověk odolává, aby se neutíkal o pomoc k bohu nebo kouzlům. Ovšem pří­znak nezaměstnanosti je jen jedním z mnoha a mnoha sociálních zel, proti kterým se jednotlivec nemůže zabezpečiti a která činí přímo i náš život v základě nejistým. Vzpomeňme na příklad jen, co lidí se stává pobožnými a pověrčivými za režimu, kdy z pouhé pomstychtivosti může být kdekdo zatčen, a ba i odpraven, kdy se dodatečně nejpřísněji trestají činy, k nimž předcházející vláda naopak lidi donucovala jakožto k samozřejmým občanským povinnostem, kdy totální válka nezaručuje bezpečnost života ani nemluvňatům daleko za frontou, kdy i nejvýznačnější lidé se mohou státi každou chvíli pouhými nádeníky nakomandovanými na nejhrubší a nejnebezpečnější práce, atd. Sociální zmatky, za nichž je člověk bezbrannější a ubožejší než štvaná zvěř a za nichž může děkovat opravdu jen šťastné náhodě, probudí-li se pří­štího dne ještě živ a zdráv, přivádějí pochopitelně celé lidstvo k zbožnosti a kouzlům, jakožto sice k pošetilým, avšak živel­ným a lidsky pochopitelným pokusům o záchranu, srovnatel­ným se zoufalou snahou tonoucího zachytit se i stébélka.

Hrůzné nejistoty, která vyplývá z chaotických a zlořádných poměrů panujících v dnešním světě, se lze zřejmě uchrá­niti jedině dalekosáhlým preventivním opatřením – konso­lidací lidské společnosti. Proveditelnou reformou společen­ských zřízení, zavedením pevných a spravedlivých řádů, za­ručujících každému jednotlivci obživu a právní bezpečnost, jest tedy možné odstraniti jednu z hlavních příčin naší inklinace ke zbožnosti a pověrčivosti, neboť čím člověk bude bez­pečnější, tím méně bude náchylný odevzdávati se do ochrany nadpřirozených mocností. Ovšem, je-li lidský sklon k zbož­nosti a magii zcela pochopitelný a sotva vymýtitelný, není proto ještě omluvitelné, propadají-li lidé víře v boha a kouzla, zvláště když se tím prohřešují povětšině i proti svým vlastním rozumovým zásadám. I za dnešních poměrů, kdy naše existence je neobvyklou měrou nejistá, mohou se totiž lidé odpoutati od všelikých věr a pověr, a to pevnou vůlí, potlačující naše primitivní náklonnosti. Pouhá náklonnost ospravedlňuje snad dostatečně jednání zvířat, avšak nikoliv jednání člověka. Jsou-li lidé nuceni jakožto tvorové rozumní ovládat své pudy, sklony, jimiž je přímo vybavuje příroda, lze na nich zajisté přece ještě spíše požadovati tolik ukázněnosti, aby přes veškeré pochopitelné nutkání nepropadali dávnověkým smyšlenkám o nadpřirozených bytostech a silách, smyšlenkám nedůstojným moderního, kultivovaného člověka. K potlačení víry ve vyšší, nadpřirozené bytosti a síly, víry, která se u věcí projevuje jejich kultovními nebo magickými funkcemi, jest tedy zapotřebí především vůle, sebekázně, jež by byla s to dopomoci rozumu k vládě nad vším naším jednáním.

Úryvek z Broukovy knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, s. 89–94).

Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Jiří X. Doležal: Paní s vulvou v ruce a vaginální mapování

Rád tepu šarlatány, proto jsem se vydal i za terapeutkou, která provádí takzvané vaginální mapování. Co to je? Po rozhovoru s paní Yamunou jsem musel přiznat, že ne každý ezoterik musí být šarlatán.

Paní Mgr. a Mgr. Petra Částková, jinak též Yamuna, má pod ezoterickým hávem schovanou vcelku standardní surogátní terapii. Za nemalé peníze – deset tisíc korun za tři trojhodinová sezení – seznámí svého klienta, přesněji klientku, s možnostmi, jak získávat libost – rozkoš – z vlastního genitálu. Tedy žádné aury, žádné duhy a jednorožci, ale starý dobrý orgasmus.

Paní Yamuna provozuje server mamjirada.cz a v podstatě učí ženy, aby „jí“ – každá tu svou – měly rády a dokázaly z ní čerpat energii a potěšení. Paní Yamuna sice nesdílí zálibu v mém oblíbeném psychoanalytikovi Broukovi (který veškeré lidské prožívání zjednodušeně řečeno odvozoval od orgasmu), ale v praxi to vypadá, že Broukovy teorie úspěšně uvádí do praxe. Yamuna je zkušená masérka, a za tři hodiny tantrické masáže genitálu – což v podstatě je ono „vaginální mapování“ – myslím dokáže rozmasírovat i frigiditu chladnou jak Grónsko. Což následně může u klientky změnit celý život. Takže jsem pod esoterickým hávem našel rozumnou psychologickou praxi, která není ani šarlatánská, ani podezřelá.

Na závěr mne paní Yamuna uvrhla do rozpaků. Nechala si od slavného britského sochaře Jamieho McCartneye z Brightonu odlít svůj klín, a má odlitek vystavený v knihovně. Když jsem odcházel, ukázala mi ho – a já jsem najednou stál před ženou, která měla vulvu na dlani. Existenciální zážitek jak hrom!

Reportáž Jiřího X. Doležala Paní, která jí má si přečtěte v týdeníku Reflex, který vyšel 23. července 2015; přítomný text byl publikován na Reflex.cz 24. července 2015.

Yamuna

Yamuna (2015, foto Honza Mudra)

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 25 other followers