Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Jana Bartušková: Památník vzpomínek

Diplomová práce Jany Bartuškové (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2014) vychází v mnoha ohledech z myšlenek Bohuslava Brouka. Tomu je mj. věnována kapitola Vztahy lidí a věcí v práci Bohuslava Brouka.

Stěžejním tématem této práce v rovině teoretické i praktické je paměť a jí uchovávané vzpomínky a s nimi spojované emoce. Vzpomínky, které nám paměť umožňuje uchovávat a vybavovat, jsou mnohdy spojované s určitými předměty. K této problematice jsou vybrány názory psychologa a sociologa Bohuslava Brouka a estetika a filosofa Dušana Šindeláře. Stejné téma najdeme v tvorbě vybraných umělkyň. Realizace konceptu vytvořeného na základě teoretické části přinesla řešení v několika souborech různých variant otisků, které symbolizují pomíjivost a křehkost vzpomínek v našem životě.

Celou práci si můžete stáhnout zde.

bartuskova-pamatnik-vzpominek-titulni-list

Jana Bartušková: Památník vzpomínek (2014, titulní list)

Bohuslav Brouk: Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936

Letos u příležitosti osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda vyšlo i v našem tisku mnoho článků o životě a díle tohoto světoznámého vídeňského profesora psychiatrie, tvůrce psychoanalysy, avšak v podstatě to byly statě nekritické, čistě informativní, navíc promísené jen uznalými slovy a úctyplnými frázemi. Jejich pisatelé si zajisté uvědomovali, že o oslavencích, právě tak jako o mrtvých, má se mluvit jen to nejlepší. Ovšem je možno hledat ještě i jinou příčinu, jež přiměla naše kritiky shovívavě nahlížet na psychoanalysu, a to v tom, že její tvůrce Sigmund Freud je moravský rodák. Narodil se totiž 6. května 1856 v Příboře na Moravě.

Dříve referoval náš seriosní tisk o psychoanalyse jedině v koutku humoru, a když už byl nucen referovat o ni i na jiném místě, zavrhoval ji obvykle velmi briskním způsobem jakožto znemravňující výmysl smyslné židovské krve, rozjařené zhýralými nocemi vídeňského Prateru. Psychoanalyse to však na štěstí neublížilo, přestála takovéto naivní útoky, vesměs moralisticky naladěné, bez nejmenší úhony. Nepřátelé psychoanalysy v našich zemích byli tím ovšem nepříjemně překvapeni, neboť takto definitivně seznali, že ani nejzavilejší odpor a nenávist k psychoanalyse není s to ji vyhladit z povrchu zemského, že zesměšňování a zlehčováni psychoanalyse nikterak neublíží. Leč když už chtěj nechtěj byli nuceni uznat její existenci, pokusili se psychoanalysu strávit alespoň co nejpříjemnějším způsobem, a to jim nesporně umožnil moravský původ jejího tvůrce Sigmunda Freuda.

Freud stal se pro nás především velkým Moravanem, a proto bylo možno lehce pozměnit i názor na psychoanalysu samu. Moravský původ tvůrce psychoanalysy očistil psychoanalysu od odia, které na ní dosud lpělo. V našem „veřejném“ mínění o psychoanalyse nastal obrat. Dnes, v roce osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda, kdy jsme měli příležitost řádně si uvědomit moravský původ tvůrce psychoanalysy, není již psychoanalysa jen zesměšňována, nýbrž poznenáhlu i více méně oceňována a v příštích letech, neztratíme-li se zřetele, že se Freud narodil na Moravě, lze s největší pravděpodobností očekávat, že psychoanalysa, právě tak jako byla dříve odmítána jakožto produkt židovského ducha, bude u nás vynášena jakožto plod ducha moravského. Dost možná, že se přijde i na to, že psychoanalysa by nebyla bývala stvořena, kdyby na plodové blány, v nichž Freud za svého embryonálního vývoje spočíval, nebyly dorážely hlasy moravského lidu. Podnět k teto domněnce zavdal dokonce již i cizinec, F. Wittels, píše ve své knize: Sigmund Freud (1924): „V domě (Freudových) rodičů mluvilo se německy, avšak slovanské zvuky dopadaly na procítající bubínek dítěte.“ Tato Wittelsova fráze natropí jistě ještě mnoho zla, neboť „olysalí duchové“ (básnická reminiscence) našeho kulturního života se nepochybně co nejdříve chopí myšlenky učinit z psychoanalysy moravský svéráz, i když jediné, co Freuda k Moravě poutá, jsou tři léta nejútlejšího dětství, které tam prožil, dříve než se jeho rodiče trvale usídlili ve Vídni.

Objevení moravského ducha v psychoanalyse nebude konečně ani tak nesnadným úkolem, jak by se zdálo, jelikož psychoanalysa jak sama o sobě, tak i svou tendencí neprohřešuje se nikterak proti arijskému, neposkvrněnému duchu moravského lidu. V žádném případě není v ní nutno vidět židovský výmysl, destruktivní a demoralisující učení, jak nám dosud bylo namlouváno. Psychoanalysa vyhovuje plně předpokladu, že arijský duch není s to dát vzklíčit nemravným teoriím, které by podrývaly mravní základy dnešní společnosti, neboť nezaujatou kritikou poznáváme, že psychoanalysa je ve skutečnosti vysoce mravní naukou. Dříve se sice tvrdilo, že psychoanalysa, vysvětlující vztahy mezi rodiči a dětmi oidipsky a spatřující ve všem společenském životě erotické motivy, rozvrací rodinu a veškeré sociální svazky vůbec, avšak dnes, nezaujati odporem k psychoanalyse, stvořené velkým Moravanem Sigmundem Freudem, poznáváme, že psychoanalysa rodinné jakož i jiné společenské svazky naopak utužuje.

Pokud běží speciálně o rodinu, umožňuje totiž psychoanalysa i vysloveným buřičům, lidem naprosto osvobozeným ode všech morálních závazků, oplývat city, které dosavad byly pokládány za šosácké, a žíti tak v souladném rodinném životě. Ctít svého otce a matku není již nutno, dík psychoanalyse, pojímat jako poslušnost čtvrtého přikázání Božího, nýbrž jako svobodný projev neujařmených libidinosních požadavků, jakožto výraz incestních tužeb, běží-li o poměr mezi synem a matkou nebo dcerou a otcem, nebo jakožto výraz homoerotických citů, běží-li o poměr mezi synem a otcem nebo dcerou a matkou. Láska k rodičům, právě tak jako opačně i láska rodičů k dětem není nic mravného, nýbrž rozkošnického, pudového a proto život rodinný je důstojný i ducha revoltujícího. Jen předsudky, které se konečně psychoanalyse podařilo odstranit, překonat a vyvrátit, zbraňovaly dosud lidem nespoutaného ducha vychutnávat rozkoše šosáckého, rodinného života a nerozumně je donucovaly rdít se za sentimentální poměr k rodičům nebo dětem. Týmž způsobem jako o rodinu zasluhuje se ovšem psychoanalysa, jak již bylo výše naznačeno, i o společnost vůbec, o veškeré společenské soužití. Psychoanalysa umožňuje, aby i nejzapřisáhlejší anarchista byl prodchnut naivními, humánními city, aby miloval všechny své bližní, i své nepřátele, aby snášel nadvládu a bezpráví, atd., neboť takové břímě ukládá si, podle psychoanalytických výkladů, svobodně a pro prosté rozkošnictví svého libida. Polymorfnost libida vzbuzuje homoerotickou náklonnost dělníka k zaměstnavateli, a jelikož je pochopitelné, že v milostném roznícení je možno snášet největší křivdy, bylo by zvrácené, kdyby dělníci proti svým pánům revoltovali. Tento erotický podklad lidské pospolitosti prohlédl konečně již dávno před Freudem kníže Svatopluk. Proč by býval jinak symbolisoval soudržnost svých synů právě svazkem prutů (zřejmý falický symbol!)? Jak zřejmo, lze tedy alespoň v tomto směru považovat psychoanalysu za přímý ohlas ducha Říše Velkomoravské, takže vlastně psychoanalysa není jen umravňujícím učením, apotheosou šosáckých institucí dnešní společnosti, nýbrž i čistě slovanským učením, a proto bude záhodno, aby všichni řádní a uvědomělí Čechoslováci měli ji, jakož i jejího zakladatele Sigmunda Freuda v lásce a úctě. Že vývoj k tomu směřuje, dosvědčují shovívavé a namnoze přímo uctívačné články o psychoanalyse, zdůrazňující moravský původ jejího původce, články, které byly publikovány v našem tisku u příležitosti osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda. Osud psychoanalysy u nás je zpečetěn, stane se moravským svérázem.

Nám ovšem pramálo záleží na tom, zda psychoanalysa bude přiřčena duchu semitskému nebo arijskému, nebo zda bude chápána jako výplod vídeňského Prateru nebo moravského ovzduší, a máme-li se i my v jubilejním roce Freudově rozepsat o psychoanalyse, nebudeme se zabývati jejím vznikem, nýbrž jí samou. Dík zmíněným oslavným článkům, pojednávajícím o psychoanalyse, a především letos vyšlému překladu základního díla Freudova Úvod do psychoanalysy jsme ovšem zbaveni úkolu informovati čtenáře stroze o podstatě psychoanalysy a můžeme se na těchto několika stránkách věnovat výlučně současné situaci psychoanalysy jakožto vědy, dnešnímu osudu psychoanalysy, o kterémžto osudu, alespoň u nás, nebylo skoro vůbec pojednáno, a když, tak velmi nevýstižně.

Psychoanalyse, ačkoliv toho neobyčejně potřebovala, nedostalo se klidného a vážného vývoje ve vědeckém ovzduší, nýbrž od svého prapočátku byla vháněna do vřavy všedního života. A právě to se stalo psychoanalyse osudné, a zajisté daleko osudnější, než všechny útoky a výtky, kterých se jí dostalo od jejích zavilých nepřátel, neboť popularisována a propagována vzrostla ve hnutí nadšenců, jejichž enthusiasmus přesahoval v nepoměrné míře jejich sensibilní a intelektuální potenci.

Popularisování Freudova učení vedlo k tomu, že prostá metoda a základní poznatky Freudovy byly zastíněny bizarními a subjektivními teoriemi a dohady, jimiž Freud nikdy nijak nešetřil. V takové formě získávala pak psychoanalysa rovněž své přívržence a ti pochopitelně namísto, aby samostatně pracovali k rozvoji psychoanalytického vědění, přejímali toliko s naprostou odevzdaností teorie a hypotesy svého učitele a, považujíce je zároveň za nezvratné absolutní pravdy, přetvořili psychoanalysu, jež v podstatě je pouhou metodou, opírající se jedině o poznatek, že vše duševní je duševního zrodur o psychogenesy duše, v uzavřenou hotovou doktrínu – ve freudismus. Nemístná popularisace a propagace psychoanalysy měla tedy ten výsledek, že Freud místo několika originálních spolupracovníků sehnal stáda tupých, ale spolehlivých, věrných a oddaných žáků, kteří přenechali vývoj psychoanalysy, a tím i vývoj psychologie vůbec, na bedrech svého učitele a spokojili se pouhou exploitací mistrova učení. Objevil-li se časem mezi freudisty duchaplnější člověk, snažící se samostatně pracovat a pokoušející se pochybovat o dogmatech, byl zavržen. Psychoanalysa byla zglajchšaltována a zorganisována ve freudistické hnutí, čímž se ovšem stala mrtvou doktrínou, která stěží, alespoň na poli vědeckém, přežije svého zakladatele a stvořitele.

Freudisté, rekrutující se převážně z řad lékařů, obvykle filosofických a psychologických antitalentů, přejali Freudovy dohady, předpoklady a náznaky v nejvulgárnějším smyslu a s takovou vírou v jejich absolutní pravdivost a precisnost, že s nimi zacházejí takřka matematicky, jako by s exaktními přírodovědeckými poznatky. Psychoanalytické badání stalo se ve freudismu bezduchou, mechanickou, šablonovitou prací. Freudistovi stačí hrubá znalost Freudových spisů, znalost všech Freudem koncipovaných komplexů a psychických mechanismů, neboť jeho úkolem není bádat: analysovat, nýbrž aplikovat: vykládat. Freudismus tíhne k šablonovitému třídění duševních jevů a pochodů, jak nás o tom dostatečně přesvědčují spousty bezduchých studií, uveřejňovaných v rozličných oficiálních freudistických revuích, neprávem se nazývajících psychoanalytickými. Dnes již toto šablonovité vykládání různých záchvěvů lidské duše dospělo nejzazších mezí, takže veškerou další činnost nahradil by plně freudistický slovník, v němž by po způsobu snářů našly všechny psychické fenomény svůj stereotypní výklad. Freudistické hnutí, které si vynašlo ustálené výklady a definitivní hantýrku, lze právem přirovnati k tajným sektám, isolovaným oproti všem vnějším vlivům a žijícím si ve svém světě, ostatním lidem nepochopitelném a tajuplném. Dnes lze tedy konstatovat, že snahy o popularisaci psychoanalysy měly paradoxní účinek, že namísto, aby byly s psychoanalysou obeznámily širší vrstvy, získaly pro psychoanalysu houf bezduchých nadšenců, kteří svojí naivností odvádějí od psychoanalysy nejen zájem laiků, nýbrž í zájem poctivých vědců. Psychoanalysa stala se ve freudismu mělkou neživotnou doktrínou, pavědou podobnou astrologii, chiromantii, atd.

Přestala-li psychoanalysa ve freudismu být vědou, stala se však živností, neboť jestliže pozbyla přitažlivosti pro vědecké kruhy, nabyla přitažlivosti pro hořeních deset tisíc. Freudisté – praktikové stali se dík erotickému nátěru freudismu, pro lepší společnost, která je schopna platit velké honoráře za „psychoanalytické“ ošetření, jakýmisi duševními gigoly, vyhovujícími slovně neukojeným přáním zklamaných paniček a nedočkavých slečinek. V lékaři – „psychoanalytikovi“ nacházejí dámy z lepší společnosti trpělivého přítele, který za tučný honorář jest ochoten vyslechnout všechny jejich vrtochy a bolesti a jemuž pod záminkou lékařského ošetření mohou otvírat svá mělká srdce, aniž ztrácejí na své důstojnosti. Psychoanalytické ordinace nabyly kouzla věštíren a intimity přísně soukromých fajfokloků. Pro podnikavé freudisty se otevřely zlaté doly. V tomto úpadkovém rozkladném stavu došel freudismus konečně pravého pochopení a ocenění po celém světě. I u nás, dík několika podnikavým německým emigrantům, snaží se tento mroucí freudismus zapustit kořeny. Leč doufejme, že bujaré mládí našich paní se nadále raději přímo vydovádí na slunném Jadranu, než nepřímo, v zmrzačené formě, v zatuchlých, budoárových ordinacích freudistů. Ovšem, je možné, že freudisté – živnostníci podchytí časem i ony vrstvy, které reflektují výlučně na přímé ukájení, a že název psychoanalysa stane se stejně významným nápisem na veřejích vykřičených domů, jako dnes nápisy kosmetika, masáže atd. V této formě byla konečně psychoanalysa známa již za starověku, jak zřejmo z epigramu Martialova:

„Trpím prý hysterií…“ tak hlásí starému
choti
Leda a připojí stesk: že prý má milovat
víc
Hned však se zajiká pláčem: „Oh ráda
oželím zdraví!
Nežli snad takový lék, stokráte raději
smrt!“
Manžel radí: „Jen žij: květ mládí načpak
si ničit?!“
Nakonec schvaluje rád, k čemu již nestačí sám…
Mžikem jsou lékaři zde a lékaři tiše se
ztratí:
zvednou jí sukně to vše… Trudné to
léčení, že!?

Je patrno, že v dnešním stadiu psychoanalysy, ve freudismu nejde o vědu, nýbrž skoro již jen o živnost. Proto také přenechme na příště reference o vývoji freudismu na starost živnostenským úřadům a nikoli kulturním a vědeckým kritikům.

Tragicko-humoristický konec freudismu má ovšem nedozírně těžké následky pro vědu, jelikož freudismem nebyly zdiskreditovány jenom pochybené teorie a výstřelky Freudovy nauky, nýbrž, neprávem, i její základ – psychoanalysa. Zkomíraním psychoanalysy ve freudismu jsou posilovány snahy primitivních materialistů, hledajících anatomické a fysiologické kořeny duše. Čím později bude freudismus definitivně vyhlazen z povrchu zemského, tím déle bude psychologie ve spárech přírodovědy zaháněna do slepých uliček, Proto je nutno obnovit svobodné psychoanalytické badání a vysvobodit psychoanalysu od freudismu, ve kterém ustrnul její vývoj.

Freud nám ukázal cestu: objevil, že všechny duševní jevy jsou zrodu psychického, že je nutno hledat duševní a nikoli fysické faktory k vysvětlení psychologických a psychiatrických problémů, že je nutno člověka analysovat a nikoliv pitvat. Za druhé pak sám psychoanalytickou cestou objevil důležitost pohlavního pudu pro duševní dění a otevřel nám tak nové světy expansivního a polymorfního libida. To jsou pilíře, na nichž je nutno budovat znovu psychoanalysu, vymaněnou z područí zglajchšaltovaného freudismu. Přes fiasko freudismu dal tedy Freud dostatečný základ k novodobé, naprosto originální psychologii, základ, který sotva kdy bude náležitě doceněn. Proto: Ať žije Freud, ať žije psychoanalysa, avšak pryč s freudismem! Toho by si měli být především vědomi naši psychologové, neboť jsou-li dnes nuceni vážiti si Freuda, snaží se ho ocenit, nepostihnuvše ducha jeho učení, začasté místo jako tvůrce psychoanalysy, jako tvůrce freudismu.

Obálka a typografická úprava Jindřicha Štyrského. Vytiskla knihtiskárna Graf a Stricker, Praha-Žižkov. Jako soukromý tisk k Novému roku 1937 vydal autor.

Celá publikace je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský

Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský

Ondřej Neff: Muž s budoucností

Přítel K. ke mně lne od mládí a jsem jeho, jak se říkalo, intimus. Setkali jsme se v týdnu po Prague Pride v atmosféře debat s akcí spojených a nebyla tedy náhoda, že jsme zavedli řeč na sexuální otázky. On žije osaměle a pokud jde o sex, spoléhá se, abych tak řekl, na vlastní zdroje. V tommě napadlo slovo sexuální menšina a nápad odpálil ohňostroj sub-nápadů.

„Jdi do toho! Můžeš vykonat pro lidstvo něco velkého,“ naléhal jsem na něho. „Vyjdi z osamění a užasneš, kolik budeš mít následovníků! Můžeš se opřít o teoretické základy. Obstarej si knihu Bohuslava Brouka Autosexualismus a psycherotismus. Oporu máš i v klasických textech. V knize Genesis čteme o Ónanovi, který vypouštěl sémě na zem a Hospodin ho za to usmrtil.“ „Onanie…“ přerušil můj výklad. „To je skoro nadávka. Ano, je to úplná nadávka! O něčem marném a únavném a hloupém se říká, že je to onanie.“

„Vidíš? Patříš k menšině pronásledované už v biblických dobách. Přitom ipsace je důstojný a zcela legitimní styl sexuálního života. Netolerantní společnost ale zahání autoerotiky do kouta. Slovo samohana je vypáleno na čelo autoerotikovo jako cejch. Ty patříš k diskriminované menšině. Máš příležitost zvednout hlavu, zvolat „honím si ho“ a čelit s hlavou hrdě vztyčenou zabedněnému davu. Ty jsi, milý K., naprosto jednoznačně sexuální menšina a máš příležitost svým coming outem přervat okovy. Příští Prague Pride se neobejde bez tebe a k logu LGBT přibude jedno písmeno. Příště to bude pochod LGBTM, leseb, gayů, bisexuálů, transsexuálů a masturbantů.“ Pozorně mě poslouchal a zvolna růžověl. Pak se zasmušil.

„Ne. Nebude LGBTM. Oni mě… oni nás nevezmou mezi sebe. Nejsme přece menšina. Vždyť to…“ plaše sklopil oči, „on to někdy dělal každý a každá. Nebo přinejmenším skoro každý a každá. Je nás víc než jich dohromady.“

„Že nevezmou? To by byl vrchol vrcholů! Diskriminovaná menšina by diskriminovala větší menšinu, která je na okraji společnosti, ocejchovaná urážlivým označením samohana! Odvaž se. Jdi proti proudu – a staneš v panteonu velkých vedle Nelsona Mandely, dalajlámy a Su Ti!“

Odešel domů ke své ipsaci. Nevím, jak to dopadne. Možná se odváží a zvedne prapor autosexualismu, překoná překážky, zlomí nevraživost LGBT a připojí M k jejich logu a uvidíme ho na příštím Prague Pride s knihou od Bohuslava Brouka pod paží. Možná, že dokonce pojede na alegorickém voze. Pojede tam sám, anebo už získá apoštoly? Jakpak asi bude ten vůz vypadat a čím bude autoerotismus symbolizovat? Pro začátek by mohl pomoci otevřený poklopec. Což by jistě narazilo na odpor zastánců genderové rovnosti.

Všechno je možné ve světě, kde se velkým politickým problémem stala otázka, na jaký záchod má odevzdat svoji moč muž, který se cítí býti ženou.

Článek prozaika a publicisty Ondřeje Neffa byl publikován v rámci rubriky Poslední slovo v deníku Lidové noviny, 22. 8. 2016, č. 196, s. 20.

Ondřej Neff (foto Jan Rasch)

Ondřej Neff (1945), foto Jan Rasch, nedatováno

Výstava Prostory touhy a Brouk

Výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera se pokusí představit a interpretovat vztahy sexuality, konstrukce sexuální a genderové identity, architektonického prostoru a architektonické tvorby na modernistickém a současném materiálu. Bude zkoumat, jakým způsobem se materializují genderové role a sexuální vztahy a stereotypy v architektuře.

Výstava ukáže na příběhu architektury 20. století, jak různé sexuality a genderové role utvářely architekturu, prostor a proces architektonické tvorby a jak naopak architektura a urbanismus ovlivňují genderové stereotypy v naší společnosti.

Jako příklady poslouží domy od Adolfa Loose, jehož architekturou se Praha může pyšnit, stavby a názory předního modernisty Le Corbusiera, kritické texty F. X. Šaldy, Bohuslava Brouka, Bohumila Markalouse nebo profeministické příručky Bruno Tauta.

Kurátoři se na pestrých příkladech historické i současné architektury pokusí ukázat, jak se utvářely, otiskovaly a zpřítomňovaly v konkrétním prostoru stereotypy, projektované do role mužů a žen, lidí heterosexuálních i neheterosexuálních a jak architekti počítali s viditelností lidské tělesnosti.

Panel „Možnost střídání partnerů“: sexualita v architektonické teorii a kritice

Přestože spolutvůrci programů architektonických avantgard prosazovali emancipaci žen, šlo stále o více či méně poučené muže. Výraznými postavami v tomto směru byli především Bohumil Markalous (vlastním jménem Jaromír John, 1882—1952), Karel Teige (1900—1951) a Bohuslav Brouk (1912—1978). Markalous ve svém systému architektonické estetiky udržoval představu nedotknutelného mužského génia, avšak píše, že z „dionýských, erotických (…) opojení nevyrostla ještě žádná architektura.“ V časopise Bytová kultura, který vedl, přetiskoval Loosovy články a propagoval jeho vidění světa. Ačkoli Markalous v Loosově duchu ve dvacátých letech odsoudil národní dekorativismus prosazovaný Uměleckoprůmyslovou školou, přiznal ornamentu funkci politického symbolu, který představoval vztah nadvlády a podřízení. Karel Teige stejně jako Markalous útočil na ornament: „janákovsko-kyselovské interiéry (v národním stylu) musí nutně znervózňovati a zneklidňovati moderního člověka a je těžko myslitelno, že takovýto příbytek by mohl být opravdu útulný a intimní“.

Oproti loosovské tradici však Karel Teige při formování levicového názoru pro soudobou architekturu odmítal patriarchální představu ženy jako udržovatelky domácnosti. Podmínkou pro něj byla společenská změna, která měla nastat převzetím vlády proletariátem. Teige jako levicový liberál odmítal koncept individualistické rodiny a prosazoval, stejně jako řada dalších avantgardistů, volnou lásku. Sexualitu jako klíčový aspekt lidského života a také bydlení velmi otevřeně vyzdvihoval Bohuslav Brouk poučený nejsoučasnější psychoanalýzou. K ženské emancipaci například psal: „Žena musí být od mužů jedinců zcela neodvislá. Proto nestačí jí vlastní budoár, musí mít vlastní byt. Jedině možnost střídání partnerů dovolí jí dokonalý eroticko-sexuální život.“ Liberální přístup k sexu samozřejmě podle Brouka vylučoval „ubohý a mrzácký“ institut monogamního manželství: „Všechny velkolepé vymoženosti kultivovaného milostného života nejsou nám mnoho platné, jestliže lidé povětšině omezují svůj pohlavní život na směšně krátké chvíle, za nichž se spíše tělesně i duševně jen unavují a deptají, místo aby se rozradostňovali a osvěžovali.“ Rozkoš, zábava a smyslnost byly Broukovými imperativy volné lásky a tomu mělo odpovídat nejen uspořádání společnosti, ale také estetika bydlení.

Vernisáž se koná 4. srpna 2016 od 19 hod. v Galerii Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1 (následuje koncert: Vagyny dy Praga a kníže pornofolku Záviš); výstava bude otevřena do 29. září 2016. Více na stránkách GJF.

Kurátorský tým: Ladislav Zikmund Lender, Dan Merta, Filip Šenk. Architektonické řešení: Bronislav Stratil.

Prostory touhy (výstava, 2016)

Prostory touhy (pozvánka)

 

Prostory touhy - panel Brouk 02

Panel „Možnosti střídání partnerů“ (výstava Prostory touhy, GJF)

Prostory touhy - panel Brouk 01

Panel se zmínkou o Bohuslavu Broukovi (výstava Prostory touhy, GJF)

Publikace Krása bude křečovitá

Kniha Krása bude křečovitá: Surrealismus v Československu 1933–1939 přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie. Koncepce knihy sleduje osudy Skupiny surrealistů v ČSR, tvorbu a názorový vývoj jejích členů, iniciátora vzniku skupiny Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Toyen, Karla Teiga, Bohuslava Brouka a dalších. Poprvé se komplexně zabývá i autory, jako byli František Hudeček, František Gross, Ladislav Zívr, Miroslav Hák, Bohdan Lacina, Václav Zykmund, František Janoušek, Jiří Kolář, Alois Wachsman, jejichž práce surrealismus ovlivnil, avšak nestali se členy skupiny. Nepomíjí ani slovenské nadrealisty, básníka Rudolfa Fabryho či malíře Imro Weinera-Kráľe a Františka Malého. Kniha se tak stává základním pramenem pro porozumění surrealismu jako zásadnímu uměleckému směru, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Autory publikace, která vychází jako doprovodný počin ke stejnojmenné výstavě v Hluboké na Vltavou (15. 5. až 2. 10. 2016), jsou Lenka Bydžovská, Antonín Dufek a Karel Srp. Vydaly Alšova jihočeská galerie a nakladatelství Arbor vitae, rozsah 600 str.

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Krása bude křečovitá (2016), obálka

Kopáč, Král a Brouk

[…] Petr Král pěstuje silně individualistický, konfrontační typ kritiky, potažmo esejistiky. Podobně jako ve třicátých letech třeba Bohuslav Brouk, který svou kariéru zahájil příznačně — polemikou. Ačkoli Král Brouka „nemusí“, mají společné i jádro pudla: maximální nárok na autorskou svobodu, nezadatelné právo na vyjadřování po svém a k čemukoli. To se v Králově případě projevuje jak obdivuhodným žánrovým rozptylem (kdy vedle sebe v knize stojí osobní dopis, čtyřřádková glosa, anketní odpovědi i otázky anebo rozhovory, včetně jednoho, kde je Král sám sobě tazatelem i zpovídaným — a na druhé straně rozsáhlé monografické studie analytického rázu), tak tematickou těkavostí (od filmu a divadla přes literaturu, zejména poezii, po výtvarné umění a hudbu). Král by však jistě slyšel radši o jiných příbuznostech než s Broukem — třeba s Karlem Teigem nebo Vratislavem Effenbergerem. Oba ho provázejí od šedesátých let po současnost jako svého druhu maják, ten druhý mu byl navíc mentorem, tím, kdo mu otevřel cesty k nejrůznějším surrealistickým kontinentům. […]

Z recenze Královy knihy Vlastizrady (Praha: Torst, 2015) Radima Kopáče Hájemství přísnosti (Host, 19. 4. 2016, r. XXXII, č. 4, s. 82 a 83).

Petr Král - Vlastizrady (2015)

Petr Král: Vlastizrady (2015), obálka

Ve sladké tísni klína

V nakladatelství Paseka vyšla koncem dubna publikace Radima Kopáče, Josefa Schwarze a Jakuba Šofara Ve sladké tísni klína s podtitulem Erotika v české literatuře od počátků po dnešek.

Kniha je věnována „Bohuslavu Broukovi, tomu, co nemá pohlaví zarostlé mechem“.

Výprava za tématem erotiky napříč staletími – od počátků po rok 1989. Pouť začíná v polovině 14. století dramatickým Mastičkářem a končí texty, které vznikly těsně před „listopadovým uragánem“. Povaha sebraného materiálu je různá, jako se různily doby, kdy jednotlivé příspěvky vznikaly. Čtenář objeví jak velké postavy dějin české literární erotiky (Jeník z Bratřic, K. H. Mácha, K. J. Obrátil), tak desítky autorů anonymních, zapomenutých nebo dosud neobjevených. Autorem osvětové předmluvy je esejista Jan Nejedlý. Kniha pojatá zábavným, nenuceným způsobem poslouží dobře k čtení, listování i snění v každém věku.

Ukázku najdete zde.

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)

Ve sladké tísni klína (2016, obálka)