Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Matouš Hrdina o Broukovi

[…] Psychologická analýza, kterou Price v úvodu své knihy podávají, rozhodně není jen konstrukcí progresivních amerických akademiků, ale má oporu i na docela nečekaném místě. Už v roce 1939 totiž k velmi podobnému výkladu dospěl ve velmi zábavné eseji Strach z oddechu i polozapomenutý autor české meziválečné avantgardy Bohuslav Brouk.

Mezi jeho koníčky patřila psychoanalýza a ve svém rozboru lidského vztahu k práci tak kromě zmiňovaného pocitu viny z lenosti popisuje strach ze sebepoznání a nepřiznané vnitřní prázdnoty. Sžíravé kritice podrobil kromě workoholiků i lidi posedlé volnočasovými aktivitami, které pro něj byly také jen ochranou před nebezpečnými prostoji vedoucími k sebereflexi. A pokud by vám snad navádění k absolutní nečinnosti a flanérství z úst kavárenského povaleče Brouka moc nevonělo, Price dávají k dobru jiný pozitivní vzor – jejich činčilu, která stejně jako každé jiné zvíře nezná pocity viny, věnuje se jen nezbytně nutným aktivitám, nepřispívá vůbec k ničemu a i tak je sama se sebou zcela spokojená. […]

Úryvek z příspěvku Matouše Hrdiny Nestyďte se a buďte líní. Zahálka prospěje víc než lekce španělštiny (SeznamZprávy.cz, 9. 10. 2021).

Matouš Hrdina (1987), nedatováno; zdroj: SeznamZprávy.cz

Bohuslav Brouk: Závažnost obecného vzdělání

Úvodní slova

[…] Naše obecné vzdělání pokulhává zajisté značně za naším odborným vzděláním, a proto, pranýřujeme-li již dosavadní stav svého školství, bylo by spravedlivé poukazovati především na jeho nedo­statky, na jeho neutěšenost, kterou projevuje z hle­diska obecné vzdělanosti. Mnohý z čtenářů snad namítne, že obecné vzdělání nemá té důležitosti jako vzdělání odborné a že se tudíž jeho zanedbávání, lze-li vůbec předpokládat, že jest o ně nedostatečně pečováno, nemusíme nikterak hroziti. Úkolem naší studie je však právě si zevrubně osvětliti nesmírnou důležitost obecného vzdělání a odhaliti jeho dnešníkatastrofální nedostatečnost.

Lidé se obvykle domnívají, že obecné vzdělání je pouhou okrasou ducha vzdělanců, kteří strávili skoro polovinu svého života ve školách, a vzhledem k nedostatečnosti a pokřivenosti obecného vzdělání, jež jsme v dnešních školách s to načerpati, není se možno tomuto obecně rozšířenému názoru ani mno­ho podivovat. Chceme-li zpytovati důležitost obec­ného vzdělání, nesmíme se tedy pochopitelně ohlížet na jeho dnešní formu a pokládat dnes pěstované obecné vzdělání za uspokojivé, natož pak snad za ideální. Jinými slovy řečeno, svrchovaně důležitý význam obecné vzdělanosti lze postihnout jedině tehdy, uvážíme-li všechny její možnosti, to jest, béřeme-li v úvahu její neokleštěnou a maximálně dokonalou podobu, a nikoliv snad její zmrzačenou soudobou tvářnost, paskvil, který je nám místo ní vštěpován až dosud ve školách do hlav.

Všechna naše odborná vzdělanost a dovednost má nám být nápomocna k usnadnění a zdokonalení našeho života, a proto jest třeba vychovávati lidi zároveň v řádné světoobčany a nejen v zdatné od­borníky: matematiky, strojníky, elektrotechniky, sta­vitele atd. […] O tom, kam až může vésti čistá odbornost, mohli jsme se nejlépe přesvědčit v nacistickém Německu, kde obecné vzdělání bylo potíráno jako zbytečnost, rozleptávající toliko jed­notu národa, a kde z lidí byli vychováváni jedno­stranní odborníci, nemající znáti a chápati nic mimo svůj úzký, velmi specialisovaný pracovní obor. Tak se na příklad stali v Německu z lékařů a mediků mnohonásobní vrazi, kteří pro své od­borné, výzkumné cíle usmrcovali nejbrutálnějším způsobem denně tisíce nevinných lidí v koncentrač­ních táborech atd.

Bestialita jest ovšem jen jedním, třebaže nejextrémnějším scestím, na něž nás je s to zavěsti pouhá odbornost, opomíjení obecného vzdělání. Škody, vzcházející nám z naší nedostatečné obecné vzdělanosti, jsou tisíceré a jen málokdo si je nále­žitě uvědomuje, neboť umění žíti se dosud nepřisu­zuje skoro vůbec žádná závažnost. Povšechně tkví totiž poslání vážného, cílevědomého obecného vzdělání v kultivovaném způsobu života. Obecným vzděláním se dostává lidem ve všech směrech spolehlivé rukojeti k umění žíti, k lepšímu životnímu slohu, na jehož kvalitě je netušenou měrou závislá šťastnost a blahobytnost jak jednotlivců, tak i celé spo­lečnosti. […]

Niterný život

Náš život se stává obecnou vzdělaností především niternější. Člověk, znalý zejména umění a filosofie, dovede čerpati ze všedního života neskonale více než člověk, který zírá na skutečnost s nejprostším a nejnerozmanitějším zaměřením. Proto se rovněž člověk s dostatečným niterným, vnitřním životem celkem nikdy nenudí, i když žije zdánlivě nejvšednější život, jehož každý den se podobá druhému jako vejce vejci. Naproti tomu člověk, postrádající v náležité míře obecného vzdělání a vnímající skutečnost jen povrchně, propadá najmě ve chvílích úplného volna strastiplné nudě, a právě z tohoto důvodu si tak kategoricky vyžaduje nejrozličnějších povyražení, jejichž nákladnost je zajisté nemalá. Lidé zmíněného druhu nedovedou být na příklad ani chvíli doma o samotě, aniž by si připadali jako vězňové, a rovněž venku, ať již v městě nebo v pří­rodě, se nedovedou rozptýliti a potěšiti sceneriemi a výjevy, které se každodenně naskýtají jejich očím. K své zábavě potřebují atrakce, mimořádné zá­žitky, které jim poskytují bary, tančírny, kabarety, kina, operetní divadla, lunaparky, nejrůznější slav­nosti, veselice, sportovní utkání, hry v karty, pitky, sběratelské koníčky, hltání kilometrů, ať již pěšky nebo automobilem, atd.

Lidé neschopní vnitřního života musí nezbytně vyhledávat neustále nové a nové sensace, chtějí-li ujíti deprimující nudě, neboť všedním světem, natož pouhou kontemplací se nedovedou nikdy zabaviti. Před svou duševní impotencí utíkajese pak často z nouze, z nedostatku neobyčejných zábav, vzru­chů, velmi rádi i k jakémukoliv zaneprázdnění vů­bec, jako třeba k planým společenským hovorům nad šálkem čaje, ať již v soukromí nebo v kavárnách, a přímo se hrozí každé hodiny, ve kterou by nebyli některak zaneprázdněni. Každá záležitost je jim dobrá, umožní-li jim se zabaviti. […]

Jak jsme poznali, jsou lidé hnáni k nepřetrži­tému zaneprázdnění, které je povětšině jen stoupou lidské energie, naivním a směšným proplýtváváním časua sil,svou duševní prázdnotou. Děs z duševního vacua, který obvykle lidé zažívají, kdykoliv jejich smysly anebo údy nejsou právě něčím zaměstnány, nedopřává nikomu klid. Uchvátanost, uspěchanost, již můžeme pozorovati u moderních lidí, není zajisté jen dílem novodobého života, vý­razem věku techniky a racionalisace, nýbrž zvětší části spíše důsledkem útěku člověka před sebou samým, panického útěku, který má k disposici vše­chny moderní technické vymoženosti. […] Opravdu, spěch ve velkoměstech lze si vysvětliti povětšině vším možným jen nekloudnou činorodostí. Lidé spě­chají, aby se ohlušili, aby ani nachvíli nebyli vy­staveni hrůzám ze své duševní prázdnoty, které by mohli zažíti, dejme tomu, i při loudavé chůzi. Stačí nepatrný oddech, chvilkové uvolnění pozornosti od vnějšího světa a již se lidé střetávají se svou nemilou, nudnou vlastní společností. Proto si rovněž uspořádávají svůj denní pořad naschvál tak, aby musili stále spěchat, aby ani jedinou vteřinu nebyli nezaneprázdněni. I když si pak často stěžují na svou uspěchanost, nevěřme jim, neboť ve skuteč­nosti se z ní jen těší, a naopak se strachují, aby se některou chvíli neocitli bez programu. […] Pro nor­málního člověka našich dnů jest i práce radostným vysvobozením, nemůže-li se právě zabaviti jiným, příjemnějším způsobem, jako různými veselicemi, hrami, klevetěním apod., ježto nic není pro něj strašnějšího než vystačiti sám se sebou.

Neustálý životní chvat, jímž jest stižen soudobý člověk západní kultury, překotný spěch, který pro­jevují naši vrstevníci jak ve svém zaměstnání, tak i ve svých radovánkách, společenských povinno­stech atd., prozrazuje zřejmě jejich duševní pustotu, vzhledem k níž se chrání před opravdovým oddechem, před odpočinkem smyslů a těla. V chvat­ném shonu života nacházejí lidé blaženství, kontrastující s trapným pocitem, který sdílejí, mají-li se baviti sami se sebou. Dnešní evropská, nebo chcete-li, západní civilisace, je indisponovala ke kontemplaci, k niternému duševnímu životu, neboť přes jejich mnohdy rozsáhlé odborné vědomosti, přes neobvyklou vyspělost v jistém oboru vědění, se jim nedostává obecného vzdělání, jež by kultivovalo jejich duše.

Želíme-li dnešní lidské neschopnosti žíti niterně, vnitřním duševním životem, a hrozíme-li se, kterak dnes jsou lidé chtiví sensací a jakéhokoliv smyslo­vého nebo fysického zaneprázdnění vůbec, nelze v tom rozhodně shledávat postulát malicherného estétství anebo snad dokonce jakousi přebujelou snobskou choutku. Dostatečným niterným životem, způsobilostí kontemplace atd. zpříjemnili bychom si totiž netušeně své pozemské plahočení, a právě proto horlíme, aby se lidem dostalo výchovou v plné míře schopnosti takto žít. Tím ovšem ještě nechceme tvrditi, že přímo niterný život sám by uváděl člověka do většího blaženství než ustavičná sháňka po všemožných zábavách a zabaveních, a taktéž ani eventuální větší blaženost niterného života nemohla by nás sama dostatečně opravňovat k jeho propagaci. Niterný život jest nám s to značně zpříjemniti život jiným způsobem, nepřímo, svou nenákladností, a hlavně z tohoto důvodu měli bychom se k němu přikloniti.

Jakniterným životem, tak i neustálým vyhledá­váním zábav a jiných smyslových a fysických roz­ptýlení zajišťují si lidé duševní pohodu, avšak ná­kladnost těchto cest ke spokojenosti je enormně rozdílná. Člověk, vyžadující si sensačních povyra­žení, nejrozmanitějších plytkých zábav atd. potře­buje k svému zabavení mnohem větších hmotných nákladů než člověk, žijící převážně niterným živo­tem, k němuž mu dostačuje vlastně pouhé vzdělání. Niterným životem odpoutali bychom se tedy od mnoha a mnoha hmotných potřeb, jež dosud nesmírně zatěžují naše životní náklady. […]

Umění, filosofie a věda

Jak patrno, musíme míti na niterném způsobu života, oprošťujícím nás od množství všelikých více nebo méně nákladných potřeb, jakož i od nesmysl­ného životního chvatu, zájem již z hlediska ekono­mického, národohospodářského. Jsme-li pak schopni náležitého vnitřního života na základě svého obec­ného vzdělání, seznáváme takto zároveň, jakou dů­ležitost má pro nás obecné vzdělání i po této jediné stránce. Speciálně k niternémuživotu disponuje nás především, jak jsme konečně již předeslali, znalost umění a filosofie. Kdo chápe plně umělecká díla a kdo pronikl do myšlenkových proudů, v nichž se obráží veškeré lidské zápolení od úsvitu civilisace, zajisté netouží po zevním rozptýlení anebo ale­spoň nikoliv takovou měrou jako člověk, jehož zna­losti a rozhledy jsou toliko odbornické.

Předně si povšimněme významu, který lze přičítati bližšímu seznámení s uměním. Umění kulti­vuje náš citový život a učí nás emotivně zažívati i nejvšednější prostředí. Díky umění nabýváme schopnosti shledávati krásu ve všedním světě a těšiti se tak z celého svého života, a nikoliv snad jen z mála jeho svátečních chvil, postrádajících s naším normálním, každodenním životem jakékoliv spojitosti. Umělecky kultivovaný člověk, to jest člověk, naučivší se po způsobu umělců vnímati skutečno, ne­potřebuje k radostnému životu umělé ráje jako jiní lidé, kteří se baví jen na veselicích, v lunaparcích, zábavních podnicích apod. nebo za opojení alko­holem a jinými fantastiky. Pod vedením umělců, strávením uměleckých děl, mohutní náš niterný život, a to zejména po citové stránce. V tomto směru jest také třeba hledati stěžejní poslání umělecké tvorby. Umění poskytuje nám radostnější náhled na svět, učí nás co nejemotivněji prožívat skutečnost, a proto jest trapné, že je doposud většina lidí po­jímá neživotně jako pouhý luxus, jako bravurní ekvilibristiku, nemající jiného účelu než dokumentovat, co všechno je homo sapiens s to dokázati.

Ovšem, aby lidé pochopili pravé posláni umění, musili by se nejdříve naučit správně chápati umělecká díla a tomu je nikdo neučí. I těm, kdož vychodili celou střední školu, zůstává zpravidla umění cizím světem, nemají-li zvláštních vloh, aby mu sami porozuměli, aby sami vystopovali jeho jádro a smysl, neboť ve škole se nevěnuje umění v pravém slova smyslu skoro vůbec péče. Jednak naše učební osnovy neznají dodnes jiného umění než slovesného. Žáci jsou sice informováni o nejrůznějších literár­ních dílech, avšak o výtvarném, hudebním, divadel­ním a jiném umění nezví ve školách nic. Za druhé se pak věnuje literatuře pozornost převážně z hle­diska archivářského, historického. Na příklad absol­venti středních škol jsou důkladně vycvičeni v životo­pisech více i méně slavných autorů, dovedou hbitě odříkávati data, kdy se který literát narodil a kdy zemřel, znají různé anekdotické příběhy ze života geniálních, avšak potrhlých mistrů apod. a rov­něž tak jsou s to vyjmenovat názvy všech význač­nějších děl jednotlivých spisovatelů. Pokud pak jde o literaturu samu, ovládají stručné obsahy všemož­ných proslulých románů a kromě toho jsou též po­učeni o rozličných příkrasách básnické řeči. Vědo­mosti tohoto druhu zatěžují pochopitelně dosti je­jich paměť, aniž by z nich měli vlastně vůbec jaký užitek. Nanejvýše jsou jim zmíněné znalosti s to dopomoci k lacinému a mrzkému efektu v přitroublé společnosti, kde se jimi mohou blýsknouti. Povrch­ními vědomostmi z literární historie lze snad vzbuditi podiv naivních paniček a pokořiti, zahanbiti ne­skolené lvy salonů, více však nikoliv. K pochopení slovesného umění takovéto znalosti nikterak nepři­spívají. Dosavadní školské informace o písemnictví nás naopak odvádějí od podstaty umění. Zvláště zkoušením obsahu nejpopulárnějších literárních děl se mrzačí v lidech náhled na umění, jelikož se takto nepřímo zdůrazňuje, že námět, fabule je jeho pod­statou, a přece, co záleží na fabuli,na ději?

Ani pro jediné slovesné umění nenabýváme tedy ve školách pochopení, porozumění. Na literaturu nás učí škola nahlížet jako na jisté starožitnosti, národní relikvie, ke kterým máme chovati posvát­nou úctu. Dnešní učební osnovy by se proto musily rozhodně mnoho pozměnit, než bychom mohli oče­kávat, že se ve škole spřátelíme s uměním jakožto s jedním z nejlepších průvodců životem neboli ja­kožto s jedním z ukazovatelů radostnějšího prožití naší pozemské pouti. Ve školách by se musili žáci seznamovat s veškerými uměními a mimo to by bylo třeba při objasňování uměleckých děl neustále poukazovati na jejich výše vytčené životní poslání, na spojitost umění se životem. Z tohoto hlediska bylo by rovněž záhodno, aby při probírání sloves­ného umění byl kladen větší důraz na poesii než na epickou prózu, neboť lyrika je mnohem instruktivnější k pochopení podstaty umění. Předkládáme-li svému posluchačstvu jako vrcholná díla slo­vesného umění obsažné romány, jevždy nebezpečí, že pro záplavu děje často krajně atraktivního, ne­obyčejného, ujde jejich pravá, umělecká stránka pozornosti. Dále pak by bylo též velmi účelné odhalovati spojitost mezi jednotlivými druhy umění, konfrontovat zření literární se zřením výtvarným, hudebním apod., jelikož jen tak se naučíme vnímat poesii skutečnosti vrcholnou měrou současně všemi smysly. Ovšem, jak znovu podotýkáme, jest zejména nezbytné, aby se vždy avždy zdůrazňovalo prak­tické poslání umění, aby se z uměleckých děl učili lidé po způsobu umělců nazírati na skutečnost. Tak v nich probudíme bohatý citový niterný život, jímž se uvarují potřeby plytkých povyražení a zá­bav, které si začasto vyžadují i velmi značných hmotných nákladů.

Čistě uměleckým nazíráním a rozjímáním byl by ovšem náš niterný život jednostranný. Pro niterný život jest třeba zaujmouti i naše schopnosti rozumové, intelektuální, a k tomu se nejlépe hodí filosofická výchova. Na neštěstí se nám však dostává ve školách neméně bídného vzdělání filosofického než uměleckého. Dokonce filosofii se věnuje skrov­ná pozornost jen v nejvyšších třídách středních škol, a to též právě nejméně užitečným způsobem. Znalostí několika pravidel z logiky a základních po­jmů psychologických ještě nikdo nezmoudřel. Chce­me-li dovésti člověka k náležitému niternému ži­votu, chceme-li ho přimět k rozumovým spekulacím a kontemplacím, musíme ho získati pro filosofii praktičtějším, životnějším způsobem. Jest naprosto nedostatečné a vesměs dokonce zcela zbytečné obeznamovat snad lidi s životopisy filosofů a stručnými, slovníkovitými charakteristikami jednotlivých filo­sofických nauk. Povrchními znalostmi z dějin filo­sofie se nespřátelí ještě nikdo s filosofií podobně jako ještě nikdo nepochopí umění, obeznámí-li se jakž takž s hlavními kapitolami z jeho dějin. Lid může získati filosofickou výchovou jedině tehdy, naučíme-li ho po způsobu filosofů přemítati z nejrozličnějších obecných hledisek o všech jevech všedního života. Podstatu filosofie nesmíme spatřovat v thesích, v poučkách rozličných filosofií, nýbrž v zásadách filosofického myšlení. Chceme-li lidi přimět, aby rozumně hloubali o svých vlastních problémech, jest bezpodmínečně nutné je přede­vším seznámiti s metodami a cíly filosofie. Nedovedou-li se sami filosoficky stavět ke skutečnosti, nejsou-li schopni nahlížet na záležitosti běžného života z hlediska filosofického, jsou pro ně veškeré vědomosti z dějin filosofie bezcennou přítěží, nicot­nou okrasou jejich plytkého ducha, kterou se slušný člověk zajisté necítí nutkán honositi.

Ovšem, aby byl člověk schopen kloudně přemí­tat a aby tak byl automaticky sváděn k plnému vnitřnímu životu, nestačí ho zasvětiti jen do filosofie. Kromě filosofické průpravy si vyžaduje lidský duch i jistou průpravu vědeckou, jistou obeznalost s nejrozličnějšími vědami. Ani tu však nejde v zásadě o to, seznámiti se snad více nebo méně podrobněji s výsledky vědeckého bádání v jednotlivých oborech, nýbrž o to, poznati ducha vědy, to jest metody a obecné problémy všelikých věd. Žel, nicméně se lidé dosud na školách seznamují s výzkumy tuctu věd, aniž by poznali vůbec povahu vědy, způsob vědeckého myšlení, který by jim byl zajisté prospěšný při každém uvažování. Učí-li se lidé všeličemus z fysiky, chemie, astronomie, biolo­gie atd. nelze přece ještě předpokládat, že pronikli vědami, že znají byť jen jejich nejzákladnější cha­rakter. Učitelé by měli dbáti, aby jejich svěřenci především postihli metody vědecké práce, jakož i její svízele, možnosti a cíle, neboť jinak se nenaučí vědecky myslet, i když se obtíží největším množ­stvím všemožných vědeckých poznatků.

Bez propagované základní filosofické a vědecké erudice nemůže být alespoň po stránce intelektuální dokonalého niterného života. Člověk, znající Sokra­tův životopis, látku, kterou pokládal Thales z Milétu za základ všeho jsoucna, spisy Tomáše Akvinského anebo Pythagorovu větu,Lavoisierův zákon o nezničitelnosti hmoty, Mendělejevovu soustavu prvků, zásady Darwinovy evoluční teorie atd. není tím ni­kterak víceani lépe disponován přemítati o jsouc­nu než člověk naprosto neškolený, nezatížený pra­žádnými vědomostmi. Nejsou-li pak lidé schopni uvažovati zhruba po způsobu filosofů a vědců o svých záležitostech a o svém okolí, to jest nežijí-li náležitě niterným způsobem, nejsou pochopitelně taktéž s to se zprostiti nákladné touhy po sensacích, zábavách a jiných plytkých zaneprázdněních. […]

Mravnost a polovzdělanost

Jestliže jsme doposud zdůrazňovali potřebu ni­terného života, k němuž nás lze přimět náležitým obecným vzděláním, čistě z ekonomického hlediska, není tím ovšem řečeno, že by niterný život neměl i jiné výtečné důsledky, pro které by jej bylo záhodno propagovati. […] Pátráme-li po dal­ších příznivých vlivech vnitřního života, zjišťujeme na příklad, že člověk plně duševně žijící se stává taktéž mravně, sociálně lepším jedincem.

Kdo dovede o všech věcech náležitě hloubati, kdo pozoruje a hodnotí jevy z nejrůznějších hledisek, na něž nekultivovaný člověk není s to vůbec při­padnouti, poznává, kterak i zdánlivě nejjednodušší život je komplikovaný a kterak relativní jsou vše­chny city a pravdy, jimž jiní lidé přikládají naivně absolutní platnost. Po citové stránce uměleckými díly kultivovanému člověku je přece jasné, že každý objekt, jakož i každý výjev lze citově hodnotiti nejrůznějším způsobem podle toho, z jakého aspektu na něj hledíme, v jakém kontextu s ním přicházíme do styku, a na druhé straně, je-li rovněž sezná­men s duchem filosofie a věd, je si zase vědom, že s různým zaměřením lze vše též různě a mnohdy i protichůdně rozumově posuzovati. Lidé, opravdu niterně žijící, musí být nesporně mnohem snášelivější a v svých posudcích a odsudcích opatrnější než lidé, jimž vzhledem k jejich nevzdělanosti je vše nad slunce jasnější. Niterným životem: sensitivním prociťováním, hloubáním a rozumováním pře­svědčujeme se zřejmě o potřebě duševní svobody, jakožto nejvyššího statku, z něhož se lze na tomto světě těšiti, a tak v nás zároveň zmírá nebezpečný fanatismus, vedoucí k zaslepeným láskám a nenávistím, zatím co se naše rozvážlivost a tolerantnost stupňuje. Krátce řečeno, niterným životem se učí­me životní moudrosti, schopné oblažiti život nejen našim spoluobčanům, společnosti, nýbrž i nám samým.

Člověk, dospěvší niterným životem k životní moudrosti, překonává všeliké malicherné chtíče a požadavky, které jinak vedou lidi k nejbarbarštějšímu sobectví, kruté panovačnosti, násilnostem atd. Jsa uvážlivý, seznává totiž, že většina zájmů, pro něž jsou lidé ochotni namnoze i zahubiti své bližní anebo procediti i vlastní krev, jsou přespříliš ne­závazné, než aby je vůbec sdílel. Kdo o všem nále­žitě rozjímá, přestává být popudlivý a zbrklý, roz­váží bedlivě veškeré své počiny, a proto není scho­pen ztřeštěných hanebností, mrzkostí jako lidé přímo, skoro fysiologicky reagující na zevní vzněty. Vnitřní, kontemplativní život lidi nepochybně umravňuje, vychovává je v lepší světoobčany, vzhledem k čemuž je i z tohoto hlediska nutno přiznávati náležitému obecnému vzdělání nesmírný význam, prospěšnost.

Životní moudrost bývá obvykle upírána mládeži, avšak dnes vidíme, že tato ctnost chybí i většině dospělých, ba i starých lidí, a to právě vlivem ne­dostatku obecného vzdělání. Lidé se učí číst, nikoliv však myslit. Třebaže znají povrchně různé světové názory a nejrozličnější vědecké poznatky, nedove­dou je náležitě zhodnotiti, neboť neznají samého ducha filosofie a vědy. „Pokrokem“ kultury, „vze­stupem“ osvěty stali se z nevzdělaných středově­kých nevolníků polovzdělaní „svobodní“ občané, jichž se je obávati mnohem více než nejnevzdělanějších barbarů. Moderní doba rozvrátila staré pevné tradice a donucuje lidi vytvořiti nové. Ježto však lidem chybí obecné vzdělání, ježto jsou ponej­více polovzdělanci, hrozí jim nebezpečí, že se dají uchvátit kdejakými zrůdnělými názory, které ve svém bezduchém fanatismu a víře v absolutní pravdy jsou s to propagovati i nejbestiálnějšími způsoby. […]

Nevědomost zajisté nepáchá ani zdaleka tolik zel jako polovzdělanost. Seznamujíce se toliko s nejzákladnějšími poznatky vědeckého bádání, domýš­lejí se lidé, že každá tištěná these, neprotivící se právě obecným postulátům logického myšlení, je nezvratnou vědeckou pravdou, pro niž je rozumné iprolévati krev nebo alespoň ztrpčovati lidem život. Jak zřejmo, může se polovzdělanost státi lehce metlou lidstva, avšak i když se jí nestává, musíme se polovzdělání hroziti, neboť při nejmenším zabra­ňuje lidem dospěti životní moudrosti. Polovzdělaný člověk se totiž vzhledem k své „vzdělanosti“ vzpírá přijímati prostě tradované příkazy životní moudrosti jakožto „vědecky“ nezdůvoditelné postuláty, a vzhledem k své polovzdělanosti není zase schopen vyhledati si sám jiné kloudné životní zásady. Takovýmito polovzdělanci jsou začasto třeba hlasatelé amorálnosti. Není přece nic lehčího, sesbírámeli trochu poznatků z filosofie a věd, než nabýti pře­svědčení, že všechny etnické příkazy jsou budovány na písku a že racionálně nelze lidem ani jediný z nich doporučiti. Třeba z hlediska biologického nelze zajisté žádný ethický příkaz ospravedlniti, a proto se nedivme, proč by se měl polovzdělanec zabývati etikou. Naopak, podle Darwinovy vývo­jové teorie je život boj, takže lze jen doporučovat, abychom se bili hlava nehlava. Silnější, zdatnější zvítězí!

Ochranou proti vylíčené zhoubné polovzdělanosti jest jedině náležité obecné vzdělání, snímž tak zvané obecné vzdělání, kterého se dnes dostává li­dem ve školách, nemá obvykle pranic společného. Dosavadní rozhled po různých vědách a jiných obo­rech lidského snažení, rozhled, o nějž pečují dnešní učební osnovy, naopak polovzdělanost toliko pod­poruje. Hrstkou povšechných vědomostí z fysiky, chemie, astronomie, zoologie, botaniky, filosofie atd. pokládají se lidé býti dostatečně poučeni o všech záhadách vesmírného dění a podle toho se též staví ke všem problémům. Nejspletitější otázky se jim zdají velmi prosté a „dovedou“ je ztoho nebo onoho hlediska briskně vyřešiti, ježto nikdy nenabyli ani tušení o metodách a potížích opravdového bádání a hloubání. Z toho důvodu nelze také očekávat, že by polovzdělanosti mohlo učiniti přítrž sebevětší odbornictví, sebedokonalejší vzdělání v jistém oboru, ať již vědním nebo technickém. I bezvadné odborné vzdělání jen posiluje polovzdělanost. Obzor odborníků je značně úzký, což si tito pochopitelně ani neuvědomují, přeceňujíce své odbornictví a ne­smyslně si na němnaopak zakládajíce. V kastovnickém sebevědomí a povýšenosti pokládá každý odborník právě svůj obor za nejdůležitější a naivně se domýšlí, že jen zhlediska jeho oboru lze kloud­ně rozřešiti veškeré problémy, s nimiž se v životě střetáváme. Tak se můžeme shledati třeba sarchi­tektem, který by nejraději zbořil celou Malou Stra­nu, aby tudy vedl širokou komunikaci, neboť věří, že obyvatelnost měst podporuje zásadně každý technický pokrok a nic jiného. […] Vše­liké ultrarevolucionářství, ultrapokrokovost včetně trockismu je zpravidla výrazem polovzdělanosti a ji doprovázejícího nedostatku životní moudrosti, jevem, který potvrzuje katastrofální účinky pouhého odbornictví.

Hmotné uskrovnění

[…] Má-li se státi člověk člověku dokonalým spoluobčanem, jest třeba, aby jeho duch byl všestranně kultivován. Niterný život je nejúrodnější půdou pro humanismus. Ovšem ani etický význam niterného života není jeho poslední před­ností. Kdo niterně náležitě žije, zbavuje se, jak jsme právě poznamenali, všelikých chtíčů a požadavků, které zasívají mezi lidi nešvár, avšak potlačením podobných nicotných zájmů oprošťují se lidé zá­roveň též od všemožných více nebo méně nesmysl­ných hmotných potřeb, na jejichž získání by byli nuceni vynaložiti spoustu energie. Niterný život nezbavuje tedy lidi jen potřeb, kterých si jinak vyžadují pro své plytké zabavení. Niterně žijící člo­věk se zajisté také snadno oprostí na příklad od representačních svršků, jejichž hlavním nebo do­konce i jediným posláním je uváděti diváky v úžas. Kdyby lidé náležitě niterně žili, nepotřebovali by, dejme tomu, parádních pokojů, určených jen k to­mu, aby se jim návštěvníci podivovali, nebažili by po samostatných representačních sídlech, necítili by potřebu jísti stříbrnými příbory, píti z drahocen­ných křišťálových číší, vyšperkovávati si své vitríny a příborníky luxusními zbytečnostmi atd. Dále pak by se osvobodili i od nejrůznějších kultovních po­třeb, netoužili by spočinouti po své smrti pod ho­nosnými mramorovými náhrobky, neuctívali by své heroje pomníky, svatostánky, obrázky, fangličkami a slavobránami, necítili by se povinováni zajížděti i v nejzazší dál na různá posvátná místa atd. Rov­něž tak by se nedali zotročovat nesmyslnými spo­lečenskými konvencemi, pro něž utrácejí spoustu času jakož i peněz, chodíce a jezdíce s honosnými kyticemi v rukou po čistě společensky nutných ná­vštěvách, otravujíce se psaním stohů novoročních gratulací nebo oblékajíce se pečlivě podle etiketních předpisů každou chvíli do jiných šatů.

Niterným životem se může člověk osvoboditi od spousty směšných potřeb, pro které lidé dosud žijí a pracují většinu svého života. Přičteme-li pak k těmto potřebám potřeby, jichž se člověk automaticky vzdává niterným životem, vzhledem k němuž nikterak netouží po neustálém čistě smyslovém nebo fysickém zabavení, je nesporné, že niterný ži­vot, ke kterému nás disponuje náležité obecné vzdě­lání, přispívá netušenou měrou k našemu hmotné­mu uskrovnění. […] Kdyby lidé pozbyli všelikých svých pošetilých zá­jmů, kdyby žili plně niterným způsobem, dostačo­vala by jim totiž zajisté zcela dobře necelá polovina dnešních komunikací, obchodů, továren, zábavních podniků a jiných zařízení, která jsou přebujelá jen proto, aby vyhověla i všem pošetilým nárokům lid­stva. Konečně pak nezapomínejme, že obecně náležitě kultivovaní lidé by se uskrovnili i ve svých životně nezbytných potřebách a to tím způsobem, že by se uspokojili jejich nejlevnějším, nejekonomičtějším utvářením. Většina našich opravdu zá­važných potřeb je dnes zřejmě zcela zbytečně přes­příliš nákladná, neboť lidé si z pošetilých důvodů ponejvíce žádají, aby zásadně všechny jejich svrš­ky byly především co nejrepresentačnější, a tudíž co nejdražší. Dejme tomu, lidé si zařizují své byty honosným nábytkem, jehož cena je několikanásob­ná oproti ceně namnoze dokonalejšího, avšak nehonosného nábytku, touží míti všechny své knihy svázány v celokožených vazbách, aby předčili své sousedy, v jejichž knihovnách jsou mnohé knihy i nevázané, opatřují své automobily individuálními luxusními karoseriemi, chtějíce se odlišiti od „plebsu“, který jezdí v sériových autech, atd. Jak zřejmo, lidé dnes hmotnými statky, respektive prací a pe­nězi, přímo plýtvají, takže si ani dobře nedovedeme představiti, jak skvělé národohospodářské důsledky by mělo dokonalé obecné vzdělání všeho lidu.

Nesmyslně značné hmotné potřeby, enormní ži­votní náklady můžeme dosud sice zaznamenati hlav­ně u měšťáckých vrstev, avšak proto se ještě nedo­mnívejme, že dělnické vrstvy jsou takovéhoto plýt­vání daleky. Sociálně slabé masy lidu se více nebo méněuskrovňují v svých životních nákladech z nouze a kdyby se jim vedlo lépe, plýtvali by v tomto směru neméně než nejrozhazovačnější buržoa. […]

Pouhé odbornictví není a nemůže být lidstvu valně prospěšné, neboť není samoúčelné. Dovední odborníci jsou třeba s to proplésti celou zemi nejrůznějšími důmyslnými komunikacemi, svou úro­veň neopouštějícími autostrádami, podzemními i nad­zemními velkoměstskými rychlodráhami, gigantic­kými spojemi, obstarávanými obřími letadly, majícími případně i raketový pohon atd., jenže všechna tato zázračná díla jsou budována alespoň v tak vel­kém množství a pro tak čilý provoz jen vzhledem k pošetilému mumraji lidstva. V městech nestačí kpřepravě povrchová vozovka, jelikož lidé neustále popojíždějí městem za nejnicotnějšími, nejzbytečnějšími záležitostmi, silnice jsou tak enormně ši­roké, a přesto ještě namnoze přecpané vozy zase proto, že v hltání kilometrů je spatřován nejlepší únik před vlastní společností apod. Vzhledem k spoustě pošetilých tužeb a rejdů nekultivovaných lidí máme zajisté stále nedostatek odborníků a kaž­dý člověk musí být proto také již od nejranějšího mládí zapřažen do výrobního procesu, aniž by se mu mohlo dostati náležitého vzdělání. Rychlého výcviku v pouhé odborníky jest nám tedy třeba hlavně proto, abychom mohli co nejodborněji žíti. […]

Odborníci Kyklopové našich dnů

Ovšem niterný život není, jak jsme již předeslali, jedinou cestou, kterou nám je náležité obecné vzdě­lání s to prospívati. Všestranná kultivovanost má pro nás nesmírnou důležitost i přímo, neboť i sama o sobě usměrňuje veškeré naše jednání a konání. Člověk, jemuž se dostalo dobrého obecného vzdě­lání, chová se zajisté ve všech směrech zcela jinak než druzí lidé, aniž by se musil k tomu dopracovávati dlouhými meditacemi, niterným životem. Takovýto člověk se opírá ve svém chování, rozho­dování a práci o spoustu vědomostí z nejrozličnějších oborů, takže dovede o všem soudit a vše uplat­nit mnohem lépe než člověk, mající toliko jisté spe­ciální vědomosti. Ovšem, aby lidem byly všestranné vědomosti co platné, jest nutno, aby je dovedli ná­ležitě zhodnocovat a uplatňovat, což je odvislé od jejich pochopení ducha lidského bádání a hloubání, od jejich obeznalosti s obecnými metodami myšlení, jejichž výuku jsme propagovali taktéž vzhledem k niternému životu.

Již na počátku své studie jsme se přece zmínili, že odborných znalostí může zdárně využívat jen člověk s všestranným rozhledem. Pouhý odborník, třebaže svému oboru rozumí co nejlépe, pracuje obvykle velmi špatně, neboť řeší svá díla přespříliš jednostranně, neohlížeje se na většinu postulátů, které na věci klademe zároveň z mnoha jiných hledisek. Dejme tomu, čistě odborně vzdělaný inženýr-architekt je třeba s to vyřešiti město po všech tech­nických stránkách naprosto dokonalé, a přesto to může být právě nejneutěšenější město. Mnozí archi­tekti, jak známo, spatřují ideální byt ve vrcholně hygienické spací kabině, ideální dům v pouhém konglomerátu takovýchto kabin a posléze ideální město v pravidelných blocích takovýchto domů, v blocích, které jsou od sebe odděleny prostranný­mi asfaltovými ulicemi, v nichž zase nevidí nic jiného než komunikační spoje, koridory. K plánům podobných kamenných pouští, v nichž by všechny uli­ce měly stejnou tvářnost, může zřejmě dojíti toliko jednostranně technicky vzdělaný člověk, zapomína­jící, že člověk má ještě spoustu jiných potřeb než jen přespávati někde, kde by nemrzl a nemokl a odkud by vycházel jenom proto, aby zašel do ně­které jiné budovy. Zejména architekt, má-li tvořiti dokonalá díla, musí být náležitě obecně vzdělán, aby znal všechny fysické i psychické lidské poža­davky, které jest při tvorbě životního prostředí respektovat. […]

Pouhé odbornictví, bezohledné prosazování jednostranných odborných požadavků, nezpříjemňuje nám zřejmě život. Považme třeba, jak se snížila možnost náležité rekreace v přírodě technickými díly, která plánovali lidé, domnívající se, že pro účel výrobní, dopravní apod. lze znešvařiti jakkoli zemský povrch. Továrnami a komunikacemi byla rozrušena i nejkrásnější přírodní zákoutí, neboť nikdo při jejich budování ani nepomyslil na člo­věka, hledajícího v přírodě tělesné i duševní osvě­žení. Regulované řeky, do nichž jsou sváděny splaš­ky ze spousty továren, se staly smrdutými kanály, v kterých vyhynulo všechno živočišstvo a které nás nelákají ani k posedění na břehu, natož pak ke koupání. Přemnohé krajiny doznaly zase neblahou změnu ve svém klimatu ztrátou lesů, které byly nesmyslně vykáceny v bezohledné touze po získání materiálu, a tak se staly holými pouštěmi, jež není radostné ani rychle projeti autem. Dokonce nedo­statek všestranného rozhledu, naivní odbornictví ničí obytné krajiny i ve jménu samé rekreace. Dej­me tomu, panenské hory naší vlasti jsou stále víc a více pustošeny, ježto bláhovci, chtějící je co nej­lépe zpřístupniti rekreantům, proplétají je silnice­mi, takže dnes i na hřebenech Krkonoš se prodí­ráme namísto klečí mezi parkujícími automobily, ztrácejíce se při tom místo v mlhách v kouři z vý­fuků. […]    

Z hrstky uvedených příkladů vysvítá snad do­statečně neutěšenost pouhého odbornictví a naléha­vost obecného vzdělání každého člověka. Obecného vzdělání jest lidem nezbytně zapotřebí vlastně i proto, aby se stali dokonalými odborníky, aby byli s to opravdu správně využívat svých odborných znalostí. Z tohoto hlediska mělo by se jim dostávati hojných vědomostí ze všech oblastí lidského bádání, kteréžto poznatky by je ochraňovaly před ukvape­nými čistě odbornickými závěry, před jednostran­ným usuzováním, ztrpčujícím nám tak často život. Encyklopedické vědomosti mají však náležitou cenu jedině, jestliže je dovedeme kloudně hodnotiti a uplatňovati a toho, jak jsme již několikráte podo­tkli, je schopen toliko člověk, obeznalý s duchem věd, s metodami myšlení a bádání. I největší vše­stranné znalosti nedostačují tedy samy o sobě k žá­doucímu usměrnění lidského chování a konání.

Nedostatky a závady dnešního vzděláni

[…] Lidé se učí základním poznatkům z fysiky, chemie, astronomie, botaniky a zoologie, to jest resultátům přírodních věd, kdežto o výsledcích duchovědného bádání, o stavu soudobé sociologie, národohospodářství, ethnologie, psychologie, pedagogiky, estetiky apod. se nedovídají zhola nic. Co ví na příklad středoškolák o člověku? Ve škole se naučí tělovědě, a tak je mu představován člověk jako kostlivec nebo svalovec, nikoliv však jako zoon politikon, jako osobitě smýšlející jed­notka lidské společnosti nebo chcete-li, jako tvor, mající nejrozličnější potřeby, tužby a city, které je nucen ukájeti s ohledem na své spolubližní a s jejich pomocí. Výlučně anatomické poznání člo­věka je příznačné pro obecné vzdělání, jež máme dnes možnost načerpati ve školách. Poznáváme-li člověka celkem jako kostlivce, seznamuje se zase třeba se Zemí toliko jako s vesmírným tělesem, je­hož povrch si mezi sebe rozdělily všeliké mocnosti, dějiny lidstva se nám zužují především na dějiny různých dynastií atd. Stručně řečeno, dosavadní obecné vzdělání neuschopňuje nás pro svou kusost plně pojímati a hodnotiti žádný jev, neboť vše známe toliko z více nebo méně speciálního hlediska. Z něčeho vnímáme jen bezbarvě povrch, z jiného si uvědomujeme toliko půdorys, z dalšího jedině kostru apod. Naše obecné vzdělání je tedy nutno značně rozšířit, abychom nabyli přehledu o všech vědách a abychom tak byli s to vnímat skutečno v celém jeho rozsahu, ze všech patřičných hledisek. Jinak jsme vlastně i obecným vzděláním vedeni k jakémusi odbornictví, které jeho pomocí máme právě překonávati.

Na neštěstí není však ani kusost poslední záva­dou dosavadního obecného vzdělání. S omezeným počtem věd, které již jsou pojaty do učebních osnov, obeznamujeme se totiž zpravidla dosti nejapným způsobem. Předně je zcela nesmyslné vyžadovati na žácích memorování spousty i velmi detailních uče­ností z oborů, se kterými se mají jen obecně seznámiti. K tomu, abychom měli náležité ponětí o nejrozličnějších vědách, není rozhodně zapotřebí obtěžkávati svou paměť precisními a podrobnými vě­domostmi, které lehce shledáme v každé encyklopedii. Naprosto dostačí, zapamatujeme-li si jen nejzákladnější ponaučení z té nebo oné vědy, to jest poznatky, nezbytné pro prvou orientaci, a umíme-li si jejich přesné znění a případné detailní doplňky hravě vyhledati v příslušné literatuře. Je trapné, že se dosud na školách nedoceňuje dobrodiní vynálezu knihtisku, již 500 let starého. Jsou-li dnes každému člověku přístupny naučné slovníky, jakož i odborné rukověti, jest zcela nesmyslné, aby se jim pokoušel konkurovati svou pamětí. Ke zkouškám nadřené vědomosti beztak nám dříve nebo později vyprchají z hlavy a náhodné tříště, které nám z nich uvíznou v paměti, nejsou zpravidla k ničemu. Nelze se ubrá­nit dojmu, že dnešní školák, ať již jde o kloučka, ocitnuvšího se u tabule v měšťanské škole, nebo o akademického občana, skládajícího rigorosa, se podobá koni vycvičenému v počtech. Pro laciný a neplodný cirkusový efekt, kterým působí hbité od­říkávání vědomostí zkoušeného, vycházejí ze škol lidé, nemnoho lépe vyzbrojení pro život než na­prostí nevzdělanci.

Vzhledem k úžasné spoustě detailních vědomostí utíkají žákům z všemožných oborů podstatné znalosti, kteréž jediné by jim mohly být kdy prospěš­né. Na příklad lidé upadají povětšině v rozpaky, mají-li ihned zodpověděti, proč jsou rostliny zelené, třebaže znají perfektně rovnici fotosynthese nebo dokonce i chemický vzorec chlorofylu. Proto by se při zkouškách mělo dbáti především o to, zda zkou­šeny si utvořil dostatečný celkový obraz o zkoušené disciplíně, zda dovedl postihnouti její podstatná ponaučení, a nikoliv, zda je s to zodpověděti precisně několik detailních otázek. Školní zkoušky máji mít zřejmě formu kolokvia, při němž by se zkoušející co nejlépe přesvědčil o pravé vzdělanosti zkouše­ného, kterou není jistě schopen postihnouti ani největší spoustu otázek, zodpověditelných ponejvíce jedním slovem. Z tohoto hlediska je také třeba zavrhovati nové zkoušecí metody, pozůstávající v tes­tech, a to zvláště, jsou-li uplatňovány i na vysokých školách, kde zejména se mají posluchači vykazovati především schopností vědecky myslet, pracovat, a nikoliv snad obdivuhodnou pamětí.

Kromě toho pak nezapomínejme, že mnohé vědo­mosti, které se nám z nejrozmanitějších věd vtlou­kají do hlavy a za jejichž neznalost býváme krutě klasifikováni, jsou nejen zbytečné, nýbrž i pošetilé. Naše vzdělání je často krámovité. Nelze přece na­lézti rozumného důvodu, proč bychom měli umět odříkávat na příklad data zrození a úmrtí všech vě­hlasných lidí a proč by nepostačilo vědět toliko v kterém století žili. Podobné krámovité vědomosti lze spatřovati dále třeba v memorování přesných dat, kdy byly učiněny jisté důležité objevy nebo vy­nálezy, jména lodí slavných výzkumných expedicí, míst posledního odpočinku různých geniů, jmen a letopočtů vlády všech členů jednotlivých dynastií atd. Je opravdu trapné, že mnozí pedagogové si v takovýchto nicotnostech naopak libují, a že dokonce v jejich duchu pojímají často celou učebnou látku. […]

Vzhledem ke kusosti, nepodstatnosti nebo chce­te-li, přespřílišné detailnosti a krámovitosti našeho dnešního obecného vzdělání nelze pochopitelně očekávat, že by mohlo lidem patřičně prospívati a že by mohla vůči němu pominout nevraživost ze strany lidu. Obecné vzdělání by mohlo být lidstvu nadmíru užitečné, avšak v dnešní své podobě je začasto opravdu jen zbytečným zatížením. Obecně mu lze vytknouti dnes hlavně to, že nepřihlíží k svému životnímu, praktickému poslání. Ničemu se nemá­me učit jen pro ozdobu své duše nebo lépe řečeno, své paměti, nýbrž proto, abychom lépe a šťastněji žili, z kteréhožto hlediska má být též vyučováno veškerým vědomostem. V opačném případě je ka­ždé vzdělání jalové a právě z tohoto důvodu si lze naříkati na dnešní školy. Vždyť i odborné vzdě­lání, které tu nabýváme, trpí celkem týmiž nedo­statky jako výuka oborům, s nimiž se máme obeznámiti jen povšechně. Rovněž v teoretickém odbor­ném školení není náležitě rozlišováno podstatné od podružného a prospěšné vědomosti od vědomostí krámovitých. […]

Niterný život a tvorba

Kdyby se nám dostávalo náležitých vědomostí ze všech oborů lidského vědění, byli bychom přede­vším schopni, jak jsme již několikráte zdůraznili, využíti mnohem lépe svých odborných znalostí. Ovšem naším odbornickým pracím mohlo by znač­ně prospěti obecné vzdělání ještě jiným způsobem, a to vnitřním životem, k němuž nás disponuje. Člo­věk niterně žijící, o všem dostatečně hloubající, při­chází totiž mnohdy na zcela nová hlediska, z nichž je možno na věci nazírati, a tím se může stát ještě zdatnějším ve své odborné práci než odborník, oplývající toliko všestranným rozhledem po růz­ných vědách. Jen niterný život oživuje plnou měrou jakoukoliv naši tvůrčí činnost, takže i samo odbornictví si ho žádá. Máme-li si správně počínati, má-li být každé naše jednání a konání co nejlepší, nestačí přistupovati k svým úkolům jen s nejvýtečnějšími odbornými znalostmi a všestranným rozhle­dem, nýbrž i s životní moudrostí, s bohatými zkuše­nostmi, k nimž jsme neodvisle na právě daném pro­blému dospěli dlouholetým niterným životem: sensibilním pozorováním, kontemplacemi atd. Žádné hloubání není bezúčelné i proto, že nikdy nevíme, k čemu se nám v praxi bude hoditi. Jen plytký duch může pohlížet na kontemplující člověka jako na promarňovatele času. Staré přísloví zní: Dvakrát měř, jednou řež!, avšak mělo by spíše zníti: Tisíc­krát měř, jednou řež! Kdyby se lidé tisíckrát za­myslili, je dokonce možné, že by často vůbec ne­uznali za vhodné řezati, přistoupiti k dílu. Dnes, v době naivního kvantitativního hodnocení práce jsou i kulturní pracovníci posuzováni podle množ­ství svých děl, a tak třeba čile projektující architekt bývá vynášen nad architekta převážně přemýš­lejícího. A přece, hodnotíme-li překotná díla novo­dobé architektury, můžeme plně souhlasiti se zdán­livě kuriosním názorem Ladislava Žáka: „Ukáže se důležitost nejen nového kvalitního budování, ale i záměrného nebudování, vědomé a pokrokové zdrželivosti, úmyslné a osvícené tvůrčí nečinnosti. Bude nutno uznat pravdu na prvý pohled překva­pující, že nedělat nic je za některých okolností správnější, užitečnější a záslužnější než dělat něco špatně nebo konat něco špatného, nemístného, zby­tečného a škodlivého.“ (Volné směry, roč. 1944, č. 9.) Jen považme, kolik hodnot bylo částečně nebo úplně zničeno uchvátanou činorodostí lidí, nezamyslivších se náležitě nad svými pracovními úkoly. Ni­terný život je solí všeho podnikání, a proto bychom si měli alespoň neméně vážiti lidí dumajících, ať již doma nebo na procházkách, než lidí ustavičně poskakujících u svých pracovních stolů.

Výuka životnímu slohu

Jak jsme podotkli na počátku své studie, lze shle­dávati souhrnně poslání obecného vzdělání v doved­nosti co nejdokonaleji žíti. Vzhledem k tomu jest ovšem naléhavé, aby se lidem dostávalo při jejich obecné kultivaci, kromě průpravy k plnému cito­vému i intelektuálnímu životu a všestranného roz­hledu po všech oborech lidského bádání, rovněž pří­mého poučení o kloudném, rozvážném životním slohu. Nemůžeme přece vyžadovat, aby se každý člověk sám dopracoval ve všech ohledech životní moudrosti, rozumných životních způsobů, i když by byl jinak náležitě obecně vzdělán. Bylo by to neeko­nomické a ve většině případů i beznadějné, nemož­né. Zejména chceme-li, aby si osvojily správný ži­votní styl nejširší masy, je nezbytné, aby lidé byli i přímo poučováni o nejdokonalejších formách své­ho jednání a konání, abychom je seznamovali s nejvhodnějšími obecnými pracovními způsoby, s oprav­du rozumným využitím volných chvil, s náležitým společenským chováním, s nejrůznějšími hygienic­kými potřebami a praktikami, s kultivovaným by­dlením, oblékáním a stravováním, s racionalisačními postuláty atd. Lidé obecně vzdělaní mohou samo­statně cíliti k lepšímu životnímu slohu zřejmě te­prve tehdy, jestliže si osvojí alespoň základní kon­krétní směrnice těžkého umění správně žíti, a to ve všech odvětvích, vzhledem ke všem svým životním projevům.

Dnes, v době vědního pokroku a racionalisace, je tvorba utěšeného životního slohu vlastně speci­ální vědní disciplínou, vyžadující si nepřetržitého bádání a mnohaletých zkušeností spousty lidí. Je-li tedy tvorba a kritika životních způsobů samostatnou vědou, mělo by se již i z tohoto prostého důvodu dostávati lidem v rámci všeobecného vzdělání tak­též přímého poučení o náležitém životním slohu. Je opravdu nesmírně podivné, že se na tuto disciplínu skoro úplně zapomíná, zvláště když si uvědo­mujeme, že veškeré obecné vzdělání má nás koneckonců vésti právě k dokonalému způsobu života. Jak známo, učí se na dnešních školách žáci tu a tam nanejvýše jen společenskému chování, jemuž po­chopitelně přísluší velmi nepatrný podíl na kulti­vaci veškerého našeho života. Dále pak se ještě vy­učuje v tomto oboru převážně různým neživotným etiketním zvyklostem, které jsou naopak hodny vymýcení. Tím ovšem nechceme nikterak zásadně podceňovat a zmalicherňovat význam společenské výchovy, než zároveň by mělo být započato s kulti­vací lidského života i v nesčetných ostatních smě­rech, které jsou přinejmenším neméně důležité.

O tom, že lidé žijí vesměs v mnoha ohledech velmi neutěšeně, a že tudíž ani nejkultivovanější lidé nejsou schopni v každém ohledu se sami kultivovat, není zajisté sporu, a proto musíme jen litovati, že samému životnímu slohu není věnována ve ško­lách pozornost. Lidé se většinou řídí ve svých ži­votních způsobech tradičními mravy, trpně přejí­manými nesmyslnými zvyklostmi, aniž by si to vů­bec uvědomovali. Kterak nám steré zvyklosti zabraňují kultivovaně, to jest co nejhospodárněji a přitom co nejpohodlněji žíti, nelze tu pochopitelně vypisovat. Leč pro povšechnou informaci uveďme alespoň jeden příklad. Vzhledem k své konservativnosti, nedostatečnému obecnému estetickému cítění, bláhovým společenským příkazům atd., zařizují si lidé většinou své příbytky krajně neutěšeným způsobem, přespříliš nákladně, nepohodlně a nevkusně. Proto také málokterý náš vrstevník okusil již slast, kterou by mohl zažíti, sedě na opravdu rozumně řešeném křesle, pohodlí, jež by mu skýtala vrchol­ně účelně řešený šatník, nebo pocit útulného sou­kromí, který by vyvěral z ovzduší dokonale zaříze­ného bytu. Tento příklad jsme si zvolili úmyslně, jelikož právě ve svých svršcích, ve své hmotné kul­tuře projevují lidé vesměs nejbídnější úroveň. I nejkultivovanější vrstvy žijí často v příbytcích hodných hokynáře. Dejme tomu, je přímo příznačné, že pod skvělými uměleckými obrazy se shledáváme v do­mácnostech zpravidla s nejstupidnějšími tretami, jako s pompesními vázami, naivními dečkami a pol­štáři, jarmarečními památkami apod. nebo že člo­věk, projevující v poesii nejvybranější vkus, je ochoten si zakoupiti manželskou postel s nočními stolky a zavěsiti si nad ni dokonce kýčařský barvotisk boží rodičky.

Duchovní kultura nás sice disponuje ke kultuře hmotné, avšak, jak patrno, sama nás k ní přímo nedovádí. K hmotné kultuře, jakož i k jiným prů­kazům všestranné kultivovanosti jest tedy nezbytně zapotřebí, aby se lidem dostalo konkrétního poučení o správných životních způsobech. […]

Nové pojetí dějepisu a zeměpisu

Vzhledem k neutěšenému soudobému obecnému vzdělání nepřikládají ovšem ani nejkultivovanější lidé životnímu slohu přílišný význam a namnoze ani netuší, že by se měla a vůbec mohla věnovati seriosní, vědecká pozornost kdejakému životnímu projevu, jako třeba našim zábavám a povyražením, způsobům ulehání nebo sedění, erotické dovednosti atd. Ba širším vrstvám jest dokonce z týchž důvodů životní sloh i jakožto prostý pojem neznámou veličinou. Lidem tane totiž povětšině pod dojmem sloh na mysli výhradně sloh umělecký nebo případně jen stavitelský. Naproti tomu málokdo si správně uvědomuje, že slohová nejsou jen umělecká díla a maximálně snad rovněž ještě naše svršky, nýbrž i lidské myšlení, reagování, společenské chování, milování atd. Sloh se zračí ve všech životních pro­jevech a jestliže si to lidé neuvědomují, lze z toho viniti především dnešní bezduché vyučování dějepisu a zeměpisu.

Z dějin se hlavně učíme letopočtům, kdy vládl ten nebo onen panovník, kdy byla svedena jistá bitva, kdy se který národ objevil v historii, kdy si jeden stát podmanil druhý atd., a všechny tyto děje se nám promítají nanejvýše do tří hlavních kultur­ních ér, jimiž je starověk, středověk a novověk. Co je nám pak známo i o těchto nejodlišnějších lid­ských epochách je zoufale nedostatečné. Starověk jest pro nás Akropolis nebo Forum Romanum a lidé chodící v tógách, středověk nám dostatečně symbolisují gotické katedrály, kolem nichž se roz­prostírala středověká města, oplývající klikatými uličkami a dobývaná občas vojáky v brnění, a po­sléze novověk pojímáme zase prostě jako věk vý­znamných objevů a technického pokroku. Nikoho zřejmě ani nenapadá, že člověk z antického fóra nebo člověk, stavěvší gotický dóm, by býval měl jiné zájmy než člověk, jedoucí dnes autem po Václav­ském náměstí, a že by též býval zcela odlišně smýš­lel, hodoval, bydlel, spal, miloval, bavil se, rekreoval atd. Přesto, že lidé znají všechny mocnáře, panu­jící v nejrozličnějších zemích od úsvitu civilisace, jakož i kdejaké válečné výpravy, královraždy, revo­luce, míry, pakty a smlouvy, nedovedou si učiniti náležitý celkový obraz ani o jedné z dějinných epoch. Představují si totiž, že se lidé chovali a jednali vždy stejně jako dnes, nerozhodně na tom, zda stavěli své domy po způsobu antickém, gotickém, renaisančním, barokním nebo secesním, a přece všechny kulturní éry se osobitě projevily ve všech odvětvích života. Při vyučování dějinám měli by se proto žáci seznámiti především s veškerými sloho­vými rozdíly jednotlivých historických ér a se zá­kladními, převážně sociálními a ekonomickými pod­mínkami, jež vedly k takovému nebo onakému životnímu výrazu. Stručně řečeno, z dějin se máme poučiti o rázu, duchu rozličných dob, a to ve všech ohledech. Pouhá suchá data, ať již význačných nebo malicherných událostí, nejsou nikterak s to zúrodniti našeho ducha. Jak patrno, nabudou dějiny prak­tického významu jedině tehdy, stanou-li se převážně historií životního slohu.

Totéž, co lze vytýkati dnešnímu vyučování ději­nám, lze rovněž vytýkati našemu dosavadnímu ze­měpisnému školení. Právě tak jako nás historie ne­informuje o rázu jednotlivých kulturních epoch, tak se zase ze zeměpisu nedovídáme nic o rozmani­tém životním slohu lidí, žijících v různých krajích a zemích. […] Lidé západní nebo, aby bylo jasno, bělošské kultury se neliší od sebe zajisté jen místem svého pobytu, nýbrž více méně celým svým životem, všemi svými zvyky a mravy, podle toho, kterou kulturní oblast právě obývají. Při vyučování zeměpisu měl by se zřejmě klásti důraz hlavně na to, abychom se seznámili s duchem, s životními zvyklostmi jednotli­vých národů a ras, pročež, obdobně jako historie, má býti zeměpis zejména geografií životního slohu.

Ve škole jsme se s pílí učili mnohé historické a zeměpisné údaje třeba o Číně, a přes všechny tyto vědomosti zůstala nám Čína vlastně naprosto nezná­mou, cizí. Naproti tomu, kdo přečetl i jen několik kapitol z knihy Lin Jutanga Můj národ a má vlast, poznal základní charakter Číňanů, ducha čínského národa, který mu zůstane navždy v paměti jako vzácný plod tisícileté kultury, obdivuhodné životní moudrosti. Z toho je zřejmé, že výše propa­gované zaostření historie a geografie by přispívalo netušenou měrou k naší obecné vzdělanosti, a tím i k naší všestranné životní kultivovanosti.

Zobecnění a prodloužení studií

[…] Všechny refor­my by však byly málo platné, kdyby se zároveň nezvýšila kvalita pedagogů. Dnes můžeme alespoň s potěšením vítati vládní rozhodnutí o povinném vysokoškolském vzdělání učitelstva národních škol. Ovšem nevíme ještě, jak toto vzdělání bude vyhlížeti, a pak nečekejme zázraků jen od něho samého. I středoškolští profesoři mají vysokoškolské vzdě­lání, a přece je mezi nimi dosti jedinců, jejichž pe­dagogická činnost je nevalná. Tomu se nelze pocho­pitelně diviti, je-li nám známo, že vysokoškoláci nemají v státních službách, žel, ani dnes na začátku své kariéry větší plat než nekvalifikovaní dělníci. Nebudou-li pedagogové sociálně zabezpečeni úměr­ně svému důležitému poslání, nebude nikdy zabez­pečena ani patřičná úroveň našeho školství. […]

Esej Závažnost obecného vzdělání, kterou zde téměř v úplnosti otiskujeme, byla vydána pražským nakladatelstvím Václav Petr v roce 1946, a to v rámci edice Svazky úvah a studií, kterou redigoval Broukův přítel František Kovárna. Publikace v naskenované podobě je k dispozici ke stažení zde.

Bohuslav Brouk: Závažnost obecného vzdělání (1946), obálka Jaroslav Šváb

Bohuslav Brouk: Z Montmartru

Jak oči zaujmou a srdce rozběsní
pohyby dráždivé, ale ne noblesní!

Po lázni v bidetu se zvolna obnažuje
svádivá Isabelle. Už hýždě ukazuje.

Z pavučí nylonu pak prsy vystupují
aby v svém náručí laskaly tvoji chuji.

Ty chceš však trochu víc. Tu bránu neřestí!
Leč pomni trošinku na možná neštěstí!

Je kámen ve dlažbě a lues v rozkroku.
Marná však výstraha, ty už jsi v poskoku.

Chtíč údu formy dal, ó jak jsou rozvity!
A křižmem chtíče zlým máš oči podlity.

Tam v ráji nevěstek baladu svou si žiješ
a v čtvero křížečků svůj osud si as sliješ.

Než na tom nesejde, zajdeš-li ocelí
neb chřipkou asijskou či klínem, pocely.

Jen to je mrzuté, co ženy zpívají:
„Zapla i za nemoc,“ jinak ti nedají.

V jas modrých neonů vtek rudý příslib jitra.
Dnes ještě pomiluj! Léčit se můžeš zítra.

Karel Toman: Z Montmartru

Variace na báseň Karla Tomana je součástí Broukovy sbírky Ohlasy básní českých, která vznikla pravděpodobně
během Broukova francouzského pobytu a vydána byla autorovým vlastním nákladem v Londýně během šedesátých let; otištěna byla v autorově svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s.
119).

Toyen: Snící rebelka

Mezinárodní výstavní projekt připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris.

Toyen patří k nejoriginálnějším a nejznámějším českým umělkyním 20. století, a zároveň se ještě za svého života proslavila i ve Francii, kde od roku 1947 trvale žila. Její výrazná tvorba i neotřelé životní postoje vzbuzují po celém světě čím dál větší zájem o její osobu i dílo, málokde však měli diváci možnost je zhlédnout v celé šíři.

Poslední velká výstava díla Toyen proběhla v roce 2000 v Praze a o dva roky později ve francouzském Saint-Etienne. V Paříži se překvapivě dosud velká retrospektiva nekonala a v Německu je Toyen stále téměř neznámá. Proto si tento mezinárodní projekt, který vznikl ve spolupráci tří prestižních institucí Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris, klade za cíl představit její dílo v co nejucelenější podobě a prostřednictvím tří výstav a podrobného katalogu ve čtyřech jazykových mutacích s ním seznámit evropské publikum.

První etapa se koná od 9. 4. do 15. 8. 2021 v Praze ve Valdštejnské jízdárně. Výstava je koncipována chronologicky a rozdělena do časových úseků v závislosti na důležitých etapách tvorby Toyen. Zároveň však vypichuje důležitá témata, která se objevují průběžně v celém jejím díle, například erotiku či alchymii. Ukazuje nejen obrazy a kresby, ale i bohatou ilustrační tvorbu. Důraz je kladen také na zásadní spolupráci Toyen s přáteli jak z pražské, tak pařížské surrealistické skupiny, ať už to byli malíři či básníci: Jindřich Štyrský, Jindřich Heisler, André Breton, Benjamin Péret, Radovan Ivsic, Annie Le Brun a další.

Díla jsou zapůjčena z českých a evropských muzeí i soukromých sbírek.

Koncepci projektu vytvořily kurátorky Anna Pravdová, Annie Le Brun a Annabelle Görgen. K výstavě připravujeme bohatý doprovodný program.

Podrobnosti na stránkách Národní galerie Praha.

S Toyen a Jindřichem Štyrským (Monako, červenec 1933)

S Toyen a Jindřichem Štyrským (Monako, červenec 1933)

Milena Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen

To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní.

Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.

Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na FF UK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její spolupráce s Českým rozhlasem,kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě naučilo listí (2011),historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové podobě v roce 2016. Milena Štráfeldová také spolupracovala na televizním dokumentu o Janu Husovi Cesta bez návratu a podílela se na scénáři chystaného filmu o Jeronýmu Pražském Poslední útěk.

Publikace nakladatelství Universum vychází 14. 5. 2021, ke koupi například zde.

Milena Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen (Praha: Universum, 2021), obálka

Neonové nápisy a obchodní dům Bohuslav Brouk

Bratislavským funkcionalistickým obchodním domem Bohuslav Brouk se ve vztahu k neonovým reklamám zabývá Zuzana Bachorecové ve své bakalářské diplomové práci Neóny v kontexte reklamnej typografie v Bratislave do roku 1989 (Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2019, s. 32–34); práci si můžete přečíst zde.

Otevření obchodního domu Bohuslav Brouk (Bratislava, 1936, foto Viliam Malík)