Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Smuteční hrana za Ptáka Ohniváka

Když ztratil nakonec svou pevnost i svůj dech

když zvadl ve zvonec dopískav svoji škálu

nevydal už ni vzdech a obrostl ho mech

jaký na starých zdech jsi zhlížel v Balmorálu

 

Marně dlíš v modlitbách nespravíš už ten krach

útěchu hledej v snách anebo v těžkém víně

je po všech lásky hrách i kdybys po nich prah’

pták leží na márách v tvém ještě teplém klíně

 

Úd jímž ses v ráje dral se navždy porouchal

a kráčíš žitím dál pod tíhou této rány

milenčin svatý Grál se v hedváb uschoval

aniž mu sbohem dal a odbil za něj hrany

 

Bez lkání houslí strun opustil střemhlav trůn

kde vládce bez korun je zvyklý kralovati

a světlo sedmi lůn v souhvězdí černých kun

mu nenavrátí um jak dívky milovati

 

Je bez nástupce král jenž bujně zorával

co osud v plen mu dal a mrtvě s tebou kluše

kdys Ohnivák se zval a v pýše nedumal

že jednou svatý Grál mu nedodá už duše

 

(Vítězslav Nezval: Smuteční hrana za Otokara Březinu)

 

Báseň Bohuslava Brouka pochází ze sbírky parafrází Ohlasy básní českých, které vznikly pravděpodobně během Broukova francouzského pobytu (1948–⁠1951) a vydány byly vlastním nákladem v Londýně během šedesátých let; báseň je součástí autorova svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 118).

Bohuslav Brouk: Ohlasy básní českých (vznik na přelomu 40. a 50. let), titulní list rukopisu

Brouk a Michal Mareš

Statečný reportér

Ad Lidové novinyOrientace, 13. 2. 2010: Příběhy z periferie republiky

Vzpomínka na Michala Mareše[1] mi vybavila dobu po válce, kdy mně jeho reportáže v Dnešku o zločinných přehmatech hlavně v pohraničí formovaly světonázor. My, kteří jsme tuto poválečnou éru prožívali, trápili jsme se bezmocí nad tehdejšími zlořády – ať už šlo o rozkrádání státního majetku, nebo nelidskosti kolem divokého odsunu Němců. Stateční reportéři jako Michal Mareš byli tenkrát zdravotní liškou našeho veřejného života a dík patří Peroutkovi, že věnoval prostor v Lidových novináchi v Dnešku jeho psaní. Těší mě ocenění jiné, charakterově silné sortě komunistů. Patřil k ní například i Bohuslav Brouk. Ten vystoupil z KSČ po vyjádření vlivného člena strany, že demokracie u nás by byla uchována jen při existenci ostatních stran.[2]

Jan Roman, Brno

Reakce čtenáře byla otištěna v deníku Lidové noviny, 16. února 2010.

 

Poznámky (autora webu)

[1] Michal Mareš (vl. jm. Josef Mareš, 1893–1971) byl novinář, spisovatel a básník, více na  https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Mareš.

[2] Brouk byl jedním z mála intelektuálů poválečného období, který důsledně a nekompromisně vystupoval proti praktikám Komunistické strany Československa; tyto Broukovy aktivity mu dokonce vynesly zákaz publikovat v Českých zemích, Brouk nakonec našel prostor v bratislavském časopise Nové prúdy v našom súčasnom živote. Rozsáhlý výbor z jeho tehdejší publicistiky obsahují dva svazky: Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (ed. Milan Drápala. Praha: Prostor, 2000) a Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930–1960 (ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014). Článkovou bibliografii najdete zde.

 

Louny, 20. 9. 1946

Milý Michale,

dočetl jsem se v minulém Dnešku, že nastoupíš souboj se soudem. Tvá řeč, kterou hodláš přednést na svoji obhajobu, se mi moc líbila. Jsem jen zvědav, zda Ti i tato předčasná obhajoba nebude přičtena k tíži jako zákonem nedovolené ovlivňování soudu. Vyslovuji Ti své nejvřelejší sympatie (též od Ati) a srdečně Tě zdravím.

Tvůj
Brouk

Dopis byl otištěn v publikaci Michala Mareše Přicházím z periferie republiky (ed. Michal Jareš. Praha: Academia, 2009, s. 129), v níž jsou po více jak šedesáti letech shromážděny příspěvky novináře, spisovatele a anarchisty Michala Mareše z poválečného období, které vycházely v Peroutkově Dnešku a Svobodných novinách. Vůbec poprvé jsou uveřejněny v celé své šíři, doplněné o další doposud neznámé příspěvky, které Peroutka odmítl tisknout. Z Marešových otištěných příspěvků známe pouze poněkud „utajený“ výběr, který vyšel v knize Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince (nakl. Prostor 1999, ed. Pavel Koukal), jenž byl ale připojen za samotné vzpomínky bez jakékoliv anotace, a dále z nekomentovaných a spíše náhodně vybraných fragmentů, které jsou otištěny v Revolver Revue 1997, č. 34. V této edici jsme se rozhodli konečně v relativní úplnosti shromáždit Marešovy i dnes poněkud kontroverzní články, týkající se odsunu Němců, problémů v pohraničí s novodobými zlatokopy, národními správci i rozkrádáním a devalvací základních lidských hodnot, ale i pochopení pro čestné chování a drobné a přesné popisy figurek a lidí z okraje. Vedle toho jsme se rozhodli publikovat také aktuální čtenářské dopisy z Dnešku, které reagují na Marešovy reportáže.

 

Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky (Academia, 2009), obálka

Bohuslav Brouk s přáteli po druhé promoci, druhý zleva Michal Mareš (listopad 1946)

Otakar Nováček a Bohuslav Brouk

[…] K teorii, že je Nováček autorem Ráje a pekla lásky přispívá i samotný obsah a vyznění této knihy. Téma vztahu mezi mužem a ženou se mimo Ráje a pekla lásky často objevuje v Nováčkových fejetonech a článcích. Nemalá část knihy je věnována sexuálním úchylkám. Že tato problematika patřila mezi témata, o která se Nováček zajímal a která ho fascinovala, dokládá i kniha Páter Mrskač. Především však stále zmiňoval, jak je podle něj sexualita důležitá pro umění a pohrdal lidmi, kteří erotiku v umění již z principu odmítali (viz předmluva knihy Povídky staré manykýrky, kniha Ňadra a podobně), tato myšlenka je podrobně rozvinuta i v Ráji a peklu lásky. Ráj a peklo lásky pak tedy působí pouze jako dílo, ve kterém Nováček těmto myšlenkám poskytl větší prostor a kde je dále rozvíjel.

Co se týče žánru knihy, jedná se o jakési filozofické zamyšlení o lidské sexualitě, či o delší odbornou esej. Je určena spíše laickému publiku, jsou zde vysvětlovány základní pojmy z oblasti sexuologie, zároveň však autor od publika předpokládá zájem o dané téma. Své názory se autor snaží podpořit zmínkami o dalších odbornících, kteří sdílí autorův přístup k problematice. Nejedná se však o dílo čistě odborné, autor neodkazuje na žádné konkrétní studie, které by jeho závěry potvrdily, nesnaží se do oblasti sexuologie přinést žádná nová stanoviska či teorie, text slouží pouze jako jakýsi úvod do této problematiky.

Podobné problematice se ve svých dílech v Česku velmi podrobně věnoval například Bohuslav Brouk. Bohuslav Brouk byl velkým obdivovatelem Freudovy psychoanalýzy. V roce 1933 vyšla jeho kniha Psychoanalytická sexuologie. Jedná se o dílo čistě odborné, ve kterém autor vysvětluje různé pojmy související s oblastí sexuologie, objevují se zde definice různých sexuálních úchylek, definice autoerotiky a její různé formy, dále kniha pojednává o historickém vývoji prostituce, zmiňuje se taktéž o změnách ve vnímání morálky a podobně. Na rozdíl od Nováčkova Ráje pekla a lásky, ve kterém autor předkládá svoje vlastní názory na problematiku, je Broukova kniha čistě odborně zaměřená, autor se snažil, aby všechny informace v knize obsažené vyznívaly jako vědecky potvrzená fakta. Podobnost mezi těmito díly ale můžeme spatřit například ve výběru témat, obě knihy se podrobně věnují především různým sexuálním úchylkám. […]

Úryvek z magisterské diplomové práce Petry Čapkové Zpracování části fondu Otakara Nováčka z Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea (Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2019, s. 29); k O. Nováčkovi více zde a zde.

 

Otakar Nováček (1901-1986), foto: www.brno.cz

Otakar Nováček (1901-1986), foto: http://www.brno.cz

Rudolf Vévoda: „Nechci být kůlem vyhlášek“: František Halas a jeho politická cesta po roce 1954

[…] Na aktivu spisovatelů-komunistů v květnu 1946 Ladislav Štoll sice kritizoval vedení Syndikátu [českých spisovatelů – pozn. autora webu], ale nikoho nejmenoval a vůbec hovořil dosti všeobecně.1 Naproti tomu ještě na aktivu kulturních pracovníků, konaném 12. 2. 1948, bral Halase v ochranu před útoky Brouka a Černého – sám Čivrného šéf, Gustav Bareš. Na adresu tzv. kulturní reakce mimo jiné uvedl: „Chtěli by upírat právo mluvit jménem české kultury S. K. Neumannovi, Nejedlému, Halasovi, Olbrachtovi, místo toho by chtěli Peroutku, Brouka, Mareše.“2 Přízeň mocných tedy dosud trvala. Jistě tomu napomohl i Halasův podpis pod ustavujícím prohlášením komunisty ovládané Kulturní obce (v říjnu 1946), ve kterém se mimo jiné vyjadřovala radost nad tím, že náš lid „jednou provždy překonal svou závislost na zhoubných předmnichovských poměrech mezinárodních i vnitřních.3 […]

Úryvek ze sborníku Rok 1947. Česká literatura, kultura a společnost v období 1945–1947: Materiály z konference uskutečněné 11.–13. 6. 1997 v Praze. Ed. Petr Hruška. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1998, s. 54; příspěvek je k dispozici zde, celý sborník potom zde.

Poznámky

1Za rok své existence Syndikát se neprojevil, ačkoliv zde byla řada velmi důležitých problémů. Ani nyní před volbama, kdy se jedná o tak vážný krok, Syndikát jako obhájce důsledné demokracie nevystoupil.“ SÚA, fond 19/7 (Kulturně propagační oddělení ÚV KSČ), sign. 681. V. Řezáč se na zmíněném aktivu, konaném 10. 5. 1946, pokusil Syndikát hájit: „Reakční tisk označuje Syndikát za hnízdo komunistů.

2 Tamtéž, sign. 71.

3 V. Černý, Skutečnost svoboda, Praha 1995, s. 411.

 

Sborník Rok 1947 (1998, obálka)

Bohuslav Brouk: Francouzské plakáty

Hádejte, které historické datum je nejpopulárnější ve Francii? Alespoň v Paříži to je nesporně 11. červe­nec 1881, den, kdy byl vydán zákon, podle něhož se stíhá vylepování plakátů mimo místa k tomu vyhražená, neboť v Paříži čteme skoro na každé zdi a na každé podezdívce domů velké nápisy: Zákaz plakáto­vání podle zákona ze dne 11. července 1881.

Plakát je ve Francii mnohem oblíbenějším propa­gačním prostředkem než u nás a francouzští umělci se stali v tomto výtvarném odvětví nepřebornými mistry. Leč, co lze říci slovy o francouzských plakátech? Fran­couzský plakát, ten musíte vidět, a nemůžeme-li Vám žádný ukázat, jsme tedy nuceni se spokojit jen několi­ka jeho obecnými charakteristikami.

Především se shledáváme ve Francii s plakáty mnohem větších rozměrů než u nás, s opravdu obřími, u nás nevídanými plakáty, které nacházejí vhodného umístění kromě na pouličních návěštních plochách i na rozměrných plochách vyhrazených plakátování na stanicích pařížské podzemní dráhy. Účin těchto velkých plakátů bývá pak často nesmírně zvyšován tím, že jeden a týž plakát bývá vylepován vedle sebe v několika exemplářích, o čemž se obzvláště dobře mů­žeme přesvědčit právě na stanicích pařížského metra, kde často celá stanice bývá vyhražena vylepení jedno­ho druhu plakátu v mnoha exemplářích.

Pokud jde o výtvarnou stránku a působivost plaká­tu, setkáváme se pochopitelně ve Francii mimo s dob­rými plakáty i s plakáty úrovně prostřední, špatné a dokonce i velmi špatné, jenže kromě toho se každou sezonu vyrojí i deset až dvacet plakátů, které nemají v celém světě konkurence. Vzorný francouzský plakát je jedinečným malířským a kreslířským dílem, pouta­jícím Vás již svou barevnou komposicí, nápadný svou jednoduchostí, nekomplikovaností a přesvědčivý svou výstižností. Zastavíte se před ním jako před chef d’oeuvry slavných malířů, která zdobí stěny Louvru, a zadumáte se nad ním jako nad nejskvělejší strofou nejskvělejších básníků. Pohledem na takovéto plaká­ty prožíváte svěžest provenského jara, neposkvrněnost rozkvetlých alpských luk, opar pařížských nocí, idyly zašlých dob, teplo laskavého domova, exotičnost tropů anebo třeba slunné dny svého dětství, a přece to jsou jen plakáty, doporučující Vám tu nebo onu značku par­fému, mýdla, punčoch, marmelády, minerálky, pečiva apod.

Avšak co lze říci slovy! Francouzský plakát, jak jsme již předeslali, se musí vidět, a proto si spíše než o pla­kátech promluvme o plakátování vůbec. Plakáty se ve Francii nepropagují jen výrobky různých značek a ná­kupní prameny, nýbrž i politické ideje. Ovšem politika nehraje ve Francii tak značnou roli jako u nás, a kdyby nebylo komunistů, je zcela možné, že by se ve Francii mimo dobu voleb politický plakát nevyskytoval. Jenže ve Francii komunisté vynakládají skoro všechny své dotace podle moskevských směrnic do plakátování rozličných svých hesel proti vládě, válce v Indočíně, zbrojení etc. Jsou to vesměs čistě typografické

plaká­ty, velmi špatné úpravy, a vyskytne-li se na nich již nějaká kresba, je to črta nějakého komunistického kreslíře, provedená v duchu východního proletářského realismu a vyjímající se mezi ostatními svěží­mi plakáty jako snětí napadená ratolest v bujné zele­ni větvoví. Komunistické plakátování donutilo ovšem k plakátování i ostatní politické strany a hnutí, aby čelily plakátované komunistické lži, a tak se na fran­couzských návěštních plochách vede často čilá poli­tická polemika. Při této příležitosti vzpomeňme třeba loňského sjezdu obránců míru, který se měl konati v Londýně a který byl oznamován plakáty s obrazem holubice. Odpovědí na tyto kongresové plakáty obje­vily se po celé Francii plakáty s obrazem holubice ukuté z oceli, s jakýmsi tankem, majícím podobu mí­rové holubice a nesoucím na svém bělostném pancé­ři znak rudého srpu a kladiva. Pod touto holubicí bylo pak prostě napsáno: Holubice, která dělá bum! Velmi dobrou odpovědí na komunistickou lžiagitaci jsou pak též zejména nálepky velikosti knižního formátu, na nichž je zobrazen Stalinův narudlý profil s pěkně se vyjímajícími černými vousy a s taškářským úsmě­vem a nesoucí nápis z písmen přizpůsobených azbuce: Tento plakát je ode mne. Tyto velké nálepky jsou již po několik let ve Francii nalepovány na všechny komunistické a komunisující plakáty.

Ovšem ani záhadné dotace francouzských komu­nistů nejsou tak veliké a rovněž všechny komunis­tické sprostoty nesnesou legální publikace ani v tak liberální zemi, jako je Francie, takže komunistická agitace se omezuje na pouhé malé nálepky, které disciplinovaní soudruzi vylepují po všech kandelábrech, domech, zdech a ohradách. Ani tato komu­nistická agitace však nezůstává bez odpovědi. Na příklad, když se při jednání parlamentu o zvýšení vojenské služby na 18 měsíců objevily komunistické nálepky s heslem Pryč s vojnou, pryč s 18měsíční vo­jenskou službou, přidružily se k nim za několik dní stejně veliké nálepky s textem: Pryč s 18měsíční služ­bou! Chceme tříletou službu jako v Rusku pro obra­nu své svobody. Leč ani tištěné nálepky společně s plakáty nestačí zuřivé komunistické agitaci, a tak se shledáváme i s vylepenými komunistickými letá­ky, pořízenými jen na cyklostylu. Mezi těmito cyklo­stylovanými plakátkami můžeme často objevit věci sensační jako třeba i ostouzení církví a protinábožen­ské štvaní. Když jsme na lucerně v jednom paříž­ském předměstí četli cyklostylovanou pozvánku na schůzi, na níž bude dokázáno, že náboženství je opium lidu, a na níž budou předvedeny všechny rozu­mové důkazy neexistence boží, nemohli jsme nevzpomenouti na naše monsignory sedící v komunistické vládě a na naše komunisty vydávající se za ochrán­ce náboženství.

Konečně se uchylují francouzští komunisté i k po­pisování zdí a chodníků. Tuto vášeň konečně proka­zovali i u nás a připomeňme si třeba jen nápisy: Ne Masaryk, ale chleba, jimiž v Praze znečistili u pří­ležitosti poslední volby T. G. Masaryka presidentem vyšehradské hradby a vltavská nábřeží. Dnes znečišťují komunisti ve Francii zdi zase nápisy jako: Pryč s válkou v Indočíně, Ne zbraně, ale školy, Pryč se zbro­jením atd., jako kdyby předpokládali, že lid v západ­ních státech se obává, že zbrojením upadne v bídu jako ve zbrojících státech za železnou oponou.

Ovšem přes všestrannou propagační činnost ko­munistů ztrácí se jejich plakáty, nálepky a nápisy v moři francouzské obchodní reklamy, jakož i v zápla­vě propagace jiných politických i nepolitických hnu­tí. Vidíte-li jeden komunistický plakát, naleznete na téže plakátovací ploše jistě deset jiných, propagují­cích zase demokracii, svobodu, náboženství nejrůznějších církví a sekt, socialismus etc. A vidíte-li ně­kde na zdi napsáno Ať žije Thorez nebo Stalin, jistě na protější zdi můžete číst nápis Ať žije de Gaulle a na zdi za rohem zase Ať žije Comte de Paris.*

Ale to všechno smývá déšť, a ne-li, mizí politické nápisy na zdech, ponuré zábavy dospělých, v záplavě dětských čmáranic a nápisů, jako že Jean chodí s Colette a že Yvonna je zamilována do Henriho, neboť ve Francii převládá život nad politikou a z plakátů, nále­pek a nápisů na francouzských ulicích je to jasně zjevné.

Poznámka pod čarou
* Titul užívaný pretendenty na francouzský trůn v tomto případě Henri R. F. M. L. P. d‘Orléans (1908–1999).

 

Článek Francouzské plakáty byl napsán v Paříži pravděpodobně v letech 1950–1951; poprvé byl otištěn v Broukově souboru Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 72–76).

 

B. Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová /a Viktor A. Debnár/)

Ladislav Žák: Obytná krajina

[…] Souběžné práci obou autorů [architektů Karla Honzíka a Ladislava Žáka – pozn. autora webu] dostalo se významného a nesporně velmi cenného doplnění vědeckou činností přírodovědce a filosofa RN a PhDra Bohuslava Brouka, jenž obšírně prozkoumal a podepřel zejména nutnost zjednodušení životních potřeb, záslužně poukázav již před tím na nesmyslnou zábavní a pracovní náruživost soudobého člověka. (Spisy Lidé a věci, 1943–1944, Racionalisace spotřeby, 1945 a významná úvaha Strach z oddechu, 1939.)1 Thema životního slohu došlo pozornosti a obliby také tohoto pracovníka, jímž bylo pak v dalších spisech samostatně dále zpracováno a rozváděno. […]

Úryvek z publikace Ladislava Žáka Obytná krajina (Praha: Svoboda a S. V. U. Mánes, 1947, s. 24).

Poznámka pod čarou (autora webu)

1 Lidé a věci. Praha: Václav Petr, 1947; Racionalisace spotřeby: Základní problémy projektování. Praha: Architektura ČSR, 1946; Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity. [Praha]: vl. nákl., [1939]. Publikování Broukových knih Životní sloh, jejíž vydání bylo plánováno v nakladatelství Orbis, a Dnes a zítra (nakl. Aventinum) nebyla nakonec realizována; Karel Honzík se dále zmiňuje o existenci Broukovy knihy, resp. rukopisu, O kráse přírody a smutcích neděle. Studie Životní sloh vyšla s předmluvou estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka v roce 2010 v brněnském nakl. Barrister & Principal (edičně připravil Viktor A. Debnár).

Ladislav Žák: Obytná krajina (1947, přebal)