Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatAndrea Sedláčková: Toyen. Léta erotická
Ve volném pokračování úspěšné knihy Toyen. První dáma surrealismu Andrea Sedláčková seriózně a zároveň přitažlivě přibližuje specifickou část Toyenina díla, která dlouho zůstávala z velké většiny skrytá široké veřejnosti – její erotickou tvorbu z období let 1921–1938. Prostřednictvím téměř detektivního pátrání objevila nové informace v archivech, dobové korespondenci, memoárech a policejních spisech a díky tomu mohla malířčiny práce s přímočarou erotickou tematikou uvést do kontextu jejího osobního i společenského života. Toyeniny erotické kresby byly lyrické i dramatické, někdy též humorné. Ve své době byly často považovány za pornografické, dnes je jednoznačně vnímáme jako umělecká díla. Toyen se vyhýbala vulgární obscénnosti, která je vlastní pornografii, přesto některé její kresby nejsou vhodné pro prudérní oči.
Mnohem víc než v předchozí knize se Andrea Sedláčková věnuje životu i dílu malířčina přítele a uměleckého druha Jindřicha Štyrského. Velký prostor zde dostává rovněž spisovatel a psychoanalytik Bohuslav Brouk, v textu se objevují i další malířčini souputníci: Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, František Halas a další. Kromě nich zde však čtenář nalezne spoustu jmen a dobových erotických knižních děl, s nimiž se mnohdy setká poprvé. A možná bude překvapen, jak pestrá byla škála erotického umění tehdejší doby. Andrea Sedláčková v textu mimo jiné zkoumá, zda můžeme Toyenina erotická díla vnímat jako odraz malířčiny vlastní sexuality, či dokonce sexuální orientace, a odkud Toyen pro své ilustrace čerpala inspiraci.
Poctivě a velice čtivě napsaná kniha Toyen. Léta erotická obsahuje podrobný soupis zdrojových materiálů i bibliografických údajů k titulům, o nichž text pojednává. A kromě erotických ilustrací přináší opět mnoho unikátních, často dříve nepublikovaných fotografií a také desítky barevných reprodukcí Toyeniných a Štyrského obrazů.
Rozsah: 496 str.
Publikaci vydalo v říjnu 2025 pražské nakladatelství Prostor.
Bohuslav Brouk: Svoboda?
V životě národů i jednotlivců tak, jak je zaznamenán v Písmu, se střídají obdoby svobody s obdobím nesvobody. Vždy je však postavena svoboda na zvláštní místo. Není to hodnota, které by se nabývalo jen přirozeně nebo která by se ztrácela bez zásahu, nýbrž vždy je změna spojena s vůlí Hospodinovou. Hospodin je vyvedl z domu otroctví, Hospodin je vydal v ruce nepřátel. Je tedy svoboda „kdež jest ten duch Páně“, je zvláštní milostí Hospodinovou. Propůjčení svobody, ano, propůjčení svobody je podrobeno zkoušce. Hospodin neuznává žádných lidských omezení svobody, jak na př. čteme u Jeremiáše (kap. 34) a žádná lidská opatření, omezující svobodu, nemohou mít trvalé platnosti. Pán Bůh je poslední mírou toho, jak užíváš svobody. Masaryk, který má zvláštní ostych říci „podle vůle boží“, říká pod zorným úhlem věčnosti. Je to do jisté míry zvláštní, že svoboda je absolutní jen pod podmínkou jediného omezení, tj. vůle boží. Jinak, jak říká Jeremiáš, Bůh dá svobodu místo člověku meči, moru a hladu.
Otázka tedy je, čím my měříme svou svobodu a práci, kterou konáme ve svobodě. Zda si také my neukládáme omezení, která by byla v rozporu s úmyslem Toho, který nám svobodu propůjčil a která nám může být kdykoliv odňata.
Od památných dnů květnových loňského roku jsme měli všichni příležitost vyslechnout mnoho projevů o svobodě. Mluví o ní kdekdo, vedoucí osobnosti našeho života politického i kulturního, i každý spolkový funkcionář. Skoro jste někdy v pokušení zvolat, aby tohoto slova nebylo zneužíváno. A nyní stojíme bezprostředně před obdobím, kdy opět budeme slyšet mnoho výkladů, které obsáhnou slovo „svoboda“ ve všech pádech. Je to svědectvím toho, že všichni živě cítíme, kde je náš hlavní problém.
A přece je zarážející, jak mnoho lidí má stále pocit svobody neúplné. Nejsou to jen ti, kteří byli postiženi osobně probíhajícími změnami, nýbrž i lidé, o nichž víme zcela určitě, že mají dokonalé porozumění pro československé řešení problémů, jak je provádí vláda podle košického programu. Setkávám se s těmito obavami již od prvních dnů svého návratu z ciziny. Kolikrát jen jsem byl varován svými přáteli, že pro své projevy a pro své odpovědi na otázky budu obtěžován úřady, ačkoliv jsem si nebyl vědom, že bych říkal cokoliv trestného. A na druhé straně myslím, že mé projevy byly přijímány posluchači s jistým pocitem úlevy právě pro svobodu, s kterou byly pronášeny, i když jsem se snad mohl někdy v podrobnostech mýlit. Mnoho lidí, s nimiž se setkávám, se však nezbavilo tísnivého pocitu nesvobody podnes, i když je zřejmá snaha úředních míst obnovit formální svobodu úplně. Čím je tento dojem nesvobody vyvoláván?
Nechci se zde zabývati otázkou, do jaké míry přispívají k tomuto dojmu některé nepravdy nebo polopravdy významných osobností (na př. volání o pomoc vyslyšela jediná Moskva, teorie o vítězné nebo vítězných armádách bez rozboru skutečného pozadí, přehmaty veřejných orgánů, jak jsme o nich nedávno slyšeli náznaky v parlamentě apod.). Chci jen sledovat změny, k nimž došlo za této války. Četl jsem ještě za války v kterémsi anglickém listu pozoruhodný článek krátce po jaltské konferenci, že pojmy, které dosud byly jednoznačné, dostávají v různých oblastech jiný smysl. Autor zejména prokazoval, že pojem svobody a demokracie nemá tentýž obsah v Sovětském svazu jako na Západě. Uvědomil jsem si tento stav znovu při nedávné replice Stalinově, který se pozastavoval nad demokracií na Západě, v níž je oposice postavena mimo vládu. Zdá se, že tato revoluční změna pojmů probíhá také u nás. Jejími vnějšími znaky jsou některé okolnosti, na něž bych chtěl upozornit.
Zatím co dříve občanské svobody byly zajištěny ústavním zákonem, je dnes jakási nejistota, do jaké míry ještě tato ustanovení platí. Tento stav, tato nejistota by asi nebyla dříve možná. Jistě by byla provedena základní diskuse nejširší veřejnosti. Avšak kde čteme dnes až na nepatrné výjimky nějakou diskusi nejen o tomto problému, ale vůbec o naší příští ústavě, ačkoliv stojíme bezprostředně před volbou ústavodárného Národního shromáždění? A jak je možné, že žádná strana nepřichází ve svém volebním úsilí s návrhem na příští ústavu, slyšíme-li ze všech stran, že o našem zřízení rozhodne lid? Dnes jako by lid byl nahrazen politickou stranou, bez níž nelze přikročit k řešení žádného problému. Naříkali jsme sice na některé zvyklosti politických stran, ale soudím, že tehdy byly politické strany daleky toho, aby si činily totální nárok na člověka, jako činí dnes. Není téměř života mimo politickou stranu. Není ani tzv. nepolitických organisací v pravém smyslu slova s mravní vahou, jak jsme je znali za první republiky. Byli jsme nedávno svědky diskuse o svobodě tisku. Je sice pravda, že nejsou téměř uplatňována tisková omezení, ale přece jen ve většině případů vidíme, že denní tisk je daleko více odkázán na pokyny ministerstva informací nebo politických sekretariátů než na vlastní úsudek členů redakce. Omezení zákonná jsme nahradili jakýmsi omezením dobrovolným. Nikoliv pravda, spravedlnost, zásady obecně a věčně platné jsou měřítkem našich činů, nýbrž naše teorie, lidská teorie, třebas nepostihující život v plnosti, naše politická koncepce, naše lidské ujednání, které nemůže být zvráceno ani nemravným zneužitím druhého partnera – to jsou měřítka, kterými měříme. Není to jiná svoboda než ta, o níž mluví Hospodin? Jaké výjimky a jaká omezení, kromě své vůle On povoluje?
Je-li naše křesťanská víra nikoliv jen vírou z naší vůle, cítíme tím živěji příkaz „nezaplétejte se zase v jho služebnosti“. Naše země, naše mládež čeká více než kdokoliv jiný na absolutní svobodu, měřenou vůlí boží. Pro křesťana není omezení kromě těch, jež ustanovil živý Bůh – právo, spravedlnost, láska. Neboť dí Hospodin: Já vyhlašuji proti vám svobodu meči, moru a hladu.
Křesťanská revue, 15. dubna 1946, r. XIII, č. 4, s. 73–75.
Eduard Burget: Brouk v Austrálii
Letos je tomu šedesát let, kdy český spisovatel, básník, biolog a svérázný myslitel Bohuslav Brouk nastoupil ve Francii na loď Skaubryn a odjel do Austrálie. Brouk, který v roce 1948 uprchl z Československa a nějaký čas žil v Paříži a Lyonu, využil toho, že australská vláda v té době umožňovala příchod nových imigrantů. Pro evropské uprchlíky dokonce vypravovala lodě a platila jim cestu. Dva roky po příjezdu do Austrálie začal Brouk sepisovat svůj rozsáhlý esej O šalbě svobody a filosofie, jehož závěrečná kapitola, která shrnuje hlavní Broukovy myšlenky, vyšla nyní knižně vůbec poprvé.
Broukovy úvahy o svobodě dodnes neztrácejí na aktuálnosti, už jen z toho důvodu, že pojem svobody užíváme s naprostou samozřejmostí, aniž bychom se ptali po jeho vlastní podstatě. Autor svobodu definuje jako pouhý pocit, který zásadně není vázán na žádné specifické životní poměry. Proto se podle Brouka mohou v komunistických státech cítit lidé svobodní, pokud budou všichni přesvědčenými komunisty, a naopak v demokratickém režimu se může určitá skupina obyvatel cítit nesvobodná, pokud má pocit, že je vystavena útlaku. Je proto iluzí domnívat se, že zápas o svobodu je toliko záležitostí společenského řádu a že nastolením liberalistického režimu ve formě anglosaské demokracie po celém světě by byla palčivá otázka svobody vyřešena.
V eseji se zajímavě odráží i zkušenost s životem v Austrálii. Nerad bych byl podezříván z laciných aktualizací, přesto si na závěr neodpustím Broukovu jízlivou charakteristiku australské „svobody tisku“: Pohleďme třeba na australský tisk, který trvale vzhledem k obchodním zájmům straní vládě pravicové a kde opoziční vláda labouristická nemá a ani za své několikaleté vlády neměla jediných novin jí stranících. Komerční tisk je pochopitelně liberální jen potud, pokud nejde o kupčické a společenské zájmy jeho majitelů a jejich třídy, a je proto pochopitelné, že odvádí zájmy svého čtenářstva od politických problémů a myšlení vůbec…
Příspěvek Eduarda Burgeta Brouk v Austrálii (Dějiny a současnost, říjen 2011, r. XXXIII, č. 10, s. 11).
Brouk v učebnici
Syn spoluzakladatele firmy Brouk a Babka a jeden z prvních propagátorů a znalců freudovské psychoanalýzy patřil k předválečné vlně avantgardy (především k surrealistům – byl jedním ze zakládajících členů Surrealistické skupiny). Ač levicově zaměřený, vystupoval již před druhou světovou válkou, a hlavně po ní, kriticky vůči komunistické straně, což odpovídalo i jeho vlastnímu osobnímu přesvědčení o nadřazenosti individuality (i třeba nihilistické) vůči mase. Po změně režimu byl velmi rychle „odměněn“ vyloučením ze Syndikátu českých spisovatelů a snad mu hrozilo i zatčení.
Brouk odešel (nejspíše pomocí převaděče, dle vlastních slov s malým kufříkem) do Německa, kde se v dubnu 1948 objevil v jednom ze záchytných utečeneckých táborů. Odtud se po třech měsících dostal do Francie, kde se zapojil do práce exilového Zpravodaje československé emigrace. Šlo o zaměstnáni, ke kterému jej podobně jako Čepa nutila finanční nouze, nikoliv osobní angažovanost. V Paříži měl sice mnoho známých, ale žádné trvalé zaměstnání, a když ani práce ve Zpravodaji nebyla dostatečně honorovaná, odešel do Lyonu, kde se živil převážně fyzickou prací. Měla to byt předzvěst jeho budoucího hledání.
V „soukromém tisku“ Dopisy z exilu příštím milenkám (1949; pod pseudonymem Jan Vlasák, šířeno pouze strojopisem, vyrobeno 100 kopií) demaskuje často prázdnou a sebestřednou ideologičnost exilu. Brouk je ironicky a kousavý a demytizuje sebehodnocení exulantů jako jediných a výhradních nositelů ideje svobody a pokračovatelů J. A. Komenského, trpícího pro vlast. Exulanti jsou podle Brouka ti, kdo se především rozhodli preferovat vlastní budoucnost, jistotu a život – to byl vlastní smysl odchodu z vlasti. Jeho chápání exilové existence se vymezuje vůči tradiční nostalgii, tvořící jeden z exilových leitmotivů. Vladimír Papoušek označil Dopisy za „jeden z nejautentičtějších českých existencialistických textů vůbec […] a jeden z nejpodstatnějších textů“ tehdejšího exilu.
Z Paříže Brouk odešel do Lyonu a v r. 1951 se odstěhoval do Austrálie, která v této době přijímala i nemajetné emigranty. Pokud si někdo nechal – jako B. Brouk – zaplatit cestu, uvázal se tím také k několika letům určené, většinou fyzické práce. Opakovala se tak situace z Francie, kdy byl bytostný intelektuál odsouzen k výkonu povolání, na která se zrovna nehodil, případně na ně přímo fyzicky nestačil, a která byla zároveň pod jeho intelektuální úrovní. A to přesto, že se věnoval fakticky odborné laboratorní práci a výzkumu v oblasti biologie. Protože cítil, že Austrálie je příliš vzdálená kulturnímu dění, nakonec se v r. 1958 vrátil do Evropy. Exilovému nebo krajanskému hnutí se programově vyhýbal. Konec života strávil v Londýně, kde pracoval jako vysokoškolský učitel na polytechnických školách. I po odchodu z Paříže byl publikačně činný, jednak odborně, jednak publicisticky a polemicky, většinou v exilových časopisech, část známých titulů se však ztratila nebo zůstala nevydaná (část vyšla posmrtně po r. 1989). Autor sám zemřel osamělý, jako příklad obtížného vyrovnání se s nároky emigrace, lidskými, profesními a kulturními.
Písemný úkol
1. Brouk ve svém prvním dopise mluví o sebevraždě jako jediném možném východisku – proč? Kde je onen neřešitelný konflikt?
2. Klíčovou větou druhého dopisu je pravděpodobně: „Nežili, nýbrž dělali odboj.“ Je? Proč?
3. Analyzujte, rozklíčujte třetí dopis (do 300 slov).
4. Co vypovídá „geografické vlastenectví“ o osudu exilu?
Kapitola 5.8.3 Bohuslav Brouk z publikace bohemisty Vladimíra P. Polácha Exil jako kulturní a historický fenomén: Studijní opora pro kombinovanou výuku (Olomouc: Univerzita Palackého, 2019, s. 60).
Ze vzpomínek Jiřího Svobody
[…] Jednoho podzimního dne roku 1930 byl jsem o půl třetí hodině v noci probuzen energickým zaklepáním na dveře. Přístup do domu spíš hotelového charakteru nebyl nikterak obtížný… Slyším tlumený hovor, za dveřmi jsou zřejmě dva. Zvu noční hosty dál. Je to Nezval a Bohuslav Brouk, kterého vidím tehdy poprvé. Brzo se dovídám, že Nezval chce vydávat časopis Zvěrokruh a že mě přišel požádat o hudební článek.1 Slíbil jsem a hosté odešli. Velmi brzo se však návštěva opakovala, oba přišli zase téměř v tutéž noční hodinu. Ještě za dveřmi slyším Nezvalův přitlumený hlas: „Příspěveček, Jiříčku, příspěveček –“. „Příspěveček“ však bohužel napsán nebyl… […].
Ze vzpomínek Jiřího Svobody (1897–1970) Přítel Vítězslav Nezval (Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 198).
Dal [= Jaroslav Stránský (1884–1973)] mi knížku o Nezvalovi, psanou Jiřím Svobodou, a zjistil jsem, že jsem tam dokonce také vzpomenut, jak jsem ke Svobodovi zavítával mezi třetí a čtvrtou noční do Grand penzionu v Dejvicích společně s Nezvalem. Tak se mí chlapci [= synové Ivan (1942–2023) a Vladimír (1946)] mohou alespoň dočíst, co táta dělal, když byl doma [= v ČSR].
Bohuslav Brouk v dopise bývalé švagrové, spisovatelce, básnířce a překladatelce Marii Bieblové (1909–1997), Londýn, 21. ledna 1967.
1 Časopis vyšel vzhledem k finančním problémům pouze ve dvou číslech (1 a 2); Brouk do něj přispěl čtyřmi texty: Asociace a barva (listopad 1930, r. 1, č. 1, s. 21–22), Ideál (listopad 1930, r. 1, č. 1, s. 30–32), Primérní a sekundérní ilusionismus (prosinec 1930, r. 1, č. 2, s. 78–79) a Poznámka k Nezvalově knize Chtěla okrást lorda Blamingtona (prosinec 1930, r. 1, č. 2, s. 96).
Bohuslav Brouk: Primérní a sekundérní ilusionismus
Člověk kvantitativně i kvalitativně stejně vyzbrojený jako básník nebude vždy nutně básníkem, a přesto podstatným znakem rozlišujícím básníka od nebásníků je síla jeho introvertního života.
A přece mezi umělci, třeba ne v tak veliké míře, jsou kvantitativní rozdíly psychického ustrojení.
Méně introvertní básník bude inklinovati k sentimentalitě extrovertního, lidového umění, introvertnější podřídí svůj život a dílo sensibilitě a subjektivnímu ideálu. Jeho dílo, typicky introvertní, je právě tak ilusionistické jako vulgární nebo lidové umění, avšak čistý introvert neilusionuje objekty, nýbrž duševní stav – ideál.
Umění dnešní doby je metodou, která usiluje o ideál a rozněcuje v básníkovi nepřetržité smyslové i psychické vzrušení. Umělec zbavuje sensibilitou realitu tzv. všednosti a začaruje ji krásou svého pohledu. Plakát, pes na šňůře a kuřátko mohou mu býti zdrojem radosti a poesie, aniž potřebuje zápasiti se symboly nebo mluvit krasořečnicky.
Umění působí tak ilusivně proto, že evokuje skutečnost jinak, než je. Na rozdíl od kýče nezkresluje realitu a nevytváří předmětná fantasmata. V tom tkví jeho přirozenost. Vystačí a spokojí se realitou, aniž je realistické a aniž ji potřebuje dekorovati umělými okrasami. V moderním umění neztrácí realita svého vzhledu, nýbrž svůj účel. Věci jsou vymaňovány z područí utilitární logiky, takže se objeví zrcadlo na dně mořském nebo prales v rumišti. Země, mimo zákony vesmíru, ztrativši svou přitažlivost, je pravým obrazem chaosu. Předměty nabývají smyslu svých emocí a tento jejich účel nastupuje na místo objektivního a reálného.
Jako patřila dřív sklenice stolu, otěže vozu, patří k sobě v moderním umění předměty na základě rovnocennosti emocí, okno, kněz, stříkačka, ředkev.
Umělec předvádí svět svého ideálna, nevšímaje si jeho logických významů a vyhledávaje v takto přehodnocené realitě exaltaci. Loď už nemá význam dopravního prostředku. Je plavidlem pro tři velké černé komíny. Strážník na špičce věže zesměšní justici a krátkost zdravého rozumu – a bez Verneovy fantasie a bez symbolismu.
Umělec je takto prorokem příštího zlatého věku, kdy reálno splyne opět s ideálnem. Dosahuje tohoto splynutí subjektivně. Ideu poetické exaltace vnesli do umění romantikové. Přednost dnešního umění před romantismem je v tom, že dnešní umělec se raduje ze své citlivosti i před nejprostší realitou, kdežto i romantikové dosahovali jakéhosi universálního ideálu jen fantasií, poplatnou logice a rozněcovanou alkoholem, hašišem, dobrodružnými cestami.
Moderní sensibilita vysvobozuje realitu z její statické těžkopádnosti.
Objevem vlastní reality získává člověk nepřetržitou blaženost, nezávislou přímo na reálnu.
Realismus a lidové umění se potácejí v ilusích nedosažitelné reality. Takové ilusionisování toliko vydražďuje, kdežto moderní sensibilita poskytuje trvalého ukojení, pokud není mařena z vnějška. Kultura extrovertních trčí zotročena reálnem, kultura introvertních kooperací vnitřní formy a hmoty dosahuje absolutní výše a dokonalosti.
Realismus trpí stejným neduhem jako kýč, je pouze distingovanějším odstínem kýče, neboť vskutku je toliko ilusionismem reálna. Přes protesty estetiků nemáme dobrou vůli chtít rozlišovati mezi ilusionisováním „nicotných věcí“, lásky bohatství, štěstí, které vadí na kýči, a mezi ilusionisováním vysokých šlechetných idejí v realistických románech, uznaných kritikou. Je kulturnější hodnotou přání sadistického intelektuála, aby se vrátily zbojnické časy než pochopitelná touha krásné ženy po bohatství?
Pravé umění, které je projevem introvertů, nemajících zájmu na sociální skutečnosti, je jinde.
Běží-li v lidovém kýči a v „uměleckém“ realismu v prvé řadě o obsah, jde v pravém umění toliko o emotivní metodu sensibility. Nemůžeme ji rozbírat podle Wintersteina a nevystačíme ani Rankovým způsobem. Ačkoliv jsou i v moderní umělecké tvorbě symboly z mýtů a archaické motivy, lze je zjišťovat toliko sekundární a individuální analýzou. Nelze jich stanoviti abstraktně.
Poesie je metodou ideálního života, životnějšího a svůdnějšího než indická jóga nebo Diogenův život. Poněvadž je seismografickým zápisem nejemotivnějších okamžiků básníkových, budou v ní subjektivní symboly, které najdeme už i v Aischylovi, mnohem četnější, neboť není vázána realistickým ani formalistickým obsahem. Šlo-li v starém umění o obsah, v novém jde především o metodu. Staré bylo prostředkem, nové je cílem. Staré se zabývalo objektem a jeho ilusionisací, nové jeho využitím. Význam těchto výzkumů je pro estetiku nesmírný a věstí v ní rudimentární obrat, jenž nastal zásahem psychoanalýzy do psychologie.
Zvěrokruh, prosinec 1930, r. 1, č. 2, s. 78–79 (přetištěno v Broukově svazku Na obranu individualismu: Publicistika z let 1930–1960. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Academia, 2014, s. 237–239).
Bohuslav Brouk 