Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Srpen, 2009

Večer Analogonu

V rámci křtu nového čísla revui Analogon (č. 57), které je věnováno „strašlivému přírodopisu“, představil editor Viktor A. Debnár Broukovy publikace O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti; z druhé jmenované rovněž zazněla níže uvedená ukázka.

Během večera se svými příspěvky dále vystoupili: Václav Cílek, František Dryje, Jiří Sádlo a Bruno Solařík; příspěvek Ivana Horáčka byl přečten.

Setkání se uskutečnilo 25. června 2009 od 19 hod. v Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1.

Večer Analogonu, pozvánka (červen 2009)

Pozvánka na Večer Analogonu (25. června 2009)

Ukázka přednesená během večera

Právě tak jako fanatické uctívání bohů nebo géniů, tak i bezmezný podiv a nadšení pro přírodu poskytuje zatrpklým nedochůdčatům, která v životě nic nesvedou, možnost dívat se povýšeně a s pohrdáním na lidské zápolení. Přírodomilci podivují se přírodě jedině proto, že tím přehlušují svůj pocit méněcennosti. V lůně panenské přírody cítí se totiž člověk povznesen nad lidské zájmy a starosti, nad lidskou ješitnost, řevnivost, slavomamství a jiné „nízkosti a ubohosti“, jimiž zakyslí škarohlídové mají ve zvyku charakterizovat lidskou přirozenost. Lidé, dívajíce se na pásma nebetyčných hor, širé hvozdy, splývající s obzorem, zelená luka, netknutá lidskou nohou, zkrátka na všechny ty nepřehledné dálavy, v nichž bychom stěží nalezli stopy lidské existence, pookřejí, zotaví se a narovnají, neboť oproti těmto netknutým nesmírnostem zemským jsou všichni jejich spoluobčané, kteří se nad ně povyšují a kteří svými tvůrčími úspěchy, slávou a mocí vzbuzují v nich palčivý pocit méněcennosti, právě tak pitvorné nicky jako oni. Jak zřejmo, je zbožňování přírody zcela pochopitelný a hluboce opodstatněný zjev. Výpravy obyvatelstva do přírody jsou výpravy méněcenných, kteří si v samotě hlubokých lesů a na vrcholcích vysokých hor napravují sebevědomí. Pobyt v přírodě je skutečně výtečnou rekreací, ovšem psychickou. Člověk po návratu z přírody, i když je tělesně úplně utrmácen a vyčerpán, je totiž obohacen o nové síly k životu, posílen novou odvahou stát se opětně třebas i nejnicotnějším kolečkem lidské společnosti.

Nyní konečně chápeme krásu přírody. Krása, velkolepost a úchvatnost přírody tkví v tom, že oproti přírodě celé lidské pokolení a všechno jeho snažení zdá se malicherné, bláhové, nicotné, ubohé a nízké. Lidská civilizace ztrácí před přírodou na své důstojnosti a vážnosti, a jenom proto malý, všední člověk, na nějž tíživě doléhá život v lidském prostředí, miluje, obdivuje a zbožňuje přírodu. Příroda je krásná, k pomilování, neboť v ní jsou si všichni rovni, geniální tvůrce s peciválem, vysoký hodnostář s posledním služebníčkem, bohatec s chudákem atd. Na vrcholcích pustých skal nebo v hloubi temných hvozdů považuje se malomyslný člověk oprávněn pokálet vlastní ubohostí, nicotností a tupostí celé lidstvo. V srdci přírody, vzdáleni lidských sídel, osvěžují si lidé své sebevědomí, napravují si svůj pokřivený hřbet a to je dostatečný důvod k tomu, aby přírodu pokládali za krásnou. Krásné je v zásadě vůbec všechno to, co v nás dovede vzbudit vědomí prchavosti a malichernosti lidského života, všechno to, co nám umožňuje povýšený pohled na všední reálný život, plný lopotných bojů a zklamání. […]

Útěk do přírody je nutno chápat jako útěk před životní konkurencí, jako únik z boje o život.

Bohuslav Brouk. O funkcích práce a osobitosti. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 146-147, 148-149.

TOPlist

Jiří Peňás: Bohuslav Brouk – O funkcích práce a osobitosti

Bohuslav Brouk – O funkcích práce a osobitosti

Bohuslav Brouk (1912-1978) je osobnost v něčem připomínající Ladislava Klímu, v něčem Oscara Wildea. Číst ho znamená stále se bavit na vlastní účet a trnout, zda náhodou nemá pravdu. Stať byla poprvé publikována jako soukromý tisk „pro přátele a známé ve 100 výtiscích v prosinci 1938“ a jejím cílem není nic menšího než vytvořit „psychologický portrét lidstva“. Metodou Broukovi byla Freudova psychoanalýza v radikální podobě a prostředkem destrukce všech úctyhodných, ale šalebných a klamavých iluzí o člověku jako bytosti, která své kroky řídí vědomím a rozumem. Šestadvacetiletý Brouk, který vstoupil do povědomí surrealistických přátel texty jako Onanie jakožto světový názor (to mu bylo dvacet), vyvrací v přívalu výmluvnosti a až komické vážnosti jednu krásnou iluzi za druhou a vede si bez ustání svou: jediným hybatelem lidské existence je jeho sexuální pud, je všude a z něj pramení veškerá sláva, ale především bída našeho bytí. Neboť erotický pud je ze své podstaty neuskutečnitelný a nenaplnitelný, je tedy tragický – a takový je život. Bez něj by ale život nebyl. Všechny lásky mají smutný konec a jediná věčná láska je nešťastná. Tak pravil Brouk.

Jiří Peňás

Recenze byla publikována v časopise Týden, 17. srpna 2009.

Jiří Peňás

jap: Brouk, Bohuslav Brouk

Brouk, Bohuslav Brouk

„Kdyby pocit méněcennosti nesžíral neustále lidské duše, kdyby lidé nezápasili neustále o prvenství, kdyby nechtěli kdekoho předčit, plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně…“

Filozof, sociolog, esejista a provokatér Bohuslav Brouk (1912-1978) je jednou z pozapomenutých postav meziválečné levicově orientované avantgardy. V devadesátých letech se reedice jeho prací vyskytly spíše jen výjimečně (např. stať s kultovním statusem Autosexualismus a psycherotismus), teprve v poslední době se Broukovu dílu dostává větší pozornosti; díky péči editora Viktora A. Debnára a nakladatelství Volvox Globator se do knihkupectví nedávno dostaly dva útlé svazky Broukových esejů, které jsou zrcadlem autorova osobního zaujetí pro psychoanalýzu a její závěry.

První z nich, O pošetilosti života i smrti, pojednává o fenoménu sebevraždy, nezaujatý vhled do právě té přihrádky lidské duše, kde se myšlenky na dobrovolnou smrt rodí, způsobil, že první vydání knihy bylo v roce 1936 kvůli „veřejnému podněcování ke zločinu“ soudně zabaveno. Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti, z níž pochází výše uvedený citát, pojednává o činnosti, jíž si lidstvo vzalo za svou jako jednu z nejdůležitějších – pracovním procesu. Jako zapřísáhlý freudián ovšem podrobuje tento základní tmel našeho konání nekompromisní kritice, honbu za lepší budoucností, hromadění majetku a vytváření si společenského postavení vidí jako upachtěné erotické soupeření o nedosažitelného ideálního partnera.

Rozporuplná Broukova osobnost sarkastickým rozkrýváním pseudohodnot moderní společnosti (po únoru 1948 byl díky své literární činnosti samozřejmě nucen emigrovat) by přesně zacíleným pojmenováním našich nejbytostnějších poklesků byla nejspíš černou ovcí i dnes. Nelichotivé závěry, ke kterým dochází, jsou totiž platné ať už žijeme pod srpem, kladivem a hvězdou nebo v dnešní demokracii.

jap

Recenze byla publikována v Metropolis Live (Brno), červenec 2009, č. ?, s. 17; verze .pdf je ke stažení zde.

TOPlist

Záznam z křtu a rozhovor s editorem knih O pošetilosti života i smrti + O funkcích práce a osobitosti

Reportáž z křtu publikací O pošetilosti života i smrti a O funkcích práce a osobitosti včetně rozhovoru s editorem Viktorem A. Debnárem je součástí pořadu Knižní svět, vysílaném na ČT2 19. dubna 2009.

TOPlist

Michal Jareš o knihách O funkcích práce a osobitosti + O pošetilosti života i smrti

Dvě esejistické knihy přinášejí texty, které vznikly v třicátých letech 20. století. Připomínají opět dosud nedoceněnou osobnost Bohuslava Brouka v jeho zaujetí psychoanalýzou a antropologií, navíc toto zaujetí místy připomíná filozofické texty Ladislava Klímy. A vůbec, tenhle Brouk stojí za to číst…

Michal Jareš
Autor je literární historik.

Komentář byl publikován v deníku Lidové noviny jako součást ankety nazvané Kredenc, sebevražda a pošetilost, 2. dubna 2009.

Michal Jareš

Miloslav Caňko: Vše spočívá v libidu

Vše spočívá v libidu
Bohuslav Brouk a cesta beznadějné experimentace

V ediční péči Viktora A. Debnára vyšly další dva svazky díla pozapomenutého souputníka meziválečných surrealistů, Bohuslava Brouka. Jeho práce, založené na psychoanalytickém přístupu, zkoumají nejen sex jako utopickou touhu po absolutnu, ale také sebevraždy nebo věčnou nespokojenost s vlastním životem.

Šaldovo proslulé – doslova legendární, to znamená do omrzení citované despektní zvolání „Vůbec, tenhleten Brouk!“ bylo před několika málo lety patrně tím jediným, co Bohuslava Brouka (1912-1978), jednoho ze zakladatelů meziválečné surrealistické skupiny, udržovalo v širším kulturním povědomí. Dva tituly vydané v roce 1992 v Odeonu (Lidská duše a sex; Autosexualismus a psychoerotismus) se ještě po přelomu tisíciletí prodávaly v Levných knihách. O čem za těchto okolností svědčí nynější editorská iniciativa Viktora A. Debnára a dvou velkých nakladatelství, která této iniciativě poskytla prostor? Loni vyšel rozsáhlý soubor textů z Broukova exilového období Zde trapno existovat (Host 2008), letošní jaro přineslo dvě jeho studie z třicátých let: O funkcích práce a osobitosti a O pošetilosti života i smrti. Mohl by se „enfant terrible české avantgardy“ nyní stát vyloženě čteným autorem?

Vůle k moci a komplex méněcennosti
Bohuslav Brouk bývá tradičně zařazován do kontextu české meziválečné avantgardy. Jeho textům nelze nepřiznat jistou intelektuální bojovnost, která takové čtení podporuje. Kromě toho se hlásil k diskursům, o něž zdejší surrealisté opírali své „vědecké“ ambice: od svých publikačních začátků v první polovině třicátých let se profiloval především jako popularizátor psychoanalýzy, z jejíchž hlavních linií (freudovská psychoanalýza, jungovská hlubinná psychologie, adlerovská individuální psychologie) dával postupně přednost posledně jmenované.

V „odstranění rozporů mezi učením Freudovým a Adlerovým“ měl podle jeho vlastních slov spočívat hlavní teoretický význam knihy O funkcích práce a osobitosti (1938). V nejrůznějších oblastech života – v mezilidských vztazích, v kultuře, politice aj. jsou stopovány projevy vůle k moci a „komplexu méněcennosti“. Všechny projevy činorodosti, uměnímilovnosti, ba i striktního bazírování na morálních zásadách – to vše je vztaženo k týmž dvěma základním pohnutkám: k touze opanovat si druhé a k potřebě kompenzovat si vědomí životních debaklů. Nicméně oba tyto motivy, jakkoli jsou nejprve označeny za univerzální zdroj všeho lidského jednání, posléze odhalují ještě původnější příčinu v působení libida.

Sexuální strádání a hlušina citů
Toto pozměňující přitakání Freudovu pansexualismu Brouka do značné míry sbližuje s postoji ostatních surrealistů. Přesto jeho názor na lidskou sexualitu působí nakonec více než překvapivě: Brouk totiž – na rozdíl od Teiga – nepřijímá takzvanou represivní hypotézu, podle níž je sexualita sférou nezcizitelných radostí, jakýmsi „mobilním“ rájem životní plnosti, k němuž pouze zbývá zjednat/zjednávat si volný přístup – odstranit/odstraňovat všechny historicky podmíněné morální předsudky. Bytostný demystifikátor zde na – opak vidí truchlivé údolí „stínů“ (iluzí) a jejich (nikdy ne definitivní) „smrti“ (opakovaných zklamání). Erotická nouze, či doslova “ strastiplnost našeho sexuálního života (naprosto není) podmíněna odstranitelnými příčinami“, ať už sociálními nebo ideologickými, nýbrž představuje věčný lidský úděl, jemuž se nelze vymknout ani pošetilým odhalováním (ve skutečnosti vynalézáním) apartních zvráceností. Proti nepřebernému bohatství perverzí stojí neměnnost a prostota ke smutku odsuzující, neboť nenaplnitelné (v jádru utopické) touhy – touhy po „Absolutnu“ plně fyzického citu, po maximální a co nejprůzračnější citovosti plně fyzických prožitků: „Ideál lidského sexuálního života je uniformní ( ) Žádné zvláštní erotické choutky, a tudíž žádné svérázné typy milovníků vpravdě neexistují. ( ) Opravdu přirozený a v mezích lidských možností eroticky dokonalý pohlavní život vedou jedině lidé, kteří se neomezují na vzruchy postačující jim k vyprovokování orgasmu a kteří co nejčastěji dosahují svých rozkoší stykem s partnerem, kterého opravdu milují.“

Takto uvažuje autor, který se takřka v téže době, nanejvýš o rok dříve (1937) vysmíval monogamii a její zpečetění v legálním sňatku pokládal za „sanatorium pro méněcenné„? Přechýlení k opačnému pólu je tu jen zdánlivé. Pokračování právě citovaných slov je opětovným “ uzemněním“ vší idealistické romantiky: z lidí, kteří „opravdu milují“, se klubou “ lidé prožívající nesčetné, ale láskyplné poměry, opouštějíce svého partnera vždy, jakmile jejich láska k němu počne ochabovat“. Cituprostými pletkami se sexuální život mění v hlušinu, jež postrádá sebemenší hodnotu. Proto však ještě představa trvalé, úředně a ekonomicky zpečetěné monogamie nepřestává být pro Brouka představou „nevylíčitelné trýzně“. „Věčné, zklamáním nekončící lásky tak jako tak nikdo nikdy nedosáhne.“ „Jest nezbytné, abychom měli vždy na paměti dvě základní poučení: jednak, že všichni lidé touží po lásce, jednak, že všechny lásky v poměrně krátké době uhasínají. Proto nemohou být spokojeni se svým sexuálním životem ani chlípní býčkové, cílící k pouhému orgasmu (…), ani manželé, omezující se trvale a výhradně na jednoho a téhož úředně jim povoleného partnera, i když s ním vstoupili ve stav manželský čistě z lásky.“ Jediné, co lze vzhledem k řečenému doporučit rozumnému člověku, je „planá“ a „beznadějná experimentace“.

Hladový sytému nevěří
Podobnou myšlenku, rozšířenou na všechny aspekty existence, přináší pozdější Bludnost jedné představy (1940), zabývající se nezkonejšitelnou nespokojeností člověka s vlastním životem. Tato neukojenost je rovněž spjata s iluzí, že druzí lidé žijí šťastněji, respektive s vírou, že štěstí se skrývá v těch životních alternativách, které člověk nezvolil či které mu byly odepřeny. Teze o hladovém, který nevěří sytému, nadhazuje téma procházející mnoha literárními díly moderní doby a s plnou silou vyjevené, rozebírané – i rozmělňované – v existencialismu.

Jemu jako by se místy blížila druhá z nyní publikovaných knih, O pošetilosti života i smrti, původním titulem O smrti, lásce a žárlivosti (1936). Spis věnovaný historickým (kulturním) a morálním aspektům problému sebevraždy (úvod přináší důkladný rozbor pojmu sebevraždy, jeho cizojazyčných ekvivalentů, a zdařilý pokus o jeho elementární definici), tento spis proslul především jako jeden z mála, jemuž se v podmínkách první republiky podařilo vyprovokovat soudně nařízenou konfiskaci a zničení většiny nákladu. Důvodem bylo několik pasáží, právními experty zhodnocených jako přečin veřejného podněcování ke zločinu (např. k sebevražednému atentátu). Dnes na knize vedle úctyhodného korpusu „pikantních“ selbstmordů, čerpaných ovšem převážně z literatury a mýtů, upoutávají prvky vědomé ironie i objektivního humoru, plynoucího z jistých typicky broukovských formulačních nuancí: „Samson, chtěje se pomstíti filištínským, kteří jej oslepili, nalehl na sloupy domu, v němž se sešlo mnoho jejich lidu, a v troskách zříceného domu, jak si toho předem byl dobře vědom, zahynul s ostatními.“

Miloslav Caňko
Autor je bohemista.

Recenze byla publikována v kulturním čtrnáctideníku A2, 19. srpna 2009, r. V, č. 17, s. 8 (.pdf verze)

Miloslav Caňko

Ukázka z eseje O svobodě a demokracii

Není nad svobodu a rovnost! Jistě alespoň pro toho, kdo si libuje ve sprostotě, nevkusu a jiných neukázněných projevech lidové přirozenosti. S demokracií, s rovnostářstvím je to podobné jako s nudismem. Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je vkusnější než krásné lidské tělo? Ale kdo má opravdu krásné tělo? Kdyby všichni lidé chodili nazí, nechtěl byste asi už nikdy vyjít na ulici, kde by v záplavě hnusně nebo alespoň komicky působících těl zanikla sebekrásnější těla. Přiznejme si, kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení? Je jisté, že jen málokdo má tělo nepohoršující naše estetické a erotické smysly, a z toho důvodu je jistě nerozumné doporučovat, aby všichni lidé chodili nazí, aby se všichni lidé oddávali nudismu. A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti. Jaký je to pak nesmysl, usilovat o jejich zrovnoprávnění? Proč má mít stejné hlasovací právo imbecil, nestoudný politikář, negramota a politicky kultivovaný člověk? Kdyby mrzáctví ducha bylo neméně zjevné a nepřezíratelné jako neforemnost těla, byli by jistě demokraté pokládáni za nejztřeštěnější sektu na světě, za větší blázny a nemravy než nudisté. Demokracie je politický nudismus a je škoda, že uplyne ještě mnoho vody, než se to pozná a než se uzná, že posaditi v čelo vlády všeliké kancelářské generály, obchodníky galanterním zbožím nebo truhlářské tovaryše je mnohem nechutnější a osudnější než nechat promenovat po plážích nahé stokilové baby.

(Na palubě lodi Skaubryn, 1951)

Bohuslav Brouk. O svobodě a demokracii: Úvahy z cesty do Austrálie. [Londýn: vl. nákl., 1960] (pravděpodobně rozmnoženo cyklostylem; otištěno pod nepřesným názvem Svobodě a demokracii s uvedeným podtitulem v Analogonu, 2001, r. [12], č. 31–32, s. 49–52, přetištěno in Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 98-109).

TOPlist