Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Vzpomínka spisovatele Vladimíra Neffa (1909-1983)

[…] Jinou groteskní situaci vyvolal můj dobrý přítel Sláva Brouk, figura neobyčejně barvitá, byl to jeden ze dvou synu majitelů obchodních domů Brouk a Babka a dodejme hned, že to nebyl žádný hodný Fridolín a s otcem se rozkmotřil. Stýkal se s levicový intelektuály a dovedl překvapovat výstředností svých nápadů a činů. Po válce odešel do ciziny a slyšel jsem o něm, že nějaký čas dělal v Austrálii zahradníka, ale vrátil se do Evropy a stal se – přiznám se, že k mému úžasu – vynikajícím odborníkem v biochemii a údajně získal dokonce profesuru v Cambridgi.1 V době, o níž vypravím, tedy na sklonku války, nevěděl o biochemii vůbec nic,2 leda snad z praktické zkušenosti znal psychofyziologické následky působení etylalkoholu na lidský organismus. Měli jsme ho se Zuzanou velice rádi a často jsme se stýkali. Tehdy v červnu 1944 jsme s ním měli schůzku v by­tě architekta Karla Honzíka, našeho společného přítele. Čekali jsme, ale Sláva Brouk nikde. Až pozdě večer ho přivedl nějaký hod­ný občan, či spíš přivlekl, protože Slávek byl ve stavu silné biochemizovaném. Občan ho nalezl kdesi na konečné tramvaje v Braníku. Sláva totiž poslouchal odpolední rozhlas, dověděl se, že spojenci podnikli invazi na normandské pobřeží, z radosti se opil, a když jel k Honzíkovi, usnul v tramvaji a probudil se, jak řečeno, na koneč­né. Tam chtěl občanům tu novinu sdělit, ale nedokázal si vzpome­nout na slovo „invaze“. Opakoval pořád dokola:

„Už jste to slyšeli? Američani udělali inventuru, žádnou inventu­ru, udělali invektivu, to není invektiva, to je invence, žádná inven­ce, inverze taky ne, udělali inflaci, invariaci, investici…“

Zmíněný hodný občan věděl o spojenecké invazi, takže milého Slávka odvlekl, dřív než nějaký udavač upozorní gestapo na pod­roušeného pána, který zcela prokazatelně poslouchá cizí rozhlas!

Tak to chodilo za okupace: život plynul dál, protože život vždyc­ky plyne, dej se co děj, a kdo má letoru veselou, prožívá ho úsměv­ně za všech okolností. Nikdo si ale nebyl jist, kdy ho osud zasáh­ne. Tak třeba ve dvaačtyřicátém: to bylo krásné léto! Prázdniny jsme trávili v lázních Běloves s Kosťou Bieblem, s Karlem Konrá­dem, se Slávou Broukem a s doktorem Jandou, kožařem. Žili jsme v pohodě, jako by ani žádná válka nebyla. Seznámili jsme se tam s pánem, který měl psa jménem Tref. Byl to šikovný pejsek. Do­vedl nosit košík v hubě a vycvičili jsme ho, aby nám nosil noviny. To byl základ rozmarného nápadu: doktor Janda měl totiž filmo­vací kameru, šestnáctku, i pojali jsme úmysl, že natočíme film s Trefem v hlavní roli.

Scénář jsem napsal já a byla to napůl groteska a napůl surrealis­tická vize. Děj byl jednoduchý: Tref běží uličkou s novinami v hubě. Přiběhne na prostranství, kde se lidé opalují. Pes přinese prvnímu noviny, ten je otevře, nahlédne do nich a omdlí. Po něm je převez­me druhý, třetí, čtvrtý – postupně omdlí všichni, aniž se divák kdy dozví, co strašného a vzrušujícího v novinách stoji.

Jak už to tak bývá s amatérským filmováním, nejvíce zábavy ply­ne z filmování jako takového – méně zábavný bývá výsledek. Ten­tokrát jsme však zábavu nevychutnali do konce.

Stýkali jsem se tam s jednou paní, která nám pod rukou prodávala potraviny. Jednoho dne ji zatkli, udělali jí domovní prohlídku a zásoby potravin jí sebrali. Odpoledne ji ale pustili.

Milá paní se vrátila a celá zářila. Vyprávěla kdekomu, na potkání: „Udělali mi prohlídku a všechno mi sebrali. Jenže to si jenom mysleli, že je to všechno. Ono toho bylo tolik, že žasli, a pan komisař říkal, že takový zásoby ještě nikdy neviděl! Kdyby tušil, co všechno mám ještě schovanýho!“

Pan komisař to netušil, zato se to záhy dozvěděl: někdo milou pa­ní prásknul a ještě večer ji sebrali znovu, zásoby jí vybrali do mrtě, a tentokrát ji už nepustili.

Příhoda nejhůře zasáhla Kosťu Biebla. Podlehl úplnému stihomamu. Dalšího filmování se nechtěl účastnit: „Oni nás pozorujou. My si tu filmujeme a nevíme, čí oči jsou na nás upřené. Sledují každý náš pohyb. Nic nepodnikají, ale jednoho dne zasáhnou.“

Bylo po náladě, bylo po filmování. Kosťa to sice přeháněl, ale v podstatě měl pravdu: za okupace si nikdo nemohl být jist, kdo ho pozoruje a kdy „oni“ zasáhnou. […]

Vladimír a Ondřej Neffovi. Večery u krbu. Ilustrace Kamil Lhoták. Litomyšl a Praha: Paseka, 1995, s. 123-124.

Vladimír a Ondřej Neffovi: Večery u krbu (1995), titulní list

Vladimír a Ondřej Neffovi: Večery u krbu (1995), titulní list


Poznámky

1 Krátké působení v roli zahradníka nelze zcela vyloučit; Brouk působil v letech 1958–1968 jako biolog na North Western Polytechnic (dnes London Metropolitan University), v letech 1968–1977 působil v oddělení aplikované biologie a potravin na Borough Polytechnic (od r. 1970 Polytechnic of the South Bank, dnes South Bank University). V r. 1975 publikoval knihu Plants Consumed by Man (London, New York a San Francisco: Academic Press).

2 Vladimír Neff se v tomto bodě mýlí, neboť Brouk získal v r. 1937 doktorský titul na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; hlavní rigorózum složil Brouk z filozofie, přírodních věd a antropologie, vedlejší z anatomie a fyziologie rostlin.

TOPlist

Advertisements

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: