Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Z rozhovoru s Evou Jiránkovou (1921)

[…] A protože se náš hovor neodvratně stáčí k exilu, nezbylo než dojít zpět na Národní třídu a vystoupat do kavárny Louvre. U sklenky sektu se Eva Jiránková rozhovořila o neoptimistických začátcích svého exulantského života.
V Paříži jsme jedli jenom palačinky a bagety a pili víno, protože to bylo nejlevnější. Ve stejném hotelu s námi žil Ivan Herben se svou paní a ta mi ukázala, jak se žehlí pánská košile, protože jsem na to v životě nesáhla. Na všechno vždycky byla služebná. Taky mě nauči­la vařit ta nejzákladnější jídla, v té době jsem totiž uměla jenom čaj. Žil tam s námi profesor Kovárna s paní a řada dalších Čechů. Když jeden neměl co jíst, tak šel vedle a půjčil si. Byl to takový kruh, v němž kolovalo jídlo i peníze. Za Kovárnou tam chodil Hubert Ripka a sedělo se do rána. Tam jsem taky poznala básníka Františka Listopada nebo estetika Bohuslava Brouka z rodiny vlastnící obchodní dům Brouk a Babka. Doktor Brouk se živil, jak mohl. Nedalo se to­ho moc dělat, vlastně jenom navlíkat perličky nebo rolovat prezer­vativy. Můj manžel řekl, že by raději umřel, než by to dělal. Brouk to ale dělal a sbíral narolované prezervativy po všech známých, kteří mu pomáhali, a vozil to vlakem do Lyonu. Jednou se mu celá týden­ní zakázka rozsypala na nástupišti v metru a on od toho utekl. […]

Jaké byly první Vánoce v Paříži?
To přijel Peroutka se Slávkou a byl u nás taky Brouk. V tom ho­telu se skoro netopilo. Paříž ještě tři roky po válce byla v zoufalém stavu, nebylo uhlí, mlíko, jídla taky nebylo moc. Zima v hotelu by­la taková, že moje dítě muselo sedět pořad v posteli. Seděli jsme v zimnících a měli jsem vánoční večeři. […]

Takže jste zažila Paříž plnou existencionalistů. Jak ale existovali lidé kolem vás. Kovárna, Brouk, Ripka, Herbenovi, jak oni snášeli nový život v totálně změněné životní situaci?
Brouk byl často ožralý (smích). Ten si se sebou nevěděl rady, byl zoufalý. Byl to pří­tel Toyen, studoval psychoanalýzu, medicínu, estetiku a antropologii, ale byl úplně ne­schopen života. Nepraktickej a hrozně milej a chytrej. Můj manžel chodil na přednášky na Sorbonnu, dcera do školky a my, Brouk, Listopad a já, jsme seděli na březích Seiny a toulali se po Paříži. Brouk často skončil na policii, která ho našla někde opilého, pak se ráno vrátil k nám a neměl pásek a tkaničky, protože mu to policajti sebrali. Tak jsme pro něho sháněli tkaničky a provaz místo opas­ku. S Broukem jsem taky jednou v arabské čtvrti prodala zimník mého muže, abychom měli na večeři – bylo parné léto, večeře by­la důležitější než kabát. Kovárna byl zalezlý a třeba celou noc s Ripkou dělali politiku. Občas k nám chodila Meda Sokolová, pozdější Meda Mládková. […]

Vy jste vlastně, kromě té zubařské laborantky za války, nikdy nepracovala. Ne že bych to po vás vyžadoval, ale změnilo se to v Londýně?
První skutečné zaměstnání jsem dostala, když mi bylo třicet devět let. Dělala jsem nákupčí klobouků pro obchodní dům Libertys. Asi jsem to dostala na ksicht. Kamarádka mě přinutila, abych šla na konkurs. Seděla jsem v takové velké místnosti u Libertys, za dvěma stoly tam trůnili dva ředitelé, kouřili dýmky; nerozuměla jsem slovo z toho, co povídali. Jen jsem jim vyložila, že jsem byla v Paříži a že mám ráda klobouky a oni mi za týden poslali dopis, že mě angažujou. Neměla jsem o tom páru. Patnáct let jsem pak ale jezdila po celém světě a nakupovala klobouky. Časem jsem ke kloboukům dostala i oddělení Haute couture. Dvakrát do roka jsem byla v New Yorku a Washingtonu, potom Švýcarsko, Mi­lán, Řím, Florencie. Všude jsem bydlela v těch nejluxusnejších hotelích; do Paříže mě posíla­li čtyřikrát do roka na týden. Ten kontrast byl šílený, když jsem v Paříži byla o hladu, a pak jsem tam patnáct let jezdila a bydlela jsem v Grand hotelu a mela jsem k dispozici auto se šoférem a jezdila jsem na přehlídky k Christian Dior a Yves Saint Laurent. Byla jsem na první přehlídce Laurenta, když ode­šel od Diora. Měl skvělý úspěch. Seděli jsme na zlatých židličkách a já jsem vzpomínala na to, jak jsme s Broukem a Listopadem seděli na la­vičkách, koukali na Seinu a měli hlad. […]

Ukázka pochází z rozhovoru Martina Gromana Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005). Rozhovor zaměřený pouze na Broukovu osobu je součástí pořadu Český Sigmund Freud — Bohuslav Brouk, Český rozhlas 3 — Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: