Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Z korespondence se Zdeňkem Hrubanem (1921-2011)

[…] Vzpomínáte též na mé obrazy. Ty jsou povětšinou v Národní galerii, kam se dostaly konfiskací, zpronevěrou a částečně i odprodejem. Mám tu na památku jen jednoho Špálu (1), kterého mi přivezl předloni můj syn. Knihy, které jsem napsal, nevlastním, poněvadž jsem přes hranice přešel jen s aktovkou, do níž se sotva vešlo pyjama a toiletní potřeby. Byl jsem na útěku dva měsíce v lágru v Německu, pak tři roky v Paříži a dalších osm let jsem žil v Austrálii a od roku 1958 v Londýně, kde už doufám složit své kosti. Píšete, že jste přesedlal na patologii a že píšete občas o prostatě a epidydimis. Já se stal biologem a pracuji na knížce (2) o morfologii poživatelných rostlinných struktur. Prostě řečeno, jsem nyní botanik specializovaný na zeleninu, ovoce, ořechy atd. […]

Z dopisu z 18. září 1970

[…] Pokud jde o článek o češství, myslím, že já jsem právě osoba nejnepovolanější k jeho napsání. Považuji náboženství a národnost za přežitky, jejichž rozdmychování vede jen k potížím v organisaci lidstva. Co je češství? Překlad němectví do češtiny nebo, laskavěji řečeno, část středoevropanství? Nikdy jsem se rozumově nepozastavoval nad Schauerovým článkem (3) tážícím se, má-li to cenu být bilinguisty, jimiž Češi vždy musí zůstat. Také plně chápu, že Marx (nebo Engels?) se v amerických novinách pustil do Palackého, že vzkřisuje český národ. Člověk by myslil, že v moderním světě bude ubývat národů a ono je tomu naopak. Stali se novým národem Slováci a tady zase Velšané a Irové. Ale je to pochopitelné, čím víc národů, tím víc ministerských křesel, ať jde o černochy nebo o bělochy.

Když jsem žil v Paříži napsal jsem z rozmaru článek nadezvaný O pocitu méněcennosti národu českého. Nic svéráznějšího jsem na českém národě nepostřehl. Mám moc rád Viktora Dyka. Píše moc hezky o českém národě a vlasti: „Komický, ubohý národ, komická ospalá zem – Na den svatého Rufa, na Poli moravském.“ A byl snad někdy nějaký větší český národovec než Viktor Dyk? Můj učitel, Emanuel Rádl, říkával: „Za nějaký čas nebude národnostních překážek a lidé budou měnit národnost jako košili.“ Nevím, jak to přesně myslil, ale nevidím v tom žádnou výhodu, měla-li by se ta změna národnosti stát také změnou jazyka. Nejrozumnější by bylo zavést jednotnou řeč po celém světě a chce-li někdo se učit také jiným, ať si tak dělá. Jedes Tierchen hat sein Plaesierchen, a dopřejme mu to. Ale nezapomeňme na kulturu. Co dala česká kultura světu? Nemohu si vzpomenout, co by to mohlo být, ale je jisté, že nemohla toho dát mnoho, poněvadž byla právě formována v češtině, jazyku nesrozumitelném většině lidí. Kdybychom nepsali česky, nýbrž v nějakém světovém, jednotném jazyku, pak bychom bývali také psali lépe. […]

Se srdečným pozdravem

Váš

Bohuslav Brouk
(tj. mé jméno i národnost)

Z dopisu z 10. listopadu 1970

[…] Studii Pocit méněcennosti národu českého nemohu sehnat. Prof. Stránský už je příliš stár, aby se upamatoval, co s ní učinil, a jinak už sotva kdo existuje z těch, co ji obdrželi. Vymíráme a nejde proti tomu nic dělat. Mně se jen stěží povedlo vyprostit se hrobařovi z lopaty mezi Vánocemi a Sylvestrem. Udeřil mne šlak, jak se po česku říká, ale neztratil jsem vědomí, nýbrž schopnost řeči. Stalo se mi to v podzemce a vůbec jsem nic nepozoroval, až u východu, když jsem zkoušel se dorozumět s vrátným a nešlo to. Přesto jsem hrdinně bojoval s mrtvicí po tři hodiny a teprve pak se navrátil domů do lože, kde jsem prospal celé tři týdny. […]

Z dopisu z 15. března 1971

Milý pane doktore,

za rok se toho seběhlo u mne hodně. Rozvedl jsem se a žena odjede počátkem ledna do Montrealu – do Kanady. V létě jsem navštívil Prahu. Trochu jsem se bál, zvláště když mi Praha neudělila visum a když jsem vyjel na osobní zodpovědnost londýnského konsula. Tož, vyjel jsem „domů“ se smíšenými pocity a se smíšenými pocity jsem se též navrátil. Praha je jak bývala – jenom špinavější, zanedbanější a sešlá.

Dnes jsem se konečně dostal k vánoční korespondenci, neboť do dneška jsem byl pilně zaměstnán dokončováním svého M. S. pro nakladatele (Academic Press). Kniha vyjde prý do roka a pojednává o poživatelných rostlinách. Končím tedy své „dílo“ studií o zelenině, rostlinných nápojích a kuřivu. […]

Jsem rád, že Vaše ratolesti řádně prosperují a osobně sympatisuji s Vaší dcerou nemající dosud zájem o nic.

Vloni tuto dobu jsem byl v Nizozemí a sjezdil jsem veškeré tamní města i městečka. Po Londýně je to opravdová vzpruha a nechtěl bych trávit dovolenou v prostředí horším Londýna – v Novém světě. […]

Z dopisu z [prosince 1972]

[…] Děkuji Vám též mnohokráte za „papíry“ (nemohu si teď vzpomenout na české slovo, ale právě mně prolétlo hlavou, že se tomu říkalo separáty). U prostaty se sejdeme, říkávalo se za mladých časů a teď ve stáří je člověk konfrontován s prostatou ježkovou (Pro ježkovy oči!). Tyto práce mi připomínají cytologii, které jsem se dost poctivě věnoval (ovšem jen teoreticky a nikoliv i prakticky jako Vy) před tím, než jsem se oddal sepisování své knihy. Dnes věnuji celkem všechen čas své knize a obrázkům všelikých rostlin, jimiž je kniha doprovázena. Urobil jsem celkem asi 800 kreseb, což je obzvláštní, neboť jsem z těch lidí, kteří nedovedou namalovat ani krabičku od sirek. Kniha se bude jmenovat PLANTS CONSUMED BY MAN a měl jsem co dělat prosadit tento nepopulární titul u nakladatele. Od Vánoc jsem neměl jedné prázdné neděle a celkem to cítím i na svém tělesném stavu. Dnes jsem odnesl do Academic Press korektury a po svém návratu domů jsem zplodil tento dopis. To je jediná přestávka v dlouhém plahočení. […]

P. S. Na letošní prázdniny chci jet opětně do ČSR. Neměl byste o něco zájem z domova? (4)

Z dopisu z 29. března 1973

Profesor Zdeněk Hruban (nar. 15. června 1921 v Přerově, zem. 18. září 2011 v Chicagu, USA), patolog. Medicínu studoval v Brně, Praze, Hradci Králové a německých Roztokách, odešel do exilu v červnu 1948, úředník Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO) ve Frankfurtu nad Mohanem, koncem roku 1951 se přestěhoval do Spojených států amerických, studium medicíny a filozofie na University of Chicago, kde také později působil jako profesor na Pritzker School of Medicine (do r. 1991), v sedmdesátých letech spoluzaložil Archiv Čechů a Slováků v zahraničí (ACASA), člen Společnosti pro vědy a umění (SVU). Po II. světové válce přeložil knihu Heinricha Menga Ochrana duševního zdraví: Úvod do diagnostiky, bádání a užití psychohygieny (Praha, 1949; z důvodu odchodu Z. Hrubana do exilu byl jako překladatel uveden M. Hruban), jejíž překlad konzultoval i s Bohuslavem Broukem. Zdeněk Hruban je autorem četných vědeckých publikací – např. The Effects of Simultaneous Administration of Phenylalanine and Pyridoxine Antagonists on the Growth of Murphy-Sturm Lymphosarcoma (1956), Effect of Beta-3-Thienylalanine on the Ultrastructure of Hepatocytes and Acinar Cells of Pancreas (1963), Microbodies and Related Particles: Morphology, Biochemistry, and Physiology (1969, spoluautor), Dvacet let od smrti generála Lva Prchaly (1983) a desítek odborných studií, nositel české Medaile Za zásluhy (1998).


Poznámky

1 Brouk o Špálovi rovněž publikoval článek Klenoty z tvorby Václava Špály, Český život, 20. listopadu 1947, r. I, č. 11, s. 150–151.

2 Plants Consumed by Man. Obálka ?, fotografie H. C. D. de Wit. Ilustrace autor. London – New York – San Francisco: Academic Press, 1975.

3 G., H. [= SCHAUER, Hubert G.]. Naše dvě otázky. Čas, 20. prosince 1886, r. I, č. 1, s. 1-4.

4 Brouk nakonec z důvodu přílišných požadavků komunistického režimu další cestu do ČSSR odmítl.

Dopis Zdeňkovi Hrubanovi, 18. září 1970

Dopis Zdeňkovi Hrubanovi, 18. září 1970

TOPlist

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: