Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Září, 2009

Bohuslav Brouk na divadelních prknech

V únoru 2001 se v brněnském Divadle Husa na provázku uskutečnila premiéra divadelní hry Luboše Baláka Guma gumárum s podtitulem Hříčka. Komediální inscenace, inspirovaná knihou Bohuslava Brouka Autosexualismus a psycherotismus (1935, 1. část a 2. část), mapuje erotické napětí mezi dvěma pohlavími před samotným aktem lásky.

Režie: Luboš Balák
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková a Blanka Tesařová
Hudba a psychedelická improvizace: Jan Zrzavý
Obsazení: Muž (Roman Slovák), Žena (Gabriela Ježková), Bohuslav Brouk (Jan Zrzavý) a Prokop Ondroušek (Michal Bumbálek)

Recenze

KŘÍŽ, Jiří P. Sexuologická léčba na provázku. Právo, 8. února 2001, s. 11.
MAREČEK, Luboš. Sázka na mladé brněnskému Provázku sluší. MF Dnes, 27. dubna 2001, s. 17.
spg. Guma gumárum zůstalo hříčkou. BD a Jm Den, 14. února 2001, s. 13.
TOF. Komedie různých žánrů. Hospodářské noviny, 16. února 2001, s. ?
ZÁVODSKÝ, Vít. Impotentní Prokop jde za podivínem Broukem. Rovnost, 25. dubna 2001, příl. s. 4.
ZÁVODSKÝ, Vít. Provázkovské novinky. Rozhlas, 4/2001, s. 4.

Guma Gumárum (program, Divadlo Husa na Provázku, 2001)

TOPlist

Reklamy

Z rozhovoru s Evou Jiránkovou (1921)

[…] A protože se náš hovor neodvratně stáčí k exilu, nezbylo než dojít zpět na Národní třídu a vystoupat do kavárny Louvre. U sklenky sektu se Eva Jiránková rozhovořila o neoptimistických začátcích svého exulantského života.
V Paříži jsme jedli jenom palačinky a bagety a pili víno, protože to bylo nejlevnější. Ve stejném hotelu s námi žil Ivan Herben se svou paní a ta mi ukázala, jak se žehlí pánská košile, protože jsem na to v životě nesáhla. Na všechno vždycky byla služebná. Taky mě nauči­la vařit ta nejzákladnější jídla, v té době jsem totiž uměla jenom čaj. Žil tam s námi profesor Kovárna s paní a řada dalších Čechů. Když jeden neměl co jíst, tak šel vedle a půjčil si. Byl to takový kruh, v němž kolovalo jídlo i peníze. Za Kovárnou tam chodil Hubert Ripka a sedělo se do rána. Tam jsem taky poznala básníka Františka Listopada nebo estetika Bohuslava Brouka z rodiny vlastnící obchodní dům Brouk a Babka. Doktor Brouk se živil, jak mohl. Nedalo se to­ho moc dělat, vlastně jenom navlíkat perličky nebo rolovat prezer­vativy. Můj manžel řekl, že by raději umřel, než by to dělal. Brouk to ale dělal a sbíral narolované prezervativy po všech známých, kteří mu pomáhali, a vozil to vlakem do Lyonu. Jednou se mu celá týden­ní zakázka rozsypala na nástupišti v metru a on od toho utekl. […]

Jaké byly první Vánoce v Paříži?
To přijel Peroutka se Slávkou a byl u nás taky Brouk. V tom ho­telu se skoro netopilo. Paříž ještě tři roky po válce byla v zoufalém stavu, nebylo uhlí, mlíko, jídla taky nebylo moc. Zima v hotelu by­la taková, že moje dítě muselo sedět pořad v posteli. Seděli jsme v zimnících a měli jsem vánoční večeři. […]

Takže jste zažila Paříž plnou existencionalistů. Jak ale existovali lidé kolem vás. Kovárna, Brouk, Ripka, Herbenovi, jak oni snášeli nový život v totálně změněné životní situaci?
Brouk byl často ožralý (smích). Ten si se sebou nevěděl rady, byl zoufalý. Byl to pří­tel Toyen, studoval psychoanalýzu, medicínu, estetiku a antropologii, ale byl úplně ne­schopen života. Nepraktickej a hrozně milej a chytrej. Můj manžel chodil na přednášky na Sorbonnu, dcera do školky a my, Brouk, Listopad a já, jsme seděli na březích Seiny a toulali se po Paříži. Brouk často skončil na policii, která ho našla někde opilého, pak se ráno vrátil k nám a neměl pásek a tkaničky, protože mu to policajti sebrali. Tak jsme pro něho sháněli tkaničky a provaz místo opas­ku. S Broukem jsem taky jednou v arabské čtvrti prodala zimník mého muže, abychom měli na večeři – bylo parné léto, večeře by­la důležitější než kabát. Kovárna byl zalezlý a třeba celou noc s Ripkou dělali politiku. Občas k nám chodila Meda Sokolová, pozdější Meda Mládková. […]

Vy jste vlastně, kromě té zubařské laborantky za války, nikdy nepracovala. Ne že bych to po vás vyžadoval, ale změnilo se to v Londýně?
První skutečné zaměstnání jsem dostala, když mi bylo třicet devět let. Dělala jsem nákupčí klobouků pro obchodní dům Libertys. Asi jsem to dostala na ksicht. Kamarádka mě přinutila, abych šla na konkurs. Seděla jsem v takové velké místnosti u Libertys, za dvěma stoly tam trůnili dva ředitelé, kouřili dýmky; nerozuměla jsem slovo z toho, co povídali. Jen jsem jim vyložila, že jsem byla v Paříži a že mám ráda klobouky a oni mi za týden poslali dopis, že mě angažujou. Neměla jsem o tom páru. Patnáct let jsem pak ale jezdila po celém světě a nakupovala klobouky. Časem jsem ke kloboukům dostala i oddělení Haute couture. Dvakrát do roka jsem byla v New Yorku a Washingtonu, potom Švýcarsko, Mi­lán, Řím, Florencie. Všude jsem bydlela v těch nejluxusnejších hotelích; do Paříže mě posíla­li čtyřikrát do roka na týden. Ten kontrast byl šílený, když jsem v Paříži byla o hladu, a pak jsem tam patnáct let jezdila a bydlela jsem v Grand hotelu a mela jsem k dispozici auto se šoférem a jezdila jsem na přehlídky k Christian Dior a Yves Saint Laurent. Byla jsem na první přehlídce Laurenta, když ode­šel od Diora. Měl skvělý úspěch. Seděli jsme na zlatých židličkách a já jsem vzpomínala na to, jak jsme s Broukem a Listopadem seděli na la­vičkách, koukali na Seinu a měli hlad. […]

Ukázka pochází z rozhovoru Martina Gromana Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63.

O Evě Jiránkové (1921, roz. Zimmerové) se dozvíte více z příslušného dílu pořadu Terezy Brdečkové Ještě jsem tady, který byl vysílán na ČT, resp. v publikaci Ještě jsem tady: Rozhovory o životě, dějinách a stáří (Praha: Lidové noviny, 2005). Rozhovor zaměřený pouze na Broukovu osobu je součástí pořadu Český Sigmund Freud — Bohuslav Brouk, Český rozhlas 3 — Vltava, 31. prosince 2002, 50 min.

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Eva Jiránková v r. 1939 (foto Ladislav Sitenský)

Ferdinand a Slávka Peroutkovi + Eva a Miloš Jiránkovi (Paříž, 1949)

Eva Jiránková (kolem r. 2005)

František Kovárna (1905-1952), po II. sv. válce

Hubert Ripka (1895-1958)

František Listopad (asi po II. sv. válce)

František Listopad, nedatováno

Vzpomínka spisovatele Vladimíra Neffa (1909-1983)

[…] Jinou groteskní situaci vyvolal můj dobrý přítel Sláva Brouk, figura neobyčejně barvitá, byl to jeden ze dvou synu majitelů obchodních domů Brouk a Babka a dodejme hned, že to nebyl žádný hodný Fridolín a s otcem se rozkmotřil. Stýkal se s levicový intelektuály a dovedl překvapovat výstředností svých nápadů a činů. Po válce odešel do ciziny a slyšel jsem o něm, že nějaký čas dělal v Austrálii zahradníka, ale vrátil se do Evropy a stal se – přiznám se, že k mému úžasu – vynikajícím odborníkem v biochemii a údajně získal dokonce profesuru v Cambridgi.1 V době, o níž vypravím, tedy na sklonku války, nevěděl o biochemii vůbec nic,2 leda snad z praktické zkušenosti znal psychofyziologické následky působení etylalkoholu na lidský organismus. Měli jsme ho se Zuzanou velice rádi a často jsme se stýkali. Tehdy v červnu 1944 jsme s ním měli schůzku v by­tě architekta Karla Honzíka, našeho společného přítele. Čekali jsme, ale Sláva Brouk nikde. Až pozdě večer ho přivedl nějaký hod­ný občan, či spíš přivlekl, protože Slávek byl ve stavu silné biochemizovaném. Občan ho nalezl kdesi na konečné tramvaje v Braníku. Sláva totiž poslouchal odpolední rozhlas, dověděl se, že spojenci podnikli invazi na normandské pobřeží, z radosti se opil, a když jel k Honzíkovi, usnul v tramvaji a probudil se, jak řečeno, na koneč­né. Tam chtěl občanům tu novinu sdělit, ale nedokázal si vzpome­nout na slovo „invaze“. Opakoval pořád dokola:

„Už jste to slyšeli? Američani udělali inventuru, žádnou inventu­ru, udělali invektivu, to není invektiva, to je invence, žádná inven­ce, inverze taky ne, udělali inflaci, invariaci, investici…“

Zmíněný hodný občan věděl o spojenecké invazi, takže milého Slávka odvlekl, dřív než nějaký udavač upozorní gestapo na pod­roušeného pána, který zcela prokazatelně poslouchá cizí rozhlas!

Tak to chodilo za okupace: život plynul dál, protože život vždyc­ky plyne, dej se co děj, a kdo má letoru veselou, prožívá ho úsměv­ně za všech okolností. Nikdo si ale nebyl jist, kdy ho osud zasáh­ne. Tak třeba ve dvaačtyřicátém: to bylo krásné léto! Prázdniny jsme trávili v lázních Běloves s Kosťou Bieblem, s Karlem Konrá­dem, se Slávou Broukem a s doktorem Jandou, kožařem. Žili jsme v pohodě, jako by ani žádná válka nebyla. Seznámili jsme se tam s pánem, který měl psa jménem Tref. Byl to šikovný pejsek. Do­vedl nosit košík v hubě a vycvičili jsme ho, aby nám nosil noviny. To byl základ rozmarného nápadu: doktor Janda měl totiž filmo­vací kameru, šestnáctku, i pojali jsme úmysl, že natočíme film s Trefem v hlavní roli.

Scénář jsem napsal já a byla to napůl groteska a napůl surrealis­tická vize. Děj byl jednoduchý: Tref běží uličkou s novinami v hubě. Přiběhne na prostranství, kde se lidé opalují. Pes přinese prvnímu noviny, ten je otevře, nahlédne do nich a omdlí. Po něm je převez­me druhý, třetí, čtvrtý – postupně omdlí všichni, aniž se divák kdy dozví, co strašného a vzrušujícího v novinách stoji.

Jak už to tak bývá s amatérským filmováním, nejvíce zábavy ply­ne z filmování jako takového – méně zábavný bývá výsledek. Ten­tokrát jsme však zábavu nevychutnali do konce.

Stýkali jsem se tam s jednou paní, která nám pod rukou prodávala potraviny. Jednoho dne ji zatkli, udělali jí domovní prohlídku a zásoby potravin jí sebrali. Odpoledne ji ale pustili.

Milá paní se vrátila a celá zářila. Vyprávěla kdekomu, na potkání: „Udělali mi prohlídku a všechno mi sebrali. Jenže to si jenom mysleli, že je to všechno. Ono toho bylo tolik, že žasli, a pan komisař říkal, že takový zásoby ještě nikdy neviděl! Kdyby tušil, co všechno mám ještě schovanýho!“

Pan komisař to netušil, zato se to záhy dozvěděl: někdo milou pa­ní prásknul a ještě večer ji sebrali znovu, zásoby jí vybrali do mrtě, a tentokrát ji už nepustili.

Příhoda nejhůře zasáhla Kosťu Biebla. Podlehl úplnému stihomamu. Dalšího filmování se nechtěl účastnit: „Oni nás pozorujou. My si tu filmujeme a nevíme, čí oči jsou na nás upřené. Sledují každý náš pohyb. Nic nepodnikají, ale jednoho dne zasáhnou.“

Bylo po náladě, bylo po filmování. Kosťa to sice přeháněl, ale v podstatě měl pravdu: za okupace si nikdo nemohl být jist, kdo ho pozoruje a kdy „oni“ zasáhnou. […]

Vladimír a Ondřej Neffovi. Večery u krbu. Ilustrace Kamil Lhoták. Litomyšl a Praha: Paseka, 1995, s. 123-124.

Vladimír a Ondřej Neffovi: Večery u krbu (1995), titulní list

Vladimír a Ondřej Neffovi: Večery u krbu (1995), titulní list


Poznámky

1 Krátké působení v roli zahradníka nelze zcela vyloučit; Brouk působil v letech 1958–1968 jako biolog na North Western Polytechnic (dnes London Metropolitan University), v letech 1968–1977 působil v oddělení aplikované biologie a potravin na Borough Polytechnic (od r. 1970 Polytechnic of the South Bank, dnes South Bank University). V r. 1975 publikoval knihu Plants Consumed by Man (London, New York a San Francisco: Academic Press).

2 Vladimír Neff se v tomto bodě mýlí, neboť Brouk získal v r. 1937 doktorský titul na Přírodovědecké fakultě UK v Praze; hlavní rigorózum složil Brouk z filozofie, přírodních věd a antropologie, vedlejší z anatomie a fyziologie rostlin.

TOPlist