Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Říjen, 2009

Z recenze Jaroslava Balvína ml.

[…] Proti Šaldovi a dalším kritikům obhajuje i Bohuslava Brouka, další žhavé polínko českého myšlení, zasažené surrealismem. Broukovu sžíravě ironickou kritiku, která fabuluje a dovádí do extrému, považuje zároveň za báseň a vědu. Tento druh teorie Dryje vyzdvihuje jako rezistenci vůči zplošťujícímu karteziánskému myšlení, které dovedlo naši civilizaci do stavu, v níž se nachází. […]

Z recenze Jaroslava Balvína ml. publikace Františka Dryjeho Surrealismus není Umění (Praha: Concordia, 2005).

Jaroslav Balvín

Reklamy

Z dopisu Konstantina Biebla

V Libniči 29. 6. 1943

Je tu… střed Evropy, pomníček postavený uprostřed bažiny, poblíž Lišova. Kolem pomníčku kvákají žáby, tak to vypadá uprostřed Evropy.

Z článku Zdeňka K. Slabého Básník s očima podivína, Listy Klubu přátel poezie, září 1967, č. 3, s. 7.

Poznámka
O středu Evropy více v příspěvku V. Pavlíčka Lišovský výškový bod není středem Evropy, Minerál (Brno), 2000, r. 8, č. 1, s. 42-45.

B. Brouk se švagrem Konstantinem Bieblem (Louny či Lázně Běloves, kolem r. 1940)

TOPlist

Jan Lukavec: „Kdo chce, nechť se usmrtí“

[…] O sebevraždách u „primitivů“ pak pojednávala i kniha O pošetilosti života i smrti od všestranného spisovatele, publicisty, estetika, sociologa a propagátora psychoanalýzy Bohuslava Brouka. Brouk ve spisku píše, že nebylo a není snad jediného kmene, u něhož by se tento druh smrti nevyskytoval; úmyslná smrt má stejně dlouhou historii jako lidstvo samé. Broukův text letos vyšel znovu, jeho první vydání z roku 1936 bylo úředně zabaveno. A upřímně řečeno, není se čemu divit: podle Brouka je totiž lhostejné, jestli se člověk zabije nebo ne; všechno lidské snažení směřuje podle něj jen k dosažení erotického partnera. Všechna lidská námaha, vynalézavost a duchaplnost tedy nemá jinou cenu než říjení jelena, a ani v úmyslném skonu, ani v životní houževnatosti, prohlašuje Brouk, nemůžeme vidět hrdinství, nýbrž jen sentimentalitu a zbabělost. V knize najdeme i výzvy typu Kdo chce, nechť se usmrtí. Dané téma se ovšem pro Brouka stalo i prostředkem k útoku na stát, který si pro sebe chce uzurpovat životy svých občanů, a dokonce si činí nárok i na jejich smrt. Jak autor sarkasticky píše, skutečným pánem našeho života je společnost, a nikoli Bůh, jak se nám to teologové snaží namlouvat. Člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, avšak i zdravý a šťastný člověk musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá. V tom se ozývá výzva po životní autentičnosti, stejná, jakou dnes nacházíme třeba v knize Duše a sebevražda od jungiánského psychologa Jamese Hillmana. Podle Hillmana sebevražda dlouho nebyla posuzována z hlediska vztahu člověka k sobě samému, ale zvenčí, jako by člověk patřil nejprve Bohu, pak králi a teprve potom sám sobě. […]

Úryvek z článku Jana Lukavce „Kdo chce, nechť se usmrtí“: Sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou. Dějiny a současnost, č. 8, s. 19; úryvek je rovněž součástí článku Kdo chce, nechť se usmrtí“ anebo sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou (Iliteratura, 15. 2. 2010). Pozn.: v titulu článku je použit citát ze zmiňované Broukovy publikace.

Jan Lukavec

Hana Librová o Bohuslavu Broukovi

[…] Česká avantgarda 30. let volá po redukci lidských potřeb jen na ty „nezbytné“ a „racionální“. Ladislav Žák zdůvodňuje a navrhuje svůj koncept lidového bydlení. Karel Honzík později formuluje program tzv. necessismu.(1)

Filozoficky a přírodovědně školený Bohuslav Brouk vytáhl do boje za „racionalizaci spotřeby“. Navazuje tak na myšlenky Adolfa Loose, „bojovníka proti ornamentu, kýči a maloměšťáctví“ (Honzík, Z tvorby životního slohu, 1965: 8–9). Kritizuje „pošetilé lpění na věcech neboli takzvanou chrematofilii“ (Brouk, Racionalisace spotřeby, 1946: 7)(2) a vytváří teorii a klasifikaci „krámů“. Pro jeho přístup i pro postoj jeho druhů z avantgardy je typické, že hledá realizaci svého programu v institucionálních cestách – ve školení projektantů, ve „chrematologických výzkumných ústavech“, v registračních úřadech a v „převýchově lidstva“.

Tyto myšlenky, jejichž duch v mnohém souzní s touhami současných ekologů, zůstaly převážně na papíře programů a knih.(3) Pokud se realizovaly, pominuly stejně jako mnohá jiná móda. Snaha o vytvoření nového životního stylu ztroskotala na oné, v této knize zdůrazňované, tvrdošíjnosti lidských a evropských hodnot a na neochotě lidí řídit se podle sebelepších výzev a programů. […]

Úryvek pochází z knihy Hany Librové Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno: Hnutí Duha a Veronica, 1994, s. 94.


Poznámky

1 Honzík, Karel. Necessismus: Myšlenka rozumné spotřeby. Praha: Klub pro studium spotřeby, 1946.

2 Racionalisace spotřeby tvořila základ podstatně rozsáhlejší, čtyrsetstránkové práces názvem Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947).

3 Brouk spolu s K. Honzíkem a L. Žákem spolupracovali během druhé sv. války na konceptu tzv. životního slohu. Spolu také uvažovali o vydávání časopisu, který by se věnoval aktuálním otázkám životního slohu, a založili Klub pro studium spotřeby – necessisté. Brouk se tématu životního slohu věnoval i v některých svých článcích (např. O nový životní styl: Výzkum a tvorba lidového životního slohu. Dnešek, 15. srpna 1946, r. I, č. 21, s. 329–332), vydání knih Životní sloh, jejíž vydání bylo plánováno v nakladatelství Orbis, a Dnes a zítra (Aventinum) nebyla nakonec realizována; Karel Honzík v této době vydal Tvorbu životního slohu: Stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec (1946), Ladislav Žák je autorem Obytné krajiny (1947). Broukovu studii Životní sloh připravuje k vydání v l. 2010/2011 editor Viktor A. Debnár.

Hana Librová

Jaroslav Formánek: O sebevraždě a erótu

O sebevraždě a erótu
Vyšla další dvě díla nezařaditelného myslitele Brouka

Jeden z prvních propagátorů psychoanalýzy v Československu, biolog, esejista, filozof a básník Bohuslav Brouk se pomalu vynořuje ze zapomnění. I tak by šlo nazvat loňské vydání shrnutí jeho exilové tvorby Zde trapno existovat. A nebo nyní publikované spisy O pošetilosti života a smrti a O funkcích práce a osobitosti.

Narodil se v Praze roku 1912 v bohaté podnikatelské rodině spoluvlastnící síť obchodních domů Brouk + Babka. Dostalo se mu materiálního zabezpečení i kvalitního studia. Nejprve se věnoval medicíně, poté studoval na Přírodovědecké a Filozofické fakultě UK. Jak ale o svém mládí později napíše, „poznav (…) zavčas na vlastní kůži hloupost lidského života (…) do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že 13 je nešťastné číslo“. Založením introvert, skeptik a demystifikátor společenských hodnot, konvencí a morálky, „přijal život prostě jako podívanou“. A to i s vědomím rizika, jaké takový úkrok stranou obnáší.

Naplnilo se vrchovatě. Bohuslav Brouk – člověk pronikavého úsudku i postřehu, který i díky brilantní jazykové přesnosti, sarkasmu a smyslu pro humor vytvořil originální a provokativní dílo, jež hltala umělecká avantgarda třicátých let – zemřel v roce 1978 na severu Londýna v nuzném malém bytě jako zapomenutý samotář.

Hnací motor civilizace
V knize O pošetilosti života a smrti se zabývá sebevraždou. Nejprve zkoumá různé sémantické nuance tohoto pojmu. I „prosté úmrtí“ totiž chápe jako nepřímé sebezabití, neboť každá lidská bytost si podle něj na svůj konec sama zadělává způsobem svého života.

Větší část textu je ale věnována tomu, co a proč člověka motivuje k vědomému odchodu ze světa. Vzít si život kvůli nevyléčitelné nemoci, existenčním či mezilidským problémům, ale paradoxně i z neustálého strachu ze smrti přece není to samé jako oběť v zájmu ideálu, osobní cti, záchrany blízkého či rodné země. Právě rozdílné společenské vnímání úmyslné smrti pak Brouk nahlíží z pohledu náboženského, filozofického, psychologického, sociologického a právního a sleduje, jak se vyvíjelo od přírodních národů až po první polovinu 20. století.

Druhá kniha O funkcích práce a osobitosti studuje příčiny odvěké honby člověka za lepší budoucností, mocí, hromaděním majetku, vyšším společenským postavením – zkrátka ambice vyniknout, být na čele. Brouk přitom vychází z Freudova psychoanalytického konceptu libida, jež takto údajně působí a ovlivňuje všechny lidi. Freudovu tezi se snaží originálně spojit s učením o individuální psychologii Alfreda Adlera.

Závěr je jednoznačný: Kdyby od úsvitu lidských dějin člověka nesžíral pocit méněcennosti ze sexuální či erotické frustrace a současně ho erós nehnal stále vpřed za novými a novými láskami, „plynul by život lidstva ve věčné idyle, v sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nedosáhlo své dnešní životní úrovně“. Jinými slovy, neustálá erotická nespokojenost je hnacím motorem civilizace, kultury, pokroku.

S Broukem samozřejmě nemusíme ve všem bezvýhradně souhlasit. Když v knize o sebevraždě, kterou napsal coby třiadvacetiletý mladík, cituje příklad starověkých obyvatel ostrova Keos a tvrdí, že by bylo nejlepší, aby přestárlí a pro společnost nepoužitelní lidé podstupovali dobrovolně smrt, lze se dohadovat, zda by podobný názor vyslovil i po holocaustu. A když pak přiznává sebevrahovi právo sprovodit ze světa toho, kdo se zasloužil o jeho zpackaný život, je zřejmé, proč v roce 1936, záhy po svém prvním vydání, byla kniha v Československu zakázaná.

Myslitel z Letenské pláně, v jejíž blízkosti vlastnil rozlehlý byt s ojedinělou sbírkou moderního umění, patřil k zakládajícím členům Skupiny surrealistů v ČSR, přátelil se s umělci jako Filla, Toyen, Zrzavý, Štyrský. Přesto fascinuje schopností vybočit, jít proti proudu, nepřizpůsobovat svůj názor přijatým konvencím. A také tím, jak demaskuje zaběhnuté způsoby myšlení, automatické přijímání různých náboženských či ideologických „věčných pravd“ o životě. Tím jsou jeho texty prošpikovány.

Například v úvahách o sebevraždě píše o křesťanských církvích: „Vesměs co nejpřísněji zakazovaly a zakazují lidem úmyslně skonati, lpíce na dogmatu, že jedině Bůh má právo ukončiti pozemské utrpení člověka, zasahovaly na druhou stranu neobvykle často a hojnou měrou do těchto božích práv, vedouce války a odsuzujíce lidi k smrti.“ Obdobně kousavě upozorňoval i na rozpory v ideologii komunistické strany, jež se po válce drala k moci, byť do partaje na pár měsíců vstoupil, aby ji „naivně změnil zevnitř“. Ihned po únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a propuštěn ze zaměstnání v časopise Český život. Dva měsíce nato zamířil do emigrace. Znechucen poměry mezi exulanty v Německu, Francii a Austrálii uzavřel se do sebe a nakonec zmizel v zapomnění svého periferního londýnského bytu.

Recenze byla publikována v týdeníku Respekt, 5. 10. 2009, r. XX, č. 41, s. 50 (.pdf verze).

Jaroslav Formánek

Reakce Zdeňka Hrubana na příspěvek Franka Marlowa

Ani labuť ani Lůna

[…] Bohuslav Brouk. Černý o něm píše, že to byl naivní, přímo chlapecký fanatik freudismu a surrealismu. Zabýval se analýzou erotických jevů. Podle průpovědi „čím kdo zachází, tím také schází“ chytil – asi při těch analýzách – syfilis a na něj později zemřel. Šalda považuje Broukův příspěvek do sborníku Ani labuť ani Lůna, za zkomolený a neohebný. Píše: „Jak se mohou lidé Nezvalova a Teigeho kalibru kompromitovat s takovým Broukem?

Z článku česko-amerického právníka a podnikatele Franka Marlowa Ani labuť ani Lůna, Reportér/Polygon, 1990, r. 7, č. 6, s. 27.


 

Ani labuť ani syfilis

V článku Ani labuť ani Lůna (Reportér, 1990, č. 6) je o Dr. Bohuslavu Broukovi psáno: „Zabýval se analýzou erotických jevů. Podle průpovědičím kdo zachází, tím také scházíchytil – asi při těch analýzách – syfilis a na něj později zemřel.“ Paragraf vyznívá jako hanobení díla Brouka.

Škoda, že si autor neudělal názor o Broukovi na základě čtení jeho knih. Poznal by, že Brouk bojoval proti předsudkům, odstraňoval tabu a „hledal pravdu“ na podkladě faktů jak to dělal TGM. Broukovy názory o sexualitě vyjádřené za první republiky jsou uznávány a šířeny předními americkými časopisy teprve v posledním desítiletí. Brouk by nehanobil lidi jen proto, že mají AIDS. Brouk by žádal klinickou nebo pitevní diagnosu, než by nazval někoho syfilitikem. (Mimo jiné syfilis čili přijíce je ženského rodu.)

Navštívil jsem Dr. Brouka několik měsíců před jeho smrtí. O svém zdraví mluvil velmi otevřeně. Přežil mozkovou mrtvici a měl cukrovku, na jejíž komplikace pravděpodobně zemřel. Kdyby Dr. Brouk měl opravdu přijíci, zařadili bychom ho mezi Jaroslava Vrchlického, Bedřicha Smetanu a jiné velikány?

Čtenářům, které osoba Dr. Brouka zajímá, doporučujeme nekrolog v třetím díle Pejskarovy Poslední pocty.

Neotištěná reakce prof. Zdeňka Hrubana (1921-2011) zaslaná redakci časopisu Reportér/Polygon.