Marie Prušáková: Když hoří obrazy

29/11/2009 (21:35) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Biebl, Halas, Honzík, Hrubín, Mukařovský, Nezval, Prušáková, Slavíček, Toyen, Štyrský

[…] František Hrubín. Tehdy zdaleka nebyl ještě slavný a také ještě lékaři nehlídali jeho veselé popíjení, ve kte­rém vznikala jeho rozmanitá přátelství. Byl z těch vzác­ných mladých notoriků, jejichž opojení nikoho neobtě­žuje, je milé a líbezné. Jeho bezpečnými přístavy v Mánesu nebyly pevné stoly, kterým jsem říkala „ko­tevní“ – ty obsazovali většinou členové Mánesa a stálí hosté, ale postávající skupiny, jejichž středem byli jeho nejbližší přátelé, oba starší než on, Bohuslav Brouk a Konstantin Biebl [B. Brouk byl ve skutečnosti o dva roky mladší – pozn. V.  A. D.] . Nezdrželi se dlouho; František Hrubín ani jeho „plující přístavy“ se v tak početných kolektivech necítili dobře. Později, když se v protektorátu začínala projevovat citelná nouze o jídlo a pití, setkala jsem se několikrát s Hrubínem u Brouka. Brouk bydlel na Letné, v témž domě jako jeho bohatý otec; sklepy jejich bytů sousedily. Bohuslav, kterému se obecně říkalo Sláva, pro­boural mezi sklepy průchod, který zamaskoval a kterým pronášel takové vzácnosti jako vajíčka, konzervy, uzeniny a láhve. O této své činnosti říkal: „Kradu nakradené.“ I v normální řeči mírně, sotva znatelně ráčkoval, ale v téhle větě, kterou jsem slyšela několikrát, si dával zále­žet, aby jeho „r“ řádně zarachotilo. Hostil své přátele a s láskou skutečně bratrskou pomáhal svému švagrovi Bieblovi, který byl finančně i nervově tenkrát na tom špatně. Myslím, že z přátel Jana Slavíčka měl Brouk jediný jeho „výdrž“ v popíjení; a stačilo mu několik ho­din spánku, a už zase zasedl k psacímu stolu. Byl dvojitým doktorem, filozofie a přírodních věd, a těsně po skončení války vzbudila překvapení i údiv jeho podrobně propra­covaná prognóza nové, převratné organizace zemědělství v socialismu. V poválečných letech se však dostal do krajně nepříznivého prostředí, podlehl jeho vlivu a všech­ny překvapil svou labilitou.1 […]

Zvláštní postavou v Karlově okolí byl Bohuslav Brouk, kterého k nám přivedl jeho švagr Konstantin Biebl. Brouk neměl v té době ještě zcela vyhraněné zájmy. Dovedl při svých někdy obsáhlých výkladech udržovat napětí poslu­chačů hlubokým, tradičním vzděláním, které však vzápětí sám napadal třeskajícím, nic nešetřícím posměchem.

Syn majitele velkého obchodního domu mohl pravidelně posílat známým k Novému roku soukromé tisky, tenké brožurky s osobitým, originálním textem. V roce své svatby se sestrou Bieblovy ženy – obě byly lounskými rodačkami – rozeslal novoroční blahopřání a brožuru s názvem: „Manželství, sanatorium pro méněcenné“. Představil tam čtenáři typ domácího panovníka, který si dává zouvat boty a navlékat papuče od manželky a dětí, prostě zotročením rodiny kompenzuje své podřízené po­staveni v zaměstnání, kde jen poslouchá své šéfy a plní jejich příkazy.

Rád vykládal o svých úvahách v oblasti psychoanalýzy, o „věcech a lidech“2, a především o těch námětech psal. Jednou, když jsem byla náhodou sama v Praze, pozval mě na domácí oslavu svátku jednoho z přátel, myslím, že šlo tehdy o jeho vrstevníka básníka Františka Hrubína. Hrubín, který dovedl být ztělesněním srdečnosti a laska­vosti k lidem, poletoval jako zářivý motýl od jednoho hosta ke druhému; to Brouk začal někde v rohu, přestože od samého připíjení už měl v sobě hodně alkoholu, roz­víjet vážný hovor o budoucí organizaci zemědělské vý­roby v socialismu. Tenkrát jsem poprvé slyšela nové teo­rie a termíny, které se později vžily. Když skončil svůj výklad, rychle se zase proměnil ve veselého a družného společníka.

Kamarádství, ba dá se říci láska k druhům, bylo v době, kdy jsem ho znala, jádrem jeho existence. Ně­které týdny lnul nerozlučně ke Kosťovi Bieblovi, pečoval o něho, staral se, aby netrpěl nedostatkem, když ten byd­lel sám v bytě, protože se málem rozešel se ženou. Mezi jeho důvěrné přátele patřil Vítězslav Nezval, Halas, Štyr­ský a Toyen, Jan Slavíček i o mnoho starší profesor Jan Mukařovský. Když jsme po americkém náletu na Prahu, pro nás tak zničujícím, bydleli u Brouků na Letné, přišel jeden večer Mukařovský za Broukem prohovořit nějaké své pracovní problémy. Domácí paní rychle usmažila va­jíčka na pánvi a Bohuslav, pro přátele Sláva, přisedl k Mukařovskému a hodiny se s ním hroužil do sporných otázek.

Stejně hluboko se často naopak nořil do uvolněné ná­lady na „těžkých“ flámech, o nichž se tradovaly pověsti a z nichž nám někdy Brouk telefonoval. Měl při svém nezničitelném zdraví a výkonnosti výhodu, že po pár ho­dinách spánku mohl usednout k psacímu stolu a celý den pracovat. Všemu odolávající zdraví a stálou svěžest si nebylo možné od Brouka odmyslet. Růžolící, s plným, kvetoucím obličejem, ne tlustý, ale statný, středně velký, připadal mi vždycky trochu „naditý“ do šatů, ať byly sebedražší, a vypadal v nich jako vesnický chasníček. Podobal se mu také svou dobrosrdečností, pohostinností, schopností brát všechno na lehkou váhu, kdykoliv hodit všechny starosti za sebe, uvolnit se.

Poznala jsem v uměleckých kruzích hodně takových „uvolňování“, opouštění vyjetých kolejí, ale nikdy mi naši přátelé nepřipadali nijak rozvratní, úpadkoví, naopak byli svým způsobem čistí. Jak se to lišilo od „uvolňování“ a hýření malých i velkých měšťáků, do jejíchž prostředí jsem někdy měla příležitost nahlédnout, nebo alespoň o nich slyšet víceméně věrohodné zprávy! U přátel se to vždycky vyvažovalo soustředěním a vytrvalostí v tvořivé práci. Což platilo plnou měrou také o Broukovi. Tím více překvapil později jeho blízké nenadálý obrat v jeho ži­votě.3 Nejhlouběji zasáhl Konstantina Biebla a měl myslím vliv na těžkou melancholii jeho posledních let. Kosťa nám jednou vyprávěl o ztrátě tohohle kamaráda a opory, která se změnila v symbol nepřátelství. To však už spadá do let poválečných.

18. [kapitola]
Ráno 14. února [1945] se po deváté hodině pro Karla zastavil Sláva Brouk. Přisedl si ke kulatému stolu v našem malém obývacím pokoji, protože Karel ještě dosnídával; den předtím dlouho do noci psal. Byl však už oblečený na vycházku; měl se Slávou tu schůzku pře­dem domluvenou.

Při loučení Karel řekl, že poobědvají venku a hned potom se vrátí domů. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že o dvě hodiny později nebude už žádný kulatý stůl, obytný pokoj, ani žádný domov.4 […]

Na Riegrově nábřeží jsme se dozvěděli, že tam Karel přiběhl před chvílí, utrmácený a vyděšený. „Nedostal se na Moráni, všechny příchody k ulici uzavřeli. Když se vyptával hlídek, kde jsou lidé z hořících domů, nedo­kázali mu povědět nic určitého: Raněné prý odvezli do nemocnice, někdo je snad v sousedních krytech, a ně­kteří… Víc nám neřekl, jen se objevil a hned zmizel. Jistě vás šel hledat…“ Snažili jsme se zatelefonovat k Broukům a k dalším přátelům, nedostali jsme však spojeni.

Teprve pozdě odpoledne se naopak Sláva Brouk dovo­lal k nám na nábřeží; uvítal mě v telefonu jako anděla, který slétl z nebe. Zavolá hned Karla k telefonu, nebo mu má naše objeveni nejdřív oznámit sám a připravit ho na ně? Leží se zavřenýma očima, ale nespí, Slávovi připadá jako bez ducha.

„Ale hlavně přijeďte vy obě sem, ano, samozřejmě, uložíme vás, musíte tady zůstat!“ […]

Asi dva týdny po náletu jsme zůstali na Letné u Brouků, pak jsme se přesunuli do Dobřichovic. […]

Ukázky pocházejí z knihy Marie Prušákové Honzíkové, manželky architekta Karla Honzíka, nazvaných Když hoří obrazy: Vzpomínky (Praha: Melantrich, 1989, s. 87–88, 219–221, 226 a 228).

Poznámky

---

1 Marie Prušáková Honzíková se v tomto bodě dopouští neomluvitelného překrucování skutečnosti – Bohuslav Brouk, jako jeden z mála levicových intelektuálů, nepodlehl nadšenecké atmosféře poválečných let, držel se svého morálního přesvědčení a kritického rozumu. Jinými slovy nezavíral oči před nepravostmi, „nedržel hubu a krok“, na veřejnosti vystupoval jako jeden z několika mála kritiků poválečných nešvarů, především činnosti Komunistické strany Československa; Broukovy zásadové postoje vyústily do jeho odchodu do exilu v březnu 1948. Rozsáhlý výbor z Broukovy publicistiky je zařazen do knihy Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 (ed. Milan Drápala. Praha: Prostor, 2000).

2 Jedná se o publikaci Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947; ukázky přetištěny in Analogon, 2008, r. [20], č. 54, s. I–XII).

3 Viz poznámka č. 1.

4 Dům, v němž bydlela rodina K. Honzíka byl zničen při leteckém náletu na Prahu.

Komentáře