B. Brouk: Patologie životní zdatnosti (1937)

30/03/2010 (13:26) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Lombroso, Štyrský

Úvodní slovo

Kdybychom kritiku myšlenek dávno překonaných, jakou je i Lombrosova myšlenka o patologické podstatě geniality, pova­žovali za strastný neplodný úkol, za pouhou duševní gymnastiku, mýlili bychom se. Žádná, ani sebezastaralejší a sebepošetilejší myšlenka není tak špatná, abychom její pečlivou kriti­kou a analysou neobjevili v ní něco pravdy, nebo abychom jí nebyli alespoň inspirováni k novým myšlenkám, hlubším a prav­divějším.

Doslov

Studiem talentu a geniality dospěli jsme k závěru, že neexistu­ji zvláštní duševní schopnosti, jimiž by se lišili lidé výjimeční od lidí všedních. Tím jsme se zřejmě také zhostili zkoumání, od­kud se tyto schopnosti berou a jak jich člověk nabývá. Většina vědců, ne-li všichni, jsou však naopak přesvědčeni, že tako­véto neobyčejné schopnosti existuji, a tak, holdujíce pověrám genialitě a talentu, jsou nuceni pátrat po původu těchto du­ševních darů. Od starověku až dlouho do dob novověkých vy­stačovali myslitelé vykládat původ neobyčejných duševních schopnosti dosti snadno a, vzhledem k panujícím názorům, přesvědčivě, působením nadpřirozených sil, omilostněním božím, přízní démonů, šťastnou konstelací hvězd a pod. Dnes, v době vědního pokroku, pomáhá jim zase z úzkých nauka o dědičnosti. Genetika, jež se domohla v tomto století ze všech biologických věd největších úspěchů a jež dnes upoutává i nejvíce zájem laiků, stala se oblíbeným, módním prostředkem k scelování našich kusých vědomostí. Všechno to, co je nám nejasné a naráz nepochopitelné, označuje se jako dědičné. Zeptejme se oficiálních vědců po původu alkoholismu, zločin­nosti, psychosy, geniality apod., vždy nám odpovědí: převáž­ně to je zjev dědičný. Dříve se četla povaha a osud lidský z hvězd, dnes se je lidé snaží vyčíst z idiogramů. Ačkoliv ge­netik je zajisté seriosnější člověk než astrolog, nezadá si s ním po této stránce o mnoho, neboť karyotyp, dědivá hmota, jíž nás obdarují naši rodičové, nepůsobí na naši psýchu o mnohem více než konstelace hvězd v den našeho narození.

I když přiznáváme, že mnoho lidí se podobá v tom neb onom rysu svým rodičům, neznamená to ještě, že bychom byli nuceni pí­dit se po biologickém výkladu tohoto zjevu. Gesta, záliby, po­litické přesvědčení a celá povaha vůbec není po rodičích děděna, nýbrž jenom napodobována. Psýcha se nedědí, nýbrž imituje. Tento zákon „dědičnosti“ není ovšem, jak je každému za­jisté ze zkušenosti známo, všeobecně platný. Vztahuje se jen na stádo, které od maličká si uvyklo poslouchat, které v dětství nepřekonalo autoritu rodičů, jako v pozdějším vě­ku nepřekonalo autoritu učitelů a představených. Kdo revoltuje proti rodičům a autoritám, které se snaží ujařmit lid, vy­maní se brzy i ze zákonů „dědičnosti“ a nabude individuality, svobodného a osobitého ducha, po jakém bychom marně pátra­li i v nejstarších větvích jeho rodokmenu. Velký, svobodný a osobitý duch, ať již jej nazýváme genius nebo talent, je negací rodokmenu, revoltou proti „dědičnosti“, tj. revoltou, odpo­rem proti napodobování, a proto také nemůže být ani zděděn, ani dál se děditi. Jen nahnilá jablka nepadají daleko od stro­mu, zdravá jsou zato exportována do nejvzdálenějších končin. Nikoliv duch, nýbrž bezduchost je „dědičná“. Jen tupé stádo je stvořeno k podobě svého otce, jejž vzývá a jenž se nakonec promění v jeho pána nebeského i pozemského, v boha a vůdce. Dědičnost duševních vlastností a schopností je pověra, k níž nás svádí bezduchý, stádový, všední člověk, zmrzačený reve­rencí k rodičům, k pozdějším bohům a vůdcům.

Po psychoanalyse a zvláště po jejím objevu, jak účinkuje despotické ovzduší naší rodiny, nebylo zajisté již třeba dělat z chromosomů zhmotněné, materialisované sudičky lidských osudů a klestit tak cesty beznadějnému rasistickému fatalismu, jehož jediným logickým postulátem je posléze sterilisace 99 % všeho lidstva. Málokteří lidé jsou arciť s to promyslit vše do nejzazších důsledků, a proto také není divu, jestliže se nauka o dědičnosti duševního charakteru stává paradoxně fe­tišem právě levých intelektuálů, volnomyšlenkářu a jiné pokrokové havěti, která přes svou racionální tvářnost nemá daleko k mariánským družinám.

Vzdáme-li se své lenosti nebo polevíme-li alespoň v ní, není vůbec třeba, dovolávat se v psychologických problémech, jak tomu je dnes zvykem, dědičnosti a zavrhovat staré ponaučení, že duše novorozeněte je tabula rasa. Ovšem, tím naprosto nechceme rehabilitovat starou bludnou domněnku, že při veške­ré teoreticky možné péči byli bychom s to, vychovat z dítěte tvora, jakého bychom si přáli. Lidská duše je formována totiž přespříliš nepředvídatelnými a neregulovatelnými, zdánlivě ne­závaznými událostmi. Vychovatel, který by chtěl dosíci zaru­čeného úspěchu, nemohl by být jen geniálně sensibilním psy­chologem a obětavým pedagogem, nýbrž musil by ovládat i všecko, co se děje, co se dotýká smyslů jeho svěřence ve škole i mimo ni, a to je přece prakticky i teoreticky naprosto nemožné, neproveditelné. Prostá náhoda, jako na příklad sychra­vé, nevlídné ráno, kdy dítě vstupuje po prvé do školy, může předem zmařit veškeré úsilí nejlepších pedagogů. Konečně nezapomínejme, že se děti dostávají do rukou pedagogů přespříliš pozdě, takže pak běží vlastně jen o převýchovu, nikoliv o vý­chovu, neboť tabulou rasou je lidská psýcha jenom dotud, do­kud ji nezasáhl první vjem tohoto světa. Hlavní neměnné rysy svého duševního charakteru nabude dítě již před příchodem do školy.

Do příchodu psychoanalytiků byl determinismus lidské duše, pokud si všímal vnějších činitelů, pojímán velmi hrubě. Z fak­torů, formujících lidskou duši, přihlíželo se jen k životnímu prostředí a výchově, k místu pobytu, společenským stykům a sociálním poměrům, v nichž se člověk vyvíjel, k pedagogické­mu úsilí rodičů a učitelů atd., a všechny ostatní momenty byly skorem naprosto opomíjeny. Dnes však víme, že nelze než po­čínat si přímo ultramikroskopicky, chceme-li zkoumat deter­minaci lidské psýchy, neboť zdánlivě sebemalichernější události jsou schopny působit na naši duši více než události přímo historického významu, byť by se člověka dotýkaly přímo a svrchovaně. Kdyby tomu tak nebylo, podobali by se sobě lidé, vyrostlí v téže době, prostředí a materiálních poměrech, jako vejce vejci. Kdo ví, jaká neodčinitelná změna nastala v našem životě, třeba jedině pro to, že toho a toho dne jsme vyšli z do­mova o pět minut později než obvykle? Život je koneckonců náhoda a štěstí. I nejvelkorysejší činy mají svůj prvotní vznik v nejmalichernějších příčinách. Žel, vědci jsou suší lidé, kteří nepochopí, že jedno vlídné slovo, jeden pohled do pusté lodi gotického dómu, nebo jedno slunečné zářijové odpoledne je s to ovlivnit naše osudy více než nejbizarnější karyotyp. Vědcům chybí sensibilita, která by je o těchto vlivech, kterým sami podléhají, ale které si neuvědomuji, náležitě poučila.

Autorovo úvodní slovo a doslov ke studii Patologie životní zdatnosti (Praha: Alois Srdce, 1937, obálka Jindřich Štyrský), pojednávající o problematice šílenství a geniality. Jedná se původně o dizertační práci  Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu, kterou obhájil ve stejném roce na Přírodovedecké fakultě Univerzity Karlovy – jak stojí v protokolu o „přísných zkouškách k dosažení hodnosti doktorské“ tzv. hlavní rigorózum složil Brouk z filosofie, přírodních věd a antropologie, tzv. vedlejší z anatomie a fyziologie rostlin; v říjnu 1937 byl Brouk následně promován na doktora přírodních věd (RNDr.).

V anketě Nejzajímavější kniha 1936 (Lidové noviny, 29. listopadu 1936) jmenoval Broukovu knihu (tehdy ještě v rukopisné verzi) básník a překladatel Jindřich Hořejší.

Celá publikace v naskenované podobě je – vedle dalších Broukových publikací – k dispozici zde.

Dosud zaznamenané recenze

HYMPÁN. [Patologie životní zdatnosti]. Časopis lékařů českých, 24. června 1938, r. LXXVII, č. 25, s. 780.

-at-. Výlet pana Brouka do vědy: Kniha plná nehorázností. Haló noviny, 19. listopadu 1937, r. V, č. 273, s. [4].

POPELOVÁ, J[iřina]. Na pomezí sensace a vědy. Právo lidu, 17. listopadu 1937, r. 46, č. 270, s. 4.

bdn-. Patologie životní zdatnosti. Rozhledy, 4. listopadu 1937, r. 6, č. 31, s. 240.

Kniha o geniech a šílencích. Národní politika, 31. října 1937, r. [55],  č. 299, Nedělní zábavná a poučná příloha, s. 4.

K., M. Z nové české literatury vědecké: Psychologie. Lidové listy, 30. října 1937, r. IV, č. 205, s. 5.

KALANDRA, Záviš. Šílenství a genialita. Světozor, 1937, r. 37, č. 41, s. 674 (přetištěno in KALANDRA, Záviš. Intelektuál a revoluce. Ed. Jiří Brabec. Praha: Český spisovatel, 1994, s. 143–146).

Posudek Otakara Matouška a Jiřího Malého. [Praha: Přírodovědecká fakulta UK], 25. května 1937.

B. Brouk - Patologie životní zdatnosti (1937, přebal)

Komentáře