Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Duben, 2010

Jan Pilař o Broukovi

[…] Šok z nádherných obrazů jsem však prožil na jiném místě, kde se naše generace také několikrát octla. Byl to mnohapokojový byt Bohuslava Brouka na Letné.

Brouk byl syn spolumajitele známého tehdy obchodního domu Brouk a Babka. Často se účastnil našich generačních válečných schůzek. Jeho žena Aťa byla sestrou Marie, ženy Kosti Biebla. Obě byly dcerami zámožného obchodníka ze Slaného. Měl jsem je rád, zapadly po krk do vody literatury. Marie psala verše, Aťa pečovala o svého vzdělance, dvojnásobného doktora, vyznavače psychoanalýzy, kádrového surrealistu a přítele V. Nezvala a K. Teigeho. Po rozpuštění surrealistické skupiny stál Brouk na straně Teigově proti Nezvalovi. Ale tenkrát ty hranice nebyly příliš zřetelné.

Při jedné schůzce jsme tu uspořádali literární program. Ve velké místnosti, spíše sále, byly na všech stěnách pověšeny v několika řadách obrazy od stropu až k podlaze. Bylo to úchvatné shromáždění české moderní malby. Soukromá galérie, které se patrně v té době [tj. počátkem 40. let – pozn. autora webu, Viktora A. Debnára] máloco vyrovnalo. Tady jsme předčítali své rukopisné verše. Byli s námi Konstantin Biebl a Jan Mukařovský.

Brouk stejně jako Urbánek měl zázemí, z něhož mohl zásobovat naše schůzky. Ostatně z Broukových sklepů jsme ještě několikrát za války dobírali poslední láhve vína. Brouk nepatřil ke generaci. Jeho estetické zaměření bylo jiné. Po roku 1948 se vystěhoval a v roce 1978 zemřel v Londýně. […]

Úryvek z knihy Jana Pilaře Sluneční hodiny: Vzpomínky (Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 99–100).

J. Pilař - Sluneční hodiny: Vzpomínky (1989, titulní list)

Jan Pilař (1917-1996), nedatováno

S manželkou Miroslavou "Aťou", švagrem K. Bieblem a jeho ženou Marií (Pustevny), kolem r. 1940

Jan Mukařovský (1891-1975), asi 1932

[…] Může znít proto paradoxně, když řeknu, že jsme se brzy na počátku okupace sešli v bytě Bohuslava Brouka, syna velkého pražského obchodníka, který se nestal obchodním nástupcem, ale v surrealismu a psychoanalýze nacházel náměty pro své vědecké a sociologické studie. Byl přítelem Nezvala, Teiga, Toyen, Štyrského, Biebla. Shromáždila se tam naše generace s K. Bednářem, J. Ortenem, B. Březovským a dalšími. Uspořádali jsme literární večer ve velkém pokoji, kde kolem dokola visely řadami nad sebou nádherné obrazy moderních českých malířů. Byl tu s námi mladými tenkrát i na pohled stejně mladý Kosťa Biebl, který byl Broukovým švagrem. Vzali si dvě dcery lounského továrníka, s nimiž se dodnes přátelím, zatímco Brouk žil po roce 1948 v Londýně, kde zemřel.

Úryvek patrně z týdeníku Tvorba (1981?), převzato z http://basne.webzdarma.cz/biebl_na_skle.html.

Se švagrem K. Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940

S Toyen, V. Nezvalem a J. Štyrským, 30. léta

Jiří Orten (1919-1941), asi 2. pol. 30. let

Bohuslav Březovský (1912-1976), nedatováno

Kamil Bednář (1912-1972), nedatováno

Reklamy

Eduard Goldstücker vzpomíná na Brouka

[…] Nejdůležitější událostí mého předsednictví kulturní komise Ústředního svazu československého studentstva byly velkolepé oslavy stého výročí Máchova Máje a hold předčasně zemřelému. Tyto máchovské oslavy nabyly všenárodního významu. Byly soustředěny na Bezděz, kde byla odhalena pamětní deska, a v Bělé pod Bezdězem se konala několikadenní konference. O hlavní slavnostní projev jsem požádal Vítězslava Nezvala. Jemu samému zřejmě lahodilo, že jsme ho vybrali za tlumočníka máchovské tradice, avšak někteří členové surrealistické skupiny mu naléhavě radili, aby to pozvání nepřijal a nezpronevěřil se zásadnímu postoji surrealistů  neúčastnit se žádné oficiální akce. Nejdůrazněji oponovali Toyen a Brouk. Jeden celý večer až do noci jsem s nimi diskutoval u jejich obvyklého stolu v kavárně Metro a podařilo se mi je přesvědčit, že naši studentskou akci nelze považovat za státně oficiální. Nakonec přednesl Vítězslav Nezval projev, který nás všechny, kdo jsme ho slyšeli, hluboce dojal a nadchl, protože se nám zdálo, že promluvil důstojný pozdní následovník velikého básníka. Nezvalův proslov byl pak uveřejněn v máchovském sborníku surrealistů nazvaném: Ani labuť ani Lůna. […]

Úryvek z knihy Eduarda Goldstückera Vzpomínky: 1913–1945 (Praha: G plus G, 2003, s. 99–100).

E. Goldstücker - Vzpomínky: 1913-1945 (2003)

E. Goldstücker (1913-2000)

Ani labuť ani Lůna (1936, ed. V. Nezval)