Broukova Psychoanalysa (1932)

24/05/2010 (23:18) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Freud, psychoanalýza, Štyrský

Naivní a povrchni pojímání našich duševních záležitostí, jež dnešní výrobní řád odloučil od sociálních zájmů, nelze považovati za primitivní, neboť je vlastním výrazem civilisované, takřka přecivilisované doby. Primitivové naopak přeceňovali dojmový (vnitřní) prvek vjemu, takže žádný tvar, ani barva nebyla jim pouhým pojmem, nýbrž vyjadřovala vždy to, co asociovala. Infantilní epocha duševního vývoje lidstva vyznačovala se touto projekční vlastností, zlidštěním nelidského a teprve v pozdějším věku počala se přesněji vymezovati hranice mezi námi a reálnem, mezi zákony psýchy a zákony hmoty. Bohužel, materialistická věda, která vedla k tomuto pokroku, působila od svého prvopočátku opět introjekčně a promítala vlastnosti hmoty na naši psýchu, nerespektujíc ještě dostatečně vzájemnou odlišnost obou světů: reálna a psýchy. Nehledě k existenčnímu významu vědy závisí však pokrokovost jejího období hlavně v tom, že svrchovanost menšiny (subjektu) byla vystřídána spravedlivější diktaturou většiny (objektna).

Ovšem potlačení duševních intimit, postupem věků zvyšované, stalo se příčinou neblahých následků, které dnes vespolek nashromážděny převyšují abnormálně svou původní důležitost. Zakazované svépráví individuality počíná ohrožovati společnost nikoliv jenom jednotlivě, nýbrž i masově. Neukojované požadavky subjektu přestaly být toliko podkladem pro odboj individua vůči společnosti a posloužily rovněž důvodem k boji masovému, k boji utlačovaných vrstev proti společenským formám. Lidstvo nesnáší již masku, kterou je rozum přikrývá. Takový stav přivedl by posléze i rozum na scestí, neboť intelekt, nechtějící se vzdáti své svrchovanosti, pokoušel by se zracionalisovati, tj. zalhati vítězný projev iracionální individuality, které již nelze déle zabraňovati průchod. Nedostačuje-li nepřímé ukájení k uspokojení nedosaženého, nelze očekávati při násilném uvolněni se potlačovaných žádostí ze stran rozumu nic jiného, leč životní dadaismus. rozumářsky odůvodňující „hloupost“. Neproduktivní hravé individuálnosti není zapotřebí a je rovněž nemožné přiznávati jiné účelnosti, než účelnosti v ní samé. Jinak vysvětlovaná „hloupost“ je vskutku hloupostí. Barbarské přenášení psychické rozmařilosti na mimoduševní oblast svedlo naše předky k magii. Dnešní intelektualisování neracionálnosti musilo by pak skončiti podobným efektem.

Člověk není bytostí, již by charakterisovala matrika, dějiny a navštívenka. Jestliže bylo možné zapříti dodnes mnohé vlastnosti nehodící se k archivářským záznamům a popsat osobu toliko podle společenských činů, vděčí dějepisci za toto pohodlí jenom tomu, že ostatní vzali s sebou mlčeliví svědci do hrobu. Širší veřejnosti představují se lidé se škraboškou rozumnosti v napoleonské pó­ze, zbaveni svého skutečného já. Pronikne-li na venek trochu více, je pak neodůvodněnou snahou všech, vpraviti takovéto jevy v meze racionálního obrazu, v jakém se dotyčný představil. Kdyby ne­bylo pokoutních životopisů o slavných osobách, těžko bychom věřili, že byli také lidmi. Je oprav­du smutným zjevem ono psychologické překva­pení udivující nás, vidíme-li svého představené­ho mluviti o osobních věcech nebo činiti něco, co přesahuje obvyklé formality. Věci nejnelidštější považujeme za přirozenější než nejprimitivnější chování. Společenský řád, který došel k těmto ekonomicko-sociálním formám a vystupňo­val je k nejvyšší krajnosti, stává se nesnesitelným jak pro individuum samé, tak pro celou společ­nost. Zhroucení individuí se již naše doba dočka­la, čeká nyní toliko na zhroucení sociální, jež snad přivodí nový řád, v němž se bude moci konečně i každý jednotlivec uzdravit. Tehdy splní se snad cíl, který si dodnes kladli a kladou mnozí filoso­fové, sociologové a hygienici.

Vnitřní rozvrat lidí, jímž se odůvodňuje i společenský rozvrat lidstva, není však problémem krise filosofie, nýbrž krise hospodářsko-sociální nutící právě lidi v co nejintensivnější míře zapírati své já a oddaně se podříditi strojovému využití, zna­jícímu toliko konečný výsledek a odmítající každý neproduktivní rozmar. Filosofie se tu bezvýsledně snaží přemluviti člověka, aby se uskrovnil v osobních požadavcích a dobrovolně se poddal vykořisťování. Takto pokouší se filosofie potlačovati naše individuální požadavky, pročež je dnes zjevem reakčním. Problém duševní hygieny nevězí totiž v hledání jednotného životního názoru, neboť v tomto směru bylo nejdokonalejší náboženství, kterému se dnes za vědní vyspělosti nemůže už dostat potřebné víry. Racionalistické vykořisťováni kapitalistů dožaduje se zbytečně iracionální podpory. Chemik, znající složení hmoty a pracující na těchto poznatcích v zájmu výroby, nemůže byt placen slovem božím, vidí-li, že jeho zaměstnavatelský podnik prosperuje na základě využití cizí lidské práce a existence hmoty, nezávisle na prozřetelnosti boží. Musíme sice plně přiznat, že opuštěním víry v boha dožili jsme se největšího zklamání, jež mnohým ubírá sílu žíti, avšak cesty nazpět není. Dnes je nám naše chytrost neštěstím, zítra může být proto ale ještě jinak. Vývoj nelze obrátit. Svoji budoucnost musíme připravovati na základě rozumu. S vírou nelze již počítat. Jestliže jsme pak zavrhli možnost nove víry v nadpozemskou odplatu, nemůžeme spoléhat ani na jiný jednotný světový názor, neboť filosofie nemůže nám poskytnout na jiném principu než náboženském žádnou útěchu. Rozumové chlácholení není možné. Osobní rozmařilost, jež je smyslem a jediným ziskem našeho života, patří jiné osobnosti, než kterou naše povrchní racionalistické vnímání zachycuje. Pokud bude ovšem spokojenost a štěstí přisuzováno toliko stínu naší bytosti, budeme věřiti, že vnitřní krise jednotlivců i celé společnosti je způsobena pokleslou mravností, a proto že i náprava vězí v utužení morálky. Ve skutečnosti však je příčinou dnešní krise sama morálka, neboť podstoupila větší břímě, než jaké je schopna unésti. Toť příklad dialektické změny kvantity v kvalitu, kterou ovšem šosácké mozky nepochopí. Komu se zalíbila napoleonská póza, bude nadosmrti bezvýsledně sníti o duševní racionálnosti. Ta je a bude planým ideálem i ZIKMUNDU FREUDOVI, nejvýznamnějšímu psychologovi dneška, tvůrci psychoanalysy, neboť i on objevil se v napoleonské póze s nehybnou tváří, výraznou bradkou a charakteristickým doutníkem, vážný a důstojný, respektující mravnost, i když přiroze­nost poznal jinou. […]

Část první kapitoly Broukovy Psychoanalysy, kterou vydal v devatenácti letech jako svou první publikaci. V typografické úpravě a s obálkou Jindřicha Štyrského vydal v roce 1932 v Praze nakladatel Alois Srdce. Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Doposud zaznamenané recenze

KRÁL, Josef. Československá filosofie: Nástin vývoje podle disciplin. Praha: Melantrich, 1937, s. 120.

ŠTYRSKÝ, Jindřich. Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (Eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126).

Ktk [KOUTNÍK, Bohuslav]. Psychoanalysa. Čin, 1932–1933, r. IV, č. 35, s. 830–831.

KONEČNÝ, R. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Lidové noviny, 6. srpna 1932, r. 40, č. 395, s. 9.

BONDY, Hugo. [Psychoanalysa]. Časopis lékařů českých, 29. července 1932, r. LXXI, č. 31, s. 982–983.

Skp. [SOUKUP, František]. [Psychoanalysa]. Česká mysl, 15. června 1932, r. XXVIII, sešit 3–4, s. 254.

J. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Levá fronta, květen 1932, r. II (1931–1932), č. 9, s. 279.

HIRSCH, R. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Literární Noviny, duben 1932, r. VI, č. 7, s. 4.

Psychoanalysa (1932, obálka Jindřich Štyrský)

Logo nakladatelství Alois Srdce

Prodejna nakladatelství Alois Srdce (Spálená 21, Praha), kolem r. 1948

Sigmund Freud (1856-1939), 30. léta

Komentáře