Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Květen, 2010

Broukova Psychoanalysa (1932)

Naivní a povrchni pojímání našich duševních záležitostí, jež dnešní výrobní řád odloučil od sociálních zájmů, nelze považovati za primitivní, neboť je vlastním výrazem civilisované, takřka přecivilisované doby. Primitivové naopak přeceňovali dojmový (vnitřní) prvek vjemu, takže žádný tvar, ani barva nebyla jim pouhým pojmem, nýbrž vyjadřovala vždy to, co asociovala. Infantilní epocha duševního vývoje lidstva vyznačovala se touto projekční vlastností, zlidštěním nelidského a teprve v pozdějším věku počala se přesněji vymezovati hranice mezi námi a reálnem, mezi zákony psýchy a zákony hmoty. Bohužel, materialistická věda, která vedla k tomuto pokroku, působila od svého prvopočátku opět introjekčně a promítala vlastnosti hmoty na naši psýchu, nerespektujíc ještě dostatečně vzájemnou odlišnost obou světů: reálna a psýchy. Nehledě k existenčnímu významu vědy závisí však pokrokovost jejího období hlavně v tom, že svrchovanost menšiny (subjektu) byla vystřídána spravedlivější diktaturou většiny (objektna).

Ovšem potlačení duševních intimit, postupem věků zvyšované, stalo se příčinou neblahých následků, které dnes vespolek nashromážděny převyšují abnormálně svou původní důležitost. Zakazované svépráví individuality počíná ohrožovati společnost nikoliv jenom jednotlivě, nýbrž i masově. Neukojované požadavky subjektu přestaly být toliko podkladem pro odboj individua vůči společnosti a posloužily rovněž důvodem k boji masovému, k boji utlačovaných vrstev proti společenským formám. Lidstvo nesnáší již masku, kterou je rozum přikrývá. Takový stav přivedl by posléze i rozum na scestí, neboť intelekt, nechtějící se vzdáti své svrchovanosti, pokoušel by se zracionalisovati, tj. zalhati vítězný projev iracionální individuality, které již nelze déle zabraňovati průchod. Nedostačuje-li nepřímé ukájení k uspokojení nedosaženého, nelze očekávati při násilném uvolněni se potlačovaných žádostí ze stran rozumu nic jiného, leč životní dadaismus. rozumářsky odůvodňující „hloupost“. Neproduktivní hravé individuálnosti není zapotřebí a je rovněž nemožné přiznávati jiné účelnosti, než účelnosti v ní samé. Jinak vysvětlovaná „hloupost“ je vskutku hloupostí. Barbarské přenášení psychické rozmařilosti na mimoduševní oblast svedlo naše předky k magii. Dnešní intelektualisování neracionálnosti musilo by pak skončiti podobným efektem.

Člověk není bytostí, již by charakterisovala matrika, dějiny a navštívenka. Jestliže bylo možné zapříti dodnes mnohé vlastnosti nehodící se k archivářským záznamům a popsat osobu toliko podle společenských činů, vděčí dějepisci za toto pohodlí jenom tomu, že ostatní vzali s sebou mlčeliví svědci do hrobu. Širší veřejnosti představují se lidé se škraboškou rozumnosti v napoleonské pó­ze, zbaveni svého skutečného já. Pronikne-li na venek trochu více, je pak neodůvodněnou snahou všech, vpraviti takovéto jevy v meze racionálního obrazu, v jakém se dotyčný představil. Kdyby ne­bylo pokoutních životopisů o slavných osobách, těžko bychom věřili, že byli také lidmi. Je oprav­du smutným zjevem ono psychologické překva­pení udivující nás, vidíme-li svého představené­ho mluviti o osobních věcech nebo činiti něco, co přesahuje obvyklé formality. Věci nejnelidštější považujeme za přirozenější než nejprimitivnější chování. Společenský řád, který došel k těmto ekonomicko-sociálním formám a vystupňo­val je k nejvyšší krajnosti, stává se nesnesitelným jak pro individuum samé, tak pro celou společ­nost. Zhroucení individuí se již naše doba dočka­la, čeká nyní toliko na zhroucení sociální, jež snad přivodí nový řád, v němž se bude moci konečně i každý jednotlivec uzdravit. Tehdy splní se snad cíl, který si dodnes kladli a kladou mnozí filoso­fové, sociologové a hygienici.

Vnitřní rozvrat lidí, jímž se odůvodňuje i společenský rozvrat lidstva, není však problémem krise filosofie, nýbrž krise hospodářsko-sociální nutící právě lidi v co nejintensivnější míře zapírati své já a oddaně se podříditi strojovému využití, zna­jícímu toliko konečný výsledek a odmítající každý neproduktivní rozmar. Filosofie se tu bezvýsledně snaží přemluviti člověka, aby se uskrovnil v osobních požadavcích a dobrovolně se poddal vykořisťování. Takto pokouší se filosofie potlačovati naše individuální požadavky, pročež je dnes zjevem reakčním. Problém duševní hygieny nevězí totiž v hledání jednotného životního názoru, neboť v tomto směru bylo nejdokonalejší náboženství, kterému se dnes za vědní vyspělosti nemůže už dostat potřebné víry. Racionalistické vykořisťováni kapitalistů dožaduje se zbytečně iracionální podpory. Chemik, znající složení hmoty a pracující na těchto poznatcích v zájmu výroby, nemůže byt placen slovem božím, vidí-li, že jeho zaměstnavatelský podnik prosperuje na základě využití cizí lidské práce a existence hmoty, nezávisle na prozřetelnosti boží. Musíme sice plně přiznat, že opuštěním víry v boha dožili jsme se největšího zklamání, jež mnohým ubírá sílu žíti, avšak cesty nazpět není. Dnes je nám naše chytrost neštěstím, zítra může být proto ale ještě jinak. Vývoj nelze obrátit. Svoji budoucnost musíme připravovati na základě rozumu. S vírou nelze již počítat. Jestliže jsme pak zavrhli možnost nove víry v nadpozemskou odplatu, nemůžeme spoléhat ani na jiný jednotný světový názor, neboť filosofie nemůže nám poskytnout na jiném principu než náboženském žádnou útěchu. Rozumové chlácholení není možné. Osobní rozmařilost, jež je smyslem a jediným ziskem našeho života, patří jiné osobnosti, než kterou naše povrchní racionalistické vnímání zachycuje. Pokud bude ovšem spokojenost a štěstí přisuzováno toliko stínu naší bytosti, budeme věřiti, že vnitřní krise jednotlivců i celé společnosti je způsobena pokleslou mravností, a proto že i náprava vězí v utužení morálky. Ve skutečnosti však je příčinou dnešní krise sama morálka, neboť podstoupila větší břímě, než jaké je schopna unésti. Toť příklad dialektické změny kvantity v kvalitu, kterou ovšem šosácké mozky nepochopí. Komu se zalíbila napoleonská póza, bude nadosmrti bezvýsledně sníti o duševní racionálnosti. Ta je a bude planým ideálem i ZIKMUNDU FREUDOVI, nejvýznamnějšímu psychologovi dneška, tvůrci psychoanalysy, neboť i on objevil se v napoleonské póze s nehybnou tváří, výraznou bradkou a charakteristickým doutníkem, vážný a důstojný, respektující mravnost, i když přiroze­nost poznal jinou. […]

Část první kapitoly Broukovy Psychoanalysy, kterou vydal v devatenácti letech jako svou první publikaci. V typografické úpravě a s obálkou Jindřicha Štyrského vydal v roce 1932 v Praze nakladatel Alois Srdce. Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Doposud zaznamenané recenze

KRÁL, Josef. Československá filosofie: Nástin vývoje podle disciplin. Praha: Melantrich, 1937, s. 120.

ŠTYRSKÝ, Jindřich. Psychoanalysa u nás. Magazin dp, únor 1936, r. III (1935–36), č. 8, s. 266 (přetištěno v souboru Štyrského textů Každý z nás stopuje svoji ropuchu: Texty 1923–40 (Eds. Karel Srp – Lenka Bydžovská. Praha: Thyrsus, 1996, s. 125–126).

Ktk [KOUTNÍK, Bohuslav]. Psychoanalysa. Čin, 1932–1933, r. IV, č. 35, s. 830–831.

KONEČNÝ, R. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Lidové noviny, 6. srpna 1932, r. 40, č. 395, s. 9.

BONDY, Hugo. [Psychoanalysa]. Časopis lékařů českých, 29. července 1932, r. LXXI, č. 31, s. 982–983.

Skp. [SOUKUP, František]. [Psychoanalysa]. Česká mysl, 15. června 1932, r. XXVIII, sešit 3–4, s. 254.

J. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Levá fronta, květen 1932, r. II (1931–1932), č. 9, s. 279.

HIRSCH, R. Bohuslav Brouk: Psychoanalysa. Literární Noviny, duben 1932, r. VI, č. 7, s. 4.

Psychoanalysa (1932, obálka Jindřich Štyrský)

Logo nakladatelství Alois Srdce

Prodejna nakladatelství Alois Srdce (Spálená 21, Praha), kolem r. 1948

Sigmund Freud (1856-1939), 30. léta

Reklamy

Bohuslav Brouk v populární kultuře

Knihu Jaroslava Balvína Mácha: Deníky. Turistický průvodce, která vyšla v květnu 2010 v nakladatelství Novela bohemica, uvádí karikatura Bohuslava Brouka s citací z jeho textu Máchův kult, který je součástí máchovského sborníku Ani labuť ani Lůna z roku 1936 (ed. Vítězslav Nezval). Autorem karikatury je komiksový kreslíř a filmař Dan Černý.

Bohuslav Brouk, nedatováno

Bohuslav Brouk, karikatura Dana Černého

J. Balvín – Mácha: Deníky. Turistický průvodce (2010, obálka)

Jaroslav Balvín (1981), foto Mariana Šlechtová, 2013

Jaroslav Balvín (1981), foto Mariana Šlechtová, 2013

Dan Černý (1982)

Michal Černoušek: A vůbec, tenhle Brouk!

To kdysi zvolal F. X. Šalda. Měl pravdu. Dílo významného popularizátora psychoanalýzy, Bohuslava Brouka, přežívalo dlouhou dobu v pozapomnění. Až teď zařídil renesanci Odeon: vydal Broukovi dvě knihy – Lidská duše a sex a Autosexualismus a psychoerotismus.

Kým vším byl Brouk

Bohuslav Brouk (nar. 1912) byl laskavým mecenášem chudých meziválečných umělců. Syn známého pražského podnikatele (obchodní domy) z dvojice Brouk a Babka zužitkoval své jmění způsobem u dnešních zbohatlíků a restituentů neobvyklým. Podporoval málo majetné, neznámé, zato originální jedince české meziválečné kulturní scény. (Někteří z nich to dotáhli až na národní umělce.) Brouk za ně platil útraty ve vinárnách, vedl s nimi nekonečné diskuse a také psal dobré knížky o psychologii. Především však miloval psychoanalýzu, která se mu stala literárním osudem.

Svazek Lidská duše a sex obsahuje studii o psychoanalytické sexuologii, poprvé vydanou knižně v r. 1933, a k ní je připojen Broukův doslov k próze J. Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu. Svazek Autosexualismus a psychoerotismus obsahuje stejnojmenné pojednání a šest drobných prací se svůdnými názvy: např. Poslední dnové etiky, Stoupa života, Strach z oddechu.1

Ve 30. letech Brouk studoval biologii na přírodovědecké fakultě UK a byl členem Skupiny surrealistů. Po válce dokončil studium na filozofické fakultě Jazyková komika (stejnojmennou knížku vydal už v r. 1941 u nakladatele V. Petra). V roce 1948 Brouk emigroval do Paříže, v roce 19502 odcestoval do Melbourne a od roku 1958 přednášel biologii v Londýně, kde zemřel roku 1978.

Aplikovaná psychoanalýza

Jako léčebná metoda a teorie, vysvětlující motivační zdroje lidského jednání, vystoupila psychoanalýza brzy po svém vzniku z ordinací nervových chorob, vstala z analytických křesel a pohovek a vydala se do humanitních věd. Nastavila člověku zrcadlo. Ukázala tvora, který sám sebe narcisticky nazval člověkem moudrým, i když má k moudrosti daleko. Moralistní přetvářka dostala – jako v hokejovém prodloužení – náhlý gól smrti. Proto někteří lidé, domnívající se, že žijí ve svobodě a jsou pány sebe sama, psychoanalýzu vehementně zavrhovali a kritizovali.

Bohuslav Brouk byl jedním z prvních průkopníků této cesty poznání v českém jazyce. Po vzoru Sigmunda Freuda aplikoval psychoanalytické vědění na pestrobarevné spektrum lidského života.

Mniši a jeptišky jsou velké děti

Brouk může pohoršit neutuchající moralisty a potěšit militantně orientované feministky. Například: Nejstarší řemeslo na světě má mnoho podob a zatím nikdo nikdy nedokázal legislativně spoutat erotickou spontaneitu lidí. Sex a peníze jsou dvě strany jedné mince. Zatímco se spočitatelné peníze pohybují podle údajných ekonomických zákonitostí, je erotická touha nevypočitatelná. Proto vzdoruje pevnějšímu uchopení. Všechny zákony o prostituci měly ovšem tu výhodu, že přinášely státu (nebo společnosti) ekonomicky regulovaný zisk.

Logicky neochvějný závěr, že každá žena v manželství je doživotně placená prostitutka, si sice protiřečí s Broukovými výklady vzniku exogamie a rodiny v historii lidstva, ale budiž. Dobrý autor si někdy odporuje sám sobě. Navíc Brouk nešetří ani muže. Mindrák máme všichni; zvláště v oceňování vlastní erotické neodolatelnosti.

Askeze je nepřirozený stav a něco se s tím musí udělat – ve stavu nouze autoeroticky uspokojit. Nevědomí člověka je vždy silnější než jeho vědomí a různé triky, jimiž se hlasu přírody brání, nakonec nepomáhají. Proto jsou mniši a jeptišky velké děti, hrající si na nesmrtelné. Potlačují v sobě lidskost a stávají se církví posvěcenými neurotiky.

Úchylky neexistují

Brouk v obou knihách zasvěceně, přitom ironicky, vtipně, až legračně podává výklad o nekonečně proměnlivé lidské erotice. Je v tom lepší než nyní tu známé, protože nedávno (Naším vojskem) vydané Morusovy Dějiny sexuality. Autoerotická vynalézavost se chápe všech nabízejících se podnětů a bourá bariéry zvyku.3 Autoerotismus využije mezery mezi plaňkami plotu, díry v sudu i pochvy od bajonetu. Brouk nic z toho nebere jako úchylku. Pro něho to jsou tvořivé způsoby, jak uspokojit své potřeby, které se hlásí o své tělesné slovo stejně vehementně jako poslanci o technické poznámky. V současném masmediálním boomu pornografie je Brouk cenným a humorným průvodcem, rozlišujícím mezi tržním znehodnocením sexu a jemnou pornofilií, která člověka nepřetržitě vábí a provádí s ním všemožná kouzla.

Broukovy knihy přesahují banální povídání o erotice, sexu a psychoanalýze. Broukovo jazykové zviditelnění lidských vášní je zvlášť aktuální v dnešní době, kdy se muži a ženy ocitají v situacích vzájemného harašení – slovních i soudních soubojů, kde zbraněmi jsou pojmy. Brouk – při vší své humornosti – je totiž autor i pro systematiky, kteří se musí orientovat podle přesných šablon, i detailisty, bazírující na vyjasňování pojmů. Byl výtečným znalcem etymologie slov.

Brouk by koneckonců mohl inspirovat i naše zákonodárce. Možná by pak přijali smysluplný zákon o prostituci.

Text byl publikován v týdeníku Respekt, 26. 4. 1993, r. [IV], č. 16, s. 23.

Michal Černoušek (1945–2005), psycholog, přednášel na Fakultě sociálních věd UK, autor několika psychologických knih (např. Sen a snění, Děti a svět pohádek či Sigmund Freud: Dobyvatel nevědomí).

Poznámky (autora webu)

1 Studie Autosexualismus a psychoerotismus vyšla poprvé v r. 1935 pod téměř nepatrně odlišným názvem Autosexualismus a psycherotismus (Praha: Edice Surrealismu, 1935 – k dispozici ke stažení zde); vedle třech zmiňovaných textů jsou součástí svazku ještě: , Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936, Manželství – Sanatorium pro méněcenné a Bludnost jedné představy.

2 Ve skutečnosti Brouk odcestoval o rok později.

3 Brouk se tématu autosexuality (v jeho terminologii ipsace) rovněž věnoval v originálním eseji Onanie jakožto světový názor, Erotická revue, říjen 1930–květen 1931, r. 1 (reprint Praha: Torst, 2001, s. 80–81).

B. Brouk: Autosexualismus a psychoerotismus (1992, obálka)

B. Brouk: Lidská duše a sex (1992, obálka)

František X. Šalda (1867-1937), nedatováno

Jindřich Štyrský: Emilie přichází ke mně ve snu (1933, obálka)