Povídali mi o něm před více než třiceti lety mladičtí adepti surrealismu. Byli o něco starší než já a podezíral jsem je, že si ho vymysleli, aby ohromili literárního zelenáče. V éře Beatles znělo magicky už jen to jméno Brouk. Jeho nositel navíc pocházel z rodiny vlastnící za první republiky síť obchodních domů Brouk a Babka, o jejichž bohatém sortimentu jsem v dětství slýchal bájné legendy. Bohuslav Brouk je nicméně postavou reálnou. Zemřel pětašedesátiletý v Londýně přesně před čtvrtstoletím – 20. ledna 1978.1
Fantasticky zněly i zprávy o Broukových teoretických spádech. Ještě na střední škole nadšeně referoval o spisech Freuda a Junga v Nezvalově surrealistickém Zvěrokruhu i v komunistické Tvorbě a sotva dvacetiletý vydal knižně vlastní nápadité, leč dosti bizarní studie o psychoanalýze a sexu.2 Mimo jiné v nich haněl institut manželství a vyzdvihoval svobodu a nezávislost samoukájení. Po studiích na přírodovědecké a filozofické fakultě získal dva doktoráty, ale ani ty jeho dobrodružnou invenci nedokázaly ukáznit. V dalších spisech, z nichž řada vyšla vlastním nákladem, horoval proti morálce, sportu, životní zdatnosti a pracovní kázni, tedy proti nejposvátnějším totemům západní civilizace. Už jako mladíček vyprovokoval k ostrým polemikám přední komunistické ideology3 a moralisté později lámali hůl nad jeho cynismem, to však jen povzbuzovalo jeho myšlenkové výkony na hranici nehoráznosti a geniality.
Kdyby Bohuslav Brouk neexistoval, měl by v něm zdatného soupeře vymyšlený Cimrman, jenže on žil až příliš viditelně. Znalci klasických životních stylů by mohli vést spor, zda byl spíš dandy nebo bohém. Dnes by byl zřejmě pokládán za zámožného playboye, i když rád hostil nejen veselé dámy v nočních podnicích, ale také zasmušilé básníky v denních vinárnách. Záliba ve výstřednosti jej na krátký čas přivedla i do komunistické strany, záhy ji však opustil a před únorem 1948 patřil k nejzasvěcenějším kritikům stalinismu.4 Po jeho nástupu odešel do exilu, kde se protloukal dost těžce, v myšlenkovém rozletu se však neomezoval. Poslední větší práci, kterou dokončil v roce 1958, věnoval pojmu svobody v dějinách myšlení.5 Tak svobodný duch jako Brouk nemohl ovšem ve svobodném světě svobodu vychvalovat, aby si nepřipadal servilně, a tak ji naopak znectil. To, co lidé běžně pokládají za svobodu, je podle něj klam, který by měla nahradit svoboda vědecky plánovaná jakýmsi kulturním parlamentem. Ten by měl řídit a kontrolovat i její organizované provádění.
Organizované provádění plánované svobody, toť představa nehorázná, možná však geniální. Nežijeme už ostatně v něčem podobném, aniž bychom si toho povšimli?
Článek byl publikován v týdeníku Respekt, 20. ledna 2003, r. XIV, č. 4, s. 23.
Poznámky (autora webu)
1 Ve skutečnosti zemřel Brouk o den dříve.
2 Publikace jsou ke stažení zde.
3 První z mnoha sporů, který se rozhořel na stránkách tisku, byl spuštěn Broukovým textem Filosofování o psychoanalyse (Tvorba, 12. června 1930, r. V, č. 23, s. 356–357).
4 Rozsáhlý výbor z těchto článků viz DRÁPALA, Milan (ed.). Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948. Praha: Prostor, 2000, s. 559–617.
5 Jedná se o rozsáhlý filosofický spis O šalbě svobody a filosofie s podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam; „zhuštěná“ verze spisu byla poprvé publikována pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323).
Viktor Šlajchrt (1952)
B. Brouk - Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960), titulní strana
B. Brouk - O šalbě svobody a filosofie: Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (1954-1958, rkp.), rub str. 449
Časopis Zvěrokruh (listopad 1930, č. 1), titulní strana
Zanechat odpověď