Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Ztratil plán života – rozhovor s Františkem Listopadem

V dobách popřevratových navazuje v Paříži Bohuslav Brouk styky s Hubertem Ripkou, Františkem Kovárnou, s Toyen, Jindřichem Heislerem, Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem, Františkem Listopadem či manželi Jiránkovými. O pařížských letech Bohuslava Brouka vypráví básník, prozaik, režisér a pedagog František Listopad (narozen roku 1921).

Jak jste se spolu seznámili?
Já Brouka před exilem neznal. Věděl jsem o něm, věděl jsem, že je to člověk zajímavý, že patří do surrealistické skupiny, že zná lidi, které znám, že máme společné přátele jako například Toyen nebo lidi kolem filozofické fakulty – byl to pro mě obecně známý člověk se vším všudy, i když ne podrobně, neboť to nebyl někdo mé generace.
Jak jsem se s ním seznámil? To si vůbec nevzpomínám. Ale určitě to bylo až v Paříži a bylo to velmi rychlé seznámení, to znamená, že jsme se rychle stali přáteli. A jestli to bylo seznámení oficiální, někde na nějakém komité exilu, což je možné, i když nepravděpodobné, nebo, a to je pravděpodobnější, jestli to bylo soukromě například v hotelu v rue des Écoles, kde celý hotel byl obýván exulanty, to si již nevzpomínám. Pochopil jsem však, že to není exulant oficiální, ale že je to přítel anarchista.

Jak vypadaly Broukovy pařížské exilové roky?
Brouk měl spoustu problémů, které musel vyřešit a které nemusel řešit doma. Musel se vyrovnávat se situacemi, na které nebyl zvyklý, a s jinými, o kterých nevěděl, že existují. Jednak měl problémy finanční, jednak existenční, také exis­tenciální, jednak bytové, také s dokumenty; to co se týká hájení své budoucnosti – ztratil plán života. Ta ztráta u něj byla velmi silná. On v podstatě možná nehledal nebo tolik nepotřeboval plán života, když byl doma. Ten exil jej do jisté míry překvapil, jako by jej neznal z literatury nebo z nějakých snů, můr. Takže jej to překvapilo a udivilo a on potřeboval hodně času, aby se vzpamatoval. Čili to byl člověk mimo své koleje, pokud bychom nazývali kolejemi to, jak žil předtím.

Víte, kde Brouk v Paříži bydlel?
Bydlel po různu v chambre meublé, to jsou takové hotely, kde si pronajme­te pokoj na měsíc, na rok, takže je to váš byt. A on se hodně stěhoval, protože byl pravděpodobně špatný host. Byl nucen se stěhovat, protože byly situace krajní, kdy rušil klid sousedů anebo pil nebo chodil, klepal na dveře jiným nebo vyváděl věci, takže se stěhoval, nebo byl stěhován. Ale později se myslím uklidnil.

S kým se Brouk stýkal?
Brouk se stýkal s lidmi, s kterými se musel stýkat, protože neznal jiné. To znamená s exulanty, Čechy, a měl dost obtíž se dostat mezi Francouze, například z důvodů lingvistických. Ovšem uměl německy – německy uměl a hovořil –, a když jsme s ním chodili po francouzských putykách, zejména když se napil, tak ovládal jazykový styk mnohem snadněji, dokonce snad i francouzsky. Krom toho on pil víc, než jedl, ačkoliv byl dost otylý, nezajímal se o stravu.

Z čeho žil?
Československý výbor pro pomoc politickým uprchlíkům měl peníze, podporoval některé emigranty a já myslím, že jako jeho tajemník měl dokonce plat. Jestli to byl plat stálý nebo nestálý, to si nevzpomínám. V každém případě měl peníze a měl určité možnosti tu a tam dostávat peníze odjinud, ale to jsou věci, které nevím přesně. V každém případě si také peníze půjčoval, zejména od Čechoslováků-emigrantů a od takových těch oficiálnějších exulantů, kteří měli podporu různých vlád nebo institucí. Peníze si půjčoval a nevracel a měl s tím velké nepříjemnosti. Také když mu někdo pomohl, neznamenalo to, že si koupil jeho přízeň. On byl takzvaně nevděčný – čím blíž, tím dál. Čili, když mu někdo pomohl, tím víc se dostával do nebezpečí, že jej jednoho dne Brouk odmrští.

Přispíval mimo exulantských tiskovin do nějakého francouzského periodika?
Asi ne. Já jej vyzýval, tenkrát jsem spolupracoval s pařížskými novinami, aby se s nimi pokoušel o spolupráci, někdo by mu to ovšem musel překládat. Myslel jsem si, že Brouk by mohl být po jisté stránce zajímavým přispěvatelem, protože hledali někoho, kdo není typický emigrant, protože on nebyl, ale myslím, že on na to neměl ani trpělivost, ani čas, ani chuť. Krom toho noviny byly dost špatně placené, takže by bylo značně obtížné platit ještě překladatele.

Bavili jste se o své literární tvorbě?
On se vyhýbal se mnou a s přáteli, s kterými jsme tu a tam byli, někteří také Francouzi, o sobě mluvit jako o literátovi. Jako by neexistoval ten rozměr člověka, který píše nebo který studuje nebo který je vědcem. Jako by to byl jen člověk normální, obyčejný. I my dva, ačkoliv jsem byl jeho kolega co do tvorby, jsme se vyhýbali, on se vyhýbal mluvit o těchto věcech. A já myslím, že skutečně jsme o tom nemluvili, já jsem mu asi neukazoval nic z toho, co píšu, a pokud jsem později tu a tam něco ukázal, tak to bylo jen tak mimo­chodem.

Stýkal se Brouk s Toyen a Jindřichem Heislerem?
Ano, a byly to velmi sympatické styky, protože Toyen cítila v Broukovi někoho, kdo ji chápe a kdo je blízko. Toyen s Jindřichem Heislerem žili v ateliéru, ona měla ateliér blízko Pantheonu, v té čtvrti, kde žil Brouk v jednom z hotelů. Brouk je navštěvoval často se mnou a Toyen byla ráda, když tam přišel. Ostatně chodil tam dost často, ovšem později ji úplně opustil a přestal tam chodit, neví se proč. Já jsem v návštěvách pokračoval, Toyen se na něho ptala. To bylo pro Brouka typické – byl nevyzpytatelný, byl to někdo, kdo mohl ublížit. Na druhou stranu byl citlivý, nesmírně citlivý a člověk si musel dávat pozor. Přitom všem měl cynický postoj. Brouk byl velmi obtížný. Také proto jsem ho měl rád.

Viktor A. Debnár

Rozhovor byl uveřejněn v Literárních novinách, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10; přetištěn byl ve výboru Broukových exilových textů Zde trapno existovat (Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008).

Více se o Broukových exilových letech v Paříži můžete dočíst z připravovaného knižního rozhovoru, pracovně nazvaného Listopad od jara do zimy (2006), Stanislava Škody Františkem Listopadem, v rozhovoru Martina Gromana s Evou Jiránkovou Vždycky jsem hrála s klukama, Dobrá adresa [kulturně-společenský časopis na internetu], [30. září] 2002, r. 3, č. 10, s. 51, 61–63 a v článku Viktora A. Debnára Ani labuť, ani brouk (Literární noviny, 12. prosince 2005, r. XVI, č. 50, s. 10).

František Listopad, Praha, říjen 2007 (foto David Port)

Viktor A. Debnár, New York, květen 2009 (foto Kateřina Peklová)

Advertisements

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: