Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Zdenko Pavelka: Solitéři

Jako by se dnes pomyslně setkali: nedoceňovaný intelektuál Bohuslav Brouk (1912–1978) a architekt Jan Kaplický (1937–2009).

Teprve nedávno vyšla (v nakladatelství Barrister & Principal) Broukova studie Životní sloh z roku 1946. Životním slohem Brouk rozumí mnohem širší soubor projevů než jen sloh architektonický, i když právě především s architekty Žákem a Honzíkem tento termín od třicátých let promýšlel. Studii Životní sloh ovšem dnes čteme především jako úžasnou utopii, vizi, která se nenaplnila a nenaplní.

Všímavého Brouka by asi nadchla Kaplického výstava v pražském DOXu (pro velký zájem prodloužena do konce srpna). Jenže právě tahle přehlídka futuristických nápadů a slohotvorných názorů usvědčuje čím dál sebevědomější globalizovaný svět, že se v tvorbě životního slohu za 65 let od zrodu Broukova eseje nepohnul. Pohnuly se a hýbou technologie, vše je rychlejší, ale způsob života určuje pořád jen povrchní móda (tak to Brouk viděl), dnes v podobě baumanovsky těkavé a beztvářné modernity. A stále stejný zůstává i měšťák, kterým Brouk pohrdal a jehož považoval za hlavní překážku vzniku nového životního slohu.

Příklad detailem: Kaplického blob nazval jeden z provinčních politiků chrchlem a tohoto nevkusmajstra, který teď ve sněmovně povede zahraniční výbor, aniž by znal pořádně jazyky, nenapadlo, že tak řekl především hodně o sobě samém. Mnohem bolavější je ale srovnání Kaplického expozice s tím, co v DOXu vidět není – s českou realitou, s těmi sterilními příměstskými satelity, s banálními administrativními a obchodními centry, se záplavou impotentní architektury, v níž se ztrácejí ostrůvky vydařených drobnějších novostaveb a rekonstrukcí.

Jistěže nejsme ve světě výjimkou – místo slohu jen solitérní, osamocené stavby. Krásné někdy velice, ale sloh, natož životní, nemají šanci ve své osamocenosti vytvořit.

Za dvě stě let se svět zmenšil. Vlaky, auta, letadla, telegraf, rádio, televize, internet, všechno spojené se vším, technické podmínky k životnímu slohu, jak předvídali poetisté i funkcionalisti, ohromující. Ale když přijde na to vymyslet či udělat něco pořádného, stejně záleží na síle solitéra. Na Broukovi, na Kaplickém. A na tom, zda je nepřeflusne nějaký Chrchel.

Článek byl publikován v Salonu, kulturní příloze deníku Právo, 19. srpna 2010; uveřejněn byl poté na serveru Novinky.cz, 23. srpna 2010.


Zdenko Pavelka (nar. 1954) v r. 2007, foto Ondřej Lipár

Advertisements

1 komentář»

  Witch wrote @

Byla jsem v DOXu a nesmírně mne mrzelo, jak málo údajů u těch projektů bylo. Výstava maličká, smrsknutá na několik metrů čtverečních, nakonec to spíš vyznělo jako svatořečení Kaplického, marná sláva. Abych byla přesnější: jeho vyzdvihování vypadalo jako nejdůležitější věc ze všeho, propagace myšlenek mi vyzněla víc směrem k efektnosti vybraných fotografií než k vypovídací hodnotě… Zastavit se někde déle nebo posedět v koutě s projekcí znamenalo omezit jiné návštěvníky.
Mnohé z tvarů a nápadů se mi líbily, ale přepadla mne chtivost: Víc! Víc! Tohle přece nemůže být všechno?!


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: