Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Brouk o památkové funkci věcí

Dalším druhem věcí, na nichž lidé nerozumně lpí, jsou rozličné památkové předměty, vížící se k jistým osobám, věcem, místům, dobám nebo událostem. Památková funkce, přisuzovaná tak mnoha věcem, není totiž o nic kloudnější než funkce representační, neboť, ať se snažíme jak chceme, nenalézáme ani pro ni žádného rozumného zdůvodnění a ospravedlnění. Ba dokonce jest to naopak funkce ještě mno­hem pošetilejší a nepochopitelnější. Vždyť representační funkce věcí, jak známo, alespoň umožňuje lidem si zjednati plytký duševní klid, utišujíc poměrně snadným, avšak blá­hovým a společnosti neprospěšným způsobem jejich palčivou touhu po nadřaděnosti, kdežto z památkové funkce věcí neply­ne žádný prospěch ani společnosti, ani jednotlivcům. Rozumně nazíráno, je tedy památnost zcela bezvýznamnou vlastností, která není s to dodat věcem nějaký vážný důvod k bytí.

Věci, nemající jiné funkce než památkové, jsou zřejmě pouhými krámy. Především náleží mezi ně pouhé trety, obec­ně zcela nesmyslné předměty, které lidé uchovávají právě jen proto, že jsou památkami. Příkladem lze uvésti různé památky z dětství, jako prvé prošlapané botičky, dochovaná torsa hraček, školní sešity a výkresy, vypadlé mléčné zuby apod., anebo všemožné památky rodinné, jako čamaru po dědečkovi, babiččin fěrtoch, kytici a vínek ze svatby rodičů, jakož i zvláště rozšířená alba s fotografiemi rozvětveného příbuzenstva. Velmi populární krámy jsou dále též nicotné památky na erotické pletky, dejme tomu, vrkoče milenčiných vlasů, stohy milostných dopisů, liché rukavičky a střevíčky, fragmenty necessarií, jako třeba kus zlomeného hřebenu nebo víčko z pudřenky, atd. Z řady jiných památkových krámů pak namátkou ještě jmenujeme kontrolní známky po pošlém psu, část kartáčového otisku prvého vydání nějaké slavné knihy, kusy omítky nebo zdiva z jisté hradní rozvaliny, liso­vané květy z kraje, kde jsme strávili dovolenou, vstupenky z Louvru, jízdenku z visuté dráhy na Zugspitze, účet z jisté francouzské hospůdky, úlomek skla, sehraný při šťastně pře­stálé automobilové havárii, taneční pořádek z nějakého slav­ného bálu nebo vstupenka na koncert, na němž jsme po prvé spatřili svou lásku. Posléze nezapomeňme ještě upozorniti, že i uschovávání lidských tělesných pozůstatků je pouhým kramařením a že jejich přechováváním v hrobech a urnách, tvořících zvláště v městech velmi rozlehlá pohřebiště, jest jen nesmyslně znešvařován zemský povrch. Ovšem lačnost a shon po památkách nerozmnožuje naše harampádí toliko o kde­jaké krámy, sbírané a uschovávané pro svůj památkový vý­znam, nýbrž i o krámy, které jsou jakožto památkové před­měty přímo vyráběny. Mezi ně patří třeba známé štítky na hole, miniaturní modely místních pamětihodností a nejrozličnější jiné upomínkové  předměty, nemající rozumného ospravedlnění, avšak poskytující přesto obživu celému speciálnímu odvětví výroby a obchodu.

Památkové krámy nebyly by však přece jen koneckonců zvláště početné, kdyby pozůstávaly jen z tret, z věcí obecně zcela nesmyslných, zbytečných, a kdyby lidská úcta k pa­mátkám je nezmnožovala též o spoustu hodnotných věcí, které na krámy jen deklasuje. Přemnohé věci, tvořící naše svršky, jsou totiž vylučovány úplně z jakékoliv rozumné potřeby právě proto, že je lidé hodnotí především jako pa­mátky. Příkladem hodnotných předmětů, které se stávají nedotknutelnými vzácnými památkami, můžeme uvést třeba příbory a skleničky z babiččiny pozůstalosti, hodinky po zemřelém otci, koflík, z něhož se napila jistá vzácná návštěva, jistá slavná osobnost, váza dovezená z Ameriky, mince, kterou jsme si prvně vydělali, atd. Ovšem, při této příležitosti ne­opomeňme poznamenati, že deklasace věcí na krámy pro je­jich památkový význam není často úplná a že mnohé věci jsou z důvodů památkových toliko částečně vyřaďovány z rozumné potřeby neboli že kromě naprostých krámů má památková funkce na svědomí mnohdy i polokrámy, svá­teční věci, používané obvykle jen při význačných, slavnost­ních příležitostech. Právě tak jako funkce representační vy­maňuje zřejmě i památková funkce hromadu věcí z rozum­ného užitku, ať již plně nebo částečně, a tak se stávají lidé vlastně místo pány věcí naopak ponejvíce jejich otroky. Třeba občánci, vlastnící parádní, representační pokoje, v je­jichž vitrínách je plno skvělých památných příborů, žijí často toliko v kuchyni a pojídají své pokrmy z otlučených hrnků a talířů, vhodných leda pro psa. K takovémuto nerozumnému, komickému hospodaření s věcmi vedou tedy nejapné funkce, proti nimž se ozývá za celá staletí jen tu a tam několik oje­dinělých hlasů.

Lpění na věcech jako na památkách má nepříznivý vliv na soubor našich svršků, žel, nejenom proto, že je rozhojňuje o krámy a sváteční předměty, nýbrž dále i proto, že ochra­ňuje existenci podřadných, méněcenných věcí, braku a šmej­du. Všeliké nepraktické, zastaralé a nestvůrné předměty, věci, které jsou z hlediska svého rozumného poslání více nebo méně závadné, udržují se v domácnostech začasto v užívání po neuvěřitelně drahnou dobu, neboť lidé na nich lpí jako na památkách a nechtějí od nich upustiti, třebaže by jim ne­činilo sebemenších potíží opatřiti si za ně nesrovnatelně lepší, dokonalejší náhradu. Na příklad staromódní nevkusný nábytek straší v bytech jako památka po rodičích, procovská stolní lampa, vydávající sotva viditelné světlo, obtěžkává stůl, poněvadž je milou vzpomínkou na přítele, který nám ji kdysi daroval, hnusné popelníčky, vázičky, sošky a jiné drobnosti hyzdí na první pohled tvářnost celého bytu, vynucujíce si umístění jedině proto, že si jimi na nás vzpomněli rozliční příbuzní, anebo zase hrůzné diletantské obrázky zůstávají satelity našeho soukromí jako pouhé památky na autory, kteří je z pošetilé amatérské bravury kdysi namalovali.

Dále jsou věci památkovými záměry často též i přímo de­formovány. Vzpomeňme jen na různé upomínkové předměty rozumného významu, které pro své současné památkové poslaní jsou zpravidla znetvořeny do té míry, že je lze kloudně využívati jen s největšími obtížemi. Jak známo, můžeme si přivézti na památku třeba ze Šumavy kalamář ve formě hříbku, z Krkonoš dřevěný louskáček na ořechy, mající po­dobu Krakonoše, ze Slovenska dlouhou špičku na cigarety, utvářenou jako bačovská dýmka, z Itálie stolní alabastrové svítilničky ve formě římského Kolosea, atd. Takovéto pa­mátkové předměty obvykle pramálo vyhovují svému rozum­nému poslání a mnohdy je lidé vzhledem k této jejich zá­vadnosti již i zákupují čistě jako památkové předměty, takže v leckterých případech jest je možné pokládati přímo za pouhopouhé, obecné krámy. Utváření, kterého se věcem dostává pro památkový účel, nemusí býti sice vždy na závadu jejich způsobilosti k praktické potřebě, avšak zato i pouhý památkový nápis na zcela dokonalé věci je mnohdy s to věc znešvařiti alespoň z hlediska estetického. Dejme tomu, krásný pohár může být nenapravitelně zohyzděn pamětní průpovídkou, kterou do něho lidé dali vyrýti, anebo celkem vkusný polštář může vzíti za své vyšitým nápisem, kterým jej čísi něžné ruce připisují svému miláčkovi. Nejen stupidní dedikační nápisy, často i rýmované a rádoby šprýmovné, jako na příklad: Pepíčkovi K. – jeho Anička, nýbrž i prostinké ná­pisy jako: Z lásky, Na památku apod. zprznily již miliony věcí.

Pošetilým lidským sklonům uchovávati krámy a brak, ne­smyslné anebo nedokonalé věci pro jejich památkový vý­znam nelze se zajisté diviti, jestliže v tomto směru předsti­huje jednotlivce trapnými příklady sama společnost. Společ­nost není jen největším procem, nýbrž i největším ochráncem a přechovavatelem více nebo méně nejapných památek. Pře­devším o zachování všelikých nesporných krámů se zasluhuje, dejme tomu, chráněním kdejaké staré podezdívky anebo dokonce i pouhého rumu z pradávných staveb. V nemenším množství případů můžeme pak usvědčiti společnost též z deklasace věcí na památkové krámy, jimiž jsou zvláště vše­liké směšné památky na význačné lidi, genie a potentáty. Takovéto krámy zaplňují kdejaká veřejná musea a příkladem lze mezi ně počítat hole po vynikajících básnících, sklenky, z nichž se napily jisté korunované hlavy, širáky z pozůstalosti po našich obrozencích, skládací stoličky, které nosili slavní malíři s sebou do plenéru, péro, jímž se podepsal, dejme tomu, Josef II. do pamětní knihy místní obce, postele, ve kterých zesnuli všemožní, zaručení i pochybní, velikáni, atd. Konečně neopomeňme si uvědomiti, že mezi tyto bláhové památky po slavných mužích, mezi hodnotné věci deklaso­vané společností pro svou památkovou funkci na pouhé krá­my, patří i rodné domky a příbytky po věhlasných lidech, které z pietních důvodů zůstávají neosídleny. Ladem ležící objekty tohoto druhu nemají pochopitelně taktéž žádný roz­umný význam a umožňují toliko lákat do všemožných hnízd zástupy přitroublých výletníků, kteří je pro nic a za nic ob­hlížejí. Dále se pak společnost zasluhuje památkovými sklony mimo jiné rovněž o udržení a užívání mnoha nedokonalých věcí. Památkovými úřady jsou na příklad chráněny z hlediska uměleckého, ba i estetického bezvýznamné stavby, které přes nejnákladnější a nejdůvtipnější adaptaci nemohou nikdy ná­ležitě vyhovovat svému obytnému účelu a které kromě toho jsou často i na překážku komunikaci, a to jenom proto, že jsou historickými památkami, svědky nebo dějišti nějakých významných událostí.

Společností podporované hromadění památkových před­mětů, které jsou ponejvíce krámy nebo brakem, je bezmezné a bude zajisté záhodné a zajímavé zjistiti, co lidi k památkám poutá neboli jaký zájem mohou lidé míti na památkách. Pa­mátková funkce věcí, lidská touha po památkách, potřebuje zřejmě hlubšího rozboru, abychom si vůbec mohli učiniti nějakou představu o pohnutkách, pro něž lidé sbírají, ochra­ňují a respektive i vyrábějí všemožné památkové předměty. Památkové kramaření je vlastně projevem odvěké reverence, úcty k památkám jako k částem bytostí, jichž se tý­kají. V milenčině lokýnce vlasů spatřujeme část milované osoby, v krejzlíku z matčiny pozůstalosti kus maminky, v peru, jímž psal Tolstoj, díl Tolstého osobnosti atd. Náhled na svršky jako na součást bytosti, která je vlastnila nebo používala, vznikl již v duších primitivů, o čemž se taktéž zmiňuje L. Lévy-Bruhl ve spise „L´âme primitive“,1 a to v ka­pitole o elementech a hranicích osobnosti. Naše památkáření, ať již máme na mysli shromažďování památek soukromých nebo veřejných, o kteréž se především zasloužilo za středo­věku křesťanství a v novověku kult geniů,2 je tedy koneckonců pozůstatkem primitivního myšlení, animistického ná­zoru na svět. Již ze samotného tohoto náhledu na památky pak též jasně vyplývá, proč lidé chovají k památkám úctu a proč je pečlivě opatrují a uskladňují. V každém nešetrném zacházení s památkami spatřují totiž těžké zraňování nebo dokonce partiální záhubu bytosti, která je v nich podle je­jich pošetilých domněnek částečně inkarnována. Dejme tomu, již neupotřebitelný strojek na holení, který nám zbyl z pro­priet našeho otce, neodvažujeme se odhoditi koneckonců v podvědomé víře, že bychom tím zničili, zahubili díl otcovy bytosti. Předci našich rodů, jakož i celého národa žijí svůj posmrtný život díky takovýmto animistickým názorům ve svršcích, které po nich zbyly, a právě proto jsou takovéto objekty nedotknutelné, posvátné. Zemřelá matka žije nadále v broži, která nám po ní zbyla, geniové ve svých rodných domcích, pošlý pes v obojku, který nosil na své šíji, atd. Pokud pak jde o uctívání památek, vztahujících se k některé­mu místu, věci, době anebo události není pro ně nutno hledati jiného výkladu, neboť i tyto památky jsou vposledku památkami, které se týkají, byť nepřímo, jistých osob nebo sociálních celků. Na příklad prsť ze zborovského bojiště je koneckonců částí českého národa, jehož vojska mu tam do­bývala samostatnost, popelníček z literární kavárny částí umělecké obce, tuto kavárnu navštěvující, anebo secesní váza jakožto památka na fin de siècle zase částí měšťácké spo­lečnosti, která se v gourmandských zábavách vyžívala na pře­lomu minulého století. V každé památce uctíváme tedy jistou osobu nebo jistou společnost, která se v ní zdá vězeti a po­smrtně žíti.

Reverentní poměr k památkám, podmíněný v základě vlast­ně atavisticky, animistickým názorem na svět, je tak silný, mocný, že si vynutil uznání i v naší společnosti a že je taktéž postulátem zdánlivě rozumných mravů a zvyků moderního člověka. Ovšem tím nechceme snad tvrditi, že by v dnešních dobách neexistovalo sdostatek lidí, nezatížených památkářskými sklony, avšak vzhledem k dosud vládnoucím pošetilým mravům není takovýmto lidem rozumovým překonáním pa­mátkářem mnoho zpomoženo. I oni jsou nadále nuceni z ohledů na společnost ochraňovati všeliké památky, aby snad nebyli označeni za hanebné nestoudníky. Jest třeba dosti jedinců, kteří zajisté nepokládají za rozumné pečovati o tělesné pozůstatky po svých rodinných příslušnících, jenže nakonec, chtějí-li se vyhnouti zlým jazykům, řečem nejap­ných mozků, nezbývá jim nic jiného, než aby je taktéž pietně ukládali do drahých hrobek a uren. Nejsou to však jen tě­lesné ostatky, k jejichž uchovávání a ošetřování donucují lidi, prosté předsudků, soudobé zvyky a mravy. Z konvenč­ních důvodů uchovávají zcela rozumní lidé ve svých pří­bytcích, dejme tomu, i nepraktické a nevzhledné kusy ná­bytku, zděděné po rodičích, rodinná alba, k nimž nemají jakýkoliv poměr, šavli po zvěčnělém strýci, s kterou si nevědí žádné rady, atd., neboť kdyby takovéto haraburdí prodali nebo zničili, seběhlo by se na ně celé příbuzenstvo jako na hanobitele rodinných památek a nevděčníky, kteří nemají své předky v náležité úctě.

Nelze-li se zbaviti pro pošetilé mravy mnohých památek po zesnulých, zajisté chápeme, jak teprve nesnadné a opravdu přímo i nemožné jest se zbaviti památek na žijící osoby, pa­mátek, za něž lze považovat najmě skoro všechny dary, které nám uštědřují naši bližní. Věnuje-li nám některý pří­buzný, přítel nebo známý, na němž nám záleží, jakousi tretu, jsme ji nuceni si ponechat a pečlivě ji opatrovat, abychom ji alespoň při návštěvě dárcově mohli vyložit ve svém bytě, i když jde o nicotnost, pro niž nelze nalézt žádné rozumné upotřebení a která je s to zohyzdit vzhled celého bytu. Dary, jsou-li to památky na osobu dárcovu, je nutno míti v úctě. Tak velí naše mravy, a proto, dostaneme-li třeba k svatbě od nějaké pratety porculánový svícen, dokumentující toliko nevkus a procovství, jsme nuceni jej podržeti ve svém ma­jetku bez ohledu na to, že pukáme vzteky a hnusem při pouhém letmém pohledu na něj. Je přímo neuvěřitelné, kolik nevkusných krámů a braku se dostává do lidských příbytků jakožto památeční dary. Již na uvítanou nově zakládané do­mácnosti schází se ze všech stran nejrozličnější harampádí, jímž je obvyklé obdarovávati novomanžele, a ani poté ne­ustává jeho příliv, neboť různé stupidní předměty přinášejí nadále pozorní návštěvníci a především gratulanti z řad pří­buzných a známých, kteří nezapomínají „potěšiti“ své oblí­bence nějakým dárkem u příležitosti kdejakých svátků, vý­ročních dnů a slavnostních chvil. Dejme tomu, přítel přinese darem novodobou zdobnou slováckou keramiku, přítelkyně dečku s nemožnou výšivkou, babička sošku z porculánu znač­ky Rosenthal, strýc baňku na bowli, která nikdy nedojde rozumného uplatnění, leč snad jako schránka na nevyřízenou korespondenci a nezaplacené účty, noblesní návštěvník zase dosu na bonbony, pomalovanou andělíčky s pletí barvy opa­řených prasátek, atd. Mladá domácnost, i když je původně vybavena rozumnými svršky, počne se tak poznenáhlu za­nášet všelikým haraburdím, až se posléze stane místo obytným prostorem museem nevkusu a prostoduchosti svých návštěvníků a mecenášů, bezútěšným skladištěm, plným ne­japných věcí a krámů, pročež se brzy také nikterak neliší od ostatních, starších domácností. Na paměť štědrých pří­buzných, přátel a známých przní si lidé příbytky a nelze se jim pro to ani přespříliš diviti. Vždyť lidé, nezatížení památkářstvím, se podvolují konvencím a pietně uchovávají všemožné darované krámy a klumpy nejen z dobromyslnosti a sentimentální snahy učiniti radost svým dárcům, nýbrž často i přímo ze strachu, aby se jim „potupení“ dárci ne­mstili. Víme přece, že by leckdy postačilo se zbaviti, dejme tomu, jisté nemožné vázy, aniž by se blízká příbuzná osoba, která nám ji darovala, na nás na smrt neurazila a nevydědila nás. Podobně pak zase třeba nevyvěšením jakéhosi kýčařského obrázku, jejž nám uštědřil náš představený, mohli by­chom se nejspíše připravit o místo nebo alespoň o postup v zaměstnání.

Prapodivné jsou mravy, které nás nutí dary podržovati a které takto dovolují „šlechetným“ dárcům, aby za několik desítek nebo stovek korun, investovaných do daru, mohli na věky otravovat život obdarovanému. Zbaviti se darované věci pokládá se za neslušnost, nevděčnost a bůhví ještě za jaké jiné těžké prohřešení, avšak v požadavku dárců, aby si obda­rovaný třeba natrvalo zohyzdil byt darovanou tretou, ne­bývá spatřováno nic závadného, nekaleného a neslušného, ačkoliv to je vyložené sprosťáctví. Takovýmto nesmyslným a často paradoxním požadavkům panujících mravů a zvyků nelze se konečně diviti, neboť dnešní morálka a etiketa, po­jímající, jak známo, památky, za něž lze v zásadě pokládati povětšině i dary, po způsobu pověrečných primitivů, nesnese vůbec racionální kritiky. Nedůsledností a zvráceností našich mravů může být překvapen jen ten, kdo věří v jejich roz­umný význam a zrod.

Jak jsme se právě přesvědčili, mohou tedy věci, mající pro mnohé lidi památkový význam, pozbývati v rukou některých jedinců, kteří je uschraňují toliko z důvodů etiketních, společenských, svou památkovou funkci, takže alespoň z hlediska jejich držitelů je nelze ani nazývati památkami. Běží tu vlastně o věci, které zastávají místo funkce památkové ne­méně pošetilou funkci etiketní neboli o etiketní předměty, jimiž lidé respektují obecné mravy. Za památky lze totiž považovati jedině věci, vykazující památkovou funkci, neboli, jinými slovy řečeno, nemůže být památkou žádná věc sama o sobě, nýbrž jen věc, k níž zaujmeme citový památkový poměr. Mnohé druhy věcí, které obvykle bývají pojímány jako památky, zastávají však v leckterých případech místo památkové funkce i jiné pošetilé funkce, než snad jen funkci etiketní. Tak na příklad věci, jimž bychom byli na prvý po­hled přikládali památkový význam, mívají často význam čistě representační. Ovšem, jak se později ještě přesvědčíme, je památkový poměr k věcem přespříliš hluboce zakořeněn v lidských duších, než abychom mohli předpokládat, že by se většímu množství lidí opravdu zdařilo jej zcela, úplně pře­konat. Proto také lze koneckonců tvrditi, že právě tak jako funkce etiketní, tak i funkce representační a případně i jiné pošetilé funkce se povětšině toliko přidružují k památkové funkci neboli že ji nezastupují plně, nýbrž jen větší nebo menší měrou. Uschovává-li již někdo věci, které obecně bý­vají shromažďovány jako památky, pojímá je zajisté obvykle taktéž alespoň jistou, třebaže sebenepatrnější, měrou jako památky.

Podobně jako jsme obšírněji pojednali o vlivu panujících mravů na ochranu památek, bude dále rovněž záhodno si podrobněji objasniti, kterak značně může být naše lpění na památkách posilováno i jejich representační funkcí. Mezi representační památky patří totiž i mnohé památky, kterým bychom si ani nedovolili přisuzovati na prvý pohled možnost nějakého representačního působení. Přesto však není přece jen třeba nikterak zvláště bystrého postřehu, aby­chom na příklad odhalili, že lidé schraňují rozmanité pa­mátky z cest taktéž hlavně proto, aby nás udivovali, jak daleké kraje zhlédli a jak nákladné cesty si mohli dovolit, anebo že don Juanové si uchovávají fotografie svých četných milenek též a nikoliv naposled proto, aby se mohli chlubit, s jak krásnými ženami prožili milostné pletky. K representačním účelům se pak výborně hodí i uschovaná korespon­dence, jejíž mnohé exempláře dokazují, s jak slavnými lidmi jsme si dopisovali, a tutéž působnost jest možno přikládat dokonce i sbírkám rodinných fotografií. Rodinná alba doku­mentují především, jak krásně, naparáděně a vznešeně vyhlížející osoby příslušejí k naší rodině, a vlastní snímky tu uložené dodávají nám pak lesk i přímo. Na příklad foto­grafie z nejútlejšího dětství, představující nás v krásných soupravičkách anebo v bohatě vyšívaných a ovroubených povijanech, zdají se nasvědčovati, že jsme byli co nejnáklad­něji a nejpečlivěji vypipláni. Dále snímky z rozpuku mládí, kdy každý tvor získává trochu na kráse, ponoukají naše bližní, aby se dívali trochu shovívavěji na náš soudobý, příliš nepůvabný fysický exteriér, a seriál fotografií, které nás za­chycuji v dospělém věku v rozličných příznivých situacích: v Alpách, u moře, v okně Pullmannova vozu, za volantem splendidního automobilu, ve společnosti vynikajících osob atd., dobývá nám zase v očích diváků většího významu a úctyhodnosti než si skutečně zasloužíme. I sám člověk, pečlivě si uschraňující všemožné lichotivé fotografie, jak sebe sama, tak i svých příbuzných a známých, nabývá při jejich pro­hlídce blažené přesvědčení, že snad přece jen není takovou nickou, jakou se jeví druhým a jakou si jinak, bezprostředně připadá i sám sobě.

Representační funkce má pochopitelně velký vliv na náš poměr k památkám a určuje též značně jejich utváření a výběr. Lidé si pořizují zejména památky, které by je náležitě representovaly. Dávají se na památku fotografovat v nejpříznivějších situacích, vyžadují si podobenky lidí co nejslavnějších, od rodičů si odnášejí předměty, které by nejlépe mohly nasvědčovati, že pocházejí z domu velmi vznešeného a bohatého, z veřejných, obecných památek si hledí získati ty nejkuriosnější a nejcennější, jejichž pouhým vlastnictvím by se mohli proslaviti, atd. Speciálně morfogenní vliv representačních choutek se ovšem projevuje nejčastěji a nejfrapantněji na upomínkových předmětech, jež si přivážíme z cest, a na dárkovém zboží. Upomínkové předměty jsou ob­vykle velmi honosně nebo kuriosně utvářeny, aby zlákaly kupce nejen jako objekty památkové, nýbrž i jako objekty representační, a rovněž tak jsou utvářeny namnoze i před­měty dárkové, neboť, chceme-li někomu něco darovat na památku, dozajista se snažíme, abychom vybrali dar, který by nás co nejlépe representoval. Kdyby měli lidé v úmyslu representovati památkami třeba svůj dobrý vkus, nemohli bychom spatřovat v morfogenním vlivu representačních snah na památky nic závadného, jenže, jak známo, lidé touží po­dobnými věcmi zdůrazňovat především svou majetnost a vznešenost, takže representační choutky se zasluhují ponej­více jen o znešvařování památek a olupují je zpravidla o po­slední kladné hodnoty, které by jim bylo možno eventuálně vtělit. Na příklad různé upomínkové a dárkové krámy, jež by mohly mít alespoň jistou estetickou funkci, jsou pro repre­sentační efekt nejstupidnějšího směru obvykle tak deformo­vány, že neodpuzují a nepohoršují rozumného člověka jen svou nesmyslností, rozumnou neopodstatnitelností, nýbrž i svým nemožným vzhledem, příčícím se našemu estetické­mu cítění.

Památkovou funkci lze viniti z tvorby a ochrany přemno­hého harampádí, i když se o naše lpění na památkách za­sluhují, jak jsme poznali z dosavadního pojednání, někdy snad i větší měrou jiné pošetilé funkce. Vskutku jest to funkce krajně nežádoucí, neplodný projev reverence, úcty, a velmi bychom se mýlili, kdybychom se domnívali, že ji lze z nějakého rozumného hlediska alespoň částečně obhájiti. Ovšem lidé se přes to přese všechno snaží nějak rozumněji zdůvodniti existenci památek, a tak bývá jejich bláhovost maskována na příklad emotivitou. Jde tu však právě jen o klamné zastírání pravého významu památek, o průhlednou šalbu, která není s to zastřít zrak nesmlouvavé a předsudky nezatížené kritice. O tom, že památky mohou být emotivní, nelze zajisté pochybovat, avšak jejich emotivita nemá pak s jejich památečností nic společného, pročež pa­mátkovou funkci žádné věci nelze pokládat za jakousi spe­ciální emotivní funkci.

Dejme tomu, že při prohledávání stolní zásuvky nalezneme mezi svými krámy několik let starou účtenku z jistého veronského restaurantu, lístek, který jsme si kdysi uschovali na památku. Emotivní zažití takového nálezu je povětšině zajisté nesporné, avšak proto ještě nelze přičítati emotivitu přímo zmíněné památce. Emotivní jsou tu vlastně jen vzpo­mínky na kdysi vykonanou cestu do Itálie neboli vzpomínky na příjemné posezení v krásné Veroně a na všechny potě­šující dojmy a události k tomu se vížící. Sama stará účtenka je toliko zevním popudem k těmto slastným vzpomínkám a její funkci by mohl stejně dobře zastati třeba soudobý plakát, zvoucí nás k návštěvě Itálie, anebo též prostá zmínka o Veroně v jisté knize, ať již umělecké nebo naučné. Pa­mátkové předměty mají zřejmě vzhledem k takovýmto emotivním vzruchům nanejvýše význam mnemotechnický, takže památkovou funkci by bylo nutno pokládati toliko za jistý druh mnemotechnické funkce, jakou zastávají třeba uzly na kapesnících. Zajišťovati si příjemné vzruchy, vzpomínky zvláštními krámy, věcmi, které nevykazují žádné rozumné opodstatnění, bylo by však rozhodně přebytečné, vybavu­jí-li nám, jak jsme upozornili, každou chvíli spoustu pří­jemných vzpomínek všeliké naprosto rozumné věci, které ta­kovouto funkcí nejsou vůbec obmyšleny a které ji tudíž za­stávají zcela bezděky, náhodně. Posléze pak lidé obdaření schopností si vybavovat příjemné zážitky, kdykoliv se jim zachce, volním aktem, nepotřebují přece vůbec žádného zevního popudu, žádného agent provocateur, aby se rozpo­menuli na jisté krásné chvíle svého života. Jen povinnosti a záležitosti, jež nám neleží na srdci, je dobré si připomínati uzly na kapesníku. Pro zmíněný účel vskutku také nikdo nelpí na památkách a doufáme, že této funkce se nebude dovolávat ani žádný rozumný kritik památek.

Jestliže jsme již byli donuceni zkoumati památky vzhledem k vzpomínkám, které se k nim víží, nelze opomenouti konstatovat, že koneckonců jest je nutno v tomto směru hodnotiti spíše negativně. Člověk si totiž upravuje ve vzpo­mínkách skutečnost podle svých přání a značně ji přikrášluje, zbásňuje, takže věcná památka, která mu na ni zbyla, může ho mnohdy jen desilusionovati, uvádějíc jeho fantasijní vzpo­mínky na pravou míru – do světa skutečnosti. Vezměme si za příklad fotografii některé své rané lásky, již jsme kdysi dávno zbožňovali a jež v našich vzpomínkách žije jako ne­dostižný vzor krásy a dokonalosti. Zadíváme-li se po letech na tuto fotografii, zjistíme asi k svému zármutku, že dívka, která je na ní zobrazena, vlastně žádnou krasavicí nebyla a že v oblečení, vyšlém dávno z módy, se zdá spíše komickou osůbkou než hrdinkou, hodnou našeho milostného snění.

Nebo si zvolme jiný příklad. V útlém, dětském věku se nám zdála, dejme tomu, vitrína, stojící v parádním pokoji našich rodičů a naplněná ozdobnými tretami, vrcholem krásy a pře­pychu, přímo pohádkovou pokladnicí, a v takovém světle se nám bezpochyby jeví jistou měrou i dnes po mnoha letech, kdy po ní není již ani nejmenší památky. Kdyby se však tato vitrína dochovala v netknutém stavu náhodou, třeba u ně­kterých našich příbuzných, do dnešních dob a kdybychom se s ní po větším časovém odstupu opětně shledali, jistě by­chom se přesvědčili, že vzpomínaný klenot ze světa našeho dětství byl vlastně trapným skleníkem, naplněným nejnevkusnějšími pouťovými krámy a brakem.

Podobně se lze též dívati na četné veřejné památky. Třeba pracovny slavných spisovatelů, místnosti, které zůstávají na památku příštím pokolením pietně uchovávány v takovém stavu, v jakém se s nimi jejich obyvatelé rozžehnali, a které se těší četné návštěvě jako jistá poutní místa, jsou nás ob­vykle s to jen rozteskniti svým nevkusem. Když tyto svatyně opouštíme, nutně si povzdechneme: Tak skvělý básník a tolik nevkusu a pošetilých věcí nashromáždil kolem sebe! Památky na slavné postavy našich dějin a kultury mohou mít tedy v očích rozumných lidí jen ten význam, že smazávají hranice mezi genii a domovníky, a pro stádo ostatních návštěvníků mají pak snad zase jedině ten význam, že ti, kdož je shléd­nou, se mohou chlubiti, kde všude byli a co spatřili. Společ­nost má v úmyslu zasloužilé muže uschováváním a ošetřová­ním všelikých svršků, které po nich zbyly, sice uctívati, avšak ve skutečnosti, rozumně usuzováno, tímto pošetilým počíná­ním jejich památce naopak jen ubližuje a škodí. Většině slavných básníků, malířů, skladatelů, filosofů, objevitelů, vy­nálezců, politiků atd. by zajisté prospělo, kdyby se po nich nedochovaly žádné památky, neboť lide by pak mohli o nich sníti jako o všestranně tělesně i duševně dokonalých tvorech, i když to třeba byli pokřivení skrčci, hovící si v zatuchlých měštěnínských domácnostech.

Člověk nemá zapotřebí žádných krámů, aby mohl sníti o zašlých časech a ztracených bytostech. Památky, s nimiž se shledáváme během svého života, naopak jen ubírají našim dohadům a vzpomínkám na kráse a emotivitě, vnucujíce jim svou všední skutečnost, a máme-li je od prvopočátku stále na očích, nedovolují nám dokonce ani si vytvořit lepší před­stavy o světě, okrášlit si fantasiemi holou realitu. Proto také nelze předpokládat o lovcích slastných, těšivých vzpomínek a snů, že by byli lovci památek. Pokus o obhajobu památkářství emotivitou končí tedy fiaskem. Místo, abychom se do­pátrali v tomto směru jistého rozumného zdůvodnění úscho­vy památek, objevujeme tak právě naopak ještě nový, další důvod, pro který jest záhodno památkářství potírat. Opravdu jistý blahodárný význam lze přičítat památkářství jedině vzhledem k možným změnám ve funkčnosti věcí, jimiž se i některé pouhé památné tretě může leckdy pojednou dostati jisté závažnosti, a to nejspíše kulturní. Ovšem případy takovéhoto těžko předvídatelného a obvykle celkem neval­ného zhodnocení jsou relativně velmi řídké, celkem ojedi­nělé, takže by bylo nesmyslné se na ně ohlížet a zavalovati se proto myriádami památných krámů a klumpů. Ani touto spekulací, jíž by bylo možno provádět koneckonců zásadně s jakýmkoliv harampádím vůbec, nelze tudíž uschování pa­mátek rozumně odůvodniti. Památkářství je nejapné, poše­tilé, ať se již na ně díváme z kterékoliv stránky.

Přestože památkářství nemá žádného ospravedlnění, není boj proti němu snadný. Nehledíc k psychickému poutu, které lidi víže k památkám, jsou totiž mnozí lidé a někdy i celé sociální útvary interesovány na památkách tučnými zisky. Především skýtá často lidem, využívajícím naši touhu po památkách, poměrně velmi levné živobytí výroba a prodej památkových předmětů. Takovéto zboží lze, jak známo, snadno předražovati, ježto i skrblíci, kteří hledí usmlouvati každý haléř při nákupu nezbytných životních potřeb, jsou naproti tomu ochotni vydat bez okolků několik desítek korun za všeliké památeční trety. Dále jsou pak pří­mým i nepřímým zdrojem hojných výdělků speciálně též pa­mátky veřejné, národní. Mnohdy stačí, aby na místním hřbi­tově byly uloženy tělesné pozůstatky jistého velikána, jisté proslavené osobnosti, a již celá dotyčná obec může značně profitovati z nepřehledných zástupů výletníků, kteří přichá­zejí i z nejvzdálenějších končin se pokloniti těmto ostatkům, třebaže je do těchto míst nemůže nic jiného lákati. Vzpomeň­me na příklad oslav Karla Hynka Máchy, konaných na pa­měť stého výročí jeho skonu. Tehdy se sjelo k jeho hrobu v Litoměřicích na tisíce lidí, z nichž kynuly místním kupčí­kům značné zisky, o jakých se jim nikdy předtím ani ne­snilo. Na poutnících po stopách K. H. Máchy, na naivních lidech, kteří se pokládali za úctyhodné ctitele tohoto význač­ného básníka, třebaže nikdy nepřečetli do konce ani jeho slavný Máj, vydělávali všichni místní hoteliéři a hostinští, přemnozí obchodníci a kramáři, drožkáři, soukromníci, pro­najímající své volné pokoje, a konečně i sama litoměřická obec, plnící si pokladnu všelikými dávkami.3 Památkářství skýtá tedy vzácně lehkou obživu tisícům lidí i tím, že pod­poruje turistický ruch. Spousta zapadlých městeček a vísek vděčí přitažlivosti památek, které se v nich náhodou ucho­valy, mnohdy i přímo za svůj rozmach, čehož typickým příkladem je třeba Jiráskův Hronov. Pečlivě uchovávaná rodná chalupa Aloise Jiráska proslavila Hronov po celé vlasti a povznesla chudičké tovární městečko na výstavné poutní místo.

Sekundární hospodářský význam památkářství je zřejmě nesporný, avšak celku, lidské společnosti není nikterak ku prospěchu. Především je památkářství stoupou lidské energie, podněcujíc nás k nákladnému udržování všelikých krámů nebo přímo i k jejich výrobě, a za druhé pak svádí domácí i cizinecký turistický ruch do krajů mnohdy úplně nepůvabných a nepříhodných k rekreaci, takže lidé honbou za pa­mátkami se na své dovolené spíše jen upachtí, než aby si odpočinuli. Ovšem zištné zájmy na památkách má značný počet lidí, a ti obzvláště pomocí svých pošetilých přisluho­vačů z řad více nebo méně významných kulturních pracovníků dovedou každý útok proti nejapnému památkářství utlumiti. Pisatel, který by si dovolil pochybovat o rozum­nosti uchovávání a zhlížení památek, bude všemožnými plát­ky i oficiálním tiskem napaden jako nechutný cynik, tupící všechny ušlechtilejší vzněty, respektive jako národně neuvě­domělé a nekultivované individuum, anebo v nejpříznivějším případě bude alespoň líčen jako malicherník, nepřející „chu­dým“ lidem, aby si trochu přivydělali. Vzhledem k tomu není snad nutno čtenářům připomínat, že k brojení proti uctívání veřejných, jakož i soukromých památek nás nevede ani ne­úcta k lidem, jimi oslavovaným, natož pak jiné, nízké po­hnutky, jako závistivost apod., nýbrž jedině nezvratné pře­svědčení, že uctívání památek je zásadně planým, pošetilým podnikem a že kupčíci by mohli zajisté týti z rozumnějších lidských vášní než právě z náklonnosti k památkám.

Nakonec ještě pojednejme o jistých terminolo­gických potížích. Často se totiž mluví i ve vědě jakožto o památkách o věcech, které jsou naprosto rozumně ospravedlnitelné třeba alespoň jako vědní objekty a které nemají vůbec žádné památkové funkce. Tak na příklad bývají historiky a kritiky umění nazývána umělecká díla památkami uměleckými, archeology praehistorické nálezy památkami archeologickými, architekty přírodní útvary, o jejichž ochranu se bojuje, aby nebyla snížena obyvatelnost krajiny, zase památkami přírodními, atd. Chceme-li již zdůrazňovat stáří podobných objektů, běží tu zřejmě nanejvýš jen o starožit­nosti a nikoliv o památky, neboť třeba Boticelliových obrazů si přece nevážíme jako památek na pana Boticelliho anebo jako pozůstatků ze slavné renaissanční éry lidských dějin, nýbrž proto, že to jsou skvělá, nedostižná umělecká díla, ať již byla vytvořena kýmkoliv, kdekoliv a kdykoliv. Podobně pak, pohoršuje-li nás, dejme tomu, pokus vyhoditi do povětří malebný chraberecký Chlum na Lounsku, vandalství, naivně anoncované a velebené v létě roku 1943 veškerým denním tiskem, nelze v tom taktéž spatřovati snad nějaké oplakávání památek. Ke srovnání kopců se zemí zvláště v takové kra­jině jakou je Lounsko, které kromě skýtaného pohledu na vrchy Českého středohoří je celkem naprosto fádním, bezútěšným krajem, není možno mlčky přihlížet, ježto právě tak jako chce člověk sídliti v příjemném bytě, tak chce i žíti v příjemné, náležitě obyvatelné krajině. Brojíce proti pusto­šení přírody, proti bezohlednému porušování zemského re­liéfu, ať již takovým nebo onakým způsobem, želíme tedy celkem nesmyslného znešvařování krajiny, jímž se její obyva­telnost značně snižuje, a nikoliv snad ztráty jakýchsi památek, třeba na kosmogonickou činnost Boží nebo na naše předky, kteří tak nebo onak zrůzněné lány země od pradávna obývali. Památkami jest možno označovati toliko věci se zřetelem k jejich památkové funkci a zejména věda, pro niž památečnost věcí nemůže mít vůbec žádný význam, nemá zřejmě používati tohoto označení pro objekty svých výzkumů.

Ovšem nesmyslné a neoprávněné užívání názvu památka ve vědecké terminologii není zcela náhodné. Mezi předměty vědeckého zkoumání, mezi objekty rozumně opodstatnitelné vtírají se totiž mnohdy i pouhopouhé krámy, kterým titul památky buď opravdu přísluší anebo  alespoň nekřivdí. Vezměme si za příklad třeba musejní sbírky. V museích, a nejen v museích venkovských, provinciálních, nalézáme za­jisté mezi cennými objekty i spoustu všelijakých věcí, které nemají žádnou výzkumnou nebo uměleckou hodnotu, což ko­nečně dokazuje již i zmíněné uschovávání všelikých svršků po slavných lidech. Speciálním a zvláště kaceřovatelným pří­kladem neblahých důsledků nerozlišování hodnotných věcí od pouhých památek, krámů jest pak též nejapné uschraňování kdejakých bezvýznamných skizz proslulých malířů, vý­tvorů, které obvykle sám jejich autor odhodil a z nichž sa­mých by ani největší znalec nevyčetl, kdo je zplodil. Přesto však naivní trety tohoto druhu bývají zakupovány pro ve­řejné i soukromé umělecké sbírky za závratné sumy, ačkoliv to jsou nesporně pouhé památky, postrádající jakéhokoliv rozumného důvodu k existenci. Takovéto neblahé úkazy sou­žití hodnot s krámy dokazují, kterak pošetilé památkářství proniká do všech sfér lidského podnikání a kterak se dovede dobře skrýváti i pod rouškou vědeckých zájmů a uměnímilovnosti. Nejen prostí občánci, nýbrž i vědci se zaplavují památečními krámy, a proto, nečiní-li se ve vědě prakticky rozdílu mezi hodnotnými věcmi a památkami, nelze se diviti, že takové objekty nebývají od sebe rozlišovány ani termino­logicky a že v jejich souborném pojmenování památkami není spatřováno nic odiosního.

Úryvek z Broukovy knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, s. 52–72); úryvek je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Dosud zaznamenané recenze

LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk. Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831–832 (přetištěno in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha], 2009 [de facto 2010]).

TARDY, Vladimír. Lidé a věci. Kulturní politika, 5. prosince 1947, r. 3, č. 12, s. 7.

RICHTER, Stanislav. Kniha nihilistických teorií. Lidová demokracie, 16. listopadu 1947, r. III, č. 266, s. 5.

Nové knihy [rubrika]. Filmové noviny, 25. října 1947, r. I, č. 43, s. 6.

Poznámky autora webu


1 LÉVY-BRUHL, Lucien. L´âme primitive. Paris: F. Alcan, 1927 (vydání z r. 1963 je k dispozici ke stažení na http://gallica.bnf.fr).

2 Tématu kultu geniů se Brouk věnuje ve své práci o genialitě a šílenství Patologie životní zdatnosti (Praha: Alois Srdce, 1937, s. 145–150, ke stažení zde), náboženskému kultu i kultu geniů potom v publikaci O funkcích práce a osobitosti (Praha: Volvox Globator, 2009, s. 136–154).

3 Brouk se věnuje oslavám 100. výročí Máchova narození ve svém eseji Máchův kult, který je součástí sborníku Ani labuť ani Lůna (Ed. Vítězslav Nezval. Praha: Otto Jirsák, 1936).

Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Advertisements

1 komentář»

  Witch wrote @

Jistě by bylo zajímavé vědět, jak by se filosof stavěl k trendu, který pomocí krámů lidem vrací sebedůvěru a dokáže je potěšit vyvoláváním vzpomínek, vyprávěním a odrazm tohoto dění ve skupině. Mám na mysli reminiscenční terapii a její prvky, která pomáhá zachovávat a obnovovat uvědomnění své ceny také u lidí s demencemi… 😉
Dík za zajímavou ukázku.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: