Bohuslav Brouk o prodejnosti žen a prostituci

23/11/2010 (16:52) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Bloch, Lombroso, prostituce, psychoanalýza

PRODEJNOST ŽEN

Disposice dítěte k individuelní manické lásce není dána dědičně, nýbrž reprodukcí podmínek, které vedly k jejímu prvému zrodu. Rodinnou výchovou je dítěti vštěpována jeho individuálnost oproti libidinosní kolektivnosti primitivů a naprostým zata­jováním významu pohlaví je libido v zbývajícím heterosexuálním poměru odváděno k manickému scestí. Dítě miluje ženy, aniž by mělo ponětí o roz­dílu jejich pohlaví. Proto i uspokojení jeho lásky je odváděno z cest sexuálně-erotických k psychicko-libidinním. Věnuje-li dítě pozornost svému pohlaví, odvádějí napomínání a ostré výhrůžky opřené o kastrační hrůzu účinně jeho zájem na jiná pole. Po­hlavní nevědomost a zdrženlivost v ukájení spolu s přespřílišným individualismem dnešní společnosti disponuje nás k manické individuální lásce a tím budí zdaní, že jsme obdařeni sklony k monogamii. Monogamie je zjevem ekonomicko-sociálním, který nastoupil po předcházejícím skupinovém manželství, communal mariagge, jak můžeme také zváti promiskuitu uvnitř kmene. Teprve jí nastalé nové poměry v sexuálním ukájení zplodily zvláštní mimotělesné zájmy na ženách, avšak již exogamie, která zhoršila podmínky sexuálních ukájení, byla jejich prvým podnětem. Přes vzájemné výměny manželek dochovala se totiž nenávist mezi cizími kmeny, která činila mnohdy obtížným ucházení se o přízeň žen. Malinowski líčí, jak výpravy za dívkami do cizích vesnic u Trobriandů, doví-li se o nich tamější jinoši, bývají přepadávány a obvykle po bitce, v níž se neujde zranění, vyhnáni. V tomto počínání domo­rodců projevuje se původní obrana domácích žen z dob předexogamních, kde endogamní klén chránil své ženy před je přepadávajícími cizími násilníky. Ač později byl styk mezi druhy téhož kmene co nejpřísněji zakázán a jedině možný byl styk s ženami druhého kmene, svědčí přepadení výprav cizích nápadníků o nevědomém zájmu domácích na endogamních stycích. Exogamií bylo tedy znesnadněno i získání ženy a tak mnohdy nedosažitelná žena, jež, jakožto blíže nepoznaná, byla schopna idealisace, mohla evokovati prvé symptomy manické vášně mužů. To, že milovati můžeme jen nepoznané, vědí dobře ti, kteří se oddávají t. zv. distanční lásce, při níž se střeží vejíti se zbožňovanou osobou v osobní styk.

Monogamie pak dokonce znemožnila mnohým získati ženu vůbec, neboť ta jako nástroj k ukájení a rození dětí stala se zbožím, k jehož koupi bylo po­třebí materiálních prostředků. Jako každá užitková hodnota měla svého majitele, který se jí dobrovolně nevzdal. Nemohl-li dosíci některý muž ženy koupí, musil se jí tedy zmocniti násilím.

Historickým příkladem pro uzavření manželství uloupením ženy je hromadný únos Sabinek Římany. Ač loupež žen je dochována i v mnohých ceremoniích svatebních, byla v pozdějších dobách nejspíše východiskem z nouze toliko v případě nejkrajnější nutnosti. U většiny i dnešních primitivů je získání ženy, uzavření manželství obchodem. Prvotně byla žena prodávána svými rodiči za cenu, jejíž výše se řídila pracovní dovedností a relativní velikostí počtu svobodných žen. Jestliže žena byla schopna zastávati různé práce nebo byl-li nedostatek žen, ceny se přirozeně zvyšovaly. Poněvadž však muži náležela po­vinnost starati se o výživu ženy a forma obživy stále více vytlačovala ženskou pomoc v tomto úkolu, stala se žena pro muže brzy velmi tíživým břemenem, což mělo za následek, že, když se rodiče chtěli zbaviti dcery, musili ji získati ženicha věnem. Věno ženino, jež mělo přilákat manžela, bylo původně od­váděno ve formě tributu z každoroční sklizně a vý­pomoci pracovní. V starověku nabylo pak u kultur­ních národů obvyklé formy peněžité, kterou si dodnes udrželo.

Namísto prodeje žen při uzavírání manželství po­čal býti kupován muž pro ženu. Věnem byl získán ženě majetnější člověk a tedy i pohodlnější život v manželství. Věno zplodila diferenciace třídní, ma­jetková. V pravém slova smyslu však ani věno není kupováním muže, neboť muž nadále za svou ženu platí její obživou. Zrušením koupě ženy od její ro­diny a jejím vybavením věnem, byla kupní její cena toliko snad snížena nikoli ale odstraněna. V endogamním klénu platili muži ženám za jejich povolnost jim poskytovanou ochranou a výživou. Zavedení exogamie, která nejspíše v svých prvních počátcích odkazovala muže na ukořistění žen, zplodilo později kupní formu získání manželky, kteréžto zvýšení ceny žen, ceny sexuálního ukájení, bylo však brzy odstraněno ženiným věnem, které cenu žen naopak snížilo.

Stále se stupňující nesnáze v uhájení existence vysvětlují přirozený vznik vybavení dívek věny. Věno si vyžádaly hospodářské podmínky, kdežto koupě žen od rodičů nezdá se býti ekonomicky zdůvodně­na. Za poskytovanou rozkoš a případně i práci od­měňoval se muž ženě tím, že ji živil. Platil-li za to i jejím rodičům, nelze to vyložiti jinak, než že ro­diče využili nedostatku svobodných žen a těžili z něho. Leč koupě nevěsty zdá se míti jiný smysl než prospěchářství rodičů. Exogamicky žijící kmeny vzhledem k svým latentním incestním sklonům ne­rady vydávaly své ženy cizím příslušníkům, a proto snad poplatek za vydání ženy byl skládán za účelem usmíření. Koupě manželky byla spíše formali­tou než obchodem. […]

Monogamie, jež váže sexuální styky na ekonomické podmínky, zpříčinila sexuální nouzi. Následky této nouze jsou různé. Omezování pohlavního života, jak jsme již objasnili, zplodilo po delší době psychickou disposici k individuelní manické lásce, v níž mnozí vidí nejvyšší plod duševní kultury, avšak rovněž jejím následkem, a to bezprostředním, je prosti­tuce, která opačně je považována za vřed lidské společnosti. Oběma jevům je společné to, že jsou zplodinou sexuality zmrzačené morálními zákony vyplývajícími z ekonomických příčin. Manicky prodchnutá láska k ženám zdá se povrchnímu pozorovateli dnešní společnosti zakrývati čirý zmaterialisovaný styk s prostitutkami, právě jako krásný malý střevíček zakrývá odporně zdeformovanou nohu Japonek. Platonická láska není nikdy tak sil­nou, aby plně potlačila naše tělesné požadavky. […]

Ženy, které se k těmto dočasným stykům propůjčují, slují prostitutky. Poněvadž způsobem svého života jsou odkázány samy na sebe, jsou nuceny vybírati po částech od jednotlivých milenců prostředky na svou obživu, kterých by jim jinak poskytl manžel. […] Poměr muže k prostitutce je nezávazný, neboť končí orgasmem. Prostituce je tedy neustále rozlučovaná a obnovovaná monoga­mie, jejíž trvaní je omezeno na dobu koitu. Nikdy nemůže být její charakteristikou přijímání odměny za sexuální služby, neboť pak by jakýkoliv poměr ženy k muži byl prostituční. Družka zúčastněná hromadného manželství pravěké společnosti i manželka dnešního civilisovaného člověka je živa ze svého těla. Proti prostitutce mimo morální sankce má tu přednost, že uzavřením sňatku je doživotně existenčně zajištěna, ať již v své roli manželi vyhovuje nebo nevyhovuje. Přirovnáme-li prostitutku k soukromému zaměstnanci nádeníku, jenž se může ocitnouti každou hodinu bez prostředků na dlažbě, je legální manželka státním zaměstnancem se zajiště­nou pensí.

Odměna přijímaná ženami za jejich tělesné služby není na závadu ctnosti. Ctnost žen posuzuje se podle toho, jak dlouho se žena s jedním a týmž mužem prostituuje. Jestliže rozumíme pod slovem prostituce lásku prodejnou, musíme uznati její všeobecnou rozšířenost, neboť všechny ženy se prodávají. Podle morálních názorů je tedy ctná žena ta, která se zaváže doživotně prodávati své tělo výlučně jedinému muži, oproti čemuž prostitutka si uchovává svobodu a uzavírá smlouvy toliko na krátkou dobu. Nechceme-li blasfemicky nazývati manželství vázanou prostitucí, můžeme použíti pro prostituci synonyma hodinové manželství. Že doba, trvání manželského poměru, je vskutku měřítkem počestnosti žen, dokazuje škála, v níž klesá úcta k ženám. Manželka věrná nadosmrti svému manželu je morálně nejvýše stojící žena. Několikráte opakovaný rozvod vrhá však již špatné světlo na její morální kvality. Konkubina, maetresa, jež neuzavírá legální sňatek a není tudíž nucena navždy žíti se svým partnerem, spadá již mezi nevěstky, avšak udržuje a povždy si udržela společenské postavení. Úplnými vyděděnci nikterak nerespektovanými a opovrhovanými jsou pak ženy, jejichž monogamický svazek trvá toliko po dobu soulože. Tyto nejubožejší prostitutky ze všech žen, přijímajíce za svá krátce trvající manželství peně­žité odměny, ostentativně odhalují prodejnost lásky, zatím co oficielní manželky a rovněž i konkubiny, vedouce obchody směnné, ji zastírají.

Poměry žen nejsou však diferenciovaný pouze for­málně dobou. Forma pohlavního života určuje i jeho kvalitu. Prostitutka omezuje své styky na tělesné ukojení, zatím co maetresa přidává k tomuto po­měru příslušnou dávku erotiky a manželka nadto ještě notnou příměs nudy. Jelikož vdavekchtivé dívky a maetresy jsou obvykle do té míry dobře situo­vány, že nemusí přijmouti prvého interesenta za manžela nebo přítele, mají taktéž zdánlivě volnější výběr svých partnerů než prostitutka, která, žijíc ze dne na den, je ve strachu před svou existencí nucena oddati se prvému nápadníku. Materiální prospěšnost hraje však i u ctných žen svrchovanou roli a volnost výběru je dána pouze mezi majetkově rovnými ctiteli. Jestliže se žena svým tělem obži­vuje, nemůže si dnes naprosto volně voliti partnera. Neliší se tedy ctná žena od bezectné svobodným vý­běrem rovněž jako ani charakter poměru nemůže nám posloužiti k definici. Omezí-li manžel své styky s manželkou na návštěvu její ložnice před spaním, neposkytuje mu žena více než nejordinérnější prostitutka ztrácející se ve tmě ulice po provedené souloži. Naproti tomu může nám nevěstka poslou­žiti sexuálním ukojením, erotikou jakož i nudou, zůstaneme-li s ní několik hodin pohromadě. K uve­denému kvalitativnímu rozlišení lásky sice obvykle dochází, avšak všeobecně platné není.

Rovněž filologický význam slova prostituce ni­kterak nám nepomáhá odstraniti obtíže jeho defi­nice, neboť se nekryje s tím, co pod tímto pojmem rozumíme. Prostituce v svém slovním významu značí oddání hanebnému životu. Dnes však má speci­ální smysl propůjčovati tělo za odměnu. Poznali jsme ale, že není ženy, která by ze své tělesné funkce netěžila. Platiti se dá manželka stejně jako prostitutka. Potupnému označení prostitutky propadá však toliko žena okázale těžící ze své sexuální funkce. Manželka zastírá svou prodejnost, jakožto prostředek k mužovu sexuálnímu ukojení, funkcí mateřskou a výpomocnou prací, avšak i v mnohých případech legálního manželství zůstává její činnost přesto omezena na úlohu eroticko-sexu­ální. Docházíme tedy k závěru, že při definici prosti­tuce, jakožto zištné, prodejné lásky, nemůžeme vycházeti z protikladu legálního manželství, neboť toto jejím protikladem není. Veškeré nesnáze vyply­nuly toliko z toho, že různí autoři, chtějíce definovati prostituci, nechtěli v ni pojmouti zákonné man­želství. Tak došli k dlouhým, nepřesným frázím, jež nic neobjasňují. […]

Protiklad prostitučního života ženina lze viděti v milostném životě ženy, která není materielně zá­vislá na svém partneru. Takový styk ženy, závisející čistě na jejím chtění a vůli, zplodila prvně nevěra v manželství, žena, jež byla zabezpečena existenčně svým sňatkem, mohla se oddávati lásce mimomanželské čistě z rozkoše, podobně jako svobodná dívka neztrácející dnes předmanželskými zkušenostmi možnost pozdějšího provdání. V moderní době při­družila se pak k těmto ženám, jak jsme se již zmínili, žena emancipovaná, samostatně se živící. „Ideální“ poměr mezí mužem a ženou vyvinul se tedy stejně jako okázalá forma prostituce, mimo zákonné manželství.

Kdybychom chtěli rehabilitovati manželský stav, mohli bychom jej pojati nejpříznivěji jako styčný bod prostituce a svobodné, nijak materiálně neza­tížené lásky, je-li jeho hospodářský význam obestřen nymbem individuální manické lásky. Počestnost manželství zavazující doživotně dvě osoby k soužití basuje tedy na individuální lásce, na platonickém prvku poměru mezi mužem a ženou. Manická láska vznikla však teprve usilovným morálním požadav­kem věrnosti při prosté manželské prostituci. Svobodně sexuálně se ukájející člověk nikdy nenabude tak chorobně vnitřního poměru k ženě. Proto nelze ani předpokládat, že by zůstal některé ženě věren, neboť žádná žena není tělesně tak svůdná, aby vy­loučila půvaby ostatních. Proto ideální forma manželství je nepřirozená.

Ačkoliv morálka využila platoniky k posílení odporu k pohlavnímu životu a snažila se tak udr­žeti manželskou věrnost alespoň v tělesné formě, nebasuje platonika sama přímo na zdrženlivosti pohlavní. Manicko platonický poměr k ženě vznikl po přerodu kolektivního myšlení v individuální, přerodem kolektivní společnosti ve společnost individualistickou. Libidinosní vztahy byly tak obráceny výlučně na ženu, avšak zklamání, které každá žena mužům připraví, nenechalo je navždy fixovány na ženu jedinou. Proto není možno ani v dnešním man­želství předpokládati, že si svou ideální formu, jest­liže vůbec existuje, dochovává po celou dobu svého trvání. Jestliže jsme proto trochu polichotili man­želskému stavu a v zářných případech jej povznesli nad obyčejnou prostituci, můžeme býti ubezpečeni, že i tyto výjimky dříve nebo později přestanou býti výjimkami.

Trvalá tělesná věrnost je násilná, u lidí, kteří ne­jsou přespříliš abstinentně založeni, pak do jisté míry nemožná. Každý platonický poměr k ženě dojde rozčarování a proto i věrnost založená na vnitřním, hlubším individuálním vztahu k žene je jenom dočasnou. Lidé, u nichž odpor k pohlavnímu životu není přehnaný, budou se milovati s jinými ženami, byť i přesto, že jejich láska bude platiti jiné, dosud nedostupné. Žádný zákon ani žádná psychická disposice nepřemůže úplně pohlavní pud. Monogamie nemůže docíliti trvalé věrnosti. Každá žena jednou omrzí, jestliže se s ní trvale stýkáme, žijeme-li přesto i nadále s ní, vynucuje to jedině sexuální nouze zaviněná zesoukroměním žen. Dokud se o ženy starala společnost a nikoliv jednotlivec, dokud byla žena majetkem společnosti, chceme-li se vyjádřiti drastičtěji, nebývalo by nikoho napadlo doživotně se připoutati k jedné ženě. Stejně jako máme vždy chuť na jiné jídlo, tak je nám příjemný i nový sexu­ální objekt.

Jediný pokrok, jejž jsme snad vykonali, je ten, že po dobu zbožňování jedné ženy zůstáváme jí věrni a že polygamické sklony vůbec odvrácením od přímé sexuality náležitě ochably. Primitiv, pokud si společnost zachovala své kolektivní rysy, neznal však ani tohoto omezování sexuality. Dokla­dem toho je promiskuitní styk primitivů při slav­nostech, kdy mnohdy bývá dovolen i styk incestní, jakož i zvyk t. zv. pohostinné prostituce. Právě jako člověk při platonické třeštivé lásce přecenil duševní a citové schopnosti ženy, tak i tělesné po­hlavní žádosti slibují větší požitky, než žena přináší. Jako se lidé zklamávají psychicky, tak se zklamávají i fysicky. Proto i u primitivů monogamicky žijících měl mimomanželský styk ten význam, že zdesilusionoval naděje vkládané v cizí vaginu a připoutal opět zájmy k vagině ženy vlastní. Touto cestou dosáhlo se větších úspěchů než kázáním morální zdrženli­vosti a přirozenou askesí za manické lásky, ženy zklamávají naše naděje duševně i tělesně a proto, vábí nás vždy toliko nové nebo staré; zapomenuté ženy jsou vábivé jen jako vzpomínky nebo očekávání. Milujeme minulost a budoucnost, nikoli přítomnost, přítomnost může se stát krásnou až jako minulost. Krásné jsou vzpomínky a naděje, přítomnost nás zklamává. Mimomanželský styk dochází tedy opráv­nění absolutního. Nejen za nepřítomnosti manželky, ale i za její přítomnosti jsme ponoukáni k záletům. Je však samozřejmé, že spíše odoláme svodům, máme-li alespoň něco nežli nic. Proto není divu, že prostituce, která v kulturních dobách poskytuje možnost mimomanželské soulože, koncentrovala se hlavně na místa, kam přicházejí cizinci. Z těchže důvodů vznikla také prostituce pohostinná, kdy muž poskytl zdarma svému hostu mimo pokrm a lože i svou vlastní ženu. V tom bývá spatřována první forma prostituce. Nazývati tento zvyk prostitucí neodporuje ani naší definici, neboť povolnost ženy k cizinci vynutil si manžel na základě své svrchovanosti. Jestliže svou ženu živil, musila býti i poslušná všech jeho přání. Neshledávají-li sexuologové v manželství prostituci, je však nesnadné pochopiti, proč v tomto nezištném pohostinství vidí prvotní formu prosti­tuce. Činí-li tak, nemohou pokládati výdělečné zužit­kování lásky za podstatu prostituce.

Proto i Blochova definice: „Prostituce je určitá forma mimomanželského pohlavního styku, vyznačujícího se tím, že prostituující se jedinec se vzdává více nebo méně vybíravě, ustavičně, notoricky a ve­řejně, zřídka nezištně, ponejvíce ve formě řemeslné prodejnosti, neurčitému množství osob k souloži nebo jiným sexuálním jednáním, nebo jim ostatní pohlavní vzrušení a uspokojení zjednává a vyvolává a v důsledku tohoto řemeslného smilstva získává určitý konstantní typ,“ uvádí zištnost jen jako ob­vyklý, ale ne základní charakter prostituce. Podle toho pak se prostituuje každá žena laxní v svém se­xuálním jednání. Bloch vychází při své definici prostituce z kriteria mravního, stavě ji v opak manžel­ského styku, takže dochází hodnocení čistě morál­ního. Prostituce je mu neřestí. Podle toho musí spa­třovati i v promiskuitním styku primitivů za slav­nosti prvé začátky prostituce a přece nikdo by ne­zaměňoval promiskuitu divochů s promiskuitním stykem prostitutek. Bloch zachoval sice svou defi­nicí doslovný smysl prostituce, oddávání se haneb­nému životu, avšak význam tohoto pojmu má užší smysl.

Prostitučně hanebným stává se pohlavní styk te­prve svým výdělečným zužitkováním. Poznali jsme však, že z toho hlediska zaslouží i zákonitá man­želka morálního opovržení. Z manželství mohla uči­niti církev svátost vykládajíc každý styk s man­želkou za akt rozplozovací, oproti pouhému rozkošnictví prostituce. Církev považovala samostatné rozkošnictví za hřích a proto neznala manželky rozkošnice, nýbrž pouhé matky. Jestliže i dnes po delším manželství stává se mateřství vesměs jedinou funkcí manželky, která již svého muže nebaví, nebo nevyplňuje-li vůbec žádných erotických a sexuálních úkolů, nerehabilituje to nikterak manželský poměr, neboť v tom případě stává se manželka vysloužilou prostitutkou, jíž zákon zaručil doživotní pensi. V manželství dostává se koitu z počátku málokdy výlučné rozplozovací funkce a je tedy řídkým pří­padem, je-li manželka zaopatřována mužem toliko odměnou za rozplozovací úkoly. Přiznává-li se ženám mravně nárok na odměnu za jejich rozplozovací čin­nost, odporuje přirozenosti, zamítá-li se morálně oprávnění přijímati odměnu za jimi poskytnuté pouhé rozkošnictví. Toliko vyvrcholení odporu k po­hlaví v křesťanství potupilo prostituci a vyneslo nad ni manželský poměr, který neměl mít jiného účelu než umožniti zachování druhu. Plozením legitim­ních dětí zachránila si žena svou počestnost. Oproti kacéřované nevěstce zdá se manželka býti placena za plození. Toliko bezdětné manželství je zbaveno zdánlivě této roušky. Neplodná manželka, povolná svému manželi, je postavena vědecky svým počíná­ním na roveň prostitutce. Vyjmouti ji z cechu nevěstek může jenom morálka, která v manželském styku nevidí nic nečestného. Manželka právě jako nevěstka obživuje se propůjčováním svého těla a charakterisujeme-li prostituci ne morálně, nýbrž ekonomicky, jakožto zdroj příjmů z pohlavního života, jsou všechny ženy prostitutkami.

Je tedy pro nás pojem prostituce mnohem širší než Blochův, avšak ani Blochova definice není omezena na oblast prostituce, kterou myslíme prostituci mimomanželskou. Bloch, vyloučiv manželství z prostituce, přiřadil k ní opět veškeré nevázané laxní oddá­vání se žen mužům. Jeho vytčení znaků prostituce je proto, oproti našemu, vzdálenější charakteristice sexuálních poměrů, pro něž se tento pojem vžil. Vycházejíce z definice, že prostituce vězí v hospodář­ském využitkování sexuálních styků, vyhýbáme se těmto obtížím. Poměr mezi ženou a mužem není v podstatě odlišný, liší se toliko formou. V manželství stává se prostituce vázanou doživotně, v konkubinátu dočasně, a v prostituci v užším slova smyslu je prostituce naprosto volnou.

PROSTITUCE

Pod prostitucí, jejímž opovržlivým pojmenová­ním je postižena jenom část žen, rozumíme výhradně prostituci volnou. Za prvou formu této pravé prostituce nemůžeme považovati však propůjčování manželky hostu, ani promiskuitní rity, neboť teprve je­jich potlačení vedlo ke vzniku volné prostituce. Volná prostituce liší se od vázané manželské tím, že prostituující se jedinec prodává své tělo partnerovi jako prostředek k různému sexuálnímu ukojení, jehož dostavením se navázaný poměr končí bez jakýchkoli dalších závazků pro obě strany. Pokud primitivové navazovali hodinová přátelství s manželkami dru­hých, byli hosty manželů, nikoli kupci manželek. Pohostinná prostituce je prostitucí v širším slova smyslu a nelze ji považovati za první etapu vlastní volné prostituce. Prostituce volná vznikla za mono­gamie teprve po poznání účinku koitu. Rovněž do té doby, dokud byla žena majetkem společnosti, exi­stovala výlučně prostituce vázaná. Soukromé majetnictví žen a ekonomicky podmíněný požadavek věr­nosti manželek, vyžadovaný po poznání oplozovacího aktu, vyloučil však pohostinné zvyky, jakož i znemožnil občasnou promiskuitu. Nemohla-li po­třebám cizinců, vzdálených vlastních manželek, a potřebám manželů, znuděných vlastními ženami, ja­kož i svobodným mužům, vyhověti zákonitá man­želka, vznikla za těmito účely zvláštní kasta žen, za odměnu se přechodně vzdávajících různým mužům.

Dokud pohlavní akt byl ještě obřadem a ne hří­chem, soustředila se prostituce v chrámech. Koitus byl obětí bohyni, jíž chrám byl zasvěcen, a byl-li pe­něžně odměňován, přináležela odměna obyčejně kněžím chrámovým, kteří takto dobře využili pohlavní lačnosti. Chrámy lásky nesly v Babyloně jméno Melittino, v Řecku byly zasvěcovány Afroditě, v Římě pak sluly chrámy Venušinými. Chrámová prostituce, neboli tak zvaný kult Venušin, byl pokračováním promiskuitních obřadů primitivů, avšak přesto do­stával již novou formu. Ačkoliv nevěstka, vystou­pivší ze služeb bohyně, nebyla ponižována a měla dosti nápadníků, kteří s ní hodlali vejíti v manžel­ství, nebo jestliže vstup do chrámu byl cizincům po­skytován zdarma, přece se ve Venušině kultu počaly utužovati znaky volné prostituce. Brzy staly se z nich domy, jež se v ničem nelišily od dnešních bordelů.

Bordel oproti Venušiným chrámům, spadajícím pod správu kněží, náležel správě světské, státní. Prvé bordely zřídil Solon, chtěje, aby na výdělcích nevěstek, na nichž participovali dříve kněží, parti­cipoval nyní stát. Tak zavedl místo staré, posvátné prostituce prostituci zákonnou, legální, jež se docho­vala až do našich dob. V Římě byli určeni aedilové, aby dbali nad poplatností bordelů a starali se o dobré příjmy císařovy. Za panování císařů rozšířila se prostituce do strašných rozměrů, neboť byla jimi samot­nými podporována. Za vlády Caligulovy byly do­konce půjčovány císařovy peníze k styku s prosti­tutkami, ovšem na vysoké úroky. Římská prostituce, provozovaná v bordelích zvaných lupanary, skýtala tak neustálý zdroj příjmů císařově pokladně.

Mravy antického světa přešly i v křesťanskou éru. S nově vznikajícími městy vznikala a rostla i prostituce. V byzantské říši dochovaly se původní lupanary a v nových kulturních zemích se zakládaly. Prostituci nepodařilo se ani křesťanství vyhladiti a proto ji chtělo alespoň odděliti od ostatního světa jejím omezením na určitá místa. Kromě bordelů byly, jako již v Římě, střediskem prostituce lázně, kde obnažení lidé nacházeli příhodné místo a příhodnou chvíli k pohlavnímu styku. Na mravy nového světa působily mocně Křižácké výpravy, za nichž křesťané měli příležitost náležitě vychutnati zbylá rozkošnická zařízení antického světa. Samo dlouhé putování vojska vzdáleného svých domovů, připoutalo k němu houfy nevěstek, které s ním sdílely cestu. Stejný účinek měly i poutnické výpravy, jejich účast­níci hledali obvykle u cíle své cesty možnost hřešení více než pokání. Přívaly poutníků zvětšovaly i počet prostitutek v poutních městech. Rovněž tak koncily, na něž se krom hodnostářů duchovních sjelo množ­ství světských pánů s velkými průvody služebnictva, přilákaly do měst, kde se koncil konal, nevěstky ze všech zemí. Kostnický koncil, konaný roku 1414, přilákal dokonce 1 500 nevěstek z různých stran. Vy­sokým pánům a urozeným návštěvám dostalo se obvykle pohoštění v nevěstincích. Sám císař Zik­mund navštívil bordel v Ulmu, jak je prokázáno. K pozoruhodnosti města náležel vždy bordel a lázně zřízené vesměs za stejným účelem, jejichž návštěvě sotva který cizinec odolal.

Renesance odstranila přemíru puritánství a ob­rodila pohlavní život, s nímž vzrostla i prostituce. Bohužel objevivší se epidemie syfilidy způsobila brzy náhlý zvrat. Stát musil se ze zdravotních dů­vodů vložiti v otázku prostituce a chtěje zabrániti šíření nové nákazy, dal uzavříti veřejné lázně a bordely. Nevěstky pak stíhal krutými tresty. Syfilitická epidemie propukla po prvé za tažení krále francouzského Karla VIII. do Neapole roku 1495. Italové ji nazvali mala francosa (morbus galicus), neboť sváděli na francouzské vojsko, že ji do Itálie zavleklo. Francouzové revanžovali se pojmenováním mal de Naple, takže tato pojmenování nemohou nám osvětliti vznik syfilidy. Každý národ strká její původ k sousedům. Němci nazývají syfilidu francouz­skou, Poláci německou a Rusové polskou nemocí. Evropané rozšířili nákazu po celém Starém světě. Přinesli ji do Orientu, Indie, Číny i Španělska. V Orientu je známa jako francká nemoc, na Dálném Východě nazývá se pak portugalskou nemocí.

Lidová synonyma syfilidy, byť nevedou k zemi je­jího vzniku, dosvědčují alespoň, že zhoubná nákaza se rozšířila ze západu na východ. Syfilis byla nová nemoc, které Starý svět neznal. Pohlavní nemoci, jako triper a šanker, byly sice rozšířeny již za starověku, ale lues venerea byla neznámou. Inten­sita, s jakou se v prvých letech šířila, svědčí o tom, že stihla krev zcela neimunní, nikdy ještě nebojovavší s touto nemocí. Dodnes propuká syfilis v tako­vém rozsahu, je-li zavlečena na místa dosud touto pohromou nestižená. Epidemické rozšíření syfilidy počátkem novověku potírá tedy názor, že syfilida se ve Starém světě objevovala již v dávnověku. Autoři, kteří jsou vyznavači této opačné theorie, hledají své důkazy mezi popisy malomocenství, s nímž prý byla syfilida ztotožňována. Přikláníme se však k náhledu, že syfilis byla k nám zavlečena ze zemí Columbem objevených, najmě z ostrova Haiti. Je to tedy ne­moc španělská, jak ji správně nazývají Angličané. O její všesvětové rozšíření postaralo se hlavně voj­sko, o intensitu rozšiřování pak pečovala prostituce.

Jestliže nebylo léku proti samé syfilidě, bylo sna­hou zabrániti alespoň jejímu šíření prostitucí. Ač polapené prostitutky byly pranýřovány, ostříhány do hola, nebo ponižovány zametáním ulice, nebylo to nic platno. Ani Marie Terezie, která proslula ob­zvláště krutými tresty za prostituci, stihajícími i muže s prostitutkou se stýkajícího, nepochodila lépe. Zákonem mohly být zrušeny toliko nevěstince, nikoli prostituce sama. Efekt veškerého potlačování byl ten, že z prostituce veřejné stala se prostituce tajná. Prostituce našla si jiné formy. Jejím zákon­ným zrušením nebyly vyhnány nevěstky jenom z bordelů, ale i z ulic. I ženy svobodně provozující prostituci, hledající svého partnera na ulici, nemohly své řemeslo nadále bezpečně provozovati, jestliže dříve jim bylo usnadněno získání klienta předepsaný­mi uniformními šaty nebo ozdobami, jimiž se lišily od ostatních žen, nemohly nyní ani výstředností zjevu, ani chováním poutati k sobě pozornost. Zákazem prostituce zanikla i druhá větev prostituce, prosti­tuce pouliční, která se rozšiřovala současně s prosti­tucí chrámovou a bordelovou. Již ve starověku provozovaly prostitutky své řemeslo svobodně mimo chrám a nevěstinec. Centrem této prostituce byla rušná tržiště a stupně chrámové v městech, kamž přicházelo mnoho cizinců. Ze středisk občanského života nebyla odstraněna nikdy prostituce, ať nesčet­někrát jí byly vyhražovány ulice a čtvrti, mimo něž se nesměla provozovati. Tentokráte vynutily si však přísné tresty, jež stihaly nevěstky, i zánik pouliční prostituce a prostitutky vyhledávaly převážně pro­střednictví kuplířů, kteří vodili do jejich bytů návštěvníky, zatím co ony, jako švadleny, vyšívačky a podobně kryly navenek svou počestnost.

Obtíže a strach před nákazou z počátku prostituci značně omezily. Po překonání prvého děsu ze syfilidy neplatily ale ani drakonické zákony mnoho a prostituce nabývala opět dřívějšího rozsahu. Úřady rozhodly se proto v zájmu zdravotním zrušiti zákaz prostituce a ustaviti ji v zákonité formě, která by umožnila její kontrolu. Tato t. zv. reglementace opustila tedy morálku v zájmu hygieny. Úřady dá­valy opět sankci bordelům a vynutily si zdravotní kontroly. Právě tak reglementovaly i prostituci po­uliční soupisem pouličních nevěstek, jimž byly přiděleny knížky nebo legitimace, potvrzované vždy na určitou dobu zdravotními úřady po vykonané lékař­ské prohlídce. V devatenáctém století rozšířila se reglementace po všech kulturních zemích, vznik­nuvše koncem předešlého století prvně ve Francii.

Netrvalo však dlouho a proti této sankci prosti­tuce se ozvali moralisté. Tažení proti reglementaci vedly hlavně pokrokové emancipované ženy. Hnutí jejich, které získalo i některé svobodomyslné muže, nazývá se abolitionismus. Abolitionismus byl zalo­žen v Anglii Josefou Butlerovou. Prvého úspěchu dobylo toto hnutí v Anglii, kde roku 1886 byla reg­lementace zrušena. Příkladu Anglie následovaly pak četné státy a konečně i Československo zákonem z roku 1922. Zrušením reglementace byl dán zákaz udržování a zřizování nevěstinců, neboť zákon pře­stal znáti prostitutky. Abolice znamená tedy vysvobození nevěstek z bordelů a ponechává jim svobodné provádění jejich řemesla. Z bordelů vytáhla prosti­tuce do ulic. Rozšířila řady dosavadních běhen a přeplnila tak společenská střediska; kavárny, dancingy, biografy a korsa prostitutkami. Nevěstky přestaly sice být vykořisťovány majiteli bordelů, avšak byly vystaveny daleko surovějšímu vyděračství pasáků a bytných. Nevěstince samy pak nabyly toliko jiné tvářnosti. Existují nadále jako bary, vi­nárny a kavárničky. Jejich vymožeností je, že mimo prostituujícího se děvčete ožebračují i jejího hosta. Svolnost šéfovu k provádění soulože v separé těchto lokálů vykupuje návštěvník přemrštěnými cenami nápojů zde konsumovaných. Neparticipuje-li majetník novodobých nevěstinců na samotné taxe za soulož, využitkuje prostitutky tímto způsobem. Nevnutí-li bardáma svému „spolustolovníku“ dosta­tečné množství nápojů, z nichž má skromný percentuální podíl, a svolí-li předčasně k souloži, bývá propuštěna a nahrazena jinou, zchytralejší. Za nepatr­nou odměnu pomáhá tak prostitutka, sama svým za­městnavatelem vykořisťovaná, vykořisťovati v jeho prospěch i hosta.

Sociálně abolice neprospěla nevěstkám, neboť je­nom rozšířila počet lidí, kteří na nich cizopasí. Méně situované muže pak drahá barová prostituce nabádá k defraudacím a zločinnosti, nebo je odkazuje na nejordinérnější prostitutky nekontrolovatelně pobí­hající a prolezlé všemi venerickými nemocemi. Zá­kon o potírání pohlavních chorob, který u nás měl nahraditi zdravotní kontrolu umožněnou dříve abolicí, selhal. Jestliže prohlídky registrovaných prosti­tutek byly špatné, jsou dnešní prohlídky omezené na náhodu zcela nedostatečné. Tedy i v hygienickém ohledu nepřinesla abolice žádné zlepšení, nýbrž naopak zhoršení. Její význam je čistě formálně mo­rální.

Abolicionimus je klasickým případem pštrosí po­litiky. Zákonodárci strčili hlavy do písku a přestali vidět prostituci, i když je jiné orgány o její existenci neklamně zpravovaly. Toliko přemrštěné puritánství mohlo způsobiti tak mnoho zla pro zevní pozlátko. Morální význam abolice je jen povrchní. V pravdě působí mravně zhoubněji než reglementace. Po za­vření nevěstinců rozšířila se pouliční prostituce do té míry, že prostitutky, bloudící po nejživějších tří­dách velkoměst, přímo se perou v pravé poledne o každého školáka, který jde právě kolem. Velká konkurence vynutila, aby užívaly co nejdrastičtějších způsobů k získání klienta, a děje-li se to za bílého dne na rušném místě, každý pochopí, jaký to má blahodárný pedagogický význam. Proti bordelům se též namítalo, že neprávem vzbuzují dojem bezpeč­nosti pro zdraví návštěvníků. I kdyby tomu tak bylo, nevyváží to nebezpečí prostituce prováděné v lokálech, kde se čepuje alkohol. V Rakousku nesměly se dříve podávati v nevěstincích lihové nápoje, kdežto dnes je všude spojen alkohol nerozlučně s prostitucí. V pochybných barech opojený člověk přestává dbáti o svou tobolku a zdraví, bývá častokrát okraden v pravém slova smyslu a nádavkem k tomu ještě na­kažen.

Abolice selhala ve smyslu sociálním, hygienickém, i ethickém. Prostituci nelze vyhladit papírem. Její nutnost tkví v monogamii a dokud ta nebude vymýcena z povrchu zemského, bude nadále existo­vat prostituce. Je-li úřady potlačována, nachází si zastřené formy, jakými jsou v cizině na př. mnohé tabáční prodejny, kadeřnictví, papírnictví, prodejny erotických tisků a předmětů a nejnověji i u nás masérské salony, nehledě k množství tanečních a kabaretních lokálů. Prostitutku najdeme v každém městě i v sovětském Rusku.

Proti prostituci nelze však v podstatě ničeho namítati ani v jejím ethickém smyslu. Jako zjev hospodářský je přirozeným zjevem, určeným předem tělesnou a psychickou konstitucí ženy. Opovržení prostitucí v jejím užším smyslu, jakožto prostituce volné, přinesl s sebou teprve nový věk, alespoň v jeho přemíře. V starověku nebyla považována nevěstka za bezectnou, ba antická prostituce měla svou aristokracii, jíž si vážili i vůdcové politického a duševního života. Přítelkyní Perikla byla hetera Aspasie, Ptolemajovcům dokonce hetera zrodila dědice trůnu. O heteře Nikaretes se vypravuje, že se dala spíše získat rozřešením algebraického vzorce než penězi. I renesance znala tyto šlechtičny mezi prostitut­kami. Benátská kurtisána Veronica Franco stýkala se s nejpřednější šlechtou a současně byla intimní přítelkyně slavného Tintoretta. Antické hetery a re­nesanční kurtisány, které v Yošivaře zastupovaly tak zv. tayu, byly vzdělané ženy, které pochopily, že nemají schopnosti k tvoření, byť i byly vzděla­nější mužů. Pochopily intuitivně úlohu ženy a marnost vzpírati se jí. Byly však přespříliš sensibilní, než aby se oddaly tupému životu „počestných“ manželek a daly svou přirozenost znetvořiti morálkou.

Příchylnost k prostituci není možno vykládat jako nějakou psychickou anomálii. Rozenými prostitutkami, o nichž mluví Lombroso, jsou všechny ženy. Jestliže se svého charakteru zbavily ve formě ethi­cké, materiální prvek prostituce bezvýjimečně udr­žují. Střídání partnera i braní odměny za sexuální služby od mužů vyplývají z přirozené disposice psy­chické a tělesné. Kulturní věk však již lidskou při­rozenost dávno nezná. Jestliže se kdy projevila, stalo se tak v pathologické formě, jakými se jevily římské bacchanalie nebo orgie křesťanských sekt, na př.: Adamitů, nebo sabaty středověkých čarodějnic, tou­žících po styku s čertem. Nepřirozenost promiskuit­ního styku způsobily hospodářské podmínky, které nedovolovaly sociálně slabším mužům vydržovati si ženu déle než po dobu koitu. Již z čistě tělesných dů­vodů je taková funkce ženy, mající na svém lovu štěstí a oddávající se někdy více než desetkrát za noc souložení, nepřirozená, ba škodlivá. To vsak zavinily sociální poměry, které miliony „počestných“ žen do­nucují ležeti nečinně v postelích. Zatím co od žen je vyžadována naprostá věrnost, nalézá pokrytecká morálka omluvu pro mužskou nevěru, která v tom případě musí se nutně obraceti k prostituci.

Dokud existuje měšťácká monogamní rodina, je velice pochybné, že by větší sexuální svoboda mlá­deže i dospělých ženatých učinila prostituci zbyteč­nou, nebo že by ji podstatně omezila. Veškerá hnutí obraňující sexuální svobodu jsou konce konců pro­línána řemeslnou prostitucí. Právě jako bacchanalií se zúčastnily v starém Římě hlavně prostitutky, tak i dnes vnikají mezi nudisty a trampy nevěstky, nebo se z jejich přívrženkyň prostitutky stávají. […]

Ženy nejsou disponovány k individuální manické lásce jako muži a koitus je rovněž nebaví. Jejich život se pohybuje mezi těmito dvěma extrémy, mezi láskou duševní a sexuální. Je to život erotický. Proto žena nikdy nepochopí lidskost ani zvířeckost mužovu, ani jeho přátelství, ani jeho sadismus. Její bytí vězí v koketerii, koketuje však nejen s muži, nýbrž i s prací, vědou a uměním. Jestliže muž pozbývá zájmu na ženě, která se mu stala otýpkou sena, po­zbývá žena zájmu na milenci, jenž se stal jejím pá­nem. Muži stává se asylem před tímto nepřetržitým věčným zklamáním lásky práce, ženě pak mateřství. Děti jsou jí erotickými objekty, jež nemůže ztratit.

Dnešní prostitutce nedostává se však ani možnost uplatnění erotické ani mateřské funkce. Případné otěhotnění je spojeno se ztrátou existenčních pro­středků, pravě jako nějaké milování neomezené na sexus připravilo by ji o čas a tedy o peníze. Funkce ženy je v nízké prostituci opravdu omezena jen na tělesné, na koitus. Tak stala se prostituce nikoli vy­plněním ženských snů, nýbrž utrpením. Prostitutka v životě nic neužije a stane-li se nezpůsobilou vyko­návati svou živnost, opuštěná a opovrhovaná bídně končí v nejnižších zaměstnáních nebo dokonce často i sebevraždou. K prostituci se podle statistik rekrutují hlavně služebné, vychovatelky a prodavačky, které jsou posedlé po blahobytném, koketním životě žen vyšších vrstev. Toliko jejich sociální postavení zne­možňuje jim vejíti ve sňatek s mužem, jenž by jim zabezpečil takový bezstarostný život. Jako prostitut­ky alespoň se opíjejí falešným leskem života. Kdyby se vdaly za dělníky, musely by nadále pracovati a pozbyly by navždy i trochu té parády, na niž si ze svých hubených mezd ušetřily. Místo na syfilidu zemřely by na potraty, život by je zabil tak jako tak.

Jen málo prostitutek stane se maetresami boháčů, které dnes nahrazují řecké hetery a renesanční kurtisány. Avšak ani život heter nebyl a není ide­álním prožitím ženského života. Pokud hetera ne­splní své mateřské funkce, pokud jí nebude opět dáno poslání mateřské, které jim uloupily zákonité manželky, stroje na plození dětí,1 dotud budou i ony nešťastnými tvory. Žena ztratí brzy svůj pel a ná­hradou za její erotickou funkci, kterou dříve vy­konávala, mohou býti jedině její děti. Dětí nepřináležejí nikdy mužům, neboť jejich paternita bude vždy nejistá. Pater semper incertus. Společenský řád, který nebude postaven na soukromém vlastnic­tví, nebude její zajištění také potřebovati a nebude proto ženu nutit k monogamnímu životu.

Je sice nutno přiznati, že prostitutka, která byla nucena v c. k. válečných bordelech přijmouti na­jednou celé desítky mužstva, je příkladem většího nepochopení ženy, než činí-li se z ní pouhý nastroj na plození dětí, zbavený všech erotických funkcí. Prvý příklad je však výjimkou, kdežto druhý pra­vidlem. Konečně každá prostitutka alespoň z počátku hraje si na heteru. Záleží na okolnostech, jestli se jí stane nebo stane-li se z ní pouhá nádoba pro tělesný ekvivalent mužských citů, které se vzbudily daleko mimo ní. Přesto ani krátkodobá prostituce sama o sobě není bahnem života, neboť bahno z ní učinil teprve její novodobý systém. Žena prvotní lidské společnosti byla prostitutkou, avšak nebyla odměňována podle svých služeb, nýbrž podle svých požadavků. Komunistické zřízení neznalo směnu statků. Primitivní žena byla tedy, podobně jako dnes manželka, odměňována paušálně, kdežto prostitutka (v užším smyslu) zrodivší se za monogamního sy­stému je placena akordně. Dříve byla tedy žena živena muži proto, že byla ženou, kdežto dnes je prostitutka odměňována za to, že je mužovou pod­ložkou. Funkce ženy prostitutky proti přirozenosti byla takto omezena na chvatné provedení sou­lože. Tato rána byla zasazena prostituci již ve staro­věku; jedině lepší vrstvy, hlavně hetery, byly jí uše­třeny. K ekonomickému znetvoření sexuálního styku přidalo pak křesťanství jeho morální zostuzení. Novověk zasadil mu konečně poslední ránu syfilitickou nákazou.

Omezení pohlavního života na detumescenci mu­žových varlat, morální kocovina z hříchu planého rozkošnictví a strach ze zdravotních následků styku s neznámou ženou, uzákonily theorii post coitum omne animal triste. Tuto frázi považují dnes mnozí sexuologové za všeobecně platnou, neboť neodlišují blažený klid živočichů po kohabitaci od bezvládnosti a sklíčenosti kulturního člověka, jenž se dopustil sou­lože. Peníze, morálka a syfilis nedovolují dnešnímu člověku vychutnat rozkoše lásky a toliko detumescenční pud nutí jej prolomiti zásady asexuálnosti a oddati se styku se ženou. Umravněností stává se sexualita vyžadující si svého ukojení kletbou, tres­tem lidstva. Je těžce snesitelná, neboť byla odříznuta od psychy a ponechána jí manifestně toliko funkce tělesná. Proto zvrhají se naše rozkoše v smutek, který je možno eliminovati toliko opětnou harmonisací těla a duše, navázáním psychických korelátů sexuality. Pohlavní styk bez erotiky unavující tělo i ducha, vrhá nás v beznaději. Psychickou erotiku nedovoluje navázati méněcenné sociální postavení prostitutky v dnešní společnosti a erotice tělesné brání strach a odpor před nečistotou a cho­robami. Jestliže nebyly tyto faktory dosti silné, aby nás odpoutaly od prostitutek vůbec, způsobily aspoň to, že se neodvažujeme zpravidla ukojiti na nich více než čirou sexualitu. S prostitutkou stýkáme se opravdu toliko pohlavně nebo, lépe řečeno, jenom pohlavím.

Tak stala se prostituce smutným zjevem naší kultury ač její ekonomická podstata je přirozená. Žena bude jako byla povždy vydržována muži. Této péče dostává se jí odměnou za její psychofysické funkce v sexuálním životě. Náprava vězí v tom, aby byly zrušeny kasty mezi ženami. Dosavadní kastovnictví je založeno na specializaci ženiných funkcí. Je-li žena určena k plození dětí, stává se manželkou, žádá-li se od ni kultivovaná erotika, je maetresou, slouží-li výlučně k promiskuitní souloži je nízkou prostitutkou. Tyto tři kategorie jsou zplodinou mo­nogamie a nebude-li odstraněna ta, nezbavíme se ani těchto kast.

Úryvek z Broukovy Psychoanalytické sexuologie (Praha: [Alois Srdce], 1933), která je v naskenované podobě k dispozici zde.

Poznámky autora webu

---

1 Tématu manželství se Brouk věnuje ve své eseji Manželství: Sanatorium pro méněcenné ([Praha]: vl. nákl., [1937]).

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

Komentáře