Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Bohuslav Brouk o autosexualismu

Důvodem k ukájení sebe sama byla nejspíše se­xuální nouze. U divochů provádějí samohanu toliko individua méněcenná, slabomyslná, jimž se žádná žena nevzdá. Dnes ukájí se tímto způsobem hlavně mládež v pubertálním období, avšak prvé pokusy o samoukojení, autoerotismus, spadají již v dobu ranného dětství. Za prvý projev autoerotismu lze pokládati při fázi orální erotiky dumlání vlastního prstu, nedostává-li se kojenci matčina prsu. Autoerotické ukájení netýká se tedy výlučně pohlavních orgánů, nýbrž i erogenní oblasti úst a řitě. Hlavně u žen rozšiřuje se i na dráždění prsů, zvláště pak prsních bradavek. V těsných podprsenkách a korse­tech lze spatřovati vhodné prostředky k této čin­nosti. Dále týká se samoukájení i močových orgánů. Močovod, urethra, jakož i rektum a anus dochází vypouštěním výkalu autoerotického ukájení přirozenou cestou. Lze je však i uměle autoeroticky ukájeti. Rovněž tak i sadistické a masochistické vlohy, jakož i úvodní rozkoše smyslové, čich, sluch zrak, hmat a chuť je možno ukojiti vlastním tělem.

Pro samoukájení zevšeobecněl ponejvíce název onanie, avšak je nevhodný. Činnost, kterou provo­zoval biblický Onan byla nedokončenou souloží, jíž nazýváme coitus interruptus. Právě tak je nedoko­nalý název masturbace, pocházející od slova manus, ruka, a stuprum, zhanobení, neboť autoerotické ukájení neprovádí se toliko rukou. Hirschfeld zavedl proto nový název ipsace, jíž je rozuměti libidinosní jednání, jež je předsevzato někým na sobě samém. Za zvláštní její druh pokládá pak automonoerotismus, jímž rozumí ukájení, které není prováděno toliko na vlastním těle, nýbrž, jehož vzrušujícím ob­jektem k ipsaci nebádajícím, je sám subjekt, tělo ipsujícího jedince. Automonoeroticky se ukájející člověk nebo narcista či autista je zamilován sám v sebe a k ipsaci jej svádí dojmy skýtané vlastním tělem. Pravý ipsant se zatím přiměl k samoukojení buď fysiologicky nebo psychicky (centrálně), nebo náhodně mechanicky vyvolanou potřebou (perifer­ně). Není-li popud k ipsaci periferní, nýbrž centrální, evokují však vzrušení představy cizích objektů, pro­čež musíme rozšířiti oblast autoerotismu, oproti po­jetí Ellisovu, jenž je autorem tohoto názvu. Ellis definuje jej takto: Fenomén spontánního pohlavního vzrušení bez jakéhokoliv popudu vycházejícího pří­mo nebo nepřímo od jiné osoby. V našem pojetí po­važujeme však za autoerotismus každé libidinosní vzrušení, k němuž popud nevychází toliko přímo od jiné osoby. Rovněž ipsaci, jež muže nastati i při alloerotickém, objektním poměru je nutno pojmouti šíře, jakožto každé fysické ukájení sebe sama, ať již k němu popud objekt, jimž může býti subjekt, ne­zavdává nebo zavdává, nebo ukájení prováděné pomocí objektu, není-li tento ovšem sám o sobě vzrušující. Proto nemůžeme přijmouti ani Hirschfeldovo rozdělení autoerotismu (autoerastie) na ip­saci, pokud je vlastní tělo nástrojem, a automonoerotismus, stává-li se samo sobě objektem.

Pokusíme se o dělení vlastní. Podle efektu roz­lišujeme autoerotismus na a. prolongatus, interruptus et incompletus, podle toho, je-li orgasmus oddalován, zadržován nebo nedostavuje-li se vůbec přes dokonalé ukojení. Dostaví-li se orgasmus normálně, jedná se o a. completus. Rozdělení podle evokace vzrušení je pak následující: a. fysický, psychofysický a psychický. Autoerotismus fysický periferně způsobovaný, týká se výhradně erogenních oblastí. Může býti automatický nebo chtěný. Automaticky dochází tu k orgasmu jízdou koňmo, na kole apod., rovněž jako mnohé šičky ukojí se při pouhém šla­pání šicího stroje. Je-li chtěný, je si ipsant vědom účelu svého jednání, k němuž nesmí ovšem zavdávati podnět sebeláska, ani mu nesmí býti prostředkem žádná představa. Čistá ipsace, fysický autoerotismus je však řídký a vyskytuje se nejčastěji u chorobných lidí. V psychofysické formě druží autoerotismus k mechanické ipsaci představy, které se stávají je­dinými a výlučnými při čistě psychickém autoerotismu.

Fysické způsoby samotné ipsace vůbec, ať jsou výlučné nebo spojené s psychickými koreláty, jsou velice četné. Ipsace genitální provádí se formou manuální nebo bimanuální, jíž si mužové napodobují vagínu, formou femorální závisející v semýkání ste­hen nebo formou kohabitační, při níž se ilusionuje koitus třením o předměty nebo živé objekty (ipsační homosexualita, sodomie, nekrofilie apod.). K dalším způsobům provádění ipsace genitální slouží předměty zvláště k tomu sestrojené. Pro muže je to cunnus succedaneus, umělé genitálie ženy imitované trestanci a vojáky v zákopech obvykle z chleba, jinak, jako fabrikáty, jsou zhotovovány z gumy. Nejpodivnějším prostředkem k ipsaci jsou mouchy a jiný hmyz, jenž zabráněným odletem nebo útěkem je donucen popolézati po žaludu.

Mnohem častěji užívají umělých prostředků ženy. Jsou to vesměs údy improvisované hrdly láhví, ba­nány, salámy, násady a různými tyčkovitými nebo zvláště k tomu sestrojenými napodobeninami penisu, zvanými godemiche (od gaude mihi) nebo olisbos, consolateur, bijoux indiscret apod. Tyto nástroje do­chovaly se nám již ze starověku a dnes nejlepšími fabrikáty je v Evropě proslulá Francie, na východě Japonsko. Olisbos je zhotovován ze dřeva, kovu, kůže, ebenu, skla a dnes hlavně z gumy. Prvým umělým údem byl nejspíše falus sochy boha, o němž jsme se zmínili při devirginaci. Jediné, čím se godemiche ča­sem podstatně uchýlilo od tohoto svého pravzoru, je zařízení umělé ejakulace, kterou je možno přivoditi smáčknutím tekutinou naplněného balónku, který je připevněn na konci údu v podobě skrota. Za ejakulát užívá se obvykle teplého mléka nebo jiné ohřáté teku­tiny. K jinému způsobu ženské instrumentální ipsace slouží hlavně v Japonsku ve vaginu zavedené kuličky, jež jsou duté a uvnitř mimo jazýčkovitých ostnů ob­sahují drobné kuličky, které svou vahou, narážejíce na výčnělky uvádějí kuličku v pohyb. Vibrací kuli­ček za chůze nastává dráždění, které se mnohdy vy­stupňuje až v orgasmus. Zařízení toto sluje watama nebo rinotama. K ipsaci existují i zvláště konstruo­vané přístroje poháněné šlapáním. Je však samozřejmé, že k ipsaci se užívá umělých prostředků cel­kem zřídka.

Nejčastěji slouží k ipsaci vlastní orgány, ruce. K provádění ipsace může se však též použíti na př. úst, ale tato forma ipsace není již čistě genitální. Ipsaci dělíme totiž podle erogenních pásem, jichž se týká, na ipsaci genitální, orální, anální, urethrální a mammilární. Provádíme-li na sobě samých penilinctus nebo cunnilinctus, je to smíšený způsob ipsace orální a genitální. Čistá orální ipsace, hojná v ranném věku, pozůstává v dumlání prstu nebo prázdného šidítka. V dospělém věku lze za ni pova­žovati, mimo akty při sexuálním styku, přejedení a do jisté míry kouření a pití. Ipsace anální je obvykle prováděna manuálně nebo užíváním umělých pro­středků podoby penisu. Bizarním přístrojem k těmto účelům je anální viola. Je to koule ze slonoviny, upevněná na struně. Koule zavede se do řitě a přes napjatou strunu přejíždí se smyčcem. Koule se uvádí tak do pohybu a způsobuje vzrušení. Právě jako se zavádějí předměty v řiť, zavádějí se při urethrální ipsaci předměty v močovod. Užívají se k tomu hlavně zrnka nebo tenké tyčinky. Ipsace mammilární je pak obvykle omezena na formu manuální a může vésti k orgasmu jak u ženy, tak i u muže. Bio­genním může se v některých případech státi i celý organismus. Tehdy mluvíme o ipsaci totální. Uspo­kojení dociluje se kolébáním a houpáním. Při sou­časném přímém dráždění genitálií, při jízdě na koni nebo na kole, navazuje na ni též ipsace genitální.

Autoerotické ukájení výlučně vnitřně dosahované dělí se na úmyslné a spontánní, je-li řízeno vůlí nebo automaticky, čistě centrálně vyvolaný orgasmus zve se poluce, jíž může ovšem vyvrcholiti i alloerotické ukájení. Při autoerotismu dostavuje se spontánně nejčastěji ve spaní. Zakukleně děje se o ní pokus ve formě náhlé mdloby, bezvědomí, závrati a pyknolepsie, nemoce dětí symptomaticky jevící podobnost s epilepsií. S polucí, k níž dochází čistě vnitřní cestou, bývá často ztotožňována automatická ipsace, která může nastati čistě periferní cestou, nevědomým drážděním se o pokrývky a podušky při neklidném spáni, nikterak nevyprovokovaném erotickými sny. Stejně však jako ipsace není doprovázena představami toliko velice zřídka, tak je i řídkým zjevem čistě psychické dosažení orgasmu, při němž by nadešlo ukojení, aniž by naše pohlaví bylo nějak fysicky drážděno zvenčí. Sebe intensivnější sexuální před­stavy nepřivodí obvykle samy sebou orgasmus a je skoro vždy nutno přiložit ruku k dílu a dosíci tak brevi manu ukojení. I za psychického sexuálního vzrušení, delectatio morosa, při bdění i ve spánku, hledáme vždy pomoc předmětů nebo vlastních or­gánů k dovršení rozkoše. Ovšem i ukojení čistě fy­sické, mechanické je řídkým a počneme-li ipsovati tímto způsobem, musíme obyčejně vyvolat součinnost psychy, abychom došli cíle. Přesto však jsou známy i mimo pathologii případy, jak výlučné ipsa­ce, tak i čisté poluce evokované psychicky a nejen fysiologicky pod záštitou našeho vědomí nebo mimo ní; spontánně nebo úmyslně.

Pokud prostředkem k ipsaci nebo k poluci jsou představy, mohou se tyto týkati hetrosexuálního nebo homosexuálního styku, a také to mohou býti i představy sodomické, nekrofilní nebo sadistické a masochistické. Právě tak může se ipsačně ukájeti i specialista. Týkají-li se představy vlastní osoby a jejích úkonů, běží o zvláštní případ autoero­tismu, o automonoerotismus. Člověk automonoero­ticky se ukájející, autista, zamiloval se do vlastní osoby a vzrušení může mu poskytnouti buď laskání sebe sama, nebo ve smyslu specialistickém, pohled na vlastní tělo (autovoyeurismus), ukojení masochisckých a sadistických choutek na sobě (autosadismus, automasochismus, automutilace, autoflagelantismus), jakož i partialistický obdiv fixovaný na speciální části vlastního těla (autopartialismus). Při automonosexualismu evokuje vzrušení vlastní osoba. Tak stává se subjekt současně objektem. Vy­jímaje apsychická vzrušení vnější či vnitřní je ve­škeré erotické ukájení závislé na popudu vycházejí­cím od objektu. Pokud je tento objekt přítomný, reálný a oddělený od subjektu, jde o alloerotismus, kdežto při autoerotismu existuje objekt to­liko jako představa, nebo je-li reálným, stává se jím vlastní tělo, takže subjekt s objektem splývá (automonoerotismus). Je tedy i autoerotismus povětšině objektním ukájením, jenomže objekt není pozoro­vateli zjevný jsa psychické povahy, nebo splývá-li se subjektem.

Kdybychom chtěli rozlišiti autoerotismus podle objektu, shledali bychom, že se rozpadá ve tři sku­piny: Mechanismus, autoalloerotismus a automonoerotismus. Mechanismem v tomto smyslu je rozuměti ipsaci nebo poluci, nedoprovázenou představami ani vjemy, kdy popud ke vzruchu je dán výlučně libidinosní disposicí subjektu. Ipsaci spojenou s předsta­vami, nebo na ně výlučně omezenou poluci, je pak nutno zahrnouti pod nový termín autoalloerotismus, při němž podnět vychází z představ objektu existu­jícího mimo vlastní tělo. Stává-li se objektem sám subjekt, jde konečně o automonoerotismus, autismus nebo jinak řečeno narcismus.

Příčiny autoerotismu

Autoerotickou cestou mohou se ukájeti nouzově veškeré libidinosní sklony, ba ona může se stát sama o sobě pathologicky výlučnou možností získání libidinosního vzrušení. Původně nebyl však ani automonoerotismus žádnou zvláštní anomálií. Může-li se z godemiche, pouhého prostředku ipsačního, státi objekt, může i prst za orální fáze infantilní sexua­lity nabýti významu objektu. Nevzrušuje již jako ná­stroj, nýbrž sám o sobě. Při autoerotickém orálním stadiu byla dána již na počátku života člověku pří­ležitost obrátiti své libido na sebe sama, na vlastní orgány a stát se tak sám objektem své erotiky. Trvalá ipsace nabude obvykle vždy automonoerotických rysů, čímž ipsace fysické i psychofysické formy jakož i polucionismus stávají se chorobami automonoerotickými.

Prvotní pokusy autoerotické vůbec tkví sice v při­rozenosti lidské, avšak jen potud, nestávají-li se vý­lučnými a nejsou-li orgastické. Primitiv pociťoval třeba automaticky vzrušení při chůzi a byl lákán k ipsačním pokusům svíráním stehen nebo dotykem genitálií, ale neměl popudu ukončiti toto vzrušení sám na vlastním těle. Toliko nouze o ženy, byl-li člo­věk déle vzdálen klenu, nebo stal-li se dočasně tabu, nečistým, donutila ho k orgastickému vyvrcholení autoerotismu. Normálně jsou různá autoerotická vzrušení jenom průvodními nebo úvodními rozko­šemi ke konečnému objektnímu ukájení. Orgastické vyvrcholení autoerotismu, jeho genitální charakter zdá se býti fylogeneticky i ontogeneticky vyvolán vždy toliko nouzí. Omezuje-li se používání ipsace u primitivů na minimum, na individua méněcenná, nebo při přechodném nedostatku žen, rozšiřuje se její užíváni úměrně s ekonomickou vázanosti sexuálního života. Jelikož lidé dozrávají dříve, než je druzí počnou vůbec pokládati za pohlavní tvory, lze předpokládati, že alespoň v pubertálním období propa­dají všichni ipsačním manipulacím. Hospodářsky zpříčiněná morálka panenství a panictví usiluje pak o abstinencí až do uzavření sňatku, čímž nedostatek příležitosti k objektnímu heterosexuálnímu ukájení nás donucuje i nadále alespoň k občasné ipsaci. Rov­něž tak trestní stíhání abnormálního ukájení je pří­činou ipsace u lidí úchylných, kteří tímto způsobem ve fantasii mohou prováděti své protizákonné chout­ky beztrestně. Ipsace je konečně i u normálních lidí asylem před zákonem, neboť touto manipulací za­bezpečují se proti případné nutnosti provedení trest­ného potratu. Dále chrání se lidé ipsací možnosti pohlavní nákazy a zachraňují si peníze, které by za styk se ženou musili vydati.

K ipsaci však kromě těchto vnějších faktorů ve­dou i psychické důvody. Je to hlavně netroufalost a ostych před stykem s druhým pohlavím, jejž u ženy způsobuje nepříjemná role za koitu, u muže pocit méněcennosti, pocit, že není dokonalým mužem. Ne­hezký vzhled, malý úd nebo neúspěch při prvním pokusu o soulož podlamují sebevědomí mužovo a způsobují trvalý odvrat od druhého pohlaví. Sociálně ekonomicky podmíněná tristní nálada po souloži, jakož i omezení styku s druhým partnerem na styk pohlaví, staví rozkoš z heterosexuálního styku na roven rozkoši ipsační, pročež se mnohým zdá soulož zbytečným a nepohodlným způsobem ukájení. Ob­tíže, jež dnes skýtá sehnaní souložnice, nevyváží zisk těchto útrap, neboť obvykle není nám dána možnost ani schopnost dokonalého tělesného ukojení. Dnes stal se muž zlodějem ženina těla a rychlé provedení koitu zlehčuje sexuální styk. Žena stává se podlož­kou, stejné kvality jako umělá loutka sestrojená k ipsaci. Proto se nemůžeme diviti, shledávají-li někteří lidé v koitu snobismus. […]

Morálka, která nedovedla oceniti těchto předností ipsace a pomýšlí na rozplozovací účely, pokládá ipsaci za nemravnou a drasticky ji potlačuje. Matka, jež nachytá svého synka při hře s penisem, vyhro­žuje mu kastrací, ztrátou mužství. O něco později v pubertě hrozí mu pokoutní spisovatelé zhoubnými následky ipsace, vysycháním míchy, provádí-li svou činnost denně, nebo ještě častěji, řadí ho i univer­sitní profesoři mezi duševně choré. Nepomáhá-li síla slova, užívá se k zabránění ipsace mechanických prostředků. Jsou to bandáže pozůstávající u chlapců obyčejně z pevné kovové trubice pro penis, takže erekce je znemožněna. K sestrojení podobného mu­čícího nástroje propůjčil se i jistý londýnský lékař, jehož vynález se nazývá aidousoter. Puritánská morálka, která si vynutila tuto obranu počestností pro hochy i dívky, chtěla zabrániti i snovému ukájení. K těmto účelům posloužila si u hochů kroužky, jejichž ostny se při pokusu o erekci počínají zarývat do penisu. Bránění autoerotickému ukojení není však nijak racionálně oprávněno. V ipsaci nelze vi­dět nic chorobného, natož škodlivého. Spontánní dostavení se orgasmu je pak přirozený následek přespřílišné pohlavní zdrženlivosti. Přesto, že autoerotismus není a ani nevznikl jako chorobné uká­jení, nabyl věak dnes v mnohých případech jeho po­doby, neboť se změnila jeho příčina. Dříve doháněla k „onanii“ člověka toliko nouze, dnes stává se jejím důvodem neurotický strach a odpor k živému partnerovi.

Fantastika

Vlastní orgány a představy stávají se někdy ne­schopné vyvolati vzrušení, pročež bývá k autoerotickému ukájení používáno různých prostředků. Po­znali jsme nástroje, které slouží k těmto účelům, avšak autoerotismus neomezuje se při používání umělých prostředků na instrumenty. Mimo mechani­ckou instrumentální formu ukájení existuje i způsob energetický a chemický. Chavigny líčí příkladem jis­tého inženýra, který byl zabit elektrickým proudem čerpaným z vedení k ipsačním manipulacím. Rov­něž tak teplota působí na vznětlivost erogenních oblastí. Již ve starověku bylo používáno teplých lázní k docílení erekce. Při kohabitační ipsaci hraje proto mimo jakost povrchu objektu, o nějž se třeme, důležitou roli také jeho teplota.

Autoerotické ukájení vyhledává však spíše umělá dráždidla centrálního nervstva než nervstva periferijního. Proto je mnohem více používáno dráždidel chemických než energetických, jako je tepelná a elek­trická energie. Chemické prostředky iritují naši psychickou činnost a představy zdají se libidinosně opojnější a působivější než veškeré vzněty vnější. Těchto omamných a dráždivých látek, zvaných Lewinem fantastika, je nesmírná spousta. Z nejužívanějších z jednotlivých skupin jsou morfium, opium a kokain, náležející mezi euforika, z vlastních fantastik hašiš (cannabis indica), z inebriacií alkohol, z hypnotik kawa a kanna a z excitancií kofein, thein a nikotin.

Ačkoliv obchod omamnými prostředky je spjat se živností prostituční, přece jejich požívaní je za­kukleným autoerotickým ukájením. Vezměme za příklad alkoholismus. Alkohol slouží sice prostitut­kám k získání partnera, avšak alkoholismus jim klientelu spíše ubírá. Spořádání lidé nacházejí v al­koholu odvahu k provedení soulože s nevěstkou, kdežto praví alkoholici hledají v něm zapomnění po­hlavních žádostí. Alkohol k tomu vede samočinně, neboť jeho požívání přivozuje dočasnou impotenci a v případě notorických pijáků dokonce trvalou. Poži­tek z alkoholů jakož i z ostatních omamných pro­středků vězí ve vnitřní tělesné a psychické exaltaci. Požití opia způsobuje krásné sny, jejichž kou­zelnou moc nemůže prostá fantasie nahraditi. Autoerotický smysl kouření nebo jedení opia je tedy očividný. Jestliže kokainismus, oproti tomu, vzněcuje někdy k nymfomanii a satyriasi, přece jeho pravý význam je autoerotický. To týká se i mírnějších fantastik jako nikotinu a kofeinu. Náruživý kuřák tabáku a poživatel silné černé kávy dochází tímto způsobem dostatečného vzrušení. Právě jako sklenka alkoholu tak i dobré zakouření nechávají nás zapomenouti na ženy. Vzrušení stává se samotným uká­jením a není tudíž potřeba vyhledávati partnera. Vybuzení touhy po ženě nebo objevení se perversních a neurotických sklonů při požívání některých fantastik lze vysvětliti pouhou ztrátou, vyřazením morálních předsevzetí u lidí, kteří byli disponováni k podobným záměrům již před tím než propadli účinku omamných prostředků.

Ačkoliv fantastika byla již dávno známa, přece ne­skýtal primitivní věk původně prostředky k takovým rafinovaným způsobům ukájení, jakých jsme dnes svědky. Jestliže byl primitiv odkázán sám na sebe, ukájel se nejspíše způsobem stejným jako v zajetí žijící pavián, manuální ipsací, kterou mu objevily náhodné doteky. Právě jako dnes učí dítě po prvé ipsaci matka troucí při mytí jeho genitálie nebo svědivost excému, tak přivedly i primitiva asexuální činnosti, při nichž se dotýkal svého pohlaví, k ob­jevu masturbačních schopností. Konečně ipsační manipulace jsou i u co nejpřirozeněji žijících di­vochů dřívější než pokusy o soulož. To již vyplývá ž toho, že naše genitálie se stanou dráždivými dříve, než můžeme dosíci imissio penis. Ovšem soulože jsme schopni daleko dříve, než se snad lidé do­mnívají.

Autoerotická objektní ipsace

Děti divochů hrají si na tatínka a na maminku dávno před pohlavní zralostí. Metschnikoff postavil dokonce hypothesu, že hymen sloužil u ženy původně k zesílení rozkoše při koitu a že jeho centrální otvor byl postupně rozšiřován pro přijetí penisu vyspělého muže časným pohlavním stykem dětí. Devirginace, deflorace je tedy podle Metschnikoffa pathologickým aktem. Přiznáme-li však dítěti schopnost normál­ního sexuálního styku před pubertou, před schop­ností oplozování, přece prvé sexuální vzruchy v ge­nitální oblasti nebyly způsobovány koitem. Již pouhé močení zavádí ruce dětí k jejich genitáliím, avšak přesto nelze ani u dětí divochů mluviti o manuální ipsaci jako o nejpřirozenější formě tohoto ukájení dětské sexuality.

Vzruch způsobený dotekem vyprovokoval je ke kontrektaci, již lehce mohly dosáhnouti za volného styku s dětmi druhého pohlaví. Za kontrektace uká­jely se pak formou kohabitační, kterou při ipsaci je možno považovati za formu nejpřirozenější a prvotní. Jestliže jim bylo, ať již z jakýchkoliv dů­vodů, zabráněno stýkati se s druhým pohlavím, na­hradilo jim měkké a teplé tělo dívky tělo hocha, právě jako je dnes při individualistické výchově, ač nedokonaleji, ale přece, nahrazuje měkkost a teplost lůžka. Ukájení dětské sexuality je ponejvíce autoerotické povahy a ukájí-li se dítě třením o partnera, slouží mu ponejvíce za prostředek k ipsaci, aniž by sám evokoval jeho smyslnost. Nemohlo-li se státi objektem dětské sexuality tělo matčino, bylo již jed­no, stalo-li se jím při ipsaci, ke které bylo donuceno zákazem incestu, tělo dívky nebo chlapce. Pokud se jednalo výhradně o frotteurský akt, neměl partner jiného významu, než dnes umělý prostředek ke ko­habitační formě ipsace. Podložkou mohlo dítěti sloužiti tělo heterosexuálního partnera právě tak jako partnera stejnopohlavního, nebo tělo zvířete, které si jeho rodíce ochočili. V nejhorším případě mohly si děti posloužiti i předměty neživými.

Kvalita tohoto ukájení je však i při změně part­nera a objektu stále táž. Jedná se vždy o frotteurství a jeho formu nelze označovati podle objektu ani za heterosexuální, ani za homosexuální nebo sodomickou, jakož ani případně frotteurství o strom za dendrofilskou. Dětské frotteurství je převážně autoerotické ve všech způsobech a orientuje se objektně teprve později při schopnosti dosažení imissio penis. Zdánlivé alloerotické ukájení je u dětí primi­tivů podmíněno volností sexuálních styků. Časem však stává se až dosud pasivní objekt i objektem aktivním, který sám o sobě, svým zjevem a činností, počíná vydražďovati. Pokud proto objekt nepůsobil sám vzrušujícně, nelze mluviti o anomáliích pohlav­ního pudu, nevybéře-li si člověk právě jinopohlavního partnera.

U dospělých mužů, jejichž libido bylo již oriento­váno objektně a to heterosexuálně, nebyl však styk s jiným partnerem než ženou náhodný a nechceme-li jej pathologicky zpříčiňovat, vynutila si jej obvykle nouze. Nouze dohnala člověka opět k dětskému autoerotismu, avšak zběsilá morálka nenutila jej v prvých dobách lidského věku tříti se o nehostinné předměty, jakými jsou dnes slamníky, a nebránila mu hledati náhražku v stejnopohlavním druhu nebo ve zvířeti. Muži, kteří byli, na příklad, na lovu vzdáleni svých manželek a nenacházeli ženy cizí, nebo se jim je nezdařilo znásilniti, ukájeli se ipsačními způsoby navzájem mezi sebou. Jelikož však byli heterosexuálně založeni, pokoušeli se co nejintensivněji ilusionovati při mutuální ipsaci koitus se ženou, takže nacházeli daleko silnější vzruchy než z pouhého frotteurství v mutuální femorální ipsaci a v koitu s mužem per anum, v němž nelze prvotně také nic jiného spatřovati než jednu z nejzdařilejších forem ilusionování heterosexuální sou­lože při ipsaci. V dnešní době, hlavně v pubertálním stadiu ukájejí se chlapci navzájem naproti tomu mutuální masturbací, ke kteréžto formě je snad vede morální odpor před pathologickou homosexualitou. Původně nebyl tedy homosexuální styk i v pederastickém způsobu ničím jiným, než mutuální ipsací prováděnou dnes v onanistických kroužcích. Prová­dění ipsace manuální mutuálně má tu výhodu před vlastní masturbací, že umožňuje heterosexuální fantasie. Od této pseudohomosexulity odlišila se však pravá homosexualita (homoerotismus), která na­chází rozkoš v samotném objektu. Pravého homo­sexuálně založeného člověka vzrušuje stejnopohlavní druh sám o sobě a přestává míti pro něho význam ipsačního prostředku, nastupuje na místo partnera heterosexuálního.

Úryvek z Broukovy Psychoanalytické sexuologie (Praha: [Alois Srdce], 1933), která je v neskenované podobě k dispozici zde. Brouk se tématu věnuje především ve své práci Autosexualismus a psycherotismus (1935), která je k dispozici ke stažení tamtéž.

Bohuslav Brouk: Psychoanalytická sexuologie (1933), obálka Jindřich Štyrský

Aidousoter zkonstruoval v roce 1859 lékař E. L. T. Cramer.

N. Batista: Samohana (onanie) a její následky (Praha: Rudolf Storch, asi pol. 20. let, pravděpodobně titulní list)

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: