Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Vladimír Papoušek o Broukovi

[…] Jeden z prvních textů specificky se vymykajících domi­nující diskusi o příčinách a následcích únorového pře­vratu je separát vydaný v Paříži už v létě 1949. Jeho autorem je Jan Vlasák (pseudonym Bohuslava Brouka) a jmenuje se Dopisy z exilu příštím milenkám. Bývalý člen pražské surrealistické skupiny tu jako jeden z prv­ních analyzuje postavení emigrace spíše z hlediska své subjektivní situace než z hlediska obecných nadosobních cílů exulantů. Stylizuje se, podobně jako ve svých pracích předválečných, do pozice znuděného pražské­ho dandyho pěstujícího „vysokou kulturu“ a pohrdají­cího politickým hokynařením, hysterií, národními ideá­ly i představou, že na exilu samotném může být něco vznešeného. Vlasákova proklamace individualismu zna­mená ostrou kritiku exilového „kolektivismu“ a více­méně i rozchod se všemi možnými modely exulant­ských organizací.

Pro Vlasáka je emigrace především otevřením pro­storu vlastní svobody. Zde se v některých momentech přibližuje svou autostylizací hrdinům francouzských existencialistických próz. Vlasákův separát končí jeho vlastním životopisem, v němž se uvádí: „Do života vstoupil jako samotář, nevěřící ani v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že třináct je šťastné číslo… Snaží se živo­tem protlouci jako nezúčastněný divák, který má právo hvíz­dat, kdykoliv se mu hra nelíbí, a který je spokojen vědomím, že může opustit toto pozemské divadlo, kdykoliv to uzná za vhodné.“ (Vlasák, J.: Dopisy z exilu příštím milenkám, Paříž 1949, s. 6)

Proklamace nevěrectví, pocit distance a neúčasti na událostech vlastního života, zřeknutí se nadějí a iluzí a z toho pramenící vědomí svobody volby (vždy je mož­né pískat a vždy je možné odejít), jsou prvky téměř totožné s charakteristikami hrdinů francouzského „revoltujícího“ existencialismu Sartrova a Camusova.

Vlasák se velmi ostře staví proti exilové „hře na odboj“, kterou shledává falešným důvodem k bytí. Pokládá ji za komickou roli, jíž by se člověk neměl ujímat ani pod pohrůžkou smrti. Jestliže v této souvislosti odhlédneme od zcela jistě přítomných dobově podmíněných invek­tiv, je zřejmé, že to, co zbývá, je opět specifická styliza­ce mluvčího, který se odmítá sklonit před zoufalstvím exilu a vyjadřuje svůj protest proti situaci, do níž byl vržen. Protestuje přijetím svého údělu. Blíží se tak poje­tí bohy odsouzeného krále z Camusova eseje Mýtus o Sisy­fovi. Tato stylizace představuje mezi exulantskou tvor­bou počátku padesátých let spíše výjimku a zdá se, že vznikla i díky bezprostřednímu kontaktu s existencialistickou atmosférou tehdejší intelektuální Paříže. Vlasákův individualismus spojený s otevřenou kritikou exilových poměrů, gesto skepse a protestu tedy modelují určitý typ postoje blízký francouzskému „ateistickému“ existencialismu, ale k otevřené reflexi tohoto duchovního proudu v textu nedochází. V naší úvaze se tedy opíráme spí­še o komparaci analogických prvků než o jasný signál. […]

Ukázka pochází z publikace Vladimíra Papouška Existencialisté: Existenciální fenomény v české próze dvacátého století. Praha: Torst, 2005, s. 349–351; analýza Broukovi tvorby je autorem rozvedena ve studii Avantgarda a nostalgie: Proměny diskursu v textech Bohuslava Brouka in PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: Imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. Praha: Akropolis, 2007 (jedná se o studii původně psanou pro publikaci Zde trapno existovat /Brno: Host, 2008/, v níž je studie rovněž otištěna).

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: