Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Rudolf Václavík: K Nezvalově knize Z mého života

V Ústavu Dr. Ed. Beneše v Londýně přednášel Dr. B. Brouk na ná­mět Vzpomínky k Nezvalově knize Z mého života; úvodní i zá­věrečný proslov měl prof. Dr. Jaroslav Stránský. Dr. Brouk vracel se ve svých vzpomínkách až k přátelství ze studentských dob jako i společných večerů a styků v dobách pozdějšího obapolného zrání. Doprovázíval Nezvala i o prázdninách u jeho otce, který byl učitelem v Zalešicích. Ten odpouštěl synovi vše, protože – jak říkal – vždy si přál syna-básníka. A Nezval skutečné básní­kem byl – v kavárně, nad sklenkou vína, v debatách i v politice. Jeho vznětlivá povaha snadno se nadchla novými myšlenkami a ne­chala se unášet city. Tvorba byla mu jen záznamem své Noctur­no nadiktoval Štyrskému v několika večerech. Vančura o něm ří­kal, že je v něm vše od pijáka až po génia. Ale byla to pravě jeho neukázněnost, která často vedla jeho intelekt, až ho svá­děla na scestí ve styku s pořádkem i v chování.

Ke svému otci byl Nezval po celý život uctivý, k matce vždy dětský, při honbě za osobními city nevybíravý až frivolní, ve styku s lidmi skrblický až lakomý a ke své ženě, Pápušce, se kterou se dal oddat teprve za války, neuznalý. Nezval věřil v komunismus, že přinese něco lepšího, ač zase na druhé straně sám každou metodu i formu nenáviděl. Nenáviděl proto i každé pravidelné zaměstnání a v pozdějších létech říkával, že kapitalisté vynalezli nejen vykořisťování druhých, ale také práci, aby právě toto mohli dělat. Vyhovoval mu nevázaný život, kdy po pitkách mohl prospávat a teprve večer vycházet.

Nezval nebyl vlastně nikdy „komunistickým“ básníkem a jak přednášející uváděl, vlastně po válce už nic kloudného nového a většího nenapsal. Na četných úryvcích z Nezvalových prací lze dokázat, jak zejména v posledních letech byl maloměšťáckým a ryze komerčním básníkem. Dr. Brouk vzpomínal na frašky z doby Devětsilu, skupiny surrealistů, jak básník v té době byl roztěkaný, když mohl skoro v téže době napsat báseň na Stalina i na T. G. Masaryka, s nímž se setkal u Čapků.

Stejné nedůsledným je i v této své poslední knize Z mého života. Z oportunismu vynechává v ní pečlivě ony přátele, kteří nejsou komunisty a přirozeně zejména pak ty, kteří jsou jako Dr. Brouk v zahraničí, na druhém břehu. Ač jinak, zde kaleidoskopicky vzpomíná řady osob, zapomněl na vlastní ženu.

Než přese všechno kniha stojí za přečtení. Jsou v ní partie, kde básník jako kdysi v mladickém zápalu je skutečně svůj a dalek všech -ismů. Poslechněte si kratičký výňatek:

„Nejde o paměti, nejde o to pracovat na vlastní podobizně, ani o kronikářskou mánii zaznamenávat událost za událostí, aby snad nezmizela do milosrdného nejsoucna. Jde o to rozptylovat mythy a pomáhat světu, který se chce i s člověkem obrodit na vědě, aby také duševní činnost, vedoucí k vytváření uměleckých děl, stala se méně zahalenou do mythu než dosud, aby se zaměři­lo jasné zářivkové světlo také na svět obrazotvornosti. Smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povin­nost setrvat za všech okolností tam, kde ho vyvrhla jeho touha. Uvidí se, proč životy umělců jsou v mnohém tak zdánlivě scest­né, proč jsou tyto životy zdánlivě obětované, obětované o nic víc a nic méně než život těch, kteří se zasvětili vojenskému povolání. Je něco velmi silného v touze, která nás připoutá k tomu a k nejistému poslání. Na cestě k jeho splnění potkáváme četná hořící Ninive, nebo alespoň sodomské sloupy bohémství a jiných tragikomických donkichotiád. Místo jiného obřadného vi­ditelného znamení pokrývá čelo vášnivců, kteří nastoupili všemu navzdory svou cestu, svéhlavost. Budete-li chtít tuto svéhlavost násilím zkrotit nebo alespoň zneškodnit, dožijete se děsných překvapení. Především neraďte a nepředpisujte nic z toho, co byste sami chtěli, nebo co by se vám hodilo. Umělec není ani pan­štější, ani lokajštější než vy sami. Nemůže postrádat nejvyšší stupeň inteligence, nemá-li upadnout do břídilství. A neobracej­te nevíru v sebe v nevíru v ty, kteří jsou přes všechny své omy­ly lepším já lidstva.“

Sklizeň, leden–únor 1960, r. VIII, č. 1–2 (85–86), s. 14–15.

Toyen, Vítězslav Nezval, Jindřich Štyrský a Bohuslav Brouk (30. léta)

Vítězslav Nezval (vlevo) a Karel Teige (1926)

Vítězslav Nezval (1900-1958), asi 50. léta

V. Nezval - Z mého života (1959, přebal)

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: