Brouk o kultovní funkci věcí

16/03/2011 (14:04) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Dvořák, Napoleon, Neruda, Smetana

Památkami, jak jsme si objasnili, uctívají lidé všeliké by­tosti, takže památkovou funkci lze vlastně pokládat za speci­fický případ uctívačné, kultovní funkce. Památky jsou zřejmě jen jedním druhem věcí, majících kultovní funkci. Dosvědčují to zejména v náboženském kultu posvátné relikvie, památky po světcích neboli tak zvané ostatky svatých, které se mezi religiosními předměty vpravdě skoro úplně ztrácejí, tvoříce jen jejich nepatrný zlomek. Chceme-li se dále povšechně, obecně zabývati kultovní funkcí jest předně třeba, abychom se alespoň zhruba seznámili s rozličnými druhy kultů. Kulty lze formálně nejlépe děliti podle toho, jakých objektů se tý­kají. Nejznámějšími jsou kulty náboženské, zaměřené na bohy a světce, a pak kulty význačných lidí, ať již mrtvých nebo živých, kulty umělců, státníků, vojevůdců atd. Ovšem, jak jsme se poučili průzkumem památkové funkce, mohou býti objekty kultu i osoby nejvšednější, neboť kdekdo uctívá i své předky, přátele, milenky a mnohdy dokonce i sebe sama. Posléze bývají uctívány i různé sociální celky, na příklad národy anebo všeliké reálné i pomyslné síly jako příroda, osud atd. Již i vzhledem k nepřehledné řadě objektů uctívání je pochopitelné, že kultovní funkce nabývá spousta předmětů a že ji tudíž nelze nikterak podceňovati. Pokud pak jde o účinky kultovní funkce na náš poměr k věcem, lze obecně poznamenati, že vše, co bylo v podstatě v tomto směru ře­čeno o funkci památkové, platí též o funkci kultovní vůbec, neboť kultovní funkce je neméně pošetilou funkcí než funkce památková, kterou v sobě zahrnuje.

Kultovní funkce znešvařuje náš poměr k věcem a plodí především krámy, jimiž jsou zásadně všechny věci, mající jedině kultovní význam. Pouhými tretami, nesmyslnými, kul­tovními předměty, které nelze využíti k žádnému kloudnému účelu, schopnému oprávniti jejich existenci, jsou na příklad kromě památečních tret chrámy, kostely a kapličky, obrazy a sochy různých bohů, proroků a svatých, obřadní předměty, jako kadidelnice, modlitební knížky, mešní roucha apod., portréty, busty a pomníky lidí, různé symboly, z nichž nejznámějšími jsou křesťanské kříže, atd. Takovéto předměty jsou však, jak znovu zdůrazňujeme, tretami jen potud, pokud to nejsou rovněž díla umělecká. Kultovní objekty vykazující uměleckou funkci jsou totiž dostatečně rozumně ospravedlnitelné jakožto pouhá umělecká díla a existuje jich skutečně také velké množství. Mnohé z nich, ať to již jsou chrámy, sochy světců nebo pomníky velikánů našich dějin, patří do­konce mezi naše nejskvělejší umělecké poklady. Ovšem při kritice vlivu kultovní funkce na rozrůst krámů nesmíme se tím snad dáti svádět k nesprávným závěrům. Zajisté bychom se velmi mýlili, kdybychom se třeba domnívali, že kultovní funkce nebývá jen výjimečně sledována uměleckou funkcí a že se tedy prakticky, ve skutečnosti nezasluhuje o mnoho krámů. Naopak, neuměleckých kultovních staveb a předmětů se odedávna až doposud produkuje po celém světě na mi­liony a jejich výroba stále spíše jen stoupá. Stačí si vzpomenouti na desetitisíce všelikých kostelů a kaplí, umělecky nezhodnotitelných a přeplněných křiklavě pomalovanými a po továrensku vyráběnými sochami svatých, na svaté obrázky, dryáčnické barvotisky, strašící skoro v každé domácnosti, na prosté nebo banálně zdobené kříže rozseté po všech křižovat­kách a mezích, na sériovou výrobu posmrtných masek geniů, na statisícové edice fotografií slavných tvůrců a potentátů, na záplavu hřbitovních pomníků, z uměleckého hlediska nás jen urážejících, atd.

Věci, které mají kromě kultovní funkce i funkci umělec­kou, nelze sice pokládati za krámy, avšak zato jest se na ně možné začasto dívati alespoň jako na díla kultovní funkcí, předepsaným tématem, znetvořená, deformovaná. Kultovní funkce, předpisující umělcům námět a mnohdy i způsob jeho zobrazení, má zřejmě v přemnohých případech neblahý vliv na kvalitu uměleckých výtvorů. Tuto škodlivou morfogenní působnost kultovní funkce spokojme se objasniti na jediném, avšak markantním případě, na budování veřejných pomníků. Společnost, pořizujíc zasloužilým osobám pomníky, donucuje sochaře, aby povětšině vytvářeli jen portréty, a tak zotročuje sochařství, podobně jako kdysi katolická církev malířství, které po staletí nebylo ničím jiným než služkou teologie. Nechtějí-li sochaři zajíti hladem, jsou nuceni se zúčastňovati soutěží tu na pomník Nerudův, tu na pomník Smetanův nebo Dvořákův atd. a na plastiky tvořené tak zvaně jen a jen pro krásu, pro umělecké emoce jim nezbývá dosti času a sil. Proto také, procházejíce městy, shledáváme se celkem toliko se sochami lidí, s více nebo méně trapnými panáky, kteří se od sebe frapantněji liší jedině ústrojem a pózou, ačkoliv jsme vždycky měli a máme sdostatek sochařů, schopných ozdobiti veřejná prostranství krásnými plastikami, nekultovními, avšak zato umělecky dokonalými díly. Zkrátka řečeno, kultovní funkce donucuje svými morfogenními vlivy sochařské umění k živoření.

Dále vede kultovní funkce často též k deklasaci věcí na krámy anebo alespoň k omezení rozumného využívání věcí (polokrámy), a to zejména jde-li o věci, na jejichž utváření již kultovní funkce působila. Dejme tomu, v domácnostech hysterických ctitelů císaře Napoleona můžeme se shledati třeba se sklenkami, které jsou ozdobeny podobou tohoto velikáše a despoty a které vzhledem k tomu, z úcty k zbožňova­nému panovníku, na nich zobrazenému, vylučují jejich ma­jitelé z potřeby buď úplně anebo částečně, používajíce jich jen při zvláštních, slavnostních příležitostech. Ovšem kul­tovní funkce může omezovati rozumné používání i zcela oby­čejných věcí, kultovně nikterak neutvářených. Dosvědčuje to výstižně zejména nádobí v domácnostech ortodoxních židů, kteří je nesmějí z kultovních důvodů neomezeně užívati. Jak známo, mají pravověrní židé zvláštní nádobí pro mléčná jídla a jiné pro pokrmy masité, čímž se pochopitelně jejich kuchyňské a jídelní nářadí naprosto nerozumně zdvojnásobuje. Posléze pak se zasluhuje kultovní funkce namnoze rovněž o udržování méněcenných předmětů v potřebě. Konkrétní případy toho není snad však již nutno uváděti, neboť pro tyto, jakož i ostatní neblahé následky kultovní funkce na náš poměr k věcem jsme uvedli sdostatek příkladů v pojednání o funkci památeční, jež jest zřejmě jen speciální formou funkce kultovní.

Podobně jako lpění na památkách, tak i lpění na kultov­ních předmětech vůbec je ovšem přečasto motivováno zá­roveň i jinými pošetilými funkcemi než funkcí kultovní, a to taktéž zejména funkcí etiketní a reprezentační. Pokud jde o funkci etiketní, je nesporné, že lidé si třeba zavěšují do svých příbytků různé svaté obrázky nebo podobizny všeli­kých vůdců a potentátů nejen z kultovních důvodů, nýbrž i proto, že to vyžadují obecné mravy. V některých případech lze dokonce předpokládat, že takovéto kultovní před­měty mají pro své držitele výhradně etiketní funkci, jelikož vyvěšení mnohých kultovních předmětů si vyžaduje společnost velmi drasticky, hrozíc i nejtěžšími represáliemi. Chce-li se člověk vyhnouti pronásledování ze strany společnosti, po­jímá tedy mezi své svršky různé kultovní předměty i tehdy, nemá-li k nim sám vůbec žádný kultovní poměr a jsou-li mu třeba naopak jen trnem v oku. Dále pak jsou kultovní věci nezřídka též příhodnými representačními předměty, jimiž lidé mohou výrazně projevovat všeliké své přednosti. Na pří­klad člověk, který si rozvěsí v pokoji fotografie význačných hudebních skladatelů, zajisté to nečiní jen z důvodů kultov­ních, nýbrž též a dosti možné i hlavně proto, aby návštěvní­kům jeho příbytku bylo na prvý pohled jasno, že je člově­kem hudebně velmi kultivovaným. Podobně lze vykládati representačními choutkami jistou, větší nebo menší měrou i kultovní sklony společnosti, projevující se třeba budováním veřejných pomníků význačným lidem, neboť i podle počtu a velkoleposti pomníků bývá obvykle posuzováno niveau kul­turního života obce, která si je pořídila.

Ovšem nejlépe prokazují representační funkci kultovních objektů hřbitovní pomníky. Honosnost a nápadnost ná­hrobků lze zajisté spíše zdůvodniti sklony representačními než uctívačnými, kultovními. Péčí o hroby se předstihují lidé především v okázalé manifestaci své zámožnosti, a prohlížíme-li si i ten nejskrovnější hřbitov, s hrůzou konstatujeme, jaká spousta krámů, dokumentující hrubý nevkus a procovství, tu trčí nad pozůstatky nebožtíků a jak i pouhý dřevěný křížek, označující hrob, se snaží alespoň svou křiklavou vý­zdobou konkurovati stupiditě honosných kamenných hrobek. Nikoliv jen z úcty k zemřelým, nýbrž hlavně z důvodů representačních vyrůstá na hřbitovech tolik jalového nevkusu, jaký lze sotva zhlédnouti kde jinde, ježto i příbytky živých jsou poměrně mnohem méně trapné, procovské než příbytky mrtvých.

V hřbitovních pomnících, které jsou zvláště vhodnými re­presentačními objekty, maskujíce co nejdokonaleji svůj re­presentační význam kultovním posláním, objevili jsme sou­časně i výstižný příklad pro morfogenní působnost represen­tační funkce na kultovní objekty. Ovšem, zpytujeme-li kul­tovní věci po této stránce, zjišťujeme, že se na jejich formo­vání uplatňují representační choutky vůbec značnou měrou a často i značnější než sklony kultovní. Zejména náboženské stavby, jakož i všeliké světské monumenty jsou zajisté utvá­řeny honosně a nákladně spíše pro lesk svých budovatelů než pro slávu, na počest uctívané bytosti, a jak se lze opětně přesvědčiti, jest takovéto utváření věcem jen na škodu. Místo vkusu, který by byl dokumentován uměleckou působností, vyjadřují totiž kultovní objekty povětšině jen mocnost a zá­možnost, a to pochopitelně způsoby, které jim více nebo méně znemožňují zastáváti uměleckou funkci, kteráž skoro jediná by byla s to kloudně ospravedlniti jejich bytí. Jinými slovy řečeno, representačními morfogenními vlivy jsou kul­tovní objekty nejčastěji znešvařovány, o čemž svědčí kromě hrobů obzvláště třeba kostely, zevně i uvnitř se třpytící po­zlátkem, anebo gigantické podoby národních velikánů, vtesávané do skal a známé hlavně z Ameriky.

Obeznámivše se povšechně s kultovní funkcí, jsme koneč­ně postaveni před problém objasniti si, proč lidé jsou ná­chylní k uctívání. Dosud jsme se toliko snažili si vysvětliti památkovou funkci, speciální formu funkce kultovní, a to quasi animistickým pojímáním památek. Tím jsme sice po­chopili, proč lidé uctívají právě památky, avšak nikoliv proč jsou vůbec nutkáni něco, respektive někoho uctívati. Animistické náhledy, jimiž lze zdůvodniti posvátnost samých pa­mátek jakožto částic zbožňované bytosti, týkají se konečně i většiny všech ostatních kultovních věcí, takže obvykle též i v nich můžeme spatřovat nejen uctívačné prostředky, kul­tovní pomůcky, nýbrž i objekty uctívání. Dejme tomu, právě tak jako jsou lidé s to uvěřiti, že v památkách po světcích jest inkarnován kus světce, tak se lehkověrně často i domní­vají, že díl světcovy bytosti sídlí v soše anebo v kapli, jež byla na jeho počest zbudována. Dosvědčuje to nesporně a frapantně zejména modlářství, ve které se zvrhává u většiny lidí každé náboženství, neuspokojující se niterným obcová­ním s Bohem a používající k uctívání Boha všelikých rekvi­sit. Proto také protestantská náboženství, snažící se vyhnouti tomuto nebezpečí, jsou ikonoklastická a omezují vůbec svůj kult na nejmenší míru.

Nelze-li animistickým nazíráním vysvětliti samu lidskou uctívačnost, nepomáhá nám ovšem zjištění, že i většina kul­tovních věcí vůbec je animisticky pojímána, nikterak k ob­jasnění podstaty kultovní funkce. Kultovní sklony jsou totiž samy o sobě nepochopitelné, neboť nemají žádného rozum­ného významu a dále je nelze považovati ani za vrozené, pu­dové tendence. Na štěstí si však můžeme uctívačnou lidskou povahu vysvětliti v nejhlubších základech celkem snadno, a to náboženským smýšlením, vírou v nadpřirozené bytosti anebo v božskou povahu všelikých sil. Uctíváním se lidé zřejmě snaží si zjednati příznivý osud, záštitu a pomoc nadpřirozených mocností, kdežto jednati proti kultovním oby­čejům se zase strachují z toho důvodu, aby za to nebyli jistou vyšší mocí ztrestáni. Pokud jde o uctívání bohů, proroků a světců, není k tomuto výkladu uctívačných sklonů zajisté po­třebí připojovati žádné komentáře, avšak, jak známo, uctí­vají lidé třeba i světské osoby. Ovšem nakonec lze pojímati nábožensky i takovéto kulty, aniž bychom byli proto nuceni se uchylovati k spletitým výkladům. Především uctívání mno­hých všedních smrtelníků je nám přímo předpisováno samý­mi náboženskými naukami. Na příklad ke ctění rodičů jsme vyzýváni přímo i křesťanským desaterem. Dále pak, pokud běží o uctívání slavných lidí, jako třeba umělců, filosofů, vo­jevůdců atd., lze si je vysvětlovati zase tím, že geniové jsou vlastně jakýmisi novodobými světci, svatými modernějších náboženství, čemuž nasvědčuje též i termín božské ingenium, jímž se označuje předpokládaný zdroj neobyčejných schop­ností takovýchto jedinců.1 Konečně se podobnému, nábožen­skému výkladu nevymyká ani sebeuctívání, projevující se nejfrapantněji v reverentním poměru k vlastním památkám. Vždyť člověk, i když se již odváží odhoditi, zničiti nějaké nicotné památky, třeba na své mládí, na svá prvá milostná roztoužení atd., zachvívá se přitom zajisté nepříjemným po­citem, nejen proto, že mu je jako by hubil část sebe sama, nýbrž i proto, že se v hloubi své duše strachuje, zda mocnosti nám vládnoucí v tom nespatří pohrdání dosavadním osudem, který mu připravily, a zda ho za to příště nezkruší trudnými úděly, těžkými ranami osudu. Ovšem dnes, kdy tolik lidí se chvástá svým bezbožnictvím, mohlo by se zdáti, že uvedený výklad lidských uctívačných

sklonů není přesvědčivý nebo alespoň nikoliv dostačující, avšak nezapomínejme, že nevíra v křesťanského Boha nedokumentuje nevíru v tajemné vyšší mocnosti vůbec. Koneckonců jisté víře v nadpřirozené, zá­hadné síly, řídící běh světa a naše osudy, podléhají skoro všichni lidé, nevyjímajíc ani mnohé jedince co nejmateria­lističtěji založené, kteří se za to sami právem stydí. I za dneš­ního vědního pokroku jest totiž člověk vystaven přemnoha náhodám a není si dokonce jistý v žádné chvíli ani svým ho­lým životem, takže je naprosto pochopitelné, věří-li nakonec přece jen v nějaké nadpřirozené mocnosti, jejichž přízeň by si bylo možno získati jejich více nebo méně obřadným uctívá­ním. Tento výklad smyslu a zrodu naší uctívačnosti si nej­lépe ozřejmíme na konkrétním příkladě, na obecné kultovní funkci, kterou lze zásadně připisovati všem věcem vespolek.

Obecná kultovní funkce

Bedlivějším zkoumáním můžeme zajisté zjistit, že kultovní funkce nenabývají jen ojedinělé předměty, nýbrž vlastně vše­chny věci, jež se dostávají většině lidí naší kulturní sféry do rukou. Tím se řadí kultovní funkce ve své obecné formě k fiktivní hospodářské funkci, kterou jsme započali své po­jednání a která je rovněž funkcí obecnou všem věcem. Kromě fiktivní hospodářské funkce, o jejímž značném a obecném vlivu na náš poměr k věcem není jistě žádné po­chyby, jest zřejmě nutno hledati ještě i niternější pošetilé pouto, vížící nás nesmyslně k jakýmkoliv věcem, a tímto poutem je právě obecná kultovní funkce, na rozdíl od níž budeme příště označovati dosavad popsané kultovní funkce jako speciální. Nyní však přikročme k svému úkolu a objas­něme si tuto funkci, pro niž si lidé nesmyslně váží kdejaké věci, i když pro ně nemá žádný jiný pošetilý význam.

Lidé uskladňují mezi svými svršky kdejakou tretu ještě spíše než z klamné víry v jistou její fiktivní hodnotu z re­verence, z pověrečné úcty, kterou chovají zásadně ke všem předmětům. Jinými slovy řečeno, lidé se neodvažují zahoditi jakékoliv harampádí nejen proto, aby nezmenšili ani o ne­patrný zlomek své „bohatství“, nýbrž také proto, aby doká­zali svou vděčnost za každý krám, který jim byl osudem uštědřen. Člověk, vděčící v dnešní společnosti za veškerý svůj majetek vposled náhodě, věří totiž, že za „marnivost“, již by projevil v dobách poměrného blahobytu a za níž pokládá i pohrdnutí těmi nejnicotnějšími tretami a brakem, by mohl být potrestán v budoucnu krutou bídou. Zrod takovýchto pověr lze hledati již v dětství, kdy splnění všech našich přání bylo závislé na vůli našich rodičů, na vůli, která byla často rozmarná anebo která se nám jako dětem alespoň zdála roz­marnou. Někdy, jak známo, dostačil nám pouhý pláč, aby­chom obdrželi vše, co jsme si právě přáli, a jindy zase pro nepatrné provinění, jehož jsme si ani nebyli vědomi, odejmuli nám rodiče z rukou třeba i poslední hračku. Rodiče jsou zřejmě jacísi bohové, vládnoucí v dětství naším majetečkem, a mohou nám každou chvíli cokoliv uštědřit a naopak zase i vše odepřít, respektive odebrat. Tak jsou za dětství všechny naše svršky vlastně jakousi manou padající z nebe, avšak ani v pozdějším životě není tomu o mnoho jinak. I v dospělém věku je máš majetek vydán na milost a nemilost náhodám a jen štěstěně můžeme být nakonec vděčni za jeho získání a udržení, nerozhodně na tom, jaké sociální postavení zaují­máme. Přicházejí-li znenadání třeba dělníci i o své poslední svršky ztrátou práce, nezaměstnaností, na níž sami nenesou sebemenší viny, ztrácejí zase finanční magnáti často veškerý svůj majetek pochybenými transakcemi a spekulacemi, jejichž pochybenost nemůže nikdo předvídat. Od nejútlejšího dětství až do posledních chvil svého života děkujeme zřejmě za své jmění a jměníčko šťastnému osudu a stále se tedy musíme chvěti obavami, abychom o ně nepřišli podivným sběhem událostí, proti nimž jsme úplně bezmocní. I nejobezřetnější poklidný rentiér se může přece ocitnouti zcela na mizině, dopustí-li třeba fortuna, aby stát, v jehož penězích je zhmot­něno jeho jmění, udělal bankrot. Proto se také lidé až snad na velmi vzácné výjimky, o jejichž existenci lze velmi pochy­bovat, cítí nuceni pečovati o svůj majetek nejen prací a roz­umem, nýbrž i tím, že i s jeho nejmenšími drobty zacházejí jako se svátostmi.

Veškeré věci, které se nám dostanou do rukou, vše, od suché skývy chleba až po nádherné zařízené paláce, pojímáme v hloubi duše jako dary boží nebo, chcete-li, jako projevy přízně milostivého osudu, řízeného vyššími nadpřirozenými silami, a podle toho s nimi rovněž zacházíme. Vzhledem k těmto náhledům si vyžaduje totiž i ta nejmalichernější treta naší úcty a nesmíme jí pohrdnouti, aby nás nestihl spravedlivý trest uražených mocností, které nám ji darovaly a které si je možno znepřáteliti sebemenší „rozmařilostí“. Kultovní poměr k věcem, plynoucí z dosavadní značné ná­hodnosti našich majetků, je ovšem kromě toho silně podporován a mnohdy přímo i vypěstován výchovou, a to obzvláště mravoučnými povídkami a zkazkami, v nichž to špatně končí s každým „marnotratníkem“. Nesmyslná úcta k jakýmkoliv krámům a věcem je tedy rovnou vtloukána lidem do hlav již od dob raného dětství bohabojnými šosáckými vyprávě­ními, roztroušenými po všech čítankách pro obecné i střední školy. Ten, kdo si dostatečně neváží každé trety, dopouští se podle tradovaných názorů smrtelného hříchu, takže začasto i ty jedince, kteří alespoň v jasné chvíli nabrali dosti sil, aby se zbavili nějakého harampádí, přepadá obvykle poté přece jen strach, že je za to osud ztrestá nouzí. Zkrátka, lidem se zdá, že i odhozením jakéhokoliv krámu si mohou přivolati bídu, a proto pečlivě vše uschraňují, počínajíc kou­síčky motouzů, plně nepopsanými papíry, zbytečky tužek, které nejsou již v ruce ani udržitelné, zohýbanými hřebíčky, rozskřípanými pery atd.

Vzhledem ke kultovnímu poměru lidí k věcem, jakožto k darům vyšších mocností nesmí přijití nic nazmar, což zvláště dobře dokumentuje pošetilé hospodaření s poživati­nami. Jak se snadno můžeme přesvědčiti i v mírových do­bách, pokládají třeba lidé povětšině za svou svatou povinnost dojíst každé jídlo, i když jim nechutná nebo i když jsou už přesyceni. Aby nepřišla vniveč kapka omáčky nebo skroječek masa, knedlíků apod., jsou ochotni si kazit žaludky a snášet krajní nechutenství. Hospodyně pak na příklad z úcty k poživatinám, přímo i nazývaným božími dary, uscho­vávají zase všechny zbytky potravin, aniž by si s nimi věděly nějaké kloudné rady, a to tak dlouho, až se zkazí, neboť te­prve tím se jim dostává náležitého mravního oprávnění, aby je zahodily.

Ve vylíčeném obecném kultovním poměru lidí k věcem nacházíme nejhlubší a možná nejzávažnější příčinu, proč lidé lpějí na věcech a proč se zavalují všemožným haraburdím. Při této příležitosti jest však záhodno ještě doložiti, že lidé zaujímají takovýto kultovní vztah i k penězům a že tímto nesmyslným pojímáním peněz lze si též značnou měrou vysvětlit pošetilé a velmi rozšířené střádalství, více nebo méně malicherné skrblictví lidí, jejichž hlavním životním ideálem se zdá býti uspoření co největši částky na vkladní knížce. Je sice zcela záhodné, aby každý člověk měl jisté finanční reservy pro případ náhlých, neočekávaných a neodkladných potřeb, avšak většina střádalů pro strýčka náhodu nešetří, a navštíví-li je, ponejvíce mu nevěnují ani jediného groše. Miliony střádalů, kteří mají pohotově slušné sumy, zdráhají se přece, jak známo, vydati mnohdy dokonce třeba i na své léčení jakoukoliv částku a raději se dají stravovati svým neduhem, než aby zmenšili své vklady, i když nemají nikoho, komu by je měli odkázati. Racionálně tedy nelze střádalství skorém vůbec nikterak zdůvodňovati a je­diný uspokojivý výklad pro ně nacházíme právě v obecném kultovním poměru k penězům. Nejen k věcem, nýbrž i k pe­nězům se chovají lidé jako by jim padaly shůry, jako kdyby jim byly přidělovány nějakým tajemným, nadpřirozeným pří­znivcem, kterého by si mohli lehce proti sobě popuditi, kdyby s nimi „nešetrně“ zacházeli, a tak vlastně z obavy před fi­nanční pohromou si vysoce váží i pouhého desetihaléře a dva­kráte jej obrátí, jsou-li jej již bezpodmínečně nuceni vydat. Podobné manévry jsou ovšem úplně bezcenné a neměly by žádného významu ani kdyby obavy, z kterých je lidé pod­nikají, byly skutečně oprávněné, neboť prakticky je zajisté naprosto lhostejné, uschraňují-li své peníze až do smrti v spo­řitelně nebo nemají-li vůbec žádných.

Střádalství, které je povětšině iracionálním zjevem, je po­šetilé a jistě nemůže být vtipněji a vystižněji symbolisováno než úlem, včelínem, jímž je propaguje většina peněžních institucí. Vskutku, střádalové jsou včeličkami, snášejícími med nikoliv pro sebe, nýbrž pro včelaře, ježto obvykle ani nejnaléhavější potřeba je není s to nikdy donutit, zlákat, aby sáhli na své úspory, které nakonec pohltí skoro vždy někdo jiný. Nikterak nepřeháníme, tvrdíme-li, že je tragikomické sledovati osud úspor, kterých se střádalové ponej­více domáhají s největším sebezapřením za drahnou řadu let. V nejlepším případě je zdědí jejich zákonem neopomenutelní dědicové, potomci, kteří je pravděpodobně hloupě a naivně promrhají především proto, že byli svými spořivými odkazateli drženi stále na uzdě a že se tudíž nenaučili s pe­nězi zacházet. Velmi často však přicházejí střadatelé i sami, za svého života, o své úspory nejroztodivnějšími událostmi. Tak na příklad se přižene válka a po jejím skončení zjistí spořivci ke své hrůze, že nastřádané peníze, pro něž si v ži­votě nedopřáli jediné rozkoše a pohodlí, mají cenu pouhého potištěného papíru. V jiných případech bývají pak střadatelé zase sváděni nabídkou vyššího zúročení k uložení svých úspor do nějakého výnosného podniku svých výmluvných příbuz­ných nebo známých a jakživi se s nimi, ani s úroky již neshledají. Hodnotíce spořivost, nechceme se vměšovat do národohospodářství, avšak jsme si jasně vědomi alespoň toho, že nebýti střadatelů, nebylo by ani mnoha podvodných kríd, panam, sňatkových podvodníků apod. Kromě toho by se pak lidé zajisté taktéž mnohem snáze naučili umění žíti,2 delikátnímu umění, které je v podmračném ovzduší našich Spořilovů naprosto neznámou záležitostí.

Jak jsme předeslali, mají skoro všichni lidé kultovní poměr ke svému majetku, a lze-li přesto mezi lidmi zjistiti spousty rozmařilců, nakládajících s věcmi i s penězi zcela opačně, než jak by odpovídalo jejich kultovnímu významu, nevyvrací to nikterak naše tvrzení. I u těch lidí, kteří neprokazují do­statečnou úctu ke svému majetku jakožto k daru božímu, můžeme totiž obvykle vystopovat obecný kultovní poměr k pozemským statkům, jenže potlačovaný, který je s to se projeviti buď jen sporadicky, čas od času, anebo toliko vý­čitkami svědomí nad jednáním, naprosto ho nedbajícím. Dosvědčují to jasně komické případy, kdy člověk promarnivší hloupě několik stokorun se zdráhá pojednou vydati za roz­umnou věc několik haléřů, anebo záchvaty pozdní lítosti, jimiž se lidé kají za svou nehospodárnost, aniž by tím však nabyli síly chovati se v budoucnu šetrněji.

Ovšem u většiny lidí jsou kultovní sklony sdostatek silné, aby řídily jejich hospodaření s věcmi i penězi, a proto se nedivme, že obecné kultovní funkci, mající pochopitelně tytéž neblahé důsledky jako jiné pošetilé funkce, jest nutno přikládati velký význam. Pokud jde speciálně o náš poměr k věcem, svádí nás obecná kultovní funkce především k shromažďování krámů, za druhé k omezování rozumného použí­vání věcí, k omezování, které může vésti až k deklasaci věcí na naprosté krámy, a za třetí k udržování méněcenných věcí v potřebě. Posléze může míti tato funkce i neblahé vlivy morfogenní, jakkoliv se nezdá pravděpodobné, že by byla vůbec s to nějak působit na utváření věcí. Lidé chtějí totiž ze šetrnosti, z úcty k věcem jakožto božím darům vystačiti s každou věcí po celý život, a proto se dostává mnohým vě­cem, které vzhledem k neustálému technickému pokroku není záhodno nikterak zvláště trvanlivě utvářeti, naopak přespřílišné, nesmyslné trvanlivosti, díky jíž se dochovávají v potřebě celkem úplně neporušené do dob, kdy se už dávno používá výrobků mnohem dokonalejších a kdy jest na ně nutno pohlížet jako na věci méněcenné, zastaralé. Lidé, neodhodlávajíce se odhoditi ani nejnicotnější krámy, zpěčují se, jak pochopitelno, teprve vehementně vyřaďovati ze svých svršků rozumně opodstatnitelné a zachovalé věci, které jsou toliko zastaralé, a tak se vlastně obecná kultovní funkce postarává koneckonců i svou neblahou morfogenní působností o již zmíněný nešvar, o existenci méněcenných věcí. Hodnotíme-li vliv obecné kultovní funkce na svůj poměr k věcem, nelze však pomlčeti, že v jistém směru je i blahodárný, což o vlivu jiné pošetilé funkce není možno říci. Obecná kulturní funkce přisuzovaná i penězům zabraňuje nám totiž zmnožovat krámy alespoň přímými nákupy, neboť její zásluhou se zdrá­hají lidé často vůbec cokoliv nakupovat.

Úryvek z Broukovy knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, s. 73–88).

Poznámky (autora webu)

---

1 Brouk se tématu věnuje i ve své práci o genialitě a šílenství Patologie životní zdatnosti (Praha: Alois Srdce, 1937, s. 145–150, ke stažení zde) a v díle O funkcích práce a osobitosti (Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009, s. 137–146).

2 Více v Broukově práci Životní sloh (Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Barrister & Principal, 2010).

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Komentáře