Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Brouk o psychologii nirvány

Vedoucí úlohu v determinaci lidských dějin ne­hraje jiný nevědomý požadavek nežli dokonalá láska. Kdo by pochyboval o její nevědomosti a po­važoval ji za pouhou samozřejmost dlouhých ve­čerů, nikdy nepochopil psychoanalytickou psycho­logii. Láska dokonalá je nedostižným ideálem, po němž lidstvo lační. Sociální podmínky kladou jí nepřekonatelné potíže a důstojnost, kterou lidstvo předstírá, zakrývá pak tyto citové požadavky a na­hrazuje je racionálními. „Láska není účelem ži­vota,“ říkají pokrytci, „existují věci jí důstojněj­ší. Vědec má svaté úkoly neosobní.“ Altruismus lásky sexuálního podkladu je zaměněn altruismem lásky abstraktní, vztahované na lidstvo a jeho so­ciální úkoly a cíle. Prostá láska je potlačována jako nicotná sentimentalita, i když se tak neděje s drastičností totemistických kultů. Láska platonických úvodů je sice dovolována, ale není jí dosahováno. Společnost se automaticky stará, aby láska k druhému pohlaví nestala se výlučným zájmem individua a vyvine-li se přece k tomuto stupni, dává jejím stoupencům na srozuměnou, že je lépe odejít dobrovolně sebevraždou, než nešťastně skomírat jako reálnu nepřizpůsobený tvor. Archaická společnost lásku přímo zakazovala, dnešní ji do­voluje, ale neumožňuje. V tom je rozdíl naší kultury od tehdejší.

Potlačovanou láskou trpěl duševní vývin primiti­vův. Jeho psychický korelát sexuálního styku se nevědomě eliminoval nesprávnou cestou. Primiti­vové snili o dokonalosti přírody. My sníme o dokonalosti žen a věci nepohlavní tou měrou nesexualisujeme. Objekty, zbaveny přespřílišného bře­mene libidinosních fantasií, zdají se nám konečně takovými, jakými jsou. Požadavek příjemnosti nitroděložního stavu byl přenesen z přírody (brahma) na ženu. Sexuálnost ideálna byla uvě­doměna, ale zůstalo více ideálů.

Společnost mohla nám dovoliti ukojit naše poža­davky toliko částečně v té míře, ve které mohla akceptovati na nich basující anarchismus. Mimo osobních ideálů dokonale lásky v rodině zůstaly nesexuální ideály společnostní, nadosobní. Krise života trvá proto dále. Je podmíněna reálně příro­dou, a proto je od ní nesnadná pomoc. Zabezpečení materiální vyžaduje námahy a odříkání. Tragedie našich pudu je určena jejich reálnou neukojitel­ností. Chudost a tvrdost přírody dala vzniknouti libidu. Pud datuje se teprve utlačováním životní energie. Ideální stav, v němž naše požadavky nejsou omezovány, rovná se negaci pudu. Ideálna je možno tedy dosáhnouti dvojí cestou, negací našich pudových přání, potlačením libida, nebo plným ukojováním, čímž rovněž přestává existence pudu. Prvá cesta asketismu je reálně dosažitelná, avšak druhá přirozená metoda je neuskutečnitelná. To­liko snad nejprostší jednobuněčný živočich žije podobnou dokonalostí. Biologická tendence rozrů­stu, jež u nás není z fysických důvodů uspokojitelná jako na př. u prvoků dělením, vynucuje si ukojení cestou psychickou, nirvánickým usnutím, jež je pocitově nejblíže neznepokojované dokonalé lásce. Amorická exaltace rovná se asketicky dosažené yoze, aniž by byla vzbuzena nepřirozenými prostředky jako je pevná a nezdolná vůle yogisty. Vidíme tedy, že cíl indického mysti­ka podobně jako ideál dosažený láskou k milence jsou negací děje, štěstím, které nekřičí a nechce býti zjeveno druhým. Grandiosní láska je záležitostí psychickou mezi dvěma individui a její ná­sledky rovněž nevybočují z této sféry. Ideální stav vymyká se dějinám, neboť toliko nedokonalé je podrobeno změnám.

Dokonalost lidská počínaje rozumovou vyspělostí a konce krásnem uměleckých děl je projev neuko­jeného libida, výkřik životní nouze. Mnohotvárná a překvapující je toliko utlačovaná životní ener­gie přeměněná v pud, v libido. Neomezovaná ener­gie je absolutnem postaveným mimo reálný svět. Energie života neexistuje mimo hmotu, a proto i její tendence docházejí vždy odporu v protichůdných tendencích anorganického světa. Ideál klidu representovaný v hmotě nehybností chce být oživením hmoty zaměněn za klid nerušeného vzrůstu. Klid intrauterního života je příkladem podobného ideálního stavu organické hmoty. Růst, jenž později však ztroskotává ve velkých aglomerátech hmoty, je nahrazován pocitovým, psychickým korelátem, doprovázejícím ideální ukojení životních tendencí. Proto i z ideálu intrauterního života zbývá nám pouhý pocitový stav, a nikoli jej zpříčiňující rozrůst. K vyvolání těchto ideálních pocitů slouží prostředky jiné. Na místo nerušeného vývinu je jejich evokátorem dokona­lá láska. Lůno matky, tvořící ideální kosmos, je na­hrazeno vzájemným objetím, uzavírajícím milen­ce do nového klenbě uteru podobného světa. Intrauterní stav, jakož i láska nejsou objektním ukájením neboli jejich podstata tkví v psychickém korelátu soužití objektů, v pocitech a fantasiích umožněných záštitou uteru a náruče. Autoerotismu objektivních lásek je normálně dosaženo na­proti autoerotismu yogistického spánku. Vyrušující okolí, jež musí být asketismem popřeno, je zde nahrazeno prostředím příjemným, tak že autoerotika může nerušeně probíhat. Erotomanie není grandiosní láskou, nýbrž tragedií lásky, láskou ne­šťastnou. Velkolepost lásky není závislá na vztahu k objektu, je jím toliko umožněna. Objektní ukájení je pouhým prostředkem vyvo­lání autoerotických vzruchů, a proto není potřebí přikládati jim význam zvláštního fenoménu. Každá láska je egoistická, takže pojmenování její narcismem, jakožto sebelásky charakterisující subjektivní zisk z objektivního ukájení, stává se bezvýhradným. Egoistický charakter libidu předurčuje narcismus veškeré lásky, neboť mi­lujeme toliko pro osobní potěchu. Láska k objektu je vlastně vždy láskou milujícího subjektu k ně­hu samému. Autoerotismus předpokládá narcistní lásku, neboť jeho účel je egoistický. Ani autoerotismus prvých dvou infantilních stadií netkví v tom, že dítě nepotřebuje cizích objektů. Prst jakož i exkrementy zachovávají formu objektního ukájení, autoerotické jsou jen připojené fantasie. Nepsychické ukájení nemůže být autoero­tické. Narcistní zájem na objektu, nutném k vy­volání duševního korelátu, způsobuje objektní lásku, a tím zdánlivě působí domněnku objektního ukájení. Libost nezávisí v ukájení, nýbrž v uko­jení. Ukájení je objektní, fysické, kdežto ukojení je autoerotická psychická kvalita, teprve nadstav­ba ukájení. Genese psychy je podmíněna rovněž tímto mechanismem. Psychu zplodila libidinosní nouze, střídajíc ukojenost neukojeností. Trvalé ukojení znamená konec psychy. Dnešní psychičnost ukojení tkví jenom v tom, že za tohoto stavu připravuje se psycha k likvidaci, a proto zvyšuje činnost, místo aby ji zmenšovala. Libidinosní uko­jení nutí k uspořádání vzpomínek, k stabilisaci, jež je novým hladem libida přerušena a znemož­něna.

Kdo si je vědom psychické skladby mechanismu ukojování, nebude nucen spatřovati v narcistních rysech lásky žádnou abnormalitu a nebude nucen hledati nových pudů k jejímu vysvětlení. Narcistický autoerotism dožadující se klidu a nevyrušovanosti je libidinosním požadavkem, a nikoli mrtvolným charakterem a tendencí hmoty. Ob­jektní charakter libida je pouhým přeludem neanalytické sexuologie. Rankovo objevení ideálu intrauterního života dalo libidu a jeho sexuálním projevům nový smysl a cíle. O lidském plodu je těžko říci, že je objektně ukojen, i když jeho blahý stav je připravován objektem. Ukojení je vždy autistické. Toliko prostředky k jeho umožnění mohou býti objektní.

Podle toho je možno považovati ukojování autoerotické a objektní toliko technicky za protichůd­né. Ze stanoviska libidinosního ukojení jsou obojí metody jeho prvky. Objektní ukájení vyvolává automaticky autoerotický korelát. Objektní láska je pouhou přípravou ukojení autoerotického, zá­visejícího na vnitřním klidu a spokojenosti. Expan­sivní libido, které chce neustále zvětšovati své objekty, podmaňovat si stále větší a větší kvanta mrtvé hmoty, dospívá v lidském organismu k ne­možnosti dalšího rozrůstu, ke konfliktu, který ruší pak i původní kladně uspořádaný subjekt. Proto každé individuum je nuceno k vnějšímu vybití své energie, k ukájení objektnímu. aby si ucho­valo svou vnitřní spokojenost. Význam objektního ukájení je tedy pasivní, neboť positivní zisk z něj závisí na přípravě vnitřního klidu. Spokojenost ne­ní odvislá od objektních vzruchů, neboť ty jsou jí toliko prostředkem, a nikoli účelem.

Ať již je však spokojenost, vězící v pocitech libosti, vázána na objektní ukájení přímo nebo nepří­mo, způsobuje potlačování tohoto ukájení životní krise a jako takové je nežádoucí. Duševní hygie­na musí v prvé řadě bojovati o svobodu sexuál­ního života a vykořeniti její omezování hlavně ze zákoníku. Většina nepohlavní erotiky je společnosti úplně neškodná, takže jí nestojí v cestě nic jiného než lidská úzkoprsost. Spíše normální ukájení selhává svou asociální a společnosti ne­prospěšnou povahou. I ze stanoviska ekonomické­ho je proto společností spíše přijatelná perverse než normální způsob ukájení, stravujicí obvyklé skorem veškerou energii jedincovu. Takovéto ná­ležité osvětlení sexuality je historickou hodnotou psychoanalytické ideologie, neboť nejdokonalejší apologií naprosté sexuální nevázanosti je psychoanalytický výklad, oceňující společenské hodnoty libida a poukazující na přirozenost nám zdán­livě nejnepřirozenějších forem libidinosních pro­jevů.

Úryvek z Broukovy Psychoanalysy (Praha: Alois Srdce, 1932), která je v naskenované podobě k dispozici zde.

Psychoanalysa (1932, obálka Jindřich Štyrský)

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: