Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Květen, 2011

Jsem vlastenec, říká pan „Broukárna“

Před rokem koupil Zdeněk Kult z Ostrolovského Újezda legendární obchodní dům, lidově pojmenovaný Broukárna. Aby si udělal radost.

Jeho pracovnu nad střechami budějovického centra zdobí dýmky a starožitné hodiny. Jedenapadesátiletý strojní inženýr Zdeněk Kult si tu konečně může v klidu zakouřit. Koupil a právě zrekonstruoval jeden z nejznámějších obchodních domů ve městě [tj. Českých Budějovicích – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu]. Funkcionalistický objekt původně patřil firmě B+B Jaroslava Brouka a Jiřího Babky. „Přesně na tomhle místě seděl první šéf,“ usmívá se Kult. Kromě obchodu ho zajímá hudba. Hraje v septetu Žestě 200. Na pozoun a tubu.

Jste víc obchodník, nebo hudebník?

Hudba mě drží. A potom rodina. Rekonstrukce obchodního domu byla náročná. Jsem poměrně klidný člověk, ale už začaly hrát nervy.

Broukárnu jste ale k životu nepotřeboval.

Máme firmu, která obchoduje s dřevním odpadem a dopravou. V určitém věku vás pak napadne, že už to dlouho dělat nemůžete, že to není jen radost. A když je peněz trochu víc, začnou osvobozovat. Asi tři roky jsem hledal zajímavý objekt, Broukárnu jsem objevil v realitní kanceláři náhodou. Jako strojaře-konstruktéra mě její funkcionalismus okamžitě oslovil. Našel jsem tu ducha. Ještě dneska cítím, jak mi na zábradlí na schodišti brnkají ruce. Chodil jsem tu jako kluk s rodiči.

Dům je technickou památkou. Co je na něm nejzajímavější?

Třeba kovová okna. Nikdy jsem takový systém otevírání a mechanismus neviděl. Kromě několika replik, které jsem sem dal, jsou původní.

Považujete se za vlastence?

Určitě. Z politiků obdivuju Edvarda Beneše, žil ve složité době. Můj děda měl továrnu na mýdlo a na začátku války odmítl zakázku pro wehrmacht. Nelíbí se mi, jak obchodujeme s kapitálem, jako jsou lesy. Nelíbí se mi také, jak mladá generace bere život a přemýšlí o budoucnosti. Zajímá mě naše historie.

Cítíte se jako český podnikatel?

V příštích dnech tu bude viset nápis Broukárna, založil jsem ji jako akciovku. Značka B+B už nebyla volná. Právě Broukárna z domu dělá dobrou adresu, už mám vnitřní prostory obsazené. Obchody budou v přízemí a prvním patře. Ve sklepě plánuju restauraci. Chtěl bych tento dům zachovat pro svoje potomky.

Antonín Pelíšek

Rozhovor byl publikován v českobudějovickém vydání Sedmičky (12. května 2011, r. 3, č. 19, s. 6; na webu Sedmicka.cz v pátek 13. května 2011); více se o obchodních domech firmy Brouka a Babka můžete dozvědět zde.

Zdeněk Kult před zrekonstruovaným OD Brouk a Babka v Českých Budějovicích (foto Marek Podhora, květen 2011)

Reklamy

Josef Vojvodík a studie Česká avantgarda

[…] V době, kdy Štyrský vydává Erotickou revue, publikuje tehdejší student biologie Bohuslav Brouk první českou publikaci o hlubinné psychologii Psychoanalysa (1932),* která podává souhrn psychoanalytické teorie Sig­munda Freuda, Carla Custava Junga a Alfreda Adlera. Již v roce 1930 přelo­žil tehdy osmnáctiletý Brouk pro Nezvalův časopis Zvěrokruh části psychoanalytických pojednání Freuda, Junga, ale také Rankovo Trauma zrození. Po Psychoanalyse vydal Brouk ještě Psychoanalytickou sexuologii (1933) a práci Autosexualismus a psycherotismus (1935), která vyšla již v Edici surrealismu.** Nejde o původní sexuologická pojednání, nýbrž o kompilace z německé sexuo­logické literatury. Broukovi šlo také o ironickou konfrontaci jednak s pozitivismem, ovládajícím v té době stále ještě přírodovědně-empiristicky orientovanou českou psychiatrii a psychologii, jednak s morálkou tzv. měšťácké společnosti, která tematizaci onanie „jakožto světového názo­ru“, jak Brouk pojmenoval svůj parodisticko-provokativní, nicméně vtip­ný text pro první ročník Erotické revue,*** nebo homosexuality považovala za provokaci a útok proti svým hodnotám a normám. Připomeňme, že ve stejném roce, kdy vychází Broukův Autosexualismus a psycherotismus, vydává publicista, diplomat a redaktor konzervativní Národní politiky Lev Borský (1883–1944) práci Vůdcové lidstva a jeho svůdci. Základy biopolitiky (1935). Ovlivněn Nietzscheho filozofií života i Spenglerovou vizí zániku Západu a no­vého „césarismu“ jako východiska, ale také dobovými rasovými teoriemi, rozvinul Borský, který se sám stal v říjnu 1944 v Osvětimi obětí nacionálněsocialistické rasové biopolitiky, svoji teorii biopolitického ozdravění civilizace „mladšími kmeny bílého plemene“. Cílem biopolitiky má být podle Borského omezování kultury, neboť „největším neštěstím“ pro spo­lečnost, národ, stát jsou elitářské skupiny vzdělanců a intelektuálů, pro­to má biopolitika omezovat kulturu, sociální vymoženosti a emancipaci žen ve prospěch ideálu zdravé a bojovné „mužnosti“, posílení vojenského ducha a techniky, plození, porodnosti a početných rodin.

Provokace, jako byla Broukova obhajoba onanie jako „světového názoru“, mohou dnes působit úsměvně. Devatenácté století bylo však epochou tvrdé restrikce emocionálních hnutí, která se v průběhu století stále více „genderově“ polarizovala do mužské zatvrzelosti („muži pře­ce nepláčí“) a ženské hysterie. Post-osvícenský racionalismus 19. století „ekonomizoval“ jak „plýtvání“ slzami, tak plýtvání mužským semenem, s čímž souvisela od konce 18. století záplava spisů s útoky proti „samoha­ně“, popisované jako neprominutelný hřích a příčina fyzické i psychické degenerace. Měšťanská společnost 19. století odsuzovala toto „plýtvání“ vitální energií jako typický příznak dekadentní šlechty, která v předsta­vách umravněných a „osvícených“ měšťanů plýtvala pobuřujícím způso­bem vším: majetkem, krví, slzami i semenem. Onanie byla velmi ostře kritizována jako nepřípustný narcismus a skandální soběstačnost, která vede k „výpadku“ článku z řetězce nadindividuální cirkulace společnosti jako příznaku naprosté sociální patologie. Pláč a onanie byly tedy v deva­tenáctém století diskvalifikovány jako pobuřující solipsistické, anarchistické a sociálně nepřípustné aktivity. Měšťanská společnost statuarizovala – jako protiklad „dekadentního“ a „perverzního“ aristokrata – idol atletického muže (v Čechách Tyrš a sokolské hnutí), který měl v nacionálních ideologiích mužnosti 19. století prolévat svůj pot za otužilost a ná­rodní brannost, semeno za reprodukci a recycling národního „korpusu“ a krev za vlast. […]

Úryvek ze studie Josefa Vojvodíka Česká avantgarda: Vývoj, skupiny, proměny, teorie, programy, umělecké postupy (in VOJVODÍK, Josef – WIENDL, Jan /eds./. Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958. Praha: Filozofická fakulta UK a Togga, 2011, s. 49–50).

Poznámky


* BROUK, Bohuslav: Psychoanalysa. Alois Srdce, Praha 1932. [Publikace je k dispozici ke stažení zde – pozn. autora webu.]

** Broukovými psychoanalytickými publikacemi a jeho aktivitami v rámci surrealistické skupiny se zabývá BORECKÝ, Vladimír: Bohuslav Brouk a psychoanalýza v českém surrealismu v letech 1930–1947. In: Bydžovská, Lenka; Srp, Karel (eds.): Český surrealismus 1929–1953. Skupina surrealistů v ČSR: události, vztahy, inspirace. Argo – Galerie hlavního města Prahy, Praha 1996, s. 66–75. [Obě zmiňované publikace – Psychoanalytická sexuologie (1933) a Autosexualismus a psycherotismus (1935) – jsou ke stažení zde – pozn. autora webu.]

*** BROUK, Bohuslav: Onanie jakožto světový názor. Erotická revue 1 (1930–1931). Torst, Praha 2001, s. 79–84.

Josef Vojvodík (1964, nedatováno)

Heslář české avantgardy: Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908-1958 (2011, obálka)

Bohuslav Brouk píše Františku Váňovi

Vážená redakce,

ačkoliv jste mne často žádali o spolupráci, nic jsem Vám nenapsal. Na zakázku se mi špatně píše. Ale když jsem v posledním H. D.[1] četl stať Věčný návrat, nemohu na ni nereagovat a posílám Vám k otištění jako dopis několik řádek na druhém listu. Doufám, že naleznete pro můj dopis místo a srdečně Vás zdravím

Váš

Brouk

Dopis můžete, chcete-li a trváte-li na tom, podepsat mým plným jménem.

Melbourne dne 6. září 1952

Je omylem se domnívat, že emigranti, spatřující v odnárodnění majetku nejvyšší metu našeho osvobozovacího úsilí, jsou lidé, znárodněním opravdu citelně poškození, kapitalisté, kteří doma vlastnili velké průmyslové a obchodní podniky. Naopak, jsou to kromě drobných živnostníčků všelijací někdejší úředníčkové a zaměstnanci, kteří si naivně slibují od volného podnikání ráj. Opravdoví kapitalisté, které lze v emigraci spočítat na prstech rukou, po navrácení svých podniků nekřičí. Nikoliv snad proto, že by po nich netoužili, nýbrž poto, že mají větší rozhled, který je přesvědčuje o bezúspěšnosti podobných snah.

Paradox, že o návrat kapitalismu usilují v emigraci právě námezdní otroci a jiní nemajetní, není však nikterak překvapivý. Lidé v emigraci duševně vyšinutí ztrácejí smysl pro proporce a vžívají se přitom do rolí, které nikdy nehráli. Právě tak jako si někteří hrají na bývalé kapitalisty hrají si jiní zase na národ nebo dokonce i na elitu národa. Deset náhodně se sešlých emigrantů mluví jménem národa, barový houslista se vydává za šéfa České filharmonie, dívka z lepší rodiny za režisérku Národního divadla a jak jsem četl v posledním H. D. jedním ze čtyř representantů dem. Čechoslováků na Světovém právnickém kongresu byl mládenec, který narychlo vystudoval po válce filosofii a který o studium práv nikdy ani nezavadil.

Dopis Bohuslava Brouka Františkovi Váňovi, vydavateli a editorovi melbournského čtrnáctideníku Hlas domova, Melbourne, 6. září 1952; první odstavec byl redakcí otištěn v rubrice Dopisy čtenářů (Hlas domova, 15. září 1952, r. II, č. 19, s. 15, podepsáno Dr. B. B.; přetištěno in BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 171).

Poznámka (autora webu)


[1] Čtrnáctideník Hlas domova vycházel v australském Melbourne v letech 1950–1979.

František Váňa († 1994, nedatováno)

Xerokopie první strany Broukova dopisu Františku Váňovi (Melbourne, 6. září 1952)

Michael Šebek: Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách

[…] 30. léta u nás měla napjatý charakter, a to se projevilo i v diskusích o psychoanalýze. Z roviny literární, umělecké a částečně i filozofické se přesouvá pozornost do roviny politické a ideologické. Na stránkách Tvorby se v roce 1930 objevuje diskuse mezi marxisty. Karel Ambrož publikuje článek Psychoanalytická tragikomedie. Bohuslav Brouk publikuje dva články Filosofování o psychonalyse a Věda a její metoda. Ladislav Ormis přichází s článkem Marxisticky o psychoanalyse. Jeho slovník je příznačný a v 50. letech by se u nás za něj nemusel stydět žádný kovaný marxista. Ormis mluví na str. 389 o „měšťácké vědě“, „je to zbraň ohlupování“, „produkt kapitalismu“. Ormis napadá Broukův článek Filosofování o psychoanalyse. Brouk je prý marxistou, který chápe marxismus jako „partikulární učení“ a je prý subjektivista.

Ormis samozřejmě na rozdíl od Brouka, který byl ve 30. letech v kulturních kruzích pravděpodobně největším zastáncem psychoanalýzy, psychoanalýzu odmítá s tím, že psychoanalýza neunese metodickou kritiku dialektického materialismu, protože „nesmírně biologizuje lidskou osobnost“ a nedoceňuje její „sociální složky“. Každý jednotlivec prý patří k „třídní psýše“ a jenom takto jej lze poznat. Ormis odmítá pohlavní pud jako hybnou páku individuální psýchy.

Brouk se však nedal a napsal odpověď Věda a její metoda. Má zato, že „marxismem nejsou přece předurčeny vztahy libida k psychologii individua, jakož naopak freudovským libidem nejsou vysvětleny všechny zákony sociální psychologie.“ Třídním vědomím nevysvětlil Marx ještě lidské vědomí vůbec, atd. Do Brouka se pustil také již zmíněný Karel Ambrož a kritizuje jeho pojem „čisté vědy“, která by měla podle Brouka stát nad proletářem i měšťákem. Ambrož si cestu k věcné diskusi zavřel stejně jako Ormis, když napsal, že psychoanalýza je „nestvůrným a idiotickým systémem“, že je to „mišmaš“. Vysmívá se „maloměšťáckým intelektuálům“ v Sovětském svazu, Friedmannovi, Reichovi, Varjasovi a jiným, kteří prý chtěli včlenit psychoanalýzu do historického materialismu. To ale nejde, protože revize marxismu není možná. A je to. Celý článek je navíc agresivním útokem na společenské postavení Brouka. Ambrož byl také pohoršen prací Kolnaie Psychoanalýza a sociologie, v níž autor interpretuje komunismus jako výraz snahy po splynutí s matkou a revolucionismus jako uvolnění nahromaděného libida, které nemohlo být sublimováno pro nízkou kulturní úroveň proletariátu; stát je pak podle Kolnaie projekcí „otcovského nebo oidipského komplexu“ a anarchismus je výrazem nenávisti proti otci. Ambrož nepřijímá ani psychoanalytického marxistu Reicha, který Kolnaie odmítnul. Rozhořčení Ambrože působí až úsměvně. Ambrož totiž cituje také psychoanalytický význam hesla Proletáři všech zemí, spojte se. Podle Kolnaie, který však své interpretace sociálních jevů vskutku zvulgarizoval, je toto heslo třídním výrazem homosexuality. […]

Úryvek z příspěvku Michaela Šebka Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách in MAHLER, Martin (ed.). Psychoanalýza v Čechách: Sborník ze semináře ke 140. výročí narození Sigmunda Freuda. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997.

Poznámky (autora webu)

– Karel Ambrož vl. jménem Jan Brožek; Ladislav Ormis vl. jménem Ladislav Szántó.
– Ve sporu ještě figurují články L. Ormise Nadtřídnost vědy a co za ní vězí (Tvorba, 24. července 1930, r. V, č. 29, s. 461) a B. Brouka Representanti vědeckého marxismu v Č. S. R. (Plán, 1930, r. druhý, č. páté, s. 159–[160]).
– V textu je zmiňováno Kolnaiovo dílo Psychoanalyse und Soziologie: Zur Psychologie von Masse und Gesellschaft (Leipzig a Wien: Internationaler Psychoanalytischer Verlag, 1920); v angl. překladu Psychoanalysis and Sociology (New York: Harcourt, Brace and Co., 1922) je ke stažení zde.

Michael Šebek (1946, nedatováno)

Z Broukovy korespondence s Karlem Honzíkem

Louny, 15. IX. [19]46.

Milý Šávle,

teprve dnes nacházím trochu času, abych zodpověděl Tvůj obšírný dopis. Jsem potěšen, že se ti líbil (až na to rytí) můj článek a doufám, že mi bude popřáno místo v některém z příštích čísel Přítomnosti, alias Dnešku.

Pokud jde o „diskusi“ se Smetanou1, předem podotýkám, že mne S. dožral hlavně tím „přituhuje, přituhuje“, jímž reagoval na aféru s Achmatovou a Zoščenkem. Je to typický příklad protektorátního myšlení. Takhle reagovali kolaboranti na „odsun“ Židů do plynových komor, na totální nasazování, etc. Svět bude takový, jaký si jej uděláme a je trapný pohled na intelektuály, kteří jen trpně registrují potlačování svobody. Já po takových zbabělcích a oportunistech pliji!, třebaže je chápu. Co je S. do Achmatové? Poesii asi nečte a lidovláda mu přichystala teplé místečko na Um-prum. Proč by tedy nechválil vše co tak zvaný pokrokový řád natropí. Nač by se obtěžoval nějakými problémy svobody a proč by měl pěstovat svědomí. Plat se mu tím nezvýší a při zadávkách státních staveb by mu to bylo jen k neprospěchu.

Ty jsi ovšem zaostřil pozornost na jiné problémy a ty Ti chci rovněž zodpověděti.

A, BRIGÁDY. Proti brigádám jsem proto, že je považuji za provisorní, nouzový zjev, který by měl co nejdříve vymizet. Vím, že jsou snad dnes nutné, ale mnozí činitelé by jimi chtěli překonávat nedostatek dělnictva nejspíše trvale – a to je to, co se nelíbí na brigádnictví. Stavíme spoustu brigád, ale nezískáváme skoro ani jediného učně na zednictví, hornictví atd. A ptáš se proč? Tedy proto, že dnes každý analfabet s politickou legitimací může být úředníkem. Dříve jezdil s voly a dnes je policejním referentem u ONU. Mohou-li být tak lehko lidé řediteli, přednosty úřadů, úředníky, národními správci, četníky atd., byli by blbci, kdyby se ucházeli o fysickou práci. Výraz blbci jsem užil v tomto smyslu, a nikoliv jak Ty mi imputuješ: Lidé by byli blbci, kdyby pracovali pro celek.

Chceme-li získat pracovní síly je nutno žádat nejnemilosrdněji pro každé „lepší“ místo náležitou kvalifikaci, odbourat nadbytečný stav úřednictva, státních zaměstnanců, dělníků, zahálejících v mamutích národních podnicích, kde se skoro nic nevyrábí, a pod. Konečně, když pomyslíš na tyto možnosti, nebudou se Ti snad zdát brigády ani dnes nezbytné. Jak se využívá lidí prozatím, ilustrují příkladně tyto případy. V Lounech je přednostou pracovního úřadu bývalý portýr z nočního podniku s dámskou obsluhou. Trest za krádež byl mu po revoluci vymazán z rejstříku. Je členem KSČ. Jeden dělník (KSČ) z místních železničních dílen, které mají dnes o 500 lidí více než za Ády H. (nezaměnuj s Hoffmeisterem) a které přesto mají mnohem menší produkci, mi sdělil, že se tam „proti své vůli“ fláká a nudí. Vysvětluje to takto: Na demontáž nýtů z kotle lokomotivy je počítáno 20 hodin, ale tuto práci vykoná hravě každý za 2 hodiny. Kdyby však dělník demontoval více kotlů, nebude za to zvláště honorován, a proto se raději fláká. V těchže dílnách je zaměstnán jeden můj známý inženýr. Nedávno mi říkal, že společně s třemi mistry vyšetřoval po celý den na rozkaz závodní rady, kdo vykopl výplň dveří, když se nemohl dočkat po [nečitelné slovo] klíčníka, který by otevřel dělnické šatny. Pochopitelně viník nebyl zjištěn, avšak zatím nějaký rozumný člověk výplň do dveří zase nasadil.

Němci jsou pryč! S tím se pořád argumentuje, ale zapomíná se, že jistě 1 milion Němců tu ještě pracuje. Ubylo nám tedy jen 2 000 000 obyvatel. Za prvé republiky se však nesrovnatelně více vyrábělo a budovalo i v dobách krise než dnes a bylo přes 1 milion nezaměstnaných. 1 mil. nezaměstnaných je pak mnohem více než 2 mil. Němců, neboť se svými rodinami, ženami, dětmi atd. tvořili zajisté armádu 4 milionů. Proto považuju Tvé úvahy o tom, zda by každý člověk neměl část roku pracovat tělesně za zbytečné. Tak hloupý nejsem, abych uvěřil, že odsunem Němců se nám nedostává pracovních sil. Velmi lituji, že se dovoláváš takové demagogické argumentace. Přenech to naší vládě.

B., Ve své úvaze o [nečitelné slovo] síle lidu, říkáš, že dialekt. mat. má ideal. etiku. Nuže, marx (píši s malým m, neboť to je němec) žádnou etiku nestvořil a žádnou z jeho učení nelze ani dedukovat leč tu, že člověk je zvíře, které jde za skývou lepšího chleba. Já na to však nevěřím, ačkoliv mám asi horší mínění o lidech než Ty.

Jediné, co uznávám z Tvých výtek je má nediplomatičnost. Někdy přestřelím a neměl bych to dělat, ale na druhé straně nepovažuj každý můj projev, odchylný od veřejného mínění, za nediplomatický. Je nutno zápasit o lepší zítřek, i když to není často podle směrnic Národní fronty. Na diplomatičnost, kterou musil veřejně člověk zachovávat za Ády – se vyseru!

Patří-li k pokrokovosti hejslovanství, antisemitismus, nekritická odevzdanost do vůle vlády, nacionalismus a jiná fašounství – budu se rád zváti reakcionářem.

Resumé:

1., Brigády, právě jako nezaměstnanost jsou symptomem neplánovaného života

2., Marx nezná etiku

3., Brouk nezná diplomacii

Srdečně Tě zdravím a těším se na shledanou.

Tvůj Sláva

Ať žije Svoboda bez holínek a lampasů!!

Vyřiď pozdravení Máně!

Praha 22. IX. 1946

Milý Slávo,

závěr Tvého posledního dopisu je toho druhu, že ne­mohu odolat a musím s ním polemisovat.

Za prvé uzavíráš své vývody tvrzením: „Marx nezná ethiku“! Toto apodiktické tvrzení je mírně řečeno přemrštěně sebevědomé. Neboť může být proneseno pouze za dvou předpokladů:

A. / Buď bys byl musel osobně mluvit s Marxem a on by Ti byl musel výslovně prohlásit: Neznám ethiku.

B. / Protože však případ A nenastal, zbývá jen předpoklad B, že se totiž považuješ za takového znalce Marxovy theorie, že můžeš tak suverénně hovořit jménem Marxo­vým.

Mám ale ke všem na slovo vzatým znalcům nějakých nauk velkou nedůvěru, neboť – zejména, když hovoří s velkou jistotou – obvykle je vykládají nějak zkresleně po svém naturelu, nebo mechanicky. Nemohu si tedy pomoci, ale tvrzení: „Marx nezná ethiku“ je přímo školním příkladem toho, jak je marxismus chybně vykládán materialistickým monismem. A domnívám se, že je to omyl velmi častý. Co se mne týká, nepovažuji se za žádného příliš se­čtělého odborníka v naukách marxistických, ale pokud jsem se jimi zabý­val, vždycky mi z nich utkvělo v paměti něco, a to je dialektika. Tahle stránka mne vždycky na Marxových a Engelsových theoriích okouzlovala, byť jsem si někdy nebyl jist , zda jsou pravdivé v každém směru. Nikdy se tam nevyskytují tak přímočaré závěry, jako že něco je, nebo není. Kdybychom chtěli vyjádřit stanovisko Marxovo k ethice a to skutečně v duchu jeho theorie, tu bychom museli říci: „Marx zná i nezná ethiku.

Nezná ji potud, pokud by sloužila za primární východisko při výkladu sociálních dějů, ale zná ji jako nadstavbu materiálních podmínek, zná ji jako nejvyšší produkt hmoty. V tom smyslu jistě také uznává i její pů­sobnost, neboť výslovně prohlašuje, že sekundérní činitelé mají nepochybnou zpětnou působnost na dějství vyvolaná materiálními podmínkami.

A dále: nezná ethiku, pokud byla vytyčena jedinou vládnoucí třídou na obranu zájmů této třídy. Ale zná nepochybně ethiku socialistické spole­čnosti, zná ethiku revolučního hnutí atd. Jsem ochoten se o této věci příti před fórem znalců a jsem si jist, že by mi bylo dáno za pravdu. Kdyby nebylo pro důkaz nic jiného než praktické zkušenosti z dosavadního komunistického hnutí:

Co jsou pojmy „zrádce“ nebo „hrdiny“ jiného než-li pojmy ethické? Ostatně, nepovažuješ-1i mne za dost kompetentního v těchto věcech, slyšme, co se praví v oficiální komunistické literatuře (F. Doležal: UMĚNÍ v pojetí dialektického materialismu)2:

Jednotlivé společenské vrstvy si pro sebe usurpují základní ethickou zásadu: mravné je to,co je dobré pro mne jako clena té a té společenské vrstvy.

Tento zákon změní budoucnost v ten smysl, že mravné je to, co je dobré pro člověka, to jest pro člověka vřazeného do rovných sociálně-ekonomických poměrů… Atd.

To by byla jedna věc. Teď ještě o těch brigádách… Neporozuměl jsi zřejmě, oč mně zejména šlo. Nezáleží mi na tom, zda brigády teď jsou či nejsou nutny s ohledem na odsun Němců. Nezabýval jsem se naléhavo­stí této otázky a možná dost, že máš pravdu, když říkáš, že je na nut­nou práci dost a dost lidí, jen kdyby byli správně zařazeni, organisováni a kdyby se neflinkali místo práce. Šlo mi o docela něco jiného. Ptal jsem se, zda z hlediska zásadního je pracovní brigáda něco tak hrozného, aby nad tím lidé kvíleli, zda-1i je to fašounský výmysl apod. A tu jsem říkal – a trvám na tom –, že pro mládež je to docela do­bré zařízení, protože vystřídají jednu práci jinou, protože místo hlou­pých sportů dělají zdravou fysickou gymnastiku, která je současně uži­tečná, a že se dostanou mezi nejrůznější vrstvy obyvatelstva, mezi nejrůznější obory a třídy, takže se tím vyrovnává obecný sklon k přehradám mezi obory. A pak jsem říkal, že vůbec v budoucnosti bude ideálem vystřídávání tělesné a duševní práce, že to prospěje jak fysickým pracovníkům, tak i těm duševním. Bylo by na př. zajímavá sociologická studie: vliv tělesné nehybnosti a pobytu v uzavřených místnostech na druh filosofie a umění. Možná, že by se ukázaly docela zají­mavé výsledky.

A konečně k tomu Tvému konečnému zvolání: Ať žije svoboda bez holinek a lampasů! Nemyslím, že by v tomto hesle bylo vše přesně a přimě­řeně rozlišeno. Mohlo by to svádět k omylu, že každá kázeň, která vždy trochu omezuje svobodu, musí mít za následek holinky a lampasy.Tedy v tom jsme zajedno: Jsme proti holinkám a proti lampasům. Ale co se týče té svobody – ta může být chápána různě. Podle mého názoru nemůže být větší svobody než dobrovolná kázeň.

[Karel Honzík]

Korespondence je uložena ve Fondu Karel Honzík, Archiv architektury a stavitelství, Národní technické muzeum v Praze (karton 81).

Poznámky

1 Pravděpodobně malíř, grafik a architekt Jan Smetana (1918–1998).

2 Jedná se o publikaci malíře Františka Doležala (1910–1989) Umění v pojetí dialektického materialismu (Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1946).

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno

Karel Honzík (1900–1965), nedatováno