Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Brouk o representační funkci věcí

Většina věcí, jimiž se lidé obklopuji, má representační význam, i když to lidé třeba i sami sobě zalhávají. Je nám přece známo, že lidé hodnotí své spolubližní začasto jen podle jejich vlastnictví a že nám představují kdekterého člověka především jako majitele takových nebo onakých věcí. Vlast­nictví se stalo lidem hlavním smyslem a posláním života, neboť pouhý titul majitele je nám s to zaručiti dostatečnou úctu a důstojnost v lidské společnosti. Zeptáme-li se svých bližních na nějakého člověka, dozvídáme se předně, že to je majitel. Onen vlastní velkou vilu, jiný je proslulý svou sbír­kou moderního umění, další je majitelem velkého přepycho­vého automobilu atd. Mnohým lidem také doopravdy dosta­čuje, že jsou majitelé, a u vědomí tohoto „zaměstnání“, hod­ného závidění, této lehké i slastné „profese“ vyrovnávají se plně se životem. Nic je netrápí a pocit životní spokojenosti se rozlévá jejich stupidním organismem. Duševní klid, uspo­kojení, které si nečetní jedinci trpce snaží vydobýti svízelnou tvůrčí prací, zjednávají si mnozí lidé poměrně snadno třeba nošením velkého briliantového prstenu anebo napěchováním svého příborníku stříbrným stolním náčiním.

Touha po věcech je zajisté velmi značnou měrou motivo­vána representačními choutkami, které majetek v penězích a cenných papírech nemůže náležitě ukojovat, ani kdyby bylo společensky možné, aby lidé vystavovali ve svých vitrínách na obdiv všechny spořitelní knížky, svazky bankovek nebo akcií a jiné ceniny, které vlastní. Jmění uložené ve věcech se pokládá totiž obecně toliko za menší součást jedincova ma­jetku, takže o člověku, který si za všechny své peníze postavil rodinný domek nebo který vložil veškeré své úspory do lu­xusního zařízení svého bytu, se předpokládá, že má kromě toho ještě velké částky na hotovosti. Dále pak je věcný ma­jetek příhodnější prostředek k representaci než peníze již proto, že mu vzhledem k fiktivní hospodářské funkci věcí bývá přisuzována, jak nám je již dostatečně známo, mnohem větší hodnota, než jaká mu ve skutečnosti přísluší.

Ovšem věcmi nerepresentují lidé jen své bohatství, a proto peníze a jim podobné ceniny nejsou vhodnými representační­mi objekty ještě z mnoha jiných důvodů. Zámožnost jest jen jedním z nepřehledné řady atributů, jimiž se lidé chtějí po­mocí svých svršků pyšniti a povyšovati nad druhé. Náš věcný majetek může být totiž, právě tak jako odznakem našeho bo­hatství, též odznakem našeho důstojného společenského po­stavení, vznešeného rodu, původu, vzdělanosti, umělecké kultivovanosti, vkusu atd., kteréžto služby nelze zásadně očekávati od spořitelních knížek, toliko přesně, na haléř vyčíslujících naše úspory, nebo od náprsních tašek, napěchovaných penězi. Pro representaci je však nezbytně třeba věcí nejenom proto, že jejich význam je oproti významu peněz mnoho­značný, nýbrž i proto, že mnohdy se lidé representují též přímo samým vlastnictvím věcí,: jde-li o věci kuriosní a bi­zarní. Přece i pouhé vlastnictví všelikých atraktivních věcí, jakými jsou, dejme tomu, knihy vázané v lidské kůži anebo sbírka oblásků z nejrozličnějších toků celého světa, může lidem, jak známo, získávati značnou popularitu. Vzhledem k uvedené různosměrnosti representace jsou zřejmě s to za­stávat representační poslání i věci, nemající valnou nebo do­konce žádnou peněžní hodnotu, a tak se vlastně mohou pyšniti svými svršky i lidé chudí, neoplývající sdostatkem prostředků, aby si opatřili nákladné věci, kterých jest jinak k representaci obvykle zapotřebí. Touha všemožně se repre­sentovat připoutává tedy nezadržitelně lidi k věcem a jest taktéž jedním z hlavních zdrojů dnešní válečné koupěchtivosti, která, jsouc zdánlivě ospravedlňována obavami z infla­ce, vybočuje ze všech mezí.

Representační funkce, v níž jsme odhalili jeden z nejzávažnějších motivů lidské příchylnosti k věcem, je nejapná a vede zajisté ještě větší měrou než fiktivní funkce hospo­dářská především k zakrámování příbytků i zemského po­vrchu. Z representačních důvodů lpí lidé třeba na nejrůznějších tretách, postrádajících jakýkoliv rozumný smysl, a pečlivě je schraňují a ošetřují, neboť i vlastnictví takových krámů je s to jim dodat úcty a slávy. Dokladem toho jsou zejména různé sbírky kuriosit.Lidé si na příklad do­bývají věhlas sbírkami etiket z vinných lahví, lístků z po­uličních drah nejrozličnějších cizích měst, prvých čísel všech literárních časopisů, vyšlých za několik desetiletí, atd. Tako­véto sbírky, jimiž lidé usilují si zjednat důstojné postavení alespoň v domovské obci, obvykle, žel, za podpory místního tisku a osvětových činitelů, jsou naivní snůškou zbytečností, krámů a lze mezi ně řaditi i známé a tak rozšířené sbírky poštovních známek. Ani sbírky filatelistů nemají krapet kloudného smyslu, a známky, sbírané v každém městě ně­kolika sty lidí, zdají se vskutku nasvědčovati ještě větší po­šetilosti než různobarevné kuličky, jimiž se honosí nejmladší školní mládež.

Jinými naprosto nesmyslnými věcmi, zplozenými a ucho­vávanými z representačních důvodů, jsou pak, dejme tomu, rozličné emblémy a rekvisity, jejichž úkolem jest zjevovati povolání, postavení, původ anebo ideologii lidí, kteří je za­řadili mezi své svršky. Za ně lze považovat třeba parohy a kožešiny zvěře, jimiž lidé okázale demonstrují své nimrodské vášně a úspěchy, preparované lidské lebky nebo celé kostry, kterými lékaři upozorňují na své tajuplné povolání a svou vládu nad životem i smrtí, rozličné erby, mající zase nasvědčovati příchylnosti k feudalistickému řádu a noblesnosti rozličných zbohatlých plebejců, kteří si je zavěšují do svých pokojů, atd. Konečně lze počítat mezi trety s representační funkcí též nejrůznější amatérské výrobky, jež postrá­dají jakýkoliv raison d´être a jejichž jediným nebo alespoň hlavním posláním je dokumentovati dovednost svých výrobců. Jsou to na příklad modely všelikých staveb, paláců, hradů a dokonce i celých měst, modely, dosahující často značných rozměrů a vypracované obvykle do nejmenších detailů. Mno­hé z nich jsou pak též pro zvýšení efektu utvářeny i nejkuriosnějším způsobem, třeba ze samých sirek a bez použití jediného hřebíku a jakéhokoliv klížidla.

Representační funkce vnucovaná věcem nerozmnožuje však domácí harampádí jen o vyslovené trety, nýbrž často rovněž o hodnotné věci, které jsou na pouhé krámy toliko deklasovány. Kam zavádí lidi v tomto směru representační funkce, jež je schopná znehodnotit i předměty nejzákladnějších lid­ských potřeb, o tom snad nejlépe svědčí parádní pokoje, které si zřizovala ještě před prvou světovou válkou každá „lepší“ rodina. Byly to pokoje věčně neobývané, které měly jedině za úkol ohromovat vzácné návštěvníky svou luxusností. Dnes, kdy není možno plýtvat obytným prostorem, jsou parádní pokoje pochopitelně celkem již jen ojedinělým pře­žitkem, avšak zato přeplňují lidé své domovy alespoň rozlič­nými doplňky bytového zařízení, které funkci parádních po­kojů plně poděďují. V bezpočetných domácnostech nalezne­me na příklad stříbrné jídelní příbory, luxusní porcelánové services, křišťálové sklenice, drahocenné mísy a popelníčky, vázy ze vzácného skla atd., kterýchžto věcí se obvykle nikdy, ani při slavnostních příležitostech nepoužívá. Povětšině mají podobné předměty toliko dokazovati nebo předstírati zámož­nost svého majitele. Ovšem, jak známo, neusilují lidé se po­vyšovat nad své spoluobčany jen bohatstvím, nýbrž i jinými atributy, a tak bývají pro representaci deklasovány na krámy na příklad i knihy jakožto pouhé odznaky vzdělanosti nebo umělecké kultivovanosti svých vlastníků, kteří do nich nikdy ani nenahlédli, klavíry, jež si lidé zakupují za drahé peníze, aby vzbudili zdání, že mají zájem o hudbu, a jichž za celá léta se ani netkne žádná lidská ruka, bohatě a pracně samot­nou paní domu vyšívané polštáře, na něž jakožto na posvátné dokumenty amatérské zručnosti a píle není nikomu dovo­leno usednouti, atd. Kdybychom mohli přesně zjistiti kolik rozumně ospravedlnitelných věcí z lidských svršků zůstává naprosto nevyužito, jedině proto, že jejich posláním jest re­presentovati rozličné „úctyhodné“ atributy svých majitelů, zajisté bychom žasli.

Jak již dokazují amatérsky zhotovené trety, nenacházejí representační choutky, ponoukající nás ke kramaření, po­chopitelně mnohdy dosti vhodných objektů mezi věcmi již existujícími, stvořenými a vyžadují si proto přímo i výrobu všelikých krámů, speciálně utvářených pro representační účely a obecně neschopných jakéhokoliv kloudného využití. Kromě amatérských výrobků, dokumentujících toliko jistou zručnost svých tvůrců a neschopných jakéhokoliv rozumného využití, jsou přímými krámovitými produkty touhy po representaci na příklad honosné kašírované krby, které neústí do komínu a v nichž olizují hranici polen místo ohnivých plamenů paprsky rudých žárovek. Dále lze považovati za pouhopouhé krámy, vyráběné pro representaci, rovněž všeliké poháry, skulptury, plakety a přepychové vypravené adresy, které se udílejí jako vyznamenání za vítězství v rozličných závodech anebo jako příležitostné ocenění nejrozmanitějších zásluh. Ve výrobě representačních krámů, jak jest záhodno upozorniti, libuje si dokonce často i sama společnost, státy a národy, budující třeba obelisky a vítězné oblouky jako symboly svých válečných triumfů. Jiným typem pompésních a drahých representačních výrobků jsou pak též rozličné předimensované předměty, které právě pro svou enormní veli­kost, procovsky motivovanou, nejsou vůbec schopny jiného než representačního poslání. Takové representační krámy jsou na příklad bohatě zdobené vázy, vysoké leckdy několik metrů, obrovité stříbrné podnosy, které jsou stěží pozdvižitelné i samy o sobě, mamutí křišťálové poháry, do nichž by nikoho ani ve snu nenapadlo něco nalévati, atd.

Jak zřejmo, utápí se ve výrobě representačních krámů přes mnoho lidské energie a drahocenných materiálů, neboť na většině representačních předmětů se vyžaduje, aby svou ná­kladností manifestovaly zámožnost a noblesu svých majitelů. Jen v některých výjimečných případech lze lidské represen­tační choutky ukojiti i tretami, jež nepohlcují poměrně velké výrobní náklady. Tak na příklad za výrobu representačních krámů lze pokládati koneckonců též vydávání zvláštních druhů známek, které frankovací funkce nikdy nedojdou a které touto funkcí nejsou ani obmyšleny, jsouce vydávány speciálně pro bláhové filatelisty. Vydáváním filatelistických zvláštností, které značně zvyšují zisky poštovních správ, pro­mrhává se toliko několik centů papíru, jehož potištění není zajisté přespříliš nákladné, avšak, jak bylo podotknuto, běží tu jen o jednu z nečetných výjimek ve výrobě representač­ních krámů, takže přes to přese všechno jest naléhavě třeba odsuzovati produkci representačních tret přece jen i čistě z hlediska národohospodářského.

Representační choutky, podporující rozrůst krámů v lid­ských domácnostech i na zemském povrchu, mají na náš po­měr k věcem ovšem i jiné velmi neblahé vlivy, kterým by bylo rovněž záhodno učinit přítrž. Na příklad lze jim při­čítati k tíži též chabé využitkování věcí. Spoustu věcí, kterým je imputována representační funkce, lidé totiž velice šetří a používají jich jen ojediněle, při význačných příležitostech, čímž se z nich stávají, jak nám již je známo, vlastně poloviční krámy, věci, které se od vyslovených krámů liší toliko tím, že přece jen alespoň čas od času vyplňují i nějaké rozumné poslání. Polokrámy, věcmi velmi zřídka používanými, jsou dejme tomu porculánové kávové services, z nichž jejich vlast­níci popíjejí jen tehdy, slaví-li nějaké jubileum nebo zavítá-li k nim nějaká vzácná návštěva, užívajíce jinak, pro všední potřebu třeba plechových hrnků. Jak zřejmo, takovéto sváteční svršky zbytečně jen rozmnožují inventář našich domácností, neboť mimo ně, jde-li o předměty nezbytné denní potřeby, musíme vlastniti i obyčejné svršky, věci téhož rozumného opodstatnění, avšak mnohem levněji a prostěji utvářené.

Dále se zasluhují representační choutky o užíváni věcí mé­něcenných, to jest zastaralých, respektive poškozených, nebo­li o existenci braku. Lidé totiž začasto lpí na mnohých vě­cech, své rozumné funkci již špatně vyhovujících, jedině pro­to, že to jsou předměty representační, a užívají jich raději než věcí dokonalých, které by si náhradou za ně mohli opatřiti, avšak které, vzhledem k jejich chabým finančním mož­nostem, by nebyly representační. Tak se setkáváme v leckte­rých, rádoby vznešených domácnostech na příklad se stříbr­nými příbory, sestávajícími z otupělých a do nemožnosti již obroušených nožů, zohýbaných vidliček a ostrých lžic, o něž se lehce lze poraniti, jelikož jejich majitelé by za nic na světě nejedli obyčejnými příbory z nerezu nebo aluminia, na něž jediné jim zbývají peníze. Jen z pošetilých representačních důvodů pokládají lidé taktéž třeba roztrhaný perský koberec za lepší než nový koberec, u nás vyrobený a získatelný za ně­kolik stokorun, anebo otlučené procovské porculánové nádo­bí za vhodnější než nádobí sériové, které lze bez pocítitelné újmy na penězích vždy nahraditi novým, jakmile se jen tro­chu více potluče.

Dalším podstatným nešvarem, vzcházejícím z representačních choutek, je deformace věcí. Pro representační poslání bývají rozumně opodstatnitelné věci začasto zmrzačovány tou měrou, že nejsou s to řádně vykonávat své rozumné funkce a že nabývají četných funkcí negativních. Příkladem věcí takto znetvořených representačními záměry mohou nám býti vilky a rodinné domky,neboť i k jejich stavbě žene lidi ponejvíce právě touha po representaci. Lidé, snažíce se co nejnápadněji manifestovat svou zámožnost, baží totiž pře­devším po vlastním sídle, třeba by bylo malé, nedokonalé a co nejnuznější. I vlastnictví nejbědnějšího stavení, krovu, do­dává lidem jisté vážnosti a důstojnosti a činí z nich pány v očích prostoduchých občanů. Proto se lidé pouštějí do stav­by vlastního obydlí i s každou trochou peněz, která absolutně nestačí k postavení nezávadného obytného prostoru, a tak touha po vlastním sídle, touha řaditi se mezi vážené majitele nemovitostí, plodí začasto ubohá stavení, která jsou provozně i na pohled vrcholem nedokonalosti. Na okraji každého měs­ta máme příležitost spatřiti záplavu takovýchto žalostných výtvorů, domky, jež postrádají veškerý komfort a z nichž mnohým chybí pro nedostatek peněžních prostředků kromě instalace vodovodu a elektrického vedení často i zevní omít­ka. Lidé obětují nerozumné touze pyšniti se vlastním krovem požadavek komfortního bydlení, který by jinak mohli zajisté uspokojiti nájmem řádného bytu za pouhé úroky z kapitálu, investovaného do stavby rodinného obydlí. Nechceme nikte­rak tvrditi, že touha po vlastním přístřeší vyvěrá jen z repre­sentačních pohnutek, avšak zajisté tyto pohnutky jsou nejhlubšími a nejpodstatnějšími faktory, zasluhujícími se o dnešní ubohý domkářský stav bydlení, neodpovídající technickému a kulturnímu pokroku.

Ovšem obydlí, které vinou representační funkce nabývá formy více méně nuzných vilek a rodinných domků, není nežádoucí jen jako nedokonalý obytný prostor, nýbrž i jako skladebná jednotka lidských sídlišť. Ani z hlediska urbanistic­kého není stavba rodinných domků zajisté vítána. Kolonie rodinných domků, obklopující město, zabírají oproti nájem­ným domům značnou stavební plochu, a rozšiřujíce tak měs­to do nemožných rozměrů, vyžadují si nákladného rozšíření komunikací, kanalisace, vodovodu, elektrické a telefonní sítě apod. o mnoho a mnoho kilometrů. Jen proto že si každý člověk s minimálními finančními možnostmi staví vlastní iso­lovaný baráček, jest nutno veškerá městská zařízení budovati na plochách mnohonásobně větších, než by bylo rozumně ne­zbytné. Sám pak ani vzhled města pochopitelně domkařením nikterak nezíská, nýbrž naopak značně ztrácí, již i z toho prostého důvodu, že rodinné domky dovolují projeviti oso­bitý hrubý nevkus mnohem většímu množství lidí než činžov­ní domy, jejichž počet by byl značně menší. Vedle pseudokonstruktivistické vilky shledáváme se začasto s domkem, vystavěným v podobě středověkého hradu, a třeba o kus dále „umělecky“ a národovědecky založený domácí si dal vystavěti přístřeší ve stylu staročeské chaloupky. Tak vypadají po este­tické stránce domkové kolonie, které jsou pravým eldorádem pro výtvarné řádění „lidových“ vrstev a které již i svým pouhým hnidovitým reliéfem znešvařují vzhled města anebo krajiny.

Representační požadavky nezastavují se před ničím a pi­tvoří vše od nemovitostí až po nejtitěrnější svršky. Abychom si ujasnili dosah jejich deformačních vlivů, stačí si vzpomenouti na sériová, lidová automobilová chassis, která sotva unesou své representační karoserie, do nichž jsou zakukleny, na honosné židle, křesla a pohovky, na jakých je utrpení se­děti, na parádní mramorové anebo bronzové psací soupravy, nevhodné k praktické potřebě již pro svou velikost a tíhu, atd. Pro representační poslání nejsou však věci znehodnoco­vány vždy jen přímo, nějakým zvláštním utvářením, formováním, nýbrž mnohdy dokonce i prostě tím, že jsou vyráběny ze zvláštních, především se zřetelem k representaci volených materiálů. Přihlížíme-li k rozumnému poslání věcí, jest totiž nutno s předměty, vyráběnými pro representaci z drahocen­ných a vzácných materiálů, zacházeti velmi šetrně a úzkostli­vě, neboť jejich zkázou vznikají enormní škody. Kromě toho si vyžadují přepečlivého zacházení i proto, že drahocenné hmoty užité k jejich výrobě jsou obvykle mnohem choulosti­vější, nepoměrně snadněji poškoditelné než laciný materiál, z něhož se podobné předměty normálně vyrábějí. Tak na pří­klad stolní desky z leštěných cizokrajných dřev, běloskvoucí jelenicí potažená křesla, zlaté stolní náčiní, příbory z nejvzácnějšího porculánu, číše a sklenky z drahého skla atd. jsou zajisté věci vysoce representativní, avšak zato pramálo vhodné k rozumnému užívání. Vzhledem k tomu jsou také representační předměty tohoto druhu namnoze vylučovány při nejmenším z běžné potřeby, a tak se z nich stávají svá­teční věci – poloviční krámy, rozumně využívané jen do­časně, při slavnostních příležitostech.

Dále jest pak nutno považovati za zplodinu representačních choutek, neblaze ovlivňujících tvářnost věcí, povětšině i různé amatérské produkty. Lidé si sami robí vše­liké kusy nábytku, osvětlovací tělesa, rozhlasové přístroje, dalekohledy, kasety, paravany atd., jedině proto, aby doká­zali, jak jsou dovední a kterak s nejprimitivnějšími pomůcka­mi dovedou konkurovat i složité strojní výrobě. Takovéto po­šetilé domácí, rukodílné výrobky, kterými se lidé honosí ve svých příbytcích, jsou pochopitelně po všech stránkách zpra­vidla značně nedokonalejší než i nejnekvalitnější řemeslné produkty, leč povznášejí sebevědomí svých tvůrců a majitelů, kteří za ně sklízejí podiv a lichotivé poklony. Pro pouhou representaci své dovednosti, zručnosti obklopují se tedy lidé všemožnými nedokonalými amatérskými výrobky, jejichž primitivnost je sice deformací nevyžadovanou, avšak prakticky nevyhnutelnou.

Lidské representační choutky donucují jak amatérskou, tak i profesionální produkci konečně nezřídka i k výrobě všeli­kých kuriosit, ježto lidé, chtějící se odlišit od ostatních lidí svými svršky, nehonosí se, jak známo, jen svršky nákladnými, nýbrž namnoze i svršky atraktivními, z nichž mnohé si může opatřiti poměrně snadno i člověk skrovných finančních mož­ností. Ba lze tvrditi, že většina veškerých podivuhodností, je­jichž atraktivita je úmyslná, jsou geneticky representačními objekty. Jinými slovy řečeno, všechny atraktivní věci, pokud jejich zvláštnost není samovolná, to jest bezpodmínečně nut­ná k splnění jistého kloudného, rozumného poslání, jsou po­divně utvářeny především, ne-li výlučně, pro representační účely. Na příklad, dá-li si někdo svázat knihu do lidské kůže, která i z estetického hlediska je k tomu nanejvýš nevhodná, nebo dá-li si někdo zaříditi ložnici v podobě pohřební síně s katafalkem, svícny a všemi ostatními náležitostmi, nelze v tom přece spatřovati v zásadě nic jiného, než ukájení representačních choutek. Jest to sice representace neobvyklá, avšak zato velmi úspěšná, neboť, jak ze zkušenosti víme, již mnoho lidí se domohlo i světové popularity třeba prostě tím, že si podivínsky zařídili svou domácnost.

Ovšem, mezi předměty, utvářené atraktivně v neprospěch svých praktických funkcí pro účely repre­sentační, nesmíme počítati toliko obzvláštní kuriosity a bi­zarnosti, jimiž kromě již zmíněných atrakci jsou dále, dejme tomu, z vlasů spletené ozdobné dečky, lustry, zhotovené z lid­ských hnátů, z parohů důmyslně sestavená bytová zařízení, domy, postavené třeba v podobě středověkého hradu, atd., nýbrž i méně nápadné atrakce, často též průmyslově vyráběné, jako na příklad láhve v podobě ryby nebo hroznu, poháry a misky, věrně zpodobující cizokrajné lastury, keramické ná­doby, mající vzhled knih a podobně, neboť i jejich vlastnictvím se chtějí lidé odlišovati od svých bližních. Posléze pak jsou representačními atrakcemi povětšině rovněž „ducha­plné“ patentní novinky, jaké neustále zaplavují trh, a to především všeliké vymoženosti, slučující „důvtipně“ tucty věcí v jedinou, jako třeba pouzdro na cigarety, které je sou­časně i zapalovačem, kapesní svítilnou a zásobníkem inkoustu pro plnicí pero, ne-li ještě zápisníkem a ořezávátkem na tuž­ky. Takovéto „epochální“ vynálezy nemají totiž valného ro­zumného opodstatnění, jelikož náležitě nevyhovují skoro ni­kdy ani jediné z mnoha funkcí, jimiž jsou obmyšleny, ač jsou to vlastně spíše jen podiv vzbuzující atrakce, kterými se mohou jejich vlastníci domáhati pozornosti svého okolí, uží­vajíce jich jen příležitostně a obvykle též jen pro efekt.

Jak jsme poznali z uvedených příkladů, jest morfogenní působnost representačních požadavků zřejmě různostranná a má ponejvíce velmi neblahé následky. Obecně lze její škod­livost charakterizovati jakožto snižování dokonalosti věcí vzhledem k jejich rozumným funkcím, čímž se pochopitelně stávají z věcí rozumně ospravedlnitelných namnoze poloviční krámy, věci, jichž se rozumně využívá pro jejich nepříhodnost, nedokonalost jen omezenou měrou. Ovšem kromě toho, jak nutno ještě poznamenati, může representační utváření věcí, přestoupí-li jisté hranice, meze, vésti i k zmrzačení věcí na úplné, naprosté krámy, k čemuž také nezřídka opravdu dochází. Naproti tomu však, chceme-li být objektivní a spra­vedliví, nelze zároveň popříti, že utváření věcí, podmíněné representačními záměry, nemusí být vždy na škodu jejich rozumné hodnotě a že dokonce někdy může representační utváření rozumnou hodnotu věcí naopak podporovat a zvy­šovat. Dejme tomu, třeba procovské, bibliofilské vydání ně­kterého rozšířeného literárního díla je s to míti kromě do­konalejšího estetického vzhledu i jisté užitkové, praktické přednosti oproti normálnímu, mnohatisícovému vydání. Zpravidla lze totiž předpokládat, že takovéto luxusní vydání je především trvanlivější, neboť bývá vytištěno na obzvláště kvalitním papíru, a za druhé, že je též čitelnější, vzhledem k svému pečlivému typografickému vypravení. Ovšem všechny tyto přednosti pospolu s přednostmi estetickými jsou i v nejpříznivějších případech sotva tak značné a závažné, aby vyvážily enormní náklady, jaké si vyžadují bibliofilské tisky. Dokonce pak jest možno mnohdy pokládat zvláště alespoň zvýšení užitkových kvalit knihy bibliofilským vydáním za úplně bezvýznamné, jelikož bibliofilie bývají pro svou draho­cennost povětšině vůbec z rozumné potřeby vylučovány právě tak jako mnohé jiné reprezentačně utvářené věci. V žádném případě nelze tedy pokládat representační funkci zásadně za neškodnou, natož pak za blahodárnou.

Representační funkce, jak jsme se přesvědčili, buď ne­smyslně rozmnožuje naše svršky anebo je mrzačí alespoň ja­kožto morfogenní činitel. Tyto trapné následky representační funkce jsou však ještě trapnější, než se na prvý pohled zdá, a to proto, že jsou dosti často vlastně zbytečné. Požadavek representace, kladený na věci, nemusil by zhusta vésti k ta­kovýmto výstřelkům, proti nimž je již na čase ostře zakročiti přímo i profylakticky, neboť v mnoha případech mohou věci náležitě ukojiti pošetilou lidskou touhu po representaci, aniž by jejich representační funkce musila být výlučnou, domi­nantní nebo morfogenní. Chtějí-li se lidé pyšniti a odlišovati od svých spoluobčanů věcmi, mohou k tomu přece zcela dobře využíti namnoze i věcí, které by pro ně měly předně nějaký rozumný smysl a které by pro svou representační funkci nebyly dále ani nijak zvláště utvářeny. Kdo se chce representovati svým majetkem, nechť si místo parádního po­koje, který je výsměchem zdravému rozumu, koupí třeba ně­jaký skvělý obraz, splendidní gramofonové zařízení s boha­tou diskotékou atd. Na světě je sdostatek věcí, které nemůže kdokoliv vlastnit a které jsou s to získat svému majiteli důstojnost a proslulost, aniž by přitom nemohly zastávat ja­kožto dominantní funkci nějaké rozumné poslání, plně je ospravedlňující, anebo aniž by proto byly některak speciálně utvářeny v neprospěch svého rozumného využití.

Ovšem tím není řečeno, že proti representační funkci věcí, pokud tato není jejich jedinou, respektive dominantní anebo morfogenní funkcí, nelze ničeho namítati. Nejapná represen­tační funkce věcí je v každé formě neblahou a hodnou za­vržení, neboť, neubližuje-li věcem, škodí vždy alespoň lidské společnosti. Kdyby se totiž lidé nemohli pyšnit svým majetkem, byli by zajisté nuceni větší měrou uspokojovat svou touhu po nadřaděnosti svými kloudnými, obecně užitečnými díly, svou vážnou prací. Lidská činorodost by se tím značně zlepšila, což by bylo společnosti jen k prospěchu. Zatím je však lidem umožněno zjednávat si důstojnost ve světě majet­kem a tak se mnozí lidé nadýmají nad svými svršky, nad ha­rampádím, které si naschránili, a v poctivé práci, ve svém zaměstnání se spokojují nejubožejšími výkony a postavením. Rozhlédneme-li se kolem sebe, shledáváme se třeba s advoká­tem, který si nehledí praxe, jelikož usiluje se proslaviti sbír­kou bibliofilií, s lékařem, jenž dbá o svoje renomé sbíráním obrazů místo léčebnými úspěchy, s řemeslníkem, chlubícím se více svou vilou a zahradou než dovedností ve svém ře­mesle, s dělníkem, který se pokouší si dobýti úcty místo zís­káním důležitého postavení v dílně kolekcí vlastnoručně podepsaných podobizen populárních sportovců, a s malířem-umělcem, hodlajícím nás spíše ohromiti vlastnoručně vyrobe­ným dalekohledem nebo sbírkou exotických motýlů než ně­kterým svým obrazem atd. Pohled na lidi, budující si svět na kupě krámů, je smutný, trapný a společnosti neprospěšný, leč přesto přese všechno se lidem dostává přímo i ne­přímo k takovémuto manévrování veřejné podpory a po­vzbuzení. Pod záštitou státu udělují se diplomy filatelistům, tisk vychvaluje lidi, vlastnící soubory uměleckých děl, anebo jedince, kteří si uchovali v nedotknutelném stavu chalupy po svých prarodičích, literární časopisy pěstují v lidech biblio­filské choutky, ženské plátky nabádají k vyplnění bytu kde­jakým representačním nešvarem atd.

Podporuje-li společnost, jak vidno, representaci, je para­doxní, že naproti tomu napadá a kaceřuje procovský poměr k věcem. Vždyť procové, máme-li na mysli jejich poměr k věcem, nečiní nic jiného, než že se representují svým ma­jetkem, neboli že si chtějí zjednati podiv a slávu svými svršky. Výtka procovství je v dnešní době možná opravdu jen proto, že lidé si náležitě neuvědomují význam a dosah tohoto pojmu. Procovské pojímání věcí jest ve skutečnosti jen pouhé synonymum pro representační využitkování věcí. Velmi by­chom se mýlili, i kdybychom význam procovství chtěli třeba omeziti jen na čistě representační vztah k věcem. Lidé sice odlišují proce od ostatních lidí v mnohých případech na zá­kladě tohoto kriteria, avšak nikoliv vždy. Dejme tomu, za proce je pokládán člověk, který se honosí jistým vzácným obrazem, jedině tehdy, jestliže pro něj nemá vůbec žádnou jinou funkci. Naproti tomu však v jiných případech je pro posouzení procovství zcela nerozhodné, má-li člověk k vě­cem vztah čistě representační nebo chová-li k nim ještě vztahy jiné. Tak na příklad unikají potupnému přizvi proců lidé, kteří vlastní rozličné stříbrné stolní náčiní toliko proto, aby je vystavovali ve svých vitrínách na odiv všem návštěvníkům. Stříbrné mísy, talířky, konvičky apod. jsou zřejmě skoro ve všech maloměšťáckých domácnostech čistě representačními předměty, které nikdy nedojdou praktického upotřebení, a přece jejich majitelé nejsou nazýváni proci. Zato však člo­věk, který by si dal postříbřit svůj automobil, aby lidé viděli jak je zámožný, byl by dozajista za proce pokládán, ačkoliv by rozhodně svého vozu neužíval výhradně jen k represen­tačním účelům.

O tom, co je v lidských očích procovstvím a co nikoliv, rozhodují zřejmě společenské konvence, lidské mravy, které se vlastně přisuzováním tohoto odiosního termínu toliko snaží rozlišovat representační využitkování věcí zbytečně a pošetile na taktní a netaktní, na společensky možné a nemožné. Na doklad toho uvedeme ještě alespoň jeden příklad. Hanlivého titulu proc se dostává třeba lidem, kteří kupují knihy na metry, aby jimi prostě vyplnili z důvodů representačních své prázdné knihovny, které podle dnešních panujících zvyků a mravů nemají chyběti v žádné slušné domácnosti. Takovíto lidé vlastní knihy jenom pro representaci, jenže, prohlížíme-li knihovny horlivých čtenářů, mnohdy i velmi kultivovaných, zjišťujeme, že ani u nich nemá většina knih jiný raison d´être. Knihovny sečtělých, v literatuře opravdu zalíbení na­cházejících lidí pozůstávají taktéž hojně z knih, které mají toliko representační význam, neboť se nelze dopátrat žádného rozumného důvodu, pro nějž by lidé mohli uschovávat pře­čtené knížky, jestliže v nich již do konce svého života ne­budou znovu ani listovati. Rozumný člověk, nerepresentující se věcmi, měl by mít ve své knihovně jen knihy, k nimž se neustále vrací, a nikoliv snad dokonce celé sebrané spisy nejrůznějších autorů, obrovské komplety, které nemůže přečíst za celý život ani jednou, natož pak několikráte.

Chceme-li měřiti všem lidem stejně, nesmíme se nad repre­sentačním využitím věcí někdy horšiti a odsuzovati je jako procovství a jindy je naopak zase chváliti a podporovati. Procovství je nesporně neblahý zjev hodný pohrdání, jenže je mnohem rozšířenější, než se lidem zdá. Procovský poměr k věcem neboli representační využitkování věcí, ať již vý­lučné nebo nikoliv, lze v jistém směru objeviti u všech lidí a nikoliv jen u několika prázdných hlav, u ojedinělých monstrosních pošetilců. Kdyby lidé prohlédli pošetilé konvence a náležitě si uvědomili, v čem vlastně procovství vězí, nene­chali by zajisté beztrestně procovati četné jedince třeba s obrazy, jenom proto, že jim také rozumějí, že je kromě toho dovedou také umělecky vychutnat, anebo třeba s knihami, zase jenom proto, že je kdysi přečetli. Zřejmě nesmíme nikdy zapomínat, že na přemnohých věcech ze svého harampádí lpíme přece jen z procovství, pro jejich representační funkci, i když zdánlivě nevlastníme žádné representační svršky, a dokud si to jasně neuvědomíme, nebudeme nikdy zaujímat správný, rozumný poměr k věcem.

Representaci nelze zásadně schvalovati a měli bychom se proto snažit všemi silami jí zabrániti. Ovšem boj proti neblahým representačním sklonům je svízelný a naráží namnoze na překážky skoro nepřekonatelné. Nelze se přece diviti jednotlivcům, naparujícím se svými svršky, jestliže je v tom veřejné mínění přímo podporuje, a zejména pak, jestliže největším procem, nejnestoudnějším representátorem je právě sama společnost: státy, národy, třídy atd. I velmi malé země věnují každoročně milionové částky na neplodnou representaci a dávají budovat nákladná díla, která jsou buď pouhé krámy, postrádající jakýkoliv rozumný smysl, anebo v nejpříznivějších případech objekty, rozumně použitelné, avšak zmrzačené, deformované pro své representační poslání. Na veřejnou representaci se promrhává spousta lidské energie, čehož výstražnými svědky jsou třeba z rozumného hlediska zcela nesmyslné monumenty nebo procovsky utvářené veřejné paláce. Jak zní staré přísloví, příklady táhnou, zvláště jsou-li špatné, a proto, požadujeme-li, aby se lidé vzdali úsilí se representovati svými vesměs neužitečnými svršky, jest třeba, aby se takovýchto pošetilých snah vzdala především sama společnost a přicházela tak jednotlivcům dobrým příkladem vstříc.

Nakonec, pojednávajíce o representační funkci, neopomeň­me ještě poznamenati, že tato funkce, vylíčená jako pošetilá a nesmyslná, může mít mnohdy alespoň druhotně přece jen jistý užitečný význam. Na příklad pomocí representačně za­řízeného bytu, procovské vily apod., může se zajisté leckte­rému člověku podařiti, že zmate svého spolubližního a vypáčí z něho velkou půjčku anebo skvělým věnem vybavenou dceru. Podobně pak zase stát třeba stavbou nákladných a honos­ných, avšak pro věčné časy prázdnotou zejících kulturních domů uprostřed tristních, chudobných mest a vesnic může ucpati ústa nespokojenému lidu, který se dá takovouto „dobročinností“ často lehce ošáliti. Representace přináší uži­tek tedy jedině hochštaplerům a podvodníkům, takže, nelze-li ji v některých případech pokládat za pouhou nejapnou mar­nivost, jest ji nutno hodnotiti ještě hůře, a to jako zcela prů­hledné, cílevědomé darebáctví. Eventuální užitek, vyplývající nepřímo z representační funkce věcí, jest rozhodně tím po­sledním, po čem by lidstvo mohlo toužit.

Representačními manévry usilují lidé si zjednati uspoko­jivé postavení v lidské společnosti, utišiti svou ctižádost po nadřaděném postavení, kterážto snaha, vyplývající z naší při­rozenosti, není pochopitelně nikterak závadná. Ovšem, jsme-li již nadáni takovýmto nutkáním, není proto ještě třeba, abychom propadali representaci, neboť, jak jsme již podotkli, lze si vydobýti úctu a obdiv i rozumně: vážnou, kloudnou prací. Přitom však nesmíme zapomínati, že rozumnou prací vzni­kají ponejvíce věci a že se tudíž lidé mohou honositi koneckonců věcmi rovněž i jako svými díly. I takto nabývají mnohé věci zajisté representační funkce, jenže proti takovéto representační funkci nelze zásadně nic namítat a z důvodů věcných i formálních jest ji nutno odlišovat od pošetilé funkce repre­sentační též zvláštním názvem: funkce nadřaďovací.

Nadřaďování v opak representace je velmi prospěšný zjev, zlepšující enormně rozumnou lidskou činorodost, a lze je dokonce pokládat za nejmocnější hybnou sílu veškerého lidského pokroku. Pokud pak jde speciálně o náš poměr k vě­cem, nepůsobí na něj nadřaďování obvykle neblahým vlivem již i proto, že vlastními výtvory se můžeme pyšniti, aniž by­chom je vlastnili. Na příklad vila nebo dům má pro archi­tekta, který jej projektoval, nadřaďovací funkci zajisté nezá­visle na tom, zda mu také náleží nebo nikoliv, ježto vlast­nictví věcí je pro nadřaďování zásadně zcela bezvýznamné. Přesto však i nadřaďovací funkce může leckdy neblaze působiti na náš poměr k věcem, a to nabude-li dominantní po­stavení nebo stane-li se výlučnou funkcí věcí.

Jakožto dominantní funkce věcí může se zasluhovati funkce nadřaďovací především o existenci braku, o uchovávání a po­užívání všelikých nedokonalých méněcenných věcí. Jak lze často zjistiti, používají totiž lidé zatvrzele věci dávno již za­staralé a zpěčují se je zaměniti za nové, lepší, i když si tak připravují mnohá nepohodlí a škody, jenom proto, že do­tyčné věci pocházejí z jejich dílen, nebo že jsou jejich vy­nálezy. Dále je nevítaným důsledkem dominance nadřaďovací funkce rovněž zneužívání věcí. Potvrzuje to na příklad bednář, který, ve snaze pochlubiti se svou prací při každé příležitosti, užívá svých výrobků, sudů, doma jako příručních stolků, anebo vynálezce jistého speciálního skla, který se po­kouší popularisovati svůj tvůrčí úspěch i tím, že si takovýmto sklem dá zasklíti okna svého domu, ačkoliv se toto sklo, jsouc třeba zvláště zbarvené a neprůhledné, naprosto nehodí k uvedenému účelu jak z hlediska praktického, tak ani este­tického. Z naposled uvedeného příkladu pak dokonce vyplývá, že dominantní nadřaďovací funkce se může přičiňovat zneužíváním věcí, jichž lze užíti jako materiálu anebo sou­částí k výrobě věcí jiných, vlastně též o deformaci věcí.

Naproti tomu, stane-li se nadřaďovací funkce výlučnou funkcí věcí, plodí zase krámy, neboť sama o sobě není s to dodati žádné věci rozumný raison d´être. Krámy, věci, mající čistě nadřaďovací funkci, lze spatřovati, dejme tomu, ve zbraních, které si jejich výrobce rozvěšuje ve své domácnosti, aniž by pro ně měl snad nějaké jiné upotřebení, jako nimrod apod. Nadřaďovací funkce je zřejmě nezávadnou funkcí je­dině, je-li podružnou funkcí, kdežto, jakmile se stane funkcí dominantní nebo dokonce výlučnou, vede k stejným nešvarům jako representační funkce, takže i ona se někdy zasluhuje o naše pošetilé lpění na věcech.

Úryvek z Broukovy knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, s. 30–51).

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: