Z dopisů Bohuslava Brouka synům Ivanovi a Vladimírovi

22/11/2011 (17:36) · Filed under Ukázky z textů

16, BEACH STREET
EAST MALVERN, VIC.
AUSTRALIA

[asi 1952]

Milý Ivane a Vladimíre,

svěřuji tento dopis poště s nadějí, že se Vám dostane do rukou. Jak vidíte z adresy, ocitl jsem se po tříletém pobytu ve Francii (dva roky Paříž a rok v Lyoně) v zemi protinožců, takže i kdyby zeměkoule byla průhledná, neviděl bych z Vás více než podrážky. Vyplul jsem sem koncem února 1951 z německého přístavu Bremen. Jeli jsme kolem bílých útesů Anglie, kolem břehů portugalských, španělských až jsme se konečně za skálou Gibraltarskou dostali do klidných modravých vod moře Středozemního. Cestu nám hezky lemovaly masivy Atlasu a když pominuly, zakotvili jsme v malém alžírském přístavu Bône, neboť loď se nám moc nakláněla na jednu stranu. Ať jsme chodili po lodi jak chtěli, chodili jsme stále buď do kopce nebo z kopce, takže jsme plavbou po mořích rovných jako stůl byli vycvičeni v prvotřídní horolezce. Přistáním v Bône se ovšem naše loď nijak neumoudřila a jeli jsme proto i nadále šikmo k hladině mořské až do Port Saidu, do ústí Suezského kanálu. Tam jsme stáli asi tři dni a umounění Arábci nakládali do lodi tolik písku, až se narovnala. Suezským kanálem jsme jeli už jako jiné lodě a byla to cesta nádherná. Vidíte obrovské námořní koráby jak se prodírají žlutou pouští a místy zase palmovými hájemi. Jen žádnou vodu nevidíte, neboť kanál je užší než Ohře v Lounech. V Suezu jsme vypluli do Rudého moře a myslím, že většina spolucestujících bylo zklamáno, že na něm není nic červeného, rudého a že je ještě modřejší než vody Adrie. Z Arábie jsme toho moc neviděli jen sem tam sytě žlutý pás pouště svítící z ultramarínu moře. Drželi jsme se spíše afrických břehů a když jsme se blížili Habeši, mohli jsme se zblízka dívat na tajemné hory temného kontinentu a na bizarní skalnaté ostrůvky, mezi nimiž jsme proplouvali a na nichž nebylo žádných stop lidského života, až na sporadické majáky, bělající se jak mohamedánské minarety. Dnes se o tom všem už moc hezky píše, ale když jsme tudy jeli, bylo vedro jak v pekle a v kabinách bylo k zalknutí. Spával jsem proto na lavičce na horní palubě a sníval jsem o křišťálových horských studánkách, jaké máte v Krkonoších a jiných místech doma. jednou z rána, když jsem tak mudroval o studených pitných vodách, vystoupily z nočních temnot divoké skalnaté hory adenské. Loď zakotvovala v Adenu, jehož skalnaté panorama je úchvatné, i když není velebeno cestovními kancelářemi. Nabrali jsme tu špatnou vodu a já jsem si tu soukromě koupil z arabské kocábky, která naši loď obeplouvala, karton amerických cigaret za poslední peníze, s nimiž jsem vyrazil na onu dlouhou plavbu. Dříve se psaly mnohé romány o cestě bez haléře kolem světa. Dnes se po světě však jezdí mnohem více bez haléře v kapse než s penězi nabitou portmonkou. Ale nemyslete si, že to je vždy příjemné. Moc zle jsem nesl svou nemajetnost zvláště když jsem si nemohl koupit ani sklenku limonády a plavba tropickými moři z Adenu do Austrálie trvala celé tři neděle. Za celou tu dobu jsme neviděli kouska suché země a ani známky života až na létající ryby. Když jsem čítával Kiplingovu báseň: Tam na březích k Mandelay, létavých je rybek rej… sníval jsem o těch rybách jako o nejkouzelnějším exotickém tvorstvu. Je to sice i ve skutečnosti moc hezké, vidíte-li vylétnout z moře jakési hejno vrabčáků, kteří do moře za chvíli zase zapadnou, ale jednou, když jsem našel takovou rybu na palubě (zabila se o příď lodi), velmi se mi ty létavé rybky zhnusily. Jsou to jacísi herynkové s ploutvemi přetvořenými v křídla, stvoření slizká, tvrdá a hnusná, že se na ně štítíte sáhnout. Tak jsem Vám, mí hoši, popsal hodně zevrubně svou cestu do Austrálie, abyste se taky poučili trochu ze zeměpisu. Vezměte si atlas a podívejte se, kudy se Vám toulal táta.

Když jsem přijel do Austrálie, a to do Melbourne, měsíc jsem se na veřejné útraty aklimatisoval a pak jsem si našel práci. Bylo to těžké začínání. Slova anglicky jsem neuměl, strava anglická po francouzské kuchyni mi vůbec nechutnala, známých žádných nebylo, kam jít také ne, neboť kavárny tu neexistují a hospody jsou jen nálevní pulty, které musí zavírati neúprosně v 6 hodin večer. Dnes už mluvím obstojně anglicky, čtu jenom anglicky a zvláště mám dobrou práci v biochemické laboratoři. Čistého platu mám 25 liber za čtrnácte dní. Není to mnoho, ba lze říci je to málo, neboť je to asi jen o 2 nebo 3 libry více než je zákonem určen minimální plat, ale když se rozumně žije, žijete si dobře a ještě si můžete pořídit fůry jiných věcí. Ovšem přijel jsem sem vlastně bez košile, ve zbytcích své prastaré domácí garderoby, a vše od kartáčku na zuby až po svrchník jsem si tu musil kupovat. Dnes už bydlím v domě, který jsem si najal s jiným manželským párem. Máme krásnou zahradu. Potřebujeme-li citron, jdeme si jej utrhnout ze stromu a co nevidět budeme sklízet vlastní meruňky a fíky. Před okny nám celý rok kvetou růže a máme na zahradě také velkou palmu a ve stínu domu dva stromy kapradí, s kmeny vysokými jako já. Přistěhovali jsme se do toho domu asi před půl rokem a byl nezařízený. Tož jsem musil koupit zařízení do svých dvou pokojů. Pochopitelně na splátky, které musím platit ještě celý příští rok. Ale bydlím nyní stejně dobře a pěkně, moderně jako v Praze. Jím česká jídla, jsem se tu oženil s jednou českou dívkou s ryze českým jménem Libuše [Libuše Kalinová, 1922-1968, od září 1951 druhá Broukova manželka – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu]. Pracuje také celý den a kromě toho, když přijde z práce, ještě vaří, pere a uklízí. Kdybych si byl vzal Australanku, musil bych to vše dělat sám. Takové jsou tu zvyky. Ovšem i já musím pomáhat v lecčems hlavně na zahradě, při mytí nádobí a kromě toho v Austrálii jako v jiných nových zemích mužští se musí sami postarat o vymalování pokojů, natírání podlah, spravování zámků, elektrického vedení atd. Kdybych si dal provést takové práce od řemeslníků, nestačily by na jejich účty ani oba celé naše platy. East Malvern, kde bydlíme, je částí města Melbourne. Anglická města jsou ovšem zcela jiná než naše. Vlastní město je věnováno jen obchodům a úřadům a lidé bydlí v rodinných domcích, které vlastní město (CITY) obklopují na úžasné vzdálenosti. Je to úžasné moře domků na 50 kilometrů na všechny strany City. Do práce jezdím elektrickým vlakem 50 minut. Asi jako kdybych doma bydlil v Berouně a byl zaměstnán v Praze. Do práce proto vycházím o půl osmé a v šest večer se vracím. V sobotu a neděli mám volno celý den. Volna trávíme doma, někdy máme návštěvy, ale většinou jsme sami a já se zabývám hlavně čtením. V dubnu jsme si vyjeli na tři neděle dovolené do Tasmánie. Je to zem studenější a velmi hezká, mnohem podobnější krajinově nejhezčím koutům Evropy. Letadlem jsme tam byli za čtyři hodiny. Je to odsud asi jako z Prahy do Paříže. Příští rok ovšem moc daleko jet nemůžeme, musíme splácet a chceme si koupit pořádnou lednici. Takové jsou zdejší naše programy. Jeden měsíc střádáte na petrolejová kamna, druhý na ochlazovač vzduchu (jeden den tu je vedro, druhý den zima a říká se, že Melbourne vůbec nemá počasí, nýbrž jen vzorky počasí) a největší náš program je, abychom se domohli někdy také vlastního domu. Ovšem to je hudba budoucnosti. Těžká práce nastřádat alespoň 1 000 liber na závdavek. To je tak asi vše, co jsem mohl o sobě napsat. Jsem spokojený, žiji klidně, bez vzruchů a událostí. Jedinou mou starostí je, jak se daří Vám a vašim bližním. […] Blíží se Vánoce a rád bych Vám něco poslal. Napiš, co byste nejvíce potřebovali. Tady jsou všemožné dohady, co se do ČSR může a nemůže poslat a co je výhodné nebo nevýhodné k zaslání z hlediska celního. Chtěl bych Vám posílat balíčky pravidelně. Jenom musím dostat od Vás direkce. Skoro všichni krajani balíčky se šatstvem a potravinami posílají svým přátelům domů a moc bych se mrzel, kdybych já byl právě jediný, kdo nemůže svým doma pomoci. Moc a moc na Vás vzpomínám a oba Vás líbám.

Váš milující TÁTA

2/1/1957, [Melbourne]

[…] Já už skoro německy zapomněl. Pletu to s angličtinou, která je v podstatě směsicí francouzštiny a němčiny. Naučíš-li se německy, prospěje Ti to hodně v angličtině. Já sám jsem neměl rád učení cizím jazykům, ale nakonec jsem byl donucen se je naučit a pletu si už někdy angličtinu s češtinou, což je jistě hnusná věc. […]

Z dopisu mladšímu synovi Vladimírovi (1946)

2/1/1957, [Melbourne]

[…] nedívám se na nestálost jako na povahový rys. Člověk je nestálý, pokud hledá a pokud nenalézá, co by mu plně, opravdu plně vyhovovalo, v čem by se opravdu vyžil, v čem by opravdu měl svůj životní cíl. Nemít vytrvalost je nemít opravdový zájem. Jak je však možné mít v Tvých letech [tj. v patnácti letech – pozn. Viktor A. Debnára, autora webu] život už nalinkován? Když jsem byl Tvého stáří, také jsem hledal a teprve v svých sedmnácti letech jsem našel, co bylo posláním mého života. […] Jsi ještě moc mlád a asi si myslíš, že na světě jsou lepší věci než práce, jistě čekáš od života velké věci v mimopracovním oboru, ale jednou až budeš starší, až budeš mít náležitě zkušeností, poznáš, že člověk, stojí-li za něco, má jediné své zakotvení v práci, v práci, která ho baví a kterou dovede nebo kterou se alespoň snaží zdokonalovat. Vše ostatní je jenom dodatkem života. Nemá-li člověk zakotvení v svém pracovním oboru, nemá zakotvení v životě. Život pro život sám je krátkodechý. Z povyražení a zábav si pořádnou životní nit neutkáš. […] Je mi trapné, že vždy počínám své dopisy mravokárně, ale doufám, že mi to promineš […] Já jsem také často bloudil a často jsem si myslil, že najdu štěstí mimo práci v potěšeních životních, jenže všemi těmi potěšeními jsem byl nakonec unuděn a zklamán. Co se Ti dnes zdá vrcholným štěstím, poznáš po prožití příliš plytkým, než abys na tom stavěl svůj život. Užívej světa, jak můžeš, nezanedbávej žádných životních radostí, ale, věz, že na nich nelze budovat život. […]

Z dopisu staršímu synovi Ivanovi (1942)

Více se o Broukových osudech v exilu v letech 1948-1978 můžete dočíst v autorově publikaci Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008).

Dle vlastních slov "člověk přestrojený za chemika", Melbourne, asi 1955

S manželkou Libuší, Melbourne, asi 1954

Komentáře