Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Listopad, 2011

Bohuslav Brouk a psychoanalýza na Slovensku

[…] Novomeského postoj sa s Považanovým prekrývá v tom, že básník, ktorý mal v úmysle „zamyslieť sa podľa zásluhy nad objaviteľským dielom, ktoré ľudstvu zanechal požehnaný život vznešeného starca“1, pokládá podobné ako slovenský literárny kritik Freudovu iniciatívu v prvom rade za vedeckú, hoci, ako sám píše, „je už i dnes nezvratným faktom, že jeho objavy a zákony, ktoré vyslovil, budú blaženejšími rozpomienkami budúcnosti na náš vek než ktorákoľvek iná udalosť v nej, pretože znamenajú ďalekosiahly prevrat a revolúciu, s dôsledkami teraz ešte nedohladnými, takisto v po­znaní človeka ako jedinca, ako i tvora spoločenského“2. Aj napriek tomu, že okrem dvoch základných línií (teória nevedomia a sexuálna teória) Novomeský bližšie nešpecifikoval, v čom spočívajú Freudove konkrétne vedecké objavy, stopy scientistického chápania psychoanalýzy nesie jeho článok opäť v tom istom, zdanlivo periférnom, no velmi podstatnom bode ako u Považana. Popri Považanovej štúdii o Jankovi Kráľovi z roku 1936 je to jeden z prvých slovenských textov, ktorý sa vo veciach psychoanalýzy usiluje o terminologickú stabilitu, a napríklad proti pojmu podvedomie presadzuje pojem nevedomia. Je zrejmé, akú úlohu tu zohral český vplyv: tak ako Považan odvodzoval slovensku terminológiu z českého prekladu Freuda, Novomeský v nekrologu čerpal zo state Bohuslava Brouka Bilance psychoanalysy, vydanej k Freudovým osemdesiatinám.3

Stručné porovnanie s českým kontextom umožňuje poodhaliť aj dalšie špecifiká recepcie psychoanalýzy v tomto období. M. Považan a L. Novo­meský, v tom čase exponovaní marxisticki intelektuáli, zaujali voči Freudovej náuke úplne iné stanoviská než viacerí českí marxisti, ktorí, ako zhrnul v štúdii Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách Michael Šebek4, preniesli už začiatkom tridsiatych rokov ťažisko diskusie o psychoanalýze z literárneho, umeleckého a čiastočne aj filozofického predpolia na politic­ké bojisko. Novomeským citovaného Brouka, ktorý v českých kultúrnych kruhoch patril k najvýraznejším stúpencom psychoanalýzy, kritizoval už roku 1930 na stránkach Tvorby z ortodoxne marxistických pozícií Ladislav Ormis. Ten, ako píše Šebek, „psychoanalýzu odmieta s tým, že (…) neunesie metodická kritiku dialektického materializmu, pretože nesmierne biologizuje ľudskú osobnost‘ a nedoceňuje sociálne zložky. Každý jedinec vraj patrí k triednej psyché a len takto sa dá spoznať. Ormis odmieta pohlavný pud oko hybnú páku individuálnej psýché“.5 V spomínanej českej diskusii to bol práve Brouk, kto položil najväčší dôraz na scientistické hľadisko psychoanalýzy, a v odpovedi Ormisovi, nazvanej Věda a její metoda, napísal, že marxizmom nie sú predsa predurčené vzťahy libida k psychológii indivídua, a naopak, všetky zákony sociálnej psychológie nie sú vysvetlené freudovským libidom.6 Kým česká marxistická debata, v ktorej predstavitelia stalinistickej ortodoxie odsudzujú psychoanalýzu ako „meštiacku vedu“, „zbraň na ohlupovanie“ a „produkt kapitalizmu“7, silné pripomína podobné zákopové boje z konca dvadsiatych a začiatku tridsiatych rokov v Nemecku8, slovenská marxistická inteligencia spájala psychoanalýzu s progresívnymi myšlienkami, ktoré mohli predstavovať vedeckú – a tým určite aj svetonázorovú – opozíciu voči sociálnemu a kultúrnemu konzervativizmu. Z tohto hľadiska nezaráža ani Považanova, ani Novomeského orientácia na scientistický aspekt psychoanalýzy, keďže z pohľadu slovenskej marxistickej inteligencie bol hlavnou „zbraňou na ohlupovanie“ v tom čase katolícky klerikalizmus so svojou ideológiou. Ozvena svetonázorové­ho sporu o Freuda, ktorý tvoril podstatu katolického odmietnutia psychoanalýzy (A. Spesz), zaznieva aj v Novomeského texte:

„Ostatne nie je potrebné uľahčovať pozíciu Freudovho učenia takým tvrdením, že je to len nepochopenie, ktoré proti nemu vyvolává odpor. I nepochopenie, ale aj príliš dobré porozumenie jeho princípov a predpokladov. A nazdávame sa, že práve z tohto príliš dobrého porozumenia plynú tie najbezohľadnejšie odsúdenia Freudových náznakov, tie, ktoré sa síce nezmohli na jedinú znesiteľnú námietku, na jediný pôsobivý argument, tým úspešnejšie však strhli Freudovo dielo do blata a tam ho došliapali.“9 […]

Úryvek z knihy Adama Bžocha Psychoanalýza na periférii: K dejinám psychoanalýzy na Slovensku (Bratislava: Kalligram, 2007, s. 91–93).

Poznámky

1 HAVRAN, P. (Ladislav Novomeský): Za Žigmundom Freudom. In: Elán, X/1–2, sept.–okt. 1939, s. 10.

2 Tamtiež.

3 Por. vydanie: Autosexualismus a psychoerotismus. Odeon, Praha 1992, s. 169–176.

4 In: Psychoanalýza v Čechách. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1997, s. 7–21, najmä však s. 11–13.

5 Tamtiež, s. 12.

6 Por. tamtiež.

7 Tamtiež.

8 Por.: Marxismus, Psychoanalyse, Sexpol I. (Ed.) Hans-Peter Gente, Fischer, Frankfurt/Main – Hamburg 1970.

9 In: Za Žigmundom Freudom. Cit. zdroj.

Adam Bžoch: Psychoanalýza na periférii (2007, obálka)

Adam Bžoch (1966), nedatováno

Laco Novomeský (1904-1976), nedatováno

Reklamy

Z dopisů Bohuslava Brouka synům Ivanovi a Vladimírovi

16, BEACH STREET
EAST MALVERN, VIC.
AUSTRALIA

[asi 1952]

Milý Ivane a Vladimíre,

svěřuji tento dopis poště s nadějí, že se Vám dostane do rukou. Jak vidíte z adresy, ocitl jsem se po tříletém pobytu ve Francii (dva roky Paříž a rok v Lyoně) v zemi protinožců, takže i kdyby zeměkoule byla průhledná, neviděl bych z Vás více než podrážky. Vyplul jsem sem koncem února 1951 z německého přístavu Bremen. Jeli jsme kolem bílých útesů Anglie, kolem břehů portugalských, španělských až jsme se konečně za skálou Gibraltarskou dostali do klidných modravých vod moře Středozemního. Cestu nám hezky lemovaly masivy Atlasu a když pominuly, zakotvili jsme v malém alžírském přístavu Bône, neboť loď se nám moc nakláněla na jednu stranu. Ať jsme chodili po lodi jak chtěli, chodili jsme stále buď do kopce nebo z kopce, takže jsme plavbou po mořích rovných jako stůl byli vycvičeni v prvotřídní horolezce. Přistáním v Bône se ovšem naše loď nijak neumoudřila a jeli jsme proto i nadále šikmo k hladině mořské až do Port Saidu, do ústí Suezského kanálu. Tam jsme stáli asi tři dni a umounění Arábci nakládali do lodi tolik písku, až se narovnala. Suezským kanálem jsme jeli už jako jiné lodě a byla to cesta nádherná. Vidíte obrovské námořní koráby jak se prodírají žlutou pouští a místy zase palmovými hájemi. Jen žádnou vodu nevidíte, neboť kanál je užší než Ohře v Lounech. V Suezu jsme vypluli do Rudého moře a myslím, že většina spolucestujících bylo zklamáno, že na něm není nic červeného, rudého a že je ještě modřejší než vody Adrie. Z Arábie jsme toho moc neviděli jen sem tam sytě žlutý pás pouště svítící z ultramarínu moře. Drželi jsme se spíše afrických břehů a když jsme se blížili Habeši, mohli jsme se zblízka dívat na tajemné hory temného kontinentu a na bizarní skalnaté ostrůvky, mezi nimiž jsme proplouvali a na nichž nebylo žádných stop lidského života, až na sporadické majáky, bělající se jak mohamedánské minarety. Dnes se o tom všem už moc hezky píše, ale když jsme tudy jeli, bylo vedro jak v pekle a v kabinách bylo k zalknutí. Spával jsem proto na lavičce na horní palubě a sníval jsem o křišťálových horských studánkách, jaké máte v Krkonoších a jiných místech doma. jednou z rána, když jsem tak mudroval o studených pitných vodách, vystoupily z nočních temnot divoké skalnaté hory adenské. Loď zakotvovala v Adenu, jehož skalnaté panorama je úchvatné, i když není velebeno cestovními kancelářemi. Nabrali jsme tu špatnou vodu a já jsem si tu soukromě koupil z arabské kocábky, která naši loď obeplouvala, karton amerických cigaret za poslední peníze, s nimiž jsem vyrazil na onu dlouhou plavbu. Dříve se psaly mnohé romány o cestě bez haléře kolem světa. Dnes se po světě však jezdí mnohem více bez haléře v kapse než s penězi nabitou portmonkou. Ale nemyslete si, že to je vždy příjemné. Moc zle jsem nesl svou nemajetnost zvláště když jsem si nemohl koupit ani sklenku limonády a plavba tropickými moři z Adenu do Austrálie trvala celé tři neděle. Za celou tu dobu jsme neviděli kouska suché země a ani známky života až na létající ryby. Když jsem čítával Kiplingovu báseň: Tam na březích k Mandelay, létavých je rybek rej… sníval jsem o těch rybách jako o nejkouzelnějším exotickém tvorstvu. Je to sice i ve skutečnosti moc hezké, vidíte-li vylétnout z moře jakési hejno vrabčáků, kteří do moře za chvíli zase zapadnou, ale jednou, když jsem našel takovou rybu na palubě (zabila se o příď lodi), velmi se mi ty létavé rybky zhnusily. Jsou to jacísi herynkové s ploutvemi přetvořenými v křídla, stvoření slizká, tvrdá a hnusná, že se na ně štítíte sáhnout. Tak jsem Vám, mí hoši, popsal hodně zevrubně svou cestu do Austrálie, abyste se taky poučili trochu ze zeměpisu. Vezměte si atlas a podívejte se, kudy se Vám toulal táta.

Když jsem přijel do Austrálie, a to do Melbourne, měsíc jsem se na veřejné útraty aklimatisoval a pak jsem si našel práci. Bylo to těžké začínání. Slova anglicky jsem neuměl, strava anglická po francouzské kuchyni mi vůbec nechutnala, známých žádných nebylo, kam jít také ne, neboť kavárny tu neexistují a hospody jsou jen nálevní pulty, které musí zavírati neúprosně v 6 hodin večer. Dnes už mluvím obstojně anglicky, čtu jenom anglicky a zvláště mám dobrou práci v biochemické laboratoři. Čistého platu mám 25 liber za čtrnácte dní. Není to mnoho, ba lze říci je to málo, neboť je to asi jen o 2 nebo 3 libry více než je zákonem určen minimální plat, ale když se rozumně žije, žijete si dobře a ještě si můžete pořídit fůry jiných věcí. Ovšem přijel jsem sem vlastně bez košile, ve zbytcích své prastaré domácí garderoby, a vše od kartáčku na zuby až po svrchník jsem si tu musil kupovat. Dnes už bydlím v domě, který jsem si najal s jiným manželským párem. Máme krásnou zahradu. Potřebujeme-li citron, jdeme si jej utrhnout ze stromu a co nevidět budeme sklízet vlastní meruňky a fíky. Před okny nám celý rok kvetou růže a máme na zahradě také velkou palmu a ve stínu domu dva stromy kapradí, s kmeny vysokými jako já. Přistěhovali jsme se do toho domu asi před půl rokem a byl nezařízený. Tož jsem musil koupit zařízení do svých dvou pokojů. Pochopitelně na splátky, které musím platit ještě celý příští rok. Ale bydlím nyní stejně dobře a pěkně, moderně jako v Praze. Jím česká jídla, jsem se tu oženil s jednou českou dívkou s ryze českým jménem Libuše [Libuše Kalinová, 1922-1968, od září 1951 druhá Broukova manželka – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu]. Pracuje také celý den a kromě toho, když přijde z práce, ještě vaří, pere a uklízí. Kdybych si byl vzal Australanku, musil bych to vše dělat sám. Takové jsou tu zvyky. Ovšem i já musím pomáhat v lecčems hlavně na zahradě, při mytí nádobí a kromě toho v Austrálii jako v jiných nových zemích mužští se musí sami postarat o vymalování pokojů, natírání podlah, spravování zámků, elektrického vedení atd. Kdybych si dal provést takové práce od řemeslníků, nestačily by na jejich účty ani oba celé naše platy. East Malvern, kde bydlíme, je částí města Melbourne. Anglická města jsou ovšem zcela jiná než naše. Vlastní město je věnováno jen obchodům a úřadům a lidé bydlí v rodinných domcích, které vlastní město (CITY) obklopují na úžasné vzdálenosti. Je to úžasné moře domků na 50 kilometrů na všechny strany City. Do práce jezdím elektrickým vlakem 50 minut. Asi jako kdybych doma bydlil v Berouně a byl zaměstnán v Praze. Do práce proto vycházím o půl osmé a v šest večer se vracím. V sobotu a neděli mám volno celý den. Volna trávíme doma, někdy máme návštěvy, ale většinou jsme sami a já se zabývám hlavně čtením. V dubnu jsme si vyjeli na tři neděle dovolené do Tasmánie. Je to zem studenější a velmi hezká, mnohem podobnější krajinově nejhezčím koutům Evropy. Letadlem jsme tam byli za čtyři hodiny. Je to odsud asi jako z Prahy do Paříže. Příští rok ovšem moc daleko jet nemůžeme, musíme splácet a chceme si koupit pořádnou lednici. Takové jsou zdejší naše programy. Jeden měsíc střádáte na petrolejová kamna, druhý na ochlazovač vzduchu (jeden den tu je vedro, druhý den zima a říká se, že Melbourne vůbec nemá počasí, nýbrž jen vzorky počasí) a největší náš program je, abychom se domohli někdy také vlastního domu. Ovšem to je hudba budoucnosti. Těžká práce nastřádat alespoň 1 000 liber na závdavek. To je tak asi vše, co jsem mohl o sobě napsat. Jsem spokojený, žiji klidně, bez vzruchů a událostí. Jedinou mou starostí je, jak se daří Vám a vašim bližním. […] Blíží se Vánoce a rád bych Vám něco poslal. Napiš, co byste nejvíce potřebovali. Tady jsou všemožné dohady, co se do ČSR může a nemůže poslat a co je výhodné nebo nevýhodné k zaslání z hlediska celního. Chtěl bych Vám posílat balíčky pravidelně. Jenom musím dostat od Vás direkce. Skoro všichni krajani balíčky se šatstvem a potravinami posílají svým přátelům domů a moc bych se mrzel, kdybych já byl právě jediný, kdo nemůže svým doma pomoci. Moc a moc na Vás vzpomínám a oba Vás líbám.

Váš milující TÁTA

2/1/1957, [Melbourne]

[…] Já už skoro německy zapomněl. Pletu to s angličtinou, která je v podstatě směsicí francouzštiny a němčiny. Naučíš-li se německy, prospěje Ti to hodně v angličtině. Já sám jsem neměl rád učení cizím jazykům, ale nakonec jsem byl donucen se je naučit a pletu si už někdy angličtinu s češtinou, což je jistě hnusná věc. […]

Z dopisu mladšímu synovi Vladimírovi (1946)

 

2/1/1957, [Melbourne]

[…] nedívám se na nestálost jako na povahový rys. Člověk je nestálý, pokud hledá a pokud nenalézá, co by mu plně, opravdu plně vyhovovalo, v čem by se opravdu vyžil, v čem by opravdu měl svůj životní cíl. Nemít vytrvalost je nemít opravdový zájem. Jak je však možné mít v Tvých letech [tj. v patnácti letech – pozn. Viktor A. Debnára, autora webu] život už nalinkován? Když jsem byl Tvého stáří, také jsem hledal a teprve v svých sedmnácti letech jsem našel, co bylo posláním mého života. […] Jsi ještě moc mlád a asi si myslíš, že na světě jsou lepší věci než práce, jistě čekáš od života velké věci v mimopracovním oboru, ale jednou až budeš starší, až budeš mít náležitě zkušeností, poznáš, že člověk, stojí-li za něco, má jediné své zakotvení v práci, v práci, která ho baví a kterou dovede nebo kterou se alespoň snaží zdokonalovat. Vše ostatní je jenom dodatkem života. Nemá-li člověk zakotvení v svém pracovním oboru, nemá zakotvení v životě. Život pro život sám je krátkodechý. Z povyražení a zábav si pořádnou životní nit neutkáš. […] Je mi trapné, že vždy počínám své dopisy mravokárně, ale doufám, že mi to promineš […] Já jsem také často bloudil a často jsem si myslil, že najdu štěstí mimo práci v potěšeních životních, jenže všemi těmi potěšeními jsem byl nakonec unuděn a zklamán. Co se Ti dnes zdá vrcholným štěstím, poznáš po prožití příliš plytkým, než abys na tom stavěl svůj život. Užívej světa, jak můžeš, nezanedbávej žádných životních radostí, ale, věz, že na nich nelze budovat život. […]

Z dopisu staršímu synovi Ivanovi (1942)

Více se o Broukových osudech v exilu v letech 1948-1978 můžete dočíst v autorově publikaci Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008).

Dle vlastních slov "člověk přestrojený za chemika", Melbourne, asi 1955

S manželkou Libuší, Melbourne, asi 1954

Ecce Homo – Konstantin Biebl

27. června 1950 byli popraveni čtyři odsouzení k trestu smrti v procesu s Miladou Horákovou, mezi nimi i spisovatel a teoretik Záviš Kalandra. 1. října následujícího roku zemřel na Jiráskově klinice pronásledovaný a uštvaný Karel Teige, jehož patrně zkosil infarkt. Oba byli přáteli Konstantina Bieblaz okruhu Bohuslava Brouka a Devětsilu.*

Když Biebl recenzi na svoji sbírku Bez obav objevil ve směrodatné Tvorbě hned vedle druhého pokračování stati o „teigovštině“ jako „trockistické agentuře v naší kultuře“ viděl v tom pochopitelně zlověstný signál. Psychicky neunesl tlak doby a před 60 roky ukončil svůj život skokem z okna. Následoval tak svého otce.

Celý příspěvek Libora Vykoupila si můžete přečíst a poslechnout na internetových stránkách Českého rozhlasu Brno.

 

Poznámky pod čarou (autora webu)


* Od r. 1940 byl Bohuslav Brouk Bieblovým švagrem, když si vzal za manželku Miroslavu „Áťu“ Bulovovou (1917–1994), sestru Bieblovy ženy Marie (1909–1997).


Se švagrem K. Bieblem (Louny či Lázně Běloves), kolem r. 1940

S manželkou Miroslavou "Áťou", švagrem K. Bieblem a jeho ženou Marií, Pustevny (kolem 1940)

Ten, kdo bránil individualismus – rozhovor s editorem Viktorem A. Debnárem

Bohuslav Brouk (1912–1978) – rolls royce české avantgardy třicátých let minulého století, autor provokativních studií z pomezí psychoanalýzy a kulturologie, nešťastný exulant znovuobjevovaný teprve v posledních letech. V Česku již vyšly jeho práce Zde trapno existovat (2008), O pošetilosti života i smrti, O funkcích práce a osobitosti (obě 2009), Životní sloh (2010) – a nejnověji O šalbě svobody a filosofie. Editorem díla pozapomenutého českého avantgardisty Bohuslava Brouka je Viktor Debnár (1979), absolvent Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2005 zaměstnanec pražského Institutu umění.

Bohuslavu Broukovi se jako editor věnujete soustavně roky. Jaké má v jeho díle místo právě vydaná studie O šalbě svobody a filosofie?

Myslím, že nejvhodnější označení by bylo „přirozené“. Brouk žil svými texty a svými činy naprosto svobodný život, nesvazovaný žádnou dogmatickou ideologií. Aby se téma svobody, a s ním spojená problematika demokracie, stalo předmětem rozsáhlého spisu, musel si projít zkušeností s nacisty a komunisty v letech 1939 až 1948, a následným pobytem v exilu. Takto získaný „materiál“ mu poskytl základ pro zkoumání „šalby svobody“. Ne nadarmo ho Vladimír Borecký nazval „skeptickým ctitelem svobody“.

Jde o text starý víc než půlstoletí. Dá se dnes číst jinak než jako dokument doby a svědectví o tehdejší životní a myšlenkové situaci svého autora? Čili funguje Brouk dnes?

Zcela jistě se nejedná o nějakou časově omezenou kuriozitu. Ze samé podstaty zkoumaného předmětu – svoboda, demokracie, filozofie – je patrné, že jde o témata nadčasová. Je sice možné, že se některé myšlenky (třeba ty o „plánovací společnosti“ nebo konci „liberalistického hospodářství“) budou zdát dnešnímu čtenáři dobově determinované a poněkud mimo současnou realitu, ale kdo ví, kam zavedou současnou společnost nadvýroba, konzumerismus, hospodářské krize…

Proč jste si vlastně Brouka vybral? V některých svých ohledech je sice nadčasově pronikavý, v jiných úžasně vtipný, subverzivní, ale častokrát taky jaksi naivní, prostoduchý. Loni vydaný spis Životní sloh nemohl – třeba po boku Teigových studií – obstát ani v době svého vzniku, tedy v polovině čtyřicátých let…

Bohuslava Brouka jsem si vybral pro jeho provokativní tvorbu, která mě po myšlenkové i stylistické stránce, a to ve svých konkrétních částech i jako celek, opravdu velmi oslovila. Pokud jde o Životní sloh, ta studie je jakýmsi odborným i osvětovým textem, jehož některé jednotlivosti můžeme sice nazvat naivními, ovšem najdeme tu také mnoho podnětného pro současnost – třeba témata, jako jsou očista našich životů od zbytečností nebo život žitý kultivovaně, niterně.

Broukovi se sice v dílčích studiích věnovala řada autorů, mimo jiné jmenovaný Vladimír Borecký, nebo František Dryje, ale na syntetickou monografii tento autor stále čeká. Příští rok v listopadu má sto let od narození…

Sám bych byl nesmírně rád, kdyby se našel někdo, kdo by kvalitní monografii dokázal napsat, nicméně vzhledem k Broukovu širokému tematickému záběru se obávám, že se jí jen tak nedočkáme. Nicméně detailněji bude Brouk představen v připravovaném výboru z publicistiky Na obranu individualismu, který zahrne také tři doprovodné studie.

Má Brouk nějaké následovníky, inspiroval někoho svými myšlenkami k pokračování – anebo mu režim po osmačtyřicátém prostě vzal všechny šance?

Jelikož Brouk pocházel z „velkokapitalistické“ rodiny, která vlastnila legendární firmu Brouk & Babka, a protože po válce ostře vystupoval proti komunistům a nakonec se stal exulantem, je přirozené, že se na víc jak čtyřicet let ztratil z povědomí širší veřejnosti. Brouk byl v každém případě solitér, za jehož následovníky můžeme nicméně dnes považovat všechny svobodomyslné autory provokativních, ironických a podvratných textů.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

Rozhovor byl otištěn v Týdeníku Rozhlas, 45/2011, s. 19.

Viktor A. Debnár (1979, září 2011)