Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Únor, 2012

Bohuslav Brouk v pamětech Jaroslava Dreslera

5. Sladká kyselá Francie

Byla Paříž na spadnutí? Viděli jsme to trochu černě. Občas stávkovala elektrárna, často metro, nejezdily busy. Přece jen to však bylo příliš smělé, když Josef Kainar tvrdil ve veršovánce v Tvorbě, že vítězná Rudá armáda smete emigranty do Atlantiku. Básníci poroučeli větru, dešti, ale počasí bylo, jak se mu zachtělo.

Uprchlická Paříž. První noc v Armádě spásy, my tři kumpáni jsme se za pár franků opili, pak jsme Armádu hledali, o půlnoci se zavíralo. Když jsme se rozdělili a každý běžel na svou pěst, jen já jsem dorazil včas. Vrátný mě vedl k mé posteli, bylo to ve třetím poschodí, bývalá továrna, v hale bylo jistě aspoň osmdesát postelí. Moje obsazená. Vrátný vzal baterku a mírně jí praštil do hlavy spícího. Rázem vyskočily desítky spáčů k všeobecnému mumraji.

Druhý den na druhém konci Paříže čs. uprchlický komitét. Nějaké poukázky na jídlo, potvrzení o registraci. Bohuslav Brouk seděl za stolem s otevřenou lahví rumu a domlouval drotárkovi, aby šel zpátky domů, do Tatier(*). Pak policie, budova známá z filmů podle Simenona. Fotografie ze všech stran, otisky všech deseti. „Co jste dělal v Tchécoslovaquie?“ Vysokoškolský student, předložil jsem index, a novinář, vytáhl jsem z kapsy legitimaci Svazu čs. novinářů s textem také francouzským. „Prodavač novin“, zapsal si znechucený úředník. Razítko, pobyt na tři měsíce. Před tím venku u automatu na fotky pro récepisée. Viděl jsem cizího hubeňoura s kruhy pod očima. Tak tohle je ta emigrace, myslel jsem si s přiškrceným úsměvem. […]

Úryvek z pamětí novináře Jaroslava Dreslera Slovo a svět: Vzpomínky redaktora RFE.

Poznámky pod čarou (autora webu)

* Brouk vykonával během svého francozského exilu (1948-1951) mimo jiné funkci tajemníka Výboru pro sociální pomoc československým uprchlíkům (Comité d’aide sociale aux réfugiés tchécoslovaques); výbor byl ustaven v dubnu 1948 a jeho hlavním posláním bylo po hmotné i finanční stránce pomáhat československým exulantům, za kterýmžto účelem výbor spravoval několik utečeneckých táborů a středisek.

Jaroslav DRESLER (1925–1999)
Novinář, editor a básník. Po absolvování reálného gymnázia studium Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (obor historie a dějiny umění), z politických důvodů vyloučen (studia formálně ukončil po roce 1989), člen Svazu čs. novinářů, působil jako redaktor ve Svobodných novinách (1946–1949) a přispíval do Bloku, Moravskoslezské osvěty nebo Českého života (šéfred. Bohuslav Brouk), emigroval v červnu 1949, krátce žil ve Francii a později ve Spolkové republice Německo, od r. 1953 (kulturní) redaktor RFE, editor Národní politiky (1986–1989) a Zápisníku (1960–1962), v exilu přispíval např. do Sklizně, Svědectví, Studií, Archy (redaktor), Evropských listů nebo Nových obzorů (po r. 1989 mj. do Lidové demokracie, Tvaru nebo Denního telegrafu), své vzpomínky Slovo a svět uveřejňoval od r. 1989 v Národní politice, poté se jednotlivé díly objevovaly v Necenzurovaných novinách a Akordu.

Za zmínku rovněž stojí Broukova korespondence s J. Dreslerem (Vzpomínky Bohuslava Brouka, Host, 3. 5. 2006, r. XXII, č. 5, s. 35; přetištěno v Broukově knize exilových textů Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s.  273-290).

Bohuslav Brouk - Průkaz trvalého pobytu, Paříž 1949

Průkaz trvalého pobytu Bohuslava Brouka, Paříž, 1949

Reklamy

Bohuslav Brouk v antikvariátech

Na internetových stránkách Můj antikvariát, specializovaném vyhledávači, který se snaží indexovat a prohledávat nabídku českých antikvariátů, najdete i přehled publikací Bohuslava Brouka. Nové přírůstky si rovněž můžete nechat zasílat e-mailem.

 

Bohuslav Brouk v antikvariátu

Vojtěch Lahoda: Zdenek Rykr a Bohuslav Brouk

[…] Dobrovolná smrt má však i další aspekty, které možná konkrétní důvody přesahují. Tím, že byla poněkud „propagačním divadlem“, jak Markýz de Sade ve Filozofii budoáru nazval sebevraždu v době Revoluce, mohla být Rykrova akce atavistickou připomínkou dobrovolné smrti francouzských republikánů, kteří volili „svobodu nebo smrt1. Stala se „morálkou v akci“, prokázáním, dle Camuse, své svobody. Rykrův případ nejspíše souvisí s intelektuální náladou, kterou kolem pojmu „geniality“ (životní zdatnosti) a sebevraždy aktivoval vedle surrealistického zájmu o hysterii a podvědomí Bohuslav Brouk. V řadě Rykrových obrazů Elegií se objevuje hlava Génia, nejčastěji v emblému, případně plující v nebi. Hlava mladého muže v profilu má často mladické rysy. Již bylo uvedeno, že je můžeme považovat za kryptoautoportréty. Právě Bohuslav Brouk napsal knihu Patologie životní zdatnosti, vydanou v roce 1937 s obálkou Jindřicha Štyrského. Zde se Brouk mimo jiné zamýšlí nad otázkou „předčasného uhasnutí tvůrčích sil“, které mnohdy tvůrcům prospívá v tom, „že jejich život nabývá tragických rysů, jež jsou velmi příhodné, aby vzbudily lidský zájem a reverenci“ a umožňuje, aby si „lid z jejich kratičké činnosti, z jejich fragmentárního díla učinil lepší představu o jejich ‚nadání‘ a skvělosti, než jakou by byli tito tvůrcové v stavu prokázat, kdyby žili déle“.2 Rykr byl v době dobrovolného skonu na vrcholu tvůrčích sil a prošel všemi myslitelnými cestami moderního umění. Zdá se, víme-li, jaké obrazy z cyklu Žena v koupelně vytvářel malíř poslední rok svého života, tj. obrazy výlučně semiabstraktní a avantgardní, že jeho sebevražedné gesto není jen výpovědí o jeho osudu, trápení, ale také „divadelní“ sebevraždou avantgardy, s níž sice institucionálně nikdy nesplynul, ale ve svém důsledku ji neustálými experimenty naplňoval. […]

Úryvek z příspěvku Vojtěcha Lahody Elegie Zdenka Rykra (in 55. bulletin Moravské galerie v Brně. Brno: Moravská galerie v Brně a Město Brno, 1999, s. 80 a 82).

Poznámky

1 D. Timková, Dobrovolná smrt a elita Francouzské revoluce, Český časopis historický 96, 1997, s. 1–34.

2 B. Brouk, Patologie životní zdatnosti, Praha 1937, s. 198. Bohuslav Brouk vydal již v roce 1936 knihu o sebevraždě, O smrti, lásce a žárlivosti [2. vyd. O pošetiloti života i smrti, Praha 2009 – pozn. autora webu].

Zdenek Rykr (1900-1940), nedatováno

Vojtěch Lahoda (1955), Edinburk, duben 2009