Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Duben, 2012

Bohuslav Brouk: Psychoanalytický snář

Neurotickým symptomem potlačené enurese dostá­váme se k novému fenoménu, k doméně snu. Spá­nek a sen je rovněž jako jiný životní projev deter­minován libidinosně. Hluboký, bezesný spánek sám je nejdokonalejší reprodukcí intrauterního stavu. Pocit naprosté nevyrušovanosti a spokojenosti do­voluje nám ztratiti vědomí, avšak libý stav spánku uvědomujeme si podobně jako dítě blaho zárodeč­ného stavu prvou změnou, bolestivým porodem, zde tedy probuzením. Vyloučením vnějších vzru­chů za spánku není ještě vždy uspána naše psýcha, ba ani naše vědomí, neboť zdá-li se nám nějaký sen, uvědomujeme si jej naprosto současně. Spánkem, jejž doprovází sen, odlučujeme se toliko od okolí, nikoli od života. Spánek nelze srovnati se smrtí, neboť i když se nám nic nezdá, žijeme a přijímáme vnitřní pocity klidu. Mezi spánkem a smrti je roz­díl jako mezi klidem mrtvé a živé hmoty. Mrtvá hmota zachovává nehybnost a neobmezovaná živá hmota nerušený vzrůst, klidu nehybnosti ekviva­lentní. V tom je rovněž odlišnost smrti od nirvánického a nebeského života. Smrt znamená materiálně přijetí charakteru anorganické hmoty, nirvána pak předpokládá návrat v uterus, nerušený život nedonucovaný k žádné akci. Naproti tomu křesťanské nebe je naivní projekcí ideálního života ve formu života strastiplného, v níž přes všechen dostatek zachovává člověk svou aktivnost, což psychologicky je ovšem zcela nesprávné. Dokonalý život rovnal by se vždycky stavu spánku, neboť veškeré životní projevy mimo základní samovolný rozrůst jsou vynuceny biologickou krisí. Vybití energie libida do určité míry fysickou námahou nebo somatickým ukojením umožňuje usnutí, přechodné dosažení ráje, z něhož jsme opět vypuzeni stoupnutím ener­getického potenciálu. V tom případě, že libido je fixováno na jednotlivinu a není žádoucím způso­bem ukojováno, je spánek znemožněn a lidem tak připraveno utrpení nespavosti. Toto bývá častým jevem u neurotiků a projevujíc se občasně i u nor­málních lidí, dává tušiti u nich přechodné akutní libidinosní konflikty. Pokud však různé starosti a boje životní nedosahují nadměrné intensity, po­daří se přece zvítěziti spánku, byť kompromisně, ne­boť dalšímu dění je otevřena alespoň doména snů. Snový spánek je vždy nedokonalým, neboť jako násilný musí popřáti neukojeným tendencím možnost fantasijní kompensace. Psýcha za takového stavu je stále aktivní, spřádajíc všemožné nápady. Co prozatím můžeme věděti o snu, je tedy poznání, že je projevem neukojeného libida, vynucujícího si polobdění psýchy, zatím co intensivnější požadav­ky vyžaduji plného vědomí. Dále můžeme toliko předvídat, že i sen, podobně jako jiný fenomén, má svůj účel, a nedovedeme-li jej přímo pochopit, mu­síme předpokládat, že je pravděpodobně latentní. Psychoanalysa předpokládá tedy mimo kausalitu psychického dění i jeho účelnost, neboť vychází od libida jako z poslední příčiny všeho duševního, a libido jakožto pud nemůže se projevovati jinak, než snahami dosáhnouti určitého cíle. Kdyby tomu tak nebylo, ztratilo by libido pudový charakter a nabylo by významu abstraktní životní energie. Byla-li však nalezena příčina života v pudovém li­bidu a umožněn tak kausální výklad našich proje­vů, nezbývá nic jiného, než konsekventně uznati rysy tohoto životního elánu i ve vyšších složitých projevech. Pojímáme-li proto každý duševní jev za smyslu plný a ne náhodný a bezvýznamný, nemů­žeme opominouti ani lidové vykládání snů pouhým slovem – nesprávné.

V lidových rčeních jsou mnohdy větší pravdy než ve vědeckých knihách. Již u chybování, v nichž jsme poznali symptomní projevy našich potlačova­ných přání, pozorovali jsme, že jejich správnému ocenění je blíže žertující člověk než mudrující psycholog. U snu je tomu podobně. Proto nás bude také zajímati více lidový názor než vědecké teorie, které bez hlubšího pochopení snu zůstávaly obvykle intelektuální hříčkou. Z tohoto důvodu všimneme si spíše lidové domněnky, že co se zdá, též se splní a pomineme racionální výklady snů zvláštní polohou při spaní, jakož i jednostranné zpříčiňování snu vnějšími popudy. Lidové přísloví, že to, o čem kdo sní, se také splní, poukazuje přímo na tendenci snu. Vyjádříme-li se přesněji a demaskujeme-li subjektivní cíle lidových názorů, po­znáváme, že sen je tím, co snící chce, aby se mu splnilo. Jestliže se ráno přesvědčili lidé, že vše bylo pouhým klamem a přeludy smyslů, nechtějíce do­znali svého obelstění, počali považovati snové ob­sahy za předzvěst budoucnosti a věřili, že ve fanta­sii ilusorně splněné, splní se i reálně.

Nejnázornějším příkladem ilusivního splnění nějakého přání snem jsou případy zcela primitivní. U nich se projevuje tendence ukojení našich přání nej­zřetelněji. Zdá-li se na př. malému Honzíčkovi, že si hraje s apoštoly v orloji, není to nic jiného než snění o něčem, co si přál a co se neuskutečnilo. Ač primitivnost dětských snů není pravidlem, zůstává přece obvykle jejich smysl jasný. Dětské sny bý­vají skoro vždy prosté a zřetelné v svých zámě­rech. Tato vlastnost snů byla již dlouho chápána v literatuře. Tak často se vyskytující motiv o snění mrznoucího dráteníčka o štědrém večeru, stráveném u bohatých lidí v teple a přepychu, je krásným zobrazením prostoty a těšivých obsahů infantilních snů. Téhož charakteru, jak analysami dokázáno, jsou v podstatě i záhadné sny dospělých, ač některé případy tomu zdánlivě přímo odporují. Na př. hrů­zostrašné sny jsou člověku nanejvýše nepříjemné a je tedy těžko představitelné, jak by mohly být žádané. Pavor nocturnus, jenž je obvykle ab­straktní povahy a celkem výjimečně se snoubí se snem, je neurotický symptom, a proto jeho latentní libost nemůžeme zde uváděti důkazem. Sny spo­jené s hrůzou, jsou obvyklými sny normálních lidí a mají také pochopitelně jinou etiologii než neuro­tické snové projevy.

Analysa snu dospělých bývá ztížena zakukleným smyslem, takže málokdy bývá sen tak průzračný, abychom mohli ihned poznati jeho význam a obje­vili tak i jej determinující skrytá přání. Mnohdy bývá sen zcela nesmyslný, jindy opět plně nepří­jemný. Vyplnění neukojených žádostí snem, jež je předpokladem genese snů vůbec, stává se tu velmi pochybným, ale toliko zdánlivě. Analysujme sen zámožného muže nikterak nestřádajícího a žijícího s rodiči a se svou ženou v nejspořádanějších pomě­rech. Jemu se několik nocí po sobě zdálo o pohřbu otce. Každé noci vzbudil se s pláčem, jenž byl vzbu­zen velkým zármutkem nad touto tragickou událo­stí. Obsah toho snu je jistě nepříjemný, neboť snící má prý i co nejdůvěrněji k svému otci nejvřelejší a nejpříjemnější pocity, takže se domnívá, že by prý sotva jeho smrt přežil. Zdálo by se tedy, že pře­ce jen nemůžeme vyložiti tento sen všeobecným pravidlem a  považovati jej za splnění přání, jestliže se jeho nepříjemnost projevila již ve snu a ne teprve dodatečně při probuzení. Ovšem po­drobnou analysou mohli jsme zjistit, že k podobné fantasii měl dotyčný člověk skutečně sklony a že přes veškerou přivozenou nelibost snu byl jeho obsah žádaný. Byť byl snící již dosti starý, aby u něho byly oidipské vztahy dávno urovnány, pře­ce společný život s otcem udržoval jejich stopy na­dále v nevědomí a podporoval je v dospělém věku materiálními zájmy. Nevědomá nenávist k otci ne­musí být sexuálně zpřičiněna, nýbrž muže být mo­tivována i peněžními zájmy, šetrností, jak tomu třeba bylo v tomto případě, musel-li být otec živen synem. V nevědomí existují obvykle averse vůči otci, které třeba s oidipskou původní vlohou ne­musí mít nic společného, avšak jsouce stejně virulentní, stávají se tendencí nevraživých snů.

I v tomto případě byl tedy snový motiv splněním přání třebaže nevědomého, jehož úmyslnost byla zamaskována. Nevýslovný žal nad ztrátou otce, vzniklý ve snu, nikterak tomuto výkladu neodpo­ruje, neboť onou komplikovaností se liší právě sen dospělých od snů dětí ještě nepotlačujících své při­rozené požadavky. Snová censura vyžádala si ma­skování lítosti, aby mohla připustit vůbec zaměst­návati se podobnými motivy. Sen za tohoto masko­vání stal se našemu vědomí pouhou náhodou, aniž by sebeméně upozorňoval na svůj chtěný charak­ter. Naše vědomí zabraňuje totiž i ve snu vystoupiti nemorálním tendencím a jsou-li tyto tendence tak silné, že se nemohou zcela potlačit a že si vyžadují, aby bylo o nich sněno, zastírá alespoň jejich pravý smysl. Musíme-li se dověděti již o pohřbu otcově, uchrání nás snová censura před zvěděním, že tento výjev by nás potěšil. Proto projevuje se jako re­akce vědomí na zakázané fantasie žal nad otcovou smrtí, ze které se snící však v nevědomí naopak těší. Žal je tu toliko vědomou reakcí. Censura na­šeho já je takto vždy připravena zacloniti nám pů­vodní tendenci snu, překročujícího naše morální zásady.

Zvláště při snu pracuje censura nejrafinovanějšími obraty. Vystoupí-li však nějaký nevědomý obsah s takovou intensivností, že jeho smysl nemohou censorské schopnosti již žádným způsobem zastříti, vynutí si naše morálka probuzení, takže, děj se jak děj, ohrožují-li některé fantasie přespříliš náš mravní cit, je censura vždy s to učiniti jim pří­trž. Jsme-li již morálně založeni, je vskutku obrat­nost censury dobroditelkou a ochránkyní spánku, neboť toliko pomocí symbolických a jiných znejasňovacích zásahů je nám umožněno, abychom spali a snili, i když obsah snu je nám nepříjemný. Jinak stal by se mnohý sen již od počátku nesnesitelným a každé znovuusnutí by bylo brzy překaženo novým vystoupením snu, což by znamenalo každou chvilku se probouzet a tedy vůbec nespati. Sen jeví se tak obvykle kompromisní formou tendence vě­domí a nevědomí, technicky umožněnou důvtipnou censurou, oblékající naše tajná přání do loyálního roucha. Sen je v těchto případech fenomem obdobným chybování a neurotickým symptomům.

Ovšem existují i u dospělých lidí sny, které probí­hají zcela nerušeně jako normální dětské sny. I ty jsou zcela průhlednými finesami. Tak není na př. žádnou záhadou sen, ve kterém se zdá malému úředníkovi, že byl pozván do rodiny svého šéfa a že se tu zasnoubil s jeho dcerou, nebo sen ctižá­dostivého hocha z nevýznačné rodiny, jenž sní o triumfálním pochodu městem, když se mu podařilo přeletěti oceán. Je jisté, že podobná přání, státi se slavnými a bohatými, zaměstnávají i ve dne větši­nu lidí. Tato přání sdílejí celé vrstvy drobného lidu, což správně pochopili filmoví režiséři, tvoříce ku př. filmy o chudých chlapcích, kteří se proslavili.

Jestliže jsme demaskovali latentní splnění našich přání v nepříjemném snu a uvedli rovněž přiklad, kde tento smysl snu je přímo jeho manifestním obsahem, musíme se pokusiti i o analysu snů ne­zřetelných, které jsou nám zdánlivě zcela lhostej­nými. Sen podobného typu uvádí příkladem Freud. Jistý mladík snil o setkání se sestrou, jež byla doprovázena dvěma přítelkyněmi. Oběma podal ruku, nikoli však sestře. Analysou se ukázalo, že přítelkyně byly symbolem prsou, kterých by se snící rád dotknul, kdyby nenáležely sestře (17.).1 Každý sen má svůj konkrétní význam a důležitost, i když probíhá v naší mysli jako nejfádnější film. Nesmyslnost a lhostejnost ke snu je toliko vědomý poměr. Naše nevědomí chápe jej zcela jinak.

Během jedné analysy vypravoval ošetřovaný Freudovi následující sen. Jeden spolucestující otvírá svůj kufr a hlásí, že se v něm nic závadného nenalézá. Celník, který však nahlédne do zavazadla, vytáhne jakýsi předmět co nejpřísněji zakázaný transportovati. Cestující k tomuto maléru s resignací poznamenává: „Co lze dělat?!“ Latentní smysl tohoto bezvýznamného snového obrazu byl tento: Spolucestující byl analysovaný sám, celníkem Freud. Tajně provážené zboží bylo pak symbolem příběhu s jistou dámou, jejž dotyčný neurotik před Freudem zatajoval. Důležitost snu ukázala se větší, než by se původně zdálo. Snová censura přistoupila tu k záměně jednajících osob, čímž vědomý zájem na celé příhodě značně oslabila, jestliže se tato zdánlivě týkala cizích osob. Podobné přesuny jsou mimo symbolisaci nejčastějšími úskoky vědomí před nevědomými obsahy.

Další všeobecnou technikou snu je rovněž i negativní vyjadřování, visuální zobrazování idejí a vůbec veškerá zbásňovací práce vynaložená na znejasnění snu. Die Verdichtung, jak se německy nazývá toto základní zpracování snu, závisí v tom, že latentní obsah je zkrácen v manifestní spojením různých obsahů v jeden apod. Na tomto základě basuje i umělecká fantasie, jež nemůže přinésti ni­kdy nic jiného, než komposici věcí známých, reálných. Vezměme za příklad kteroukoli utopii Jules Vernea. Psal-li o létajícím hotelu v době, kdy sotva se povznesl do výše sám člověk, byla jeho fantasie spojením stabilního domu s charakterem Montgolfierova balonu nebo dovedností ptačí. V lidské my­sli nemůže se zroditi nic jiného, než co v předloze skýtá skutečnost. Aktivita fantasie uplatňuje se to­liko v různých kombinacích. I pohádkové příšery jsou pouhými obrazovými aglutinacemi.

Spojování latentních obsahů zpříčiňuje samo sebou poměrnou délku výkladu obsahu manifestního. Ovšem zbásňování není jediným mechanismem práce snové censury. Přesuny vlastností a činností na jiné objekty, zdání, že jsme okradeni namísto nevědomého smyslu, že krademe sami, záměna ob­jektu se subjektem a současná výměna jejich funk­cí může vésti i k směšným obrazům. Způsobu to­hoto zpracování latentních myšlenek užíváme i při vtipu, kdy posunutým akcentem měníme racionál­ní smysl řečeného. Zásadou, jíž se řídí přenášení obsahů z jednoho objektu na druhý, je obvykle je­jich vnitřní spojitost. Jestliže je determinován la­tentní obsah, je pak determinována i blíže jeho manifestní forma. Morální potlačení nestačí k vy­světlení speciálních forem zakuklení nepříjemných fantasií. Každý zahalený obsah má i zvláštní vztaž­nost k své formě buď na základě afektivní spoji­tosti, nebo jiných osobních a formálních souvislostí mezi původním a užitým způsobem jeho vyjádření. Vztah mezi symbolem a jeho skutečným smyslem je určen alespoň částečně jedním společným znakem. Tak ku příkladu symboly, představující ve snu obvykle mužské pohlaví, nesou společný charakter válcovitých předmětů, připomínajících penis za erekce. Právě tak může být proto symbo­lem penisu pero, může jím být i monolit, komín, hůl, všelijaké zbraně, dýky, pistole, revolvery a nejrůznější tyčovité předměty. Spojitost symbolů mužských genitálií může však být i intelektuální a slovní. Obvyklým symbolem bývá pro mužské pohlaví číslo 3, penis a testes, jakož i různé před­měty, související s jeho představou na podkladě lidových přezdívek. Erekční schopnost dala vzniknouti pak symbolům pyje ve vzduchoplaveckých prostředcích, z nichž mimo zepelinu žádný jej ne­připomíná formou.

Létání samo má význam sexuální. Jím je eufemisován pocitově koitus, právě jako stoupáním do schodů a vůbec všelikým stoupáním a slézáním. Nejbohatší slovník symbolů má však ženské pohla­ví. Podle vnitřního tvaru vaginy asociovala se jeho představa na všechny vyhloubené předměty: lahve, skříně, kufry, nádoby, jámy i kamna, poko­je, jeskyně, koridory představující obvykle ženské genitálie. I kaple a kostely mají týž význam. Z tělesných zástupců vaginy možno dále uvésti anus, nosní a ušní dírky i ústa. Prsa žen symbolisují obvykle ovocné plody, jablka, hrušky, melouny, ale i míče, stínidla lamp, klobouky, otoky, boule etc. Jiné sekundární tělesné atributy pohlaví, obrostlé genitálie hlavně u žen, tzv. mons veneris, je zobra­zován kopcem porostlým lesem, křovím a podobně. Zvláště důležitým symbolem pro muže je rovněž zobrazování kastrace. Různé obrny ve spánku, zne­možnění pohybu mají smysl impotentního chování, ulomené větve a vypadlé zuby pak znázorňují odejmutí údu. Narození je symbolisováno často vyta­žením z vody, neboť jezera, tůně a řeky předsta­vují ženské genitálie. Eufemie snových výrazů zasahuje i symbol smrti. Úmrtí bývá tu vyjadřováno podobně jako v představách dítěte, které si nedo­vede představiti, že osoba, která se s ním nedávno bavila, nemohla by s ním již promluvit, odcestová­ním, nepřítomností.

Doklady správného chápání podobných symbolů dokazuje básnická mluva i výrazy obyčejných lidí. Pro staré ženy užívá se často přezdívky stará ška­tule, přičemž je těžko pominouti sexuální význam tohoto pojmenování. I filologie mohla by etymolo­gii mnoho prospěti v odkrytí sexuální symboliky různých slov denní potřeby. Symbolické předsta­vy vznikají i u obyčejných námětů mechanismem visuálního zobrazování pojmu. Takovým plastic­kým znázorněním slova, jejž s oblibou využívají humoristické časopisy ve svých kresbách, muže být na př. obraz císaře pilujícího dřevo, což latentně představuje císařský řez. Chceme-li porozuměti správně snu, nesmíme ani zapomenouti, že v jeho manifestních obsazích působila namnoze negativi­stická snaha představit pravý opak. Tlustý může ve snu znamenati právě tak dobře slabý, jako jindy třeba světlý, tmavý. Tyto všeobecné poznatky sym­bolismu a jiných mechanismů, tvořících manifestní formu snu, nestačí ovsem k provedení analysy. Každý případ zůstane i při největší znalosti slovní­ku snů individuální a bez podrobné analysy na­dále nesrozumitelný. Rovněž i symbolika vymy­ká se zevšeobecňování. […]

Úryvek z Broukovy Psychoanalysy (Praha: Alois Srdce, 1932, s. 116–127), která je v neskenované podobě k dispozici zde

Poznámky (autora webu)


1 Sigm. Freud: Vorlesungen zur Einführung in die Psychoanalyse. (Int. psa. Verlag, 1926.) [Vydání z r. 1924 je k dispozici ke stažení zde; česky např. Úvod do psychoanalysy (Přel. Ota Friedmann. Praha: Julius Albert, 1945) či Přednášky k úvodu do psychoanalýzy (Přel. Jiří Pechar. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997) – pozn. Viktora A. Debnára, autora webu.]

Bohuslav Brouk: Psychoanalysa (1932, obálka Jindřich Štyrský)

Reklamy

Bohuslav Brouk: Únor 1948

V tom mrazu nelze smát se, ni pocítiti žal.
Je kolem bílé ticho — sníh tiše padá dál.
Nic přírody se netkne, je jako před lety.

Sám v mrazu bloudíš plání, vědom si smrti své.
Vláda tě odpravila, však příroda ta ne.
Ač plání bloudíš stále a zíráš dokola,
nejsi už vlastně živý, jen živá mrtvola.

Nehne se ani větev nad tvojím zánikem.
Ne život, ale smrt ti bude riskantním podnikem.
Vracíš se do hotelu, kdekdo tě objímá.
Zármutek nad svým skonem mrtvola přijímá.

Posmrtný začal život a zebe víc než mráz.
Nezahřeješ se dříve, nežli si zlomíš vaz.
Člověkem stal ses byvším, bizarní osobou,
schopnou den svého skonu vyplnit rukou svou.

Báseň je součástí sbírky Dvacet let svobody: 1945–1965 ([Londýn: vl. nákl., prosinec 1964]), vydané jako PF k roku 1965 a přetištěné v Broukově souboru exilových textů Zde trapno existovat (Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 136).

Bohuslav Brouk: Dvacet let svobody (1964, PF k roku 1965), obálka

Kateřina Kadlecová – Čeští prozaici: Sex je náš! A vždycky byl…

[…] Kvůli cenzorům odsuzujícím „pornografii“ vznikaly i v našich zemích po první světové válce „soukromé erotické tisky“ – ty byly zákonem tolerovány, neboť nebyly veřejně šířeny, prodávány ani vystavovány či půjčovány v knihovnách a vycházely v nízkých nákladech, maximálně tři sta kusů. Patří mezi ně nejen přisprostlé Rajcovačky naší Kačky nebo již zmiňovaná Erotická revue,1 ale rovněž Sexuální nocturno Vítězslava Nezvala či de Sadem ovlivněná básnická próza Emilie přichází ke mně ve snu Jindřicha Štyrského2 (obé jako reprint vydáno roku 2001 Torstem). Čtenáři těchto dnes nesmírně ceněných knih experimentátorů a avantgardistů a jejich přátel Bohuslava Brouka, Karla Teigeho, Františka Halase či Jiřího Koláře byli v dobovém tisku označováni jako „patologické“ osobnosti a zmíněná literární díla za „svinstvo“, „pornografický škvár“ či „pokoutní literaturu“. […]

Úryvek z článku Kateřiny Kadlecové Čeští prozaici: Sex je náš! A vždycky byl… (Reflex, 12. 1. 2012, r. 23, č. 2, s. 32).

Poznámky (autora webu)


1 Brouk přispěl do Erotické revue texty: Onanie jakožto světový názor. Erotická revue, říjen 1930–květen 1931, r. 1, č. [1], s. 79–84 a Chvála cudného rozumu. Erotická revue, duben 1933, r. třetí, s. 24–28 (reprint Praha: Torst, 2001 a 2011).

2 ŠTYRSKÝ, Jindřich. Emilie přichází ke mně ve snu. Praha:  Edice 69 [= vl. nákl], 1933 (reprint Praha: Torst, 2001); Brouk je autorem významného doslovu o pornofilii.

 

Kateřina Kadlecová (www.radio.cz, nedat.)