Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Srpen, 2012

Vzpomínka Stanislava Budína

[…] Seznámil jsem se s ním [tj. Karlem Teigem – pozn. autora webu], tuším, v roce 1934. Tehdy došlo k prvnímu velkému střetnutí mezi surrealisty, jejichž uznávaným vůdcem a teoretikem byl Karel Teige, a stoupenci socialistického realismu, jejichž teoretickým vůdcem v Praze byl tehdy Ladislav Štoll. Nebudu tady líčit všechny peripetie tohoto boje, protože nejsem k tomu povolán. V těch letech napsal v nějaké polemice surrealistický malíř Štyrský, Teigův přítel, že umělce může stejně vzrušovat poprava bývalého ruského cara jako poprava revolucionáře. Proti němu vystoupil v Tvorbě s polemikou Ivan Sekanina, rovněž osobní přítel surrealistů, ale člověk, kterého si všichni umělci nesmírně vážili pro jeho erudici a rozvahu. Tato polemika zavdala podnět k útokům socialistických realistů na surrealisty, k popírání práva surrealistů hlásit se k revolučnímu táboru, k prvním obviněním z „formalismu“, „dekadentství“, obviněním, která později nabyla formy „honby na čarodějnice“. V té době však strana oficiálně ještě odmítala zaujímat stanovisko v ryze uměleckých sporech, žehnat jedněm a proklínat druhé. To přišlo později, až v druhé polovině třicátých let.

Byla tedy svolána schůze představitelů obou táborů v kavárně Louvre na Národní třídě, aby si navzájem řekli do očí obvinění a pokusili se najít modus vivendi. Byl jsem tam stranou poslán jako arbitr. Nepamatuji si, zda jsem už tehdy vedl redakci Rudého práva nebo ještě pracoval v agitpropu. Byla to schůze velmi bouřlivá, polemika byla zanícená a vzájemné útoky velmi prudké. Přitom jedna věc byla mimo pochybnost. Obě strany se hlá­sily k marxismu, obě se zapřísahaly svými sympatiemi ke straně a k politice KSČ, ale každá trvala na tom, že pouze ona zastupuje pravé revolucionáře, pouze ona má monopol na revolučnost.

Zasáhl jsem tehdy do diskuse, otevřeně řekl, že nemohu rozsoudit, kdo má pravdu a kdo ne, protože nejsem odborníkem a mnohým těmto problé­mům nerozumím, že však trvám na tom, že strana se do ryze uměleckých problémů plést nechce a nemůže, že strana je politickou organizací, že vítá každého, kdo ji podporuje a chce s ní spolupracovat, že pro marxismus neexistují v oblasti umění žádná tabu a žádné preference. A že pro obě strany jsou otevřeny stránky stranického tisku, na kterých si mají v soudružské diskusi své problémy rozřešit.

Tento projev mi vynesl přátelství Karla Teiga a sympatie surrealistů tehdy na schůzi přítomných, Vítězslava Nezvala, Jindřicha Štyrského, Bohuslava Brouka a malířky Toyen. Stýkal jsem se později často i s nimi, ale nejvíce jsme se spřátelili s Karlem Teigem. […]

Úryvek z pamětí Stanislava Budína Jak to vlastně bylo (Praha: Torst, 2007, s. 113).

Stanislav Budín (1903-1979), nedatováno

Stanislav Budín: Jak to vlastně bylo (2007, obálka)

Reklamy