Masturbace, onanie, ipsace aneb Broukova autosexualistická terminologie

22/03/2013 (14:12) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Aristofanés, Bleuler, Ellis, Freud, Hirschfeld, Jaeger, Kurkiewicz, Martialis, Naecke, Narkissos, Onan, onanie, Rohleder, Stekel, Tissot

[…] Z tohoto stanoviska rozlišujeme všeobecně dva druhy se­xuálního ukájení. Allosexualismus, pokud k ukájení slouží part­ner nebo erotický předmět, a autosexualismus, ukájíme-li se sami, bez pomoci cizí osoby nebo erotického předmětu. Autosexualistické ukájení specifikujeme pak přesněji podle toho, je-­li dosahováno spontánně, fysiologickou cestou nebo provádíme-li je sami na sobě samém fysickým, eventuelně chemickým dráž­děním. Čistě fysiologicky dosahované ukájení nazýváme automatio (od automatos = sám od sebe), odmítajíce dosavadní jeho nevěcné a moralistické označení pollutio (od polluere = poskvrniti) stejně jako termín oneirogmus (od oneiros = sen) omezu­jící nesprávně jeho existenci na spánek. Ostatním autosexualistickým aktům vyhrazujeme dále název sebeukájení.

Nejrozšířenějším cizím termínem pro sebeukájení je onanie. Toto označení je odvozeno od jména biblické osoby Onan. V prvé knize Mojžíšově Genesis kap. XXXVIII, odst. 6–10., čteme: „I dal Juda Herovi prvorozenému svému manželku, jménem Támar. A byl Her, prvorozený Judův, zlý před očima Hospodina, i zabil jej Hospodin. Tedy řekl Juda Onanovi: Vejdi k ženě bratra svého, a podlé příbuznosti pojmi ji, abys vzbudil símě bratru svému. Věděl pak Onan, že to símě nebu­de jeho. Protož kdykoli vcházel k ženě bratra svého, vypouštěl símě na zem, aby nezplodil synů bratru svému. I nelíbilo se Hospodinu to, co dělal Onan; protož ho také zabil.“ Z tohoto strohého znění Písma je ovšem těžko vyčíst povahu Onanova sexuálního ukájení.

Biblický příběh Onanův je založen na levirátním manželství (z lat. levir, bratr manželův), o němž se dovídáme v bibli: „Když by bratří spolu bydlili, a umřel by jeden z nich, nemaje syna, nevdá se ven žena toho mrtvého za jiného muže; bratr jeho, vejde k ní a vezme ji sobe za manželku, a právem šva­grovství přižení se k ní. Prvorozený pak, kteréhož by porodila, nazván bude jménem bratra jeho mrtvého, aby nebylo vyhla­zeno jméno jeho z Izraele.“ (Deuteronomium, kap. XXV., odst. 5–6). Toho, kdo by odepřel za choť pojmouti ženu svého zemřelého bratra stihne, jak nás dále zpravuje Písmo svaté, veřejná potupa. „Nechtěl-li by pak muž ten pojiti příbuzné své, tedy přijde příbuzná jeho k bráně před starší a řekne: Nechce příbuzný můj vzbuditi bratru svému jména v Izraeli, a nechce podlé práva švagrovství pojíti mne. Tedy povolají ho starší města toho, a mluviti budou s ním, a stoje, řekl by: Nechci jí pojíti, přistoupí příbuzná jeho k němu před staršími, a zuje střevíc jeho z nohy jeho, a plivne mu na tvář a odpoví, řkouci: Tak se má stati muži tomu, kterýž by nechtěl vzdělati domu bratra svého. I bude nazváno jméno jeho v Izraeli: Dům bosého.“ (Tamtéž, odst. 7–10.) Tento mrav vyplýval z patriar­chálního zřízení. Jeho ekonomický význam spočíval v zabránění sňatku vdovy s příslušníkem cizího rodu, jímž by i majetek zemřelého přešel do cizích rukou, a v dodatečném zplození le­gálního dědice. Na základě levirátního manželství bylo tedy povinností Onanovou pojmouti Támar za choť a získati zemřelé­mu potomstvo. Onan neodepřel sice Támar manželství, avšak varoval se ji oplodniti, aby zemřelému nezplodil syna, v jehož prospěch byl by býval nucen vzdáti se prvenství v rodě, získaného po bratrově smrti. Proto raději vypouštěl símě na zemi.

V tomto smyslu (effusio seminis in terram) interpretují sta­ří katoličtí překladatelé Písma svatého jeho původní hebrejský text, zmiňující se toliko o znečištění Onanově. V hebrejštině je tedy činnost Onanova ještě méně specifikována. Za „hřích Onanův“ je proto možno považovati každé effusio seminis extra vaginam mulieris, neboť Písmo nás zpravuje jedině o účelu Onanova jednání, nikoli o jeho formě. I kdybychom vycházeli z doslov­ného znění latinského překladu, transkribujícího hřích Onanův jako effusio seminis in terram, je myslitelno mnoho různých praktik takto končících. Onan, chtě se uvarovati zplození syna svému bratru, mohl v tomto smyslu zabrániti oplození Támar předcházejícím sebeukájením, jež by byl provozoval do té mí­ry, že by jej bylo indisponovalo k provedení soulože nebo alespoň k jejímu vyvrcholení v ejakulaci, stejně jako mu mohl zabrániti, a to pravděpodobněji, přerušením soulože, per copu­lae interruptionem (coitus interruptus). Nelze tedy ani podle latinského překladu Písma specifikovati Onanovo „provinění“ a určiti, zda se Onan oddával sebeukájení nebo přerušování soulože. I když je nejpravděpodobnější, že Onan „hřešil“ pře­rušením soulože před ejakulací, neboť tato praktika je vzhle­dem k účelu Onanova jednání nejjednodušší a nejpohodlnější, a je dodnes z těchže důvodů hojně užívána, nelze tím vyvraceti mínění druhých, kteří by trvali na opačném výkladu. Vzhledem k hebrejskému textu bible nelze nic namítati ani proti vý­kladu Onanova „hříchu“ análním koitem s Támar nebo do­konce stykem se zvířaty, jenž by měl obdobnou funkci, jako již uvedené sebeukájení, atd.

Není-li tedy Onanův „hřích“ specifikován formálně, jest je­ho povaha přesně vymezena alespoň etiologicky, neboť podle bible lze považovati za onanii effusiones extra vaginam mulieris, nebo držíme-li se textu latinského, effusiones seminis in terram, toliko tehdy, jsou-li prováděny jedině proto, aby se zamezilo oplození. Ovšem sebeukájení je normálně prováděno z úplně jiných příčin. Rovněž tak ukájení provozované stykem se stejnopohlavním partnerem nebo se zvířaty apod., připouštíme-li, aby se jím vykládalo Onanovo prohřešení, vyplývá nejčastěji z erotické psychopatie, a nikoliv ze lstivosti a obe­zřetné snahy vyhnouti se rozplozovacímu úkolu. Konečně ani případy abnormálního sexuálního ukájení psychopaticky nebo nouzí nezapříčiněné, nejsou obvykle prováděny z „onanistických“ motivů, nýbrž spíše z pouhé zvídavosti a rozmařilosti. Pova­žovati proto všechny výlevy semene extra vaginam mulieris za onanii, nehledě k jejich příčinám, je svrchovaně nesprávné. Podobného omylu dopouští se Garnier, když vztahuje označení onanie na „všechny praktiky a manévry, jejichž cílem a ná­sledkem (nikoliv tedy jedině účelem, pozn. autora) je ejakulace spermatu mimo ženinu pochvu“. (Onanisme, str. 19).1 Tyto praktiky dělí pak na onanii ruční, frotérskou, mechanickou, vulvovaginální (tribadie a clitorismie), ústní (saphismus), řitní (pederastie a sodomie) a na onanii se zvířaty (bestiali­ta). Všechny tyto druhy a způsoby sexuálního ukájení mohli bychom nazývati onanií, jestliže by byly prováděny z důvodů antikoncepčních, avšak neostýcháme-li se vyložiti prostě a při­rozeně Onanovo jednání přerušováním soulože, můžeme je zá­sadně vůbec z pojmu onanie vyloučiti. Tak zužuje se nám rozsah onanie na pouhý coitus interruptus (coitus reservatus), který, při širokém pojetí onanie, byl zvláště specifikován jako onanismus conjugalis. V sexuologické systematice není však vhodné užití názvu onanie ani pro tento způsob koitu, neboť soulož bývá přerušována i z jiných důvodu než z těch, které k tomu přiměly Onana. Tentýž důvod, jak jsme již uvedli, brá­ní označovati úkon sebeukájení slovem onanie, nehledě ani k tomu, že vykládati jím Onanův čin je velmi násilné a krko­lomné. Kdyby však ani těchto námitek nebylo, nelze názvu onanie pro sebeukájení zásadně použíti, neboť sebeukájení mohlo by býti pak pojímáno nanejvýše jenom jako jeden z mno­ha druhů onanie (viz Garnierovo dělení). Proto je naprosto vyloučeno, aby se ve vědě užívalo termínu onanie dokonce jako synonyma pro sebeukájení.

Ačkoliv si musel býti vědom rozporu Onanova jednání s charakterem sebeukájení již i lausannský lékař Simon André Tissot (1728–1797), užil přesto v pojednání o následcích sebeukájení pro tento druh autosexualismu názvu onanie. Prvé vydání této studie bylo latinské a vyšlo v Lausanne roku 1760 pod názvem Tentamen de morbis ex manustupratione, jako dodatek k dílu Dissertatio de febribus biliosis.2 Název onanie převzal Tissot ze starého spisu o sebeukájení, vydaného na počátku osmnáctého století s titulem Onania or the Heinous Sin Of Self-Pollution, and all Frightful Consequences in both Se­xes, considered with Spiritual and Physical Advice. Za jeho autora jest pokládán londýnský lékař-laik Bekker.3 Zásluhou této knihy, avšak hlavně zásluhou spisu Tissotova, jenž byl brzy přeložen do všech moderních jazyků, rozšířilo se nespráv­né označení sebeukájení, jakožto onanie, po celém světě. Francouzský překlad Tissotova pojednání o následcích sebeukájení vyšel po prvé roku 1764 pod názvem Traité de l´Onanisme. Dissertation physique sur les maladies produites par la mastur­bation. Pozdější, autorem opravená a značně rozšířená vy­dání (od roku 1768) nesou pak definitivní titul L´Onanisme, dissertation sur les maladies produites par la masturbation.4 Německý překlad byl prvně vydán roku 1767 v Hamburku, ná­kladem Typografické společnosti s názvem: Von der Onanie oder Abhandlung iiber die Krankheiten, die von Selbstbefleckung herrühren.5

Ačkoliv termín onanie je odvozen od biblické osoby, je ná­zvem světským, zatím co teologové před jeho vytvořením i poté označovali sebeukájení pollutio (poskvrnění) nebo mollities (chlípnost). Oba tyto názvy jsou samozřejmě vědecky nemož­né, neboť vyjadřují jen moralistické opovržení, nehledě k to­mu, že prvý termín, pollutio, sloužil a slouží převážně k ozna­čení automace.

Daleko staršího data než dosud uvedená označení jest pro sebeukájení název masturbatio, jejž nacházíme zároveň s pojmem onanie též v titulu Tissotova spisu. Masturbatio (mastur­bace) jest odvozeno od latinského slova manus (ruka) a stuprare (zhanobiti). Ačkoliv samo substantivum masturbatio je novotvarem, přece sloveso masturbari nacházíme již v Martialovi (XI, 104, 13), zároveň s pojmem masturbator (XVI, 103), označujícím jedince oddávajícího se této činnosti. V novodobé sexuologické literatuře propaguje název mastur­bace předně dr. Hermann Rohleder ve své monografii Die Masturbation,6 označuje jím vůbec jakékoliv sebeukájení. Pro sebeukájení je tento název nevhodný stejně jako název onanie a to předně proto, že vůbec nevystihuje jeho podstatný char­akter, neboť rukou se mohou ukájeti (hanobiti) i lidé na­vzájem, za druhé, že ruční forma sebeukájení není jeho jedi­ným, výlučným způsobem a za třetí, že má moralistické ten­dence (stuprare).

Věcně stejný význam jako masturbatio a jeho obměny mastupratio, manusturbatio a manustupratio má odmoralisovaný termín manuelisatio, jehož dnes vsak užíváme pro ma­nuální formu allosexuálního ukájení. Zamítáme-li tato ozna­čení pro sebeukájení, musíme zavrhnouti i další synonymum masturbace, cheiromania, uměle vytvořené z řeckého cheir (ru­ka) a mania (vášeň). Z původních řeckých názvů pro sebeuká­jení, toliko v slovesné formě dochovaných, vystihuje pak jedno­stranně jeho manuální formu od cheir (ruka) odvozené sloveso cheirurgein (Diogenes Laertios 6, 46.), z něhož povstalo dneš­ní jméno chirurgie, přesto, že chirurg, alespoň ve své profesi, užívá ruky k zcela jiným účelům. Jiná klasická řecká slovesa pro činnost sebeukájení jsou anaphlan, aposkolyptein, apotylun, dephein a dephesthai. Aristofanés užívá pak termínu anaphlystos, pro označení člověka oddaného sebeukájení; tento název značil zároveň jméno jednoho attického kraje (Hans Licht, Sittengeschichte Griechenlands, II. 23.).

V moderních jazycích, vyjma obscénní lidová pojmenování, vyskytují se názvy pro sebeukájení s nepatřičnou dávkou mo­rální příchuti. Tak na př. v češtině, která jimi právě zvlášť ne­oplývá, nacházíme tyto termíny: samohana, samoprzeň, samoprznění a sebeprznění. Němčina jich zato má pořádnou řádku: Selbstbefleckung, Befleckung, Selbstschändung, verborgene, heimliche Sünde, geheime Verirrung, Geheimes Laster, stummes Laster, Sünde, Laster, Lüste der Jugend, Jugendverirrung, Schossünde, Sünde Onans, Sünde gegen den Leib, Sünde der Hände, handlich ausgeübtes Laster, Genitallaster, stille Ausschweifungen, widernatürliche Leidenschaft apod. Termínem Seihstschwächung vyhrožuje se pak neprávem škodlivými ná­sledky sebeukájení a názvy tödtendes oder mörderisches La­ster dokonce straší smrtí. Jediný nezávadný a věcný název v němčině je Selbstbefriedigung nebo Selbstentspannung, po­dobně jako v češtině sebeukájení. Frančtina mimo dva termiíny: habitude ou manoeuvre solitaire, rovněž nezakrývá mora­listické stanovisko k sebeukájení, jak vidno z názvů: crime ou péche ďOnan, vice manuel, souillure manuelle, libertinage soli­taire, vice génital, vice, l´acte, l´amour ou pasion contre nature etc. Přes tuto nadvýrobu domácích termínů, těší se dosud lido­vé oblibě nejvíce internacionální, nesprávně ve vědě užívané označení sebeukájení: onania a masturbatio, jež mění v růz­ných řečech obvykle koncovku a výslovnost. Česky zní: onanie, masturbace, německy Onanie, Masturbation, francouzsky: onanisme, masturbation, anglicky: onania, masturbation, rusky: onanizm, masturbacia; španělsky: onanismo, masturbación a italsky: onanismo, mastuprazione.

Jestliže moralisté vymyslili na tucty nových opovržlivých označení pro sebeukájení, vědci se spokojovali skoro až do dnešní doby starými nevhodnými názvy. Nově vytvořené termíny jako autoerotismus, název ražený Havelock Ellisem ve spisu Pohlavní pud a stud (německé vydání z roku 1907, str. 225) nebo autoerastie (Latamendi, Madrid), autofilie (Dr. Laupts: Perversion et perversité sexuelles, 1896, str. 337)7, autismus (E. Bleuler), monosexuální idiosynkrasie (Gustav Jaeger) a narcismus (Paul Naecke: Psychiatrischen en neurologischen Bladen, 1899)8 nejsou pak s to státi se vědeckými názvy sebeukájení, poněvadž vyjadřují speciální erotickou nadstavbu sexuality, nikoli speciální druh autosexualismu, jakým je sebe­ukájení.

Pokud se týká posledního názvu, narcismu, je tento odvozen od jména mytické postavy Narkisse, o němž v Bájesloví ře­ckém a římském, str. 125–6, píše Fr. Ruth: „Narkissos, spanilý syn boha proudu Kefissu, srdce byl kamenného a lásky neznal. Spatřila ho nymfa Echo a dojata jsouc jeho krásou, následo­vala ho z hor do hor, z lesa do lesa. A když i jí pohrdl, žalem nyla a se trápila, až zůstal z ní jen hlas. I jiné nymfy od něho byly povrženy, až jedna z nich mu přála, aby i on miloval tak beznadějně. A uražená Afrodíté její žádost vyplnila; na lovu za horkého dne Narkissos přišel na Helikonu k jasnému pra­meni. I naklonil se, aby se napil, a spatřiv obraz svůj, zamilo­val se do sebe, a to způsobila Afrodíté. Zahynul touhou nevyplnitelnou, a z něho vyrost krásný květ narcisku, obraz lásky chladné a bez srdce.“ Podle této báje zamiloval se Narkissos (latinsky Narcissus) sám do sebe, avšak tato erotická sobě­stačnost není ještě nutnou nadstavbou každé sexuální soběstač­nosti. Většina lidí, oddávajících se sebeukájení, i když nevchá­zí v tělesný styk s objektem, přece jej miluje a vzrušuje se jím. Je to přirozené, neboť sebeukájení jsou schopni všichni lidé, aniž se jejich normální erotické náklonnosti změní. Avšak i v těch případech, kdy sebeukájení vyplývá z psychopatie, nemusí být podloženo narcistickým zvratem erotiky. Převážná část lidí, lpících chorobně na sebeukájení, odvrací se od part­nera toliko jako od sexuálního nástroje, ale nikoliv jako od erotického objektu. Toliko malé procento lidí, u nichž je sebe­ukájení chorobně zakořeněno, je narcisty. Kromě toho sebe­ukájení při narcismu je toliko nejobvyklejším, avšak ne jedi­ným možným způsobem sexuálního ukájení. Právě tak jako sebeukájením, může se narcista ukojiti automací, a ani allosexualistické ukojení nelze u něho zásadně předem vylučovati. Proto, chceme-li nalézti vhodný název pro sebeukájení, nesmí­me je chtíti charakterisovati podle erotické nadstavby. Pojmem narcismus, jehož užil Naecke, může být specifikován jistý druh erotických sklonů, nikdy však určitý druh sexuálního ukájení.

Termín narcismus, nebo také narkissismus, není proto způ­sobilý odpomoci nám od nesprávného označení sebeukájení, jak se děje názvy onanie nebo masturbace. Rovněž nelze bráti v úvahu ani ostatní termíny: autoerotismus, autoerastie, autophilie, neboť je nelze považovati za nic, než za synonyma nar­cismu, věcně specifikující Narcisovy sklony. Podobně nelze uvažovati ani o názvu monosexuální idiosynkrasie. Jediné ozna­čení autismus mohlo by býti použito jako názvu pro sebeuká­jení, kdyby ovšem nebylo již zvykem charakterisovati jím spí­še jevy psychické povahy. Nebýti toho, byla by jeho latinská transkripce ipsatio (autos, ipse – sám) zbytečná. Za stávají­cích okolností lze však tento termín, jenž filologicky je synonymem autismu, jen s povděkem přijmouti. Po prvé užil to­hoto názvu pro sebeukájení roku 1912 Dr. Kurkiewicz z Kra­kova, ve svém polsky psaném spise o lidském pohlavním ži­votě.9 Od něho jej převzal Magnus Hirschfeld, jehož zásluhou se pak rozšířil v moderní sexuologické literatuře celého světa. Z ipsatio (ipsace) odvozené názvy ipsant, ipsator, ipsista, na­hradily pak i nesprávná označení jedince, provozujícího sebe­ukájení jako: onanista, masturbant, masturbator, podobně ja­ko slovesný tvar ipsare (ipsovati), dřívější onanovati, masturbovati. Tvarem ipsismus byl pak odstraněn i název onanismus, kterého na rozdíl od prosté onanie, Marcuse a Bloch užívali jako označení pro onanii provozovanou dlouhá léta, tj. pro onanii habituální a excesivní.

Žel, mnoho odborníků dosud nepřijalo této nové terminolo­gie a užívá pro sebeukájení nadále starých názvů. Tak na př. i vynikající moderní sexuolog a psychoanalytik Stekel, rovněž jako i Freud a celá jeho škola, spokojuje se termínem onanie. Důvody, které brání přijetí názvu ipsatio, uvádí z badatelů oboru ipsace jedině Rohleder. Věcné námitky, jež proti tomuto. termínu vznáší, však padají, oddělujeme-li sexuální ukájení od jeho erotické nadstavby, formální námitky jsou pak malicherné, Pokládá-li Rohleder označení sebeukájení jako ipsace neobstojné z hlediska filologického, musel by z tohoto hlediska, kdyby ovšem chtěl být důsledným, zavrhnouti přes polovinu umělých termínů všech vědních disciplin. A i kdy­bychom nepřehlíželi tuto námitku, je přece daleko lépe užívati ve vědě filologicky násilného termínu, než věcně nesprávného názvu masturbatio, na němž ulpěl Rohleder.

Úryvek z kapitoly „Terminologie“ Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 7–15).

Poznámky (autora webu)

---

1 První vydání GARNIER, P. Onanisme, seul et a deux, sous toutes ses formes et leurs conséquences. Paris: Garnier Frères, 1883, ke stažení zde.

2 Vydání TISSOT, S. A. D. Dissertatio de febribus biliosis; seu Historia epidemiae biliosae lausannensis, an. MDCCLV accedit Tentamen de morbis ex manustupratione. Lausannae: Sumptibus Franc. Grasset & Soc., 1780, ke stažení zde.

3 BEKKER, Balthazar. Onania, or the Heinous Sin of Self-Pollution, And All Its Frightful Consequences, In Both Sexes, Considered: With Spiritual and Physical Advice To Those Who Have Already Injured Themselves By This Abominable Practice. (Publikace nizozemského teologa B. Bekkera se objevila v Londýně někdy v letech 1712–1716.)

4 Vydání TISSOT. L´onanisme; ou dissertation physique sur les maladies prosuites par la masturbation. Lausanne: Antone Chapuis, 1760, ke stažení zde.

5  Vydání TISSOT. Von der Onanie, oder Abhandlung über die Krankheiten, die von Selbstbefleckung herrühren. Eisenach: Michael Gottlieb Grießbachs sel. Söhnen, 1770, ke stažení zde.

6 Vydání ROHLEDER, Hermann. Die Masturbation: Eine Monographie für Ärzte und Pädagogen. Berlin: Fischer´s Medicin Buchhandlung H. Kornfeld, 1899, ke stažení zde.

7 Vydání LAUPTS. Perversion & perversité sexuelles. Paris: Masson, 1896, ke stažení zde.

8 NÄCKE, Paul. Die sexuellen Perversitäten in der Irrenanstalt. Psychiatrische en neurologische Bladen, no. 3, 1899.

9 Není zcela jasné, které Kurkiewiczovo dílo má Brouk na mysli; v každém případě od téhož autora existuje dílo KURKIEWICZ, Stanisław. Samieństwo („Onania“): Określenie – istota – znaczenie – skutki – i t.p. wiadomości dla osób dojrzałych. Kraków: nákl. autora, 1917, ke stažení zde.

Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus. Sv 1. Autosexualismus (1935), obálka Karel Teige

Komentáře