Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Duben, 2013

John Vloemans: Avantgarda (2012)

Nizozemský antikvář specializující se na českou avantgardu John Vloemans vydal v 169 číslovaných výtiscích svou vlastní anglickojazyčnou knihu Avantgarda: Typography and Photomontage in Modernist Czech Book Production 1918-1938 (Den Haag, 2012, 275 str. a 650 ilustrací, jmenný rejstřík).

Publikace rovněž zahrnuje několik obálek publikací Bohuslava Brouka – např. Psychoanalysa (1932, obálka a typografická úprava Jindřich Štyrský), Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937, obálka a typografická úprava Toyen) či O funkcích práce a osobitosti (1938, obálka Karel Teige a typografická úprava).

Avantgarda (2012, John Vloemans)

John Vloemans: Avantgarda (2012, obálka autor)

Reklamy

Vladimír Papoušek o Broukovi a poválečném období

[…] Příkladem střetu individualismu s novým komunistickým slovníkem jsou texty psychologa Bohuslava Brouka, člena původní surrealistické skupiny, vyhraněného individualisty, který sice koketuje se socialismem, nakonec ho však rozkrývá jako ideologii devastující jedinečnost. Jako jeden z mála před­stavitelů české kultury píše antikomunisticky ještě v roce 1947, v době, kdy už to rozhodně není bezpečné a kdy se stahují mraky nad křehce obnovovanou poválečnou demokracií. Tehdy se vrací i český exilový spisovatel Egon Hostovský. I on, ač zapřisáhlý nepřítel Benešovy koncepce, koketuje se socialismem jako s utopickou nadějí v lepší svět. Zanedlouho se však znovu ocitá v americ­kém exilu – s dočasnou nálepkou komunisty, na něhož šije třeba dávat pozor.

Rodí se spisovatelský establishment, který bude páteří oficiální komunis­tické kultury po roce 1948. Marie Pujmanová chystá Miliony holubiček, Vítěz­slav Nezval píše o kremelském orloji a jásá nad Stalinem. Autor psychologic­kých románů Václav Řezáč promýšlí budovatelskou ságu. Mladí komunističtí nadšenci jako Pavel Kohout nebo Milan Kundera přijímají nový jazyk, zřejmě s jistou dávkou rané nevinnosti. Vytváří se zřejmá digrese mezi oficiálním a podzemím, kam odcházejí ti, kdo svou individualitu nehodlali podří­dit novému kolektivnímu nadšení – Milada Součková zůstala ve Spojených státech amerických, mimo oficiální proud setrvávali surrealisté, Skupina 42 v čele s Jiřím Kolářem a také talentovaní autoři, například Bohumil Hrabal a Josef Škvorecký.

V letech 1945–1947 se však teprve rozhoduje o výsledku střetu mezi jedi­nečností a velkým kolektivním pohybem dějin, a rozhoduje se také o slov­níku, který bude jedince napříště reprezentovat a který bude tvořit jeho obraz světa. Nabízejí se dvě možné osy budoucího diskursu. První je založena na přitakání velkému dějinnému pohybu, který slibuje spásu ve svém definitiv­ním završení – v ukončení dějin. Druhou cestou je reflexe vlastního pobytu ve skutečnosti, existence a míry individuální svobody ve vztahu k nárokům dějin. Tento bazální konflikt se formuje prakticky po celé dvacáté století, mini­málně od nástupu avantgardy, a už během třicátých let jej jasně pojmenovává například Štyrský ve svém článku „Koutek generace“1. Fatálním způsobem se vyhrocuje právě v krátké poválečné periodě 1945–1947. Současně s touto – lze říci – univerzální kontradikcí zaznívají na poli umění i další fundamentální otázky: Lze navázat na koncepty estetických hodnot stanovených před válkou, nebo nová dějinná situace a přestálé trauma ruší minulost a vytvářejí prostor pro nalezení nových vyjadřovacích prostředků? […]

V roce 1947 byla z iniciativy tehdy už velmi redukované původní surrealis­tické skupiny zorganizována Mezinárodní výstava surrealismu. André Breton napíše při této příležitosti manifest „Druhá archa“, v němž jako by se ozýval sartrovský patos osobní odpovědnosti, když zde mluví o povinnosti básníka postavit se proti všem disciplinárním nařízením a o „závazku“ jako o „nectném slově, které se potí servilností, z něhož má umění a poezie hrůz“.2

Kontradikce jedinečnosti a závazku vůči společenství je formulována nejjas­něji právě existencialisty a zjevuje se na dobovém obzoru jako zásadní dějinný problém. Zde je rovněž nově rozvrhován problém jedincovy svobody. Vedle filozofického pole diskursu nachází toto téma odezvu v aktuálním dějinném dění i ve vzpomínkách na přestálá traumata. Tragické osudy lidí masově zbavovaných osobní svobody i života pro nastolené dogma čistoty rasy, stejně jako ponižování Francouzů, Poláků a příslušníků dalších okupovaných národů, kteří byli postaveni do pozice méněcenných poddaných nadřazené panské rasy ovládající většinu Evropy – to vše je živým a opět univerzálním obrazem, který propojuje veřejný prostor a jeho řeč nezávisle na konkrétním jazyce.

Bretonova výzva ve „Druhé arše“ ovšem souvisí i s dalším ohrožením ideologiemi nabízejícími nové očištění a spásu. Absorpční diskursivní síla přicházející z tábora komunistů nabízí nové završení lidského štěstí za cenu další očisty, tentokráte od reliktů starého buržoazního umění, které začne být záhy nazýváno zvrhlým. V článku „Moderní umění a KSČ“ z roku 1947, kdy řeč komunistů už získala zřejmou dominanci, Bohuslav Brouk odvážně, přesně a s transparencí mluvy dítěte odhalujícího císařovu nahotu charakterizuje dobovou situaci v Čechách:

„Nemysleme si však, že naši umělci se snad hlásí ke komunismu ze sebe­vražedné mánie nebo nevědomosti. Komunisté je totiž za jejich přisluhovačství, které projevili obzvláště dokonalým způsobem za posledních voleb, skvěle zaopatřují, dávajíce jim nejen četné zakázky, nýbrž především všeliké sinekury, jako nejvyšší úřednická místa v ministerstvech, ve filmu, v tisku, v zahraniční službě atd. Svou oddaností ke KSČ projevili tedy naši moderní umělci jen svou hamižnost, svou přízemní touhu po tučných prebendách a dále ovšem i svou pevnou víru, že komunistům se přece jen nepodaří strhnout na sebe v našem státě veškerou moc, za níž by byli utraceni jako koťata, kdyby se ani pak snad nechtěli přizpůsobit par­tajním receptům umění. Kultura jde s námi, pokřikují komunisté ve svých průvodech, avšak neří­kají kam.Teprve přihlížíme-li k článku oficiálního filozofa KSČ o moder­ním umění, je nám jasné, že s komunisty jde kultura na jatka, a za to panu Kolmanovi pěkně děkujeme.“3

Brouk obvinil komunisty z útoku na svobodu umění i v řadě svých starších prací, zejména z let 1946–1947. Že v Čechách pro své názory už v této době nenacházel platformu, dokazuje jeho přechod ke slovenskému časopisu. Podstatnější jsou však dva momenty. Především Broukova starost o individuali­tu a její svobodný projev. V exilu, v roce 1956, se k problému vrátí v obsáhlé studii „Problém svobody v lidské kultuře“,4 v níž mimo jiné kritizuje existencialistické pojetí svobody, ale nakonec se s ním shoduje zejména v tom, že svoboda je především otázkou individua, nikoliv společenského řádu či ko­lektivního usilování.

Broukův článek z roku 1947 pak především upozorňuje na to, co bylo dobově často opomíjeno a co neodhalily ani snahy organizátorů večerů Umě­lecké besedy: totiž že profilace umělců v jisté periodě není určována pouze jejich estetickými ideály či uměleckými schopnostmi, ale zásadním způso­bem i dobovou ideologií, mocí, osobními motivacemi. A zároveň je zjevné, že v popisované periodě sehrávaly ryto neumělecké motivy, jako je strach, touha po moci či úspěchu, nejen zásadní roli, ale že také rozdělovaly uměleckou veřejnost na ty, kdo přijmou, byť jen naoko, hodnotový a estetický systém při­cházejícího režimu, a na ty, kdo ho přijmout nechtějí či nemohou. Právě tady se umělci dělí na „insidery“ a „outsidery“, přičemž ovšem umělecký úspěch, stejně jako hodnota, není závislý na tomto historickém „rozpočítávání“. […]

Úryvek ze studie Vladimíra Papouška Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) in PALA, Dušan. Stromy a kamení. Praha: Akropolis, 2013, s. 9, 10, 12, 14, 15.

Poznámky


1 Štyrský, J.: „Koutek generace“ Odeon. Literární kurýr 1, č. 1, říjen 1929, s. 12; č. 3, prosinec 1929, s. 46; č. 4, leden 1930, s. 60.

2 Breton, A.: „Druhá archa“, přel. Věra Smetanová, in: Mezinárodni surrealismus, Praha: Topičův salon, 1947, nestránkováno.

3 Brouk, B.: „Moderní umění a KSČ“, Nové prúdy v našom súčasnom živote 3, č. 26, 23. 11. 1947, s. 599–600; též in: Drápala, M. (ed.): Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, Praha: Prostor, 2000, s. 607–613. Článek byl reakcí na stať Arnošta Kolmana „Několik poznámek o národně-lidovém umění“ (Program D 48 11, 1947/1948, č. 2, s. 45–51), odmítající avantgardní umění jako nerevoluční.

4 Brouk, B.: „Problém svobody v lidské kultuře“, Svědectví 3, 1960, č. 12, s. 300–323, též in: Týž: Zde trapno existovat, ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 172–205.

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

Vladimír Papoušek (1957), foto Matěj Stránský, prosinec 2010

Výstava Viliama Malíka, fotografa obchodního domu Bohuslav Brouk

Slovenská národní galerie (SNG) připravila výstavu loni zemřelého legendárního fotografa Viliama Malíka, zakladatele slovenské žurnalistické a reportážní fotografie.

Vernisáž výstavy Viliam Malík 1912-2012, která potrá od 19. dubna do 14. července 2013, se uskuteční ve čtvrtek 18. dubna 2013 od 18 hod. (Esterházyho palác, nám. Ľ. Štúra 4, Bratislava), ve stejný den od 11 hod. se uskuteční i tisková konference; kurátorem výstavy je Aurel Hrabušický.

Součastí programu vernisáže bude představení publikace Viliam Malík, kterou při příležitosti retrospektívneí výstavy autorovej tvorby vydaly SNG, Slovart a Photoport.

O autorovi

Viliam Malík se narodil 21. listopadu 1912 v Bratislavě, kde začal v roce 1936 fotografovat v rámci amatérskeho fotoklubu YMCA. Jeho zaměření bylo velmi všestranné, díky čemu se zachovalo mnoho záběrů architektonicky i společensky měnícího se Slovenska. V roce 1936 začal pracovat pro Československou tiskovou kancelář (ČTK), později pro Slovenskou tiskovou kancelář (STK). V roce 1938 kurátoroval s Milošem Dohnánym (1904-1944), dalším z významných představitelů slovenské fotografické moderny, reprezentativní výstavu Slovensko ve fotografii.

Viliam Malík († 20. ledna 2012 v Trenčianských Teplicích) byl posledním žijícím představitelem slovenské meziválečné fotografické moderny, v roce 2007 získal za své celoživotní dílo ocenění Osobnost slovenské fotografie, které uděluje Středoevropský dům fotografie.

Více informací o výstavě i autorovi najdete zde, jediný kurátorský výklad k výstavě se koná 29. května 2013 od 17 hod. Přednáška architekta, kurátora výstav architektúry a pedagoga Jána Miloslava Blahny Viliam Malík a fotografia architektúry se uskuteční 13. června 2013 od 18 hod.
Odkazy

1) Rozhovor Hany Beranové s V. Malíkem (Slovenský rozhlas, vysíláno 26. ledna 2012).

2) Recenze výstavy Jeny Opoldusové Viliama Malíka lákala ulica (Pravda.sk, 2. 5. 2013)

Viliam Malík stojí před svou fotografií obchodního domu Bohuslav Brouk v Bratislavě (viz níže), výstava Nové Slovensko (foto Peter Procházka, léto 2011)

Otevření obchodního domu Bohuslav Brouk v Bratislavě (1. září 1936, foto Viliam Malík)

Otevření obchodního domu Bohuslav Brouk v Bratislavě (1. září 1936, foto Viliam Malík)

Jakub Šofar o Broukových Soukromých tiscích

Bohuslav Brouk: Soukromé tisky

Estetik, filosof, biolog, sociolog a mnoho dalšího Bohuslav Brouk (1912–1978), surrealista, propagátor psychoanalýzy a „životního slohu“, muž z dobré rodiny (jeho otec byl spolumajitelem řetězce Brouk & Babka). Muž, který byl ve znalosti vývoje svých oborů vždy o několik let napřed. Jako publicista či spisovatel byl břitký, skeptický, ironický, ale pravdivý. Po roce 1948 emigroval, putoval světem a nakonec zakotvil v Londýně. Ke stému výročí autorova narození a 35. výročí úmrtí připravil Viktor A. Debnár dvanáct jeho textů z let 1931–1960, jež vyšly v prvním vydání jako soukromé tisky, většinou v podobě novoročních přání. Tento výběr dokazuje obrovský rozsah Broukových témat a jeho erudici. To, co tak mnohé lidi žene z práce do práce, je hrůza před sebepoznáním (Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity; 1939). (Ivan a Vladimír Broukovi)

Článek byl publikován v rámci rubriky Výběr – knihy [Jakub Šofar] v deníku Právo, 11. dubna 2013, r. 23, č. 85, literární a kulturní příloha Salon, č. 817, s. 7.

Jakub Šofar o  Broukovi (Právo, 11. 4. 2013)

Jakub Šofar o Broukových Soukromých tiscích (Právo, 11. 4. 2013)