Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Červenec, 2013

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká

Jestliže můžeme s hrdostí zjistit, že představitelé české kultury se dobře osvědčili za první okupace, nelze to bezvýhradně říci dnes, za okupace druhého nepří­tele. Ve cti přežili nacismus, ale přívalu druhého te­roru zatím všichni neodolali: v druhém kole zápasu demokracie proti diktatuře a teroru — jak se zdá — ztratili dech; někteří vůbec zradili.

Proto zatím nacházíme poměrně málo osobností našeho kulturního života v dnešním exilu. Z téhož dů­vodu nevycházejí ani doma protesty proti násilnickému režimu z hlav, natož z úst našich kulturních čini­telů. Místo básníků, spisovatelů, umělců a vědeckých pracovníků, kteří nosívali insignie duchovních vůdců národa, musí zatím světu dokazovat nevůli našeho národa žíti v nesvobodě, lži a strachu sám národ, jeho drobní příslušníci, lid. Vskutku to dokazují: ve složení našeho exilu zjišťujeme, že jej povětšině tvoří drobní lidé, dělníci a zaměstnanci; sledujeme-li události ve vlasti, rostoucí vlnu domácího odboje, musíme zase přiznat, že jeho prvním významným projevem, nacházejícím velký ohlas i v cizině, bylo chování drobných lidí, seřaděných do sletového průvodu.

Tak zvaná vůdčí vrstva našeho národa se dosud výrazně neprojevila. Podlehnuvši z jisté části rudým vyhrůžkám a svodům, budí dojem, že si chce pro příš­tě vážiti více poklidného užívání rudého penízu mzdy než duchovních statků, které by měly být právě jí nejcennější. Ale tímto zjevem nemůžeme být překvapeni: o ústupu určité části našich kulturních pracovníků od ideálu svobody a humanity vůbec jsme se přesvědčili již v prvních poválečných dnech, ihned po tak zvané revoluci, kterýmžto pojmem eufemisují naši komunis­té své smutně proslulé poválečné partajnické rejdy. Již tehdy přemnohý básník a básníček, spisovatel, ma­líř a filosof se utíkal pod záštitu rudého praporu, aby za nového, právem očekávaného teroru nemusil znova trpěti za svou čest, jako snad za ni trpěl předtím, za Hitlera. V obavě, aby si neznesnadnili v nadcházející komunistické samovládě více méně svou existenci, byli tehdy čeští kulturní pracovníci — dost mnozí, i  když zajisté ne všichni — ochotni sloužit anebo alespoň přisluhovat a mlčet ke všemu, co se páchalo od prvních dnů poloosvobození.

Nedomnívejme se však, že můžeme vinit ze zrady nebo nestatečnosti jenom ty naše kulturní představite­le, kteří ke komunismu přešli až po revoluci nebo konečně po únorovém policejním puči. Nejen oni, ale i staří odvěcí rudí umělci, vědci a publicisté zradili, neboť i oni — vzhledem k zásadám a ideálům vlastní tvůrčí práce — měli povinnost se postaviti proti násilí komunistické strany, za jejíž hegemonie, jak dokázaly příklady z jiných států, není dána tvůrčí svoboda.

Komunističtí kulturní pracovníci, kteří to dobře znali, nikdy se netajili obavami z nastolení komunis­tického režimu. Ale ze strachu o své obroky se smiřo­vali s neblahými vyhlídkami jako s osudovou nutností. Dříve, za první republiky, si počínali namnoze čest­něji: když se na příklad roku 1929 na příkaz Moskvy měnila taktika komunistické strany v Československu a když pro laciné efekty měly být utráceny dělnické životy, odešli ze strany společně s odstraněnými poli­tickými vůdci i četní komunističtí spisovatelé a intelektuálové.(1) Tehdy jim ovšem strana mohla nabídnout jenom chudobu a strádání, takže na cti a charakteru bylo možno vydělat. Naproti tomu po válce, kdy komu­nistická strana může své věrné odměňovat bohatými statky vezdejšími, je ovšem hmotně nevýhodné se vzpírati jejímu počínání. Proto i komunističtí kulturní pracovníci prozíravě mlčí a jenom po straně ulevují svému svědomí, hovoříce v soukromí proti zlu a násilí, které jinak veřejně kryjí svým jménem. Čest se v nejpříznivějších případech stala některým kulturním činitelům záležitostí výsostně intimní, neboť jen tak si mohou zachovat bohatý peníz mzdy od dnešních vlád­ců a činiti si klamné iluse, že po návratu svobody do našich zemí si jej udrží i nadále jako osvědčení charakterní lidé z dob, kdy národ se bránil.

Článek Bohuslava Brouka Rudý peníz láká byl otištěn ve Svobodném zítřku (Paříž), 21. října 1948, r. [1], č. 2, s. [2]. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 149-151.

Poznámky pod čarou


1 Spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi spisovateli a spisovatel­kami byli z KSČ vyloučeni např. Jaroslav Seifert, Josef Hora nebo Ivan Olbracht.

 

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. 10. 1948)

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. října 1948)

Reklamy

Bohuslav Brouk: Exil

Exil

(Paříž, 1948–1950)

V halách začalo svítat kalné podzimní ráno,
na chodnících zbyly jen odpadky lidství a zeleniny.
Jsi svoboden víc, než v ústavě je psáno,
nemaje ničeho jiného než kus své člověčiny.

Unikáš světlu po boku holky v ponuré putyce.
Počítáš, co prodat: kostru, krev či ruku schopnou vraždy?
V alkoholu se rozpustily zásady, cíle, bozi a světice.
Jedno ti, zdřímneš-li na chvilku nebo snad navždy.

Svoboda mrazí tě až do morku tvých kostí,
svoboda, jakou nepozná, kdo má příbuzné,
byt a zaměstnání,
svoboda, kterou neprodáš, ale jež se tě brzy
sama zhostí,
svoboda absolutní — bezedný kráter noci —
beznaděj k uzoufání.

Jdeš Paříží bez cíle, protože svoboden.
V mansardu svou se dovlečeš třeba až druhého rána.
Chtíč urputný zabil poslední tvůj sen,
zajdeš na svobodu, jež jediná ti byla ponechána.

Báseň Bohuslava Brouk ze sbírky Dvacet let svobody: 1945-1965. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 137.

B. Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová)

Bohuslav Brouk: Zde trapno existovat (2008, obálka s použitím fotografie Miloše Klemsy Dora Freiburgová)

Bohuslav Brouk o druzích ipsace

Předně provedeme dělení ipsace podle sexogenních oblastí, kterých se týká, nezávisle na způsobu, jímž je praktikována. Týká-li se ipsace genitálií nazýváme ji ipsatio genitalia a to podle rodu buď masculina, nebo feminina. U mužského po­hlaví může být ipsace provozována netoliko na pyji, nýbrž i na loretu, které je taktéž sexogenní, ale jeho samostatná ipsa­ce je velmi řídkým zjevem. Naproti tomu u žen jsou speciální sexogenní oblasti genitální daleko silněji vyvinuty a jsou čet­nější. Ženská genitální ipsace může se týkati nejen vnitřních partií, vaginy a uteru, nýbrž i partií vnějších, vulvy. Pokud jsou ipsací drážděny obojí partie, mluvíme o ipsatio vulvovaginalis. Týká-li se však ipsace toliko jedné oblasti, mluvíme buď o ipsaci vaginální (ipsatio vaginalis) nebo o ipsaci vulvární (ipsatio vulvaris). Za zvláštní druh vulvární ipsace je pak nut­no považovati ipsatio clitoridiana (ipsační clitorismus nebo clitorismus), je-li ipsačně drážděna toliko část vulvy, clitoris. Ko­nečně někteří autoři specifikují zvláště i vaginální ipsaci spoje­nou s drážděním dělohy, nazývajíce ji ipsatio uterinna. Tak na př. zmiňuje se o ni již i Debreyne (1842)1, píše: „Při tomto posled­ním druhu ipsace frequens titillatus vel irritatio exercetur ad collum uteri (id est inferiorem matricis partem quae in vaginae summitate reperitur) ope digitorum vel aliorum quorundam instrumentorum.“

Druhé sexogenní pásmo, pásmo anální, stejné u obojího po­hlaví, může být podobně jako ženské genitálie drážděno ipsač­ně, buď jen na povrchu (ipsatio analis) nebo i uvnitř, přičemž k dráždění spojenému s otvíráním řitního otvoru druží se i vzruchy skýtané sexogenním rektem (ipsatio rectoanalia). U ostatních oblastí není již potřebí podobného speciálního roztřídění. Vzhledem k ipsatio urethralis stačí prostě připomenout, že sexogenní je sliznice močové trubice. Na prsou (mammae) je pak soustředěna sexuální citlivost převážně v prsních bra­davkách (mammilae), pročež ipsatio mammalis bývá nazývána někdy také ipsatio mammilaris. Dále při ipsatio oralis lze bráti v úvahu jako speciální sexogenní centra hlavně rty, špičku jazyka a horní patro.

Mimo tyto hlavní druhy ipsace lze pozorovati ipsační čin­nost i na nejrozličnějších jiných místech povrchu našeho těla a to hlavně tam, kde kůže zvláště přiléhá ke svalstvu a kostem, rovněž jako na dosud neuvedených místech pokrytých sliznicí. Jak bylo v individuálních případech, kdy podobná místa dosa­hují dokonce nadměrné citlivosti, zjištěno, jsou jimi tyto par­tie: pokožka lebky porostlá vlasy, boltce a lalůčky ušní, kout­ky oční, otvory nosní a ušní, podbradek, šíje, pupek, hrázka, stehna, kolena, chodidla, dlaně, bříška prstů na rukou a nohou etc.

Po Freudově objevení infantilní sexuality nezabraňuje nám nic, abychom vznětlivost těchto míst považovali za sexuální, a abychom jejich dráždění, pokud je provozováno samo na sobě, nepokládali za ipsaci i v těch případech, kdy nevede k plnému ukojení. Sexualita neomezuje se však jenom na speciální obla­sti lidského těla. Celé naše tělo je sexogenní, jak svým povrchem, tak i vnitřně. Vzhledem k tomu pojednáváme rovněž o ipsatio totalis, externa aut interna.

Úryvek z kapitoly „Druhy ipsace“ Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 21–22).

 

Poznámka autora webu


1 Druhé vydání DEBREYNE, P[ierre]-J[ean].-C[orneille]. Essai sur la théologie morale, considérée dans ses rapports avec la physiologie et la médecine: Ouvrage spécialement destiné au clergé. Paris: Poussielgue-Rusand, 1843, ke stažení zde.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige