Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká

Jestliže můžeme s hrdostí zjistit, že představitelé české kultury se dobře osvědčili za první okupace, nelze to bezvýhradně říci dnes, za okupace druhého nepří­tele. Ve cti přežili nacismus, ale přívalu druhého te­roru zatím všichni neodolali: v druhém kole zápasu demokracie proti diktatuře a teroru — jak se zdá — ztratili dech; někteří vůbec zradili.

Proto zatím nacházíme poměrně málo osobností našeho kulturního života v dnešním exilu. Z téhož dů­vodu nevycházejí ani doma protesty proti násilnickému režimu z hlav, natož z úst našich kulturních čini­telů. Místo básníků, spisovatelů, umělců a vědeckých pracovníků, kteří nosívali insignie duchovních vůdců národa, musí zatím světu dokazovat nevůli našeho národa žíti v nesvobodě, lži a strachu sám národ, jeho drobní příslušníci, lid. Vskutku to dokazují: ve složení našeho exilu zjišťujeme, že jej povětšině tvoří drobní lidé, dělníci a zaměstnanci; sledujeme-li události ve vlasti, rostoucí vlnu domácího odboje, musíme zase přiznat, že jeho prvním významným projevem, nacházejícím velký ohlas i v cizině, bylo chování drobných lidí, seřaděných do sletového průvodu.

Tak zvaná vůdčí vrstva našeho národa se dosud výrazně neprojevila. Podlehnuvši z jisté části rudým vyhrůžkám a svodům, budí dojem, že si chce pro příš­tě vážiti více poklidného užívání rudého penízu mzdy než duchovních statků, které by měly být právě jí nejcennější. Ale tímto zjevem nemůžeme být překvapeni: o ústupu určité části našich kulturních pracovníků od ideálu svobody a humanity vůbec jsme se přesvědčili již v prvních poválečných dnech, ihned po tak zvané revoluci, kterýmžto pojmem eufemisují naši komunis­té své smutně proslulé poválečné partajnické rejdy. Již tehdy přemnohý básník a básníček, spisovatel, ma­líř a filosof se utíkal pod záštitu rudého praporu, aby za nového, právem očekávaného teroru nemusil znova trpěti za svou čest, jako snad za ni trpěl předtím, za Hitlera. V obavě, aby si neznesnadnili v nadcházející komunistické samovládě více méně svou existenci, byli tehdy čeští kulturní pracovníci — dost mnozí, i  když zajisté ne všichni — ochotni sloužit anebo alespoň přisluhovat a mlčet ke všemu, co se páchalo od prvních dnů poloosvobození.

Nedomnívejme se však, že můžeme vinit ze zrady nebo nestatečnosti jenom ty naše kulturní představite­le, kteří ke komunismu přešli až po revoluci nebo konečně po únorovém policejním puči. Nejen oni, ale i staří odvěcí rudí umělci, vědci a publicisté zradili, neboť i oni — vzhledem k zásadám a ideálům vlastní tvůrčí práce — měli povinnost se postaviti proti násilí komunistické strany, za jejíž hegemonie, jak dokázaly příklady z jiných států, není dána tvůrčí svoboda.

Komunističtí kulturní pracovníci, kteří to dobře znali, nikdy se netajili obavami z nastolení komunis­tického režimu. Ale ze strachu o své obroky se smiřo­vali s neblahými vyhlídkami jako s osudovou nutností. Dříve, za první republiky, si počínali namnoze čest­něji: když se na příklad roku 1929 na příkaz Moskvy měnila taktika komunistické strany v Československu a když pro laciné efekty měly být utráceny dělnické životy, odešli ze strany společně s odstraněnými poli­tickými vůdci i četní komunističtí spisovatelé a intelektuálové.(1) Tehdy jim ovšem strana mohla nabídnout jenom chudobu a strádání, takže na cti a charakteru bylo možno vydělat. Naproti tomu po válce, kdy komu­nistická strana může své věrné odměňovat bohatými statky vezdejšími, je ovšem hmotně nevýhodné se vzpírati jejímu počínání. Proto i komunističtí kulturní pracovníci prozíravě mlčí a jenom po straně ulevují svému svědomí, hovoříce v soukromí proti zlu a násilí, které jinak veřejně kryjí svým jménem. Čest se v nejpříznivějších případech stala některým kulturním činitelům záležitostí výsostně intimní, neboť jen tak si mohou zachovat bohatý peníz mzdy od dnešních vlád­ců a činiti si klamné iluse, že po návratu svobody do našich zemí si jej udrží i nadále jako osvědčení charakterní lidé z dob, kdy národ se bránil.

Článek Bohuslava Brouka Rudý peníz láká byl otištěn ve Svobodném zítřku (Paříž), 21. října 1948, r. [1], č. 2, s. [2]. In BROUK, Bohuslav. Zde trapno existovat. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 149-151.

Poznámky pod čarou


1 Spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi spisovateli a spisovatel­kami byli z KSČ vyloučeni např. Jaroslav Seifert, Josef Hora nebo Ivan Olbracht.

 

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. 10. 1948)

Bohuslav Brouk: Rudý peníz láká (Svobodný zítřek, Paříž, 21. října 1948)

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: