Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Martin Fryš: Poslední cesta Bohuslava Brouka (faktografický záznam)

Osou Letné je třída Obránců míru.1 Pro mé rané dětství to byly odlehlé končiny. Pak jsem tam chodíval do knihovny pro děti. Cestou jsem míjel velkou reklamu: psací pero z neonů. Stoupala vzhůru jako živá, pestrá a barvila ulice. Vířivý proud lidí. Až zcela poslední budova, než se ulice rozlije na Letenské náměstí, je obchodní dům Brouk a Babka. Ačkoliv obchodní dům už byl znárodněn a jmenoval se jinak, tento původní název žil v širokém povědomí. Tehdy na mne název – spojení těchto dvou jmen – působil magicky svou neodolatelnou komikou, a působí tak dodnes.

Byl pro mne vyvrcholením celé ulice, její tajemnou korunou, labyrintem života soustřeďujícím vše, co lze koupit, pod jednou střechou. Až mnohem později přišel první kontrapunkt v tomto motivu. Stále jsem chodil do školy na Strossmayerově náměstí, odkud ulice vybíhala. Ale byla to již střední škola, když jsem se svými kamarády objevil surrealismus.

Záchytný bod byl Vítězslav Nezval. Již v osmé třídě, když nám paní učitelka Angelisová vykládala podle osnov o Nezvalovi, vystoupil přede mne v dráždivé podobě. Bylo to ovšem neúmyslné ze strany školy, ale jak to bývá, svým výkladem dosáhla pravého opaku. Chválíce poslední období básníkova života, Zpěv míru a další, zmínila se káravě, že ve svém mládí, ve 30. letech psal i takové divné básně, které byly surrealistické. Jako doklad nevázanosti uvedla, že byly psány bez interpunkce. To byl snad pro ni vrchol nedovolenosti, a její odsouzení vzbudilo u mne lásku a náklonnost, vášeň právě k tomuto období. Psali jsme také surrealistické verše a zakládali jednu surrealistickou skupinu za druhou, které se okamžitě rozpadaly. Studovali jsme surrealistická díla Nadju a Spojité nádoby od André Bretona, hráli surrealistické hry setkání na mostě a psali na zamrzlá zimní okna tramvají jméno Nadja – magické jméno.

Tehdy také, když jsme stopovali hnutí surrealistické skupiny, sledy jejich členů, jsme se dozvěděli, že jejím členem byl i Bohuslav Brouk. Nedovedu si vybavit, kdo tuto informaci přinesl, a nevím, kde ji získal. Jistě jsme na jeho osobu narazili jako na přispěvatele do sborníku Ani labuť, ani lůna.2 A informace byla kupodivu přesná a spolehlivá, vytvářející pro nás – pro mne – bizarní postavu Bohuslava Brouka, jak nyní vím, jednou provždy, pro celý můj život. Informace říkala, že pochází z milionářské rodiny majitele obchodního domu Brouk a Babka. A dále říkala, že se nejvíce věnoval psychoanalýze a že k jejímu studiu měl odborné předpoklady, neboť vystudoval biologii, a napsal několik knih, také Autoerotiku a psychosexualismus.3 Jen jednou, po řadě dlouhých let, jsem ji držel na chvíli v ruce v zákulisí antikvariátu v Dlážděné, ale získat ji nebylo možné. Teprve tehdy se vrátil tento motiv do mého života a zazářil. Jako to, co stále hledám a co mi stále uniká. Co existuje v mém životě i tehdy, když to nevím. Je to střetnutí s jiným osudem, jiným člověkem, více střetnuti než setkání.

Tehdy informace končila u těchto základních a fragmentárních údajů. Dnes vím víc, ale tím víc se vyjevuje principiální fragmentárnost osudu jiného člověka pro mne. Tehdy informace končila vlastně údaji z let 30. Že jeho život měl pokračování, že přesahoval do další doby, snad i do dnešní, mne tehdy kupodivu nenapadlo. Nenapadlo mne, že vlastně bylo možné, že jsme ve stejnou dobu žili ve stejném městě a že jsem ho dokonce mohl neodolatelnou náhodou potkat. Zřejmě zde zapůsobila iluze, že 30. léta jsou zastřena těžkou oponou, nenávratně uzavřena a zakázána, že nikdo z nich nepřešel do dnešních časů.

Všemi léty mého života – střední školou počínaje – probleskují antikvariáty, nakupování v antikvariátech. Bohatství druhého života, třetího života. Ve své náhodnosti objevu otevírají nové průhledy a nové linie. A bylo to v roce 1978, kdy mi návštěva antikvariátu na Vinohradské otevřela novou kapitolu, nový průhled do osudu Bohuslava Brouka. Našel jsem tam jeho knihu Lidé a věci.4 Bez rozmýšlení a v závrati jsem ji koupil. Kniha vyšla v roce 1947 a tím tedy prorazila bariéru let 30., kdy pro mne až do této chvíle jeho osud končil. Zde bylo náhlé pokračování, které – jak mne napadlo – mohlo vést až do dnešních dnů. Byla to první kniha Bohuslava Brouka, kterou jsem koupil a která se stala mým majetkem. Četba, kterou jsem doma hned zahájil, vedla k otřesu. Ani při prvním prolistování jsem neodhadl její směr. U každého jevu, s kterým se člověk setkává, má předem vytvořené nějaké očekávání, jinak jev nerozpozná. Některé očekávání je jasně vyhraněné, jiné jen matně, ale je. Zde bylo očekávání jednoznačné. Mělo to být pokračování jeho surrealistické a psychoanalytické epochy. Otřesem bylo, že kniha byla banální. Byly tam neuvěřitelně triviální pasáže na několik stránek, popisující triviální věci. V tom kniha nechtěně dosahovala značné bizarnosti. Nebyla zklamáním, ale otřesem. Myšlenka knihy je pozoruhodná a dá se prostě říci, že odsuzuje kult věcí a požaduje strohost a zjednodušení životního stylu. Ale tuto myšlenku rozvádí neúnosně rozvláčným způsobem. Avšak otřes pro mne způsobilo to, že se zříká své surrealistické minulosti. To bylo zcela nečekané. Nejen že se zříká své surrealistické minulosti, ale zapírá ji a surrealismus odsuzuje. Autor volá a touží po nové společnosti, odsuzuje dosavadní společnost, která kult věcí vytvářela, odsuzuje kapitalistickou společnost, volá po revoluci. Jisté vysvětlení jsem si pro sebe nalezl: jeho otřes byl vyvolán válkou. Byla to historie několika posledních let, kterou prožíval celý český národ: Mnichov, okupace. To vedlo k touze po rozloučení, po něčem úplné novém. Tehdy to nebyla jen oficiální fráze, ale spontánní cítění spousty lidí.

Ale pak přišel další zvrat v mém setkávání se s osudem Bohuslava Brouka. Když jsem vyprávěl kolegovi v práci, který měl podobné zájmy jako já, o svém nákupu knihy Bohuslava Brouku, vyprávěl mi na oplátku pokračování osudu B. Brouka. Bylo to další překvapení. Dozvěděl jsem se, že v roce 1948 emigroval z Československa a odešel do Anglie. Asi po roce se mi tato ústní informace potvrdila psaným záznamem. Bylo to v lexikonu českých spisovatelů, 1. díl. A–G, který pravé vyšel.5 Říkali dál, že přednášel v Londýně na universitě botaniku a zemřel tam v roce 1978. Vrátil se tak ke svému původnímu povoláni biologa. Tím rokem 1978 se osud Bohuslava Brouku v Londýně uzavřel. Zhruba v té době skončilo mé střetávání s ním. A přece ještě nastalo nečekané pokračování.

Uplynulo deset dlouhých let, ve kterých nebylo žádné návaznosti. Život šel jinou cestou. Až dnes nastal zvrat. Jako tak častokrát i dnes jsem se vydal ze Strašnic do Holešovic, do své rodné čtvrti. Vždy neomylně mi to přinášelo povzbuzení. Dnes poprvé jsem zabloudil na holešovický hřbitov, malý a nenápadný, který se přimyká ke Stromovce. Snad jsem tam přišel poprvé v životě, ačkoliv jsem tak dlouho v této čtvrti bydlel. Ale zřejmě jsem se tomu místu vyhýbal.

Hřbitov je ostrov smrti uprostřed ulic života. Lehce stoupající vzhůru do stráně Letné, rozprostíraly se skromné náhrobky. Sloupal jsem úzkými cestičkami a s dojetím pročítal nápisy na hrobech, jména a data narození a úmrtí. Pak upoutal mou pozornost obrovský náhrobek. Byla to velká mramorová deska, vztyčená do výše o rozměrech asi čtyři krát dva metry. Připadlo mi objasnění, že zde bude rodinná hrobka nějaké bohaté rodiny. Přitom deska byla řešena nadobyčej prostě. Byla to jen hladká deska, na které nebylo nic dalšího, žádný reliéf, žádný další nápis kromě jmen:

Josefa Brouková †1939

Vladimír Brouk †1947

RNDr., PHDr. Bohuslav Brouk 1912–19786

Ano, byla to rodinná hrobka spolumajitele obchodního domu Brouk a Babka. A poslední jméno mne fascinovalo. Zde tedy byl pohřben surrealista Bohuslav Brouk.7 Sem se tedy vrátil z emigrace Londýna do rodné čtvrti Letné. Toto byla poslední cesta Bohuslava Brouka. Jeho bizarní surrealisticky osud se naplnil.

Článek byl publikován v časopise LH [Lázeňský host], 1993, r. [XIII], č. III, příloha s. 2–3; v naskenované verzi je článek k dispozici zde.

Poznámky autora webu


1 Dnes Milady Horákové.

2 Jedná se o sborník Ani labuť ani Lůna (Ed. Vítězslav Nezval. Praha: Otto Jirsák, 1936; 2. vyd. – reprint – Praha: Concordia a Společnost Karla Teiga, 1995), do něhož přispěl Brouk proslulým esejem Máchův kult.

3 Správně Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935; 2. vyd. pod téměř nepatrně pozměněným názvem Autosexualismus a psychoerotismus. Praha: Odeon, 1992); první vydání je k dispozici ke stažení zde.

4 Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947), více o této průkopnické publikaci ve studii Marie Langerové Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk (Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6; přetištěno in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010]) a ve studii Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý (in BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Ed. Viktor A. Debnár. Brno: Barrister & Principal, 2010).

5 Jde o heslo Milana Blahynky (pod zkratkou mb) v Lexikonu české literatury: Osobnosti, díla, instituce. Sv. 1. A–G. (Praha: Academia, 1985).

6 Autor článku se zde mýlí, viz fotografie rodinné hrobky zde.

7 Bohuslav Brouk je v rodinné hrobce pohřben pouze „symbolicky“ – zpopelnění ostatků se uskutečnilo v Londýně, popel byl pravděpodobně na místě rozptýlen.

Rodinná hrobka rodiny Broukových, v níž je symbolicky pohřben i B. Brouk, Praha 7-Holešovice (květen 2010, foto Viktor A. Debnár)

Lázeňský host III-1993 (obálka)

Časopis LH (Lázeňský host), 1993, č. III (obálka)

Advertisements

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: