Bohuslav Brouk
Zde trapno existovatArchiv Říjen, 2013
Bohuslav Brouk o marxismu a svobodě vůle
[…] O utužení determinismu měl pak dále nesmírnou zásluhu zejména též Marxův a Engelsův dialektický materialismus, třebaže se jeho autoři sotva dotýkají samého problému svobody vůle. […]
Přesto, že Marx-Engelsovo učení neboli marxismus je učením materialistickým, odbourávajícím náboženské a filosofické bludy, nevymanilo se samo z osidel filosofie a je vlastně na ruby obráceným hegelismem. Marx byl žákem Hegelovým a Hegelovými filosofickými rekvisitami, jako zejména jeho dialektikou, snažil se svému materialismu dodat „vědečtější“ vzezření. Ve skutečnosti však z něho takovýmto způsobem učinil jen novou filosofii, holedbající se anticipovat vše, co bude ještě dlouhé věky předmětem vědeckého výzkumu. Vzhledem k tomu musí nám být sympatičtější positivismus, který přenechává poznání vědě, i když na druhé straně je si třeba zase vážiti marxismu oproti positivistickému agnosticismu pro jeho materialismus odkazující idealistické výmysly bohoslovců a filosofů nikoliv do říše nepoznatelna, nýbrž rovnou do říše bájí. Ovšem teoretický i praktický význam Marx-Engelsova učení netkví v jeho filosofických konstrukcích, nýbrž v jeho ekonomických, sociologických a historických poznatcích, kterým jejich filosofické ucelení v světonázor jest jen na škodu. […] Marx však ve svém předvídání budoucího vývoje a ve svém pojetí dějin vůbec zašel do přílišných detailů, které historie vyvrací jako pouhé filosofické [nečitelná část slova]teze a rovněž lpěním na hospodářských činitelích jako na jediné primární determinantě všeho lidského podnikání projevil se spíše jako filosofický než vědecký duch. […]
Naším úkolem je však zhodnotiti dialektický materialismus speciálně vzhledem k problému svobody rozhodovací, a tu jest si nutno především uvědomiti, že marxismus se zasloužil o determinismus již svým samým materialistickým postojem, předpokládajícím bezvýjimečnou příčinnost všeho dění. Positivně se pak marxismus zasloužil o determinismus, jak jsme již naznačili, odhalením hospodářské determinovanosti našeho jednání a chování a poukazem, že i různé ideologie, a tudíž i bludná idea svobody rozhodovací, jsou podmíněny materiálními zájmy. Již ve své Německé ideologii z r. 1845–6 píše Marx: „Fantomy lidského mozku jsou taktéž nutně sublimací hmotného lidského životního procesu, který může být empiricky doložen a který je vázán na předchozí materiální podmínky. Morálka, náboženství, metafysika a jiné ideologie… nemají historie, vývoje, neboť to jsou lidé, kteří zvelebujíce svou hmotnou výrobu a své hmotné styky, mění souhlasně tomu svou existenci, své myšlení a plody svého smýšlení. Život není determinován vědomím, nýbrž vědomí životem.“1 Již z tohoto kratičkého úryvku je zřejmé, že marxismus si libuje po starém způsobu v abstraktní, filosofické hantýrce, což k jeho jasnosti nikterak nepřispívá a což nesporně nasvědčuje na jeho závislost na bludném německém klasickém idealismu. Žel však tato závislost na „velkých“ německých filosofech není jen formální, jak to dokazuje právě zneužívání pojmu svobody v dialektickém materialismu. Přestože marxismus je deterministickým učením, snaží se jak Marx, tak i Engels zachránit pojem svobody v dialektickém smyslu Hegelově, což nejlépe vystihuje pasáž z Engelsova spisu Herr Eugen Dührings Umwälzung der Wissenschaft (1878), krátce zvaného též Anti-Dühring: Hegel byl prvým, kdo správně stanovil poměr svobody k nutnosti.2 Pro něho je svoboda zhodnocením nutnosti: „Nutnost je slepá jenom pokud není chápána. Svoboda netkví ve sněné nezávislosti na přírodních zákonech, nýbrž ve znalosti těchto zákonů a v takto dané možnosti využíti jich systematicky pro jisté účely. To platí jak ve vztahu k zákonům vnější přírody, tak i ve vztahu k zákonům, které vládnou samému tělu a duchu lidskému – to jest vzhledem k dvojím druhům zákonů, které můžeme od sebe odlišovati nanejvýše jen v myšlenkách, avšak nikoliv ve skutečnosti. Proto svoboda vůle neznamená nic jiného, než rozhodovat se na základě opravdové znalosti předmětu. Proto čím svobodnější je lidský úsudek vzhledem k jistému problému, tím větší nutností je determinován jeho obsah. Naproti tomu nejistota, založená na nevědomosti a zdající se vésti k libovolnému výběru mezi mnoha různými a vzájemně si odporujícími možnými rozhodnutími, svědčí právě, že volící člověk není svoboden, nýbrž že je kontrolován předmětem, který má kontrolovati. Svoboda tedy tkví v kontrole sebe samých a vnější přírody, v kontrole, která je založena na znalosti přírodní nutnosti.“ (Anglický překlad, kap. XI., str. 128.) Citovaná definice svobody rozhodovací je jistě nesporným důkazem filosofičnosti marxismu a je rozhodně stejně odsouditelnou jako jiné bludné filosofické náhledy na problém svobody, snažící se abstraktními slovy zachránit svobodu alespoň v nějakém, i když nesmyslném, smyslu. Kdyby Engels mluvil konkrétně, sotva by k takové definici svobody vůle mohl vůbec dojít. Aplikujme jeho definici na konkrétní příklad. Dejme tomu, že se máme rozhodnouti mezi dvěma automobily různých značek. Jestliže o obou nemáme žádných zkušeností ani vědomostí, a jestliže dokonce autům vůbec nerozumíme, bude naše volba jistě velmi váhavá. Naproti tomu, víme-li bezpečně, že auta jedné značky jsou výbornými stroji a že jejich provoz je ekonomický, kdežto že auta druhé značky jsou horší kvality a že mají nadto mnohem větší spotřebu pohonných látek, jistě se rázem rozhodneme pro auto značky prvé, zvláště je-li požadovaná cena stejná. Ovšem ještě nikoho na světě by asi ani nenapadlo mluvit v takovémto případě o svobodnější nebo svobodné volbě, nebo dokonce o volbě svobodné a nesvobodné. Vybéře-li si kdo z neznalosti horší vůz, je to volba nerozumná, ale nikoliv nesvobodná. Nazývat takovouto volbu nesvobodnou je pojmové kejklířství. Ovšem uvedený příklad je příkladem zvláště vhodným pro Engelsovu definici a existují pochopitelně případy rozhodování, kde její aplikace je rovnou nemožná. Zvolme si příkladem třeba mládence, který je v trapných rozpacích, má-li nebo nemá-li se rozejíti se svou dívkou. Jakou zákonitost, nutnost by měl poznati, aby se mohl svobodně rozhodnout? Dejme tomu, že se rozhodne přerušit s dívkou styky, avšak když se s ní opětně sejde, je na něho tak milá, že propadne znova jejím půvabům a že své předsevzetí odvolá. V tomto případě je jistě podle frazeologie Engelsovy kontrolován objektem neboli nesvoboden, ale byl by svobodným, kdyby se nedal dívkou obměkčit a kdyby setrval na svém úmyslu se s ní rozejíti, k němuž došel třeba jenom proto, že jeho styk s touto dívkou byl nemilý jeho rodičům? Zdá se, že podle receptu marxismu, podle něhož svoboda tkví v poznání nutnosti a ovládnutí přírodních zákonů, bylo by v daném případě jediným svobodným rozhodnutím, jediným svobodným zvládnutím situace, kdyby dotyčný mladík nechal dívku dívkou a odevzdal se ipsaci.
Než nezapomínejme, že marxismus je filosofií a že ani přes svůj materialismus a ideál vědeckosti se sám nevymanil z osidel filosofování, takže pojem svobody vůle, jejž se Engels pokouší stroze definovat, je pojmem čistě filosofickým, veteší poděděnou od Hegela, a nikoliv pojmem, vížícím se k problému determinismu. Jako materialistická nauka drží se marxismus pevně determinismu, neboť vše musí mít svou příčinu, a mluví-li tedy Engels přímo i o svobodě vůle, má jí asi na mysli speciální případ determinace neboli užívá slova svoboda ve volném smyslu, jak ho tomu naučili němečtí idealističtí filosofové, nerozpakující se činiti rovnítka mezi svobodou a mravností, rozumovostí apod. Jinak by také Engelsova definice svobody, jak jsme se přesvědčili na konkrétních příkladech, byla zcela nepochopitelná. O smyslu a raison d´être své hegelistické svobody poučuje nás pak Engels konkrétněji na jiném místě ve svém Anti-Dühringovi: „Vlastní společenská organisace lidstva, která až dosud byla lidstvu protichůdnou jako kdyby byla svévolně diktována přírodou nebo historií, stane se pak volním činem lidstva samého. Objektivní, vnější síly, které dosud dominovaly dějinám, dostanou se pak pod kontrolu lidí samých. A jedině z tohoto hlediska je možné, že člověk s plným vědomím bude utvářet své vlastní dějiny a že sociální příčiny, uvedené lidmi do pohybu, budou míti převážně a v stále větší míře účinky, kterých si lidé žádají. To je skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.“ (Tamtéž, oddíl III., kap. II., str. 312.) Jinými slovy řečeno, komunismus je podle marxismu nutnou příští etapou lidstva. Pokud si toho lidé nejsou vědomi, budou se snažit o něco jiného, avšak nebudou toho moci dosáhnout a komunismus bude nastolen tak jako tak. Jestliže si tedy lidé uvědomují nutnost komunismu, budou k němu vědomě pracovat, a tak jej uspíší a vyhnou se zbytečným potížím, do nichž by je jejich neuvědomělost uvedla. Na základě tohoto příkladu mohlo by se snad někomu zdát, jakž takž oprávněně, používat termínu svobody a definovati svobodu jako poznanou a uznanou nutnost. Ovšem sami komunisté, mluvící o dělnících, kteří s nimi nejdou, nemluví o nich jako o nesvobodných, nýbrž právě jako o neuvědomělých dělnících, a vskutku je pochopitelné, proč v takovýchto případech bychom měli mluviti o nějaké svobodě, a nikoliv prostě o uvědomělosti. Přijdu-li na to, jak zacházet s nějakým přístrojem, který jsem nikdy neměl v ruce a o němž jsem neměl ani potuchy, jak funguje, anebo objevím-li jako zcela nezkušený kuchař, jak upéci omeletu, aniž by se mi připekla k pekáči, neprohlašuji se přece za svobodného a svůj objev za osvobozující. Zvládáním přírody může se člověk osvobodit od bídy, nemocí, živelných pohrom, ale vidět v samém poznávání a zvládání přírody svobodu je zneužíváním pojmů. Svoboden není přece objev, jak založiti oheň, schopnost zapáliti, nýbrž možnost této schopnosti vyžít anebo možnost této schopnosti využíti právě tak jako nevyužíti, máme-li na mysli speciálně svobodu rozhodovací. Krátce řečeno, marxismus přifařil slovo svoboda k něčemu, co lidé nikdy za svobodu nepovažují a svobodou neoznačují, neboť poznaná nutnost ještě nikdy nikomu pocit svobody nedodala. Dejme tomu, každý bez okolků dozná, že lidé musí pracovat, aby se uživili. Leč nikdo se ještě necítí svoboden proto, že musí pracovat a naopak většina lidí se cítí prací znesvobodněna, i když její nutnost uznávají. Cítí-li se tedy lidé nesvobodní, ježto musí pracovat, je to však zřejmě právě proto, že práce je nezbytnou nutností jen se zřetelem k lidstvu jako celku, a nikoliv vzhledem k jednotlivcům. Pracovat se musí, ale proč bych to nebyl právě já, kdo by z této nutnosti nemohl být vyjmut, říkají si totiž lidé, a tak práce přesto, že je všeobecně uznávána, ba dokonce i velebena, zůstává povětšině něčím, co nikdo nechce dělat. Ať již je historický vývoj predeterminovaný a předvídatelný jakoukoliv měrou, osud jedince je předvídatelný toliko měrou minimální, neboť vzhledem k sobě samému nepoznává člověk žádných jiných nutností než nutností přírodních. Musí jíst, dýchat, musí umřít, ale ani dialektický materialismus neučiní pro něj nutností, aby pracoval ať již vůbec nebo alespoň dobře, opravdu výkonně, aby se rozmnožoval, aby pevně stál na straně sociálního pokroku. Proto také komunistické státy mají tak daleko k pozemskému ráji, o němž Marx s Engelsem a jejich [nečitelné slovo] snili. Marxismus jen vzhledem k tomu, že mohl restituovat nesmyslný filosofický pojem svobody a definovat jej jako uznání nutnosti, nepřihlíží k individuu. Osudy jednotlivce jsou nepředvídatelné. Dokud něco neučiníme, nevíme, co je pro nás naprosto nutné, a tak svoboda jako uznání nutnosti je vzhledem k jedincovým počinům zcela nesmyslnou záležitostí. Marxistická teoretisace svobody je neblahým dědictvím filosofického bludařství, jímž jak Marx, tak i Engels byli odkojeni. Místo, aby spíše jako Comte prostě odmítli filosofování, odmítli jen starou filosofii a nahradili ji filosofií novou, novým světonázorovým systémem. Dogmata idealistická byla nahražena dogmaty materialistickými, a tak dnes komunisté nahlížejí do děl Marxových, Engelsových a Leninových a donedávna i do děl Stalinových jako teologové do Písma svatého. Scholastikům se posmíváme, že věřili, že pes má čtyři nohy, poněvadž tak tvrdí Aristotelés, avšak co se za mnohá staletí změnilo, jestliže dnes právě nejhorlivější odpůrci všeho náboženství a duchařských bludů filosofie přísahají na každou písmenu Marxových a Engelsových teorií a jestliže opakují mimo jiné se zatvrzelostí i to, že svoboda je uznanou nutností, jen a jen proto, že je tak psáno v Marxových a Engelsových spisech.
Seznáváme-li, že filosofie právě tak jako náboženství je bludem, nemůžeme uznávati žádnou filosofii vůbec a musíme přenechat poznání vědám. Vzhledem k tomu je také nutno odkázat marxismus do mezí politických věd a zbavit jej nesmyslné a nedůstojné filosofické škrabošky. Filosofii nelze překonat novou filosofií, nýbrž zásadním odmítnutím filosofie. Filosofie nám nemůže dopomoci k poznání světa. Poznání je výhradní doménou vědy a na základě dnešní vědecké vyspělosti lze uzavřít několika tisíciletou éru filosofování dvěma základními ponaučeními: Duševní dění je projevem vysoce organisované hmoty, a proto je vědě odporující jak představa duše jako nějaké entity, tak i představa pouhých duchů, jako boha apod. Poznání je čistě záležitostí vědy, jejímž nezbytným předpokladem je všeobecně platná kausalita. Tento postoj k reálnu, který vzhledem k prvé tezi můžeme zváti postojem materialistickým, je čistě pracovní základnou a žádnou filosofií. To však žel nelze říci o dialektickém materialismu, i když se prakticky postaral o skoncování s bludným náboženským a filosofickým duchařstvím nejvyšší měrou, nezměrně více než kterékoliv jiné učení. Než vraťme se k vlastnímu tématu. Pokud pak jde speciálně o problematiku našeho jednání, marxismus, jak znovu zdůrazňujeme, nás nejen utvrdil v determinismu svým materialistickým náhledem, nýbrž zasloužil se o determinismus i positivně, výzpytem hospodářských zájmů i v zdánlivě jim nejodlehlejších projevech. Marxismus výstižně poukázal na hospodářskou motivovanost celého lidského životního stylu, od ukájení nejzákladnějších životních [potřeb] až po nejvyšší kulturní projevy, umění a ideologii a jest jen litovat, že hospodářským zájmům přikládal naprostou svrchovanost. Jak bláhové je lpění na jednostranném, hospodářském výkladu lidského dění a tvoření dokazují nejlépe práce všelikých ortodoxních vyznavačů marxismu, pokoušejících se čistě hospodářsky vykládati třeba umění, neboť není jistě slabomyslnějších literárních a uměleckých kritik než ty, které se pokoušejí vysvětlit a zhodnotit umělecká díla čistě třídními zájmy a výrobními poměry. A přece snad ještě lepším důkazem toho, k jakým směšným a zároveň ostudným koncům vede čistě ekonomický výklad lidského chování, jsou známé procesy v komunistických zemích, kde i nejzasloužilejší komunisté v nejvyšších posicích jsou často popravováni, ježto když se dostali do názorových sporů s ostatními vůdčími komunisty, jsou odhalování jako maskovaní zrádci a špioni ve službách kapitalistů. Bývalý generální sekretář komunistické strany v ČSR Rudolf Slánský byl popraven jako zrádce a ze zrádcovství byl usvědčen i tím, že jeho rodiče kdysi vlastnili nějaký malý vesnický krámek. Jestliže vaši rodiče nebyli právě největší spodinou lidstva, zahálčivými, alkoholickými a syfilitickými pobudy, nemůžete si nikdy být jisti, zda nejste buržoasního původu, který vás predeterminoval k zrádcovství pracující třídy. K takovýmto koncům vede čistě objektivní hospodářské posuzování jednotlivce, zdráhající se jakýchkoliv psychologických náhledů, jakýchkoliv jiných výkladů naší aktivity než výkladu hospodářského. Známé komunistické procesy poukazují však ještě na jinou monstrosnost marxistické teorie v oboru lidského jednání. Na obžalované se činí nátlak, aby autokritikou doznali své chyby, nesprávnost svých názorů, jako kdyby lidská individualita byla něco, co lze korigovat poznáním, a jako kdyby nějaká politická směrnice, něco, co má býti, a nikoliv jen to, co je, bylo objektem vědeckého poznání. To je praktický důsledek marxistického bludu, že svoboda vůle je poznání nutnosti. Jaká je třeba nutnost rozvratu rodinného zřízení, o nějž se snažil prvotní sovětský režim v své marxistické ortodoxii, jestliže pozdější režim v SSSR utužil rodinné zřízení drastičtějšími opatřeními než buržoasní státy? Nebo jaká je nutnost, aby spisovatelé za měšťáckého zřízení velebení komunistickými pohlaváry pro své moderní, avantgardní umění byli po nastolení komunistické vlády nuceni psáti nejbanálnější proletářské verše a románky, které jsou čistě obdobou měšťácké paliteratury pro služebné, když sama velmocná strana za několik let uzná, že to byl omyl. Není snad na světě věcí sporných? A je snad každý dekret partaje historickou nutností, abychom se opravdu mohli přesvědčit o nesprávnosti svých vlastních názorů?
Pojmem svobody zavádí marxismus do svého systému nakonec platónský blud racionalistického determinismu, předpokládající, že kdyby člověk správně myslil, že by též správně, dobře jednal. K takovýmto názorům mohl ovšem dospět Platón jenom vírou v absolutní dobro, jehož neméně bludnou obdobou je historická nutnost marxistů, pokud přesahuje prosté tvrzení, že hospodářskému kapitalismu bude dříve nebo později odzvoněno po celém světě. A závěrem ještě: I kdybych seznal opravdovou nutnost něčeho, co to změní na mém poměru k této nutnosti? Osvobodí vás snad poznání nutnosti vlastní smrti od strachu z ní anebo neuznává snad člověk se sadistickými sklony, že společnost ho musí krutě trestat za jeho případné ukájení, aniž by se poznáním této nutnosti zbavil svých neblahých náklonností a aniž by se tak necítil nesvoboden, že je nemůže beztrestně ukájet? Zbytečným okrášlením determinismu svobodou přimyká se dialektický materialismus k táboru libertistů, a to asi jen proto, že v definici svobody jako uznané nutnosti našel Marx a Engels zalíbení jako v skvělé dialektické frázi, kterou by bylo škoda se neblýsknout.
A ještě navíc: Jak může někdo uznat nutnost něčeho, jestliže jeho hospodářská, třídní determinovanost mu znemožňuje ji seznati? Je rozum nějakou entitou, jež překonává hospodářskou determinaci?
Mohou-li komunisté věřit v marxismus jako v Písmo svaté, jest to jenom proto, že na druhé straně mají k vybrání jen náboženské bajky a bludy idealistické filosofie, které mohou právem lehce odmítati. Právě tak jako nelze překonat ani marxistickou definici svobody jako uznané nutnosti jinou filosofickou definicí svobody, nýbrž jen vyhoštěním filosofie z diskuse o svobodě, tak ani celý marxismus nelze překonat jiným ismem, nýbrž zamítnutím všech ismů vůbec. Ovšem odmítáme-li marxismus jako filosofii, jako světový názor, neznamená to ještě, že bychom se měli stavěti zády k pravdám, které jsou v něm obsaženy a vzhledem k nimž hraje tak značnou historickou roli. Jen tehdy, uznáme-li je a nespřáhneme-li se s kněžími a filosofy, můžeme býti s to překonat marxismus jak v teorii, tak i praxi. […]
Část (s. 342–348) kapitoly Německá filosofie (kap. V. Novověké náhledy na lidské jednání, 7. Filosofie prvé polovice 19. století, d. Německá filosofie) z rozsáhlé rukopisné studie O šalbě svobody a filosofie: Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (Melbourne a Londýn, 1954–1958); „zhuštěná“ verze celého spisu byla poprvé publikována pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323).
Poznámky (autora webu)
1 Německá ideologie, společné dílo Marxe a Engelse, se zachovalo v nedokončeném rukopise s četnými Marxovými poznámkami na okraji. Práce obsahuje mj. rozvinutí Marxových a Engelsových názorů na dějiny a komunismus – je to jejich první soustavný výklad materialistického pojetí dějin. Připojeny jsou i známé Marxovy teze o Ludwigu Feuerbachovi, které Engels charakterizoval jako „první dokument, v němž je uložen geniální zárodek nového světového názoru“. (V německé verzi pod názvem Die deutsche ideologie k dispozici ke stažení zde; česky Praha: Svoboda, 1952).
Bohuslav Brouk: Formy genitální ipsace žen
Při genitální ipsaci žen je nutno předně rozlišiti, zda se při ní dráždí toliko povrchové partie neb dochází-li na dráždění partií vnitřních, ať již samostatně nebo ve spojení s ipsací předešlé oblasti. V raném dětství omezuje se ženská genitální sexualita a tedy i genitální ipsace jedině na vnější pásmo, zejména na klitoris, jejž dívky po poznání mužského pohlaví považují za zakrnělý mužský úd. Teprve v pozdějších letech přizpůsobují se dívky osudem jim předurčené ženské roli a upouštějíce od klitoridní, případně vulvární sexuality, oddávají se sexualitě vaginální. U přemnoha žen však sexuální vývin vůbec nedospěje k vaginální sexualitě a takové ženy jsou pak po celý život fixovány na vulvární, respektive na klitoridní sexualitu, která je nevědomě nenutí uznati existenci ženského pohlaví. Potlačujíce vaginální sexualitu, osvobozují se od mužovu penisu, jejž se domnívají samy vlastniti v klitoridě. Jelikož ženy všeobecně se těžce, a i v nejlepších případech jen nedokonale podrobují své ženské roli, lze pokládati za pravděpodobnější, že u nich častěji dochází na ipsaci vnějších oblastí genitálních, jako na př. soudí Moraglia, než na ipsaci partií vnitřních, jak se naopak domnívá Rohleder.
Způsoby ženské genitální ipsace mechanického rázu jsou, podobně jako u mužů, manuální, femorální a instrumentální. Manuální ipsaci genitálií je však u žen nutno zvláště specifikovati jako ipsatio digitalis, jelikož, již z anatomických důvodů, mohou ženy ku genitálnímu dráždění užívati toliko prstů, nikoli celé ruky. Pokud se týká ipsace tohoto způsobu vnějších partií pohlaví spočívá v hnětení a popotahování klitoridy a labií prsty. Digitální ipsace oblastí vnitřních je pak prováděna vsunováním jednoho nebo více prstů do vaginy, při čemž prsty zastávají funkci erigovaného penisu za soulože. Ohebnost prstů umožňuje však ještě jinou variantu digitálního ukájení, praktikovanou kvedláním prsty ve vagině.
Druhá forma ženské genitální ipsace je ipsatio femoralis. Týká se výlučně vulvy. Sexuální dráždění nastává v tomto případě stiskováním stehen, třením jich o sebe. Někdy dostačí ženám k vrcholnému ukojení i pouhé semknutí stehen. Tak sděluje na př. Martineau, že jistá žehlířka ipsovala při zaměstnání ve stoje, podpírajíc se rukama o stůl, u něhož pracovala, a dospěla k orgasmu několikráte opětovanou konkrektací stehenních svalů zkřížených nohou. Za femorální vulvární ipsaci je nutno dále považovati i sexuální ukojení docílené při šití na stroji. Pouillet zmiňuje se o tomto způsobu sebeukájení ve své knize De l´onanisme chez la femme.1 Při návštěvě jisté konfekční továrny na vojenské obleky uslyšel Pouillet pojednou nápadně zrychlené tempo jednoho šicího stroje, na němž šila mladá 18–20letá švadlenka. Bylo na ní zřejmě viděti vzrušení. Posléze náhle zbledla, zavřela strnulé oči a z úst ozval se tlumený vzdech. Dívka byla několik vteřin nehybná, pak utřela si šátkem pot z čela a dala se opět do práce. Ředitelka závodu ujišťovala Pouilleta, že podobné případy jsou velmi časté a že je lze dobře pozorovati hlavně u začátečnic a u těch žen, které si přitom pomáhají třením vulvy o židli, sedíce až na samém jejím okraji. V těchto posledních případech nejde ovšem již o prostou femorální ipsaci, nýbrž zároveň o ipsaci instrumentální.
Vulvární instrumentální ipsaci provozují ženy v leže pomocí podušek, objímajíce je stehny, tisknou se k nim nebo třou se o ně. Rovněž tak dochází často i k ipsaci vulvy při obkročmém sedění, hlavně při jízdě na kole nebo na koni nebo při naléhání na hrany a rohy nábytku apod. Některé ženy provozují tuto formu ipsace i rychlým protahováním ručníku v rozkroku. R. F. Morris dokonce zaznamenal případ frotérské ipsace o klíč zastrčený v zámku komody, Guttzeit pak o uzel zdělaný na košili. K instrumentální ipsaci clitoridy slouží speciálně též různé kartáčky a štětky.
Pokud jde o instrumentální provozování vaginální ipsace, eventuálně spojené s drážděním uteru, užívá se k ní buď různých předmětů běžné potřeby nebo zvláště k tomuto účelu upravených či zhotovených instrumentů, ať již podobných nebo nepodobných mužskému údu. Příležitostně bývá užíváno k vaginální ipsaci různých předmětů jako jsou: řepa, mrkve, okurka, pór, banány, klas obilí nebo trávy, rohlík, salám, svíčka, tyčka pečetního vosku, tužka, násadka, vlásenka, kostice z korsetu, ženkle, vidlička, kartáček na zuby a jiné předměty tyčkovitého tvaru, kovové, dřevěné, skleněné apod. Zvláště často používá se v tomto smyslu irrigátoru, jenž jinak slouží k hygienickým účelům, k intimní dámské toiletě. V jedné anglické pornografii ulevovala si děvčata při bledničce dokonce použitím krocaního chřtánu. Soupis různých předmětů užívaných v klášterech k vaginální ipsaci uvádí Mirabeau v Errotika biblion.2 Vídeňský anatom J. Hyrtl sestavil pak z předmětů, zřejmě k ipsaci užitých, které při obdukcích našel v horní klenbě vaginy, obsáhlou sbírku. I četní jiní chirurgové zpravují nás o rozličných instrumentech vytažených z vaginy. Stává se totiž, že některé předměty uvíznou v pochvě, aniž je lze bez lékařského zákroku vyjmouti. Jejich rozmanitost skvěle charakterisoval prof. Pagel, říkávaje v kolegiu, že v ženské pochvě lze nalézti všechno mimo tykev.
Tak z obzvláště zajímavých předmětů byly extrahovány z vaginy korkové nebo skleněné zátky, různé tvrdé plody, cívky od nití, dřevěné nebo kovové krabičky na jehly, plné i prázdné, právě tak jako v jednotlivých případech růženec, štětka na holení, kalíšek na vejce, hlava dýmky, epifysa telecího femuru, rukověť dámského deštníku, elektrická žárovka, patrona, pudřenka, slepičí vejce etc. Taktéž v mnohých případech byly nalezeny ve vagině pesary, preservativy a safety-sponges, z ipsačních důvodů tam zavedené nebo ponechané. Dupuytren odstranil z vaginy i kelímek na pomádu a ostendský lékař Jansen dokonce pivní sklenici. Jak se dále zjistilo, slouží ženám k ipsaci i rukověť cihličky. Jiný případ vaginální ipsace uvádí v Gazette des Hospitaux r. 1851 Dr. Mavel. Jistá žena ipsovala pomocí schránky na pepř, již potom nemohla vyprostitit z vaginy. Při lékařském pokusu o její vyjmutí nešťastnou náhodou pepřenka praskla a vysypaný pepř způsobil silnou vulvovaginitis. O rovněž zajímavém předmětu zpravuje nás v Oesterreichische Aerztezeitung z r. 1909 von Lallich-Zara, který vyňal jistému selskému děvčeti z vaginy 42 kamínků v úhrnné váze 200 gr. Hirschfeld dověděl se opět od svého kolegy o následujícím způsobu ipsace: „Nedávno onanovala ve velkém závodě jednoho elektrokoncernu na záchodě jistá dělnice pomocí láhve od sodovky. Pohybem utvořilo se v láhvi vakuum, jež znemožnilo její vytažení. Na úpění dělnice přispěchala jí na pomoc jedna kolegyně. Dělnice omdlela, načež byl k ní zavolán závodní ošetřovatel a lékař. Až do příchodu lékařova pokoušeli se závodní ošetřovatel a kolegyně marně o odstranění láhve. Lékař dal si přinésti kladívko, jímž prorazil dno láhve a vysvobodil tak dělnici z jejího neštěstí.“ (Sexualpathologie, I., str. 140–1.)3 Z ipsace, provozované hrdlem láhve, pocházejí i zátky ve vagině nalezené, pokud ovšem jich nebylo užíváno k ipsaci samostatně.
Ipsační nástroje uvízlé v pochvě váznou tu v mnohých případech i několik let. Tak byl na př. nalezen ve vagině jídelní lístek, jenž byl voskem udržován ve formě, do níž byl zmačkán, a podle jehož data bylo usouzeno, že byl do vagíny zaveden před dvacetišesti lety. V Journal de médicine et de chirurgie pratiques je opět uveden případ, kdy cívka od nití vězela v pochvě podle údajů samotné pacientky po dobu 20 let. Ve vagině utkvěvší předměty nepůsobí mnohdy vůbec žádné obtíže. Tak na příklad byla bez jakýchkoliv následků nošenu v pochvě dlouhou dobu vosková kulička, což dalo podnět k sestrojení Breiskyho pesaru. U některých primitivů je dokonce zvykem, že mladé dívky nosí jistou dobu trvale ve své vagině, za účelem jejího rozšíření, bandáží upevněný roh nebo tampon z lýka či listů.
Pokud se týká přímo vaginální ipsace, užívají k ní i ženy necivilisovaných národů mnohdy podivných předmětů. O ženách Čukčů máme na př. zprávy, že ipsují pomocí vysušených dvouhlavých svalů z lýtek zvířat. Na Filipinách pak slouží domorodým ženám k ipsaci obvykle instrument rybího tvaru zvaný lario, což znamená otec porodu. Jak z názvu vyplývá, užívá se tento nástroj předně k ulehčení porodu. Konečně vzhledem k Orientu zbývá se ještě zmíniti, že dříve byly ve Smyrně prodávány veřejné elastické plody k ipsaci serailových žen. (Lamberg, Mémorial ďun mondain, 1774.)4
O ipsaci provozované pomocí předmětů improvisujících mužský úd máme důkazy již i z nejstarších dob. Na ipsaci mrkví naráží Aristofanes ve své komedii Mír (V., 28.).5 Dále nacházíme doklad o užívání banánů k ipsaci ve sbírce Tisíc a jedna noc: „O, banány, s měkkou a hladkou koží, jež potěšujete oči mladých dívek, vy jediné máte soucitné srdce, o, utěšitelé vdov a rozvedených žen.“6 Jinak svědčí o penisové funkci banánů havajská mytologie, v níž se pojednává o oplození bohyň banány.
V Koji Den, sbírce starých japonských pověstí, nacházíme pak následující příběh, jenž se prý udál roku 769. Císařovna Shokotu používala k vaginální ipsaci batatu, hlízy rostliny dioscorea batatas. Jednoho dne se však tento instrument roztrhl ve dví a jedna jeho část zůstala vězeti hluboko v pochvě. Přivolaný lékař byl omylem považován za čarodějníka a uťali mu hlavu. Nebohé císařovně nemohlo být proto pomoženo a tak zemřela v bolestech, které z tohoto případu vzešly.
Mimo uvedené předměty jest používáno k vaginální ipsaci, jak jsme již dříve podotkli, i instrumentů zvláště k tomuto účelu zhotovených. Nejznámější jsou umělé penisy. Plastické napodobeniny mužského membra sloužily původně za amulety a v náboženství, ve falickém kultu, staly se dokonce modlami symbolisujícími obvykle božstva plodnosti. Kultovní význam umělého mužského údu nebránil však jeho sexuálnímu užití, ba naopak, vybízel k němu. Pokud umělý falus (phallos, řecký termín pro penis) odpovídal svými rozměry velikosti mužovy pyje, lze předpokládati, že byl právě tak sexuálním instrumentem jako objektem lidské pověrčivosti nebo víry. Jeho pomocí provozované ukájení platilo za soulož s duchy nebo s bohem, čímž jedině si lze vysvětliti, že umělých údů bylo tak hojně užíváno k sexuálnímu ukájení již v dobách, kdy lidstvo ještě netrpělo sexuální nouzí, kdy měl každý sdostatek příležitosti k normálnímu styku.
Z tohoto hlediska nešlo tedy při ukájení umělým údem o ipsaci, nýbrž o allosexualistické ukájení. Objektní charakter instrumentálního ukájení je nejjasnější v případech sexuálního styku žen se sochami ithyfalických (tj. erigovaným penisem opatřených) bohů. Avšak původně i ukájení provozované samostatným umělým falem je nutno považovati za objektní, za soulož s bohy, nikoli za ipsaci, neboť i pouhý umělý úd představoval membrum boha. Proto také prvotní sexuální manipulace s umělým falem, jak o nich svědčí starobabylonské skulptury nebo v bibli prorok Ezechiel: Nadto, vzavši přípravy ozdoby své ze zlata mého a stříbra mého, kteréž jsem ti dal, nadělalas sobě obrazů pohlaví mužského a smilnilas s nimi (XVI., 17), pokládáme za objektní ukájení. Tehdejší ženy vcházely totiž prostřednictvím umělého údu v pohlavní spojení s falickým bohem, projevujíce takto svou úctu a lásku k němu.
V jiných případech lze naproti tomu spatřovati v prvých umělých údech opět prosté instrumenty sloužící defloraci. Za starých časů, podobně jako dnes ještě u primitivních národů, byla krev prvniček pokládána za nečistou a pro muže i nebezpečnou, pročež dívky musely býti zbaveny svého panenství nepřirozenou cestou. Mimo různé jiné praktiky, užívalo se k nepřirozené devirginaci umělého falu, jímž se dívka sama deflorovala, nebo jímž byla deflorována druhou osobou. Tak nacházíme dosud u necivilisovaných národů předměty více méně podobné falu, zvané deflorační tyčky, jejichž pomocí se dívky zbavují uměle hymenu, aby při souloži neposkvrnily, neznečistily muže krví svého panenství. Mnohdy přejímá však funkci deflorace sám božský falus. Na př. římské nevěsty obětovaly své panenství bohu zvanému Mutunus, nebo také Tutunus či Tutinus, deflorujíce se na pyji jeho sochy. Sv. Augustin píše o tom: „Sed quid hoc dicam, vum ibi sit et Priapus nimius masculus, super cuius immanissimum et turpissimum fascinum sedere nova nupta jubebatur, more honestissimo et reliogissimo matronarum?“ (De civitate dei, lib. VI., 9.)7 Rovněž zmiňuje se o Mutunovi Arnobius v Adversus gentes, lib. IV., 7.,8 avšak místo o nasedání na jeho úd mluví o rajtování na něm. Z toho lze souditi, že božská skulptura Mutunova nesloužila toliko k defloraci, ale i k prvému sexuálnímu ukojení. Mutunus nebyl jenom devirginátorem, ale i prvým milencem římských panen. Náleželo mu tedy podobně jako ve středověku šlechtici ius primae noctis.
Kromě dokladů o pradávné existenci umělých údů sloužících za modly, amulety nebo deflorační instrumenty nacházíme také již ve starověku doklady o umělých údech zhotovených k čistě rozkošnickým účelům a pozbývajících jakéhokoliv erotického významu. Umělé faly jako prosté sexuální instrumenty nesloužily však od počátku, podobně jako ani dnes neslouží, výhradně ipsačním manipulacím. Umělých údů užívaly a užívají ženy velmi často též k vzájemnému ukájení obvykle tím způsobem, že umělý falus opatřený bandáží přivazují si k tělu a jeho pomocí souloží pak se svou partnerkou. K vzájemnému ukájení žen byl sestrojen dokonce zvláštní instrument zvaný bifalus. Je to dvojitý, oboustranný umělý úd, jejž si mohou zavésti do vaginy obě partnerky zároveň. Někdy užívá se umělého falu i při styku různopohlavních partnerů. O tom na př. svědčí ze starověku obraz na jedné řecké míse uložené ve sbírce Bourgoin v Neapoli, jenž představuje muže sedícího před nahou ženou, jíž zavádí v pochvu jakýsi předmět, nepochybně umělý úd. Opačně může být užito při heterosexuálním styku umělého falu ženou, která jím opásána, provádí s mužem anální soulož. Pokud se týká užití umělého údu k ipsaci, lze jej zavésti kromě do vaginy i v řiť a prováděti tak jeho pomocí mimo ipsaci vaginální i ipsaci anální. O mnohostranné funkci umělého údu pojednává rovněž biskup Burchard z Wormsu, žijící ve 12. století; píše: „Fecisti quod quaedam mulieres facere solent, ut faceres quoddam molimen ant machinamentum in modum virilis membri, ad mesuram tuae voluntatis, et illud loca verendorum tuorum, aut alterius, cum aliquibus ligaturis colligare, et fornicationem faceses cum alliis mulierculis, vel aliae eodem instrumento sive alio tecum?“ Dodnes pak jsou nabízeny v cenících s „intimními potřebami“ různé druhy umělých údů, podle toho k jakému druhu ukájení mají sloužiti. Mimo prosté exempláře k vaginální ipsaci jsou tu uvedeny druhy opatřené bandáží nebo bifaly, pro vzájemné ukájení žen, právě tak jako umělé údy seřízené pro různá orificia corporis.
Umělé údy sloužící speciálně k sexuálnímu ukájení nazývali staří Řekové olisbos nebo baubon, kterýžto poslední název je nám však znám toliko z Herondových Mimiambů.9 Označení baubon je nepochybně odvozeno od Baubo, jména ženy Dysaulea z Eleusidy, jíž byla personifikována nestydatost. O ní se totiž vyprávělo, že se pokusila rozveseliti truchlící Demeter, která k ní přišla, hledajíc svou, Hadem ukořistěnou, dceru Persefonu, obnaživši své parties honteuses. Herondas zmiňuje se zevrubněji o baubonu, nechávaje o něm vésti v šestém ze svých Mimiambů dvě přítelkyně, Metro a Koritto, důvěrný rozhovor. Koritto půjčila svůj „šarlachově rudý“ baubon, aniž ho použila, jedné přítelkyni, která, nedbajíc toho, jej půjčuje opět jiné žene. U ní spatří baubon Korittina přítelkyně Metro a je jím tak uchvácena, že chce znáti jméno jeho výrobce. Koritto, nejdříve překvapena jaký koloběh prodělal její umělý úd, označuje posléze za jeho původce ševce Kerdona, vychvalujíc jeho zručnost a dovednost. Metro pak odchází, aby si rovněž obstarala podobný nástroj. Umělé údy byly zhotovovány ševci, jelikož byly obvykle kožené. Proto také Aristofanes v Lysistratě nazývá ipsaci pomocí olisbu koženou nouzovou službou.10 Výrobou umělých údů proslul za starověku Milet, odkud prý byly baubony, olisby, rozšiřovány po celém Řecku. Veliké oblibě těšil se olisbos i v Římské říši, hlavně v dobách císařských. Speciálního označení pro olisbos však v latině nenacházíme. Název fascinum (od fascinare – očarovati) lze etymologicky vztahovati toliko na umělé údy pokládané za amulety a modly, přesto, že se jím označovaly i pouhé sexuální instrumenty (viz citát z Petronia).
Za středověku udrželo se používání olisbu najmě v ženských klášterech. O tom, že ani křesťanská morálka nedovedla zabrániti používání tohoto instrumentu, svědčí těžké církevní tresty, které na př. určil na jeho uživatele i výrobce v dvanáctém století již zmíněný wormský biskup Burchard ve svém Poenitentiale. Více dokladů o užívání olisbu osobami světskými i duchovními skýtá nám později renesanční literatura. Na př. Brantôme zaznamenává nález olisbu v kufru jedné dvorní dámy Kateřiny Medičejské: „Když jsem dlel u dvora, slyšel jsem vyprávěti, že kteréhosi dne dala královna-matka rozkaz prohledati pokoje a kufry všech lidí, i žen a dívek, bydlících v Louvru, zda tu po dobu nepokojů nejsou ukryty zbraně a pistole. Při prohlídce nenašel sice kapitán stráže v jednom kufru pistole, ale čtyři velké olisby. Tomuto nálezu smál se srdečně celý svět, ale postižená dáma upadla do velkých rozpaků. Znal jsem tuto slečnu a myslím, že dosud žije; nebyla však již nikdy veselá.“
Anglický spisovatel Marston, současník Shakespearův, zmiňuje se rovněž o olisbu, píše ve svých satirách, jak Lucea dávala přednost skleněnému falu před teplou postelí. O užívání dutého skleněného údu, jenž byl, aby se zahřál, naplňován teplou vodou, mezi jeptiškami, pojednává dále sienský novelista Pietro Fortini ve spisu Novelle dei novizi (Sedmý den, novella XXXIX.).11 Taktéž zpravuje nás o skleněných olisbech v klášterech užívaných Pietro Aretino, nechávaje v jednom ze svých Dialoghi vyprávěti nevěstku Nannu, kterak jako jeptiška použila k ipsaci skleněného falu, do něhož se vymočila, nemajíc po ruce teplou vodu, jíž by jej zahřála.12
Vrcholu technické dokonalosti dosáhl olisbos teprve v osmnáctém století, byv zařízen i pro umělou ejakulaci. Roku 1786 popsal olisbos opatřený ejakulačním zařízením Mirabeau v erotickém románě Le rideau levé ou l´éducation de Laure.13 Tento umělý úd měl nerovný povrch, zdrsněný spirálovitými brázdami. Byl zhotoven ze stříbra a pokryt na povrchu tvrdou a hladkou vrstvou fermeže, dodávající mu přirozeného tělového zbarvení. Uvnitř byl dutý a středem této dutiny vedlo ejakulační zařízení, trubička opatřená stříkačkou. Prázdná dutina olisbu naplňovala se před použitím teplou vodou. Ta ohřála umělý falus na normální tělesnou teplotu, taktéž i rozředěné rybí klí (vyzinu) ve stříkačce se nacházející a sloužící za umělý ejakulát, jenž v okamžiku orgasmu byl vstřiknut do ženiných útrob. Obchodem s umělými údy proslula v Paříži v osmnáctém století Mme Gourdan, majitelka nevěstince, která je prodávala mnoha abatyším a jeptiškám, jak se zjistilo ze zanechané korespondence (E. Dühren, Der Marquis de Sade und seine Zeit, str. 130.).14 V Londýně zařídila si dokonce v tehdejším století jistá Mrs. Philipps veřejný obchod olisby nedaleko Leicester Square (Archenholz, England, III., str. 125.). O rozšířenosti obchodu olisby v Německu v týchž dobách nacházíme pak doklad v knize o ipsaci vyšlé roku 1790 v Altenburgu pod názvem Für Jünglinge jedes Standes,15 kde se dočítáme, že v jistém německém městě je provozován skoro veřejně obchod olisby a jinými dráždicími instrumenty pro ženy (str. 363).
V dnešní době zabývají se prodejem olisbů hlavně obchody hygienickými potřebami. Moderní olisbos je zhotoven nejčastěji z gumy v různých velikostech se skrotem nebo bez něho. Nejdokonalejší exempláře jsou opatřeny imitací pohlavního obrostu a ejakulačním zařízením umístěném ve skrotu, jehož umáčknutím je ejakulát, obvykle teplé mléko, vystřikován umělou urethrou do ženiny pochvy. Takovýto „luxusní“ olisbos stojí, podle ceníku jisté pražské firmy 550 Kč, zatím co prosté gumové nebo galalitové výrobky dosahují ceny 75 až 190 Kč. Některé olisby je možno rovněž nastrčiti na dámskou poševní stříkačku, která v tomto smyslu nahrazuje ejakulační zařízení.
Pokud umělé údy slouží k vaginální ipsaci, užívají jich ženy nejčastěji tím způsobem, že je prostě drží v ruce a zepředu nebo zezadu jimi pohybují ve své pochvě. Přitom mohou zaujímati nejrozličnější posice. Mnohé japonské exempláře olisbu jsou však k manuálnímu pohánění zvláště zařízeny. Jsou totiž upevněny na tětivě jakéhosi luku, jehož prostřednictvím žena pohybuje ručně olisbem. Toto zařízení umožňuje prý daleko jemnější pohyb údu, než jakého lze přímým ručním pohybováním olisbu dosáhnouti. Jinak lze ipsovati olisbem upevněným bandáží na patě. Dokladem toho jsou erotické japonské obrázky, které reprodukuje F. S. Krauss v Das Geschlechtsleben des japanischen Volkes.16 Dále jsou poháněny olisby i pomocí strojové aparatury podobné v principu šlapacímu zařízení šicího stroje. Takový celý ipsační přístroj nachází se v kriminologickém museu drážďanském. Pochází od jisté masérky, u níž byl zabaven. Kromě toho bývají olisby připevněny také k figurinám mužů. Tyto obměny starověkých ithyfalických bohů nazývají se hommes de voyage a jsou podobně zhotovovaný jako již zmíněné loutky žen, s nimiž mají také společné pojmenovaní: articles de voyage. Před upotřebením bývá umělý úd různými způsoby zahříván a obvykle též namazán nějakým tukem. Mimo klasické názvy umělého údu nacházíme proň i nové termíny v jazycích moderních. Tak na př. ve frančině je nazýván umělý úd sloužící k sexuálnímu ukájení godemiche (od latinského gaude mihi, obveseluj mne) consolateur, bijou indiscret, bienfaiteur, plaisir de dame, bijou de religieuse etc. Italsky zve se passatempo nebo dilleto, anglicky dildoe (podle John Bee-a původně dil-dol), indiscreet toy, ladys friend apod. Němci je pak nazývají Selbstbefriediger, Frauenfreund, Frauentröster, Witwentröster, Phallusphantom nebo, je-li zhotoven ze sametu, Samthaus. V češtině je označován jako utěšitel, miláček dam, domácí přítel etc. Vědecký název zní pak penis succedaneus.
Olisby jsou ve velké oblibě i u exotických národů. Španělové našli umělé údy při objevení Filipín u tamějších domorodek. O užívání olisbu na ostrově Bali svědčí Jacobs: „V boudoiru některých krásek z Bali a jistě v každém harému můžeme nalézti z vosku zhotovený umělý úd nazývaný prostě ganem nebo tjělak-tjělakan malèm (tjělak = penis, malèm = vosk). Na Borneu u Dayků nese pak „nástroj ze dřeva zhotovený a voskem potažený, podoby mužského údu“ (Hardeland, Dayaksch woordenboek) název balak, zatím co na Sumatře čínské obyvatelstvo zove tentýž instrument mědilin-dilin (od dilin = penis). V Africe, v anglické severní Nigérii, užívají ženy dokonce umělých údů zřízených k ejakulaci. Tyto nástroje zovou se tu madigo a zhotovují se ze dřeva potaženého koží. Místo skrota jsou opatřeny prasečím měchýřem, jenž se částečně naplní rýžovou vodou nebo zředěnou šťávou stromu dálaku, nahrazující mužský ejakulát. K vzájemnému ukájení žen je madigo, podobně jako některé naše olisby, opatřen bandáží, jíž si jej žena připásá k tělu. O olisbu žen východoafrického kmene Vakambů sděluje opět Hildebrandt, že je vyroben z ebenového dřeva, jehož středem provrtaná trubice je naplňována tukem. Ebenového penisu užívají taktéž ženy na Zanzibaru, jak nás zpravuje Baumann. Někdy tu však bývá zhotovován olisbos i ze slonoviny.
Mimo primitivní národy, užívají odedávna olisbu i kulturní národové dálného Orientu. Pokud se týká Číny, uvádí Jeannel, že v Tien-Tsinu jsou veřejně prodávány v Kantonu fabrikované umělé údy, elastické a tělové barvy, zhotovené ze směsi smůly a kaučuku. Pouillet pak zaznamenává sdělení svého přítele M. Watremeze, jenž v tien-tsinském divadle byl svědkem scény, kdy impotentní stařec podává své mladé ženě, vyčítající mu impotenci, umělý falus se slovy: „Pohleď, tím spokojuje se v tvém případě mnoho žen, čiň jako ony!“ Daleko rozšířenější než v Číně je však užívání olisbu v Japonsku. Olisbos zvaný japonsky harikata, je tu zhotovován obvykle z rohoviny, želvoviny, dřeva, kůže, kovu apod. Je-li olisbos dutý, je ohříván před upotřebením horkou vodou, jež se v něj přímo nalije nebo jíž se nechá nasáknouti floretové hedvábí, kterým je umělý úd napěchován. Amatérsky zhotovují si dnes Japonky olisbos nejčastěji napěchováním preservativu vatou, což praktikují i mnohé bělošky. V Zensei-Schichifukujin nacházíme pak jiný návod k snadnému zhotovení olisbu: „Vyhledej pěknou mrkev, seřež ji do tvaru penisu, a to v té velikosti a tloušťce, jaká je tvé pochvě nejpříhodnější. Pak ji dobře umyj v čisté vodě a zaviň ji do japonského papíru. Poté vlož ji do horkého popelu a ponech ji v něm několik minut. Když je dobře ohřátá, vezmeš ji z něho, odděláš papír a ninjin-harikata je hotova k tvé potřebě. Je mnohem jemnější než lidský penis.“
Užívání náhražek mužského údu je rozšířeno rovněž ve všech zemích obývaných moslemíny, jejichž ženy v harémech trpí sexuální nouzí a tudíž zvláště silně dychtí po surogátním ukojení. Klasickou zemí olisbu je však Indie. O pradávném užívání umělých údů svědčí Kámasútra, v níž se vypráví o harémových ženách, kterak oblékají dcery svých kojných, své přítelkyně anebo služebné za muže a opatřují je potom umělými údy zhotovenými z kořenů, plodů apod. ve formě lingamu (indický název penisu) nebo souloží se sochami opatřenými erigovaným pohlavním údem (německé vydání z roku 1929, str. 173.). Mimo to jsou v Kámasútře zevrubně popsány dráždicí prostředky k souloži, jichž lze zároveň užíti i samostatně k ipsaci. Tyto instrumenty zvané apadravya jsou v podstatě prostými dutými olisby, které navléká muž na svou pyj, nebo jež samy o sobě mohou ženě sloužiti za náhražku pyje. Jindy jsou to prosté trubice na obou koncích otevřené. Povrch těchto nástrojů bývá obvykle silně zdrsněný, aby ženy více dráždil. Apadravya zhotovují se z různých kovů, z mědi, cínu, olova, železa i ze stříbra a zlata, slonoviny, rohoviny a rozličného dřeva. Amatérsky lze je vyrobiti z bambusu, okurky apod.
Obdobou apadravya, i u nás dosti známou, jsou potahy na prst užívané jako pomocný nástroj k digitálnímu dráždění, jak objektnímu, tak i ipsačnímu. Slouží však nejen k dráždění vaginy, nýbrž i k dráždění vulvy, resp. klitoridy, prsních bradavek, řiti etc. Tyto náprstky (dráždivé prsty) jsou dnes zhotovovány z gumy a mají obvykle silné kartáčkovité výčnělky.
Francouzi nazývají je doigtiers à titiller nebo bibi-chatouillers, Němci Gummireizfinger. Podobným ipsačním nástrojem jsou tzv. bagues de la Chine, kaučukové dráždivé prsteny (Gummireizringe), o jejichž užívání v minulém století, v Americe, zmiňuje se C. J. Weber ve spise Demokritos z r. 1868, sv. V., str. 288.17
Na úplně odlišném principu dráždění, nezávislém na způsobu obcování pyjem, je založen originální nástroj k vaginální ipsaci hlavně v Japonsku užívaný a zvaný rin-no-tama, ben-wa, wa-tama, menrei nebo yamato-dama. Obvykle jsou to dvě kuličky velikosti holubího vejce a duté, zhotovené z mosazného plechu. Někdy používá se toliko jedné. Podrobnější popis nacházíme v Ellisově spisu: Geschlechtstrieb und Schamgefühl.18 Jedna je prázdná, druhá tzv. malý muž, obsahuje ještě malou těžkou kovovou kuličku nebo rtuť, někdy též kovové výběžky, které uvedeny v pohyb, vibrují. Držíme-li obě kuličky na ruce, jsou v ustavičném pohybu. Nejdříve zavede se do vaginy prázdná kulička, a to až k utheru, potom teprve kulička druhá. Sebemenší pohyb pánve nebo boků, nebo také samostatné pohyby břišních orgánů přivádějí kovové kuličky či rtuť do pohybu a tím vznikající vibrace vyvolává nepřetržitý lechtivý pocit (str. 133–4.)
Podle Joetse užívají rinnotamy převážně gejši a lepší prostitutky, avšak i venkovská děvčata jsou prý s tímto nástrojem obeznámena. Mimo Japonsko je rozšířeno jeho používání také v Číně, Anamu a Indii. Rovněž tak je rinnotama známa již dlouho i v Evropě. Roku 1773 popisuje takovou zvláštní kuličku, jež byla přivezena jistým cestovatelem z Indie, Bauchamont, nazývaje ji boule erotique. Jindy bývá rinnotama francouzsky označována jako boules japonaises nebo pommes d´amour, v němčině nese pak název Klingelnkugeln (doslovný překlad rinnotama), Reizkugeln nebo Vaginalkugeln. Za náhražku rinnotamy lze považovati všechny kulovité, penisu nepodobné předměty, zavedené do vaginy. Schroeder dokonce uvádí, že v náhradu za pomme ďamour užila jistá žena krabičky, do níž zavřela chrousta. V Japonsku však slouží za nejběžnejší surogáty rinnotamy plody japonského citroníku (citrus japonica) nebo malé brambůrky.
Ženy, užívajíce k ipsaci takovýchto nástrojů, rády se houpají. Aby jim rinnotama nevyklouzla z vaginy, ucpávají si ji vatou nebo jemným papírem. Chtějí-li pak použitý instrument opět odstraniti, vyjmou tampon a sehnuvše se, mírně se udeří do zad, načež „kuličky lásky“ samy vypadnou.
Na konci zbývá se nám zmíniti ještě o některých zvláštních způsobech genitální ipsace žen. Mimo rukou a stehen lze užíti k vulvární ipsaci i paty. Jak uvádí Guttzeit, ukájela se jedna žena totiž tím způsobem, že si sedala na patu a třela se o ni. Pokud jde o orální i. vulvy, resp. klitoridy, nebyl dosud podobný případ zjištěn, ale není jej třeba teoreticky předem vylučovati. Jiným mechanickým způsobem ipsace, je ipsace vulvy, prováděná ostrou sprchou bidetu. Chemicky a energeticky vzrušujících prostředků k ipsaci mohou užívati ženy stejně jako muži. Tak na př. chemicky působícím prostředkem ipsují dívky v jistých francouzských departementech, potírajíce své vulvy listy rostliny linaria cymbalaria, což jim působí palčivé rozkoše. Užití elektrického proudu k ipsaci bylo pak zaznamenáno v několika případech ipsace klitoridy.
Ze všech způsobů ženské genitální ipsace je nejrozšířenější forma digitální, která je celkem nejpříhodnější a jíž lze stejně dobře praktikovati na všech speciálních sexogenních oblastech ženina pohlaví. Přece však nepřevládá nad ostatními způsoby v té míře jako u mužů ruční ipsace penisu, neboť ženy ipsují mnohem snadněji než muž i nemanuálními způsoby. U skandinávských žen pozoroval Vedeler dokonce femorální ipsaci genitální jako nejobvyklejší. Ovšem všeobecnou platnost této zkušenosti nelze přiznati.
Rovněž tak vaginální instrumentální ipsace je hojnější, než umužů kohabitoidní instrumentální sebeukájení, jelikož se k ní hodí více běžných předmětů, než k ilusionaci vaginy. Přesto ale nedosahuje opět takového rozšíření, jaké bychom předpokládali podle četnosti a rozmanitosti instrumentů k ní užívaných. Její praktikování je omezeno předně tím, že mnoho žen bojí se ipsovati cizími tělesy ze strachu před poraněním pohlavních orgánů. Pokud pak slouží k vaginální ipsaci předměty, přespříliš živě upomínající na penis, nebo nástroje, které jsou dokonce jeho věrným obrazem, nelze vyloučiti ani přímý psychický odpor k nim.
Odpor k ipsaci podobnými instrumenty vyplývá z traumatu ženina sexuálního života. Agresivita mužské pyje deprimuje ženy, evokujíc u nich pocit genitální méněcennosti, původně spočívající na fantasii, že klitoris je zbytkem kastrovaného penisu. Proto ženy pociťují k souloži vědomě nebo nevědomě nechuť, což mnohdy způsobuje, že nejsou schopny psychicky zažíti z koitu rozkoš, alespoň ne dostatečnou, a že více méně se jí brání a vyhýbají. Z toho důvodu je nutno spatřovati ve většině případů ženské genitální ipsace spíše přirozené scestí pohlavního ukájení než nouzový projev. Jestliže se tedy ženy obvykle oddávají ipsaci současně z odporu k muži a nejen ze sexuální krise, je samozřejmé, že si nebudou chtíti ipsačním instrumentum příliš realisticky připomínati mužskou pyj. Právě proto nemohou při ipsaci dojíti velkého rozšíření hlavně olisby, zvláště zhotovované napodobeniny penisu.
Ve shodě s tímto předpokladem je umělých údů doopravdy mnohem častěji užíváno k vzájemnému ukájení homoerotických žen než k ipsaci. Žena chce souložiti pyjí, nikoli s pyjí. Touha po penisu je u ní touhou po změně pohlaví, a ne touhou po pohlavním ukojení. Proto si ženy olisbos spíše připásávají, než aby si jej samy zaváděly do vaginy. Jsou známy případy, kdy ženy jsou dokonce trvale opatřeny pyjí. Již i roku 1701 byla v Hamburku souzena žena v mužském přestrojení známá má pod jménem Monsieur Heinrich, vlastním jménem Anna Isalbe Bunck, u níž byl objeven umělý úd, jejž si dala přilepiti k tělu v kterémsi amsterodamském bordelu. Je to klasický případ osvětlující pravý vztah ženy k olisbu.
Slouží-li přesto umělý úd také k ipsaci, lze předpokládati, že i tu dochází na částečné ukojení skrytých ženiných přání. Nepřivlastňuje-li si totiž přímo žena v tomto případě mužskou pyj, podmaňuje si ji alespoň. Jak vidno, nespokojují se však ženy normálně tímto kompromisním řešením a odmítají ipsovati pomocí olisbu a jeho realističtějších náhražek. Takové instrumenty vyvolávají totiž i nadále u nich tíživé představy o méněcennosti ženských genitálií předurčených k tomu, aby byly zdeptány mužskou pyjí. Proto raději užívají k vaginální ipsaci prstů, orgánů vlastního těla, ale i ty nejsou nic jiného než surogát penisu.
Nejdokonalejší způsob vaginální ipsace je v tomto směruj rinnotama, která ani svým tvarem, ani svým upotřebením není založena na principu soulože s mužem. Jedině tímto způsobem nepřipomíná vaginální ipsace ženě anatomicky jí souzené podléhání samolibému mužskému penisu. Žel, malá známost tohoto zařízení a snad i slabá intensita jím skýtaného dráždění je na závadu většímu jeho rozšíření. Podobné psychické motivy volby způsobu ukájení odpadají při ipsaci povrchových oblastí, neboť tu je, eo ipso, negací vaginy likvidována i ženská otázka.
Kapitola „Formy genitální ipsace žen“ z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 29–42).
Poznámky (autora webu)
2 [MIRABEAU, Honoré-Gabriel de Riquetti de]. Errotika biblion. Rome: L´imprimerie du Vatican, MDCCLXXXIII.
3 HIRSCHFELD, Magnus. Sexualpathologie: Ein Lehrbuch für Ärzte und Studierende. Band I. Geschlechtliche Entwicklungsstörungen mit besonderer Berücksichtigung der Onanie. Bonn: A. Marcus & E. Weber, 1921.
5 ARISTOFANES. Mír. Přel. Bedřich Becher a Jiří Kolář. Praha: Dilia, 1963.
6 Tisíc a jedna noc. Přel. Felix Tauer. Praha: Odeon, 2011.
7 AUGUSTINUS AURELIUS. O boží obci knih XXII. 2 sv. Přel. Julie Nováková. Praha: Karolinum, 2007.
8 The Seven Books of Arnobius Adversus Gentes. Přel. Hamilton Bryce a Hugh Campbell. Edinburgh: T. & T. Clark, MDCCCLXXI.
9 HERONDAS. Mimiamby. Přel. Rudolf Kuthan. Praha: Václav Petr, 1937.
10 ARISTOPHANES. Lysistrata: Komedie o 4 jednáních. Přel. Ferdinand Stiebitz. Praha: Orbis, 1963.
11 FORTINI, Pietro. Le giornate delle novelle de‘ novizi. 2 sv. Roma: Salerno, 1988.
12 ARETINO, Pietro. Rozpravy o mravech hříšných kurtizán. Přel. Zdeněk Frýbort. Praha: Český klub, 2000.
13 MIRABEAU, Honoré-Gabriel de Riquetti de. Le rideau levé ou l´éducation de Laure. [S. l.]: Au palais sous les robes, MDCCCLXXXII.
14 DÜHREN, Eugen [= BLOCH, Iwan]. Der Marquis de Sade und seine Zeit. Ein Beitrag zur Cultur- und Sittengeschichte des 18. Jahrhunderts. Mit besonderer Beziehung auf die Lehre von der Psychopathia Sexualis. Berlin: Barsdorf, 1900; vydání z r. 1906 (Berlin: H. Barsdorf) zde.
15 Für Jünglinge jedes Standes. Traurige Wahrheiten im Romangewande. Ein Pendant zu dem Buche, Für Töchter edler Herkunft. Altenburg: Richter, 1790.
16 KRAUSS, Friedrich. Das Geschlechtsleben des japanischen Volkes. 2 sv. Leipzig: Anthropophyteia, 1931.
17 WEBER, Karl Julius. Demokritos oder Hinterlassene Papiere eines Lachenden Philosophen. Fünfter band. Stuttgart: Rieger´iche Verlagsbuchhandlung (A. Benedict), 1868.
18 ELLIS, Havelock. Geschlechtstrieb und Schamgefühl. Přel. J. E. Kötscher a M. Kötscher. 4. erg. u. erw. Auflage. Leipzig: C. Kabitzsch, 1922.
B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige
Bohuslav Brouk 