Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Bohuslav Brouk: Formy genitální ipsace žen

Při genitální ipsaci žen je nutno předně rozlišiti, zda se při ní dráždí toliko povrchové partie neb dochází-li na dráždění par­tií vnitřních, ať již samostatně nebo ve spojení s ipsací předešlé oblasti. V raném dětství omezuje se ženská genitální sexua­lita a tedy i genitální ipsace jedině na vnější pásmo, zejména na klitoris, jejž dívky po poznání mužského pohlaví pova­žují za zakrnělý mužský úd. Teprve v pozdějších letech přizpůsobují se dívky osudem jim předurčené ženské roli a upouštějíce od klitoridní, případně vulvární sexuality, oddávají se sexualitě vaginální. U přemnoha žen však sexuální vývin vůbec nedospěje k vaginální sexualitě a takové ženy jsou pak po celý život fixovány na vulvární, respektive na klitoridní sexualitu, která je nevědomě nenutí uznati existenci ženského pohlaví. Potlačujíce vaginální sexualitu, osvobozují se od mužovu penisu, jejž se domnívají samy vlastniti v klitoridě. Je­likož ženy všeobecně se těžce, a i v nejlepších případech jen nedokonale podrobují své ženské roli, lze pokládati za pravdě­podobnější, že u nich častěji dochází na ipsaci vnějších oblastí genitálních, jako na př. soudí Moraglia, než na ipsaci partií vnitřních, jak se naopak domnívá Rohleder.

Způsoby ženské genitální ipsace mechanického rázu jsou, po­dobně jako u mužů, manuální, femorální a instrumentální. Manuální ipsaci genitálií je však u žen nutno zvláště specifikovati jako ipsatio digitalis, jelikož, již z anatomických důvodů, mo­hou ženy ku genitálnímu dráždění užívati toliko prstů, nikoli celé ruky. Pokud se týká ipsace tohoto způsobu vnějších partií pohlaví spočívá v hnětení a popotahování klitoridy a labií prsty. Digitální ipsace oblastí vnitřních je pak prováděna vsu­nováním jednoho nebo více prstů do vaginy, při čemž prsty zastávají funkci erigovaného penisu za soulože. Ohebnost prstů umožňuje však ještě jinou variantu digitálního ukájení, praktikovanou kvedláním prsty ve vagině.

Druhá forma ženské genitální ipsace je ipsatio femoralis. Tý­ká se výlučně vulvy. Sexuální dráždění nastává v tomto pří­padě stiskováním stehen, třením jich o sebe. Někdy dostačí ženám k vrcholnému ukojení i pouhé semknutí stehen. Tak sděluje na př. Martineau, že jistá žehlířka ipsovala při zaměst­nání ve stoje, podpírajíc se rukama o stůl, u něhož pracovala, a dospěla k orgasmu několikráte opětovanou konkrektací stehenních svalů zkřížených nohou. Za femorální vulvární ipsaci je nutno dále považovati i sexuální ukojení docílené při šití na stroji. Pouillet zmiňuje se o tomto způsobu sebeukájení ve své knize De l´onanisme chez la femme.1 Při návštěvě jisté konfekční továrny na vojenské obleky uslyšel Pouillet pojed­nou nápadně zrychlené tempo jednoho šicího stroje, na němž šila mladá 18–20letá švadlenka. Bylo na ní zřejmě viděti vzru­šení. Posléze náhle zbledla, zavřela strnulé oči a z úst ozval se tlumený vzdech. Dívka byla několik vteřin nehybná, pak utřela si šátkem pot z čela a dala se opět do práce. Ředitelka závodu ujišťovala Pouilleta, že podobné případy jsou velmi časté a že je lze dobře pozorovati hlavně u začátečnic a u těch žen, které si přitom pomáhají třením vulvy o židli, sedíce až na samém jejím okraji. V těchto posledních případech nejde ovšem již o prostou femorální ipsaci, nýbrž zároveň o ipsaci instrumen­tální.

Vulvární instrumentální ipsaci provozují ženy v leže pomocí podušek, objímajíce je stehny, tisknou se k nim nebo třou se o ně. Rovněž tak dochází často i k ipsaci vulvy při obkročmém sedění, hlavně při jízdě na kole nebo na koni nebo při naléhání na hrany a rohy nábytku apod. Některé ženy provozují tuto formu ipsace i rychlým protahováním ručníku v rozkroku. R. F. Morris dokonce zaznamenal případ frotérské ipsace o klíč zastrčený v zámku komody, Guttzeit pak o uzel zdělaný na košili. K instrumentální ipsaci clitoridy slouží speciálně též různé kartáčky a štětky.

Pokud jde o instrumentální provozování vaginální ipsa­ce, eventuálně spojené s drážděním uteru, užívá se k ní buď různých předmětů běžné potřeby nebo zvláště k to­muto účelu upravených či zhotovených instrumentů, ať již podobných nebo nepodobných mužskému údu. Příležitostně bý­vá užíváno k vaginální ipsaci různých předmětů jako jsou: řepa, mrkve, okurka, pór, banány, klas obilí nebo trávy, rohlík, salám, svíčka, tyčka pečetního vosku, tužka, násadka, vlásenka, kostice z korsetu, ženkle, vidlička, kartáček na zuby a jiné předměty tyčkovitého tvaru, kovové, dřevěné, skleněné apod. Zvláště často používá se v tomto smyslu irrigátoru, jenž jinak slouží k hygienickým účelům, k intimní dámské toiletě. V jedné anglické pornografii ulevovala si děvčata při bledničce dokonce použitím krocaního chřtánu. Soupis různých předmětů užívaných v klášterech k vaginální ipsaci uvádí Mirabeau v Errotika biblion.2 Vídeňský anatom J. Hyrtl sestavil pak z před­mětů, zřejmě k ipsaci užitých, které při obdukcích našel v horní klenbě vaginy, obsáhlou sbírku. I četní jiní chirurgové zpravují nás o rozličných instrumentech vytažených z vaginy. Stá­vá se totiž, že některé předměty uvíznou v pochvě, aniž je lze bez lékařského zákroku vyjmouti. Jejich rozmanitost skvěle charakterisoval prof. Pagel, říkávaje v kolegiu, že v ženské pochvě lze nalézti všechno mimo tykev.

Tak z obzvláště zajímavých předmětů byly extrahovány z vaginy korkové nebo skleněné zátky, různé tvrdé plody, cívky od nití, dřevěné nebo kovové krabičky na jehly, plné i prázdné, právě tak jako v jednotlivých případech růženec, štětka na ho­lení, kalíšek na vejce, hlava dýmky, epifysa telecího femuru, rukověť dámského deštníku, elektrická žárovka, patrona, pud­řenka, slepičí vejce etc. Taktéž v mnohých případech byly nalezeny ve vagině pesary, preservativy a safety-sponges, z ipsačních důvodů tam zavedené nebo ponechané. Dupuytren odstranil z vaginy i kelímek na pomádu a ostendský lékař Jansen dokonce pivní sklenici. Jak se dále zjistilo, slouží ženám k ipsaci i rukověť cihličky. Jiný případ vaginální ipsace uvádí v Gazette des Hospitaux r. 1851 Dr. Mavel. Jistá žena ipsovala pomocí schránky na pepř, již potom nemohla vyprostitit z vaginy. Při lékařském pokusu o její vyjmutí nešťastnou náhodou pepřenka praskla a vysypaný pepř způsobil silnou vulvovaginitis. O rovněž zajímavém předmětu zpravuje nás v Oesterreichische Aerztezeitung z r. 1909 von Lallich-Zara, který vyňal jistému selskému děvčeti z vaginy 42 kamínků v úhrnné váze 200 gr. Hirschfeld dověděl se opět od svého kolegy o následujícím způsobu ipsace:  „Nedávno onanovala ve velkém závodě jednoho elektrokoncernu na záchodě jistá dělnice pomocí láhve od sodovky. Pohybem utvořilo se v láhvi vakuum, jež znemožnilo její vytažení. Na úpění dělnice přispěchala jí na pomoc jedna kolegyně. Dělnice omdlela, načež byl k ní zavolán závodní ošetřovatel a lékař. Až do příchodu lé­kařova pokoušeli se závodní ošetřovatel a kolegyně marně o odstranění láhve. Lékař dal si přinésti kladívko, jímž prorazil dno láhve a vysvobodil tak dělnici z jejího neštěstí.“ (Sexualpathologie, I., str. 140–1.)3 Z ipsace, provozované hrdlem láhve, pocházejí i zátky ve vagině nalezené, pokud ovšem jich nebylo užíváno k ipsaci samostatně.

Ipsační nástroje uvízlé v pochvě váznou tu v mnohých případech i několik let. Tak byl na př. nalezen ve vagině jídelní lístek, jenž byl voskem udržován ve formě, do níž byl zmačkán, a podle jehož data bylo usouzeno, že byl do vagíny zaveden před dvacetišesti lety. V Journal de médicine et de chirurgie pratiques je opět uveden případ, kdy cívka od nití vězela v pochvě podle údajů samotné pacientky po dobu 20 let. Ve vagi­ně utkvěvší předměty nepůsobí mnohdy vůbec žádné obtíže. Tak na příklad byla bez jakýchkoliv následků nošenu v pochvě dlouhou dobu vosková kulička, což dalo podnět k sestrojení Breiskyho pesaru. U některých primitivů je dokonce zvykem, že mladé dívky nosí jistou dobu trvale ve své vagině, za účelem jejího rozšíření, bandáží upevněný roh nebo tampon z lýka či listů.

Pokud se týká přímo vaginální ipsace, užívají k ní i ženy necivilisovaných národů mnohdy podivných předmětů. O že­nách Čukčů máme na př. zprávy, že ipsují pomocí vysušených dvouhlavých svalů z lýtek zvířat. Na Filipinách pak slouží do­morodým ženám k ipsaci obvykle instrument rybího tvaru zva­ný lario, což znamená otec porodu. Jak z názvu vyplývá, užívá se tento nástroj předně k ulehčení porodu. Konečně vzhledem k Orientu zbývá se ještě zmíniti, že dříve byly ve Smyrně prodávány veřejné elastické plody k ipsaci serailových žen. (Lamberg, Mémorial ďun mondain, 1774.)4

O ipsaci provozované pomocí předmětů improvisujících mužský úd máme důkazy již i z nejstarších dob. Na ipsaci mrkví naráží Aristofanes ve své komedii Mír (V., 28.).5 Dále nacházíme doklad o užívání banánů k ipsaci ve sbírce Tisíc a jedna noc: „O, banány, s měkkou a hladkou koží, jež potěšujete oči mladých dívek, vy jediné máte soucitné srdce, o, utěšitelé vdov a rozvedených žen.“6 Jinak svědčí o penisové funkci banánů havajská mytologie, v níž se pojednává o oplození bohyň banány.

V Koji Den, sbírce starých japonských pověstí, nachá­zíme pak následující příběh, jenž se prý udál roku 769. Císařovna Shokotu používala k vaginální ipsaci batatu, hlízy rostliny dioscorea batatas. Jednoho dne se však tento instrument roztrhl ve dví a jedna jeho část zůstala vězeti hluboko v pochvě. Přivolaný lékař byl omylem považován za čarodějníka a uťali mu hlavu. Nebohé císařovně nemohlo být proto pomoženo a tak zemřela v bolestech, které z tohoto případu vzešly.

Mimo uvedené předměty jest používáno k vaginální ipsaci, jak jsme již dříve podotkli, i instrumentů zvláště k tomuto účelu zhotovených. Nejznámější jsou umělé penisy. Plastické napodobeniny mužského membra sloužily původně za amulety a v náboženství, ve falickém kultu, staly se dokonce modlami symbolisujícími obvykle božstva plodnosti. Kultovní význam umělého mužského údu nebránil však jeho sexuálnímu užití, ba naopak, vybízel k němu. Pokud umělý falus (phallos, řecký termín pro penis) odpovídal svými rozměry velikosti mužovy pyje, lze předpokládati, že byl právě tak sexuálním instrumentem jako objektem lidské pověrčivosti nebo víry. Jeho pomocí provozované ukájení platilo za soulož s duchy nebo s bohem, čímž jedině si lze vysvětliti, že umělých údů bylo tak hojně užíváno k sexuálnímu ukájení již v dobách, kdy lidstvo ještě netrpělo sexuální nouzí, kdy měl každý sdostatek příležitosti k normálnímu styku.

Z tohoto hlediska nešlo tedy při ukájení umělým údem o ipsaci, nýbrž o allosexualistické ukájení. Objektní charakter instrumentálního ukájení je nejjasnější v případech sexuál­ního styku žen se sochami ithyfalických (tj. erigovaným penisem opatřených) bohů. Avšak původně i ukájení provozova­né samostatným umělým falem je nutno považovati za objekt­ní, za soulož s bohy, nikoli za ipsaci, neboť i pouhý umělý úd představoval membrum boha. Proto také prvotní sexuální ma­nipulace s umělým falem, jak o nich svědčí starobabylonské skulptury nebo v bibli prorok Ezechiel: Nadto, vzavši přípravy ozdoby své ze zlata mého a stříbra mého, kteréž jsem ti dal, nadělalas sobě obrazů pohlaví mužského a smilnilas s nimi (XVI., 17), pokládáme za objektní ukájení. Tehdejší ženy vcházely totiž prostřednictvím umělého údu v pohlavní spojení s falickým bohem, projevujíce takto svou úctu a lásku k němu.

V jiných případech lze naproti tomu spatřovati v prvých umělých údech opět prosté instrumenty sloužící defloraci. Za starých časů, podobně jako dnes ještě u primitivních národů, byla krev prvniček pokládána za nečistou a pro muže i nebezpečnou, pročež dívky musely býti zbaveny svého panenství nepřirozenou cestou. Mimo různé jiné praktiky, užíva­lo se k nepřirozené devirginaci umělého falu, jímž se dívka sama deflorovala, nebo jímž byla deflorována druhou osobou. Tak nacházíme dosud u necivilisovaných národů předměty více méně podobné falu, zvané deflorační tyčky, jejichž pomocí se dívky zbavují uměle hymenu, aby při souloži neposkvrnily, neznečistily muže krví svého panenství. Mnohdy přejímá však funkci deflorace sám božský falus. Na př. římské nevěsty obětovaly své panenství bohu zvanému Mutunus, nebo také Tutunus či Tutinus, deflorujíce se na pyji jeho sochy. Sv. Augustin píše o tom: „Sed quid hoc dicam, vum ibi sit et Priapus nimius masculus, super cuius immanissimum et turpissimum fascinum sedere nova nupta jubebatur, more honestissimo et reliogissimo matronarum?“ (De civitate dei, lib. VI., 9.)7 Rovněž zmiňuje se o Mutunovi Arnobius v Adversus gentes, lib. IV., 7.,8 avšak místo o nasedání na jeho úd mluví o rajto­vání na něm. Z toho lze souditi, že božská skulptura Mutunova nesloužila toliko k defloraci, ale i k prvému sexuálnímu uko­jení. Mutunus nebyl jenom devirginátorem, ale i prvým milen­cem římských panen. Náleželo mu tedy podobně jako ve stře­dověku šlechtici ius primae noctis.

Kromě dokladů o pradávné existenci umělých údů sloužících za modly, amulety nebo deflorační instrumenty nacházíme ta­ké již ve starověku doklady o umělých údech zhotovených k čistě rozkošnickým účelům a pozbývajících jakéhokoliv ero­tického významu. Umělé faly jako prosté sexuální instrumenty nesloužily však od počátku, podobně jako ani dnes neslouží, výhradně ipsačním manipulacím. Umělých údů užívaly a uží­vají ženy velmi často též k vzájemnému ukájení obvykle tím způsobem, že umělý falus opatřený bandáží přivazují si k tělu a jeho pomocí souloží pak se svou partnerkou. K vzájemnému ukájení žen byl sestrojen dokonce zvláštní instrument zvaný bifalus. Je to dvojitý, oboustranný umělý úd, jejž si mohou za­vésti do vaginy obě partnerky zároveň. Někdy užívá se umělé­ho falu i při styku různopohlavních partnerů. O tom na př. svědčí ze starověku obraz na jedné řecké míse uložené ve sbír­ce Bourgoin v Neapoli, jenž představuje muže sedícího před nahou ženou, jíž zavádí v pochvu jakýsi předmět, nepochybně umělý úd. Opačně může být užito při heterosexuálním styku umělého falu ženou, která jím opásána, provádí s mužem anál­ní soulož. Pokud se týká užití umělého údu k ipsaci, lze jej za­vésti kromě do vaginy i v řiť a prováděti tak jeho pomocí mi­mo ipsaci vaginální i ipsaci anální. O mnohostranné funkci umělého údu pojednává rovněž biskup Burchard z Wormsu, ži­jící ve 12. století; píše: „Fecisti quod quaedam mulieres facere solent, ut faceres quoddam molimen ant machinamentum in modum virilis membri, ad mesuram tuae voluntatis, et illud loca verendorum tuorum, aut alterius, cum aliquibus ligaturis colligare, et fornicationem faceses cum alliis mulierculis, vel aliae eodem instrumento sive alio tecum?“ Dodnes pak jsou nabízeny v cenících s „intimními potřebami“ různé druhy umělých údů, podle toho k jakému druhu ukájení mají sloužiti. Mimo prosté exempláře k vaginální ipsaci jsou tu uvedeny druhy opatřené bandáží nebo bifaly, pro vzájemné ukájení žen, právě tak jako umělé údy seřízené pro různá orificia corporis.

Umělé údy sloužící speciálně k sexuálnímu ukájení nazývali staří Řekové olisbos nebo baubon, kterýžto poslední název je nám však znám toliko z Herondových Mimiambů.9 Označení baubon je nepochybně odvozeno od Baubo, jména ženy Dysaulea z Eleusidy, jíž byla personifikována nestydatost. O ní se totiž vyprávělo, že se pokusila rozveseliti truchlící Demeter, která k ní přišla, hledajíc svou, Hadem ukořistěnou, dceru Persefonu, obnaživši své parties honteuses. Herondas zmiňuje se ze­vrubněji o baubonu, nechávaje o něm vésti v šestém ze svých Mimiambů dvě přítelkyně, Metro a Koritto, důvěrný rozho­vor. Koritto půjčila svůj „šarlachově rudý“ baubon, aniž ho použila, jedné přítelkyni, která, nedbajíc toho, jej půjčuje opět jiné žene. U ní spatří baubon Korittina přítelkyně Metro a je jím tak uchvácena, že chce znáti jméno jeho výrobce. Koritto, nejdříve překvapena jaký koloběh prodělal její umělý úd, označuje posléze za jeho původce ševce Kerdona, vychva­lujíc jeho zručnost a dovednost. Metro pak odchází, aby si rov­něž obstarala podobný nástroj. Umělé údy byly zhotovovány ševci, jelikož byly obvykle kožené. Proto také Aristofanes v Lysistratě nazývá ipsaci pomocí olisbu koženou nouzovou službou.10 Výrobou umělých údů proslul za starověku Milet, odkud prý byly baubony, olisby, rozšiřovány po celém Řecku. Veliké oblibě těšil se olisbos i v Římské říši, hlavně v dobách císařských. Speciálního označení pro olisbos však v latině ne­nacházíme. Název fascinum (od fascinare – očarovati) lze etymologicky vztahovati toliko na umělé údy pokládané za amulety a modly, přesto, že se jím označovaly i pouhé sexuální instrumenty (viz citát z Petronia).

Za středověku udrželo se používání olisbu najmě v ženských klášterech. O tom, že ani křesťanská morálka nedovedla zabrániti používání tohoto instrumentu, svědčí těžké církevní tresty, které na př. určil na jeho uživatele i výrobce v dvanáctém sto­letí již zmíněný wormský biskup Burchard ve svém Poenitentiale. Více dokladů o užívání olisbu osobami světskými i du­chovními skýtá nám později renesanční literatura. Na př. Brantôme zaznamenává nález olisbu v kufru jedné dvorní dámy Kateřiny Medičejské: „Když jsem dlel u dvora, slyšel jsem vyprávěti, že kteréhosi dne dala královna-matka rozkaz prohledati pokoje a kufry všech lidí, i žen a dívek, bydlících v Louvru, zda tu po dobu nepokojů nejsou ukryty zbraně a pisto­le. Při prohlídce nenašel sice kapitán stráže v jednom kufru pistole, ale čtyři velké olisby. Tomuto nálezu smál se srdečně celý svět, ale postižená dáma upadla do velkých rozpaků. Znal jsem tuto slečnu a myslím, že dosud žije; nebyla však již ni­kdy veselá.“

Anglický spisovatel Marston, současník Shakespearův, zmi­ňuje se rovněž o olisbu, píše ve svých satirách, jak Lucea dá­vala přednost skleněnému falu před teplou postelí. O užívání dutého skleněného údu, jenž byl, aby se zahřál, naplňován teplou vodou, mezi jeptiškami, pojednává dále sienský nove­lista Pietro Fortini ve spisu Novelle dei novizi (Sedmý den, novella XXXIX.).11 Taktéž zpravuje nás o skleněných olisbech v klášterech užívaných Pietro Aretino, nechávaje v jednom ze svých Dialoghi vyprávěti nevěstku Nannu, kterak jako jeptiška použila k ipsaci skleněného falu, do něhož se vymočila, nemajíc po ruce teplou vodu, jíž by jej zahřála.12

Vrcholu technické dokonalosti dosáhl olisbos teprve v osm­náctém století, byv zařízen i pro umělou ejakulaci. Roku 1786 popsal olisbos opatřený ejakulačním zařízením Mirabeau v erotickém románě Le rideau levé ou l´éducation de Laure.13 Ten­to umělý úd měl nerovný povrch, zdrsněný spirálovitými bráz­dami. Byl zhotoven ze stříbra a pokryt na povrchu tvrdou a hladkou vrstvou fermeže, dodávající mu přirozeného tělového zbarvení. Uvnitř byl dutý a středem této dutiny vedlo ejakulační zařízení, trubička opatřená stříkačkou. Prázdná dutina olisbu naplňovala se před použitím teplou vodou. Ta ohřála umělý falus na normální tělesnou teplotu, taktéž i rozředěné rybí klí (vyzinu) ve stříkačce se nacházející a sloužící za umělý ejakulát, jenž v okamžiku orgasmu byl vstřiknut do ženiných útrob. Obchodem s umělými údy proslula v Paříži v osmnáctém století Mme Gourdan, majitelka nevěstince, která je prodávala mnoha abatyším a jeptiškám, jak se zjistilo ze zanechané korespondence (E. Dühren, Der Marquis de Sade und seine Zeit, str. 130.).14 V Londýně zařídila si dokonce v tehdejším století jistá Mrs. Philipps veřejný obchod olisby nedaleko Leicester Square (Archenholz, England, III., str. 125.). O roz­šířenosti obchodu olisby v Německu v týchž dobách nacházíme pak doklad v knize o ipsaci vyšlé roku 1790 v Altenburgu pod názvem Für Jünglinge jedes Standes,15 kde se dočítáme, že v jistém německém městě je provozován skoro veřejně obchod olisby a jinými dráždicími instrumenty pro ženy (str. 363).

V dnešní době zabývají se prodejem olisbů hlavně obchody hygienickými potřebami. Moderní olisbos je zhotoven nejčas­těji z gumy v různých velikostech se skrotem nebo bez něho. Nejdokonalejší exempláře jsou opatřeny imitací pohlavního obrostu a ejakulačním zařízením umístěném ve skrotu, jehož umáčknutím je ejakulát, obvykle teplé mléko, vystřikován umělou urethrou do ženiny pochvy. Takovýto „luxusní“ olisbos stojí, podle ceníku jisté pražské firmy 550 Kč, zatím co prosté gumové nebo galalitové výrobky dosahují ceny 75 až 190 Kč. Některé olisby je možno rovněž nastrčiti na dámskou poševní stříkačku, která v tomto smyslu nahrazuje ejakulační zařízení.

Pokud umělé údy slouží k vaginální ipsaci, užívají jich ženy nejčastěji tím způsobem, že je prostě drží v ruce a zepředu nebo zezadu jimi pohybují ve své pochvě. Přitom mohou zaujímati nejrozličnější posice. Mnohé japonské exempláře olisbu jsou však k manuálnímu pohánění zvláště zařízeny. Jsou totiž upevněny na tětivě jakéhosi luku, jehož prostřednictvím žena pohybuje ručně olisbem. Toto zařízení umožňuje prý daleko jemnější pohyb údu, než jakého lze přímým ručním pohy­bováním olisbu dosáhnouti. Jinak lze ipsovati olisbem upevně­ným bandáží na patě. Dokladem toho jsou erotické japonské obrázky, které reprodukuje F. S. Krauss v Das Geschlechtsleben des japanischen Volkes.16 Dále jsou poháněny olisby i po­mocí strojové aparatury podobné v principu šlapacímu zařízení šicího stroje. Takový celý ipsační přístroj nachází se v kriminologickém museu drážďanském. Pochází od jisté masérky, u níž byl zabaven. Kromě toho bývají olisby připevněny také k figurinám mužů. Tyto obměny starověkých ithyfalických bohů nazývají se hommes de voyage a jsou podobně zhotovo­vaný jako již zmíněné loutky žen, s nimiž mají také společné pojmenovaní: articles de voyage. Před upotřebením bývá umělý úd různými způsoby zahříván a obvykle též namazán něja­kým tukem. Mimo klasické názvy umělého údu nacházíme proň i nové termíny v jazycích moderních. Tak na př. ve frančině je nazý­ván umělý úd sloužící k sexuálnímu ukájení godemiche (od latinského gaude mihi, obveseluj mne) consolateur, bijou indiscret, bienfaiteur, plaisir de dame, bijou de religieuse etc. Italsky zve se passatempo nebo dilleto, anglicky dildoe (podle John Bee-a původně dil-dol), indiscreet toy, ladys friend apod. Němci je pak nazývají Selbstbefriediger, Frauenfreund, Frauentröster, Witwentröster, Phallusphantom nebo, je-li zho­toven ze sametu, Samthaus. V češtině je označován jako utě­šitel, miláček dam, domácí přítel etc. Vědecký název zní pak penis succedaneus.

Olisby jsou ve velké oblibě i u exotických národů. Španělové našli umělé údy při objevení Filipín u tamějších domorodek. O užívání olisbu na ostrově Bali svědčí Jacobs: „V boudoiru ně­kterých krásek z Bali a jistě v každém harému můžeme nalézti z vosku zhotovený umělý úd nazývaný prostě ganem nebo tjělak-tjělakan malèm (tjělak = penis, malèm = vosk). Na Borneu u Dayků nese pak „nástroj ze dřeva zhotovený a voskem potažený, podoby mužského údu“ (Hardeland, Dayaksch woordenboek) název balak, zatím co na Sumatře čínské obyvatel­stvo zove tentýž instrument mědilin-dilin (od dilin = penis). V Africe, v anglické severní Nigérii, užívají ženy dokonce umě­lých údů zřízených k ejakulaci. Tyto nástroje zovou se tu madigo a zhotovují se ze dřeva potaženého koží. Místo skrota jsou opatřeny prasečím měchýřem, jenž se částečně naplní rýžovou vodou nebo zředěnou šťávou stromu dálaku, nahrazující muž­ský ejakulát. K vzájemnému ukájení žen je madigo, podobně jako některé naše olisby, opatřen bandáží, jíž si jej žena připásá k tělu. O olisbu žen východoafrického kmene Vakambů sděluje opět Hildebrandt, že je vyroben z ebenového dřeva, je­hož středem provrtaná trubice je naplňována tukem. Ebeno­vého penisu užívají taktéž ženy na Zanzibaru, jak nás zpravuje Baumann. Někdy tu však bývá zhotovován olisbos i ze slonoviny.

Mimo primitivní národy, užívají odedávna olisbu i kulturní národové dálného Orientu. Pokud se týká Číny, uvádí Jeannel, že v Tien-Tsinu jsou veřejně prodávány v Kantonu fabrikované umělé údy, elastické a tělové barvy, zhotovené ze směsi smůly a kaučuku. Pouillet pak zaznamenává sdělení svého pří­tele M. Watremeze, jenž v tien-tsinském divadle byl svědkem scény, kdy impotentní stařec podává své mladé ženě, vyčíta­jící mu impotenci, umělý falus se slovy: „Pohleď, tím spokojuje se v tvém případě mnoho žen, čiň jako ony!“ Daleko rozšířenější než v Číně je však užívání olisbu v Ja­ponsku. Olisbos zvaný japonsky harikata, je tu zhotovován ob­vykle z rohoviny, želvoviny, dřeva, kůže, kovu apod. Je-li olisbos dutý, je ohříván před upotřebením horkou vodou, jež se v něj přímo nalije nebo jíž se nechá nasáknouti floretové hedvábí, kterým je umělý úd napěchován. Amatérsky zhotovují si dnes Japonky olisbos nejčastěji napěchováním preservativu vatou, což praktikují i mnohé bělošky. V Zensei-Schichifukujin nacházíme pak jiný návod k snadnému zhoto­vení olisbu: „Vyhledej pěknou mrkev, seřež ji do tvaru pe­nisu, a to v té velikosti a tloušťce, jaká je tvé pochvě nejpříhodnější. Pak ji dobře umyj v čisté vodě a zaviň ji do japon­ského papíru. Poté vlož ji do horkého popelu a ponech ji v něm několik minut. Když je dobře ohřátá, vezmeš ji z něho, oddě­láš papír a ninjin-harikata je hotova k tvé potřebě. Je mno­hem jemnější než lidský penis.“

Užívání náhražek mužského údu je rozšířeno rovněž ve všech zemích obývaných moslemíny, jejichž ženy v harémech trpí sexuální nouzí a tudíž zvláště silně dychtí po surogátním ukojení. Klasickou zemí olisbu je však Indie. O pradávném užívání umělých údů svědčí Kámasútra, v níž se vypráví o harémových ženách, kterak oblékají dcery svých kojných, své přítelkyně anebo služebné za muže a opatřují je potom umělými údy zhoto­venými z kořenů, plodů apod. ve formě lingamu (indický ná­zev penisu) nebo souloží se sochami opatřenými erigovaným pohlavním údem (německé vydání z roku 1929, str. 173.). Mimo to jsou v Kámasútře zevrubně popsány dráždicí pro­středky k souloži, jichž lze zároveň užíti i samostatně k ipsaci. Tyto instrumenty zvané apadravya jsou v podstatě prostými dutými olisby, které navléká muž na svou pyj, nebo jež samy o sobě mohou ženě sloužiti za náhražku pyje. Jindy jsou to prosté trubice na obou koncích otevřené. Povrch těchto ná­strojů bývá obvykle silně zdrsněný, aby ženy více dráždil. Apadravya zhotovují se z různých kovů, z mědi, cínu, olova, železa i ze stříbra a zlata, slonoviny, rohoviny a rozličného dřeva. Amatérsky lze je vyrobiti z bambusu, okurky apod.

Obdobou apadravya, i u nás dosti známou, jsou potahy na prst užívané jako pomocný nástroj k digitálnímu dráždění, jak objektnímu, tak i ipsačnímu. Slouží však nejen k dráždění va­giny, nýbrž i k dráždění vulvy, resp. klitoridy, prsních bradavek, řiti etc. Tyto náprstky (dráždivé prsty) jsou dnes zhoto­vovány z gumy a mají obvykle silné kartáčkovité výčnělky.

Francouzi nazývají je doigtiers à titiller nebo bibi-chatouillers, Němci Gummireizfinger. Podobným ipsačním nástrojem jsou tzv. bagues de la Chine, kaučukové dráždivé prsteny (Gummireizringe), o jejichž užívání v minulém století, v Americe, zmiňuje se C. J. Weber ve spise Demokritos z r. 1868, sv. V., str. 288.17

Na úplně odlišném principu dráždění, nezávislém na způsobu obcování pyjem, je založen originální nástroj k vaginální ipsa­ci hlavně v Japonsku užívaný a zvaný rin-no-tama, ben-wa, wa-tama, menrei nebo yamato-dama. Obvykle jsou to dvě ku­ličky velikosti holubího vejce a duté, zhotovené z mosazného plechu. Někdy používá se toliko jedné. Podrobnější popis nacházíme v Ellisově spisu: Geschlechtstrieb und Schamgefühl.18 Jedna je prázdná, druhá tzv. malý muž, obsahuje ještě malou těžkou kovovou kuličku nebo rtuť, někdy též kovové výběžky, které uvedeny v pohyb, vibrují. Držíme-li obě kuličky na ruce, jsou v ustavičném pohybu. Nejdříve zavede se do vaginy prázdná kulička, a to až k utheru, potom teprve kulička druhá. Sebemenší pohyb pánve nebo boků, nebo také samostatné po­hyby břišních orgánů přivádějí kovové kuličky či rtuť do po­hybu a tím vznikající vibrace vyvolává nepřetržitý lechtivý po­cit (str. 133–4.)

Podle Joetse užívají rinnotamy převážně gejši a lepší prosti­tutky, avšak i venkovská děvčata jsou prý s tímto nástrojem obeznámena. Mimo Japonsko je rozšířeno jeho používání také v Číně, Anamu a Indii. Rovněž tak je rinnotama známa již dlou­ho i v Evropě. Roku 1773 popisuje takovou zvláštní kuličku, jež byla přivezena jistým cestovatelem z Indie, Bauchamont, nazývaje ji boule erotique. Jindy bývá rinnotama francouzsky označována jako boules japonaises nebo pommes d´amour, v němčině nese pak název Klingelnkugeln (doslovný překlad rin­notama), Reizkugeln nebo Vaginalkugeln. Za náhražku rinno­tamy lze považovati všechny kulovité, penisu nepodobné před­měty, zavedené do vaginy. Schroeder dokonce uvádí, že v ná­hradu za pomme ďamour užila jistá žena krabičky, do níž zavřela chrousta. V Japonsku však slouží za nejběžnejší surogáty rinnotamy plody japonského citroníku (citrus japonica) nebo malé brambůrky.

Ženy, užívajíce k ipsaci takovýchto nástrojů, rády se houpají. Aby jim rinnotama nevyklouzla z vaginy, ucpá­vají si ji vatou nebo jemným papírem. Chtějí-li pak použitý instrument opět odstraniti, vyjmou tampon a sehnuvše se, mírně se udeří do zad, načež „kuličky lásky“ samy vypadnou.

Na konci zbývá se nám zmíniti ještě o některých zvláštních způsobech genitální ipsace žen. Mimo rukou a stehen lze užíti k vulvární ipsaci i paty. Jak uvádí Guttzeit, ukájela se jedna žena totiž tím způsobem, že si sedala na patu a třela se o ni. Pokud jde o orální i. vulvy, resp. klitoridy, nebyl dosud podobný případ zjištěn, ale není jej třeba teoreticky předem vylučovati. Jiným mechanickým způsobem ipsace, je ipsace vulvy, prováděná ostrou sprchou bidetu. Chemicky a energeticky vzrušujících prostředků k ipsaci mohou užívati ženy stejně jako muži. Tak na př. chemicky působícím prostředkem ipsují dívky v jistých francouzských departementech, potírajíce své vulvy listy rostliny linaria cymbalaria, což jim působí palčivé rozkoše. Užití elektrického proudu k ipsaci bylo pak zaznamenáno v několika případech ipsace klitoridy.

Ze všech způsobů ženské genitální ipsace je nejrozšířenější forma digitální, která je celkem nejpříhodnější a jíž lze stejně dobře praktikovati na všech speciálních sexogenních oblastech ženina pohlaví. Přece však nepřevládá nad ostatními způsoby v té míře jako u mužů ruční ipsace penisu, neboť ženy ipsují mnohem snadněji než muž i nemanuálními způsoby. U skandinávských žen pozoroval Vedeler dokonce femorální ipsaci ge­nitální jako nejobvyklejší. Ovšem všeobecnou platnost této zkušenosti nelze přiznati.

Rovněž tak vaginální instrumentální ipsace je hojnější, než umužů kohabitoidní instrumentální sebeukájení, jelikož se k ní hodí více běžných předmětů, než k ilusionaci vaginy. Přesto ale nedosahuje opět takového rozšíření, jaké bychom předpokládali podle četnosti a rozmanitosti instrumentů k ní užívaných. Její praktikování je omezeno předně tím, že mnoho žen bojí se ipsovati cizími tělesy ze strachu před poraněním pohlavních orgánů. Pokud pak slouží k vaginální ipsaci předměty, přespříliš živě upomínající na penis, nebo nástroje, které  jsou dokonce jeho věrným obrazem, nelze vyloučiti ani přímý psychický odpor k nim.

Odpor k ipsaci podobnými instrumenty vyplývá z traumatu ženina sexuálního života. Agresivita mužské pyje deprimuje ženy, evokujíc u nich pocit genitální méněcennosti, původně spočívající na fantasii, že klitoris je zbytkem kastrovaného penisu. Proto ženy pociťují k souloži vědomě nebo nevědomě nechuť, což mnohdy způsobuje, že nejsou schopny psychicky zažíti z koitu rozkoš, alespoň ne dostatečnou, a že více méně se jí brání a vyhýbají. Z toho důvodu je nutno spatřovati ve většině případů ženské genitální ipsace spíše přirozené scestí pohlav­ního ukájení než nouzový projev. Jestliže se tedy ženy obvykle oddávají ipsaci současně z odporu k muži a nejen ze sexuální krise, je samozřejmé, že si nebudou chtíti ipsačním instrumen­tum příliš realisticky připomínati mužskou pyj. Právě proto nemohou při ipsaci dojíti velkého rozšíření hlavně olisby, zvláš­tě zhotovované napodobeniny penisu.

Ve shodě s tímto předpokladem je umělých údů doopravdy mnohem častěji užíváno k vzájemnému ukájení homoerotic­kých žen než k ipsaci. Žena chce souložiti pyjí, nikoli s pyjí. Touha po penisu je u ní touhou po změně pohlaví, a ne touhou po pohlavním ukojení. Proto si ženy olisbos spíše připásávají, než aby si jej samy zaváděly do vaginy. Jsou známy případy, kdy ženy jsou dokonce trvale opatřeny pyjí. Již i roku 1701 byla v Hamburku souzena žena v mužském přestrojení známá má pod jménem Monsieur Heinrich, vlastním jménem Anna Isalbe Bunck, u níž byl objeven umělý úd, jejž si dala přilepiti k tělu v kterémsi amsterodamském bordelu. Je to klasický případ osvětlující pravý vztah ženy k olisbu.

Slouží-li přesto umělý úd také k ipsaci, lze předpokládati, že i tu dochází na částečné ukojení skrytých ženiných přání. Nepřivlastňuje-li si totiž přímo žena v tomto případě mužskou pyj, podmaňuje si ji alespoň. Jak vidno, nespokojují se však ženy normálně tímto kompromisním řešením a odmítají ipsovati pomocí olisbu a jeho realističtějších náhražek. Takové instrumenty vyvolávají totiž i nadále u nich tíživé představy o méněcennosti ženských genitálií předurčených k tomu, aby byly zdeptány mužskou pyjí. Proto raději užívají k vaginální ipsaci prstů, orgánů vlastního těla, ale i ty nejsou nic jiného než surogát penisu.

Nejdokonalejší způsob vaginální ipsace je v tomto směruj rinnotama, která ani svým tvarem, ani svým upotřebením není založena na principu soulože s mužem. Jedině tímto způsobem nepřipomíná vaginální ipsace ženě anatomicky jí souzené podléhání samolibému mužskému penisu. Žel, malá známost tohoto zařízení a snad i slabá intensita jím skýtaného dráždění je na závadu většímu jeho rozšíření. Podobné psychické motivy volby způsobu ukájení odpadají při ipsaci povrchových oblastí, neboť tu je, eo ipso, negací vaginy likvidována i ženská otázka.

Kapitola „Formy genitální ipsace žen“ z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 29–42).

Poznámky (autora webu)

1 POUILLET, [Theodore]. Essai médico-philosophique sur les formes, les causes, les signes, les conséquences et le traitement de l’onanisme chez la femme. Paris: V. Adryen Delahaye et Cie, 1876; POUILLET, [Theodore]. Psychopathie sexuelle. I. L’onanisme chez la femme. Septième édition. Paris: Vigot Frères, 1897.

2 [MIRABEAU, Honoré-Gabriel de Riquetti de]. Errotika biblion. Rome: L´imprimerie du Vatican, MDCCLXXXIII.

3 HIRSCHFELD, Magnus. Sexualpathologie: Ein Lehrbuch für Ärzte und Studierende. Band I. Geschlechtliche Entwicklungsstörungen mit besonderer Berücksichtigung der Onanie. Bonn: A. Marcus & E. Weber, 1921.

4 K dispozici ke stažení je: [LAMBERG, Maximilian Joseph]. Mémorial d’un mondain. Tome second. Nouvelle édition. Londres: [s. n.], MDCCLXXVI.

5 ARISTOFANES. Mír. Přel. Bedřich Becher a Jiří Kolář. Praha: Dilia, 1963.

6 Tisíc a jedna noc. Přel. Felix Tauer. Praha: Odeon, 2011.

7 AUGUSTINUS AURELIUS. O boží obci knih XXII. 2 sv. Přel. Julie Nováková. Praha: Karolinum, 2007.

8 The Seven Books of Arnobius Adversus Gentes. Přel. Hamilton Bryce a Hugh Campbell. Edinburgh: T. & T. Clark, MDCCCLXXI.

9 HERONDAS. Mimiamby. Přel. Rudolf Kuthan. Praha: Václav Petr, 1937.

10 ARISTOPHANES. Lysistrata: Komedie o 4 jednáních. Přel. Ferdinand Stiebitz. Praha: Orbis, 1963.

11 FORTINI, Pietro. Le giornate delle novelle de‘ novizi. 2 sv. Roma: Salerno, 1988.

12 ARETINO, Pietro. Rozpravy o mravech hříšných kurtizán. Přel. Zdeněk Frýbort. Praha: Český klub, 2000.

13 MIRABEAU, Honoré-Gabriel de Riquetti de. Le rideau levé ou l´éducation de Laure. [S. l.]: Au palais sous les robes, MDCCCLXXXII.

14 DÜHREN, Eugen [= BLOCH, Iwan]. Der Marquis de Sade und seine Zeit. Ein Beitrag zur Cultur- und Sittengeschichte des 18. Jahrhunderts. Mit besonderer Beziehung auf die Lehre von der Psychopathia Sexualis. Berlin: Barsdorf, 1900; vydání z r. 1906 (Berlin: H. Barsdorf) zde.

15 Für Jünglinge jedes Standes. Traurige Wahrheiten im Romangewande. Ein Pendant zu dem Buche, Für Töchter edler Herkunft. Altenburg: Richter, 1790.

16 KRAUSS, Friedrich. Das Geschlechtsleben des japanischen Volkes. 2 sv. Leipzig: Anthropophyteia, 1931.

17 WEBER, Karl Julius. Demokritos oder Hinterlassene Papiere eines Lachenden Philosophen. Fünfter band. Stuttgart: Rieger´iche Verlagsbuchhandlung (A. Benedict), 1868.

18 ELLIS, Havelock. Geschlechtstrieb und Schamgefühl. Přel. J. E. Kötscher a M. Kötscher. 4. erg. u. erw. Auflage. Leipzig: C. Kabitzsch, 1922.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: