Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Duben, 2014

Josef Janda: Podivné redakční způsoby časopisu Roentgen

Bylo již z mnohých stran poukazováno na to, že články v Roentgenu(1), psané lékaři, jsou podepisovány krycími českými jmény, anebo zkratkami. Nedalo by se nic namítati proti tomu, kdyby tyto zkratky nebyly voleny právě tak, že může vzniknouti dojem, jako by článek byl napsán některým ze známých stavovských pracovníků z kruhů lékařských. Podobné praktiky jsou jistě věcí vkusu redakce a bylo by možno přejíti je mlčením. Není to však jediný nepěkný zjev, který lze znamenati od té doby, co na úkor mediků převládá v redakčním kruhu Roentgenu mínění určité skupiny lékařů.

Dovídáme se, že redakce má ještě jiné „způsoby“, které nesnesou opravdu kritiky. RNC. B. Brouk, autor několika publikací o psychoanalyse, dal redaktoru jmenovaného časopisu MUDr. Arnoštu Ungárovi k disposici svůj článek o současném stavu psychoanalysy. Dr. Ungár článek neotiskl, ale použil jej zčásti v doslovném znění v článku podepsaném MUDr. Novým (?). Autora necitoval a ačkoliv se později k svému nedovolenému činu doznal, odmítl dáti autoru jakoukoli satisfakci a uveřejniti své doznání v časopise, jehož je odpovědným redaktorem. Autor je nucen domáhati se svého práva cestou soudní. K dovršení všeho odmítá redakce dokonce vrátiti rukopis. Domníváme se, že k výše pověděnému není třeba žádných dalších komentářů.

Příspěvek MUDr. Josefa Jandy (1898-1960) byl otištěn ve Věstníku československých lékařů v r. 1936.

Poznámky (autora webu)

(1) Roentgen: Časopis mediků a lékařů vycházel v Praze od září 1935 do listopadu 1938; jeho vydavatelem byl Bedřich Švestka (1912–1990), od ledna 1937 Pavel Prokop.

 

Na článek Josefa Jandy reagoval Arnošt Ungár článkem nazvaným Roentgen, Brouk, Janda (Haló noviny, 23. června 1936):

V době, kdy se na kulturní levici konečně konstituovala pokroková skupina lékařů, seskupená kolem časopisu Roentgen, je nekvalifikovatelným činem útok dra J. Jandy ve Věstníku československých lékařů na onen časopis. Nehledě k celé řadě nepravd, o kterých se ještě níže zmíníme, využívá Věstník čsl. lékařů článku dra Jandy, kterého jsme počítali mezi pokrokové lékaře, než nás překvapil seriálem článků, útočících na Sov. svaz. O meritu sporu, vzniknuvšího kolem Broukova článku o psychoanalyse, který Brouk dal k disposici redakci časopisu Roentgen a z něhož byly nepřesně otištěny 4 řádky, aniž by byl uveden autor nebo dány do uvozovek, lze říci jenom tolik, že i když se podrobí tento postup redakce sebepřísnější kritice, není možno z toho nabýti oprávnění k útokům na část kulturní levice. Nehledě k tomu, že B. Brouk pro tyto čtyři řádky podal žalobu. Redakce však byla toho názoru, že celá věc tolik pozornosti nezaslouží a prohlásila, pokládá-li to Brouk za správné, aby jen žaloval. Poznamenáváme přitom, že nešlo o nějaké objevy pana Brouka, nýbrž o tvrzení všeobecně známá. Malicherná věc se tak dostala před široké fórum lékařů.

Tendenčně útočný článek dra Jandy je třeba zvláště odsoudit. Ve svém článku dr. Janda chce vzbudit zdání, jakoby v redakci Roentgenu zasedali samí cizinci, kteří se kryjí krycími českými jmény, dále že užívají zkratek, uvádějících české čtenáře v omyl ohledně osob autorů, ač ani prvé ani druhé vůbec není pravda. Konečně vyčítá dr. Janda Roentgenu řadu nepěkných zjevů, které prý lze znamenati od té doby, co prý na úkor mediků převládá v Roentgenu mínění skupiny lékařů. (Čti: pokrokových lékařů.)

Ani to není pravda. V redakci zasedají stejným počtem a se stejným právem medici i lékaři. Není dále pravda, že redakce odmítla vrátit panu Broukovi jeho rukopis, nýbrž Broukovi bylo poukázáno jen na to, že v tiště­ných podmínkách redakční práce je na prvním místě ustanovení, že rukopisy se nevracejí. Jinak je rukopis, trvá-li na tom pan Brouk, mu kdykoliv k disposici.

Ponecháme-li stranou věc dra Jandy, bylo by možno p. Broukovi doporučit, aby raději opravil své na jedné straně reakční, na druhé straně anarchistické a na všech stranách zmatené názory o sebevraždě a ušetřil tak kulturní levici ostud, které ji připravuje.1 Dělá z komára velblouda a neuvědomuje si, že nebylo-li mu umožněno svými čtyřmi řádky se „proslavit“ v časopisu Roentgen, může žalobou domáhat se náhrady škody morální i hmotné, ale že ho nijak neopravňuje počítati se mezi pokrokové lidi, dává-li podnět k článkům podobným, jako byl Jandův ve Věstníku.

Poznámky (autora webu)

1 Autor odkazuje k Broukovu spisu O smrti, lásce a žárlivosti: Pendant k sociologickým studiím o tak zvané sebevraždě. Obálka a typografická úprava Karel Teige. Praha: Alois Srdce, 1936, konfiskováno, ([2. vyd.] pod názvem O pošetilosti života i smrti. Ed. Viktor A. Debnár. Praha: Volvox Globator, 2009).

Reklamy

Bohuslav Brouk: Ustrnutí času

Ustrnutí času
(Londýn, 1958–?)

Jak vejce vejci den podobá se dnu
v Londýně, který není Bábelem lásky, snů.
Zde není žádných vzruchů, život je víc než klidný
zde pohovořit můžeš však nikdy nebuď sdílný.

Zde dosud věří v boha, jenž státním podnikem
zde také jíst je možno, leč nikdy s požitkem
zde nejsou velká vedra, ba ani tuhé mrazy
zde místo po putykách si v autech lámou vazy.

Zde nemyjí se v bidetech, v té hříšné nádobě
zde ženské mají vnady jen k šatu ozdobě
zde pivo pijí teplé a ještě bez pěny
zde mužští obejdou se i v lásce bez ženy.

Zde dobročinné baby se baví cizí bídou
zde občas na zpěvohru si král s královnou vyjdou
zde lidství promarňují v dětinsky prostých hrách
zde trapno existovat jak ve dne, tak i v tmách.

Zde složíš svoje kosti a nehrozíš se toho.
Co ztratit je tu možno? Nic anebo ne mnoho.
Zde nemáš žádných přátel, leč ani nepřítele.
Jsi doma nebo v práci a je ti nevesele.

Báseň je součástí sbírky Dvacet let svobody: 1945–1965 ([Londýn: vl. nákl., prosinec 1964]), vydané jako PF k roku 1965 a přetištěné v Broukově souboru exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár. Brno: Host, 2008, s. 139).

Bohuslav Brouk: Dvacet let svobody (1964, PF k roku 1965), obálka

Jan Švankmajer o Bohuslavu Broukovi

Světoznámý filmový režisér a výtvarník Jan Švankmajer uvedl v anketě, věnované Broukovu dílu, mimo jiné následující odpověď: „Z Broukových textů se mi jako první dostala do ruky kniha Autosexualismus a psycherotismus, její otevřenost a provokativnost mne mocně zasáhla, možná že to byla právě tato kniha (mimo jiné impulzy a osobní obsese), která stála u zrodu mé studie Budoucnost patří ipsačním strojům. Od té doby jsem přečetl snad vše, co zatím od B. Brouka vyšlo, aniž bych nebyl vzrušen.“

Níže přetiskujeme úvod ze zmiňované Švankmajerovy studie Budoucnost patří ipsačním strojům. Text, napsaný již počátkem sedmdesátých let, byl v revui Analogon (1991, r. III, č. 4, s. 74–76) uveřejněn pouze ve fragmentární podobě, kompletní verze na své vydání stále čeká. Téma Jan Švankmajer dále rozvíjí ve svém filmu Spiklenci slasti (1996), v němž uvádí Bohuslava Brouka mezi hlavními inspirátory.

Pokud se týká sociální kritiky ipsace, je tento druh ukájení rovněž spíše výhodný pro společnost než bezvýznamný. Zvláště dnes ipsace může být hodnocena jako preventivní opatření proti přílišnému rozmnožování lidstva a obecně, provždy lze ji nad přikládat blahodárný význam proto, že zabraňuje ranému těhotenství, které podle názorů[1] lékařů přivádí prý na svět méněcenné potomstvo. Vidíme tedy, že ipsace je lidstvu prospěšná a upírati jí to mohou jen morální zaslepenci. (Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus. Ed. surrealismu, Praha 1935, svazek I. Autosexualismus, str. 173.)

Kniha Bohuslava Brouka Autosexualismus a psycherotismus je zaměřena především na vyvracení zastaralých a škodlivých tissotovských názorů na automaci a ipsaci… I když v závěru knihy poukazuje na blahodárné účinky ipsace pro společnost, podcenil, nebo spíše nedocenil, možnosti techniky pro rozvoj masové, společensky užitečné ipsace, oproti osamělé cestě ipsanta devatenáctého a začátku dvacátého století. […]

 

Poznámka autora webu

[1]Podle Broukova originálu náhledů.

 

Švankmajer Jan (1938), nedatováno

Jan Švankmajer (1934), nedatováno

Surrealisté & Agitprop

Revue Analogon pořádá večer Surrealisté & Agitprop (1934-2014), který se uskuteční ve čtvrtek 10. dubna 2014 od 18 hod. v salonku Café Montmartre, Řetězová 7, Praha 1; téma uvede redaktor Bruno Solařík, od roku 1997 člen Surrealistické skupiny; hovořit se bude i o Bohuslavu Broukovi.

Surrealisté a Agitprop

Surrealisté & Agitprop (leták k večeru 10. dubna 2014)