Petr Zídek: Bohuslav Brouk, obránce demokracie

08/12/2014 (17:11) · Filed under Ohlasy, recenze... and tagged: Debnár, Drápala, Papoušek, Solařík

Viktor A. Debnár vydává průřez publicistiky Bohuslava Brouka, enfant terrible české meziválečné avantgardy a pozdějšího obránce demokratických svobod.

Bohuslav Brouk (1912–1978) zřejmě nebyl v životě úplně šťastný, štěstí má ale po smrti na svého editora. Viktor A. Debnár zpřístupňuje systematicky Broukovo dílo a také mu založil a vzorně vede webovou stránku. Debnár nyní vydal v nakladatelství Academia výbor z Broukovy publicistiky z let 1930–1960.

Bohuslav Brouk je dnes znám převážně v kontextu českého surrealismu 30. let (např. Derek Sayer ho v knize recenzované na této straně zmiňuje asi dvacetkrát). Svými články i většími pracemi jako Autosexualismus a psycherotismus (1935), Manželství. Sanatorium pro méněcenné (1937) šokoval měšťáky, tedy společenskou vrstvu, z níž vyšel – jeho otec byl spolumajitel známých obchodních domů Brouk a Babka.

Německé zvrhlosti

Debnárův výbor z publicistiky, který je doplněn hned čtyřmi hutnými studiemi Vladimíra Papouška, Bruna Solaříka, Milana Drápaly a editora, vnímání Brouka rozšiřuje. Vedle jeho statí o psychoanalýze, sexuologii, umění a kultuře, přináší také oddíly věnovaný politické publicistice. Navazuje tím na Antologii české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, kterou před čtrnácti lety vydal Milan Drápala pod titulem Na ztracené vartě Západu.

Broukovy psychoanalytické články jsou z dnešního pohledu již jen pouhou kuriozitou. Například jeho interpretaci nacismu jako produktu sexuální zvrhlosti Němců: „Jestliže se v jiných zemích rozlišovali lidé podle politického nebo náboženského přesvědčení, třídili se Němci především podle své specifické pohlavní zvrácenosti. Ten příslušel k homosexuálům, onen k masochistům, jiný k fetišistům, další k sadistům a nejumírněnější, nejslušnější Němci byli zase alespoň stoupenci nudismu…“

Naopak Broukovy texty z let 1945–1948 jsou dodnes aktuální svou jasnozřivostí, a především odvahou. To, co si dovolil napsat v tehdejší době omezené svobody slova Bohuslav Brouk o komunistech, bylo zcela výjimečné. Čteme například: „Lid, lidovost a podobná hesla jsou pro naše komunisty jen nevinně vzhlížejícím pláštíkem, pod jehož ochranou se snaží uchvátit veškerou moc ve státě pro sebe samé.“ Ve stejném článku ze srpna 1947 přirovnává komunisty ovládanou SNB k „četám esesáků a gestapáků“.

Brouk biologem

V této době již Brouk nemohl v českých zemích publikovat ani v tisku demokratických stran a útočiště nalezl ve slovenském časopise Nové prúdy založeném předsedou Demokratické strany Jozefem Lettrichem, který byl podle Milana Drápaly „jedním z nejvýraznějších a nejlepších politických listů v celém tehdejším Československu“. Jeho hlavní význam spočíval v tom, že překročil národně frontovní rozdělení tisku a dal prostor širokému spektru nekomunistických autorů.

Bohuslav Brouk odešel v roce 1948 do exilu, čímž si pravděpodobně zachránil život. Pobýval nejprve ve Francii, odkud odjel na počátku 50. let do Austrálie, která jako jedna z mála poskytovala uprchlíkům víza. V roce 1958 se přestěhoval do Británie, kde o dvacet let později zemřel. Bohužel se mu nepodařilo získat místo ve Svobodné Evropě, snad vinou svého krátkého členství v KSČ, z níž vystoupil v únoru 1946. Také do exilových periodik až na výjimky nepsal. Živil se jako biolog, což byl jeden z oborů, který v Praze vystudoval.

Příspěvek historika Petra Zídka byl publikován v deníku Lidové noviny (30. listopadu 2014, č. 279, příl. Orientace, s. 10); naskenovanou verzi článku si můžete přečíst zde.

Petr Zídek (1971), 2012, foto Jovan Dezort

Komentáře