Bohuslav Brouk o Marxovi, Engelsovi, Freudovi, materialismu a determinismu

28/01/2015 (18:44) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Engels, Freud, Lenin, Marx, Stalin

[…] Politickou mocí prosazený marxismus, jemuž komunistické země vděčí za vítězství determinismu a za umrtvení filosofie, má ovšem po kulturní stránce taktéž své mnohé neblahé důsledky. Marxismus sice pohřbívá filosofii, avšak sám se nechce vzdáti ani titulu, ani výsad filosofie. V svém mocensky prosazovaném ortodoxním podání staví se marxismus jako filosofie nad vědy a knihy Marxovy a Engelsovy, jakož i Leninovy a donedávna i Stalinovy, jsou oficiálním komunistům tímtéž, co římskokatolickému světu Písmo svaté a jeho papežské výklady. Marxisté, kteří kladou tak velký důraz na to, že vše je dobové, pokládají naproti tomu apoštoly komunismu za naddobové duchy a zkoumají pravdivost vědeckých názorů, ba i samých vědeckých poznatků podle toho, odpovídají-li nebo neodpovídají-li různým Marxovým a Engelsovým, respektive Leninovým a Stalinovým výrokům. Poněvadž na příklad Freud psychologisuje a nekráčí ve výzpytu duše po cestách přírodovědeckých, o nichž před Marxem a Engelsem snil již Comte, je jeho psychoanalysa odmršťována jako měšťácká pavěda. Jak jsme si již osvětlili, je vskutku mnoho idealistického, filosofického nánosu ve Freudově učení, avšak ani Marx a Engels nezůstali ušetřeni, jak jsme si rovněž již objasnili, neblahého vlivu idealistického filosofování. Nezaujatý myslitel nemůže však proto zavrhovati kompletně ani Freuda ani Marxe a zejména nemůže odsuzovat jednoho pro filosofické přežitky na základě filosofických přežitků druhého. Právě tak jako nemůžeme z vědeckého stanoviska přísahat na Freudovo rozškatulkování duše na nevědomí, podvědomí, vědomí (já) a nad-já a na různé jím teoretisované duševní mechanismy, tak nemůžeme rovněž bráti jed na Marxovy mechanismy dějinného vývoje. Naproti tomu však nemůžeme mít nejmenší pochyby o enormním vlivu sexuality na psychický život jedince a na úžasně mnohotvárnou a spletitou sublimaci libida v zdánlivě i nejvšednějších a nejbezvýznamnějších projevech, jak nám objasnil Freud. A právě tak nemůžeme sebeméně pochybovat o závislosti organisace lidského života v základních rysech na ekonomických činitelích, jak nás poučil zase Marx. Freud je psycholog a Marx sociolog. Hrají-li si však mimo toho i na filosofy, není k tomu třeba bráti zřetel. Věda jsou fakta a všechny teorie jsou jen více nebo méně pravdivější nebo mylnější dohady, z nichž je nutno zásadně odmítati jen ty, které vykazují protivědecké, to jest nábožensko-idealistické tendence. Tak na příklad musí být odmrštěna jako reakční zneužití vědy teorie svobody, šalebně podkládaná atomovými výzkumy a hlásaná reakčními vědci typu Eddingtonova. Tvrdí-li však třeba Freud, že lidé prožívají oidipskou situaci v rodině, je to rozhodně směšné potvrzovati nebo popírati z čistě materialistického hlediska. Takového omylu se může dopustit jen materialistická filosofie, materialismus filosoficky zneužitý, materialismus, který nechce být jen směrnicí, nýbrž pošetile rovnou naukou. Materialismus správně chápaný je vědeckým postulátem, pouhým vědou dosaženým obecným hlediskem, a nikoliv filosofickým učením. Z tohoto hlediska vše má a musí mít svou fysikální podstatu neboli materialistické stanovisko popírá existenci duše jako samobytné entity, právě tak jako existenci boha a všelikých duchů a sil postrádajících hmotného substrátu. Jinými slovy řečeno, materialismus nás učí, co není, avšak nikoliv co je. Co je, je záležitostí samé vědy, a proto i otázka, co je sama hmota, je záležitostí výhradně vědeckou, kterou dnes řeší a v základě již vyřešila atomová fysika. Ovšem materialistický předpoklad, že vše má svůj hmotný substrát, je zároveň provázen i předpokladem, že vše má svou příčinu, takže i samý determinismus je předpokladem, plynoucím z pouhého materialistického hlediska. Jak jsou naše duševní akce determinovány, nelze však z pouhého materialistického hlediska dedukovat. I v tomto směru poskytuje nám materialistické hledisko jen negativní informace, totiž že není žádných mimomateriálních sil, které by naše duševní akce determinovaly, že náš duch není v rukou pána boha, ani žádných principů, nezávislých na materiálním světě. Myšlenka svobody tedy padá proto, že se příčí vědeckému nazírání, proto, že kausalita je základním předpokladem vědy, a nikoliv snad proto, že ji popíral Marx a Engels. Víra ve svobodu je prohřešením proti rozumu a musíme ji odmítat z čistě vědeckého hlediska, které Marx s Engelsem nestvořili, nýbrž k němuž se jen přidali. […]

Část (s. 390–391) kapitoly Ruská filosofie (kap. V. Novověké náhledy na lidské jednání, 8. Filosofie posledních sta let, e. Ruská filosofie) z rozsáhlé rukopisné studie O šalbě svobody a filosofie: Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam (Melbourne a Londýn, 1954–1958); „zhuštěná“ verze celého spisu byla poprvé publikována pod titulem Problém svobody v lidské kultuře (Svědectví, 1960, r. III, č. 12, s. 300–323).

B. Brouk: O šalbě svobody a filosofie (Melbourne a Londýn, 1954-1958), titulní list

Komentáře