Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Únor, 2015

Bohuslav Brouk: Formy genitální ipsace mužů

Tím skončili jsme rozdělení ipsace podle oblastí, jichž se týká (druhy ipsace) a přistupujeme k jejímu dalšímu dělení podle způsobu, jakým je praktikována (způsoby ipsace). O růz­ných způsobech ipsace budeme však pojednávati vždy speciálně se zřetelem k jednotlivým oblastem, jež jsou ipsačně ukájeny, jelikož některé způsoby vyskytují se toliko ojediněle u urči­tých druhů ipsace, zatím co způsoby takto neomezené, obecně platné, nabývají opět na různých sexogenních oblastech roz­ličného přesnějšího charakteru. Obecně je možno rozděliti způ­soby ipsace toliko podle vzruchů, jakými působí na sexogenní oblasti; a to na ipsaci mechanickou, energetickou a chemickou. Vzhledem ke genitální oblasti, pokud jde o ipsaci mechanickou, může být ipsace prováděna u mužů rukama, stehny nebo ná­stroji, v ojedinělých případech dokonce i ústy (ipsatio manualis, femoralis, instrumentalis et oralis).

Manuální forma genitální ipsace spočívá tu v dráždění, v tření nebo mačkání penisu vlastníma rukama. Nejčastěji je prováděna tím způsobem, že hrstí jedné ruky přejíždíme po pyji. Ve starověku sloužila k manuální ipsaci většinou levá ruka, jíž byla tehdy všeobecně přikládána milostná funkce. I v Ovidiových verších nacházíme o tom několik dokladů. Římané dokonce označovali levou ruku zvláště jako manus fututrix nebo manus amica. Avšak ani pravá ruka nezahálela ve starověku. O užití pravé ruky k ipsaci máme opět důkaz v řečtině, v Aristofanových Oblacích, kde se Strepsiades pří examinaci „chápe pravou rukou údu“, aby mohl lépe přemýšleti.1 Zvyk ipsovati levou rukou zachoval se prý dodnes u jugosláv­ských žen, ač jinak se převážně užívá k ipsaci ruky pravé, ne­boť je obratnější a zručnější.

Günther Tessman (18. oddíl spisu Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes)2 sděluje o jednom negerském kmeni, že tu muži ipsují kvedlajíce pyjem pomocí obou rukou. Tuto formu manuální ipsace nazýváme ipsatio bimanualis. Jiná varianta manuální ipsace spočívá v záměně pohybu jedné nebo obou rukou pohybem pyje, přičemž hrstí nebo semknutýma rukama, zůstávajícími v klidu, je ilusionována vagina. Zvláště při této manipulaci, avšak i při normální manuální ipsaci mužských genitálií, bý­vají mnohdy ruce namydleny, naolejovány nebo nějakým tukem namazány, aby se ulehčilo a zpříjemnilo tření. Děje se tak hlavně při koupeli, kdy, nazí, nepomažeme svůj šat a kdy máme příležitost po aktu dobře se umýti. Manuálně bývá dráždě­no i scrotum.

Jelikož manuální ipsace je nejrozšířenějším způsobem genitální ipsace, jak u mužů, tak u žen, spokojovaly a spokojují se dosud mnozí autoři označením ipsace slovem masturbace. Leč ipsace nikdy nebyla a není provozována výlučně rukama. Ma­nuální ipsace není konečně ani tak častá, jak se lidé obvykle domnívají. Podle zkušeností Hirschfeldových ipsuje celá čtvrti­na ipsantů jinými způsoby. Jedním z nich, při genitální ipsaci, je způsob femorální. Femorální ipsace je prováděna stlačová­ním a třením genitálií stehny. V tomto případu lze snadněji než při způsobu předešlém využíti sexogenity scrota, neboť může být pohodlně drážděno zároveň s pyjem.

Třetím způsobem genitální ipsace je dále ipsace instrumen­tální, při níž genitálie jsou drážděny třením o nějaký předmět. K tomu slouží obvykle lůžko, sofa apod., o které se člověk leže tře, nebo podušky a pokrývky, jež je možno přitom zá­roveň obemknouti nohama jako partnerovo tělo. Zmínku o uží­vání podušek k ipsaci nacházíme již v Petroniovi (torum frequenti tractatione vexavi, amoris mei quasi quandam imaginem).3 Právě tak slouží k frotérské instrumentální ipsaci i nábytek svými hranami. Na př. třou se lidé o nohu od stolu, o hranu stolové desky apod. Genitální ipsace může být rovněž tímto způsobem prováděna při různých úkonech, jež mají úplně jiný smysl. Tak může býti dosaženo ukojení při šplhání na strom nebo na tělocvičné nářadí (hrazda), dále při jízdě na kole a na koni. Při šplhu tře se pohlaví o tyč nebo o kmen, při jízdě na kole neb koňmo o sedlo. U Mujeradů, jistého mexického kmene, je dokonce, podle Hammonda, ipsace jízdou na koni národním obyčejem. O kuriosním použití instrumentu k ipsaci zpravuje nás dále Hirschfeld, popisuje ipsaci, již prová­děl jistý mladík tím způsobem, že pod erigovaným penisem rychle za sebou napínal a povoloval ručník. Týž mladík provo­zoval jindy ipsaci opět tak, že se prostě třel ručníkem mezi nohama.

Oproti těmto frikčním formám rozeznáváme však i kohabitační formy instrumentální ipsace, při nichž užitý nástroj na­hrazuje přímo ženskou vaginu a ne, jako v předešlých přípa­dech, nejvýš povrch ženina těla. Umělé vaginy mohou býti improvisovány nebo zvláště k ipsačním účelům zhotoveny. Za improvisované náhražky vaginy slouží obvykle různé tru­bice, rozsedliny, štěrbiny a otvory apod. U pomořanských sedláků je prý dokonce zvykem ipsovati mezi plaňkami plotu. F. S. Kraus pak uvádí, že dříve sloužila k ipsaci i chránítka, sametem vyložená pouzdra na drahocenné jílce mečů. Naproti tomu, hrdina jisté populární české obscénní básně spokojuje se ipsací v otvoru sudu (pravděpodobně kvůli rýmu).4 Mimo to máme v lékařské literatuře mnoho jiných zpráv o podobných manévrech ipsačních. Týkají se případů nešťastných, kdy ipsanté uvízli erigovaným údem v příliš úzkých otvo­rech a potřebovali cizí pomoci, aby se odtud vyprostili. Tak jsou známy případy, kdy lidé uvízli penisem v úzkých otvorech nádob, v hrdlech lahví, ve svícnu, ba i ve vodovodním kohout­ku u vany a v pochvě bajonetu.

Rovněž byly zaznamenány ipsační praktiky, při nichž si muži navlékají na úd různé kroužky, jako kovové kroužky užívané k zavěšování záclon, kroužky od klíčů, prsténky etc. Na př. M. Guibot sdělil roku 1868, že jistý patnáctiletý chlapec oba­lil od kořene celý svůj penis silnými kovovými kroužky, jež pak nemohl sejmouti. Ačkoliv penis vězel v kroužcích dříve než byly rozřezány, po celých jedenáct hodin a byl prý již černý, dopadlo to šťastně a v osmi dnech zmizely i poslední známky tohoto martyria. Ovšem takové praktiky nemusí dopadnouti vždy stejně šťastně.

Proto daleko vhodnějšími instrumenty jsou vaginy provisorně upravené z podušek, prostěradel, chleba apod. Chlebové vaginy vzniklé vydlabáním prohlubně v bochníku, jsou nejčastější napodobeninou ženských genitálií užívanou k ipsaci hlavně trestanci, válečnými zajatci, vojáky a námořníky. Namnoze byly však nalezeny u těchto lidí i dokonalejší trvanlivé instrumenty, které si vlastní rukou zhotovili. Tak nacházejí se na př. v hrdinském kriminálním museu ze dřeva vypracované a látkou potažené umělé ženské genitálie, jež byly zabaveny v jednom zajateckém táboře. Nejdokonalejšími umělými genitáliemi jsou ovšem vaginy fabrikované v továrnách, hlavně ve Francii, pro obchod. Jsou to velmi zdařilé napodobeniny z gumy, které před použitím je nutno nafouknouti nebo nahustiti. Jsou zhotoveny v přirozené barvě těla a pohlavní obrost je dokonale napodoben vsazenými chlupy. Tyto umělé vaginy se jmenují vědecky cunnus succedaneus, Angličané je pak nazývají merkin, Němci Vaginalphantom nebo Seemannsliebchen. Často bývají též umělé vaginy vsazovány do tors ženského těla nebo i v celé loutky. Figuriny žen přirozené velikosti s umělými genitáliemi jsou obvykle označovány jako dammes de voyage. Většina těchto výrobků pochází rovněž z Francie a jsou co nejvěrnějšími obrazy přírody. Jsou zhotoveny z gumy tělové bar­vy a lze je libovolně nafukovati. Mimo ně existují i amatérské výrobky. Hirschfeld popisuje jeden takový exemplář pocházejí­cí od jistého vězně. Je to loutka ženy ve skutečné velikosti, oděná v šaty, a její vaginu nahrazuje gumová trubice.

Na dálném východě proslulo podobnými instrumenty též Ja­ponsko. V jistém japonském erotickém spise vyšlém roku 1695 je popsána umělá vagina (japonsky nazývaná azumagata), zho­tovená ze želvoviny a opatřená kusy sametu napodobujícími stydké pysky. Provisorní vaginy upravují si Japonci z hlíz rostliny konjak (amorphophallus, connophallus rivieri). Též vyhloubený meloun slouží jim k ipsačním účelům. Do obchodu přicházejí dnes v Japonsku hlavně umělé ženské genitálie, zho­tovené z bílého hedvábí, vycpané hedvábím floretovým, u nichž labia maiora jsou ze sametu, malé pysky pak z gumy, jíž je vy­ložena i vagina. Před použitím nalije se do vaginy teplá voda. Když azumagata dosáhne normální teploty lidského těla, zavede se do ní penis povlečený kondomem dobře naolejova­ným nebo namydleným. Jiný druh umělé vaginy je zobrazen v jednom japonském ceníku z roku 1929. Podobá se promáčk­lému gumovému míči, jenž je opatřen uzátkovatelným otvorem. Jím vyplní se cunnus succedaneus teplou vodou, která součas­ně vaginu příjemně vyhřívá. Někdy bývají umělé vaginy vlo­ženy do vatovaných podušek nebo do loutek, jakou je na př. do ningyo, figurina 13–141eté dívky, japonská obdoba naší damme de voyage. Narychlo zhotovené torso ženy nazývá se azumagata hayakoshirae a pozůstává z kalhot vycpaných po­duškou.

Instrumentální genitální ipsace provozovaná pomocí zvláště zhotovených umělých vagin je alespoň u nás velmi řídkou, ne­boli obchod podobným „pařížským zbožím“ je tajný a ceny jsou horentní. Jistá pražská firma nabízí ve svém obskurním ceníku umělý ženský genitál za Kč 495.— a torso ženy, jež „sestává z gumových prsou, břicha a nohou nad kolena“ za Kč 4.500.—. Amatérské zhotovení umělých genitálií je pak velmi obtížné. Nejsnadněji lze ještě domácky zhotoviti vaginu v polštáři. Většina ipsantů však vůbec po umělých vaginách netouží, neboť se hledí spíše ipsace vyvarovati než získáním podobného instrumentu se k ní vědomě připravovati. U mno­hých ipsantů je totiž ipsace umožněna toliko „slabým“ okamžikem, po němž se vždy nanovo ujišťují, že mu příště již nepod­lehnou. Pokud se týká ipsace předměty improvisujícími va­ginu, je tato rovněž skrovná, poněvadž se málo objektů k ní hodí.

Oproti tomu frikční instrumentální ipsace je daleko roz­šířenější. Jelikož ipsujeme obvykle v posteli, je stejně příležité ukájeti se instrumentálně třením o lůžko, jako ipsovati ma­nuálně. Ve dne je ovšem pohodlnější a přístupnější ipsace ruční, neboť ji můžeme provozovatí v jakékoliv posici, v sedě i ve stoje, a skrze kapsy lze nenápadně ipsovati pomocí rukou i v přítomnosti lidí. Někteří ipsanté dovedou se však v takové situaci nepozorovaně ukojiti i instrumentální frikční ipsací, třouce se o hranu židle, opěradlo apod. Nejpříhodnějším způsobem je ale ipsace femorální, a kdo je s to dosahovati takto vrcholného ukojení, může se oddati ipsaci kdekoli, aniž musí vyhledati příhodný objekt jako frotérský ipsant a kdykoli, aniž jeho ruka záhadně zmizí, jak tomu bývá při ipsaci manuální. Bohužel, dovede se tímto způsobem ukojiti toliko málo lidí, ne­boť je k tomu potřebí jisté zručnosti.

Ještě větší zručnosti, dokonce přímo akrobatického výkonu vyžaduje však genitální ipsace provozovaná ústy (ipsatio genitalis oralis). Hirschfeld konstatoval tuto formu ipsace v několika případech. Jeden ipsant mu líčil tento manévr následovně: V leže přehodí nohy přes hlavu a uchopí svůj úd do úst. Též podařilo se Hirschfeldovi získati pro orální způsob ipsace pěenisu fotografické dokumenty. Jsou to fotografie, z nichž jedna zachycuje při tomto aktu jistého mladého Římana, druhá jakéhosi mladíka z Florencie. Případ orální ipsace genitální zazna­menává dále i Krafft-Ebing. Jiným násilně „rafinovaným“ kouskem je ipsace provozovaná pomocí hmyzu, při níž ipsant ponořený ve vaně do vody nechá na vrcholu erigovaného pyje, z vody vyčnívajícího, jako po pustém mořském ostrůvku, pobíhati na př. mouchu zbavenou křídel.

Oproti dosud uvedeným způsobům genitální ipsace spočíva­jícím na mechanickém dráždění, jsou známy i více méně bizarní způsoby ipsace, k níž je užíváno prostředků působících energeticky nebo mechanicky. Genitálie jsou v takových pří­padech ipsace elektrisovány, koupány v teplé vodě či natírány chemickými ingrediencemi apod. Zajímavý případ elektrisace pohlaví uvádí Chavigny. Jistý inženýr přiváděl do svého těla proud ze zásuvky normálního elektrického vedení dvěma dráty. Na konec jednoho upevnil klíč, jejž si zavedl do řitě. Na konci druhého byla rukověť jakéhosi chirurgického nástroje, kterou zřejmě elektrisoval svou pyj. Případ byl objeven, jelikož ipsant byl elektrickým proudem zabit. Přes to však, jak obdukcí bylo shledáno, měl silnou ejakulaci a došel tedy k cíli své manipulace. Pokud se týká užívání teplé vody k pohlavnímu dráždění, ví­me, že již ve starověku sloužily teplé lázně k dosažení erekce. I dnes omezují se podobné manipulace (koupání genitálií v teplé vodě bidetu apod.) obvykle jenom na úvodní dráždě­ní, které by nás disponovalo k pokračování v ukájení, ať již ipsací nebo souloží apod. Do chemických ipsačních praktik je nutno pak zařaditi šlehání údu kopřivami. O užívání kopřiv k sexuálnímu dráždění, byť ne ipsačnímu, nacházíme zmínku již v Petroniovi: „Oenothia přinesla kožený phallos (scorteum fascinum, pozn. autora) namočila jej do směsi oleje a mletého pepře a rozetřeným semenem kopřiv a strkala pomalu do mé zadni­ce … touto tekutinou mi krutá ta stařena rychle za sebou po­stříkala stehna, šťávu z řeřichy smíchala s božím dřevcem a po­livši moje přirození, uchopila svazek zelených kopřiv a bila části těla pod pupkem pevnou rukou.“ (Petroniovy satyry, Pra­ha 1923, str. 233).5

Ze všech dosud uvedených způsobů genitální ipsace je její manuální forma, jak již předem bylo řečeno, nejrozšířenější. Oblíbenost manuální ipsace lze si proste vysvětliti její snad­ností, jednoduchostí a intensitou. Že vskutku jc nejpřirozenějším způsobem genitální ipsace u bytostí obdařených ruka­ma, dosvědčuje i ipsace opic, taktéž manuálně provozovaná. Druhým způsobem nejčastěji pozorovatelným je ipsace instru­mentální, ipsace froterská, provozovaná obvykle v leže o lůžko. Ostatní formy genitální ipsace jsou již dosti řídké a některé jsou dokonce ojedinělé. Mimo jiné důvody jako pro nenápadnost femorální ipsace nebo z potřeby kontrektace dosahované ve většině případů instrumentální genitální ipsace, dochází na podobné způsoby sebeukájení, při nichž není třeba dotýkati se genitálií rukama i z důvodů morálních. Mnozí ipsanté ukájející se nemanuálními způsoby nacházejí mravní uspokojení v tom, že „przní-li“ již svoje genitálie, neprzní alespoň svých rukou, tj. že si aspoň uchovávají čisté ruce. Z tohoto stanoviska, váže-li se morální odpor hlavně k manuální ipsaci, je pak nutno považovati její největší rozšířenost za fiasko morálky v boji proti lidské přirozenosti.

Nakonec musíme opět zdůrazniti, že sexuální ukájení pro­vozované pomocí nějakého předmětu lze považovati za ipsaci jedině tehdy, je-li použitý předmět toliko sexuálním instrumentem, a nikoli zároveň erotickým objektem. Proto je nutno případy instrumentálního ukájení zkoumati po této stránce dříve, než označíme jejich objektní charakter. Zvláště figuriny užívané k sexuálnímu ukájení jsou často zároveň erotickými objekty. V takových případech působí-li figuriny eroticky na svého uživatele, nelze již mluviti o ukájení ipsačním, nýbrž o ukájení allosexualistickém, objektním, a to buď o frikci nebo, je-li loutka opatřena umělou vaginou, o kohabitaci, souloži. Eroticky charakterisujeme pak podobné ukájení, při němž živého partnera nahrazuje socha, figurina nebo loutka jako statuarismus. O statuarismus, a tedy o allosexualistické ukájení, běží obvykle při používání figurin amateursky nebo odborní­kem podle speciálních přání zákazníka zhotovených, které jejich zbožňovatelé opatřují šaty, skvosty a s nimiž jednají ja­ko se skutečnými živými bytostmi. Naproti tomu za čistě ipsační pomůcky lze nejčastěji považovati figurky sériově vyráběné, které je možno již hotové v obchodech koupiti.

Kromě toho jsou však známy případy allosexualistického ukájení předmětem, jehož erotickou emotivnost bychom vůbec nepředpokládali. Tak na př. bylo zjištěno, že jistý muž v Machnowě u Berlína ukájel se frotáží o starý dub, jejž zbožňoval ja­ko modlu (dendrofilie). Rovněž nejde o ipsaci, nýbrž o allose­xualismus, jestliže se vyložený rukavicový partialista (fetišista) ukájí vlastní rukou, na níž předem natáhl rukavici, svůj erotický objekt. Dále nelze za ipsaci považovati ani ukájení taktilistů, eroticky se jednostranně omezujících na vzruchy taktilní, jestliže dosahují sexuálního ukojení pomocí svých objek­tu, kterými je na př. samet, kožisina apod., třouce jimi nebo o ně své genitálie. Totéž týká se instrumentálního dráždění i ženských genitálií, právě tak jako instrumentálního ukájení kterékoliv jiné sexogenní oblasti u žen i mužů.

Kapitola „Formy genitální ipsace mužů“ z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 22–29).

 

Poznámky (autora webu)

1 Aristofanés. Oblaky. Přel. Jan Šprincl. Praha: Petr Rezek, 1996.

2 TESSMAN, Günther. Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes. Berlin: Wasmuth, 1913.

3 Petronius. Satirikon. Přel. Karel Hrdina. Praha: Euromedia Group – Ikar, 2000.

4 VRCHLICKÝ, Jaroslav. Rytíř Smil. Praha: Protis, 2008; dle jiného vydání dostupné zde.

5 Petroniovy satyry. Přel. Karel Hrdina. Praha: Ludvík Bradáč, 1923.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Petr Pokorný: O lásce k přírodě mezi Broukem a Dawkinsem

V reálně převráceném světě je pravda momentem nepravdy.
(Guy Debord: Společnost spektáklu)

Svého času jsem byl Bohuslavem Broukem nepokrytě fascinován. Pamatuji si docela dobře na ten pocit. Jako když člověk hledí na filmové záběry exploze vodíkové bomby…

Jak temný, podivný květ české meziválečné avantgardy je Bohuslav Brouk! Vzděláním biolog, celoživotním zájmem freudiánsky zaměřený psycholog, surrealismem ovlivněný intelektuál. Vždy a všude skeptik a racionalista. V argumentaci rád balancuje na ostří nože, čímž chce provokovat pokrytce, šosáka a měšťáka. Sám přitom bohatý městský synek zámožných rodičů, vábící chudé levicové intelektuály na drahý alkohol podávaný v rozlehlém pražském bytě. Ve druhé polovině třicátých let vykreslil Brouk v řadě brilantním jazykem napsaných statí pochmurný psychologický portrét lidstva. Z celého Broukova díla vane silné citové zaujetí, které člověka ponoukne až k podezření z působení nereflektovaných projekcí. Pubertální vzpoura proti otci? Pokus o utišení špatného „třídního“ svědomí? Asi ano, ale ještě něco podstatného navíc, něco, v čem se inkarnoval duch naší doby.

Misantropickou antropologii Bohuslava Brouka lze lapidárně shrnout asi následujícím způsobem: Kdyby lidé nezápasili neustále o prvenství, plynul by život lidstva ve věčné idyle, ve sladkém nicnedělání, a lidstvo by nikdy nebývalo dosáhlo své životní úrovně. Lidská touha po nadřazenosti je natolik silná a všudypřítomná, že musí mít hluboký organický základ v kategorických požadavcích libida. A vskutku! Jde prý o libidinosně motivované puzení zajistit si vítězství v erotické konkurenci. Jenomže člověk je ve svém sexuálním životě těkavý, vždy neuspokojený, neboť erotické vzpruhy vyplývají z iluzí, jež se soužitím s vytouženým partnerem rychle rozplývají. Veškerá civilizace a kultura tak vykvétá z tragédie lidského sexuálního života.

Ačkoliv se lidé všemožným způsobem snaží zastínit své spoluobčany, rozuměj svou erotickou konkurenci, nemůže se to podařit bezezbytku. Introjekcí této danosti vzniká palčivý pocit méněcennosti, který nepřetržitě sžírá lidské duše. Proto lidé všemožným způsobem usilují o jeho uhašení. Nejčastěji tím, že dávají průchod uctívačným sklonům v nejširším smyslu slova. Uctívání má ten smysl, že upozorňuje na veličiny, v poměru k nimž se naši přímí protivníci jeví malí a ubozí. Právě takto lze vysvětlit třeba klanění se všelijakým celebritám, géniům a guruům. Podmínkou je pouze to, aby takový objekt uctívání byl pouze a jenom objektem. Tedy aby uctívaná osoba spočívala v reálně nedosažitelné vzdálenosti, aby neměla naději stát se pro nás a naše konkurenty osobou skutečnou. Nemůžeme se proto divit, že jsou to právě různé formy náboženství, které odjakživa poskytují lidstvu funkčně dokonalé, protože reálně naprosto nedosažitelné modly.

Nepřipomíná nám to něco až mdlobně? Navlas stejný je přeci způsob argumentace dnešních sociobiologů! Bohuslav Brouk a Richard Dawkins – to jsou dva kongeniální vypravěči moderního mýtu!

Poté, co odbyl uctívačné sklony lidstva, dostává se Brouk v tomtéž duchu k dekonstrukci jedné jejich zvláštní modifikace, za kterou má lásku k přírodě. Nejlépe bude, když ocitujeme přímo autora z jeho statě Zlomyslné lásky toulky:

„Přírodomilci podivují se přírodě jedině proto, že tím přehlušují svůj pocit méněcennosti. V lůně panenské přírody cítí se totiž člověk povznesen nad lidské zájmy a starosti, nad lidskou ješitnost, řevnivost, slavomamství (…). Lidé, dívajíce se na pásma nebetyčných hor, širé hvozdy, splývající s obzorem, zelená luka, netknutá lidskou nohou, zkrátka na všechny ty nepřehledné dálavy, v nichž bychom stěží nalezli stopy lidské existence, pookřejí, zotaví se a narovnají, neboť oproti těmto netknutým nesmírnostem zemským jsou všichni jejich spoluobčané, kteří se nad ně povyšují a kteří svými tvůrčími úspěchy, slávou a mocí vzbuzují v nich palčivý pocit méněcennosti, právě tak pitvorné nicky jako oni. (…) Člověk po návratu z přírody, i když je tělesně úplně utrmácen a vyčerpán, je totiž obohacen o nové síly k životu, posílen novou odvahou stát se opětně třebas i nejnicotnějším kolečkem lidské společnosti. (…) Příroda je krásná, k pomilování, neboť v ní jsou si všichni rovni, geniální tvůrce s peciválem, vysoký hodnostář s posledním služebníčkem, bohatec s chudákem atd. (…) V srdci přírody, vzdáleni lidských sídel, osvěžují si lidé své sebevědomí, napravují svůj pokřivený hřbet a to je dostatečný důvod k tomu, aby přírodu pokládali za krásnou. Krásné je v zásadě vůbec všechno to, co v nás dovede vzbudit vědomí prchavosti a malichernosti lidského života, všechno to, co nám umožňuje povýšený pohled na všední reálný život, plný lopotných bojů a zklamání.“1

Citované expozé uzavírá Brouk dvěma následujícími větami: „Láska k Bohu, k přírodě a pod. lidi občerstvuje, avšak poznání Boha, přírody a života je skličuje a zraňuje. Naivnosti a pošetilosti je proto lidem třeba více než soli.“

Proč je příroda krásná?, ptá se Karel Stibral v titulu svojí knihy o přírodní estetice.2 Viděli jsme právě, jakým způsobem na tuto otázku odpovídá Bohuslav Brouk. Pohled do poměrně nedávné historie Západu k takovému náhledu do velké míry opravňuje. Nelze nevidět, že láska k přírodě narůstá, alespoň v západním lidstvu, touž měrou, jakou v něm nabývá vrchu odcizené masové pobývání v městských aglomeracích a čím hlouběji klesá prestiž a reálná role křesťanské církve mezi lidmi. V takovém smyslu je Brouk, zdá se, dosti přesný. Dozvěděli jsme se však touto analýzou něco o přírodě (a přirozenosti vůbec) jako takové? Je vůbec reálná šance na to, abychom se o ní něco autentického dozvěděli?

Dozvědět se něco o přírodě a přirozenosti – k tomu přece měla odjakživa sloužit věda! Jenže už ve 30. letech se její pozitivistické základy definitivně rozdrolily. Darwinismus a psychoanalýza si rozebraly, co z původního positivismu ještě zbylo. Vytratila se ontologická relevance čehokoliv a zůstal jenom holý pragmatismus. Mít, ovládat a jevit se – to jsou hlavní cíle pragmatismu v každé době, natož pak v čase zachváceném moderní dynamikou. Brouka to frustruje, a tak si vylévá vztek na celém nerozumném, naivním a pošetilém (rozuměj slabostí subjektivismu zatíženém) lidstvu. Nedůvěřuje jevům a bez ustání hledá, jak je tomu ve skutečnosti, kdesi za reálně neexistujícími jevy. Zoufale touží po ztracené objektivitě, které se mu ovšem dostává nanejvýš jako pokřiveného obrazu sebe samého v intelektuálním zrcadle, lhostejno, jak krásně vybroušeném. Ztotožnit určitý popis skutečnosti, byť třeba i velmi objektivní, se skutečností samou, se skutečností nejautentičtější z autentických – do téhle pasti padá moderní i postmoderní intelektuálstvo pořád dokola.

Konkrétně ve vztahu k milovníkům přírody si Brouk počíná navlas stejným způsobem, jako mnozí dnešní odpůrci environmentalismu. Ti se také rádi zaštiťují rozumností, svobodou a pragmatismem, přičemž za rozumné, svobodné a funkční považují zejména: ekonomické ukazatele, peníze a směnky, úspěch v ekonomickém boji a v politické strkanici. Zkrátka holou moc a volant světa pevně v rukou.

Na straně protivníka se velmi často hraje navlas stejná hra: vymýšlejí se všelijaké pragmatismem diktované intelektuální veletoče jako „trvale udržitelný rozvoj“ (jaký oxymóron!), „globální oteplování“ (prý vědecky nezpochybnitelné), provádějí se finanční kalkulace „environmentálních služeb“, obhajuje se zachování biodiverzity domnělými budoucími ekonomickými potřebami, rozjíždějí se všelijaké environmentální programy, čím dražší a sofistikovanější, tím samozřejmě lépe.

Obě právě zmíněné skupiny mají jedno společné: neochvějnou inženýrskou racionalitu a instinktivní odpor k holé přirozenosti. Anebo prostě chorobnou touhu po moci a ovládání, abychom nepašovali nějaké až příliš sofistikované intelektuální pohnutky tam, kde nejsou. Intelekt si s tím následně poradí. Jako služka připravená pánovi kdykoliv podržet.

Celou naši současnou situaci mimořádně krásně vystihuje jedna pasáž z Polní cesty Martina Heideggera. „Polní cesta“ je v ní metaforou něčeho skutečně autentického, něčeho, co leží mimo hranice objektivity, pragmatismu a tudíž jakéhokoliv ovládání:

„Člověk se marně snaží uvést zeměkouli do pořádku svým plánováním, nepodřadí-li se sám útěše polní cesty. Hrozí nebezpečí, že lidé dneška budou nedoslýchaví vůči její řeči. Zní jim v uších už jen hluk aparátů, které pokládají téměř za hlas Boží. Tak člověk ztrácí střed i cestu. Nesoustředěným se pak zdá jednoduché jednotvárným. Jednotvárnost omrzí. Omrzelí nacházejí pořád totéž. Prostota se vytratila. Její tichá síla se vyčerpala.“3

Hluk aparátů. Jakých aparátů? No přeci aparátů byrokratických, finančních a mediálních. Hlasem naší doby je hlas manažera s mobilem, tou šaltpákou chodu světa-stroje. Stroje na slast, zábavu a rozptýlení, které je pravým opakem citovaného Heideggerova soustředění. Brouk by se nestačil divit.

Psáno pro Analogon, červen 2011.

Článek byl publikován v revui Analogon, [září] 2011, r. [23], č. 64, s. 83–85; v naskenované podobě si jej můžete přečíst zde.

1 B. Brouk: Zlomyslné lásky toulky, nákladem vlastním, Praha 1938 [stať nevyšla samostatně, ale jako součást knihy O funkcích práce a osobitosti – pozn. autora webu V. A. Debnára]; nové vydání: Volvox Globator, Olomouc [správně Praha – pozn. V. A. Debnára] 2009.

2 K. Stibral: Proč je příroda krásná, Dokořán, Praha 2005.

3 Cit. dle I. M. Havel a kol.: Dopisy od Olgy, Knihovna Václava Havla, Praha 2010, str. 188.

Analogon 64-2011 obálka

Revue Analogon (2011, č. 64), obálka