Bohuslav Brouk: Formy genitální ipsace mužů

25/02/2015 (16:34) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Autosexualismus a psycherotismus, onanie

Tím skončili jsme rozdělení ipsace podle oblastí, jichž se týká (druhy ipsace) a přistupujeme k jejímu dalšímu dělení podle způsobu, jakým je praktikována (způsoby ipsace). O růz­ných způsobech ipsace budeme však pojednávati vždy speciálně se zřetelem k jednotlivým oblastem, jež jsou ipsačně ukájeny, jelikož některé způsoby vyskytují se toliko ojediněle u urči­tých druhů ipsace, zatím co způsoby takto neomezené, obecně platné, nabývají opět na různých sexogenních oblastech roz­ličného přesnějšího charakteru. Obecně je možno rozděliti způ­soby ipsace toliko podle vzruchů, jakými působí na sexogenní oblasti; a to na ipsaci mechanickou, energetickou a chemickou. Vzhledem ke genitální oblasti, pokud jde o ipsaci mechanickou, může být ipsace prováděna u mužů rukama, stehny nebo ná­stroji, v ojedinělých případech dokonce i ústy (ipsatio manualis, femoralis, instrumentalis et oralis).

Manuální forma genitální ipsace spočívá tu v dráždění, v tření nebo mačkání penisu vlastníma rukama. Nejčastěji je prováděna tím způsobem, že hrstí jedné ruky přejíždíme po pyji. Ve starověku sloužila k manuální ipsaci většinou levá ruka, jíž byla tehdy všeobecně přikládána milostná funkce. I v Ovidiových verších nacházíme o tom několik dokladů. Římané dokonce označovali levou ruku zvláště jako manus fututrix nebo manus amica. Avšak ani pravá ruka nezahálela ve starověku. O užití pravé ruky k ipsaci máme opět důkaz v řečtině, v Aristofanových Oblacích, kde se Strepsiades pří examinaci „chápe pravou rukou údu“, aby mohl lépe přemýšleti.1 Zvyk ipsovati levou rukou zachoval se prý dodnes u jugosláv­ských žen, ač jinak se převážně užívá k ipsaci ruky pravé, ne­boť je obratnější a zručnější.

Günther Tessman (18. oddíl spisu Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes)2 sděluje o jednom negerském kmeni, že tu muži ipsují kvedlajíce pyjem pomocí obou rukou. Tuto formu manuální ipsace nazýváme ipsatio bimanualis. Jiná varianta manuální ipsace spočívá v záměně pohybu jedné nebo obou rukou pohybem pyje, přičemž hrstí nebo semknutýma rukama, zůstávajícími v klidu, je ilusionována vagina. Zvláště při této manipulaci, avšak i při normální manuální ipsaci mužských genitálií, bý­vají mnohdy ruce namydleny, naolejovány nebo nějakým tukem namazány, aby se ulehčilo a zpříjemnilo tření. Děje se tak hlavně při koupeli, kdy, nazí, nepomažeme svůj šat a kdy máme příležitost po aktu dobře se umýti. Manuálně bývá dráždě­no i scrotum.

Jelikož manuální ipsace je nejrozšířenějším způsobem genitální ipsace, jak u mužů, tak u žen, spokojovaly a spokojují se dosud mnozí autoři označením ipsace slovem masturbace. Leč ipsace nikdy nebyla a není provozována výlučně rukama. Ma­nuální ipsace není konečně ani tak častá, jak se lidé obvykle domnívají. Podle zkušeností Hirschfeldových ipsuje celá čtvrti­na ipsantů jinými způsoby. Jedním z nich, při genitální ipsaci, je způsob femorální. Femorální ipsace je prováděna stlačová­ním a třením genitálií stehny. V tomto případu lze snadněji než při způsobu předešlém využíti sexogenity scrota, neboť může být pohodlně drážděno zároveň s pyjem.

Třetím způsobem genitální ipsace je dále ipsace instrumen­tální, při níž genitálie jsou drážděny třením o nějaký předmět. K tomu slouží obvykle lůžko, sofa apod., o které se člověk leže tře, nebo podušky a pokrývky, jež je možno přitom zá­roveň obemknouti nohama jako partnerovo tělo. Zmínku o uží­vání podušek k ipsaci nacházíme již v Petroniovi (torum frequenti tractatione vexavi, amoris mei quasi quandam imaginem).3 Právě tak slouží k frotérské instrumentální ipsaci i nábytek svými hranami. Na př. třou se lidé o nohu od stolu, o hranu stolové desky apod. Genitální ipsace může být rovněž tímto způsobem prováděna při různých úkonech, jež mají úplně jiný smysl. Tak může býti dosaženo ukojení při šplhání na strom nebo na tělocvičné nářadí (hrazda), dále při jízdě na kole a na koni. Při šplhu tře se pohlaví o tyč nebo o kmen, při jízdě na kole neb koňmo o sedlo. U Mujeradů, jistého mexického kmene, je dokonce, podle Hammonda, ipsace jízdou na koni národním obyčejem. O kuriosním použití instrumentu k ipsaci zpravuje nás dále Hirschfeld, popisuje ipsaci, již prová­děl jistý mladík tím způsobem, že pod erigovaným penisem rychle za sebou napínal a povoloval ručník. Týž mladík provo­zoval jindy ipsaci opět tak, že se prostě třel ručníkem mezi nohama.

Oproti těmto frikčním formám rozeznáváme však i kohabitační formy instrumentální ipsace, při nichž užitý nástroj na­hrazuje přímo ženskou vaginu a ne, jako v předešlých přípa­dech, nejvýš povrch ženina těla. Umělé vaginy mohou býti improvisovány nebo zvláště k ipsačním účelům zhotoveny. Za improvisované náhražky vaginy slouží obvykle různé tru­bice, rozsedliny, štěrbiny a otvory apod. U pomořanských sedláků je prý dokonce zvykem ipsovati mezi plaňkami plotu. F. S. Kraus pak uvádí, že dříve sloužila k ipsaci i chránítka, sametem vyložená pouzdra na drahocenné jílce mečů. Naproti tomu, hrdina jisté populární české obscénní básně spokojuje se ipsací v otvoru sudu (pravděpodobně kvůli rýmu).4 Mimo to máme v lékařské literatuře mnoho jiných zpráv o podobných manévrech ipsačních. Týkají se případů nešťastných, kdy ipsanté uvízli erigovaným údem v příliš úzkých otvo­rech a potřebovali cizí pomoci, aby se odtud vyprostili. Tak jsou známy případy, kdy lidé uvízli penisem v úzkých otvorech nádob, v hrdlech lahví, ve svícnu, ba i ve vodovodním kohout­ku u vany a v pochvě bajonetu.

Rovněž byly zaznamenány ipsační praktiky, při nichž si muži navlékají na úd různé kroužky, jako kovové kroužky užívané k zavěšování záclon, kroužky od klíčů, prsténky etc. Na př. M. Guibot sdělil roku 1868, že jistý patnáctiletý chlapec oba­lil od kořene celý svůj penis silnými kovovými kroužky, jež pak nemohl sejmouti. Ačkoliv penis vězel v kroužcích dříve než byly rozřezány, po celých jedenáct hodin a byl prý již černý, dopadlo to šťastně a v osmi dnech zmizely i poslední známky tohoto martyria. Ovšem takové praktiky nemusí dopadnouti vždy stejně šťastně.

Proto daleko vhodnějšími instrumenty jsou vaginy provisorně upravené z podušek, prostěradel, chleba apod. Chlebové vaginy vzniklé vydlabáním prohlubně v bochníku, jsou nejčastější napodobeninou ženských genitálií užívanou k ipsaci hlavně trestanci, válečnými zajatci, vojáky a námořníky. Namnoze byly však nalezeny u těchto lidí i dokonalejší trvanlivé instrumenty, které si vlastní rukou zhotovili. Tak nacházejí se na př. v hrdinském kriminálním museu ze dřeva vypracované a látkou potažené umělé ženské genitálie, jež byly zabaveny v jednom zajateckém táboře. Nejdokonalejšími umělými genitáliemi jsou ovšem vaginy fabrikované v továrnách, hlavně ve Francii, pro obchod. Jsou to velmi zdařilé napodobeniny z gumy, které před použitím je nutno nafouknouti nebo nahustiti. Jsou zhotoveny v přirozené barvě těla a pohlavní obrost je dokonale napodoben vsazenými chlupy. Tyto umělé vaginy se jmenují vědecky cunnus succedaneus, Angličané je pak nazývají merkin, Němci Vaginalphantom nebo Seemannsliebchen. Často bývají též umělé vaginy vsazovány do tors ženského těla nebo i v celé loutky. Figuriny žen přirozené velikosti s umělými genitáliemi jsou obvykle označovány jako dammes de voyage. Většina těchto výrobků pochází rovněž z Francie a jsou co nejvěrnějšími obrazy přírody. Jsou zhotoveny z gumy tělové bar­vy a lze je libovolně nafukovati. Mimo ně existují i amatérské výrobky. Hirschfeld popisuje jeden takový exemplář pocházejí­cí od jistého vězně. Je to loutka ženy ve skutečné velikosti, oděná v šaty, a její vaginu nahrazuje gumová trubice.

Na dálném východě proslulo podobnými instrumenty též Ja­ponsko. V jistém japonském erotickém spise vyšlém roku 1695 je popsána umělá vagina (japonsky nazývaná azumagata), zho­tovená ze želvoviny a opatřená kusy sametu napodobujícími stydké pysky. Provisorní vaginy upravují si Japonci z hlíz rostliny konjak (amorphophallus, connophallus rivieri). Též vyhloubený meloun slouží jim k ipsačním účelům. Do obchodu přicházejí dnes v Japonsku hlavně umělé ženské genitálie, zho­tovené z bílého hedvábí, vycpané hedvábím floretovým, u nichž labia maiora jsou ze sametu, malé pysky pak z gumy, jíž je vy­ložena i vagina. Před použitím nalije se do vaginy teplá voda. Když azumagata dosáhne normální teploty lidského těla, zavede se do ní penis povlečený kondomem dobře naolejova­ným nebo namydleným. Jiný druh umělé vaginy je zobrazen v jednom japonském ceníku z roku 1929. Podobá se promáčk­lému gumovému míči, jenž je opatřen uzátkovatelným otvorem. Jím vyplní se cunnus succedaneus teplou vodou, která součas­ně vaginu příjemně vyhřívá. Někdy bývají umělé vaginy vlo­ženy do vatovaných podušek nebo do loutek, jakou je na př. do ningyo, figurina 13–141eté dívky, japonská obdoba naší damme de voyage. Narychlo zhotovené torso ženy nazývá se azumagata hayakoshirae a pozůstává z kalhot vycpaných po­duškou.

Instrumentální genitální ipsace provozovaná pomocí zvláště zhotovených umělých vagin je alespoň u nás velmi řídkou, ne­boli obchod podobným „pařížským zbožím“ je tajný a ceny jsou horentní. Jistá pražská firma nabízí ve svém obskurním ceníku umělý ženský genitál za Kč 495.— a torso ženy, jež „sestává z gumových prsou, břicha a nohou nad kolena“ za Kč 4.500.—. Amatérské zhotovení umělých genitálií je pak velmi obtížné. Nejsnadněji lze ještě domácky zhotoviti vaginu v polštáři. Většina ipsantů však vůbec po umělých vaginách netouží, neboť se hledí spíše ipsace vyvarovati než získáním podobného instrumentu se k ní vědomě připravovati. U mno­hých ipsantů je totiž ipsace umožněna toliko „slabým“ okamžikem, po němž se vždy nanovo ujišťují, že mu příště již nepod­lehnou. Pokud se týká ipsace předměty improvisujícími va­ginu, je tato rovněž skrovná, poněvadž se málo objektů k ní hodí.

Oproti tomu frikční instrumentální ipsace je daleko roz­šířenější. Jelikož ipsujeme obvykle v posteli, je stejně příležité ukájeti se instrumentálně třením o lůžko, jako ipsovati ma­nuálně. Ve dne je ovšem pohodlnější a přístupnější ipsace ruční, neboť ji můžeme provozovatí v jakékoliv posici, v sedě i ve stoje, a skrze kapsy lze nenápadně ipsovati pomocí rukou i v přítomnosti lidí. Někteří ipsanté dovedou se však v takové situaci nepozorovaně ukojiti i instrumentální frikční ipsací, třouce se o hranu židle, opěradlo apod. Nejpříhodnějším způsobem je ale ipsace femorální, a kdo je s to dosahovati takto vrcholného ukojení, může se oddati ipsaci kdekoli, aniž musí vyhledati příhodný objekt jako frotérský ipsant a kdykoli, aniž jeho ruka záhadně zmizí, jak tomu bývá při ipsaci manuální. Bohužel, dovede se tímto způsobem ukojiti toliko málo lidí, ne­boť je k tomu potřebí jisté zručnosti.

Ještě větší zručnosti, dokonce přímo akrobatického výkonu vyžaduje však genitální ipsace provozovaná ústy (ipsatio genitalis oralis). Hirschfeld konstatoval tuto formu ipsace v několika případech. Jeden ipsant mu líčil tento manévr následovně: V leže přehodí nohy přes hlavu a uchopí svůj úd do úst. Též podařilo se Hirschfeldovi získati pro orální způsob ipsace pěenisu fotografické dokumenty. Jsou to fotografie, z nichž jedna zachycuje při tomto aktu jistého mladého Římana, druhá jakéhosi mladíka z Florencie. Případ orální ipsace genitální zazna­menává dále i Krafft-Ebing. Jiným násilně „rafinovaným“ kouskem je ipsace provozovaná pomocí hmyzu, při níž ipsant ponořený ve vaně do vody nechá na vrcholu erigovaného pyje, z vody vyčnívajícího, jako po pustém mořském ostrůvku, pobíhati na př. mouchu zbavenou křídel.

Oproti dosud uvedeným způsobům genitální ipsace spočíva­jícím na mechanickém dráždění, jsou známy i více méně bizarní způsoby ipsace, k níž je užíváno prostředků působících energeticky nebo mechanicky. Genitálie jsou v takových pří­padech ipsace elektrisovány, koupány v teplé vodě či natírány chemickými ingrediencemi apod. Zajímavý případ elektrisace pohlaví uvádí Chavigny. Jistý inženýr přiváděl do svého těla proud ze zásuvky normálního elektrického vedení dvěma dráty. Na konec jednoho upevnil klíč, jejž si zavedl do řitě. Na konci druhého byla rukověť jakéhosi chirurgického nástroje, kterou zřejmě elektrisoval svou pyj. Případ byl objeven, jelikož ipsant byl elektrickým proudem zabit. Přes to však, jak obdukcí bylo shledáno, měl silnou ejakulaci a došel tedy k cíli své manipulace. Pokud se týká užívání teplé vody k pohlavnímu dráždění, ví­me, že již ve starověku sloužily teplé lázně k dosažení erekce. I dnes omezují se podobné manipulace (koupání genitálií v teplé vodě bidetu apod.) obvykle jenom na úvodní dráždě­ní, které by nás disponovalo k pokračování v ukájení, ať již ipsací nebo souloží apod. Do chemických ipsačních praktik je nutno pak zařaditi šlehání údu kopřivami. O užívání kopřiv k sexuálnímu dráždění, byť ne ipsačnímu, nacházíme zmínku již v Petroniovi: „Oenothia přinesla kožený phallos (scorteum fascinum, pozn. autora) namočila jej do směsi oleje a mletého pepře a rozetřeným semenem kopřiv a strkala pomalu do mé zadni­ce … touto tekutinou mi krutá ta stařena rychle za sebou po­stříkala stehna, šťávu z řeřichy smíchala s božím dřevcem a po­livši moje přirození, uchopila svazek zelených kopřiv a bila části těla pod pupkem pevnou rukou.“ (Petroniovy satyry, Pra­ha 1923, str. 233).5

Ze všech dosud uvedených způsobů genitální ipsace je její manuální forma, jak již předem bylo řečeno, nejrozšířenější. Oblíbenost manuální ipsace lze si proste vysvětliti její snad­ností, jednoduchostí a intensitou. Že vskutku jc nejpřirozenějším způsobem genitální ipsace u bytostí obdařených ruka­ma, dosvědčuje i ipsace opic, taktéž manuálně provozovaná. Druhým způsobem nejčastěji pozorovatelným je ipsace instru­mentální, ipsace froterská, provozovaná obvykle v leže o lůžko. Ostatní formy genitální ipsace jsou již dosti řídké a některé jsou dokonce ojedinělé. Mimo jiné důvody jako pro nenápadnost femorální ipsace nebo z potřeby kontrektace dosahované ve většině případů instrumentální genitální ipsace, dochází na podobné způsoby sebeukájení, při nichž není třeba dotýkati se genitálií rukama i z důvodů morálních. Mnozí ipsanté ukájející se nemanuálními způsoby nacházejí mravní uspokojení v tom, že „przní-li“ již svoje genitálie, neprzní alespoň svých rukou, tj. že si aspoň uchovávají čisté ruce. Z tohoto stanoviska, váže-li se morální odpor hlavně k manuální ipsaci, je pak nutno považovati její největší rozšířenost za fiasko morálky v boji proti lidské přirozenosti.

Nakonec musíme opět zdůrazniti, že sexuální ukájení pro­vozované pomocí nějakého předmětu lze považovati za ipsaci jedině tehdy, je-li použitý předmět toliko sexuálním instrumentem, a nikoli zároveň erotickým objektem. Proto je nutno případy instrumentálního ukájení zkoumati po této stránce dříve, než označíme jejich objektní charakter. Zvláště figuriny užívané k sexuálnímu ukájení jsou často zároveň erotickými objekty. V takových případech působí-li figuriny eroticky na svého uživatele, nelze již mluviti o ukájení ipsačním, nýbrž o ukájení allosexualistickém, objektním, a to buď o frikci nebo, je-li loutka opatřena umělou vaginou, o kohabitaci, souloži. Eroticky charakterisujeme pak podobné ukájení, při němž živého partnera nahrazuje socha, figurina nebo loutka jako statuarismus. O statuarismus, a tedy o allosexualistické ukájení, běží obvykle při používání figurin amateursky nebo odborní­kem podle speciálních přání zákazníka zhotovených, které jejich zbožňovatelé opatřují šaty, skvosty a s nimiž jednají ja­ko se skutečnými živými bytostmi. Naproti tomu za čistě ipsační pomůcky lze nejčastěji považovati figurky sériově vyráběné, které je možno již hotové v obchodech koupiti.

Kromě toho jsou však známy případy allosexualistického ukájení předmětem, jehož erotickou emotivnost bychom vůbec nepředpokládali. Tak na př. bylo zjištěno, že jistý muž v Machnowě u Berlína ukájel se frotáží o starý dub, jejž zbožňoval ja­ko modlu (dendrofilie). Rovněž nejde o ipsaci, nýbrž o allose­xualismus, jestliže se vyložený rukavicový partialista (fetišista) ukájí vlastní rukou, na níž předem natáhl rukavici, svůj erotický objekt. Dále nelze za ipsaci považovati ani ukájení taktilistů, eroticky se jednostranně omezujících na vzruchy taktilní, jestliže dosahují sexuálního ukojení pomocí svých objek­tu, kterými je na př. samet, kožisina apod., třouce jimi nebo o ně své genitálie. Totéž týká se instrumentálního dráždění i ženských genitálií, právě tak jako instrumentálního ukájení kterékoliv jiné sexogenní oblasti u žen i mužů.

Kapitola „Formy genitální ipsace mužů“ z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 22–29).

Poznámky (autora webu)

1 Aristofanés. Oblaky. Přel. Jan Šprincl. Praha: Petr Rezek, 1996.

2 TESSMAN, Günther. Die Pangwe, völkerkund­liche Monographie eines westafrikanisches Negerstammes. Berlin: Wasmuth, 1913.

3 Petronius. Satirikon. Přel. Karel Hrdina. Praha: Euromedia Group – Ikar, 2000.

4 VRCHLICKÝ, Jaroslav. Rytíř Smil. Praha: Protis, 2008; dle jiného vydání dostupné zde.

5 Petroniovy satyry. Přel. Karel Hrdina. Praha: Ludvík Bradáč, 1923.

B. Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Komentáře