Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Březen, 2015

Roman Telerovský: „Psychoanalysa“ Bohuslava Brouka

Z představitelů české meziválečné umělecké avantgardy se s psychoanalytickou teorií pokusil systematičtěji vyrovnat Bohuslav Brouk. Světonázorové zázemí marxistické levice, z něhož vychází, dává jeho příspěvkům specifický ideový a kritický ráz. To je patrné zejména ve snahách o propojování oblastí marxismu a psychoanalýzy, které jsou ve třicátých letech alfou a omegou nejen úsilí B. Brouka. V různých obměnách je lze nalézt i u některých dalších surrealistů, v širším rámci pak u marxisticky orientovaných filosofů a sociologů, kteří patřili k představitelům tzv. frankfurtské školy nebo byli alespoň jejími myšlenkami inspirováni. Mám na mysli zejména autory jako jsou Th. Adorno, H. Marcuse, E. Fromm anebo mimo frankfurtskou školu stojící psychoanalytik W. Reich, ale patří k nim samozřejmě mnozí další. […]

Celý text „Psychoanalysa“ Bohuslava Brouka najdete zde; jedná se o podkapitolu z diplomové práce psychologa, básníka, výtvarníka a člena Skupiny českých a slovenských surrealistů Romana Telerovského Psychoanalýza v surrealismu: K surrealismu a psychoanalýze principu imaginace Zbyňka Havlíčka (Brno: Psychologický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 1998, s. 59-68).

Roman Telerovský

Roman Telerovský (1972), nedatováno

Reklamy

Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století

Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.

Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.

Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.

Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.

Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.

A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.

Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…

Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.

Radim Kopáč (1976), 2014

Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014