Radim Kopáč: Nech Brouka žít… Publicistika Bohuslava Brouka: lekce z nesmiřitelnosti ve dvacátém století

11/03/2015 (16:25) · Filed under Ohlasy, recenze... and tagged: Debnár, demokracie, Kopáč, méněcennost, onanie, psychoanalýza, svoboda, životní sloh

Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára, zůstal by Bohuslav Brouk (1912–1978) na mapě československé kultury minulého století vyznačený nanejvýš jako milá kuriozita. Jako publicista, který si kdysi dělal legraci z uctívačů Máchova kultu a masturbaci bral jako jedinečnou roznětku tvůrčí imaginace.

Debnárovou zásluhou je tomu jinak. Od roku 2008 vyšlo sedm Broukových knížek, které mistra předvádějí i v jiných rolích – jako filozofa, estetika, sociologa, biologa, esejistu, prozaika a básníka. Zatím posledním titulem v řadě je skoro šestisetstránkový komplet Broukovy „publicistiky z let 1930–1960“ nazvaný Na obranu individualismu. Rozdělený je jasně: 1) psychoanalýza a sexuologie, 2) umění a kultura, 3) společnost a politika. Brouka představuje už ale méně jasně, vlastně jako člověka hluboce rozporného – počínaje mixem ostré prozíravosti s názorovou naivitou na hraně dogmatismu a konče nesourodým vztahem myšlenkové teorie a životní praxe. Jenže právě jízdou po téhle sinusoidě je Brouk atraktivní i pro dnešek.

Patřil do čeledi kapitalistů (byl mladším synem spolumajitele firmy Brouk & Babka), ale držel se módního marxismu a v lecčem i anarchismu. Ve třicátých letech se družil zejména se surrealisty. Tedy salonní avantgardista? Anarchistický individualista? Existencialista s duchem libertina? Psal s gustem, vášnivě a prudce, lačně a bezohledně.

Nebyl to bonmot, když řekl: „Na diplomatičnost (…) se vyseru!“ Jeho populárně-naučné texty na vybraná témata z psychoanalýzy jsou dneska vybledlé jako pátý průklep originálu, zato v diagnóze poválečné politické situace byl přesný. Komunismus pochopil správně jako špatně maskovaný útok na lidskou svobodu. Viz jeho stěžejní spis dokončený dekádu po odchodu do exilu O šalbě svobody a filosofie (vydaný v Debnárově režii v roce 2011), respektive jednu z posledních vět přítomného svazku: „Boj za svobodu je a zůstane údělem lidstva…“ Brouk jako vědec a politolog ale psal převážně suše, až nudně. Nejzábavnější je dneska to nejméně závazné: Brouk jako pohotový glosátor, který rozebírá věci umění a kultury s Freudem a drzým vtipem vždycky po ruce.

Brouk publikoval od svých sedmnácti let – a jeho první otištěný příspěvek nemohl být žánrově jiný: polemika. Rád se hádal, pro expresivní výraz měl vždycky ve svém slovníku místo, s mladickým elánem provokoval pokojně sedimentující kulturní a společenské velikány i veličiny. A nejen je – takzvanou českou náturu obecně. To nabubřelé „čecháčkovství“, spokojené s obrázkem vlastní výjimečnosti přišpendleným snaživě na klopě. Brouk nesnášel cokoli, co zakrývalo reálný stav. Faleš, modly, sektářství, nesmyslnou práci, hromadění krámů, sexuálně sešněrovaná „nemehla“, politiku, která „znelidštila život“ a rozvrátila nakonec i jeho oblíbenou surrealistickou družinu. Dával prostě principu slasti zelenou na frontě ducha i těla. I přes celkem zamračenou realitu, v níž žil a kterou definovaly hospodářská krize, druhá světová válka, nástup komunistické totality a třicet let v exilu. Z jedné strany se svým odporem k maloměšťáctví blíží o pár generací staršímu Ladislavu Klímovi, z druhé pak, syntézou vědy a filozofie, třeba o pár generací mladšímu Stanislavu Komárkovi.

A o čem psal Brouk publicista konkrétně? Vedle komunismu samozřejmě také o německém fašismu, o Hitlerovi, kterého charakterizoval jako „sexuálního psychopata“, o antisemitismu, o Bergsonovi, o kýči, o lidech a věcech, o sexualitě i estetice.

Některé texty později rozpracoval do samostatných studií (Životní sloh, Stoupa života, O šalbě svobody a filosofie). S převratem a následným odchodem z Čech se jeho publicistická kariéra v podstatě uzavřela. Na svazek Na obranu individualismu navazuje bezprostředně titul Zde trapno existovat (2008), který shromáždil Broukovo vesměs beletristické dílo psané v Austrálii a později ve Velké Británii. Jak řečeno úvodem: Nebýt soukromého nadšení Viktora Debnára…

Recenze Radima Kopáče byla publikována v měsíčníku Host (prosinec 2014, r. XXX, č. 10, s. 85); v naskenované podobě si ji můžete přečíst zde.

Radim Kopáč (1976), 2014, zdroj: Tvar 11/2014

Komentáře