Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Archiv Červen, 2015

Bohuslav Brouk: Formy extragenitální ipsace

Skončivše popis různých forem genitální ipsace, budeme se nyní zabývati, vzhledem k sexogenní oblasti urogenitální, ipsa­cí druhého jejího pásma, ipsaci urethrální. Urethrální ipsaci, spočívající v dráždění sliznice močové trubice (urethry), lze prováděti, jak již z anatomických poměrů vyplývá, toliko in­strumentálně, pomocí více méně tenkých tyčkovitých nebo drobných, obvykle kuličkovitých předmětů. O těchto pomůckách zpravují nás lékaři, kteří měli za úkol odstraniti je, když nešťastnou náhodou uvízly v urethře. Podle jejich zpráv užívají se k ipsaci urethrální: dráty, stonky rostlin, slámky, větvičky, tužky, násadky, párátka, sirky, vlásenky, dráty ku pletení, ženkle, šídla, jehly, jehlice, sondy, katetry a jiné různé tyčky a trubičky z kovu, dřeva, skla, gumy, vosku a podobně. Z druhé kategorie předmětů jsou to všelijaká zrnéčka, seménka, korálky, knoflíčky atd. Pokud se týká mužů, sděluje na př. Mauriac, kterak jistý ipsant si zaváděl v močovou trubici 7–8 palců dlouhý železný drát – háčkovitě na konci zahnutý. A. Wild proti tomu zaznamenává případ, kdy 64letému starci uvízla v močové trubici k ipsaci použitá jehličnatá větvička ze smrku, jejímuž vytažení bránily vzpříčené jehlice. Lallemand pak odstranil jistému padesátiletému muži v urethře váznoucí matracovou jehlu. Jinak věnuje podobným případům celou stu­dii C. Posner v Therapie der Gegenwart ze září roku 1902 pod názvem: Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle.1

Dále z močového měchýře, kam až se rovněž mohou dostati instrumenty vyklouznuvší z rukou ipsanta, vyňal Senn operativně kus rostlinného stonku podobně jako Rigal a Ponnet. Chopart vyoperoval odtud dokonce jednomu kapucínovi kus inkrustované šňůry tloušťky malíčku. Taktéž odstranil z mo­čového měchýře roku 1877 štrasburský profesor de Boechel dva knoflíčky od košile. Jeden měl průměr 10 mm, druhý 11 mm. Jistý mladík užíval jich k ipsaci tím způsobem, že je navlékal na drát, který si zaváděl do urethry. V pražském anatomickém ústavu jest pak zvláštní močový kámen, vzniklý inkrustací jehlice v močovém měchýři. Této jehlice užil k ipsaci jistý učeň. Nešťastnou náhodou dostala se do močového me­chýře, kde inkrustovala až na špičku, jež zůstala volná. Tou byl posléze proražen močový měchýř a mladý ipsant zaplatil svůj manévr smrtí.

U žen je urethrální ipsace rovněž hojně rozšířena. V minu­lém století používaly k ní ženy dokonce tak často vlásenek, že r. 1862 jistý chirurg sestrojil pro osudné případy zvláštní přístroj, aby je odstraňoval z ženského měchýře. Jinými zná­mými předměty, které vyklouzly z rukou ipsujících žen a dostaly se až do močového měchýře, jsou na př. krabičky na­ jehly, dřevěné nebo kovové, naplněné nebo prázdné, jež odstra­nil Rigai, Cartier, Dieulafoy atd. Denucé sděluje opět případ, kdy v močovém měchýři jisté ženy byl nalezen kus svíčky a růžence a Moreau dokonce uvádí, že extrahoval jedné ženě v pařížské nemocnici z močového měchýře Apiovo jablko. Jin­dy prorazila inkrustovaná tužka 14 cm dlouhá měchýř čtyřiadvacetileté dívky, jak nás zpravuje Pamard, který jinou ženu opět zbavil špičky ze slonoviny, tři a půl palce dlouhé a pět čárek silné, váznoucí v urethře. Dále jak uvádí Lachès, sloužila za nástroj k instrumentální urethrální ipsaci mladé, dva­cetileté dívce i ušní lžička (cure-oreille).

Třetím sexogenním pásmem je oblast anální, jejíž ipsace, týkající se samotného anu, může být provozována digitálně, přičemž jest uzavřená řiť buď lechtána nebo otvírána prsty. Instrumentálně je pak obvykle praktikována frotérsky, třením uzavřeného anu různými předměty, jako na př. ručníkem, žínkou, kartáčkem, mycími houbami apod. Příležitostně mohou se lidé takto vzrušovati i třením řiti o hrany a rohy nábytku nebo o různé tyče, na př. sedíce obkročmo na zábradlí etc. Zvláště intensivní stává se povrchová ipsace anu při jeho patologických deformacích (hemoroidy, anální fisury apod.). Objektně dochází k povrchovému análnímu ukájení hlavně při anilinctu (lambitus analis), k análně rektálnímu dráždění pak nejčastěji koitem. Rektální soulož může být ipsačně reprodukována digitálně pomocí jednoho nebo více prstů, nebo instrumentálně pomocí různých předmětů, jež si sami zavádí­me řití v rektum. Při této kohabitační, rektoanálni ipsaci spojuje se dráždění nastávající otvíráním anu se vzruchy vyvolávanými třením sexogenního rekta anebo též prostaty, jejíž sexogenity se často využívá i při ipsaci urethrální.

Za instrumenty používané k tomuto druhu ipsace slouží po­dobné předměty, jakých užívají ženy k ipsaci vaginální. Před­ně jsou to běžné, náhodně použité předměty zhruba penisového tvaru. Dovídáme se o nich hlavně z lékařských zpráv, neboť mnohdy uvíznou v rektu ipsantově a jejich odstranění vyžaduje lékařského zákroku. Tak na př. v roce 1847, podle zprávy Vidalovy, přišel do pařížské nemocnice jistý zřízenec, v jehož rektu vězela rozbitá číše zavedená tam z ipsačních dů­vodů. Pacientovi nemohlo být bohužel pomoženo a nehoda vyžádala si v krátku jeho život. Velpeau opět uvádí ze své praxe, že vytáhl z řitě jednoho pacienta lahvičku na kolínskou vodu 28 cm vysokou. O užití lahví k anální ipsaci zmiňují se také Schauenstein a J. C. Warren. Rovněž lékaři berlínského se­xuologického institutu měli příležitost extrahovati z recta svých pacientů cizí tělesa, uvíznuvší tu při ipsaci. V jednom případě bylo to závaží od hodin formy zploštělého vejce, dlou­hé 16 cm a o maximálním průměru 5,5 cm. V jiném případě vytáhli z řiti dřevěný válec zabalený do novinového papíru. Byl vysoký 24 cm a v průměru měřil 5 cm. Dále uvádí Hammond, že jeden mladík z New Yorku provozoval anál­ní ipsaci pomocí tužky nebo jindy pomocí naolejovaného držátka kartáčku na zuby. Dokonce bylo zjištěno, že v rektum byl uveden, byť ne ipsačně, vlastní rukou, i prasečí ocas. Jiné zprávy svědčí pak, že k immissio in rectum jest užíváno růz­ných sklenek, lžic, mrkve, bramborů apod. Nejužívanějším tu instrumentem k rektoanální ipsaci je však klistoir sloužící jinak k úpravě stolice. Markýz de Sade líčí podobný případ ukájení ve svém spisu Společnost přátel zločinu, v němž se Julietta sexuálně dráždí pomocí zadních výplachů.2

Pokud jde o instrumenty zvláště k sexuálním manipulacím zhotovené, zavádějí se v řiť taktéž olisby, o nichž jsme dříve pojednali. Doklad o tom nacházíme již i v řecké mytologii. Když Dionýsos bloudil po světě, chtě se dostati do podsvětí ke své matce Semele, potkal mladíka zvaného Prosymnos, jenž mu ukázal cestu do říše Hádovy. Za odměnu si vymínil, že mu Dionýsos, až se vrátí, bude po vůli. Leč Prosymnos zemřel dříve než mu mohla býti jeho služba oplacena. Přesto však i Dionýsos, navrátiv se z podsvětí, dodržel svůj slib a to tím způsobem, že vyřezal z větve fíkovníku falus, jejž zasadil do hrobu zemřelého a nahými hýžděmi naň usedl. Dále nacházíme v klasické literatuře doklad o užívání olisbu k anální ipsaci v jisté Kratinově komedii, v níž podle výkladu Meineckova se mluví o Narkissových olisbech. Jinak svědčí o zavádění olisbu v řiť za starověku již uvedený citát z Petronia.

Mimo olisbu slouží k anální ipsaci i jiný nástroj, zvláště k tomu zhotovený. Je to anální violina popsaná Villiotem v knize Les grandes flagellés. Skládá se z koule ze slonoviny upevněné na struně. Koule zavede se v rektum a po struně přejíždí se smyčcem, což způsobuje dráždivé vibrace. Původně pochází prý tlento instrument z Orientu. Vzhledem k nástrojům užívaným k vaginální ipsaci lze jej považovati za obdobu rinnotamy.

Dalším sexogenním pásmem, k němuž přistupujeme, je oblast orální. Její ipsace na rozdíl od předešlých druhů sebeukájení může býti provozována kromě jiných způsobů i samostatně, bez pomoci jakéhokoliv jiného orgánu nebo instrumentu. Samostatně prováděnou ipsací orální je dumlání rtů nebo jazyka. Jinak praktikuje se orální ipsace dumláním různých orgá­nu, partií, vlastního těla, které jsme schopni svými ústy dosáhnouti. Nejobvykleji bývá dumlán při této formě orální ipsace jeden nebo více prstů vlastních rukou, hlavně palec. Lindner však zaznamenává i případy dumláni hřbetu ruky, paže, ba i palce od nohy. Dumláme-li pak různé předměty, které lze do úst uchopiti nebo v ústech žvýkati či přemílati, jako např. násadky, tužky, knoflíky, kuličky etc., jde o instrumentální ipsaci orální.

Z jiných sexogenních pásem je nejznámější pásmo mamilární. Třením a hnětením prsních bradavek dovedou se mnohé ženy i muži plně ukojiti. Mamilární ipsace je provozována buď prsty, digitálně, nebo instrumentálně, různými předměty jako kartáčky apod. Za zvláštní nástroj slouží k ní kroužky, které kdysi bylo u žen módou nositi v propíchnutých hrotech prsů. Jistá žena píše o tom z vlastní zkušenosti: „Pocity při operaci a několik dnů po ní nenáleží ovšem k nejpříjemnějším, avšak kdo chce jísti vejce, musí roztlouci skořápku. Mo­hu klidně říci, že příjemný pocit, který mi působí klouzání kroužků, odškodňuje mne velmi bohatě za nepatrné bolesti, jež jsem kdysi přestála.“ (John Bull beim Erziehen, str. 82.).3 Jinak dochází na mamilární ipsaci pomocí sprch, kdy mimo me­chanické vzpruhy vyplývající z dopadu vodních praménků mů­že nás vzrušovati voda i svou abnormální teplotou. Rohleder se dokonce zmiňuje o praktikování mamilární (mamální) ipsace chemickými ingrediencemi.

Pokud se týká ipsačního dráždění otvorů nosních a ušních, jsou v ně zaváděny mimo prsty i různé předměty tyčinkovité nebo kulovité, na př. sirky, párátka, fazole etc.

Rovněž ipsace všelijakých speciálních povrchových sexogen­ních oblastí našeho těla děje se povšechně nejobvyklejšími způsoby, hlavně formou manuální (resp. digitální) a instrumentální, čímž se však není nutno zvláště zabývati. Podrobněji zbývá nám toliko zmíniti se o různých způsobech ipsace totální. Pokud se ipsace celého těla týká, jedině jeho povrchu (ipsatio totalis externa), je provozována mechanicky frotáží. Byly pozorovány případy, kdy lidem dostačuje k úplnému ukojení i tření těla holýma rukama nebo ručníky, žínkami, kartáči, mycími houbami apod., jež provádějí buď na sucho, nebo při němž se oplachují, mydlí či natírají různými tuky a tekutinami. Některé prostředky sloužící k natírání těla působí též energeticky nebo chemicky, takže nelze tu mluviti již o mechanické ipsaci, alespoň ne v čisté formě.

Při interní totální ipsaci, umožněné vnitřní, hlavně svalovou sexogenitou lidského organismu, nastává mechanické dráždění předně pohyby, a to buď vlastními nebo sdílenými. Sexuální ukojení tohoto druhu a způsobu je mnohdy vyvoláváno tělesným cvičením, houpáním na tělocvičném nářadí či na houpačkách, jízdou na kolotočích nebo na horské dráze, rotací na otáčivých židlích ap. Tak na př. Hirschfeld zmiňuje se o podobné zajímavé formě sebeukájení v případě jistého narcisty, který pznav prvé sexuální vzrušení pří jízdě ve vlaku, ukojil se tím způsobem, že se několikráte po sobě vzepjal na hrazdě. Orgasmus se normálně dostavil po dvacátém neb třicátém vzepření. Dále bylo zaznamenáno, že jisté služebné děvče se ukájelo pravidelně každou neděli houpáním na loďkových houpačkách. Mnohdy dosáhlo takto v krátké době až třikráte za sebou silného orgasmu.

Jiným způsobem mechanické interní ipsace, při níž ovšem dochází i na dráždění povrchu těla, jsou masáže svalstva samy na sobě provozované nebo stahování, sešněrování těla korsetem atd. Konečně lze orgasmu dosáhnouti i strangulací, kterou se již mnozí lidé nechtěně připravili o život z čistě sexuálních motivů. Za čistě interní totální energetickou ipsaci je nutno považovati i elektrisaci těla, pokud je proud přiváděn do těla prostým přívodem a nikoli elektrickou masáží nebo elektrisací speciální sexogenní oblasti. K chemické ipsaci tohoto druhu slouží pak požívání různých dráždivých nebo omamných látek, které mimo případné blažené stavy duševní působí i rozkošné pocity tělesné. Tím skončili jsme popis jednotlivých druhů a způsobů ipsace.

Způsob ipsace nelze však mnohdy vůbec přesně určiti, jeli­kož při ipsaci se často kombinují různé její způsoby. Obecně podle kvality vyvolávaných vzruchů, vymyká se určení způ­sobu ipsace přesné determinaci proto, že energetické nebo chemické dráždění je obvykle produkováno zároveň s drážděním mechanickým. S mechanickou ipsací splývá energetická ipsa­ce na př. při používání teplých sprch, elektrické masáže atd. a chemická ipsace opět při tření sexogenních oblastí různými chemicky působícími prostředky nebo při šlehání kopřivami apod. Způsob provádění ipsace rovněž není mnohdy vyhraněný, poněvadž četní ipsanté vzrušují se zároveň několika způsoby. Tak na př. manuální ipsace, jakož i ipsace instrumentální, kombinují se často zároveň s ipsací femorální atd. Dále do­chází na kombinace různých způsobů ipsace i střídavě a to tak, že se někdy užívá k úvodní ipsaci jiné formy, než jakou je potom ipsace dovršována.

Na konec zbývá nám zmíniti se ještě, že ipsaci, pokud to snad přímo určitý její druh neb způsob nevylučuje, lze vše­obecně provozovati v různých posicích, v leže, v sedě, ve stoje, v kleče apod., ať jsme oblečeni nebo svlečeni. Skrývá-li oblast, jež má býti ipsována, šat, můžeme ji ipsovati i skrze něj, aniž ji obnažujeme nebo aniž hledáme jiným způsobem přímý přístup k ní. Skrze šat bývá na př. mnohdy praktikování genitální ipsace formy frikčně instrumentální, stejně jako formy manuální neb femorální. Manuální a femorální ipsace v takovýchto případech je pak zároveň i instrumentální ipsací.

Kapitola Formy extragenitální ipsace z Broukova díla Autosexualismus a psycherotismus. Svazek I. Autosexualismus (Praha: Edice surrealismu, 1935, s. 42–48).

Poznámky (autora webu)

1 POSNER, C. Fremdenkörper in der Harnröhre des Mannes; nebst Bemerkungen über Psychologie solcher Fälle. Therapie der Gegenwart, September 1902, s. 401–404.

2 Brouk má na mysli Sadeovo dílo Julietta čili Slasti neřesti (přel. Jaroslav Picka. Praha: Hokr, Čejka a Picka, 1930); poslední české vydání – vycházející z vydání z r. 1930 – Praha: Dybbuk, 2007.

3 John Bull beim Erziehen: Eine Sammlung Briefe von Anhängern und Gegnern der körperlichen Züchtigung und der Korsettdisziplin. Dresden: Dohrn, 1901.

Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Bohuslav Brouk: Autosexualismus a psycherotismus (1935), obálka Karel Teige

Reklamy

Chystá se rekonstrukce teras Bílé labuti, obchodního domu firmy Brouk a Babka

[Terasy] v Bílé labuti by brzy měly projít rekonstrukcí a měly by se vrátit k původnímu širšímu využití z konce 30. a 40. let. Kromě obchodu by měly sloužit i jako místo setkávání a kulturního vyžití. Vrtulník, který kdysi obchodní dům měl a který tam přistával, se už ale na střechu Bílé labutě asi nevrátí. […]

Historik architektury Zdeněk Lukeš připomněl, že terasy se v období funkcionalismu, kdy se objevily ploché střechy, budovaly velmi často. Za první republiky se jim říkalo i střešní zahrady nebo sluneční terasy. Historik architektury Richard Biegel pak konstatoval, že stejně jako jsme zapomněli používat veřejný prostor v rámci měst, ulic a náměstí, vytratilo se i užívání teras. „Doba, kdy by každý pořádný dům měl na střeše obytnou terasu, je bohužel ještě trochu vzdálená. Ale ona znovu přijde, nebojte,“ konstatoval Richard Biegel.

Možností, které nabízejí terasy, využil velkoryse obchodní dům Bílá labuť na začátku své existence. V polovině třicátých let zadali podnikatelé Brouk a Babka stavbu domu dvojici architektů Josefu Kittrichovi a Josefu Hrubému. Vznikla moderní budova plná technických vymožeností. Bílá labuť byla v té době největším a nejmodernějším obchodním domem ve střední a východní Evropě. A dodnes je považována za vrcholné dílo meziválečné avantgardní architektury.

Marek Tichý, architekt z Ústavu navrhování ČVUT, připomněl, že Bílá labuť má tři hlavní terasy. Ty byly v minulosti využívány pro obchod, služby i pro rekreaci zaměstnanců. „Byly prodlouženým prostorem toho, čemu se před druhou světovou válkou říkalo obchodní palác – kromě restaurací tam byly společenské akce, rauty, obchodní aktivity, prezentace produktů,“ řekl Marek Tichý.

Oldřich Petráček, generální ředitel Bílé labutě, připomněl, že na jedné z teras se točil film Šťastnou cestu s Adinou Mandlovou a Otomarem Korbelářem. Režíroval ho Otakar Vávra a do kin vstoupil v roce 1943. Jak Oldřich Petráček dodal, Bílá labuť měla později i svou helikoptéru, která na terase přistávala.

Fungování Bílé labutě přitom poznamenaly hned dva historické zvraty. Dům byl slavnostně otevřen v březnu 1939, tři dny po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Druhý zlom nastal v době komunismu. Architekt Marek Tichý konstatoval, že z Bílé labutě se v té době stal sice věhlasný, ale přesto celkem banální obchodní dům. „Byl sice využívaný, byl populární, ale byl samozřejmě okleštěný,“ řekl Marek Tichý. Obchodní život se podle něj odehrával uvnitř a z teras se staly běžné provozní střechy. To by se ale mělo změnit – vznikl projekt na rekonstrukci nejen obchodního domu, ale právě i teras. V plánu je i jejich rozšíření.

Podle Marka Tichého je základní myšlenka projektu návrat k tomu, co architekti Kittrich a Hrubý vymysleli před druhou světovou válkou. Tedy rozšířit obchodní dům, který byl velice funkční a živý. „To znamená restaurační plochy, obchodní plochy, společenské plochy, místa prezentací, místa pro setkávání, místa pro hudební a jiné akce související s obchodem,“ konstatoval Marek Tichý.

Generální ředitel Oldřich Petráček připomněl, že v Bílé labuti kdysi vystavoval obrazy třeba Emil Filla a další známí malíři. Dnes proto chtějí na tuto tradici navázat: „Terasy jsou velké a jejich využití nebude monokulturní. Jedna věc je restaurace, ale chceme dát příležitost mladým umělcům, vernisážím a podobným akcím,“ řekl Oldřich Petráček. Ředitel Bílé labutě věří, že se jim podaří oživit terasy příští rok. […]

Z článku Terasa, kde přistával vrtulník a točila Adina Mandlová, znovu ožije (podepsáno šifrou pba, ČT24, 23. 5. 2015).

Brouk a Bílá labuť (Padevět - Průvodce protektorátní Prahou)

Bohuslav Brouk a rodinný podnik Bílá labuť (Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou, 2013)

Vrtulník na Bílé labuti (1957, foto Jan Tachezy)

Vrtulník na střeše obchodního domu Bílá labuť (1957, foto Jan Tachezy)