Josef Vojvodík: „Lidé a věci“: realista (a biopolitik) Brouk a surrealista (a romantik) Teige

09/07/2015 (11:44) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Honzík, Teige, Štyrský, Žák, životní sloh

V souvislosti s diskusemi o (socialistickém) realismu po roce 1945, o racionalismu a materiální ekonomii „dvouletky“ a plánovaného hospodářství, ale také v souvislosti s desémiotizací znaků kultury a jejich zvěcňováním již v realismu devatenáctého století je nápadný „návrat k věcem samotným“ v kontextu české postavantgardy čtyřicátých let. V roce 1947 vydává Bohuslav Brouk, člen předválečné Skupiny surrealistů v ČSR, čtyřsetstránkovou sociologicko-estetickou práci Lidé a věci29 která je pokusem o vypracování nové nauky o věcech (chrematologii), pokusem o novou axiologii věcí a vztahu k věcem. Brouk čer­pá nepochybně také z vlastní zkušenosti „uměleckého poradce“ obchodního domu Bílá labuť, kde byl během války zaměstnán. Vychází ze zjištění, že za války „pošetilý poměr lidí k věcem namnoze značně zbujel, hypertrofoval, takže byl nepřehlédnutelný a přiměl i samého autora k tomu, aby se vůbec zabýval průzkumem lidského vztahu k věcem“.30 Nová, poválečná, sociálně reorganizovaná společnost na racionálních základech se musí podle Brouka osvobodit od pošetilého vztahu k věcem, který na jedné straně věci fetišizuje, na druhé straně deklasuje a znehodnocuje. Předválečný entuziastický stoupenec surrealismu a psychoanalýzy Brouk se na pozadí nového racionálního přístupu ke světu věcí v industriální společnosti právě devastované druhou světovou válkou (kniha byla napsána v letech 1943–1944) rozchází se surrealismem, jehož osudem patrně bude, že zmizí se starým světem měšťáctví, „které prolíná i duše největších revolucionářů“. Jestliže konstruktivismu Brouk přiznává ještě určité pozitivní rysy (zaměření na funkčnost), ostře kritizuje surrealismus pro jeho iracionální, společensky přímo škodlivý vztah k věcem a racionálnímu způsobu života: „Výsostným představitelem této reakce [na konstruktivistický purismus; pozn. J. V.] je surrealismus, který se snažil naopak rehabilitovati kdejaké krámy a obludnosti, díky konstruktivismu již mizící, a který tak v základech poznovu ohrožoval rozumný poměr lidí k věcem. Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo patologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadli do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem.“31 Ve své knize32 reprodukuje Brouk mj. známou fotografii Jindřicha Štyrského z cyklu Muž s klapkami na očích (1934), s rozbitým akváriem a dalšími odloženými věcmi v zaprášeném přístěnku. Štyrského jako autora fotografie však v knize neuvádí.

V Broukové koncepci nového pragmaticko-racionálního vztahu k věcem v „nové organizované společnosti“ není místo pro surrealistickou zálibu v bizarních „objets trouvés“ a (romanticko-surrealistickou) fantastiku. V jeho argumentaci slouží konstruktivismus a surrealismus jako příklady dvou extrémů, na jedné straně asketický „nudný“ purismus, na druhé „pošetilý“ až patologický iracionalismus. Fantazie, asociace, imaginace produkují z perspektivy racionálně pragmatického nazírání – jak se domníval již realismus deva­tenáctého století – jen chaos, působící škodlivě také a právě na vztah lidí „našeho věku“ k věcem, které je v jejich každodenním životě obklopují. Do protikladu k iracionalitě je postaven „racionalizovaný životní provoz“ všedního dne. Proto by také podle Brouka měla lépe organizovaná společnost usilovat o to, „aby v lidech utlumila veškeré nerozumné po­třeby“, především různými „zákony a nařízeními“.33 Pod vlivem extrémně polarizovaných modernistických „-ismů“ upadají lidé ve vztahu k věcem „z extrému do extrému“: „Výstižným příkladem tohoto chaosu, zasahujícího i nejširší vrstvy, jsou především soudobá bytová zařízení.“34 Oba modernistické „extrémy“, konstruktivismus i surrealismus, „pečují“, jak se Brouk domnívá, na jedné straně purismem, na druhé iracionalismem o „krámy“ a o jejich popularitu u obyvatelstva. „Realistou“, který se zbavil „kramářské“ předpony „sur“, k níž se v třicátých letech hlásil, je Brouk v Lidech a věcech také tím, že jakoukoliv „reprezentaci“ (a „reprezentační funkci“) zásadně odmítá především pro její neracionálnost a zaměření na „neracionalisovaný životní provoz“: „Representaci nelze zásadně schvalovati a měli bychom se proto snažit všemi silami jí zabrániti.“35 Stejně tak řadí estetickou funkci věcí k „nepodstatným funkcím“. Z perspektivy realismu je reprezentace vždy klamem, něčím jako „zastírací manévr“ a odmítání (principu) reality.36 Realista trvá na „holé“ skutečnosti.

Zároveň se ovšem Brouk neméně vehementně obrací proti civilismu a industrializaci jako jevu a ideji „od kořene měšťácké“, neboť „dýmající tovární komíny jsou nepochopitelnou metou buržoasie, jelikož z každé zaměstnané, pracující továrny, bez ohledu na to, co vyrábí, plynou jejím majitelům zisky“.37 Budoucí svět nemůže být „mořem továrních komínů“, nýbrž mnohem spíše „velkým přírodním parkem neboli o tvářnost příštího světa bude postaráno spíše jeho renaturalisací než industrialisací“.38 Je zajímavé, ačkoliv u (původně) biologa a („neo“)realisty Brouka nikoliv překvapující, že východisko z „mašinismu“ a industrialismu ztroskotané „měšťácké společnosti“ a zároveň budoucnost nově organizované společnosti spatřuje Brouk v „renaturalizaci“ světa jeho prostupnou proměnou v „obytnou krajinu“, jak pojmenoval svou knihu (1947) a zároveň projekt renaturalizace světa architekt Ladislav Žák.

Druhou aktuální prací, na kterou se Brouk odvolává, je Tvorba životního slohu (1946) Karla Honzíka. Brouk v souvislosti s myšlenkou nového životního slohu užívá pojem „biopolitika“39, který sice aluduje na Honzíkův „bioplastický styl“, ale pod pojmem „biopolitika“ rozumí Brouk nový životní styl, nazývaný také „renaturalizace“. Pojem „biopolitika“ je příznačný pro Broukovu představu organizace poválečné společnosti. Tato představa je staronová; již samotný pojem „renaturalizace“ naznačuje dominanci ordo naturalis empirické sféry přírody, který zaujímal důležité místo v socio-fyzické sféře realismu a realistů devatenáctého století, v Broukově pojetí se však jedná o to, co by bylo možné označit jako (protosocialistický) ekologismus a „zelenou politiku“ avant la lettre, zatímco sféra (avantgardní) kultury reprezentuje „nepřirozenou“ denaturalizaci a v Broukově pojetí výstřelky buržoazně měšťáckého civilismu „většiny soudobých avantgardistů“.40

Je nápadné, co Brouk s „biopolitikou“ nového životního slohu spojuje: typizaci, normativnost, „sociálně dokonale organisovanou společnost“ cestou reglementace „různými zákony a nařízeními“ jako např. potlačování soukromého automobilismu („vyloučení soukromých aut z dopravy v centru velkoměst“), třebaže zdůrazňuje, že k „rozumnému a šťastnému životu lze tedy vést lidi bez ostychu i zákony, avšak poznenáhlými a velmi šetrnými.“41

V moderní společnosti dvacátého století je cílem biopolitiky kontrolovat společnost (jako „sociální tělo“) na racionální bázi: její zdraví, její nárůst a její životaschopnost. Nikoliv individuální tělo, ale statisticky postihnutelné hromadné biopolitické fenomény (porodnost, úmrtnost, reprodukce, plodnost). S „biopolitizací“ života jde ruku v ruce jeho technologizace. Do důsledku vzato znamená Broukem požadovaná důsledná racionalizace „životního provozu“, očištěná od reprezentačních, estetických, zábavních, emotivních ad. funkcí (a věcí) každodenního života, jeho redukci na „holý život“, o kterém uvažuje Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer (1995).42

K Žákově Obytné krajině, kterou Brouk považuje za průkopnickou knihu, „razící cestu opravdu novému životnímu slohu“43 napsal předmluvu Karel Teige (Předmluva o architektuře a přírodě), jehož představa „obytné krajiny“ vychází ze zcela jiných předpokladů a pojetí než Broukova protimodernistická „renaturalizace“. Jestliže Teigovo pojetí vychází z romanticko-surrealistické vize lyrizace životního prostoru, uvažuje Brouk jako „realista“ v biopolitických kategoriích ordo naturalis. Teige sice také ostře kritizuje procovskou „reprezentaci“ novodobých zbohatlíků, napodobujících feudální životní styl, stejně tak jako nehumánní formy bydlení v moderních velkoměstech, a jeho představa „obytné krajiny“, která se podle Teigeho uskuteční s „uskutečněním socialismu“, je ovšem představou „surrealistického prostoru, surrealistické krajiny“, kde bude možné „prožít ve skutečném světě nejhlubší lidskou báseň“. […]

Úryvek ze studie Josefa Vojvodíka „Žádné umění není tak neschopné ukořistit realitu jako právě realismus“: Český surrealismus, (post)avantgarda a diskuse o realismu a realitě v průběhu čtyřicátých až šedesátých let dvacátého století in HRDLIČKA, Josef – LANGEROVÁ, Marie – TIPPNEROVÁ, Anja – VOJVODÍK, Josef. Symboly obludností: Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.–60. let. [Praha]: Malvern, 2009 [de facto 2010], s. 133–136.

Poznámky pod čarou (s původním číslováním)

29 B. Brouk, Lidé a věci.

30 Tamtéž, s. 7.

31 B. Brouk, Lidé a věci, s. 120. M. Langerová si ve stati Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk v této souvislosti pozorně všímá vztahu Broukovy „revolty proti věcem“ v jeho knize z roku 1947 a uvádí ji do podnětné souvislosti s Benjaminovou kritikou „fetiše zboží“, ale také do vztahu surrealismu ke kýči, fetiši, který se stává za určitých okolností pro surrealisty profanizovanou relikvií. Jak autorka píše, byl Brouk důvěrným znalcem velkoobchodu (pocházel z rodiny majitele obchodních domů Brouk a Babka), tohoto „kramaření ve velkém, dnešních hypermarketů“ (viz studii M. Langerové otištěnou v této knize). [Studie vyšla původně v časopise Česka literatura, 2007, r. LV, č. 6, k dispozici ke čtení zde – pozn. autora webu.]

32 Tamtéž, s. 32.

33 Tamtéž, s. 317.

34 Tamtéž, s. 120.

35 Tamtéž, s. 47.

36 A. A. Hansen Löve, Der frühe russische Realismus und seine Avantgarde, s. 388.

37 B. Brouk, Lidé a věci, s. 11.

38 Tamtéž, s. 11.

39 Tamtéž, s. 376.

40 Tamtéž, s. 12. K Broukově kritice avantgardy poznamenává Vratislav Effenberger (Interview. Milan Nápravník a Vratislav Effenberger, s. 59–65): Mentální rozvrat Bohuslava Brouka způsobil podle soudobých svědků alkoholismus, který ho přivedl po válce až ke knize Lidé a věci, v níž se svou atraktivní zběsilostí napadal surrealismus a Teigeho způsobem hodným S. K. Neumanna“ (s. 61).

41 Tamtéž, s. 318–319.

42 Nelze ovšem zapomínat, že myšlenka „biopolitiky“ má svoji antecedenci v představách „zdravé“ a „nové“ společnosti v „realistice“ sociálního darwinismu a biologismu na konci devatenáctého století, v představách, které souvisejí na jedné straně s afirmací pokroku a výdobytků kulturního a technického vývoje, na druhé straně s kritikou a odmítáním civilizační moderny. Psychiatr a sexuolog Richard von Krafft-Ebing, autor proslulé Psychopathia sexualis (1886), volá ve své přednášce o „nervozitě“ (Über Nervosität, Graz 1884) po návratu k jednoduchým „původním“ formám „přirozeného“ života, kdy by se člověk opět věnoval obdělávání pole, lovu a rybolovu místo práci v uzavřených prostorách kanceláří a továren. Ve své době renomovaný kriminolog Hans Groos uveřejnil v roce 1896 text „k otázce deportace“ (Zur Deportationsfrage) a v roce 1905 článek Degeneration und Deportation (in: Hans Groos, Gesammelte kriminalistische Aufsätze I–II, Leipzig 1902, 1908), kde navrhuje zcela vážně deportaci a izolaci „degenerovaných individuí“, ohrožujících „zdraví“ národa a rasy. Za těmito návrhy působí jako jejich ideová báze socio-biologický darwinismus a lamarckovská nauka o dědičnosti. Volání po obnovení „zdravých“ principů, odvozených z „přirozeně“ kruté přírody tvoří ideologickou výbavou rasově-biologického a třídně-materialistického teroru. V říjnu 1937 vydává Brouk jako soukromý tisk novoročenku s názvem Poslední dnové etiky. I přes záměrně ironicko-provokativní tón a rabiátsky agresivní teze vybízí tento text, také vzhledem k Broukově poválečné vizi nové „biopoliticky“ organizované společnosti, k zamyšlení. Brouk zde zdůrazňuje potřebu vítězství „přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha“, který je „možné zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít náboženství a zaujmout jeho místo může přírodověda jedině tehdy, oprostí-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. […] Věk rozumu, věk přírodních věd může vzejíti až na troskách etiky, naprostým vymýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. […] V naší době je totiž bezpečnost zaručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. […] Příroda po každé stránce přímo hazarduje materiálem, ale lidé to nechtějí postřehnout. Smrt každého individua považují za neštěstí. […] Duch humanity povznesl lidi k blbosti. […] Život je nelítostný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. […] Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový. […] Věda po dlouhé době přece jen vymýcením etiky přemáhá náboženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nové Evropy – vítězí nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.“

43 B. Brouk, Lidé a věci, s. 12.

Josef Vojvodík (1964), nedatováno

M. Langerová – J. Vojvodík – A. Tippnerová – J. Hrdlička: Symboly obludností (2009, obálka)

Komentáře