Bohuslav Brouk o magické funkci věcí

01/09/2015 (12:38) · Filed under Ukázky z textů and tagged: životní sloh

[…] Magická funkce je velmi příbuzná funkci kultovní a můžeme na ni pohlížet dokonce jako na primitivnější formu, nejranější vývojové stadium funkce kultovní, jelikož, jak známo, se shledáváme v magii vlastně s prvotním náboženstvím lidstva. Magickou funkcí jsou vybavovány věci na základě pošetilých domněnek, připisujících zázračnou moc různým věcem anebo úkonům, a zastávají ji tedy všechny věci, o nichž se věří, že mají divotvornou moc anebo s nimiž se provádějí kouzelnické praktiky. Podobně jako kultovní funkce má i funkce magická předně na svědomí spoustu krámů zmnožujících lidské svršky. Tak na příklad lpí lidé bláhově na různých tretách, jimiž jsou mnohdy i pouhé úlom­ky a střepy z nejrozličnějších rozbitých věcí, z pověrčivosti, pošetile se domnívajíce, že jim takovéto nicotnosti zajišťují ochranu před pohromami osudu anebo že jimi lze čarovat. Rozličné talismany, amulety, mascoty atd., jakož i četné čarodějnické pomůcky, prostředky, jsou dokonce přímo a vý­lučně pro svou magickou funkci i vyráběny, a lidé se za ně často nerozpakují vydávat opravdu hříšné částky. Dále je víra v magii s to také zcela rozumné věci deklasovati na krámy anebo na polokrámy, vylučujíc je alespoň částečně z kloudného používání, neboť, připisují-li lidé věcem magický účinek, pokládají jejich eventuálně možné rozumné využití obvykle za znesvěcující. V opačném případě, jestliže pak lidé přece jen takovéto předměty nadále nezmenšenou měrou vy­užívají, je zase nebezpečí, že na nich budou lpět, i když jim nebudou již ke svému rozumnému účelu náležitě vyhovovat, takže vlastně magická funkce může být rovněž viněna z ochrany braku, z nesmyslného užívání nedokonalých, méně­cenných věcí. Na příklad leckteří lidé se nevzdávají svých starých odřených a rozedraných peněženek z bláhové po­věry, že by se jim v jiných, nových a lepších nedržely pe­níze, anebo si třeba zase hyzdí příbytek nějakým jarmarečním barvotiskem jen a jen proto, že v takovém hnusném a trapném obrázku spatřují, dejme tomu, opatrovníka svého rodinného štěstí. Posléze pak neopomíná ani funkce magická, právě tak jako ostatní pošetilé funkce, taktéž často znetvářet, deformovat hodnotné věci svými morfogenními vlivy. I mno­hé předměty nejvšednějších potřeb jsou totiž pro své ma­gické poslání zvláště utvářeny a snad jen výjimečně nebývá takováto jejich modifikace v neprospěch jejich rozumného využití.

Jak nám nakonec zbývá ještě poznamenati, mívají obvykle magické předměty i funkci kultovní, právě tak jako zase kultovní věci mívají často též i funkci magickou. Magické objekty, jimiž si domněle lze přičarovati splnění všemožných tužeb a přání, těší se pochopitelně naší úctě, neboť lidé předpokládají, že by jim odepřely své služby, kdyby s nimi nezacházeli sdostatek uctivě. Pokud pak běží o předměty kul­tovní, nabývají tyto velmi lehce magickou funkci zase na zá­kladě svého animistického pojetí, jakožto věci, v nichž je čás­tečně inkarnována sama bytost uctívaného. Spojitost funkce kultovní a magické není zřejmě tedy náhodná, což dosvěd­čuje rovněž to, že hlavní zdroj magických domněnek, pověrčivosti, je totožný s nejzávažnějším pramenem víry, nábožen­ských názorů, svádějících nás k uctívání.

Živnou půdou zbožnosti a tudíž i magie je zejména náhodnost. Čím více a v čím důležitějších záležitostech jsme vydáváni na pospas osudu, proti němuž jsme zcela bezmocni, neboli, zkrátka řečeno, čím více jsme oběťmi náhod, tím spíše jsme náchylni věřiti v bohy a kouzla. Lidé chtějí být za každou cenu pány svého osudu, a nemohouce si jej připravovati sami, reálnými způsoby, utíkají se o pomoc k nadpřirozeným bytostem a kouzlům. Naše zoufalá bezmocnost je matkou náboženství i magie. Dovedeme-li se bezpečně vlastní silou uvarovati neblahých ran osudu, jest nám milost božstev a síla kouzel jen k smíchu. Zato však, jsme-li vydáni na pospas hravé náhodě, ubrání se z nás koneckonců i ti nejkultivovanější duchové velmi těžko vírám a pověrám. Kdyby se lidé nestyděli za svou slabost a nesnažili se ji zakrývat, přímo bychom žasli, na příklad kolika nejhloupějším pověrám podléhá i většina intelektuálů. Lidé v situacích, kdy jsou odkázáni toliko trpně očekávati svůj osud, uchylují se totiž jak k bohu, tak i k magii, třebaže se tomu jistou měrou brání a třebaže se jinak každé zbožnosti a čárám vysmívají. Sám rozum je vůči víře a pověrám zřejmě bezmocný a ne­může nikdy zabránit, aby se člověk proti všem svým rozumo­vým zásadám nepokoušel alespoň v nejvyšší nouzi si získati ochranu nadpřirozených mocností. Dejme tomu, málokterý člověk, odcházející na frontu, kde lidem nezbývá nic jiného než se vydati na milost a nemilost osudu, odolává, aby se nešel pomodlit do kostela nebo aby si nevzal s sebou nějaký škapulíř, jenž by ho měl chránit od pohrom.

Boj proti víře v nadpřirozené bytosti, respektive síly ne­boli boj proti vírám a pověrám, které donucují lidi, aby se zaopatřovali všelikým kultovním a magickým harampádím, nelze zřejmě vésti toliko osvětovými prostředky, rozumovým přesvědčováním lidí o bezúčinnosti a bláhovosti kultovních a magických akcí. Dokud budeme alespoň v nejzávažnějších záležitostech pouhými oběťmi náhod, budeme též vždy na­chýlni k zbožnosti a pověrčivosti. Jen vyproštěním ze spárů nepředvídatelného osudu může se lidstvu podařiti zhostiti se náklonnosti k uctívání nadpřirozených bytostí a k magii. Tak na příklad, ochuraví-li rozumný člověk rakovinou, jest si jistě vědom, že jde o chorobu, na níž nemohou mít žádný vliv ani modlitby, ani jakákoliv kouzla, avšak vzhledem k tomu, že dnešní lékařská věda není s to tomuto neduhu náležitě čeliti, přece jen nejspíše nemocný neodolá, aby se nepokusil o uzdravení taktéž jistými divotvornými, zázračnými praktikami a prostředky. Naproti tomu, je-li rozumný člověk stižen třeba akutním zánětem červíkovitého přívěsku, lidově tak zvaného slepého střeva, sotva se utíká o pomoc k bohu nebo kouzlům, neboť na základě našeho lékařského vědění a umění je mu zcela jasné, že může být zachráněn jen a jen operací. Věda nás nemůže zřejmě zbaviti zájmu na všelikých vírách a po­věrách toliko pouhým poučením, že očekávání pomoci od bohů a kouzel jest nejapný blud, nýbrž především poznatky a vynálezy, které by nám umožnily naprosto ovládati anebo alespoň předvídati veškerá dění. Až nám bude zcela jasné, co je naším nezvratným osudem, a nikoliv jen náhodným údělem, a až si budeme věděti rady, kterak se je možno na­prosto zabezpečiti proti nepříznivým událostem, pozbudeme zajisté jakékoliv náklonnosti k božstvům a magii. Ovšem toho se sotva kdy dočkáme, jelikož je nepravděpodobné, že by­chom se vůbec někdy stali pány veškerého jsoucna, a proto lze předpokládat, že ani v příštích věcích nepozbude zbož­nost, jakož ani magie vhodné živné půdy.

Zkoumajíce pařeniště kultovních sklonů a příchylnosti k magii, nesmíme však zapomínati, že nejsme vydáváni na pospas náhodám jen pro nezbadatelnost a neovladatelnost leckterých přírodních úkazů, nýbrž přečasto též nedokonale uspořádanými poměry v lidské společnosti, sociálními zmatky, které jsou dnes již povětšině zbytečnou ostudou lidstva. Kromě toho pak neutěšené poměry v společenském zřízení uvádějí nás v nejistotu zejména v nejzávažnějších záležito­stech, které jsou právě nejpříhodnější pro zrod zbožnosti a pověrčivosti. Lidé podléhají totiž víře v divy obvykle právě pro náhodnosti, týkající se více nebo méně jejich bytí a ne­bytí, a nikoliv snad pro každou náhodnost, jíž jsou vystaveni. Dejme tomu, pro nejistotu, zda zítra bude hvězdná nebo bezhvězdná noc, zajisté se nestal ještě nikdo věřícím nebo po­věrčivým, avšak třeba z hrůzy před nezaměstnaností, která postihuje alespoň v dobách těžkých hospodářských krisí denodenně desetitisíců dělníků, zcela bezmocných jakkoliv čeliti takovémuto nevypočitatelnému fatu, sotva člověk odolává, aby se neutíkal o pomoc k bohu nebo kouzlům. Ovšem pří­znak nezaměstnanosti je jen jedním z mnoha a mnoha sociálních zel, proti kterým se jednotlivec nemůže zabezpečiti a která činí přímo i náš život v základě nejistým. Vzpomeňme na příklad jen, co lidí se stává pobožnými a pověrčivými za režimu, kdy z pouhé pomstychtivosti může být kdekdo zatčen, a ba i odpraven, kdy se dodatečně nejpřísněji trestají činy, k nimž předcházející vláda naopak lidi donucovala jakožto k samozřejmým občanským povinnostem, kdy totální válka nezaručuje bezpečnost života ani nemluvňatům daleko za frontou, kdy i nejvýznačnější lidé se mohou státi každou chvíli pouhými nádeníky nakomandovanými na nejhrubší a nejnebezpečnější práce, atd. Sociální zmatky, za nichž je člověk bezbrannější a ubožejší než štvaná zvěř a za nichž může děkovat opravdu jen šťastné náhodě, probudí-li se pří­štího dne ještě živ a zdráv, přivádějí pochopitelně celé lidstvo k zbožnosti a kouzlům, jakožto sice k pošetilým, avšak živel­ným a lidsky pochopitelným pokusům o záchranu, srovnatel­ným se zoufalou snahou tonoucího zachytit se i stébélka.

Hrůzné nejistoty, která vyplývá z chaotických a zlořádných poměrů panujících v dnešním světě, se lze zřejmě uchrá­niti jedině dalekosáhlým preventivním opatřením – konso­lidací lidské společnosti. Proveditelnou reformou společen­ských zřízení, zavedením pevných a spravedlivých řádů, za­ručujících každému jednotlivci obživu a právní bezpečnost, jest tedy možné odstraniti jednu z hlavních příčin naší inklinace ke zbožnosti a pověrčivosti, neboť čím člověk bude bez­pečnější, tím méně bude náchylný odevzdávati se do ochrany nadpřirozených mocností. Ovšem, je-li lidský sklon k zbož­nosti a magii zcela pochopitelný a sotva vymýtitelný, není proto ještě omluvitelné, propadají-li lidé víře v boha a kouzla, zvláště když se tím prohřešují povětšině i proti svým vlastním rozumovým zásadám. I za dnešních poměrů, kdy naše existence je neobvyklou měrou nejistá, mohou se totiž lidé odpoutati od všelikých věr a pověr, a to pevnou vůlí, potlačující naše primitivní náklonnosti. Pouhá náklonnost ospravedlňuje snad dostatečně jednání zvířat, avšak nikoliv jednání člověka. Jsou-li lidé nuceni jakožto tvorové rozumní ovládat své pudy, sklony, jimiž je přímo vybavuje příroda, lze na nich zajisté přece ještě spíše požadovati tolik ukázněnosti, aby přes veškeré pochopitelné nutkání nepropadali dávnověkým smyšlenkám o nadpřirozených bytostech a silách, smyšlenkám nedůstojným moderního, kultivovaného člověka. K potlačení víry ve vyšší, nadpřirozené bytosti a síly, víry, která se u věcí projevuje jejich kultovními nebo magickými funkcemi, jest tedy zapotřebí především vůle, sebekázně, jež by byla s to dopomoci rozumu k vládě nad vším naším jednáním.

Úryvek z Broukovy knihy Lidé a věci (Praha: Václav Petr, 1947, s. 89–94).

Bohuslav Brouk: Lidé a věci (1947), obálka Václav Bláha

Komentáře