Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Ivan Blatný a Bohuslav Brouk

[…] Vedle Brušáka a Lederera byla třetím přímým svědkem časů první Blatného hospitalizace Meda Mládková, jen o pár měsíců starší než Ivan, charismatická a krásná.

Do Londýna dorazila ze Švýcarska, kde předtím studovala ekonomii; po Únoru se rozhodla, že se domů nevrátí. Několikrát přišla na návštěvu do Claybury s Karlem Brušákem, ale…

„Ivan se na rozhovor ve třech nedokázal soustředit. Když jsem třeba mluvila s Brušákem, tak on zůstal úplně štajf. Pak jsem ho začala navštěvovat sama; chodila jsem tam myslím každý týden.“

Návštěvy byly povoleny jen v neděli a byly k nim vyhrazeny tzv. visiting corridors, do kterých bylo vidět okny z oddělení, u nichž se zpravidla tísnili další pacienti. O Medu byl přitom velký zájem:

„Bylo to zvláštní, a než jsem si zvykla, tak i trochu tísnivé. Mívali jsme s Ivanem dlouhé diskuze, povídali jsme si třeba několik hodin… a oni tam stáli a jenom zírali. Asi jsem je vzrušovala, ale já si to tenkrát tak moc neuvědomovala.“

„O čem jste si povídali?“

„O všem možném, Ivan byl velice inteligentní. Mluvíval úplně normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že by byl blázen.“

„A konkrétně?“

„Hodně jsme mluvili o literatuře. Taky jsem mu nosila knížky… a jednou z toho byl pěknej průšvih.“

„Průšvih kvůli knížce?“

„No, přišla jsem zase v neděli a jdu se ohlásit, že jdu za Ivanem Blatným, a oni mě tam nechtěli vůbec pustit. Říkali mi, co jste to udělala, to takhle nemůžete, a já nejdřív vůbec nevěděla, co se stalo… No, stalo se to, že jsem Ivanovi přinesla Baudelairovy Květy zla s erotickými obrázky. A blázni si to vytrhali a pak nad tím celej blázinec onanoval.“

Ty chodby pro návštěvy pak byly zrušeny začátkem 50. let a návštěvníci mohli i s pacienty využívat celý areál, ale to už Meda za Ivanem Blatným nechodila.

„Co se stalo, Medo? Víme od Karla Brušáka, že nastal nějaký problém…“

„No, ono to bylo nejdřív moc hezký. Vždycky jsem Ivanovi přinesla nějaký ovoce, chtěla jsem mu nějak pomoct. Pořád jsem ho přemlouvala, aby se vrátil do normálního života, jenže to on nechtěl.“

„Neměl kam jít?“

„Prostě tvrdil, že je mu v Claybury dobře… Jenže pak najednou, to bylo o Vánocích, dorazil zničehonic ke mně domů. Zazvonil, tak jsem ho pozvala dál, a Ivan si hned klekl a řekl, že se do mě zamiloval a že beze mě nemůže žít. A že proto přišel, že už se do Claybury nevrátí, a pořád tam klečel, a já jsem se začala bát, protože nechtěl odejít, a tak jsem zavolala Karla Brušáka… a on ho odvedl. Měla jsem pak špatný svědomí, protože jsem brzy nato odjela do Paříže, a i když jsem ještě jezdila do Londýna, tak Ivana už jsem nikdy neviděla.“

„Aha? A tohle byl ten problém, pane Brušáku?“

„Houby! Ivan před ní začal onanovat. A to samý pak udělal Věře Blackwell…“

„Medo, promiňte, ještě se vás chci zeptat…“

„Ano?“

„Jak Ivan vlastně v té době vypadal? Víte, v Brně to byl krasavec, idol dívek a žen…“

„Blatný vypadal dobře. Nebyl krásnej… ale hezkej člověk to byl.“

„A nebyl třeba už trochu… zanedbaný?“

„To určitě ne. Ale já jsem byla asi jediná holka, která ho navštěvovala, tak na sebe možná víc dbal… Víte, emigrace je těžká věc. Znala jsem několik lidí podobných jako Blatný. Ve Washingtonu se něco podobnýho přihodilo jednomu českému profesorovi, toho našli na ulici… Víte, co řekl Peroutka, ještě když byl v Londýně?“

„O emigraci?“

„Ano. Řekl, že šest let koncentráku a vězení nebylo nic proti prvním třem měsícům, které strávil v emigraci.“

„A víte, co napsal o exilu ve svých Dopisech příštím milenkám Bohuslav Brouk?“

„Tak to zas nevím já.“

„V době, kdy už Ivan kroutil spokojeně svůj první rok v Claybury, napsal, že lidé vyšli do exilu jako pomatení, jako psi utržení od řetězu, aby se v cizině stali ubohými nickami, a poté co ztratili podpůrné lešení svých solidně zodpovězených proč, pozbyli životnosti a upadli do nepředstavitelně šíleného zoufalství…“.

 

[…]

 

Ale možná jsme z našeho písečku skočili rovnou do příliš velkých dějin; vždyť tam, kde umírá Jean-Jacques Rousseau, duní už v jícnu temné revoluční právo a padají hlavy královen a králů.

V našem malém příběhu jen Karel Brušák utrousil poněkud nešetrně zmínku o Blatného masturbaci před krásnou mladou dívkou… a to se dá napravit.

Začněme konstatováním, že Karel Brušák by nikdy před nikým neonanoval. Nebyl ten typ – a stejně jako spousta dalších lidí viděl v takovém chování jeden z projevů Blatného šílenství. Je proto trochu s podivem, že se s tou „neslušnou“ historkou vytasil před kýmkoli prakticky na potkání, což platí i pro rok 1958, kdy do Londýna dorazil na své pouti exilem Bohuslav Brouk.

Brouk si v předchozích letech, která strávil v Austrálii, zvykl na jistou osamělost a ani v Londýně se příliš nezapojil do života exilové společnosti. Ale spolupracoval s BBC a rád zašel s pány redaktory na kus řeči do zdejší kantýny.

Když došlo na Blatného, mohl přispět slušnou řádkou původních historek, protože na rozdíl od ostatních přísedících znal Ivana už z časů surrealistické skupiny a několikrát se s ním opil i za Protektorátu. Z osobní zkušenosti věděl o jeho sklonech k obnažování na veřejnosti. A rozhodně v té souvislosti stojí za zmínku, že byl sám autorem dobově proslulého textu Onanie jakožto světový názor, který vyšel v roce 1930 v Erotické revui.

A že Ivan Blatný četl ten text už ve svých patnácti letech.

Ještě dříve, než mu Nezval půjčil Erotickou revue, měl ovšem malý Ivan možnost nahlížet do jiné knihy, kterou kdysi koupila Anna Klíčníková. Babička nepatřila k velkým čtenářům, ale tenhle foliant, to vůbec nebyla jen tak obyčejná kniha. Stála v knihovně jako voják s puškou na hranicích a střežila tenkou linii mezi životem a smrtí, mezi hezkým, klidným životem a šílenstvím. Napsal ji proslulý dr. Tissot a jmenovala se Onanie neboli Pojednání o poruchách vyvolaných samohanou.

A nebyly to poruchy ledasjaké.

Jak se neotřást hrůzou nad historkami z praxe démonického Doktora a jeho kolegů o „muži, jehož mozek slyšitelně ,chrastil‘ v křečích vyvolaných příliš častým ukájením“, či o dlouhé řadě mladíků, kteří si stejným způsobem „uhnali tumor v pravé ruce“?!

A co mladý muž, jenž byl „na vrcholu životních sil“ postižen gangrénou chodidla?!

Byly dokonce zaznamenány případy, kdy hoch, jenž intenzivně masturboval od patnácti do třiadvaceti, začal šilhat, a vzdělaný muž zešílel.

To všechno jsou věci děsné… a přísně vědecky doložené!

Babička má ostatně dostatek důkazů přímo před očima: což Ivánkova slabost a jeho ustavičná zemdlelost nepotvrzují jasně Tissotovu teorii o ochabnutí tělesné energie důsledkem samohany?

Jenže…

Zatímco za babičkou zvedá svůj kárající prst přízrak doktora Tissota, Blatnému a jeho kamarádům z bednářovského okruhu spěchá na pomoc apoštol tělesné nevázanosti a svobody, Bohuslav Brouk, který káže konec tajnůstkářství a nabádá, aby se „onanista svým způsobem sexuálního života netajil ve společnosti“.

O prázdninách v Kunštátě tudíž vyprovokuje Ivan hru na pravdu: pět účastníků experimentu musí v otevřeném „dopise spoluprožívačům“ detailně a s maximální upřímností popsat jeden den svého života.

K dispozici nakonec máme pouze dopis Ortenův, který popisuje události z 24. července 1939 na několika dlouhých stranách. My – z důvodů, jež jsou nabíledni – vybíráme pasáž z Halasova bytu, kde Orten tehdy přespával. Po odchodu Věry Fingerové…

„… chodím kolem dokola knihovny, mám v prsou tlak jako v jinošství, když jsem dospíval, pohlavně dospíval, to se rozumí, náhle otvírám jakousi tajnou zásuvku, je tam Erotická revue, dějiny dámských kalhotek, obrázky, zdá se mi, že hned přijde maminka a přistihne mě při něčem ošklivém, potají se ohlížím, zda mne někdo nevidí, čtu si v jakési oplzlosti o jeptiškách, jsem vzrušen, a pak, to víte, co pak…“

Jen o kousek níž čteme:

„Sedl jsem si k psacímu stolu. Civěl jsem před sebe. Začalo mi být líp. Z otevřeného okna na mne šla zima. Naproti na dvorech byla tma, napsal jsem básničku… Byl jsem pak klidný, unavený, šel jsem po špičkách k tajné zásuvce a otevřel jsem si podruhé Erotickou revue…“

Erotická revue se svými ilustracemi a lehce pornografickými texty hodila k ukojení základní tužby… ale v textu Onanie jakožto světový názor šlo o něco jiného.

Stačí ocitovat pár vět a bude jasné, že při vší provokativní nadsázce jde o text, kterému nechybí vyhraněný názorový přesah:

„Žijeme v klamném domnění, že objektní orientace je neopominutelnou přirozeností, ve skutečnosti je však tato konstelace toliko dějinnou fásí, jež očekává vystřídání… Morálka se přitom nespokojila pouhým příkazem objektního ukájení, nýbrž omezila je blíže stykem muže a ženy, svrchovaností manželské soulože, čímž i záměna řitě s dělohou je skutkem nejvýše neřestným, ba i přísně trestaným. Lakotný zájem ekonomů a vojevůdců interesovaných na velké populaci učinil po věky dělohu ženy nádobou mužových ztracených ideálů…“

Pak už se dostáváme ke konkrétním výhodám a principům onanie:

„Onanista dociluje vždy nejlepších vzruchů, neboť realita nepřibližuje se ani zdaleka kráse fantasmatu. Kdo vychutnal krásu onanie, onanuje se i před dívkou z důvodů zásadních…“

Ostatně, nemá i sedavé a osamělé povolání básníka svůj podíl viny – pardon, zásluh – na tom, že občas ruka zabloudí do kalhot?

Tohle napsal pro změnu Blatný Ortenovi:

„Dnes se mi do ranního cvičení vmísil opět můj každodenní neklid, který mi brání soustředit se na jakoukoliv práci, neurčitý, těžko vyslovitelný neklid, jehož zaháněním strávím většinu dne…“

Co má mladý básník tím „zaháněním“ na mysli, vyplývá zřetelně z dosud neznámé básně z března 1941, která se vynořila z pozůstalosti Jana M. Tomeše.

 

Balada sobotní

Pět sedmin týdne uběhlo

a po zákonu života

(ach, jak to na nás dolehlo)

je tady zase sobota

a padá na nás tesknota

a vášně vykukují z měchu,

v němž všechno víří, kolotá.

Píši si báseň pro útěchu.

 

V tom je dnes člověk nemehlo:

odolat svodům eróta.

To klidné z nás se zaběhlo,

neklid v očích mihotá,

ach, kde je, kde je ochota

dáti mi náruč lásky v mechu?

Nic, prázdno, smrt a temnota.

Píši si báseň pro útěchu.

 

Ach, co mi to zase naběhlo?

Zavřít měch? Marná robota.

Ach, kéž by to zas ulehlo,

kéž by mi splaskla kalhota,

nebo mi stoupne teplota

a zatáhnu si do pelechu

než kokotu spíš kokota.

Píši si báseň pro útěchu.

 

To, co je hravé a provokativní, nemělo by se soudit s akademickým odstupem.

Mládenci se rádi tahali za bimbásky a to k danému věku patří. Brouk zase k smrti rád tahal lidi za fusekli. Celkem chytře. A zábavně. Stejně jako Ivan to byl pracháč, dokonce ještě větší pracháč: jeho tatínek vlastnil „řetězec“ obchodních domů Brouk a Babka.

A Ivan Blatný, snad i díky předčasnému odchodu rodičů, se v oblasti psycho-sexuální vyvinul trochu jinak než běžný muž. Pro svou odlišnost, kterou zřejmě sám pociťoval, pak hledal a nacházel oporu v myšlenkových konstruktech, s nimiž se potkal v letech zrání.

Bohuslav Brouk svými texty neudělal z Blatného „úchyláka“; jen mu umožnil považovat to, k čemu byl puzen, za normální… a tedy možné.

Ivanovy vztahy se ženami, které známe, dokládají, že byl tak trochu samosprašný. Bez ohledu na to, kolik koitů absolvoval. Nikdy se neoženil, neměl dítě, žádnou ženu neučinil ani na chvíli částí své domácnosti, a ačkoliv mu v exilu – a v blázincích! – ženy chyběly, v podstatě se bez nich obešel od svých třiceti let. Nepočítaje v to prostitutky, jež byly pevnou součástí jeho „životního plánu“ v podstatě od patnácti a jejichž kouzlo a moc tkvěly v tom, že od nich mohl člověk kdykoli odejít zpět do své výsostné samoty.

Trochu člověku zatrne nad jinou větou Broukovy filozofické rukověti onanisty: „Stačí udržeti si svou energii pro sebe, abychom byli dokonale šťastni.“

Možná právě ona je klíčem k pochopení třiceti osmi let, která strávil Blatný v psychiatrických léčebnách…

 

Úryvky z publikace Martina Reinera Básník: Román o Ivanu Blatném (Praha: Torst, 2014, s. 301–303 a 309–314).

 

Doplňující poznámka Martina Reinera (e-mail Viktorovi A. Debnárovi, 7. května 2014)

Řekl bych, že ta pravděpodobnost, že Blatný Brouka četl, je tak 95procentní. Existuje řada dokladů, že Vítězslav Nezval, který se s Blatným seznámil v roce vzniku Surrealistické skupiny (1934), se staral o svého nového „svěřence“ s příkladnou péčí zvláště ve věcech literárních a sexuálních. Z nepublikovaného deníku Josefa Věromíra Plevy vím, že Nezval vzal Blatného ke své „dobré známé“, která ho následně připravila o panictví, přičemž Nezval i s Plevou u obřadu přímo asistovali. Blatný byl v první fázi surrealismem přímo posedlý a Nezval ho velmi bohatě zásobil „vhodnou“ literaturou, tím spíš, měl-li ve věcech sám prsty.

Taky existují přímé (korespondenční) doklady, že Blatného osudový přítel Jiří Orten, který v Praze jeden čas spával u Františka Halase, věděl velmi přesně, kde míval Halas Erotickou revue uloženu. Aby tak atraktivní materiál znal Orten a jakýmkoli způsobem ho v té době nezprostředkoval Blatnému, je téměř vyloučeno.

Příslušná kapitola je samozřejmě jakýmsi způsobem vyfabulovaná, ale kontrapunkt Dr. Tissot vs. Bohuslav Brouk symbolizuje (a myslím dost přesně) Blatného vztah k babičce a surrealismu, tedy dvou základních – a protichůdných – vlivů v jeho patnácti až cca devatenácti letech. Ostatně Blatného doložené sexuální chování i otevřenost, s jakou se k ipsaci hlásil, zdají se svědčit samy o sobě, že byl vzorným následníkem svého „ideologa“ B. B.

 

Martin Reiner - Básník: Román o Ivanu Blatném (2014), obálka

Martin Reiner – Básník: Román o Ivanu Blatném (2014), obálka

Ivan Blatný v sedmnácti letech s Josefem V. Plevou a Vítězslavem Nezvalem (soukromý archiv Martina Reinera)

Sedmnáctiletý Ivan Blatný s Josefem V. Plevou a Vítězslavem Nezvalem (soukromý archiv Martina Reinera)

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: