Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Bohuslav Brouk: Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936

Letos u příležitosti osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda vyšlo i v našem tisku mnoho článků o životě a díle tohoto světoznámého vídeňského profesora psychiatrie, tvůrce psychoanalysy, avšak v podstatě to byly statě nekritické, čistě informativní, navíc promísené jen uznalými slovy a úctyplnými frázemi. Jejich pisatelé si zajisté uvědomovali, že o oslavencích, právě tak jako o mrtvých, má se mluvit jen to nejlepší. Ovšem je možno hledat ještě i jinou příčinu, jež přiměla naše kritiky shovívavě nahlížet na psychoanalysu, a to v tom, že její tvůrce Sigmund Freud je moravský rodák. Narodil se totiž 6. května 1856 v Příboře na Moravě.

Dříve referoval náš seriosní tisk o psychoanalyse jedině v koutku humoru, a když už byl nucen referovat o ni i na jiném místě, zavrhoval ji obvykle velmi briskním způsobem jakožto znemravňující výmysl smyslné židovské krve, rozjařené zhýralými nocemi vídeňského Prateru. Psychoanalyse to však na štěstí neublížilo, přestála takovéto naivní útoky, vesměs moralisticky naladěné, bez nejmenší úhony. Nepřátelé psychoanalysy v našich zemích byli tím ovšem nepříjemně překvapeni, neboť takto definitivně seznali, že ani nejzavilejší odpor a nenávist k psychoanalyse není s to ji vyhladit z povrchu zemského, že zesměšňování a zlehčováni psychoanalyse nikterak neublíží. Leč když už chtěj nechtěj byli nuceni uznat její existenci, pokusili se psychoanalysu strávit alespoň co nejpříjemnějším způsobem, a to jim nesporně umožnil moravský původ jejího tvůrce Sigmunda Freuda.

Freud stal se pro nás především velkým Moravanem, a proto bylo možno lehce pozměnit i názor na psychoanalysu samu. Moravský původ tvůrce psychoanalysy očistil psychoanalysu od odia, které na ní dosud lpělo. V našem „veřejném“ mínění o psychoanalyse nastal obrat. Dnes, v roce osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda, kdy jsme měli příležitost řádně si uvědomit moravský původ tvůrce psychoanalysy, není již psychoanalysa jen zesměšňována, nýbrž poznenáhlu i více méně oceňována a v příštích letech, neztratíme-li se zřetele, že se Freud narodil na Moravě, lze s největší pravděpodobností očekávat, že psychoanalysa, právě tak jako byla dříve odmítána jakožto produkt židovského ducha, bude u nás vynášena jakožto plod ducha moravského. Dost možná, že se přijde i na to, že psychoanalysa by nebyla bývala stvořena, kdyby na plodové blány, v nichž Freud za svého embryonálního vývoje spočíval, nebyly dorážely hlasy moravského lidu. Podnět k teto domněnce zavdal dokonce již i cizinec, F. Wittels, píše ve své knize: Sigmund Freud (1924): „V domě (Freudových) rodičů mluvilo se německy, avšak slovanské zvuky dopadaly na procítající bubínek dítěte.“ Tato Wittelsova fráze natropí jistě ještě mnoho zla, neboť „olysalí duchové“ (básnická reminiscence) našeho kulturního života se nepochybně co nejdříve chopí myšlenky učinit z psychoanalysy moravský svéráz, i když jediné, co Freuda k Moravě poutá, jsou tři léta nejútlejšího dětství, které tam prožil, dříve než se jeho rodiče trvale usídlili ve Vídni.

Objevení moravského ducha v psychoanalyse nebude konečně ani tak nesnadným úkolem, jak by se zdálo, jelikož psychoanalysa jak sama o sobě, tak i svou tendencí neprohřešuje se nikterak proti arijskému, neposkvrněnému duchu moravského lidu. V žádném případě není v ní nutno vidět židovský výmysl, destruktivní a demoralisující učení, jak nám dosud bylo namlouváno. Psychoanalysa vyhovuje plně předpokladu, že arijský duch není s to dát vzklíčit nemravným teoriím, které by podrývaly mravní základy dnešní společnosti, neboť nezaujatou kritikou poznáváme, že psychoanalysa je ve skutečnosti vysoce mravní naukou. Dříve se sice tvrdilo, že psychoanalysa, vysvětlující vztahy mezi rodiči a dětmi oidipsky a spatřující ve všem společenském životě erotické motivy, rozvrací rodinu a veškeré sociální svazky vůbec, avšak dnes, nezaujati odporem k psychoanalyse, stvořené velkým Moravanem Sigmundem Freudem, poznáváme, že psychoanalysa rodinné jakož i jiné společenské svazky naopak utužuje.

Pokud běží speciálně o rodinu, umožňuje totiž psychoanalysa i vysloveným buřičům, lidem naprosto osvobozeným ode všech morálních závazků, oplývat city, které dosavad byly pokládány za šosácké, a žíti tak v souladném rodinném životě. Ctít svého otce a matku není již nutno, dík psychoanalyse, pojímat jako poslušnost čtvrtého přikázání Božího, nýbrž jako svobodný projev neujařmených libidinosních požadavků, jakožto výraz incestních tužeb, běží-li o poměr mezi synem a matkou nebo dcerou a otcem, nebo jakožto výraz homoerotických citů, běží-li o poměr mezi synem a otcem nebo dcerou a matkou. Láska k rodičům, právě tak jako opačně i láska rodičů k dětem není nic mravného, nýbrž rozkošnického, pudového a proto život rodinný je důstojný i ducha revoltujícího. Jen předsudky, které se konečně psychoanalyse podařilo odstranit, překonat a vyvrátit, zbraňovaly dosud lidem nespoutaného ducha vychutnávat rozkoše šosáckého, rodinného života a nerozumně je donucovaly rdít se za sentimentální poměr k rodičům nebo dětem. Týmž způsobem jako o rodinu zasluhuje se ovšem psychoanalysa, jak již bylo výše naznačeno, i o společnost vůbec, o veškeré společenské soužití. Psychoanalysa umožňuje, aby i nejzapřisáhlejší anarchista byl prodchnut naivními, humánními city, aby miloval všechny své bližní, i své nepřátele, aby snášel nadvládu a bezpráví, atd., neboť takové břímě ukládá si, podle psychoanalytických výkladů, svobodně a pro prosté rozkošnictví svého libida. Polymorfnost libida vzbuzuje homoerotickou náklonnost dělníka k zaměstnavateli, a jelikož je pochopitelné, že v milostném roznícení je možno snášet největší křivdy, bylo by zvrácené, kdyby dělníci proti svým pánům revoltovali. Tento erotický podklad lidské pospolitosti prohlédl konečně již dávno před Freudem kníže Svatopluk. Proč by býval jinak symbolisoval soudržnost svých synů právě svazkem prutů (zřejmý falický symbol!)? Jak zřejmo, lze tedy alespoň v tomto směru považovat psychoanalysu za přímý ohlas ducha Říše Velkomoravské, takže vlastně psychoanalysa není jen umravňujícím učením, apotheosou šosáckých institucí dnešní společnosti, nýbrž i čistě slovanským učením, a proto bude záhodno, aby všichni řádní a uvědomělí Čechoslováci měli ji, jakož i jejího zakladatele Sigmunda Freuda v lásce a úctě. Že vývoj k tomu směřuje, dosvědčují shovívavé a namnoze přímo uctívačné články o psychoanalyse, zdůrazňující moravský původ jejího původce, články, které byly publikovány v našem tisku u příležitosti osmdesátých narozenin Sigmunda Freuda. Osud psychoanalysy u nás je zpečetěn, stane se moravským svérázem.

Nám ovšem pramálo záleží na tom, zda psychoanalysa bude přiřčena duchu semitskému nebo arijskému, nebo zda bude chápána jako výplod vídeňského Prateru nebo moravského ovzduší, a máme-li se i my v jubilejním roce Freudově rozepsat o psychoanalyse, nebudeme se zabývati jejím vznikem, nýbrž jí samou. Dík zmíněným oslavným článkům, pojednávajícím o psychoanalyse, a především letos vyšlému překladu základního díla Freudova Úvod do psychoanalysy jsme ovšem zbaveni úkolu informovati čtenáře stroze o podstatě psychoanalysy a můžeme se na těchto několika stránkách věnovat výlučně současné situaci psychoanalysy jakožto vědy, dnešnímu osudu psychoanalysy, o kterémžto osudu, alespoň u nás, nebylo skoro vůbec pojednáno, a když, tak velmi nevýstižně.

Psychoanalyse, ačkoliv toho neobyčejně potřebovala, nedostalo se klidného a vážného vývoje ve vědeckém ovzduší, nýbrž od svého prapočátku byla vháněna do vřavy všedního života. A právě to se stalo psychoanalyse osudné, a zajisté daleko osudnější, než všechny útoky a výtky, kterých se jí dostalo od jejích zavilých nepřátel, neboť popularisována a propagována vzrostla ve hnutí nadšenců, jejichž enthusiasmus přesahoval v nepoměrné míře jejich sensibilní a intelektuální potenci.

Popularisování Freudova učení vedlo k tomu, že prostá metoda a základní poznatky Freudovy byly zastíněny bizarními a subjektivními teoriemi a dohady, jimiž Freud nikdy nijak nešetřil. V takové formě získávala pak psychoanalysa rovněž své přívržence a ti pochopitelně namísto, aby samostatně pracovali k rozvoji psychoanalytického vědění, přejímali toliko s naprostou odevzdaností teorie a hypotesy svého učitele a, považujíce je zároveň za nezvratné absolutní pravdy, přetvořili psychoanalysu, jež v podstatě je pouhou metodou, opírající se jedině o poznatek, že vše duševní je duševního zrodur o psychogenesy duše, v uzavřenou hotovou doktrínu – ve freudismus. Nemístná popularisace a propagace psychoanalysy měla tedy ten výsledek, že Freud místo několika originálních spolupracovníků sehnal stáda tupých, ale spolehlivých, věrných a oddaných žáků, kteří přenechali vývoj psychoanalysy, a tím i vývoj psychologie vůbec, na bedrech svého učitele a spokojili se pouhou exploitací mistrova učení. Objevil-li se časem mezi freudisty duchaplnější člověk, snažící se samostatně pracovat a pokoušející se pochybovat o dogmatech, byl zavržen. Psychoanalysa byla zglajchšaltována a zorganisována ve freudistické hnutí, čímž se ovšem stala mrtvou doktrínou, která stěží, alespoň na poli vědeckém, přežije svého zakladatele a stvořitele.

Freudisté, rekrutující se převážně z řad lékařů, obvykle filosofických a psychologických antitalentů, přejali Freudovy dohady, předpoklady a náznaky v nejvulgárnějším smyslu a s takovou vírou v jejich absolutní pravdivost a precisnost, že s nimi zacházejí takřka matematicky, jako by s exaktními přírodovědeckými poznatky. Psychoanalytické badání stalo se ve freudismu bezduchou, mechanickou, šablonovitou prací. Freudistovi stačí hrubá znalost Freudových spisů, znalost všech Freudem koncipovaných komplexů a psychických mechanismů, neboť jeho úkolem není bádat: analysovat, nýbrž aplikovat: vykládat. Freudismus tíhne k šablonovitému třídění duševních jevů a pochodů, jak nás o tom dostatečně přesvědčují spousty bezduchých studií, uveřejňovaných v rozličných oficiálních freudistických revuích, neprávem se nazývajících psychoanalytickými. Dnes již toto šablonovité vykládání různých záchvěvů lidské duše dospělo nejzazších mezí, takže veškerou další činnost nahradil by plně freudistický slovník, v němž by po způsobu snářů našly všechny psychické fenomény svůj stereotypní výklad. Freudistické hnutí, které si vynašlo ustálené výklady a definitivní hantýrku, lze právem přirovnati k tajným sektám, isolovaným oproti všem vnějším vlivům a žijícím si ve svém světě, ostatním lidem nepochopitelném a tajuplném. Dnes lze tedy konstatovat, že snahy o popularisaci psychoanalysy měly paradoxní účinek, že namísto, aby byly s psychoanalysou obeznámily širší vrstvy, získaly pro psychoanalysu houf bezduchých nadšenců, kteří svojí naivností odvádějí od psychoanalysy nejen zájem laiků, nýbrž í zájem poctivých vědců. Psychoanalysa stala se ve freudismu mělkou neživotnou doktrínou, pavědou podobnou astrologii, chiromantii, atd.

Přestala-li psychoanalysa ve freudismu být vědou, stala se však živností, neboť jestliže pozbyla přitažlivosti pro vědecké kruhy, nabyla přitažlivosti pro hořeních deset tisíc. Freudisté – praktikové stali se dík erotickému nátěru freudismu, pro lepší společnost, která je schopna platit velké honoráře za „psychoanalytické“ ošetření, jakýmisi duševními gigoly, vyhovujícími slovně neukojeným přáním zklamaných paniček a nedočkavých slečinek. V lékaři – „psychoanalytikovi“ nacházejí dámy z lepší společnosti trpělivého přítele, který za tučný honorář jest ochoten vyslechnout všechny jejich vrtochy a bolesti a jemuž pod záminkou lékařského ošetření mohou otvírat svá mělká srdce, aniž ztrácejí na své důstojnosti. Psychoanalytické ordinace nabyly kouzla věštíren a intimity přísně soukromých fajfokloků. Pro podnikavé freudisty se otevřely zlaté doly. V tomto úpadkovém rozkladném stavu došel freudismus konečně pravého pochopení a ocenění po celém světě. I u nás, dík několika podnikavým německým emigrantům, snaží se tento mroucí freudismus zapustit kořeny. Leč doufejme, že bujaré mládí našich paní se nadále raději přímo vydovádí na slunném Jadranu, než nepřímo, v zmrzačené formě, v zatuchlých, budoárových ordinacích freudistů. Ovšem, je možné, že freudisté – živnostníci podchytí časem i ony vrstvy, které reflektují výlučně na přímé ukájení, a že název psychoanalysa stane se stejně významným nápisem na veřejích vykřičených domů, jako dnes nápisy kosmetika, masáže atd. V této formě byla konečně psychoanalysa známa již za starověku, jak zřejmo z epigramu Martialova:

„Trpím prý hysterií…“ tak hlásí starému
choti
Leda a připojí stesk: že prý má milovat
víc
Hned však se zajiká pláčem: „Oh ráda
oželím zdraví!
Nežli snad takový lék, stokráte raději
smrt!“
Manžel radí: „Jen žij: květ mládí načpak
si ničit?!“
Nakonec schvaluje rád, k čemu již nestačí sám…
Mžikem jsou lékaři zde a lékaři tiše se
ztratí:
zvednou jí sukně to vše… Trudné to
léčení, že!?

Je patrno, že v dnešním stadiu psychoanalysy, ve freudismu nejde o vědu, nýbrž skoro již jen o živnost. Proto také přenechme na příště reference o vývoji freudismu na starost živnostenským úřadům a nikoli kulturním a vědeckým kritikům.

Tragicko-humoristický konec freudismu má ovšem nedozírně těžké následky pro vědu, jelikož freudismem nebyly zdiskreditovány jenom pochybené teorie a výstřelky Freudovy nauky, nýbrž, neprávem, i její základ – psychoanalysa. Zkomíraním psychoanalysy ve freudismu jsou posilovány snahy primitivních materialistů, hledajících anatomické a fysiologické kořeny duše. Čím později bude freudismus definitivně vyhlazen z povrchu zemského, tím déle bude psychologie ve spárech přírodovědy zaháněna do slepých uliček, Proto je nutno obnovit svobodné psychoanalytické badání a vysvobodit psychoanalysu od freudismu, ve kterém ustrnul její vývoj.

Freud nám ukázal cestu: objevil, že všechny duševní jevy jsou zrodu psychického, že je nutno hledat duševní a nikoli fysické faktory k vysvětlení psychologických a psychiatrických problémů, že je nutno člověka analysovat a nikoliv pitvat. Za druhé pak sám psychoanalytickou cestou objevil důležitost pohlavního pudu pro duševní dění a otevřel nám tak nové světy expansivního a polymorfního libida. To jsou pilíře, na nichž je nutno budovat znovu psychoanalysu, vymaněnou z područí zglajchšaltovaného freudismu. Přes fiasko freudismu dal tedy Freud dostatečný základ k novodobé, naprosto originální psychologii, základ, který sotva kdy bude náležitě doceněn. Proto: Ať žije Freud, ať žije psychoanalysa, avšak pryč s freudismem! Toho by si měli být především vědomi naši psychologové, neboť jsou-li dnes nuceni vážiti si Freuda, snaží se ho ocenit, nepostihnuvše ducha jeho učení, začasté místo jako tvůrce psychoanalysy, jako tvůrce freudismu.

Obálka a typografická úprava Jindřicha Štyrského. Vytiskla knihtiskárna Graf a Stricker, Praha-Žižkov. Jako soukromý tisk k Novému roku 1937 vydal autor.

Celá publikace je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský

Bilance psychoanalysy k 31. prosinci 1936 (1936), obálka Jindřich Štyrský

Reklamy

No comments yet»

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: