Bohuslav Brouk – Strach z oddechu: Úvaha o negativním smyslu lidské aktivity

24/10/2017 (15:03) · Filed under Ukázky z textů and tagged: psychologie

Na lidi, kteří po celý život bez oddechu pra­cují a kteří ve shonu svého zaměstnání ne­nacházejí volnou chvíli pro sebe samé, jest zvykem pohlížet s podivem a úctou, neboť povětšině právě oni tvoří legiony neznámých i známých budovatelů lidské civilisace. Vzhle­dem ke své práci si takovíto lidé zajisté také podiv a úctu zasluhují, avšak, pohlížíme-li na ně jako na osobnosti, nahlédneme-li do jejich nitra, shledáme na nich stěží co podivuhod­ného, natož pak úctyhodného. Úctyhodné jsou toliko jejich výkony, jejich díla, kdežto oni sami, jakožto zdroje výkonnosti, nás ohro­mit nemohou. Sebepilnější, až do úmoru pra­cující lidé nebyli by totiž nikdy schopni si vydobýt vážnosti, kdybychom si jasně uvědo­movali, jaké pohnutky je donucují k nepře­tržité pracovní aktivitě, leckdy tak úspěšné.

To, co tak mnohé lidi žene z práce do práce, je hrůza před sebepoznáním. Lidé nezdolné činorodosti jsou jedinci, kteří nemají odvahu poznat trapnou pustotu svého já a uvědomit si nesmyslnost celého svého života, takže se oddávají horlivě práci jedině proto, aby se ne­mohli zabývat sebou samými, to jest: aby se nemohli pohřížit v sebe, zpytovat se a řádně si ujasnit svou životní situaci. Agilnost prácemilovných lidí je tedy v podstatě útěk před prázdnem. Vezměme si za příklad třeba svědomitého, pracovitého úředníka. Jeho život plyne skoro každý den zcela stereotypně. Rá­no se rychle umyje, oblékne a nasnídá, a poté spěchá do úřadu, kde horlivě pracuje až do večera, s výjimkou polední přestávky, jež mu sotva dostačí k řádnému naobědvání a – dej­me tomu – k letmému přehlédnutí novin. Po skončení úřadování a ledabylém zhltnutí večeře vrhá se pak znovu do práce, na kterou mu nezbylo v úředních hodinách dost času nebo kterou si vyžadují různá vedlejší zaměst­nání, jichž se podjal. Tak se dostává úředník, zasvětivší svůj život práci, do postele teprve v pozdních nočních hodinách a jen stěží se ještě jakž takž vyspí, aby druhého dne mohl opětně a skoro nepřetržitě pracovat. Takovíto úředníci a jim podobní lidé si často sice stě­žují na přepracovanost a bědují nad tíhou svého osudu, avšak ve skutečnosti jsou tito lidé zcela šťastni, že z práce nevyjdou neboli že po zdolání jednoho pracovního úkolu je čeká ihned druhý. Nelze si pro ně opravdu představit větší trest, než kdyby se jim v práci zabraňovalo a kdyby byli nuceni delší dobu dlít v naprosté nečinnosti. Neustálé zaměst­nání jim totiž umožňuje vyhnout se zhoub­nému poznání vlastní nicotnosti a kromě toho naopak vydatně posiluje jejich sebevědomí, jelikož pracovní úkoly, které se před nimi hromadí, dodávají jejich existenci zdání závažnosti. Práce je pro ně, jak zřejmo, jediný raison d´être a tím i jediné pouto, kterým jsou vázáni k životu. Kdyby pojednou neměli co na práci, byli by nutkáni obrátit svou po­zornost na sebe samé a tu by zajisté pocítili nesnesitelnou měrou svou ubohost, malost a nejspíše by si zoufali. Víme přece ze zkuše­nosti, že mnozí staří lidé, donucení odejít na odpočinek, chřadnou a často i brzy zmírají, nemohouce si zvyknout na nečinnost. Zbaveni pracovních povinností jsou totiž pojednou postaveni před problém: Občánku, a co teď? a v tom prázdnota jejich bytostí, jejich já, je ovane a v úzkostných stavech jim poznenáhlu začnou tuhnout údy. Ustání v práci odstonává si pracovitý člověk obvykle jako velmi těžký psychický šok.

Lidé jsou nuceni pracovat, pracovat a zase jen pracovat, neboť kdyby měli čas se zpytovat, nutně by si uvědomili marnost, bezúčelnost a trapnost svého života, posuzovaného z hlediska osobního, a stěží by se jim ještě poté dostávalo sil k dalšímu setrvání na tom­to světě. Nepřetržitá činorodost je jistý druh opojení, které šalebně dodává bezcílnému ži­votu smysl a oprávnění. Proto jak z hlediska osobního, tak i sociálního lze směle razit cestu heslu: Pracovat a nefilosofovat, nemyslit! Nečinnost je často velmi nebezpečným vykolejením z drah života a může končit smrtelnou havárií. Jen prací opojeni unikají leckteří lidé hrůze a zoufalství, které by jim bylo s to připravit poznání jejich prázdnoty a nicot­nosti. Práce je tedy nezřídka ochranou před sebepoznáním, sebeuvědoměním a lze ji pro­to mnohdy označit za symptom autofobie.

Ovšem práce není jediný prostředek, který umožňuje lidem uniknout sobě samým. Člo­věku dostačuje k odvrácení pozornosti od vlastního já i pouhopouhá zábava: návštěva divadel a biografů, pěstování tělocviku a roz­ličných sportů, hra v karty, sběratelství vše­možných tretek, atd. Zábava je zřejmě svým negativním subjektivním smyslem rovnocenná práci a jedině díky tomu je také možné, že každý člověk není nutkán z vnitřních důvodů k práci a že naopak pro většinu lidí je práce jen a jen pouhé nutné zlo. Lidé, nemající lásku k práci a pracující jen z vnějšího do­nucení, uvolují se pracovat pochopitelně jen tolik, kolik je nezbytně nutné k obhájení existence, k ukojení materiálních potřeb, a tak získávají sdostatek volného času. Získaný volný čas nezasvěcují však sladké nečinnosti, nýbrž, jakmile se sprostí práce, pachtí se po nějaké zábavě nebo holdují jistému koníčku. Lidé, k práci nelnoucí, lenošiví, vyhýbají se totiž neméně nečinnosti než lidé ostatní, prácemilovní, a proto, stěžují-li si lidé, že jsou přespříliš zaměstnáni a bojují-li o maximálně krátkou pracovní dobu, nelze v tom spatřovat výraz touhy po klidu, nýbrž toliko projev snahy rozptylovat se snazším, pohodlnějším a svobodnějším způsobem než prací. Po ne­činnosti a nerušeném klidu lidé nikterak ne­touží. Jinak by zajisté nepospíchali po práci z úřadů a dílen trénovat svá těla do tělocvičen a na sportovní hřiště, cvičit se ve hře na různé hudební nástroje, shánět nové exempláře pro své sbírky známek nebo ošetřovat rodin­né zahrádky a podobně. Nečinnost vede k zoufalství. Lidský duch musí být stále něčím za­ujat, aby snad nemohl obrátil svou pozornost na sebe sama. Považme jen, jak pečlivě se lidé zabezpečují proti nečinnosti, proti tomu, aby se jim jednoho dne nedostávalo žádného zaměstnání, žádné práce ani zábavy. Na pří­klad celý rok kují plány, jakým způsobem se zabaví o dovolené, strachujíce se, aby se snad nedostatkem vnějších vzruchů nestali sami středem svých zájmů. Turistika a cestování vůbec, kterému se většina lidí právě o dovo­lené oddává, jest v podstatě taktéž toliko jed­nou formou útěku před vlastním já. Lidé, pu­tujíce z města do města nebo slézajíce jednu horu po druhé, prchají před sebou samými.

Člověk je lovec sensací, jelikož je mu zapo­třebí jedné sensace za druhou, aby se neměl čas pozorovat a zpytovat sám. Je mu příjemné soustředit se na cokoliv jen ne na sebe sama a proto je též vděčný za každý vnější, reálný vzruch. Co by si také počal, kdyby se nezaměstnával neustále nějakou realitou, něčím jiným než vlastním já? Je přece nemožné, aby se vnořil do sebe, přemýšlel o smyslu a hodnotě svého podnikání a jednání, neboť by nutně upadl v zoufalou nudu a beznaději a jeho bytost by byla zžíhána palčivým pocitem vlastní nicotnosti a bezúčelnosti. Neustálá aktivita, nepřetržitý životní shon je bezpod­mínečnou podmínkou lidského bytí a štěstí. Nezaměstnávají-li se lidé dostatečně prací, holdují alespoň různým více nebo méně po­šetilým koníčkům, zušlechťujíce zahrádkami okolí svých domků nebo snažíce se třeba zís­kat co nejrozsáhlejší sbírku autogramů pro­minentních osobností. Křesťanské průpovědi: V práci a snažení je naše spasení, je nutno dát plně za pravdu. Kdyby člověk nebyl stále za­ujat něčím kolem sebe a kdyby jeho aktivita nenacházela jiného objektu než vlastní já, ocitl by se v stejné situaci jako ryba na suchu – a ta, jak známo, lekne.

Domnění, že lidé vydrží lenošit tou měrou, že jsou s to strávit svůj život povalováním v posteli, aniž by o co projevili zájem a aniž by se jej snažili uspokojit, je klamné. Není jediného člověka, který by nebyl na útěku před prázdnotou svého já a který by nepotře­boval neustále nějak se zabavovat. Pohlédně­me na příklad na život typického povaleče, neoddávajícího se pražádné práci a neholdujícího ani nějaké zálibné činnosti. Kdyby­chom šli po stopách takovéhoto individua, zajisté bychom shledali, že je neméně absorbo­váno než člověk nejpracovitější, jenže věcmi a záležitostmi mnohem malichernějšími. Kla­de si třeba za povinnost pohovořit za den s to­lika a tolika lidmi po kavárnách, vykonat tolik a tolik návštěv po soukromých bytech, být očitým svědkem rozličných pouličních nehod a příhod, vykonat alespoň hodinovou zdravotní procházku v sadech, a tak podobně. Pro takovéhoto člověka je život skutečně ne­menším shonem než pro lidi ostatní. I on je nutkán mít stále nějaké zájmy, snahy a cíle a být jimi plně zabaven, neboť zvláště on ne­může své mysli nikdy dopřát času, aby se mohla zabývat pustotou a nesmyslností jeho života.

Nejiných zkušeností pak nabudeme, obrátíme-li svou pozornost třeba na život paniček, kterým výhodný sňatek umožňuje vyhýbat se skoro po celý den kloudné práci. Také ony nejsou s to vybřednout ze shonu života, vy­hledávajíce si všemožné úkoly, jejichž vyko­návání by je plně po celý den zaneprazdňovalo. Zabavují se na příklad zcela nesmyslným pátráním po laciných nákupních pramenech a jsou ochotny vydat se na několikahodino­vou cestu, aby jisté zboží nakoupily o dva­cetihaléř levněji. Stráví tak alespoň volný čas a vyhnou se nečinnému sedění doma, kde o samotě mezi čtyřmi stěnami by si snadno mohly uvědomit zbytečnost své existence. Jindy zase promarňují čas schůzkami v kavár­nách a klevetami na ulici. Zdají se být povinovány zastavit se s paní X. Y., pozeptat se jí po zdraví rodiny a pohovořit s ní o novin­kách rozmarné mody. Ženy vůbec rády hovoří o nejmalichernějších věcech a jsou dokonce schopny hovořit o nejbanálnější události i ce­lé hodiny. Takovéto hovory, nad nimiž se slušným lidem zdvihá žaludek, jsou jakási pouhá gymnastická cvičení mluvidel, nic více než řeči do prázdna, avšak ženské, a bohužel mnohdy i muži, se jimi zabezpečují před zpytováním a poznáním vlastní prázdnoty. Lidé lpějí zuby nehty na vnějším světě a ničeho se tak nestrachují jako toho, nerozptylovat se realitou a pohroužit se do sebe. Něčím se neustále zaměstnávat je nezbytnou lidskou potřebou. Jestliže třeba panička doma osamí, počne přerovnávat prádelník, přehlížet garderoby, krášlit si obličej, čistit a lakovat si nehty nebo promrhá celé hodiny pedantsky důkladnou koupelí a vyběravým oblékáním. Ani péči o čistotu nelze tedy obdivovat. Ob­zvláštní náklonnost k čistotě, krajně starost­livá péče o hygienu těla a šatu je ve většině případech jen projevem nedostatku poctivého zaměstnání a výrazem nepřekonatelné potře­by paralysovat takto pach vlastního já. Lidé se věnují hygieně těla, aby se nebyli nuceni věnovat hygieně ducha, k níž se jim nedostá­vá ani schopností, ani odvahy.

Nechme stranou život odkvétajících paniček a všimněme si lidského života vůbec. Kolik času, kolik energie promarňují lidé vesměs zcela bezúčelnou aktivitou, činností, která ne­má jiný význam, než že je odvrací pohlédnout na sebe sama! Zabývají se nejnicotnějšími událostmi, přemílají nejprázdnější fráze a od­dávají se nejbezúčelnějším zaměstnáním, jen aby neměli času přemítal o sobě a nezhroutili se poznáním své malichernosti a pustoty. Sebepoznání má pro lidi katastrofální následky a vede u mnohých dokonce i k dobrovol­nému skoncování životní pouti. Dokladem toho jsou třeba sebevraždy z nešťastné lásky. Pokud lidé prožívají milostný poměr nebo pokud v jeho navázání chovají naděje, jsou šťastni a spokojeni, avšak jakmile je jejich láska zhrzena, jakmile osamějí, prodchne je nezadržitelně pocit nicotnosti a marnosti je­jich existence a, nedovedou-li rychle nalézt jiný zdroj opojení, který by je odvrátil od sebezpytování, zbavují se života.

Lidé, jak zřejmo, jsou schopni se omámit i jinými prostředky než alkoholem. Jestliže se jedni opájejí lihem, omamují se druzí prací, třetí zábavou, čtvrtí láskou, atd. Jest dokonce možno doslovně pojímat i přísloví, že leckdo se dá opít i rohlíkem. Známe přece lidi, kteří jsou u vytržení, pozorují-li třeba lopotu mra­venců nebo naslouchají-li cvrlikání ptactva. Zabaveni přírodou zapomínají na svou bědnost a na své trampoty právě tak jako jiní, ztrativší autokritiku a soudný rozum vůbec nemírným požitím alkoholu. Lidé jsou nuceni neustále se opájet, ať již alkoholem, prací, zábavou, láskou, klevetěním a podobně, aby jim před očima nevyvstala jejich malost a zbytečnost. Znemožníte-li člověku pracovat, zamezíte-li mu zábavu nebo zhatíte-li mu lás­ku, uvedete ho ve stav, který je neméně trap­ný a trudný než kocovina, s níž se člověk pro­bouzí po vystřízlivění z alkoholického deliria. Nakonec docházíme tedy k paradoxnímu zá­věru, že pracovitost z hlediska subjektivního, osobního je rovnocenná alespoň v svém nega­tivním smyslu alkoholismu. Vlastní nicota diktuje kategoricky někomu pít, pít a pít… a jinému zase pracovat, pracovat a praco­vat…

18. XI. 1939.

Vytiskla knihtiskárna Litera v Praze X. Jako soukro­mý tisk k Novému roku 1940 vydal autor.

(Publikace v naskenované podobě je – stejně jako i jiné publikace – k dispozici ke stažení zde.)

Bohuslav Brouk: Strach z oddechu (1939, obálka asi Toyen)

Komentáře