Bohuslav Brouk: Poslední dnové etiky

15/02/2019 (16:31) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Darwin, etika, Hitler, Nietzsche, Toyen

Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už neudělá. Ještě sto let čtenářů – a duch sám zatuchne.

Friedrich Nietzsche

Tajemnost tkví především v hlouposti. Ta­jemná je duše primitivů, tajemné jsou ná­boženské obřady, tajemný je hlas svědo­mí. Na světě je dosud mnoho tajemných věci, ba stále a stále ještě nové přibývají, neboť nejen lidský rozum, nýbrž i lidská hloupost se domáhá pokroků. Oč méně ta­jemnější bude člověku příštího tisíciletí náš slovník, oplývající termíny: mravnost, čest, ctnost, spravedlnost, soucit, sociální cítění, zrada, surovost, neřest… než slov­ník primitivů, v němž se střetáváme s pojmy: bůh, démon, totem, tabu…?

Víra v tajemné věci, uznání tajemných zá­sad, pravidel a postulátů je nejstarší a nejzakořeněnější tradicí, již je možno sledo­vat ve vývoji lidstva, a proto zůstává nám lidské jednání od počátku až do dnešních dob veskrze nepochopitelné a nepředvída­telné. Člověk dosud větší nebo menší mě­rou pohrdal a pohrdá rozumem, darem přírodním, snaže se jednat podle svých instinktů, jimiž ho příroda nevybavila. Hloupost není ještě instinkt, avšak zdání instinktu může působit, takže, pozorujeme-li lidi, připadá nám, že jednají instinktiv­ně a že jejich rozum je podřízen jakýmsi vyšším instancím. Jak nás učí přírodově­da, je sice člověk tvor rozumový (homo sapiens), ale ve skutečnosti více než rozu­mu dovolávají se lidé tušení, víry, svědo­mí, mravního imperativu a jiných irracio­nálních kriterií.

O irracionalitě svého jednání a usuzování ovšem člověk mnoho nepřemýšlí, a když se k tomu již odhodlá a usiluje pak o nápra­vu, nedostane se obvykle dále, než že ze své psychy vymýtí představy různých nad­přirozených bytostí, duchů a bohů. To na­prosto dostačí k spokojenosti tuctového moderního, pokrokového člověka, a tako­výto dnešní, eticky založený bezvěrec po­važuje se pak za bůhvíjak rozumově vy­spělejšího člověka, než jakým je člověk, ži­jící v kázni a bázni boží. Po pravdě je však „přirozená“, „rozumová“ etika atheistů rozumu vzdálenější než etika náboženská, a mravný bezvěrec se tedy rozumu odcizuje více než člověk založený nábožensky.

Jest totiž velmi snadno pochopitelné a vel­mi rozumné, jestliže nábožensky smýšlejí­cí člověk jedná mravně, neboť věře v bo­ha, neposlušné trestajícího a poslušné od­měňujícího, jedná tak proto, aby se bohu zalíbil a byl od něho odměněn. Desatero mravních přikázání, jež bůh pro lid sta­novil, jsou logicky bezvadně opodstatněna. Páté přikázání zní: „Cti otce svého a mat­ku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh dá tobě.“ (Exo­dus, XX., 12.) To znamená, že k sebezáchově člověka je naprosto nezbytné, aby ctil své rodiče, neboť jinými slovy bůh říká: „I ten, kdož by zlořečil otci svému neb mateři své, smrtí ať umře!“ (Exodus, XXL., 17.) Desatero božích přikázání je nutno dodržovat. Jinak nás stihne hněv bo­ží a špatně se nám povede v životě i po smrti. V boha věřící lidé jednají tedy vel­mi rozvážně a zcela rozumově, chovají-li se podle božích přikázání, avšak – jak ospra­vedlníme rozumově desatero, popřeme-li existenci boha? Proč bychom se jím měli řídit, když nás nemůže stihnout ani trest ani odplata boží? Dekalog bez pána boha je ve psí.

Etika bez náboženství je nesmyslná kapri­ce, prostá svévolnost. Mravnost bez boha je absurdum. To poznal konečně již Vol­taire, jeden z mála duchů, jejichž intelekt se nezastavil před žádným dogmatem, vtloukaným od kolébky lidem do hlavy. „Proč se zdá atheistická společnost nemož­nou?“, ptá se Voltaire a odpovídá: „Protože se má za to, že lidé, kteří by neměli uzdy, nemohli by nikdy žíti pospolu, že zákony nezmohou nie proti tajným zloči­nům a že je třeba Boha-mstitele, jenž by potrestal na tomto neb onom světě viní­ky, uniknuvší lidské spravedlnosti“ (Dictionnaire philosophique)1. Bůh je tedy podle Voltaira jediným bezpečným udržovatelem mravnosti; zákony ji tehdy asi udržet ne­stačily. Od dob Voltairových jsou arciť světská bezpečnostní opatření mnohem vy­spělejší, takže je jisté, že bez mravnosti a tedy i bez boha, jehož raison d´être je právě morálka, by se svět klidně obešel. Není-li tomu tak, je-li nadále k vývoji lid­stva třeba mravnosti, pak ovšem nezbý­vá nic jiného než opět vzkřísit boha z mrtvých. Nechcete-li uhasit v lidech mrav­ní city, hlasy svědomí, vraťte jim jejich boha, logický důvod jejich mravnosti. „Přirozená“ morálka vyžaduje větší potlačení rozumu než etika náboženská.

Je-li nutno, aby etika byla nábožensky zdů­vodněna, a pěstují-li se v lidech mravní zásady již od nejútlejšího věku, je nabíledni, že se lidé navracejí k bohu, k náboženství, že boj proti náboženství stále víc a více ztroskotává. Přírodní vědy, zasadivše ná­boženství dosavad nejtěžší ránu, opano­valy v minulém století veškerou lidskou kulturu, prodchnuly svým duchem jak všechny vědy a filosofii, tak i umění, ale dnes, zdá se, pozvolným znovu vzkříšením božím upadají zase v zapomenutí. Nad úpadkem významu přírodních věd pro du­ševní vývoj lidský není se však nutno po­zastavovat ani bědovat. Laický zájem o přírodní vědy byl přespříliš neúměrný tehdejšímu jejich kulturnímu významu. Zájmu o ně bylo souzeno, aby tak jako tak ustal, neboť přírodní vědy si zvolily špat­nou, neschůdnou cestu k uplatnění. Jestliže bojovaly proti fixní ideji boha-stvořitele místo proti etice, jestliže vyvracely existen­ci boží místo mravní přikázání, pak nemoh­ly nikdy trvale zdolat a nahradit nábožen­ství, jak se jejich přívrženci prostoduše domnívali. Boj o uplatnění přírodovědy v kulturním vývoji lidského ducha je mož­no zahájit jen bojem proti morálce, bojem proti etickým přikázáním. Potřít nábožen­ství a zaujmout jeho místo může přírodo­věda jedině tehdy, oprosti-li lid nikoliv od boha, nýbrž od potřeby víry v něho. Zničit náboženství neznamená pensionovat, odstranit boha, nýbrž zavrhnout jeho zá­kony, zničit jeho zbraně. Zdařilým aten­tátem na vojevůdce nezničíme armádu, ba neodstraníme ani jejího vojevůdce, neboť si nalezne nového, a právě tak i etika, zba­vená boha, opět si ho nachází. Vědecký výklad o vzniku vesmíru a života, pokud jej lze vůbec sestrojit, ohrožuje dočasně boží existenci, ale jádro náboženství, je­ho zárodek, věčně schopný regenerace, zůstává jím nedotčen.

Přírodní vědy nebyly tedy s to svými kosmogonickými teoriemi, vylučujícími boha-stvořitele, nikterak otřást v základech lidskou duší. Způsobily jen přechodný shock. Kant-Laplaceova teorie vzniku sluneční soustavy spolu s Darwinovou teorií po­stupného vývoje organismů nemohly samy o sobě pozměnit lidský život, a jestliže se v to věřilo, byl to planý poplach, marné naděje a zbytečné obavy. Přímý boj proti bohu je úplně marný. Vymyká se schop­nostem přírodních věd, neboť dozajista bu­dou vždy existovat neprobádané záhady, v jejichž sférách bude možno vyznavačům boha bezpečně skrýti svoji modlu. Napro­ti tomu však lze přírodovědcům velmi snadno dokázat nerozumnost a nepřiro­zenost etiky, a dokáží-li ji, budou slavit svrchované a trvalé vítězství.

Věk rozumu, věk přírodních věd může vze­jíti až na troskách etiky, naprostým vy­mýcením etiky, neboť etiku nelze nikdy pěstovat v sterilisovaném stavu, v takovém stavu, v němž by nevzklíčila v náboženství. Etika si vždy, dříve nebo později, pod­maní rozum. Bezpečnost rozumu, vláda vě­dy je možná jen v naprosto aseptickém pro­středí, v prostředí, nezamořeném pražád­nými apriorními předpoklady ani postulá­ty, žádnými irracionálními etickými směr­nicemi. Žel však, přírodovědci místo, aby se bránili nejhoršímu nebezpečí, největšímu nepříteli – etice, spokojili se tím, že na­padali naivní představu boha, o sobě samé naprosto neškodnou, a etice se snažili na­opak napomáhat. Dali se oslepit leskem božího trůnu, ale jeho pevné pilíře v tem­ném podsvětí neviděli. Nepoznali, že etika je sémě veškeré irracionality, veškerých vývojových zmatků a v své prostoduchosti se snažili ji dokonce vědecky pěstovat. Po­výšili etiku naroveň logice a estetice, ačko­liv to je vlastně konglomerát zmrzačené logiky a estetiky, učinili z ní samostat­nou vědu, i když se zabývá pouhým sou­borem problémů všemožných jiných věd­ních disciplin, i když její činnost nelze ji­nak pojímat, než jako nevědecké, neodbornické řešení otázek sociologických, náro­dohospodářských, biologických, atd. Etika je zpotvořená estetika a logika, je to estetika a logika chudých duchem, este­tika s neestetickými postuláty, logika s ne logickými konklusemi. Etika učí nás milo­vat a obdivovat hnus místo krásy, učí nás nalézat zalíbení ve zvředovatělých tělech a v slabomyslných duších, právě tak jako nás rovněž učí jednat nelogicky, proti na­šim tužbám a přáním, podstupovat bolest místo okoušení rozkoše, vážit si porážky místo vítězství, atd. Etika je perversní, masochistická estetika a logika.

Duševně nezmrzačený člověk touží jen, aby ukojil svá přirozená pudová přání, a k jejich ukojení využívá rozumu. Etiky ne­zná. Naše pudová přání určují základní principy estetiky, a rozum ukazuje nám cesty, jak s nimi prorazit. „Vyššími“ eti­ckými principy a směrnicemi nebyli jsme přírodou obdařeni. Přes to přese všechno je však nutno uznat, že etika, i jako při­rozenosti lidské odporující jev, měla velký historický význam a vývojové opodstat­nění. Etika byla nutná, aby primitivní člo­věk dosáhl dnešního stupně civilisace. Eti­ka byla drastickým, náhlým uniformním ukázněním lidské estetiky a logiky, a je­dině její pomocí bylo možné, že se člověk pozvedl v svých estetických tužbách nad idol praehistorických Venuší a že se na­učil svého rozumu užívat dokonaleji, nejen k tomu, aby lstivě přepadával kořist.

Historický význam nelze etice upřít, ale je rovněž nemožné, abychom byli tak konservativní a domýšleli se, že bez etiky to v životě již nikdy nepůjde. Společnost dospě­la totiž pod záštitou etiky dnes k takové organisaci, že jí sama o sobě dostačuje k udr­žení a dalšímu vývoji. Ještě Voltaire vzdoroval atheismu, obávaje se, že bezbožníci by ho byli s to připravit o hrdlo, neboť tehdy se asi nemohlo spoléhat na účinnost světských bezpečnostních opatření jako dnes. V naší době je totiž bezpečnost za­ručena světskými zákony dokonaleji než kdy jindy zákony božími. Nejsme-li zavražděni, děkujeme za to nikoliv účinnosti řečí moralistů a kněží, nýbrž účinností zá­konů a důslednosti jejich strážců. Lidé nevraždí dnes konec konců proto, že se obá­vají trestů, a nikoliv snad, že by se vraž­dy štítili, že by ji z mravních důvodů ne­byli s to provést. Pána boha, imaginární­ho policajta, nahradily ozbrojené bezpeč­nostní orgány, které sice nejsou vševědou­cí, ale které zato promlouvají dříve než na posledním soudu. Etika za mezinárodní bezpečnostní služby, za soupisu obyvatel­stva, atd. je zbytečná. Byla by se snad v dnešních dobách ještě osvědčila na arktických pláních, kde ztroskotala výprava ge­nerála Nobile, ale, jak se již ve světě stává, tam, kde jí bylo právě třeba, tam jí ne­bylo. V normálních poměrech je morálka pak přebytečná i jako pomocné opatření. Lidstvo jest možno ukáznit zcela dobře danými zákony, a kdyby to snad nedostačo­valo, lze zákony zostřit. Budeme-li zavražděni, oloupeni, ošizeni, atd. přičtěme to na vrub sentimentálně umírněným zákonům nebo jejich přespříliš blahovolnému uplatňování.

Jak zřejmo, pokusy o vybudování „přirozené“, „racionální“ etiky, byly po zhrou­cení boží autority nejen proradné, neboť si takto vědci vypěstili zbraň proti sobě samým, zbraň proti rozumu a vědě, nýbrž i zbytečné, jelikož se dnes svět obejde s klidem bez morálky. Konečně pak pokusy o vědecké zdůvodnění morálky, rozumový výklad nerozumnosti, racionální obhajobu irracionality, byly i pokrytecké, demago­gické. Etiku v celé její šíři nelze nikdy racionálně zdůvodnit, vysvětlit prospě­chem společnosti, neboť etické jednání je nerozumné, namnoze společnosti neprospěšné. Pokuste se na příklad utilitaristic­ky vysvětlit úctu k starým lidem. „Uvolněte místo starým!“ – čtete ve vozech pouliční dráhy asi proto, že je prospěš­nější, aby si odpočinul pensista, než člověk, na kterého čeká práce. Nebo zazníva­jí k vám prosby: „Podporujte mrzáčky!“ – snad proto, že jejich život přináší společnosti užitek? „Přirozená“ morálka zů­stala pouhým snem, ba ani akce, jež lze rozumově, utilitaristicky zdůvodniti, nikdy se tak nezdůvodňují, nýbrž ospravedlňují se čistě eticky. Zajisté nebyla dosud pořá­dána žádná sbírka ve prospěch nezaměst­naných, jejímž heslem by bylo: „Podpořte nezaměstnané, abyste bezpečni byli doma i na ulici, abyste preventivně zabránili vzrůstu zločinnosti.“ Od nepaměti až po­dnes halasí se jen se soucitem, láskou k bližním, sociálním cítěním, atd.

Pokud se pak týká pokusů, vysvětlit a oprávniti morálku quasi biologicky jakožto apriorní, vrozenou vlastnost lidskou, pídili se její obhájci po dokladech morálky v celé říši živočišné, i u nejnižších živočichů. Byly to ovšem pokusy neméně beznadějné než pokusy učinit z etických postulátů lo­gické konkluse. Předem je k těmto poku­sům nutno podotknout, že vše to, co jo správné třeba u slepic, není ještě směro­datné pro člověka, ale i kdybychom se již odvážili aplikovat na člověka kdejaký příklad z říše živočišné, nenalezneme tu nikdy příkladu pro lidskou morálku. Je sice prav­da, že ptáčci pečují o svou rodinu, avšak existují naopak i živočichové, kteří svá mláďata požírají. Dejme však tomu, že i láska k mláďatům by byla zásadně všem zvířatům vrozena, pak přes to přese všech­no nenajdeme zase v přírodě příkladu, aby se rodičové starali o zplozená nedochůd­čata. Zrůd se živočichové štítí. Bílá vrána nesmí ani do hnízda, ani do hejna. Vezmeme-li si tedy příklad z přírody, je snad dobře, že zakazujeme potraty, avšak je též nutno, abychom naopak zakazovali život zrůdám, které nejsou s to se samy obži­vit, jež žijí na útraty společnosti, aniž by jí kdy mohly v sebemenší míře prospět. Brojí-li moralisté proti potratům a dovo­lávají-li se dojemné lásky rodinné u zví­řat, ať se tedy také nestrachují sáhnout na krk individuím, společnost naprosto zby­tečně zatěžujícím. Obhajuje-li se pak protipotratový zákon utilitaristicky, je rovněž v zásadě oprávněný, neboť čím více lidí je zrozeno, tím je větší pravděpodobnost, že se vyskytne více geniů a jiných zvláš­tě zdatných lidi, avšak jeho oprávněnost je vázána podmínkou, že neopomeneme vydati zároveň i zákon o odstřelu škodné, jejž si racionální utilitarismus vyžaduje jménem společnosti ještě resolutněji než zákon protipotratový. Příroda je nesmírně plodná, jelikož počítá s enormními ztrá­tami, a proto je také na lidstvu, aby bylo enormně plodné jedině tehdy, předpokládá-li enormní ztráty a nepočítá-li s vy­pipláním kdejaké zrůdy. Skleníkové pěs­tění zrůd, jež se stále zdokonaluje a roz­šiřuje, nikoliv snad v zájmu vědy, nýbrž v intencích etických, je nepochopitelnou realisací jakýchsi surrealistických fanta­sií. Maloměšťákům se sice hnusí surrealis­mus v umění, ale v životě mu sami s největší péčí a zájmem umožňují, aby prorazil.

Příroda po každé stránce přímo hazardu­je materiálem, ale lidé to nechtějí postřeh­nout. Smrt každého individua považují za strašné neštěstí. Na záchranu jediné letkyně, která si vzlétne nad oceán, nelitují vynaložit denně milionové náklady a vysí­lati sta jiných lidí v nebezpečenství smrti. Lidská sentimentalita se zvrhla v dadais­mus, stala se, i když se to zdá paradoxní, přímo cynickou. V lítosti nad ztrátou se­mene vyroněného mimo vagínu byli by li­dé s to zavraždit každého člověka, který se takto „provinil“. Etika, jejíž život je dnes zbytečně prodlužován, bují v patolo­gických formách. Zasahuje vždy „zla“, která společnosti nejméně škodí, a vynu­cuje si brutální trest za každou malichernost, zatím co se snaží opravdové zločiny ochránit před neslitovnými zákony. Eti­kou zhovadilí lidé stavěli by nejraději ši­benice pro každého „surovce“, jenž ublíží němé tváři, a zvláštní sekta umravněnců, tzv. vegetariáni, odpírající požívat maso z etických důvodů, nejraději by zavřeli všechny masožravé lidi do koncentračních táborů. Naproti tomu však i život mnoho­násobných vrahů je jím posvátný, a, jsou­ce organisováni v různé společky, ostře protestují proti jakémukoliv trestání indi­viduí, jež se dopustila nezákonných činů z chorobných motivů, jako kdyby společ­nost neutrpěla touž škodu, ať už jde o zlo­činy, provedené z „neodolatelného nut­kání“, nebo o zločiny spáchané „svévolně“.

Vraždící sadisté patří prý do ústavů pro choromyslné, neboť nemohou za své zvlášt­ní sklony. Že za svou perversi nemohou, je ovšem mimo diskusi, avšak každý, jak normální, tak chorobný člověk, musí své pudy potlačovat, omezovat, a snažit se nalézti pro ně ukojení, které by se nepříčilo zákonu. Kdyby sadistické sklony měly být omluvou nebo jen i polehčující okolností v trestním stíhání vražd, bylo by nutno omlouvat i znásilnění jako jednáni pudové. A právě jako se nedovoluje lidem omlou­vat násilný skutek žádostivostí, tak se ne­má ani dbát omluv sadistického běsnění chorobnou náklonností. Neméně směšné je pak i brojení moralistů proti trestu smrti. Je-li některý člověk tak nebezpečný, že musí být nadosmrti internován, nebo provedl-li čin, za nějž nejmírnější trest je doživotní žalář, bylo by mnohem roz­umnější, tj. společnosti prospěšnější, kdy­by byl popraven, neboť hřbitov je lacinější než věznice, a pak z hrobu nemůže nikdo utéci ani být propuštěn.

Duch humanity povznesl lidi k blbosti. Chápou život jako sentimentálni filmeček a heroisují zbojníky, jejimž vraždám uči­nila konec kulka z četnických karabin, li­tujíce, že nebyli polapeni živí do sítí a poté ochráněni před trestem přímluvami růz­ných hnutí pro pěstování sentimentality. Občané mohou vraždit, zákon však nikoliv. Zákon je podle humanistů milenka, která se nechá zkopat jedině proto, aby měla co odpouštět, a ukázala proti hrubosti dru­hých svou ušlechtilost. Humanisté chtějí udělat ze společnosti baráčnickou organisaci, prodchlou slitováním a milosrdenstvím, a vystavenou na pospas antisociálním individuím. Rozumovou zásadu starozá­konní: Zub za zub, oko za oko, snaží se nahradit heslem Kristova učení: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Proti tomu, aby se řešily spory diskusí nic nenamítá­me, ale je nejapné, chtít diskutovat s člo­věkem, který se ohání jen pěstí. Proti pěsti pěst! Život je neslitovný boj, a kdo chce obstát, musí se naučit bojovat všemi zbraněmi. Je směšné, že lidé, kteří se zda­jí rozumově vyspělí, útočí na příklad dnes na tu neb onu válčící stranu ve Španělsku pro její zvěrstva. Válka je zvěrstvo, a kdo je zvířečtější, zvítězí. Ti, kdo podepisují manifesty proti zvěrstvům španělských fašistů, učinili by lépe, kdyby poslali alespoň jedinou patronu vládním.

Sentimentalitě by měla byt učiněna již jednou přítrž. Je nutno lidi převychovat, nekázat jim stále o spravedlnosti a prá­vech, nýbrž naučit je znát a využívat mož­ností. Lidé jsou dnes vychováváni jako trpitelé, jimž se stále ubližuje, a nikoliv jako chlapi, kteří mají rozum a silu, z utrpení se vymanit. V dětství se lidem všecko snáší na dosah ruky, litují se, atd., místo aby se učili překonávat překážky vlastními sílami. Výchova si žádá tvrdosti a přísnosti, rodiče a pedagogové nechť jsou dětem spíše nepřáteli než přáteli. Skutečný život bude pak lidem snesitelnější, budou do života lépe vyzbrojeni. Děje-li se však pravý opak, přicházejí lidé do ži­vota zatíženi infantilismem, vědouce jen o své hubě, ale neznajíce svých zubů. Etické a humanistické ideály učinily z nich blbečky, které bez hlesu sežerou vlci, ta šťastná individua, která se sama přítěže morálky zbavila! Etika je opium lidstva, nábožen­ství je jen jeho nevyhnutelný následek – opiová halucinace. Kdo užívá opia, neujde jeho šalebným snům. Člověk bojující za svůj lepší zítřek musí se již jednou roz­žehnat s hlupci, kteří ze svého zápecí žalostně vykřikují „Foul – surovost“, kdy­koliv se ve světě zdvihne nějaká pěst, s blbečky, kteří mravně odsuzují Hitlera, místo aby se mu bránili stejnými zbraně­mi, idioty, kteří žvaní o právech dělníků, místo aby dělníky poučili o jejich moci a možnostech.

Svět, jak vidět, je dosud velmi zetisovaný, ale přece jen lze již pozorovat, že pomalu nastává nová doba, éra neokleštěného a neskrývaného rozumu. Jedním z prvých záblesků nového ducha Evropy, moderního osvícenství je zajisté komunismus, historicko-materialistický názor světový, jenž nás učí, že dělník nemá práva, nýbrž mož­nosti, že komunistické zřízení bude příští společenskou organisací nikoliv proto, že je spravedlivější, nýbrž jedině proto, že bude vybojováno, že život dělníkův bude snesitelnější nikoliv proto, že se to srovná­vá se sociálním cítěním, nýbrž proto, že si to dělník vynutí. Sociální cítění je soukro­má zábava buržoasie.

V poslední době zbavili se pak i odpůrci ko­munismu etických zásad. Hitlerismus zno­vu dokázal, že lid lze organisovat bez eti­ky, že pro odium surovosti není zpečetěn zánik žádného režimu. Třetí Říše dokonce přímo zavádí neskrývaný přírodní životní boj, o němž nás prvně poučil Darwin, do společenské organisace, žel však zabředá jeho rasistickou formulací do nejpochyb­nějších sfér přírodovědy, takže tu spíše běží o zneužití přírodních věd, než o jejich využití. Rasová příslušnost nepředurčuje nikterak zdatnost lidstva, jak se mnozí eugenikové v Říši domnívají, a i kdyby to­mu tak bylo, neměli by nordikové právo vyhlazovat Židy, neboť Israelité dali svě­tu zajisté percentuálně nesmírně více vynikajících lidí než dolichocefální plaví nordikové. Věří-li již kdo rasistickým teo­riím, měl by si přát, aby Židé vyhubili nordickou „lůzu“. Nejen etika, nýbrž i roz­um může tedy vést na scestí, avšak rozum lze snáze korigovat, než tajemné, v hloubi hlouposti vzklíčené mravní postuláty.

Koneckonců, ať již na světě vládne dnes jakákoliv mizérie, můžeme přece jen pozo­rovat, že dějiny se začínají racionalisovat. Ovšem povrchní tvářnost komunistů, tak i nacistů je etická, ani Hitler, ani komin­terna neodvažuje se zřeknout oficiálně mo­rálky a jejich rekvisit: sociálního cítění, mírumilovnosti, atd., arciť jen z důvodů demagogických, a to spíše na oklamání svých nepřátel než svých stoupenců. Etika se ve skutečnosti nezadržitelně hroutí. O tom nás přesvědčuje každý hlubší pohled na soudobé dějinné události. Rozum počí­ná zaujímat své místo. Věda po dlouhé do­bě přece jen vymýcením etiky přemáhá ná­boženství a racionalisuje společenskou organisaci. Naturalismus – duch nově Evropy – vítězi nad humanismem. Pohled na svět skýtá přírodovědci plno nadějí.

Obálka a typografická úprava od Toyen. Vytiskla knihtiskárna Bratři Řimsové v Blatné v říjnu 1937. Vyšlo jako druhý soukromý tisk autorův.

Celá publikace – stejně jako mnoho dalších textů – je v naskenované podobě k dispozici ke stažení zde.

Poznámky pod čarou (autora webu)

1 Filosofický slovník, čili, Rozum podle abecedy. Přel. Emma Horká. Praha: Jan Laichter, 1929 (reprint Praha: Votobia, 1997); ve francouzském originále ke stažení v různých vydáních zde.

Poslední dnové etiky (1937), obálka Toyen

Komentáře