Helena Jarošová – Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka

26/03/2019 (13:05) · Filed under Ukázky z textů and tagged: Honzík, Papini, životní sloh

Svět věcí

Téma vztahu člověka k věcem v Broukově spisu Lidé a věci se logicky váže k zájmům, které do válečných let věnoval každodennímu životu – sportu, smyslu práce a rekreace, erotickému životu, manželství aj. Zmínku autora o hypertrofovaném shromažďování věcí za válečné nouze je nutno vzít v úvahu, nicméně jako zdůvodnění tak zásadní analýzy světa věcí je nedostačující. Autorův záběr a důkladnost, s jakou k analýze přistupuje, musí být hlubší už proto, že se jí připravuje na budoucí teorii životního slohu.

Nuže, Broukovy Lidé a věci, vydané v roce 1947,[1] rok před emigrací, jsou na první čtení obdivuhodnou, místy karikaturní a úsměvnou, přece však za každou cenu systematickou analýzou nejroztodivnějších příčin našeho lpění na věcech, kterými se obklopujeme v reprezentačních i soukromých pokojích, jimiž zahlcujeme sklepy, půdy a komory svých příbytků, které zneužíváme a deklasujeme na krámy nebo na nich pošetile lpíme, protože mají jistou pofidérní hospodářskou, etiketní, památkovou nebo nepodstatnou emotivní funkci. Tyto věci nejen zabírají naše životní prostory, ale ubírají nám možnost rozumně žít a jakožto nepodstatné a nerozumné předměty znamenají také mrhání materiálem, pracovní energií, a jsou tudíž v soukromém i celospolečenském měřítku nehospodárné.

Různé předměty kultovní, fetiše a krámy (u Brouka terminus) se zmocňují našeho života a ten tak plyne v péči o ně, v povrchních aktivitách, pošetilých zvycích a konvencích, s nimiž jsou spjaty. Brouk odmítá vše, co je jenom trochu cítit procovstvím, tedy neautentičností, neopravdovostí, co nemá praktický dopad a udržuje se pouze jako statutární symbol. Tak za balast považuje i učení se jazykům nebo běžnou amatérskou hru na hudební nástroj (či jeho vlastnění). Balastem a planým kramařením jsou sběratelství a všechny tzv. koníčky. Krámem je fotoaparát v rukou amatéra, který za něj vydá tisíce a přitom nemá koupelnu. Lidé touží po krámech… z bídy,… pro bědnost toho, jak mohou uspokojovat své základní potřeby (necesárie). Kdyby lidé náležitě bydlili, jedli, šatili se apod. … nebyli zavalováni existenčními starostmi, puritánskými příkazy v erotickém životě atd. … nenahrazovali by život pošetilými požadavky, míní Brouk (Životní sloh II)[2].

Funkce věcí, které Brouk postupně odhaluje, důsledně kategorizuje a často příkře pojmenovává, aby po detailní analýze našich příbytků, skříní, polic a zásuvek zůstaly v našem vědomí zřetelně trčet jako věci nehodné rozumného, nového života. Jejich seznam je téměř nekonečný, funkce se vzájemně prolínají, doplňují a anulují až k nepřehlednosti. I dnešní čtenář je většinou fascinován autorovými objevy a kritickými, nemilosrdnými poznámkami, občas se musí usmát, když se v hledáčku krámovitých předmětů ocitnou pokojové květiny, ptáci v klecích, domácí mazlíčci i lidé, nebo když se nejednou připomíná vrkoč milenčiných vlasů převázaný stužkou jako příklad památky pošetilé funkce. Přesto je čtenář vtažen do očistné a vše racionalizující inventarizace a nakonec zůstává přesvědčen, že vskutku v tom přeplněném a zaběhaném světě věcí není něco v pořádku a že by i on patrně rád pozbyl oněch dotčených zbytečností, nastoupil novou cestu, cítil se svobodný, nezávislý, rozumný a jistý si tudíž nejenom přehledností příbytku a svého života v něm, ale nejspíš také i sám sebou.

Přivedl nás k této očistě psychoanalytik, jímž Brouk může slout, navyklý vynášet na světlo a opatřovat pravými jmény ukryté vrstvy vědomí i nevědomí? Nebo surrealista právě vyléčený z objevování a uctívání bizarních snových i reálných objektů, jak naznačuje Marie Langerová?[3] Možná také, možná oboje, ale především tu promlouvá Bohuslav Brouk – příslušník generace prodchnuté modernitou, žijící duchem avantgardy, opírající se v předválečném Československu o ducha a produkty purismu a funkcionalismu, který zřejmě zdejší společnosti vyhovoval mentálně, kdoví možná i pro jeho protestantské kořeny. Daly se tu vidět funkcionalistické stavby, interiéry, nábytek, sklo, keramika, textil, o funkcionalismu se psalo a debatovalo nejen na stránkách odborných listů, funkcionalismus se mohl cítit i jako hlubší princip, který došel svému vnějšímu vyjádření. V českém pánském časopise Gentleman (1929, r. VI , č. 3) evokuje žurnalista Josef Šíma následující situaci: je přijat v moderní vile s trubkovým nábytkem a je mu předloženo jídlo. Kultura pokrmu se se svou složitostí a nečitelností pohybuje někde v baroku. V tom případě, píše Šíma, by měl být nad jídelním stolem kazetový strop, sousedka v krinolíně a on sám v sametovém obleku s mečem po boku. Tak moderní vila a její zařízení volaly po jednoduché, lehké a srozumitelné stravě, která tu k celkovému duchu chyběla, respektive české tradiční jídlo zde působilo neslohově. Současnou dobu a její styl života a uvažování vystihuje princip jednoduchosti, hygieny, široce pojaté racionalizace a necesissmu, soustřeďující lidské potřeby na nejnutnější. Vyhovoval by českým necesisstům názor pana Goga, napůl prosťáčka, napůl ironického modernisty, literární postavy Giovanniho Papiniho[4], který nutný způsob sycení odkazuje do ústraní? Jíst by podle něj lidé měli jednotlivě, v podobné intimitě jako konají vyprazdňování, takže by v lidských příbytcích byly vedle WC nápojové a alimentární kabinky s označením AA? Nikoliv, s tím by ani Karel Honzík ani Bohuslav Brouk jistě nesouhlasili a Brouk sám mnohokrát připomíná, že stravování má být potěšením, nikoliv nezbytností či trapnou povinností. Pro modernizaci české kuchyně by však byl, určitě by měla být slohovou.

[…]

Úvodní kapitola studie estetičky Heleny Jarošové Život slohový, život zvládnutý: Zamyšlení nad teoriemi Bohuslava Brouka (in BROUK, Bohuslav. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 7-17); celá studie je k dispozici zde.

Poznámky pod čarou

[1] BROUK, Bohuslav. Lidé a věci. Praha: Václav Petr, 1947.

[2] Jedná se o část spisu, která není součástí přítomného svazku; více viz ediční poznámka.

[3] LANGEROVÁ, Marie. Svůdnost avantgardy, fetišistický jazyk. Česká literatura, 2007, r. LV, č. 6, s. 831.

[4] PAPINI, Giovanni. Gog. Přel. N. Tučková. Praha: Volvox Globator, 1992, s. 163.

Životní sloh (2010), obálka Bohdan Lukáš

Komentáře