Bohuslav Brouk

Zde trapno existovat

Jaromír Slomek: Brouk do kapsy, blbečci a duševní kreténi

O Bohuslavu Broukovi (1912–1978) už tady byla řeč 10. 7. 2010, tehdy proto, že vyšla knížka Životní sloh, připravená věrným a oddaným broukovským editorem Viktorem A. Debnárem (nar. 1979). Mimochodem, tento muž založil a provozuje, tedy rozšiřuje a aktualizuje, internetové stránky nazvané http://www.bohuslavbrouk.cz/, kde je hojnost textů (i sekundárních) a fotografií, jednou tam možná budou Broukovy sebrané spisy, prostě vše, co z Broukovy ruky vyšlo, ať knihy, ať články, ať dopisy. Zatím však pan Debnár stále ještě usiluje o prezentaci Broukova díla jaksi postaru, na papíře, tedy v knižní podobě. A proč ne? Když tady vychází na čtyřicet knih denně, jednou za rok jedna z nich může být Broukova. Otázka je, jak početné broukovské publikum tu existuje.

Literární dílo Bohuslava Brouka není v povědomí českého národa usazeno tak jako třeba verše Erbenovy, Bezručovy nebo Seifertovy, jako prózy Němcové, Vančurovy nebo Hrabalovy. Jistě, Brouk není tak velký jako oni, navíc ho asi ve škole nemá kdo vykládat. Dnešní středoškolští češtináři, řekněme lidé pětadvacetiletí až sedmdesátiletí, se o něm sami neučili, na filozofických a pedagogických fakultách jim o něm pravděpodobně nikdo nevykládal, o Broukovi se mohli ti zvídavější z nich dočíst až v prvním svazku Lexikonu české literatury (1985). Brouk se do osnov nevešel, navíc to byl poúnorový exulant – a o takových se čtyřicet let mlčelo, až se na některé z nich opravdu zapomnělo.

Leč „od minulosti spějme zpátky“, jak se zpívá v jedné pochmurné písničce. Nakladatelství Volvox Globator, podpořeno finančně ministerstvem kultury, vydalo koncem léta nevelkou knížku nazvanou O šalbě svobody a filosofie. Z rozsáhlejšího Broukova rukopisu tento text vyloupl již jmenovaný editor: „K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční poznámku napsal a obrazovou přílohu a jmenný rejstřík (tedy – výběrový jmenný rejstřík, jak se v jeho záhlaví přiznává, úkaz poměrně vzácný, protože nepraktický – J. S.) sestavil Viktor A. Debnár.“ Jde tu, dočítáme se, o „závěr (s. 417–466) rozsáhlého spisu O šalbě svobody a filosofies podtitulem Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam, na němž autor začal pracovat během roku 1953 v Melbourne“ a dokončil ho o pět let později.

Také tato Broukova studie, soudě alespoň podle nyní publikovaného závěru, má všech pět p: je provokativní, potměšilá, poťouchlá, pitvorná i (parciálně) poutavá. Při prvním čtení docela zábavná, při opakovaném už sotva. Brouk třeba napíše (pro pořádek: je to pod čarou, tedy přičiněno editorem, ovšem Broukova autentická slova to jsou, byť z jiného textu): „A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti.“ Co s tím? Vyvracet? A proč?

Brouk je však nejen zarputilý, bohorovně generalizující a též chybující (například výrok o náboženství jako opiu lidu připisuje Leninovi, ač jeho autorem je Marx), nýbrž i jazykově hravý, rozjímá například takto: „Proto se nedivme, že se nejeví nikomu jako protismyslné mluvit o svobodných lidech a stavech v monarchiích jako o poddaných Jeho Veličenstva; a naopak, že mnozí svobodní občané v „demokratických“ zemích se pokládají za zotročené. To potvrzuje, že užívání slova „svobodný“ ve vztahu k jisté skupině lidstva vyjadřuje toliko sociální privilegovanost vůči jiným skupinám, že s vlastní svobodou, pocitem svobody, se nemusí krýti a často také nekryje. V češtině máme pro to vhodnou analogii v užívání slova „svobodný“ na rozdíl od „ženatý“. V tomto smyslu je svobodný muž považován za opravdu svobodného a ženatý jen v anekdotách, kdežto ve skutečnosti naše svoboda, absence pocitu nesvobody, může být atributem jak svobodného, tak i manželského stavu člověka.

Tady se čtenář zarazí: „A naopak ne?“ Také naše politická nesvoboda přece byla atributem jak lidí neoženěných, neprovdaných, tedy svobodných, tak těch, kteří se vstupem do manželství se „svobodou“ rozloučili. A nejmenovaly se tu náhodou za té dlouhé studené války jedny noviny ironicky Svobodné slovo? A co svobodná povolání? Svobodní zednáři? Ve svobodě? V nesvobodě? Třeba o tom všem píše Bohuslav Brouk v té větší části svého spisu, kterou editor do dnešní knížečky nepojal.

Publikováno na autorově blogu, 24. 9. 2011.

Jaromír Slomek (foto Jan Zátorský), nedatováno

Reklamy

No comments yet»

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: