Kavárna má, můj stánek nejmilejší,
klec zlatá, v které sedí gejši,
z nichž mnohým zřít lze v samý klín.
Ach, dívky nejsou v nebi, ale v kavárně,
po hostech dívají se rozmarně
a pod očima ulehl jim údu stín.
Snad zdráva je? Kdo ví? Má teskný úsměv jen
pro splihlý úd, když boj je ukončen
a k stolkům kavárenským znovu přisedáme.
Ve vzduchu ještě sperma víří
a slečna nové hosty zhlíží
v zrcadlech, v něž své lásky pohřbíváme.
Fráňa Šrámek: Má kovárna
Jsi nejmilejší vždy mi, řeřavíc.
Jak z klece podrážděných lvic
já kořist z ohně vyrvu, pružnoboký tvar –
ach, bozi v nebi jsou, ne v kovárně,
a já se nerouhám, jen hřeším rozmarně,
když nabízím jim kořist svou co dar.
Snad nechtějí. Snad vezmou též. Mám úsměv jen
a ruce mdlé, když boj je ukončen;
na kovadlině sedě, rád bych ticho pěl:
Večere, z luk a sadů vejdi v duši mou,
mé sny nechť ovečkami z pastvy jdou,
na čelo horké vlož mi jitrocel…
Báseň pochází ze sbírky parafrází Ohlasy básní českých, které vznikly pravděpodobně během Broukova francouzského pobytu (1948–1951) a vydány byly vlastním nákladem v Londýně během šedesátých let; báseň je součástí autorova svazku exilových textů Zde trapno existovat (ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 128).
Bohuslav Brouk 
Zanechat odpověď